Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zklamání

Když přiletěli Michal a Jirka, měl Evžen v komunikátoru zapsáno několik stovek slov, takže mohl více či méně úspěšně překládat i složitější věty. Ve slovníku dosud čekalo na své přiřazení několik desítek slov, které zůstávaly přes veškeré snažení neznámé, ale nejvíce slov se týkalo předmětů, které byly oběma civilizacím naštěstí společné nebo aspoň podobné.

Michal s Jirkou se chtěli zapojit do komunikace s bytostmi, ale narazili na nepochopení, stejně jako předtím Miky. Jen menší z obou žab byla ochotná se s cizinci bavit, větší se ostražitě držela zpátky. Evžen vlastně sestavoval pouhý slovník. Michal si od něho převzal veškeré dosavadní výsledky a pokoušel se naprogramovat jejich trochu „lidské“ řazení do vět.

První věty, které po chvíli slyšel Miky již přeskládané, vypadaly už srozumitelněji:

„To nebyla naše kočka. My vás chápeme, také jsme se vás polekali. Obávali jsme se, že nám chcete zabít děti, proto jsme se zachovali tak, jak se stalo. Litujeme toho.“

Samozřejmě že se Evžen pokoušel, jak jen to bylo možné, zavést řeč na to, zda místní bytosti neviděly nedávno vysoko na obloze plout velikou černou kouli. Lépe jim už hvězdolet popsat neuměl, ale zdálo se, bytosti nic takového neviděly.

Evžen tedy dalších marných dotazů zanechal a snažil se dozvědět se co nejvíc o těch bytostech samých.

Ti dva byli podle vlastních slov rybáři a lovci. Vyšší, jak tu mělo být pravidlem, byla samička, nazývala se nějak jako Kuarra, menší byl sameček jménem Gimm. Oba se nedávno usadili v této chatrči na samém pokraji území, kde panovala „Veliká žába“. Evžen to začal čistě pracovně nazývat pojmem království a vládkyni nazval královnou. Gimm a Kuara si podle pravidel (či zákonů?) směli pořídit tři vlastní děti a ty by se jim skutečně měly brzy vylíhnout.

Evžen se zajímal o to, jak a čím se tyto veležáby živí. Ujistily ho, že nejedí nic zakázaného, jen ryby, které loví v jezírku šípy nebo sítěmi, pak jakási nepopsatelná zvířata, nazývaná „klokvato“, jež střílejí v lese šípy a kromě toho si nedaleko pěstují nízké rostliny s velkými zelenými listy, které se jedí. Samička Kuarra při této příležitosti otevřela velikou skříň. Šlo to velice snadno, vzala přední stěnu za spodní okraj a vysunula ji nahoru, ale uvnitř nebylo nic tak pozoruhodného, jenom několik poliček s podivnými nádobami, zvenku černými a zevnitř stříbřitými. Nabídla pozemšťanům na znamení přátelství ochutnat podivné krvavé maso, které však všichni zdvořile odmítli. Jirka odštípl jen nepatrný vzorek a dal jej zkoumat agisaru. Po chvíli prohodil, že si sice příliš jistý není, ale to maso nejspíš pochází z obrovského vodního pavouka, načež si všichni blahořečili, že se nedali k ochutnání zlákat.

Kuarra byla odmítnutím cizinců zmatená ale nebylo jasné, zda jí to přišlo vhod, či se neurazila. Nic neřekla, zavřela skříň a postavila se k velké ošatce s vejci, zřejmě aby si své děti lépe pohlídala.

Jirka měl o tato vejce ovšem veliký zájem, ale když se zdvořile zeptal, zda by si je nemohl prohlédnout zblízka, dostalo se mu strohého odmítnutí. Nenaléhal už a vrátil se ke kamarádům.

Evžen mezitím z Gimma doloval všechny dostupné znalosti. Ale menší Gimm začal po hodině jevit známky únavy a dál už odpovídal jen neochotně. Nakonec vyčetl hostům, že slunce už zapadá a to je čas, kdy všichni pořádní lidé spí.

