Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Krutá volba

Jako předtím, i nyní se zabrali do studia komunikátoru, ale bylo znát, že jim chybí jakékoliv nadšení.

Michal se pokusil nadhodit něco o tom, že Edmond Dantés by v kobce pevnosti If za takový nevyčerpatelný zdroj vědění dal nevímco, ale Jirku tím nepovzbudil.

Dozvěděli se sice další novinky o Margabadarech, ale ani ty se jim nezdály přitažlivé.

Měli naprosto jednostranné vzdělání, pokud se o vzdělání dalo vůbec mluvit. Vojáci uměli zacházet pouze se zbraněmi, jaké dostali přidělené v útlém věku. Pěšák zůstával do smrti pěšákem, pilot kosmického křižníku směl opustit prostory své lodi jen v době krátké vycházky na některé základně. Dělníci neznali nic jiného než továrny a zemědělci velké farmy, kde se teprve v posledním století začínaly uplatňovat modernější metody a stroje. Den se tu dělil na práci a odpočinek, volný čas v pozemském pojetí neznali. Kultura, zábava, sport, nic takového neexistovalo.

Bydlení bylo také podivné. Existovaly podzemní základny, jakou zběžně prošli na svém útěku, ale většina obyvatelstva bydlila v jeskyních. Kde nebylo dost přírodních jeskyní, tam byly vyhloubeny umělé, ale úroveň bydlení v nich byla téměř stejná jako v těch přírodních. Jeskyně neposkytovaly zdejším obyvatelům větší komfort, než pozemšťanům v dobách ledových, kdy nad pevninami vládli mamuti a šavlozubí tygři. Jeskyně ostatně byla místem, kam Margabadarové chodili pouze spát.

„Strašný svět,“ vzdychal si Jirka.

„A přitom tu mají kosmické lodě,“ doplnil Michal.

„Ty tady zřejmě zavedl Aorrug,“ nadhodil Jirka.

„To není pravda,“ nesouhlasil Michal s kamarádem. Pak mu v komunikátoru vyhledal pasáž stručných dějin Margabadaru, ze které vyplývalo, že kosmické lodě tady existovaly už před více než dvěma sty lety, tedy dávno před příchodem dnešního samovládce.

„Strašný svět!“

To byla nejčastější Jirkova věta, když se každého večera oba unaveně odtrhli od zkoumání.

Hlubiny pamětí komunikátorů skutečně obsahovaly obrovské množství informací. Týmy vědců by měly plno práce, než by je úspěšně roztřídily. Musely by z nich nejprve vyházet spoustu balastu a propagandy, aby se jim podařilo sestavit věrohodný obraz tohoto světa.

Michal narazil na další oddíly této místní encyklopedie. Stejně květnatě, nabubřele a s vtíravou, vlezlou propagandou zde byly popisovány i další obydlené světy Impéria.

Sousední planeta Pelivie byla obydlena rasou Anhazeb.

Právě k tomu druhu patřily chobotnice, které pozemšťany věznily – z této planety údajně pocházela vládnoucí dynastie Aorrug, které se nedávno podařilo dobýt a spojit do jediného Impéria osmnácti světů.

Znamenalo to, že právě na tomto světě přistál kdysi před mnoha lety průzkumný letoun Gurroovy civilizace? Všechno by tomu nasvědčovalo. Planeta Pelivie se nacházela necelých osm světelných let od Margabadaru, bylo by tedy možné, aby na ní průzkumný letoun s Gurroovými batolaty přistál jako první.

Anhazebové byli, podobně jako většina chobotnicovitých bytostí Galaktického společenství, obojživelní. Mohli stejně dobře pobývat na souši jako ve vodě, ale část obyvatelstva, která zůstala v oceánech, se brzy ocitla v jasné nevýhodě ve srovnání s těmi, kdo sídlili na pevnině. Na pevnině se totiž mnohem snadněji opracovávaly kovy a pevninské rody si proto svá území po celá tisíciletí žárlivě střežily.

Anhazebové dospěli v kosmické technice nejdál. Když před necelými dvěma sty lety došlo k prvnímu kosmickému kontaktu, byli to Margabadarové, kdo první překonali kosmickou propast mezi Margabadarem a Pelivií. První kontakty skončily velice rychle a krvavě. Anhazebové tuto v podstatě spíše průzkumnou než dobyvatelskou výpravu pobili. Podle jejich ukořistěných kosmických letounů si postavili flotilu kosmických bitevních lodí, mnohem lépe vyzbrojenou než byly původní Margabadarské hvězdné lodě. Válka se potom přenesla na planetu Margabadar, ale ani Anhazebové nedokázali své nové protivníky přemoci. Počítali s podobnou taktikou jako oni, totiž se zničujícími nálety na města, která ale na Margabadaru nenalezli. Jeskyně se příliš nelišily od přírodních útvarů, byly dobře bráněné, takže Anhazebové museli s velkými ztrátami odtáhnout. Jejich hvězdné lodě byly od té doby vždycky o krůček před hvězdnými loděmi Margabadarů a dovedly si s nimi snadno poradit, ale to se týkalo jenom volných prostor vesmíru.

