Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oběti pekla

Michal se poprvé a naposledy pokusil útočit na city toho netvora, který snad kdysi býval člověkem. Věděl toho o Gurroovi zoufale málo, ale nebylo toho tak málo, aby se na tom nedalo nic postavit. Gurroa býval kdysi pozemšťan. Jako patnáctiletého ho unesli do vesmíru první kosmonauté z Aigury, ale nebylo to ze zlého úmyslu. Aigurské hvězdné letadlo na Zemi přistálo tak nepříjemně prudce, že se málem rozbilo. Pavel si nešťastnou náhodou zkracoval cestu lesíčkem, kam aigurská stříbrná koule prudce vletěla. Polámané kmeny stromů, létající kolem, se mu jako zázrakem vyhnuly, ale omráčily ho antigravitační vlny naplno pracujících motorů.

Aiguřané mu chtěli pomoci. Nemohli ho nechat ležet jen tak, proto ho přenesli do svého letadla. Pak je vyděsilo prolétávající letadlo a oni nakvap odlétli – se svým nedobrovolným pasažérem. A aby všem bědám nebyl konec, brzy poté v nadprostoru dokonale zabloudili.

Vrátil se na Zem až za několik dlouhých let. Přemohla ho touha po domově. Podařil se mu husarský kousek, neboť nalezl i bez pořádných hvězdných map cestu z Aigury, vzdálené dva tisíce světelných let. Ale brzy se tam opět vrátil.

Z patnáctiletého chlapce na Aiguře vyrostl mladý muž. Se svými přáteli prožil převrat, zakončený pádem nenáviděného císařství, dlouho byl poradcem vlády a pomáhal tak vytvořit první demokracii v historii této planety – a nakonec si vzal aigurskou dívku Yl-lu za ženu a zůstal na Aiguře.

Měli spolu čtyři děti – míšence. Ale nebylo to zadarmo. Zpočátku jim totiž nikdo nedával naději na vlastní děti, bez deformací, způsobených genetickou nekompatibilitou. Pak za nimi jednoho dne přišel lékař, který jim vlastní zdravé děti slíbil, pokud mu dovolí s nimi trochu experimentovat.

Jak by mohli odmítnout?

Netušili, že se stali nevědomky obětí pokusu. Ten lékař nebyl takový lidumil, za jakého ho měli. Ale všechno se pak obrátilo tak, jak to nikdo nečekal.

Děti pozemšťana a Aiguřanky byly velice zvláštní.

Jako první se narodil chlapec, svými rodiči předem nazvaný Gurroa, což znamená v aigurštině Moudrý. A zdálo se, že dělá svému jménu čest.

Půl minuty po narození poprvé promluvil. Nikdy nechodil do školy – ale znal všechno stejně dobře, jako jeho otec. Ve dvou letech samostatně řídil letadlo a sedmiletý s otcem a dvěma mladšími sestrami poprvé pilotoval kosmické letouny, schopné přenášet od hvězdy ke hvězdě celé planety.

Na veřejnosti se poprvé objevil v osmi letech. Vrcholila právě válka s Agríši, Galaktické společenství svými křižníky i letadlovými loděmi ustupovalo drtivé přesile útočných lodí hmyzí civilizace – a slib osmiletého chlapce, že Galaktické společenství zachrání, pokud mu bitevní lodě Společenství na pár hodin vyklidí prostor střetnutí, působil podivně.

Stejně podivně ale zapůsobilo, jak se to dítě znenadání objevilo uprostřed sálu Velké rady Společenství na planetě Bardžá. Všechny tím šokovalo – a uvěřili mu.

On slib splnil a potom zmizel, jako by se nikdy předtím neobjevil. V deseti letech dojednal trvalý mír s centrálními planetami říše Glug – s oněmi Agríši.

Teprve potom se veřejnost aspoň částečně dozvěděla, jaká nová bytost tu mezitím vznikla.

Dávno předtím byla na pusté planetě Gurr založena divná kolonie. Tvořily ji samé děti, od mimin a batolat, po osmi až devítileté. O všechny děti se starali jen dva dospělí. Gurroova matka, Aiguřanka Yl-la, a její muž Pavel, pozemšťan a uznávaný vůdce této kolonie.

Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Na planetě Gurr žily jen dvě bytosti. Aiguřanka Yl-la – a úplně nová bytost, která si začala říkat Gurroa. Všechny děti totiž psychicky tvořily spolu s Pavlem jedinou telepatickou bytost. Bytost, složenou z mnoha na první pohled obyčejných lidí a zpočátku vlastně dětí – ale s jediným společným vědomím.

Pak se stalo, že byl Pavel zavražděn. Zprvu to vypadalo, že se Yl-la stala ochránkyní zbylých dětí, ve skutečnosti to bylo naopak. Ta jedna bytost, tvořená stovkou dětí, chránila od té doby Yl-lu před jakýmkoliv dalším nebezpečím.

Yl-la získala na planetě Gurr velice zvláštní postavení. Všem dětem se stala matkou – čtyři z nich skutečně porodila, ostatní přijala za své. Bytost Gurroa, která původně vznikla rozšiřováním a připojováním dalších a dalších členů k jejímu muži, byla přitom stále i její první a jedinou láskou.

Jedině Aiguřanka Yl-la mohla být proto citlivým místem i pro Gurroova pokračovatele – pekelného vládce Aorruga.

Když však Aorrug prohlásil, že ho osud Yl-ly nezajímá, bylo to velice zlé znamení.