Když po něm Evžen zkusil loudit výjimku, Gimm se nakonec úplně rozhněval:

„To vám nestačí, že jsme vám věnovali celý půlden? Lovit nám nepomůžete – ještě že máme co jíst.“

„Dobrá, vrátíme se,“ mračil se Evžen. „O létající černé kouli beztak nic nevíte.“

„Odkud jste vlastně přišli?“ zakvákala Kuarra.

„Z hor,“ odvětil Evžen.

„My jsme vám nelhali,“ odpověděl zřejmě dost nakvašeně Gimm. „Tak proč lžete vy nám?“

„Nelžeme vám,“ namítal Evžen. „Cožpak jste neviděli, že umíme létat?“

„Máme snad oči,“ odsekl Gimm. „Létat je přece snadné, to umí kdejaký jedutic. Něco jiného je odvážit se do hor Nenla. Kdybyste aspoň byli péhové, snad byste tam mohli přežít, ale to vy určitě nejste. Což nevíte, co hrozí každému, kdo se do těch prokletých míst odváží?“

„To opravdu nevíme,“ řekl Evžen.

Tvářil se přitom značně rozmrzele, neboť jeho velkolepé snažení o sestavení srozumitelného slovníku utrpělo právě menší fiasko, neboť nerozuměl nejen jednotlivým slovům, ale zejména smyslu Gimmovy řeči.

Také Michal byl na vážkách, zdali přerovnání slovosledu podle pozemských zvyklostí kvalitě překladu neublížilo.

„V horách Nenla přece žijí ruibimové,“ vysvětloval nepříliš ochotně Gimm – působil dojmem, že se obává svá slova byť jen vyslovit. Ostražitě se přitom totiž zaposlouchal do zvuků přicházejících zvenčí chýše.

„To je velice zvláštní národ. Nemá rád cizince a obvykle je zabíjí. Tam byste nepřežili ani den.“

„Jak vypadají ti vaši ruibimové?“ zeptal se Miky.

„Tiše,“ okřikla ho Kuarra.

Neměla komunikátor, na kterém by mohla kreslit obrázky, ale pomohla si po svém. Vzala do ruky dřívko a nakreslila na podlahu několik čar.

Ale ať se na to všichni dívali jak chtěli, nic jim její kresba ani vzdáleně nepřipomínala. Něco tam neurčitého mohlo být stejně tak dobře mrakem na obloze jako kresbou batolete, které dostalo poprvé do ruky na hraní tužku.

„Takové tvory jsme tam neviděli,“ podotkl Miky.

„Jistě,“ přikývla Kuarra. „Kdybyste je spatřili, nebyli byste tu, ale vaše kosti by se bělaly někde ve skalách. Před ruibimy vás nezachrání ani umění létat.“

„To by se teprve vidělo,“ odsekl Miky, rozmrzelý tím, že ho domorodci tak očividně podceňují.

„Na vašem místě bych si tak jistý nebyl,“ ozvalo se v té chvíli ode dveří podivným pisklavým hláskem.

Ve dveřích panáčkovalo podobné zvíře, jaké před chvílí Miky rozstřílel fotometem. Tentokrát bílé, se spoustou černých kruhových skvrn, takže se podobalo více dalmatinům, než kokršpanělům.

Žáby zůstaly klidné, ani se nehnuly. Pochopitelně, vždyť šlo jen o jakousi místní kočku domácí. Čtyřlístek pozemšťanů se však prudce otočil tím směrem a všechny polilo horko.

Nebylo divu.

Aby kočka mluvila lidskou řečí, to se ani na Zemi příliš často nevidí.

A dvojnásob nečekali, aby na ně kočka z planety kdovíjak od Země vzdálené promluvila – česky.

„Kdo to řekl?“ podíval se po chvilce Miky po kamarádech, ačkoliv nikdo z nich nemohl mít takový hlas.

„Já,“ prohlásilo panáčkující zvíře a aby nebylo pochyb, ukázalo na sebe packou.

„Jak je to možné?“ hekl Michal.

„Jednoduše,“ písklo stvoření a zamrkalo věnečkem očí na pozemšťany, dokonale vyvedené z míry. „Umím česky.“

„Proboha,“ vydechl Evžen.

„Nešli byste si se mnou na chvilku popovídat ven před chalupu?“ zapištěl tvor.