Až v následujícím století obsadili Anhazebové svými hvězdnými koráby Margabadar, postupně přemohli vlády všech rozdělených, nejednotných oblastí a nastolily zde Impérium. To však už byly jiné, mrštnější a lépe vyzbrojené hvězdolety s telepaticky koordinovanými posádkami – Aorrugovy lodi.

Dynastie Aorrug, jak se sama nazývala, postupně ovládala další a další světy, ale při osudovém sedmnáctém narazila na silnějšího protivníka – Federaci.

Aorrugova propaganda na světech Federace nenašla ani nit správnou. Federace podle ní oplývala jen krutými hrdlořezy, kteří mezi sebou neustále válčí, přičemž zvlčilé soldatesky na poražených světech bezohledně drancují, loupí a na každém kroku přinášejí obyvatelům krutou smrt.

Že to asi nebude pravda, vyplývalo z toho, jak rychle se všechny světy Federace spojily proti Aorrugovým flotilám a připravily jim hned na úvod několik těžkých porážek.

Federálové se ovšem nespokojili s odražením agresorů. Na oplátku napadli okrajové planety Impéria a v tomto poněkud cizím prostředí utrpěli strašlivou porážku, když byla jejich invazní flotila obklíčena Aorrugovými křižníky, kterým se překvapivě podařilo oblast sevřít do podivné průhledné blány velice odolného silového pole.

Z federální flotily se vrátil jediný spojovací letoun, vyslaný z hlavního stanu s rozkazy. K flotile se nedostal, ale jeho posádka uprchla a přinesla domů neuvěřitelnou zvěst o slisování celé flotily do nepatrné koule, kterou po bitvě Imperiální křižníky odhodily kamsi do volného vesmíru.

Další útoky byly z obou stran silnější a ničivější.

Federálové se naučili neútočit v hustém šiku, který se dá snadno obklíčit, ale v široké, rozestouplé formaci, kde se lépe uplatnila jejich větší dálková palebná síla.

Aorrugovy lodě přišly s taktikou více útočných vln. První vlna byla zpravidla ztracena. Byly v ní starší, vyřazené a poškozené lodě s minimální posádkou. Obětovaná vlna pokaždé zaměstnala bitevní lodě Federace, zatímco druhá vlna křižníků dokončovala smrtící obklíčení.

Federálové vyslali útočný klín nejrychlejších bitevních lodí proti planetě Abhlofo a dříve než se Impérium stačilo vzpamatovat, obrovské impulsní kanóny tuto planetu rozstřílely smrtícími salvami na roj mrtvých asteroidů.

Impérium odpovědělo protiúderem. Řídce obydlenou planetu Flgu sevřelo osm křižníků a když po necelém půldni odlétly, byla tato planeta skoro o třetinu menší a na jejím lesklém, jakoby bakelitovém povrchu byly ještě znát obrysy několika měst. Vypadaly jako přejeté gigantickým válcem.

V současné době se zdálo, že si obě kosmické říše lížou kruté rány z poslední velkolepé hvězdné bitvy, v níž každá strana přišla o další planetu a o většinu svého loďstva.

Michal s Jirkou zůstali zavření v jeskynní kleci několik dlouhých měsíců, měřeno pozemským časem.

Nebyl problém nastavit si v komunikátorech místní čas. Technické údaje o všech šestnácti planetách Impéria zde byly pěkně pohromadě a protože nebyly předmětem propagandy, byly kupodivu strohé a přesné. Komunikátory měly možnost nastavit odlišné planetární cykly, to byla v Galaktickém společenství s jeho stovkami odlišných planet nutnost, takže nebylo těžké zavést novou časomíru přizpůsobenou tomuto světu.

Ačkoliv si opět zavedli vlastní výrobu B-paliva, neměli možnost toto palivo použít. Naplnili všechny vhodné plastové láhve a další palivo čas od času vylévali na zem a zapálili. Vznikaly tím zajímavé ohňostroje, na které domorodci pokaždé reagovali překotným úprkem.

Povalečský život exemplářů ZOO se však pozvolna začínal projevovat. Svaly ponechané dlouhé nečinnosti slábly, zato oči, zvyklé na přítmí spoře osvětlené jeskyně, byly pozvolna citlivější – a háklivější na větší jas.

