Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Furianti

Vstoupili do stísněné přechodové komory. Nebyly tu žádné dveře, jen poklop v rohu stropu a železný žebřík na stěně. Pochopili, že do další kabiny musí projít tudy.

Další kabina byla podle spousty zapnutých obrazovek tou nejdůležitější kabinou lodi a jak se zdálo, počet kabin této malé lodi zcela vyčerpali.

Na obrazovkách viděli nejbližší okolí. Stál tu jeden kocour-Gurroa. Obyvatelé planety se stále zdržovali ve své chýši a další kočky se mezitím rozprchly.

Nesčetné přístroje na řídícím panelu i na stěnách kabiny ukazovaly pozemské arabské číslice, ale navzdory této výhodě jim pozemšťané nerozuměli. Přístrojům totiž chyběly popisy a nikdo si netroufal hádat, co které číslo znamená.

Pak se letoun sám od sebe zvedl a začal prudce stoupat.

Kdyby zavřeli oči, nepoznali by to. Uvnitř lodi se žádné přetížení spojené se startem neprojevilo. Ostatně, to dnes bývá znát jenom u starších a levnějších typů gryulů.

Letoun vyrazil jako střela, vlétl do mraků, ale brzy z nich opět vyletěl a zanechal je hluboko pod sebou. Obloha ztmavla, pak zčernala a začaly se na ní objevovat hvězdy.

V té chvíli svět kolem lodi zmizel a na obrazovkách se na krátký okamžik zjevila zelená mlha nadprostoru evsej. To už viděli při své cestě sem, ale Gurroova loď se nespokojila ani tímto nadprostorem. Zelená mlha opět zmizela a kolem lodi se rozprostřel úchvatný obraz.

Čtyřlístek kamarádů ještě nikdy v životě neviděl něco tak úchvatného. Při pohledu na noční oblohu na Zemi uvidíme jen hvězdy z našeho nejbližšího okolí, prakticky sotva něco kolem dvou tisíc světelných let. Vzdálenější hvězdy bývají našim zrakům skryté mezihvězdným prachem. Poněkud lépe je vidět ve směru kolmo na rovinu galaxie, protože tam je prach řidší a jen tímto směrem můžeme pozorovat i nesmírně vzdálené galaxie.

V nadprostoru Duha nebyl ani prach, ani zelená mlha, tak typická pro Evsej. Náhle celou Galaxii viděli jako na dlani, ale nejen ji, jasně a ostře viděli i další a další galaxie. Nevypadaly vzdálenější než pět – šest kilometrů. Hvězdy tady svítily různými barvami, od červených po fialové, byly vidět všechny barvy duhy, podle které dal nejspíše Gurroa tomuto nadprostoru jméno.

Jen málo pozemšťanů mělo štěstí spatřit něco takového na vlastní oči. Kamarádi Miky, Michal, Evžen i Jirka hltali tu krásu potichu široce otevřenýma očima.

„To je nádhera!“ zabručel po chvíli Michal. „Zdá se mi, že v tomhle nadprostoru jsou si hvězdy ještě bližší, než je tomu v evseji.“

Mezihvězdná loď se s nimi zdánlivě pomalu šinula podél okraje ramena Galaxie. Bylo ticho, nejhlasitějším zvukem byl dech čtveřice užaslých pozemšťanů. Byl to majestátní pohled. Něco, nač se v životě nezapomíná, i kdyby člověk žil ještě tisíce let.

„Tak proto Gurroa létá tak snadno,“ zadrhlo Michalovi. „A ty snímky Galaxie ze dvou miliónů světelných let, nebylo to nakonec fotografováno právě tady?“

„Škoda, že letíme tak rychle,“ posteskl si Evžen. „Za pár minut budeme na Zemi.“

„A co když ne?“ napadlo Mikyho.

Sáhl dolů pod hlavní řídící pult – a než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, otočil hlavním vypínačem.