Aniž se otočil, vycouval ze dveří. Pozemšťané ho jako v transu následovali. Ten tvor měl oči kolem celé hlavy a mohl tedy chodit popředu jako pozadu, ale na jednosměrné lidi Země to nepůsobilo dobře.

Žábám chlupatý tvor packou naznačil jakési gesto. Obě se okamžitě stáhly k vzdálenější stěně a zůstaly uvnitř. Zřejmě tomu rozuměly. Před pozemšťany význam gesta zůstal skryt.

„No, mládenci, moc jste mě nenadchli,“ pokračovalo zvíře před chatrčí trochu káravým tónem. „Ukrást bojový křižník na Yllině z arzenálu Společenství není nepatrná klukovina, nad kterou bych mohl mávnout rukou.“

„Jak... jak je to možné..?“ opakoval Michal.

„Dostal jsem na vás z Galaktického společenství avízo,“ uchichtla se kočka. Vlastně to musel být spíš kocour, podle mužského rodu, který pro svou osobu používal.

„Kdo jsi?“ vzpamatoval se Miky.

„Jsem, kdo jsem,“ odtušil kocour. „Zato vy čtyři jste mi pěkná kvítka. Prosím vás, proč se nedáte k divadlu? Tam by váš talent ocenili lépe.“

„Copak jsme komedianti?“ vybuchl Miky.

„A co bylo vaše přátelské kulturní vystoupení na planetě Ťanů?“ opáčil kocour. „Málem jsem umřel smíchem, když jste pořádali ty legrace v paláci v Djangvilu.“

„Ty že jsi tam byl?“ podíval se na něho nevraživě Miky. „Ty že patříš mezi Strážce? Nějak jsem tě tam neviděl.“

„Pravda, Strážci to tam ukončili poněkud zhurta,“ zamnul si kocour packou růžový čumáček. „Ale na druhou stranu, bylo proč. Vměšovat se do vývoje méně vyspělých civilizací chce hodně znalostí, technického zabezpečení a zejména taktu. Ten vám, jen si to přiznejte, chyběl.“

„Jsme chodící encyklopedie,“ narovnal se hrdě Miky.

„O tom by se dalo velice úspěšně pochybovat,“ zaštětil se kocour. „Poslyšte, hoši, opravdu netušíte, do čeho jste rovnýma nohama skočili?“

„Zatím to docela šlo,“ podotkl Evžen.

„Docela šlo?“ uchichtl se kocour. „Tak mi povězte, kde máte hvězdnou loď?“

„Někdo nám s ní odletěl,“ vyhrkl Miky nasupeně. „Nebyl jsi to nakonec ty, spratku?“

„Nebyl,“ zavrtěl kocour docela pozemsky hlavou. „Letoun vám zlikvidovali ruibimové. Buďte rádi, že jste tam nepřišli o život. Ani netušíte, jak těsné to tentokrát bylo.“

„Kdo vlastně jsou ti ruibimové?“ vyhrkl Michal.

„To je hrozně složitá historie,“ mávl rukou kocour.

„Mluv!“ mračil se na něho Miky. „Co o nich víš? Povídám, mluv, nebo...“

„Nebo mě zastřelíš?“ ušklíbl se kocour. „Hoši, to si moc dobře a hlavně velice rychle rozmyslete. Násilí na rozumných bytostech, i když jsou to příslušníci cizích civilizací, je v Galaktickém společenství obzvlášť přísně trestáno.“

„Neboj se, zmetku, kuřeti bych neublížil,“ mávl rukou Miky. „Ale mohl bys konečně kápnout božskou.“

„Zastřelil jsi mě právě dnes, ještě ani slunce nad tvou vinou nezapadlo,“ opáčil kocour. „Neopovažuj se zapírat.“

„Kde?“ vybuchl Miky výhružně.

„Přímo tady,“ ukázal kocour na krvavé zbytky předchozího zastřeleného zvířete.

„A ty jsi vstal z mrtvých?“ ušklíbl se Miky.

„Já neumírám,“ opáčil klidně kocour. „Měl bys něco vědět o nesmrtelnosti druhého druhu. Vím o vás všechno, nesnaž se zbaběle zapírat. A dej sem ten fotomet, ta hračka nepatří do rukou lidem jako jste vy.“

Natáhl k nim velitelsky packu.