„Budeme se muset opět setkat s Aorrugem,“ řekl jednoho večera Jirka. „Buď nám vrátí agisar, pokud se mu nepodařilo ho zabít, nebo to s námi půjde od deseti k pěti.“

„Já bych se ho chtěl na něco velice důležitého zeptat,“ odtušil zamyšleně Michal.

Jako kdyby na to čekal, objevil se v té chvíli před nimi v modrofialovém záblesku černý rytíř – Aorrug.

Teď už je tak nepřekvapil. Věděli, že se jedná o masku, člověku jenom podobnou. Uvnitř sedí chobotnice zdejšího rodu Anhazebů, která si hraje na člověka. Nicméně – byl to osobně vladař Impéria, či spíše, jedna z mnoha jeho osob.

„O agisar se nestarejte,“ promluvil aniž by jim ponechal čas vzpamatovat se. „Nic takového nebudete nikdy potřebovat. Ale zajímalo by mě, na co se chcete vy dva ptát?“

„Zajímalo by mě, jak dlouho nás míníš držet v kleci jako zvířata,“ vzpamatoval se první Michal.

„Tak dlouho, dokud sám uznám za vhodné,“ odsekl Aorrug. „Třeba až do smrti. A pak si vás dám na památku vycpat.“

„Přišel jsi už o mnoho z lidské podstaty,“ odvětil na to s dobře sehraným klidem Michal. „Ale já se domnívám, že není možné myslící bytost Gurroova formátu takhle zdevastovat. Věřím, že se z ní něco v tobě uchovalo.“

„Věřit tomu můžeš,“ přikývl rytíř. „Ale pravda obvykle nezávisí od toho, jestli na ni věříš nebo ne.“

„Máme k tobě prosbu,“ nedal se ovlivnit Michal.

„A co byste si přáli, hošánkové?“ odsekl Aorrug.

„Myslím, že už jsme tu byli dost dlouho. Mohl bys nás už konečně pustit domů.“

„Co to vidím? Vy už ani nechcete, abych vám sem přivedl vyjednavače z civilizace Gurroa?“ uchechtl se Aorrug.

„Pochopili jsme, že to na Gurroovi nezáleží,“ připustil Michal. „Teď je všechno plně ve tvých rukách.“

„To bych musel nejprve nějaké ruce mít,“ odpověděl na tu neočekávanou narážku ostře. „A protože vás mám jen ve svých chapadlech, tak vás nepustím.“

„To bys musel být ještě horší, než ve skutečnosti jsi,“ nesouhlasil Michal.

„Co je na tom tak zlého?“ otázal se ho Aorrug, jako když medu ukrajuje. „Jak nejspíš dobře chápete, s lidmi už nemám nic společného. Ale pořád asi nechápete, že tenhle vesmír je přece jen trošku jiný než váš?“

„Vesmír za nic nemůže. Zlo vězí v bytostech, které tento vesmír obývají,“ přidal se ke kamarádovi Jirka.

„To už jsme si snad vysvětlili,“ odsekl Aorrug.

„Ne tak docela,“ odporoval mu Michal. „Tvrdíš, že tento vesmír je špatný, ale to soudíš jen podle sebe. Co budeš ale dělat, až se sem dostane více takových lodí?“

„Nepřál bych jim to,“ odpověděl mrazivě. „Bude-li v nich Gurroova posádka, jako že je to nejpravděpodobnější, nejspíš nepřežije ani minutu. Já to ani nepocítím, moje síť je tady dostatečně mohutná, aby si konfliktu nevšimla, ale menší skupince to musí vypálit mozek.“

„A co když ne?“ odporoval Michal. „Nemusí to přece být zrovna Gurroa. V našem vesmíru je více takových bytostí.“

„Nejprve by musel Gurroa vyvinout tu novou, hypotetickou vysilačku.“

„Asi ji mezitím vyvinul,“ pokrčil rameny Michal. „Mohlo by sem také zabloudit jiné letadlo, například od Kosmického průzkumu.“

„To by mě nemohlo ohrozit,“ odvětil sebejistě.

„Proč by tě mělo ohrožovat? Galaktické společenství není říše zla a její lodě nepřilétají cizí světy ničit.“

„Stačí, aby narazili na Federální loďstvo,“ mávl Aorrug chapadlem. „Zůstane z nich jen rozplývající se oblak.“

„Po jedné lodi přiletí další. Některá unikne pozornosti, ať už tvé, nebo Federace. Prosonduje si některý svět pomocí uxionů – a vrátí se.“

„Ať se vrátí! Budu jí to jenom přát.“

„I když taková loď objeví tvoje tajemství?“

„To bude její věc.“

„Ale takové informace se určitě dozví ten pravý Gurroa. Co si o tobě pomyslí?“

„To bude zase jeho věc.“

„Nejspíš se za tebe bude stydět,“ podotkl Jirka, který dosud mlčel a nechával prostor Michalovi.