Jakkoliv se to zdá podivné, letadla Gurroovy civilizace si zachovala spoustu shodných detailů s mezihvězdnými stroji konstruktéra Fo-ru Ligaida z Aigury. Snad to souviselo s tím, že mezi zakladateli civilizace Gurroa byl i Ligaidův zeť a prvním mluvčím v dobách kontaktu s Galaktickým společenstvím byl Ligaidův vnuk Gurroa Ligaid. Nadprostorové stroje, kterými civilizace Gurroa ohromila Galaktické společenství, její křižníky, schopné v té době stěhovat planety od hvězdy ke hvězdě, byly tenkrát všechny vyrobeny v Ligaidově továrně na Aiguře.

U Gurroových strojů bylo charakteristické, že v kabinách nebyly žádné nápisy. Rovněž přístroje byly bez jakéhokoliv označení, takže bylo téměř nemožné určit, co který ukazatel vlastně ukazuje. Členové civilizace Gurroa znali rozmístění všech přístrojů nazpaměť a jiné bytosti s těmito letadly přece nelétaly.

Hlavní vypinač byl ovšem stále na tomtéž místě, kam jej před dávnými lety umístil konstruktér Fo-ru Ligaid.

Miky jej objevil – a vypnul.

Rázem zhasla všechna světla v kabině.

Zhasly i obrazovky.

Čtyři přátelé se ocitli v naprosté tmě. A co bylo horší, okamžitě se všichni vznesli a začali se v té inkoustovité černočerné tmě vznášet v beztížném stavu.

„To se ti tedy povedlo,“ vybuchl Michal. „Co blbneš?“

„Klídek, hned to zase zapnu,“ kasal se Miky. Naštěstí se hlavního vypínače pořád držel jako klíště. Jenom se ukázalo, že s ním nedokáže otočit. Jakmile se o to pokusil, roztočil se sám, ale vypínač vzdoroval.

Jirka konečně nahmatal v kapse zapalovač. Škrtl jím, na poprvé sice neúspěšně, ale hned na druhý pokus vzplálo slabé plynové světélko a osvítilo temnou kabinu.

Miky se nohama zachytil o sedačku a konečně opět otočil hlavním vypínačem.

Světlo v kabině se opět rozsvítilo, vzplály i obrazovky, ukazující prostor kolem lodi. Současně se do kabiny vrátila umělá tíže a všichni čtyři hoši tvrdě dopadli na podlahu, naštěstí opatřenou měkkým pokrytím.

Letoun bezmocně visel v prostoru. Kolem něj žádné hvězdy nebyly. Všude černá tma, pouze na horních obrazovkách slabě svítila namodralá spirála, v ničem nepodobná obrazu galaxie, známého z každé učebnice kosmologie.

Všichni se zvedli s podlahy a ohromeně se dívali na ten úchvatný pohled.

„Ty vole, ty seš ale kráva!“ komentoval to Michal. „Co tě to zase popadlo? Proč saháš na něco, čemu nehovíš?“

„Přerušil jsem trapný návrat na naši matičku Zemi a ujal se vlády nad touto sympatickou nadsvětelnou mašinou,“ opáčil Miky pyšně. „Nic více a nic méně, gentlemani.“

„A víš aspoň, kde jsme?“ vybuchl Michal.

„V kabině nejrychlejšího nadsvětelného letadla,“ ujistil ho Miky.