Miky se však nemínil tak lehce vzdát.

„Tak to prr, vážená kreaturo,“ odsekl a zamířil fotomet na podivného planetárního kocoura. „Co kdybych to teď stiskl a udělal z tebe další mastný flek?“

„Myslím, že míra mé trpělivosti by přetekla,“ opáčil na to klidně kocour. „Pak byste mě už nikdy v životě nespatřili a mohu vám zaručit, že byste tady na té planetě dlouho nepřežili. Já jsem vaše jediná záchrana, rozumíte?“

Tři pozemšťané, všichni kromě Mikyho, už byli očividně na ústupu. Michal tahal kamaráda za rukáv, ale Miky nechtěl před tímhle stvořením ustoupit bez odporu. Vytrhl se Michalovi a postoupil o krok blíž k podivnému tvorovi, který na něho upíral nejméně šestnáct očí najednou.

„Ty že jsi naše jediná záchrana?“ vybuchl vztekle. „Kdo se tě o nějaké zachraňování prosí? Pamatuj si, jsme lidé ze Země, pověstní barbaři, kteří ještě dovedou bojovat!“

„Miky, neblbni!“ vyjekl Michal.

„Co nemám blbnout?“ otočil se k němu zlostně Miky. „Co se nám opovažuje kázat? Nějaká kočka? To bych se na to podíval! Tady není Galaktické společenství, rozumíš?“

„Právě proto!“ vykřikl Michal. „Kdo z nás ví, jaké divné bestie v tomhle světě žijí! Za každé přátelské varování bych byl v takovém případě vděčný!“

„Nestojím o žádná varování!“ rozkřikl se Miky. „Jaké nám může dávat varování tenhle chlupatý žok?“

„Vždyť ani nevíš k jak vyspělé civilizaci patří!“ útočil na něho Michal.

„Jakápak vyspělá civilizace?“ rozesmál se Miky. „Jen se na něj podívej! Je nahý a nemá ani psí známku!“

„Ach jo,“ povzdychl si trochu směšně kocour. „To chceš, abych vás všechny čtyři svlékl do naha, abychom si byli rovni?“

„Jen to zkus, ty zmetku!“

„Proboha, Miky,“ zaúpěl Michal. Pak se obrátil k divnému tvoru před sebou.

„Prosím tě, omluv ho ještě pro jednou, můžeš-li,“ prosil ho se skloněnou hlavou. „Miky to nemyslel tak zle.“

„Nemyslel?“ ušklíbl se kocour.

„Kdyby věděl co jsi zač, určitě by ho nenapadlo stavět se ti na odpor,“ pokračoval Michal.

„Michale, ty sketo,“ vybuchl Miky. „Nech si tu podlézavost! Ty snad tu maškaru budeš ještě prosit za odpuštění?“

„Budu, vole!“ vybuchl Michal. „Miky, vzpamatuj se! Kdo nás může oslovit česky přes dva tisíce světelných let od domova na zapomenuté planetě příšerně daleko od Galaktického společenství?“

„No právě!“ trochu zkrotl Miky. „Jen ať nám laskavě poví co je zač! A ať nám vrátí náš křižník!“

„Kdybys trochu přemýšlel, věděl bys, že ze všech známých civilizací je jen jediná, kterou tady můžeme očekávat. A tu bych rozhodně nedráždil!“

„Vždyť to není žádná známá rasa!“ zaúpěl Miky. „Tyhle zatracené bytosti přece do Galaktického společenství vůbec nepatří! Leda by to byli Sirraeané, ti jediní dovedou měnit tvar těla, ale ti nikdy necestují vesmírem, co já vím.“

„A přece!“ vybuchl Michal. „Vím o civilizaci, která může mít mezi sebou tvory různých ras! Pozemšťany stejně tak jako chobotnice z Uxu.“

„Ježíši Kriste!“ zaúpěl Evžen, kterému až teď došlo, co tím Michal míní. „Miky, že ty jsi nakonec zastřelil – člena civilizace Gurroa!“

Miky při vyslovení jména této poměrně málo známé, ale všemi respektované civilizace naráz změkl. Pokusil se zabručet cosi jako omluvu, ačkoliv z jeho úst nezněla nijak upřímně, pokorně odepnul od opasku fotomet a podával pažbou napřed té podivné bytosti. Také ostatní jí kajícně odevzdali své zbraně.