„Co o tom víte?“ vybuchl Aorrug. „Jestli existuje v obou vesmírech jediná bytost, která mě může pochopit, pak to bude jedině on, Gurroa, protože to jsem byl i já. Tady není žádné Galaktické společenství, chlapečkové! Zdejší vesmír má jméno Gmutuko, což znamená peklo. Nedokážete si to ani představit? Dobrá, něco vám z toho ukážu!“

Otočil se a vykročil přímo proti stěně. Ta se před ním pohnula a veliký kamenný blok rychle a přitom tiše zajel do skály, jako by klouzal po oleji. Po dvou metrech se zasunul stranou a otevřel dlouhou tmavou chodbu.

„Pojďte se mnou!“ vybídl pozemšťany Aorrug.

Následovali ho tiše jako myšky.

Chodba končila ve velkém sále zhruba kruhového půdorysu, srovnatelném s rozměry fotbalového stadionu a vysokém skoro jako Petřínská rozhledna. Na kamenné podlaze ležela nevelká černá koule, ve které poznali letadlo.

Otevřeným vchodem prošli, následujíce černého rytíře. Za nimi se ozvalo sténání hydrauliky a vchodový segment prudce dosedl do kovových veřejí.

Prošli krátkou chodbičkou do řídící kabiny.

Byla k nerozeznání podobná řídící kabině Gurroova dálkového letadla. Totéž rozmístění obrazovek a přístrojů, téměř stejné rozměry, žádné nápisy. Klidně svítící obrazovky ukazující kruhový sál, bílé, zelené a červené číslice panelů měřících přístrojů. Michal zaznamenal potěšující bod – číslice na panelech byly arabské, typické pro starší varianty pozemských letadel, ale také pro Gurroova letadla. Bardžanské lodě, stejně jako lodě spřátelených civilizací a v poslední době i pozemské stroje mívají měřící přístroje s univerzálnějšími ciframi jazyka Bar.

Michal s Jirkou očekávali, že se otevře obrovský strop sálu, nebo nějaký průchod, kudy letadlo vyletí, ale to ještě pořádně neznali Aorrugovy letouny. Náhle se na všech obrazovkách v kabině blýsklo a vyvstala na nich nafialovělá mlha nadprostoru. Aorrug se nedotkl žádného řídícího prvku, a letoun přece letěl. Michal s Jirkou vlastně poprvé uviděli řídit letadlo telepatickými příkazy.

Fialové vlny útočily na letoun, ale Aorrug si jich nijak nevšímal. Stál tu na pevně rozkročených kovových nohách jako černá socha.

To není skafandr, uvědomoval si Michal. To je kráčející stroj, podobné se používají na Zemi i na okolních planetách. Jenomže je v nich uzavřen člověk, kdežto tady – chobotnice.

Mimoděk ho napadlo, jaké stroje používají nehumanoidní civilizace – vždyť Uxané jsou přece také chobotnice!

Letadlo mezitím dorazilo k malému zelenkavému světélku. Těsně před ním ale zhasla na všech obrazovkách fialová mlha a kolem letadla byl opět obvyklý vesmír.

Pozemšťané očekávali, že nedaleko od nich bude planeta, ale i tentokrát se maličko přepočítali. Nadsvětelné letadlo se s nimi vynořilo nepřípustně blízko u planety – v podstatě viselo sotva sto metrů nad jejím povrchem.

Pod letadlem bylo město. Přesněji, ubohé trosky toho, co ještě nedávno městem být mohlo. Hory kamení, uspořádané do pravoúhlých seskupení zřejmě podle bývalých ulic. Doutnající hromady dřeva, některé planoucí jako obrovské čadivé hranice a obklopené tvory, jací se nevyskytují na žádné planetě, co pozemšťané znali.

Ti tvorové se z dálky podobali velikým ledním medvědům, na jejichž hřbetě sedí malý eskymáček. Zblízka bylo vidět, že obrovské medvědí tělo nemá hlavu, tělíčko trochu podobné lidskému vyrůstá přímo z jeho hřbetu a jeho dlouhé končetiny jsou sice zakončeny útvarem vzdáleně podobným rukám, ovšem nejméně s dvaceti tenkými prsty.

Tvorové se bez velkého vzrušení dívali nahoru k nehybně visícímu letadlu. Nemávali, jako kdyby pro ně letadlo vůbec neexistovalo.