„To vím taky, troubo!“ ťukal si Michal na čelo. „Proč se pořád hrneš z jednoho průšvihu do druhého? Umíš snad s tou mašinou létat? Nechci sýčkovat, ale někde jsem se dočetl, že na pilotování svých mašin používá Gurroa telepatii.“

„To by tady snad neměl normální řízení?“ vzpamatoval se Miky. „Já bych řekl, že těžké nákladní gryuly mívají řízení složitější.“

„Řídil jsi už někdy těžký nákladní gryul?“ vyjel na něho Michal. „Docela mě zajímá, jak se chceš vrátit na Zem, když jsme se tvou vinou ocitli pěkně daleko nejen od Země, ale od všech světů Galaktického společenství. Ještě kdybys mi nějak přijatelně vysvětlil, co je tohle za Galaxii!“

„Jen bez obav,“ pokrčil rameny Miky. „Toho bohdá nebude, abychom takovou mrňavou škatuli nezvládli.“

„Tak začni, ty chytrej,“ pokynul Michal na ovládací pult bez jediného nápisu. „A koukej sebou hodit, protože tenhle letoun má jednu dost podstatnou vadu.“

„Neurážet!“ nadskočil Evžen. „Gurroovo letadlo nemůže mít žádnou chybu. Snad že s ním neumíme létat, ale to bychom se mohli naučit.“

„Myslíš?“ ušklíbl se Michal. „V tom případě tě pověříme, abys teď hned pořídil seznam zásob jídla, vody a vzduchu.“

„Já o žádných zásobách nevím,“ zarazil se Evžen.

„Samozřejmě,“ vybuchl Michal. „Obávám se totiž, že tady žádné zásoby nejsou.“

„Mezihvězdné letadlo – bez zásob?“ vrtěl hlavou Jirka.

„Jo,“ přikývl Michal. „Při jeho rychlosti cesta kamkoliv v rámci galaxie – a vlastně mnohem dál, jak můžeme pozorovat kolem – zřejmě netrvá nikdy tak dlouho, abys potřeboval více než pár sendvičů na svačinku.“

„No tak vidíš – o co jde?“ opáčil Miky.

„O to, že se buďto naučíš do čtrnácti dnů pilotovat tak, abys nás dovezl na Zem, nebo tě potom z hladu sníme. Kdysi ve středověku se to mezi trosečníky stávalo.“

Miky se nasupil, ale najednou si povšiml, že se na něho všichni tři kamarádi dívají nějak podivně odcizeně.

„Ale gentlemani...“ změřil si je káravým pohledem. „To snad nemyslíte vážně.“

„Zatím ne,“ řekl Michal za všechny zbývající. „Ale teď se začni urychleně zajímat o řízení.“

„Proč zrovna já?“ vyjekl Miky.

„Protože jsi nás právě před chvílí do toho průšvihu jako vždycky dostal.“

Miky se sice snažil seč mohl, ale brzy ho musel Michal od řízení odstrčit.

„Ty nás chceš snad zabít,“ komentoval jeho úsilí, když se mu podařilo roztočit letoun v prostoru, takže i Michalovi dalo dost práce zběsilé otáčení zastavit.

„Prosím tě, sedni si teď někam do koutečka a proboha už na nic nesahej,“ odstrkoval ho rezolutně.

„Ty to beztak neumíš líp,“ čertil se Miky.

„Poslyš, vážně si myslíš, že v téhle lodičce je atomový reaktor?“ vyjel si na něho Michal.

„No – já nevím, zdá se mi na to trochu mrňavá,“ zarazil se Miky.

„No právě,“ přikývl Michal. „Laskavě si uvědom, že tu je jako zdroj energie buď nějaký isún, nebo akumulátory.“

„No a co má být?“ vybuchl Miky.

„Já ti prostě nedovolím vyčerpat zásoby energie dřív než se dostaneme na dohled od Země,“ upřesnil Michal. „Kdyby nám došla energie tady, co jsme teď, nikdy už se tímhle letadlem domů nedostaneme. Uvědomte si všichni, do jaké kaše jsme se dostali. Tohle není křižník, tady se musí počítat se vším.“

„A ty to umíš?“ nedal se Miky.