„Kluci, kluci,“ pokyvoval hlavou kocour. „Jediné, co vám přiznám, je odvaha, pokud jste měli aspoň trochu tušení, co by vás tady mohlo potkat. Jinak jste ale drzí jako opičky.“

„A co je tu za nebezpečí?“ přemohla Michala zvědavost.

„Už jsem vám říkal, ruibimové,“ odtušil kocour. „Jakási zdejší sekta.“

„A v čem je nebezpečná?“ otázal se Michal.

„Všichni zdejší obyvatelé, se kterými jste se až dosud setkali, na vás působili dost primitivním dojmem, že?“

„No právě!“ souhlasil Jirka.

„To je omyl, chlapci,“ vrtěl hlavou kocour. „Tento svět prochází strašlivou depresí, ale bývaly doby, kdy tady byla civilizace mnohem vyspělejší, než se dnes zdá.“

„O takových jsem četl,“ podotkl Michal. „Některé planety potkaly různé vesmírné katastrofy. Ti, co přežili, klesli až na úroveň primitivů.“

„Není tomu přesně tak,“ opáčil kocour. „Některé vesmírné katastrofy způsobily zánik celých civilizací, ale právě kosmické katastrofy jako jsou výbuchy sluncí, srážky planet nebo pády do černých děr jsou většinou příliš ničivé, takže se z takového světa nezachová nic, nebo zanedbatelné zbytky. Katastrofy, po nichž zůstanou jen ožebračené zbytky obyvatel takového světa, si většinou tito obyvatelé zaviní sami. Jen si vzpomeňte na poslední případ – a není to od Země daleko, pouhých třiatřicet světelných let.“

„Myslíš Rhyinkáa?“ ožil Michal. „Jak se tam nedávno sami vyvraždili atomovými raketami?“

„Ano, ty jsem měl na mysli,“ přikývl kocour. „Takových případů je víc, Rhyinkáa byla jen nejbližší Zemi. Právě tyto postkatastrofické civilizace jsou největším oříškem. Některé už objevil kosmický průzkum Galaktického společenství, ale každé takové setkání může být velice nebezpečné. Ve světě Agaboril přišlo Společenství o tři průzkumné čluny a osm lidí, než se zbytku výpravy podařilo odpoutat se od planety. Nikdy se jim nepodařilo zjistit, co za tím vězí. Mám větší možnosti, mohu si dovolit navštěvovat i tyto nebezpečné světy. A proto jsem i na téhle planetě.“

„Proč aspoň nevypadáš jako člověk?“ zeptal se Michal.

„A proč bych vypadat měl? Kdykoli se dostanu na planetu obydlenou neznámými myslícími bytostmi, ze všeho nejdříve si zjistím genetickou strukturu obyvatel a naklonuji si pár jedinců místní rasy. Planetu potom mohu zkoumat nepoměrně klidněji. Tento způsob je pro mě nejvýhodnější.“

„Klonuješ si místní tvory? Ale to se přece nedělá!“ řekl nevěřícně Jirka.

„Já to tak dělám,“ ujistil ho kocour. „Je to ohleduplné k místním obyvatelům, ale především nehrozí žádné zbytečné neshody a třenice. Vzpomeňte si na šíp v zádech Mikyho.“

„A co nám vlastně udělali s křižníkem?“ zajímal se Evžen praktičtěji.

„Vypařil se,“ řekl kocour. „Ještě že jste nebyli uvnitř, ani byste se nestačili leknout.“

„Ale – jak to mohli dokázat?“ vydechl Evžen.

„Ruibimové jsou sekta, ovládající zbytky poměrně vyspělé dávné technologie. Ať dělám co chci, ještě o nich vím málo, ale jedno už vím. Ruibimy dodnes poslouchají mohutné síly, s jakými se setkat není bez nebezpečí.“

„A co tady budeme dělat, když je křižník fuč?“ otázal se Michal kocoura s provinile skloněnou hlavou.