Stranou skupinka těchto tvorů stavěla další hromadu. Do vrstev dávaly vždy řadu prken či trámů, pak řadu rozbitých těl dalších podobných tvorů, na to další vrstvu trámů, opět vrstvu mrtvol...

Všechny hranice byly pohřební. Teprve teď si toho užaslí pozemšťané všimli. Obyvatelé zničeného města tu spalovali – tisíce svých mrtvých.

„Jak se vám líbí práce bitevních lodí Federace?“ obrátil se Aorrug na pozemšťany.

„Tohle bylo jejich dílo?“ zeptal se pro jistotu a celkem zbytečně Michal.

„Ano, tohle bylo jejich dílo,“ odpověděl vážně Aorrug. „Před půlhodinou se znenadání objevily a vystřelily pět impulsních torpéd. Čtyřem mé křižníky vletěly včas do dráhy, páté torpédo proniklo do atmosféry planety a výsledek vidíte sami.“

„To jsi obětoval – čtyři své křižníky?“ podíval se udiveně Michal na Aorruga.

„Pět – pátý dostihl torpédo až v atmosféře,“ ujistil je. „Kdybych to neudělal, neměli by ti tady co pohřbívat. V této chvíli by už půl hodiny nikdo z nich neexistoval – nejspíš s celou planetou Dafgud. Torpédo explodovalo ve výšce skoro třiceti kilometrů. Kdyby proniklo na povrch planety, mohlo by ji rozlomit. I tak zničilo dvanáct milionových měst jako bylo tohle a nepočítaně menších. Třetina pevniny zcela lehla popelem, domy byly rozdrceny, zbytky lesů ještě hoří.“

„To je skoro jako atomové bomby,“ vydechl Michal.

„To je horší než atomové bomby,“ opravil ho Aorrug. „Ty sice po sobě zanechávají radioaktivitu, ale impulsní výbuchy otáčejí do protisměru i krystaly v horninách. Půda se stává jedovatou a několik desítek let rodí jedovaté rostliny. Bude nutné celé toto území opustit – a polovina pevniny, to je na produkci potravin zatraceně znát.“

„A co ty bytosti pod námi?“ zeptal se Jirka.

„Ještě pohřbí své krajany a potom postupně zajdou. Nikdo jim nepomůže.“

„Proč ne?“ vykřikl Jirka.

„Protože se dostali do impulsního pole,“ odpověděl mu klidným hlasem Aorrug. „I oni už jsou jedovatí. Jenže o tom zatím nevědí. Anebo to tuší, ale na tom nesejde. Prakticky jsou stejně mrtví, jako ti, které teď sami spalují.“

„Jak můžeš...“ zavrtěl hlavou Michal.

„Já jim nepomůžu,“ odtušil Aorrug. „Není v mých silách je vyléčit. Ale vy jste chtěli vidět zlo. Tady je máte.“

„Ještě horší než to zlo je, s jakým klidem nám to říkáš. To je...“ začal Michal...

„...nelidské, že?“ dokončil Aorrug a obrátil se k němu.

„Ano. Tak by se to dalo nazvat,“ souhlasil Michal.

„Kdybych byl člověk, urazil bych se,“ odtušil Aorrug.

„Kdybys byl člověk, choval by ses jinak,“ řekl Michal.

„Proč mi pořád předhazujete moji člověčí nebo nečlověčí podstatu?“ obrátil se Aorrug znenadání na oba pozemšťany. „Tady není Země, ani Galaktické společenství. Ostatně, i tak bych se mohl urazit, protože být člověkem není zase taková výsada či dokonce přednost. Lidé Země nemají už vůbec žádné právo vystavovat na odiv své lidství, protože právě oni mají na hlavě tolik másla, že by se měli držet pěkně ve stínu. Co mi asi řeknete na argumenty jako Hitler, Hirošima, Osvětim, Kambodža a jiné? Lidi Země nemají nejmenší právo odsuzovat zlo, které se ve vesmíru děje, protože sami nebyli lepší.“

„To je pravda,“ přikývl bledý Michal. „Ale lidé, to jsou také Bardžané, kteří neznají zlo už padesát tisíc let.“

„Vy dva nejste Bardžané,“ namítl Aorrug.

Na vnějších obrazovkách v té chvíli zhasl obraz poničené planety a rozlilo se po nich fialové mléko nadprostoru. Kam letěli teď? Aorrug řídil letoun jen jako mimochodem a neřekl jim dopředu, kam se je chystá zavézt.