„Rozhodně líp než ty,“ usadil ho Michal. „Ty jsi dobrý na vymýšlení ztřeštěných plánů, ale do řízení se nepleť, nebo ti ručičky zpřerážím. Ostatně si myslím, že jsem udělal chybu, že jsem ti je nepřerazil včas.“

Ale ani jemu se nevedlo dobře. Jak se zdálo, letadlo ho neposlouchalo, nebo aspoň ne tak ochotně, jako běžná letadla se kterými už Michal létal. Nakonec se mu přece jen podařilo nasměrovat miniaturní hvězdolet k nejbližším hvězdám a pak zkusil opatrně zapnout vypínače, o kterých se domníval, že patří k nadprostorovému konvertoru.

Nemýlil se. Letoun sebou jemně trhl a na obrazovkách se objevila vířící mlha. Tentokrát nebyla zelená, ale fialová. Michal opatrně rozjel letoun směrem vpřed.

„To není nadprostor Duha,“ upozorňoval ho Miky.

„To vím taky,“ vrčel Michal. „Myslím si, že Evsejem se dá také létat. Jde o to, kde jsme a zdali se nám podaří včas se orientovat.“

„To není ani Evsej,“ podotkl Evžen. „V Evseji převažoval zelený odstín.“

Ve fialové mlze před letounem se náhle objevilo zelenavé světélko. A druhé, třetí.

Michal vypnul nadprostorový konvertor.

Na levé obrazovce se objevilo jasné slunce. Přímo před letadlem visela v prostoru majestátní modravá planeta.

„Země!“ zajásal Miky a spolu s ním i Evžen a Jirka.

„Prdlajs!“ zpražil je Michal. „Tahle planeta nemůže být Země. Chybí jí Měsíc.“

„Ale pak se Zemi dost podobá,“ zarazil se Evžen.

„Podobá, ale není to ona,“ řekl Michal. „Budeme se muset obrátit jinam.“

„Proč?“ podivil se Evžen. „Přistaneme tu a podíváme se, jestli to není některá planeta z Galaktického společenství. Kdyby byla, dostali bychom se domů velice snadno.“

„Jestli vím něco naprosto jistě,“ zarazil ho Michal, „pak je to fakt, že tohle zaručeně není ani Země, ani žádná jiná planeta Galaktického společenství.“

„Jak to můžeš tak jistě tvrdit?“ oponoval mu Jirka.

„Světy Galaktického společenství se nacházejí blíže ke středu Galaxie a ne na jejím okraji,“ vysvětloval ostatním Michal. „Do všech stran kolem mají neprozkoumané planety. My jsme se tím pitomým vypnutím hlavního vypínače dostali úplně mimo Galaxii, rozumíte? Teď jsme doletěli k nějaké okrajové planetě. Vypadá sice trochu jako Země, ale není to ani Země, ani jiná známá planeta.“

„Když není, co budeme dělat?“ staral se Evžen.

„Poletíme jinam,“ pokrčil rameny Michal. „Musíme blíž ke středu Galaxie.“

„A co tahle planeta?“ ukazoval na ni Miky. „To na ní ani nepřistaneme?“

„Nemáme důvod,“ odtušil Michal. „Kromě toho nás přistání bude stát dost energie. Ani nevíme, kolik jí máme. Pokud si někdo myslí, že to ví, ať mi ihned ukáže příslušný displej.“

„Nadprostor prý spotřebuje víc energie než přistávání na planetách,“ pochlubil se svými znalostmi Jirka.

„No právě,“ přidal se k němu Miky. „Kromě toho bychom si měli opatřit nějaké zásoby potravin. Modré planety prý mají všechny kyslík.“

„Gíjó je z dálky celá rudá a Momoroi šedivá,“ namítl na to Evžen. „Tady nejsme ve Společenství.“

„Pravda je, že modré planety mívají kyslík, kdežto světy ostatních barev mohou, ale nemusí. Řekl bych, že tady kyslík bude. Ale co z toho? Potřebujeme tu přistávat?“

Na toto téma vypukla hádka, ve které nakonec Michala přehlasovali. Rozhodnutí většiny znělo přistát, trochu se po neznámém světě porozhlédnout, případně se pokusit opatřit si nějaké zásoby potravin – a pak letět dál.