„Vy? Nic!“ odtušil kocour. „Posílám si sem náhradu za zastřeleného Kwaluise, ale i za pět dalších, které mi zabili ruibimové. Stejným letadlem vás pošlu zpátky na Zem.“

„A nemohli bysme tady...“ nadhodil Miky.

„Nemohli,“ useknul kocour. „Pochopte konečně, tady na téhle planetě jde o krk i mně, ačkoliv vypadám jako neškodné kočky a většina zdejších obyvatel tahle zvířata považuje za posvátná. Vy vypadáte nezvykle a cize, takže na vás budou kromě ruibimů útočit i zgotybo, ty žábám podobné bytosti, které už znáte.“

„S těmi jsme se dohovořili snadno,“ namítl Evžen.

„S těmi dvěma?“ ukázal kocour na chatrč. „Jistě. Ti jsou totiž z nejnižší kasty a jsou zvyklí nechat si všechno líbit od všech ostatních. Ale i ti by mohli začít střílet. Vlastně už začali, jenomže si to přece jen rozmysleli.“

„Jak to víš?“ vyhrkl Miky.

„Vím to. Mám tady i několik časoprojektorů.“

Nad hlavami se jim náhle ozval slabý dutý výbuch. Za pár vteřin poté před chatrčí dosedl nepříliš veliký letoun tvaru stříbrné koule. Z pláště se vyklopily tři obdélníkové plochy a loď podepřely. Současně odkryly otvor dveří a vytvořily šikmý můstek. Rychle po něm sbíhalo šest chlupatých tvorů, stejných jako byl kocour, se kterým dosud mluvili, snad jen o málo menších.

„Nastupte si,“ ukázal čtyřlístku kocour otevřený vchod do kosmického letadla. „Cestu k Zemi jsem už naprogramoval.“

„To s námi nikdo nepoletí?“ podivil se Michal.

„Upřímně řečeno, nemám na to teď čas,“ zavrtěl hlavičkou kocour. „Moje kosmické loďstvo právě v této chvíli pacifikuje dalších osm invazních flotil Agríšů. Kdysi jsem přece slíbil Společenství, že tu hmyzí civilizaci usměrním, aby už nikdy nevyvražďovala sousední světy.“

„Cožpak Agríši zase porušili mír?“ vyjekl Evžen.

„Tak se to nedá nazvat,“ opáčil kocour. „Agríši z centrální oblasti mír neporušili. Tohle se týká okrajových oblastí, především invazních flotil, které jsou už léta na cestě a zatím o míru nevědí. Tam jde o krk, mají fotonové zbraně. Na zdejší planetě mám taky práce dost, ani nevím, co dřív a co potom. Takže vás pošlu samotné. Doufám, že nejste mrňata, abych vás musel pořád hlídat. Ostatně to bude cesta sotva na pár minut. Na Zemi vystoupíte a letoun se podle programu vrátí na planetu Gurr. Rozuměli jste?“

Moc nadšení pochopitelně neprojevovali.

„Ale přece jen...“ začal Miky rozmrzele.

„Tady máš,“ podal mu Gurroa jeho fotomet. „Vraťte to na Zemi Strážcům. Už na vás budou čekat.“

Miky neochotně přijal fotomet.

„Aspoň se tak nemračte,“ zašklebil se kocour Gurroa, což podle tónu jeho hlásku nejspíš znamenalo úsměv.

„Kdo by se tvářil jinak při takovém vyhazovu...“ ušklíbl se kysele Jirka.

„Zato teď budete mít příležitost, jaká se vám nenaskytne každý den. Jen málo lidí mělo možnost cestovat vesmírem superprostorovými letadly. Nepodařilo se to více než pěti lidem z celého Galaktického společenství. Dobře se dívejte, nadprostor Duha vypadá jinak než evsej, prožijete asi velice zajímavou cestu.“

„My už jsme nadprostorem letěli,“ podotkl Evžen.

„Jistě, Evsejem,“ souhlasil Gurroa. „Ten je ale fádní a není v něm skoro nic k vidění. Duha vypadá jinak, je mnohem krásnější.“

Errata:

10.08.2021 20:26