„Nejsme Bardžané,“ přikývl Michal pevně. „Ale Země také není tím, čím bývala. Od doby připojení Země ke Galaktickému společenství se na Zemi neválčí a podíl násilí prudce klesá. Bardžané mám ukázali, jak by mohla Země vypadat a Uxané nám dodali uxiony, které dovolují zlo účinně potlačovat.“

„Uxiony?“ zasmál se nehezky Aorrug. „Mám je také a kdyby tady pomáhaly prosazovat dobro, činily by pravý opak toho, k čemu je používám. Uxiony mohou vytvářet i zlo a to velice účinně, záleží jen na tom, kdo je má... v chapadlech.“

„Samotní Uxané je na svém světě použili jedině správným způsobem – a to se říkalo, že i planeta Ux byla ještě před tisíci lety semeništěm zla. Uxané mají také chapadla, ale ty by sis z nich dnes mohl brát příklad.“

„Poslyšte, nechte si ty řeči,“ odtáhl se Aorrug. „Nemá cenu, abychom se tu dohadovali o morálce. Ostatně můžeme si to vyzkoušet na příkladě lidí Země. Vystupte si.“

Na obrazovkách se opět objevila veliká kruhová hala, ta, odkud před chvílí odlétali. Aorrug vyšel z letadla a oba dva pozemšťané poslušně cupitali za ním. Brzy kráčeli chodbou, kde se od stěn odrážely těžké kroky Aorruga jako v chodbách starých protiatomových krytů Země.

„Zůstanete opět nějakou dobu tady,“ dovedl Aorrug vězně zpátky do jejich jeskynní klece. „Budete tady mít dost času na to, abyste se rozhodli, co dál.“

Těžká vrata se za nimi pomalu zavírala.

„Nevíme, o čem se máme rozhodovat,“ namítl Michal věcně.

„Ještě jsem nedomluvil,“ přerušil ho Aorrug. „Tady nikdo nedovolí skákat mi do řeči, pamatujte si to také. Vám poskytnu tuhle výjimku, protože nechci přijít o zajímavé exponáty, ale nespoléhejte se na mou trpělivost. V této chvíli už moje křižníky dokončily obklíčení flotily Federálních bitevních lodí, té flotily, která mi poničila svět Pirgod. Chystá se tam jiná zábava, nemám v této chvíli čas na vás. Přemýšlejte a až se dohodnete, zavolejte.“

„Ale o čem máme přemýšlet?“ opakoval otázku Michal.

„Rozhodl jsem se jednoho z vás propustit,“ oznámil jim ledovým hlasem. „Jeden z vás se vrátí domů, aby donesl moje poselství Gurroovi, protože já se vrátit nemohu, jak jsem už nejednou řekl. Ale kdo to bude, to si rozhodnete sami. Pokud se dohodnete, uznám, že jste lepší než ti lidé Země, které si pamatuji. Ten druhý bude ale bezvýhradně souhlasit, že on sám tady zůstane do smrti – a vlastně ještě déle, protože já si ho pak nechám vycpat jako exponát do muzea, až nebude ani pro ZOO dost dobrý. Anebo – máte ještě jednu možnost, jak se dohodnout. Jeden z vás může druhého třeba zabít. To je taky řešení, kdy ten druhý nebude protestovat. Vyberte si, co se vám zamlouvá víc.“

„Ale to je od tebe kruté!“ vykřikl Jirka.

„Tak to v tomto vesmíru chodí,“ odtušil Aorrug klidně. „Není tu ani čas, ani místo na sentimentalitu. V této chvíli necelých patnáct světelných let odtud začalo lisování bitevních lodí Federace. Je jich osm, každá s posádkou téměř dvanácti tisíc bytostí. Teče tam fialová krev, je to mnohem zábavnější, než se tu bezúčelně dohadovat s dvojicí bývalých krajanů. Zkuste chvilku přemýšlet. Ale pamatujte si, dříve než mě zavoláte, jeden z vás musí tomu druhému ustoupit – bez výhrady. Další možnost je, že se nedohodnete a nikdo z vás neustoupí. Potom vás zabiju oba. Nebojte se, smrt nic není. Obvykle je to jen takové malé lupnutí...“

Zablesklo se – a černá postava zmizela.

Byli opět v kleci, ale dívali se jeden na druhého, jako by tomu pořád nemohli uvěřit.

Jeden z nich se tedy může vrátit domů.

Ten druhý tu zůstane.

Kdo z nich to bude?

„Je to zkrátka bestie,“ vydechl zprudka Jirka, jakmile opět osaměli.

„Ne tak docela,“ odtušil Michal. „Přinejmenším napolovic nám to vyšlo.“

„Jenomže ta jeho volba je stejně krutá, jako on sám.“

„Ne tak docela,“ opakoval Michal.