Přistání vedl Michal, ostatní jen přihlíželi. Naletěli nad okraj největší pevniny, ale asi neměl šťastnou ruku. Na pobřeží nebyly pláže a moře tu všude končilo svislou žulovou stěnou, nebo co to bylo za kámen. Přistát by mohli do moře, ale to si včas rozmysleli při pohledu na vysoké vlny, bušící do skal, nebo nahoře na skalách, kde rostl bujný prales bez sebemenší otevřené plošinky.

„Tak přistaň do těch stromů,“ ztrácel trpělivost Miky. „Však se tam nějaké místo najde.“

„Opatrně, nechci naše letadýlko rozbít,“ uklidňoval své kamarády Michal.

Letounek se promačkl dolů a chvíli klesal mezi korunami stromů, až nakonec dosedl. Ale nevypadalo to, že by dosedl na pevnou půdu. Spodní obrazovky i v nezřetelném přítmí pod hustými pralesními velikány ukázaly, že letounek dosedl do jakési bažiny. Hnědá hladina vody pomalu stoupala a zalévala jednu kameru po druhé.

„Vchod už je kompletně pod bahnem,“ upozorňoval Michal. „Komu se chce vystoupit?“

„Tak ať aspoň Jirka prozkoumá ovzduší,“ navrhl Miky.

„Kdyby byl výše na lodi nějaký otvor, abychom jím mohli odebrat vzorky, snad by to šlo,“ pokrčil rameny Michal.

Chvíli bylo ticho. Letoun se pomalu bořil hloub a hloub.

„Nebylo by snad lepší přeletět jinam?“ navrhoval Michal když viděl, jak se kamarádi k ničemu nemají.

Tentokrát neprotestovali.

Michal sáhl na řízení a letoun se pomalu, obezřetně opět začal vznášet. Šplhal podél vysokých kmenů vzhůru, prodral se namodralým třásňovitým listím a opět se ocitl na slunci.

„Podívejte se!“ ukázal Evžen na jednu spodní obrazovku.

V bažině se na letoun přichytili nějací živočichové. Jen na okamžik je bylo možné spatřit, když se hromadně pouštěli pancířů a v podobě půlmetrových černých placek padali zpátky mezi koruny stromů.

Letoun zamířil pomalu směrem do vnitrozemí. Konečně po půlhodinovém letu spatřili cosi jako čáru, táhnoucí se podél směru pobřeží, kde nerostly rostliny.

Bylo to podivné a Michalovi se to moc nelíbilo. Nedaleko kolem byl neproniknutelný prales, tady kamenitá poušť, suchá a vyprahlá. A pak ten podivný tvar! Jako ulice amerických měst, přímá a dlouhá, jako podle pravítka.

Evžen s Mikym ale trvali na přistání, Michal neměl proti nim žádný rozumný argument. Na nějaký jeho neurčitý dojem se sázet nedalo a Michal nakonec ustoupil.

Povrch té podivné ulice byl nepatrně vyboulený, ale to přistání nebránilo a letoun pomalu dosedl na kamenitou půdu.

„Tak – a konečně máme, co jsme chtěli,“ zamnul si opět optimisticky rukama Miky. „Gentlemani, tohle je planeta stvořená pro nás.“

Ale jeho kamarádi nesdíleli jeho nadšení.

„Jirko, pojď to radši prozkoumat,“ navrhl Michal.

Do dolní přestupní místnosti sestoupili všichni čtyři, ale Jirka kamarády vypoklonkoval s tím, že kdyby tady byla jedovatá atmosféra, nemusí se otrávit všichni čtyři.

„Kdyby něco, aspoň jeden z vás musí zůstat schopen, aby s námi vzletěl,“ trval na svém.