„Jak to, že ne?“ rozčiloval se Jirka. „Cožpak je možné, abychom se my dva dohadovali, kdo z nás...“

„My se tu samozřejmě dohadovat nebudeme,“ zavrtěl hlavou Michal. „My budeme rádi, že to dopadlo aspoň takhle. Dohoda mezi námi bude jednoduchá. Vrátíš se ty.“

„Proč já?“ vybuchl Jirka.

„Protože,“ odsekl Michal. „Bude to tak lepší pro oba.“

„Vážně si myslíš, že tě tady nechám?“ vytřeštil na něho oči Jirka, „Míšo, vždyť bych nemohl s takovým vědomím klidně žít, pochop to!“

„Právě proto, že tě chápu, proto to navrhuju,“ opáčil na to Michal skoro klidně. „Ty se nevrátíš, abys mě tady nechal na pospas Aorrugovi a jeho chobotnicím.“

Pak stiskl jeho ruku a co si netroufal vyslovit nahlas, dokončil morseovkou: „Najdeš v našem světě Gurrou a požádáš ho o pomoc.“

„Vždyť on sem přece nemůže!“ odpověděl mu Jirka stejnou cestou.

„On ne,“ přisvědčil Michal. „Ale věřím tomu, že tě naučí létat se svými letadly, jedno ti půjčí a ty se sem vrátíš.“

„Jak tě tady ale najdu?“ strachoval se Jirka.

„Podle komunikátoru,“ napověděl mu Michal. „Dohodneme si kód. Věřím tomu, že tě Gurroa vybaví něčím, co je citlivější než všechno o čem víme. Najdeš mě, neboj se.“

Podívali se na sebe a mlčeli.

„A ty – tady zůstaneš?“ promluvil opět nahlas Jirka.

„Budu muset,“ odtušil stoicky Michal. „Domnívám se, že vydržím víc než ty. Neprotestuj, víš sám, že to je pravda.“

„Ale...“

„Žádný ale,“ nenechal ho mluvit Michal. „Myslím, že jsme dohodnuti a můžeme Aorruga zavolat.“

„A co když nebudu souhlasit?“ pokusil se Jirka naposledy oponovat. „Pochop, Michale, my musíme držet spolu.“

„To budeme i tak, aspoň doufám,“ odtušil Michal. „Já si myslím, že odmítnout nemůžeš. Ostatně, v těch podmínkách ani nestojí, abychom se shodli. Bezvýhradně musí souhlasit jenom ten, kdo zůstane. Takže stačí, když souhlasím já.“

Problém, jak zavolat Aorruga, se vyřešil sám a hned, ani se jím nestačili zabývat.

Zablesklo se – a stála před nimi figurína černého rytíře s malou chobotnicí uvnitř. Vládce šestnácti světů Aorrug.

„Opět jste mě překvapili,“ řekl hlasem neutrální barvy. „Myslel jsem si, že se aspoň teď poperete, ale jak vidím, vy pořád držíte spolu. No dobrá, už jsem to slíbil. Ne že bych splnil všechno co slíbím, ale tentokrát je to výhodné pro mě stejně jako pro vás – tedy spíš pro jednoho z vás. Nebudeme to tedy zbytečně zdržovat. Dej mi svůj komunikátor, Jiří.“

Jirka váhavě odepnul ze zápěstí komunikátor. Černý rytíř mrštil přístrojkem na podlahu a rozšlápl jej těžkou kovovou botou. Pak vytáhl z pouzdra nový a podával jej Jirkovi.

„Vezmi si tenhle,“ pobídl ho. „Je stejný, jenom je v něm nahrané moje poselství Gurroovi. Doufám že mu to odevzdáš. Je to i v zájmu tvého kamaráda. Jestli ani ten nepatrný úkol nesplníš, povede se mu tady mnohem hůř.“

Jirka si připnul komunikátor na ruku a podezíravě si jej prohlížel. Vypadal přesně stejně jako jeho – a v tom případě nemohl ručit ani za pravost toho předchozího.

Michal si jen připomněl, jak předtím vášnivě odmítal, že by Aorrug mohl vyměnit ROM-paměti vcelku za jiné. Teď už byl ochoten připustit, že to možné je.

A opět se odsunul obrovský kamenný blok a otevřela se za ním chodba do kruhového sálu. Aorrug pokynul oběma chlapcům a ti ho poslušně následovali.

„Let k Zemi je naprogramován. Doufám, že tě nenapadne pitomost s vypnutím hlavního vypínače,“ řekl Aorrug Jirkovi. „Mohl by ses propadnout do třetího vesmíru a odtud by ses už nikdy nevrátil.“

„Cožpak existuje i třetí paralelní vesmír?“ Michalovi to nedalo, aby se nezeptal.