Pozorovali ho jen pomocí kamer. Jirka opatrně pootevřel dveře, ale hned je zase zavřel a honem pobízel svůj agisar, aby mu sdělil co a jak.

Chvilka napětí se táhla jako hustý med. Prozatím bylo jasné, že atmosféra jedovatá není. Jirka se v ní cítil jako na Zemi. To byla první výhra, kterou mohli očekávat. Modravá barva planety pro kyslík svědčila.

„Snad je to dobré,“ ukázal Jirka po chvíli kamarádům na kameru zdviženým palcem a mával na ně, aby šli na průzkum.

„Pojď sem,“ nesouhlasil Michal, jakmile otevřel dveře do přechodové komůrky. „Musíme si vzít vybavení.“

S vybavením to ovšem nebylo tak slavné. Neměli nic víc, než co měl kdo na sobě. Oblečení, malé komunikátory, létací nárameníky, náhradní plastikové láhve s B-palivem. Miky jako jediný třímal fotomet, to byla jejich jediná zbraň. Ostatní jim Gurroa nevrátil.

„Faraonské obleky bych nechal tady,“ navrhoval Michal.

„Tady se nám právě budou hodit,“ ujišťoval ho Miky.

„Když už, tak pozdějc,“ vrtěl hlavou Michal. „Jednak se mi nechce zbytečně se v nich smažit. Času dost, až objevíme nějaké domorodce. A za druhé nemám chuť dělat ze sebe takový krásný terč jako minule.“

Miky si samozřejmě rychle vzpomněl na šíp, který po nich předtím vyslaly žáby, takže už nenaléhal. Zlaté obleky proto zůstaly v letadle, všichni se pro jistotu oblékli do černých kalhot a stejně černých nepromokavých bund.

Brzy se mělo ukázat, že to nebylo chybné rozhodnutí.

Opatrně vystoupili na kamenitou půdu. V čele Evžen, pak Jirka s agisarem, Miky a průvod uzavíral Michal. Všichni měli ruce připravené na ovládačích létacích nárameníků, ale prales vypadal pustě a nic se v něm nepohnulo. Nebyly slyšet žádné zvuky, tak typické pro pralesy na Zemi, jen monotónní šumění větru v listí.

„Kterým směrem půjdeme?“ nadhodil Michal.

„Je to snad jedno,“ opáčil Miky. A protože se mu líbilo jít po slunci, aby mu nesvítilo do očí, zamířil „na sever“. Ostatní ho chtě-nechtě následovali.

Zdálo se, že tato podivná přímočará poušť není obydlená. Na kamenité půdě nespatřili ani ještěrku. Ale jejich výprava neměla dlouhého trvání.

Náhle je cosi popadlo. Jakási podivná síla všechny čtyři nadzdvihla do výšky a chvilku si je přidržela. Jen bezmocně mávali rukama a nohama, měli pocit, jako by je někdo zabalil do igelitu a potopil do horké vody. Pak to s nimi mrštilo na stranu, ale jakmile se ocitli mimo kamenitou cestu, veškeré pocity zmizely kromě pocitu pádu. Ten jediný byl skutečný. Michal stihl zapnout létací nárameníky a zůstal tedy viset na pokraji pralesa, zatímco jeho kamarádi napadali do křoví, kde se bolestivě popíchali o ostré trny.

Z jihu se ozvalo hromové zadunění, ale jen Michal tam ze své výšky viděl. To co spatřil, mu vehnalo hořký pocit do úst a způsobilo, že se roztřásl strachem.

Z Gurroova nadsvětelného letadla vyšlehl oheň a celé se rozletělo na kusy.

V jeho troskách se rozplynula i veškerá jejich naděje na návrat.

Uvázli na nepřátelské planetě s jedním fotometem proti síle, schopné v okamžiku sežehnout mezihvězdný letoun.

Errata:

10.08.2021 20:26