„Podle mých výpočtů ano. Ale z pochopitelných důvodů jen podle mých výpočtů. Nemám zájem vysílat tam své lodě, dost na tom, jak pitomě jsem se ocitl tady,“ vrčel Aorrug.

Jiří pomalu vstoupil do přechodové komory malého letadla a několikrát se ještě otočil, aby zamával kamarádovi. Michal mu povzbudivě ukazoval zdvižený palec, aby ho podepřel. Jemu samotnému však bylo mnohem tísnivěji. Kdyby to nevyšlo, pak se pro něho Jirka nevrátí. Bude sice doma, ale on, Michal, zůstane do smrti tady, ve světě krutých nepřátelských tvorů, kteří by v něm viděli nanejvýš – chutnou pečeni.

„Vrátíme se,“ pokynul Aorrug Michalovi. „Při odletu mého letadla tady vznikne bublina vakua. Roztrhalo by nás to oba, kdybych odlet nenaprogramoval s patřičnými kontrolami.“

Vrátili se nejprve do chodby a pak až do jeskyně-klece. Náhle se skála otřásla, ozvalo se zahvízdání, které postupně klesalo, až skončilo stále klesajícím bučením.

„Doufám, že doletí,“ podotkl Aorrug zamyšleně.

„Doufáš?“ podíval se na něho s podezřením Michal.

„Ano, doufám,“ opakoval Aorrug. „Nikdy jsem ještě nic do bývalého vesmíru neposílal. To je můj první pokus. Doufám, že bude úspěšný.“

„A ty... takové pokusy... ty je provádíš na nás?“ trochu vykypěl Michal. „To jsi do Euklida neposlal ani sondu? Děláš takové nebezpečné pokusy – na lidech?“

„V tomhle vesmíru nejsou krysy, abych mohl dělat pokusy na nich,“ odsekl Aorrug. „Ostatně – bylo by těžké přesvědčit se, zda taková sonda skutečně dorazila do Euklida a ne někam jinam. I kdybych nařídil automatům vyfotografovat všechno na druhé straně, kdo zaručí, že to není právě ten třetí vesmír? Takhle bude všechno hned jasné. A neboj se, spočítal jsem to podle svého nejlepšího svědomí.“

„Pokud vůbec nějaké máš,“ opáčil Michal posměšně.

„Do mého svědomí tobě nic není,“ odsekl Aorrug. „Tady je můj vesmír, moje Gmutuko, moje peklo. Tady vládnu já a ty mi do toho mluvit nebudeš.“

„Máš mě v hrsti, nebo v chapadlech, říkej si tomu jak chceš,“ připustil Michal otráveně. „Ale to mi nebrání, abych ti neřekl pravdu. Nevím, co ti na tvůj vzkaz odpoví Gurroa, ale jedním jsem si naprosto jistý. Yl-la ti žádné zlo neodpustí. A bude se za tebe stydět. Tím si můžeš být jistý.“

„Tohle jsi neměl říkat,“ řekl Aorrug a zkoumavě se na Michala podíval. „Ale konečně – nevím, co se stalo od chvíle, kdy jsem opustil planetu Gurr. Nevím co se přihodilo s Yl-lou. Pamatuji se, chtěl jsem jí věnovat nesmrtelnost, ale odtrhl jsem se dříve, než jsem to dokázal vyřešit.“

„Abys věděl o něco víc,“ podotkl Michal a také tak divně se na svého věznitele podíval, „Yl-la je něčím podobným jako Gurroa nebo jako jsi ty. Zatím se nijak neprojevila, ale to asi bude proto, že ji Gurroa zatím považuje za příliš slabou a zranitelnou. Žije prý na planetě Gurr. To je všechno, co o ní vím. Víc si možná najdeš v našich komunikátorech, pokud to tam ovšem bude.“

„Není to tam,“ odtušil Aorrug. „Už jsem po tom pátral.“

„To je možné,“ přikývl Michal. „Nicméně – pokud se mohu spolehnout na řeči, které se o tom vedly před naším odletem ze Země, bude to pravda.“

„To už je jedno,“ vzpamatoval se zase Aorrug. „To už se nikdy nevrátí. Tenhle vesmír je můj osud. Je jiný, než starý dobrý Euklid. Gmutuko je peklo, ale vládnu šestnácti světům a jsem tady pánem. A do Yl-ly mi nic není.“

Zablesklo se a černý rytíř zmizel.

„Jsi tady neomezeným pánem, a přitom – je mi tě opravdu líto,“ odtušil Michal.

Ale to už černý rytíř neslyšel.

Errata:

10.08.2021 20:26