Znamenalo to, že už bylo porušeno i jeho poslední lidské pouto. Vesmír Gmutuko, nazvaný taktéž Peklo, držel svou oběť příliš pevně.

Michal sice bezvýhradně souhlasil, aby se na Zem vrátil Jirka, ale jeho matné tušení o pekle, které ho tu čeká, bylo slabým odvarem proti skutečnosti.

Ne že by se mu dařilo špatně po fyzické stránce. Lednice byla neustále plná, na pohovce se spalo dobře, hladem, zimou ani tělesným strádáním netrpěl. Horší to bylo po psychické stránce. Mohl se v duchu přesvědčovat, že Aorrug své chování jednou změní, ale jasně cítil, že je od pravdy příliš daleko a vyhlídky na splnění tohoto snu jsou malé.

Aorrug ho tu potřeboval. Jako památku na původní vesmír? Nebo ze zlomyslnosti, že měl i někdo jiný smůlu jako on sám? Aby další zbloudilec uvízl v tenatech pekla Gmutuko?

Nejprve se pokoušel dělat to co předtím. Jakmile se ráno probudil, nasnídal se a začal se přehrabovat v té obrovské haldě hnoje, kterou do komunikátoru uložil Aorrug. Připadal si jako Herkules při čištění Augiášových chlévů. Odstraňoval strašně ubíjející nános propagandy a drobná zrnka poznání z toho bahna vybíral a přepisoval do čistých adresářů.

Byla by to práce na několik let. Jenomže Michal si už za týden uvědomil, že tahle práce je nejen obtížná, ale zejména – marná. Pro koho tady shromažďuje všechny údaje? Jistě ne pro sebe, on je v téhle kleci potřebovat nebude. Jedině... možná pro případ, že by se Jirkovi podařilo zainteresovat Gurrou. Ale tahle možnost byla spíše teoretická.

Osvobození vězně Michala z moci pekelníka jako Aorrug by určitě nebylo jednoduché. Předně není vůbec jisté, zda bude komunikátor, ta jediná stopa, zjistitelný odkudsi z vesmíru. Vždyť se Michalova jeskyně může nacházet kdovíjak hluboko pod zemí. Mohou jeho signály skrz tak silné stěny proniknout ven? A i kdyby ho Jirka našel, jak by se sem dostal?

Ale ani to není všechno, největší překážkou osvobozování by byl určitě sám Aorrug a jeho nesmírná moc v tomto vesmíru – včetně uxionů.

Nevypadalo to, že by měl Michal nějakou naději. Nejspíš tu zůstane až do smrti – tento svět se ostatně stal hrobem dvou ze čtyř kamarádů, Mikyho a Evžena. Smutný konec party, která se vydala do vesmíru jen tak za zábavou...

Michal tedy i nadále klofal své příkazy na miniaturní klávesnici komunikátoru, ale už ne s takovou chutí jako když s touto činností začal. Teď to dělal spíš proto, že to bylo přece jen lepší než nečinnost. Zůstat sedět a jenom se dívat na střídající se návštěvníky, kteří ho pozorovali čistě jako exotické zvíře? To by se jistě brzy zbláznil.

Těch dat ale bylo na jednoho člověka příliš mnoho. To by byl úkol pro celý tým, pečlivě organizovaný a vybavený dokonalou technikou včetně výkonných počítačů. Komunikátor sice také obsahoval miniaturní počítač, ale od toho mrněte se nedal žádat žádný oslnivý výkon.

Dny ubíhaly pomalu a stereotypně.

Ráno vstát, dát si snídani. Pak zalézt pod deku, zapnout komunikátor a vleže klofat do kláves.

V poledne si ohřát něco k snědku. Potom zalézt pod deku, zapnout komunikátor...

Večer si ohřát něco k snědku, po večeři zalézt pod deku, zapnout...

Jednou za čas si to nepatrně vylepšoval pečením chleba, kterému musel věnovat delší chvíli, ale nechtěl to prozatím automatizovat.

Pak ho napadlo, že by si mohl vést deník, když už tu není do čeho píchnout. Založil si tedy adresář, napsal sem své zážitky za poslední dny, popsal tam odlet Jirky – a pak zjistil, že nemá o čem psát. Chyběl mu motiv, chyběly mu události. Tady v kleci se nic nedělo. Michal až teď pochopil, proč některé organizace tak vystupují proti Zoologickým zahradám na Zemi. Ano, pro návštěvníky jsou zdrojem poznání, ale pro zvířata to musí být strašně ubíjející.

Z postupující apatie nakonec Michala vytrhl ten, od koho to už ani nečekal.

Aorrug se u něho jednoho rána zjevil tak nečekaně jako vždycky. A jako vždycky použil ono černé brnění, tak falešně připomínající člověka.

„Celé dny tady jenom ležíš,“ osopil se na Michala. „Takhle se za chvilku přeměníš ve spokojené prase. A já tě nepotřebuju jako vepře, rozumíš?“

„Zajímavé,“ odtušil Michal, ale vstal. „Já jsem si skoro myslel, že ti jde právě o tohle.“

„Rozhodl jsem se ukázat ti Impérium,“ úmyslně přeslechl Michalovu kousavou odpověď.

Michal mu neodporoval. Prošli chodbou do známé kruhovité haly, kde na ně čekalo malé letadlo. Nastoupili. Tentokrát Michal čekal, že se otevřou nějaká vrata, byl připraven, že se letadlo vznese kolmo vzhůru, ale ne. Prostě náhle, bez varování byli v nadprostoru Duha II, který zářil podobně jako Duha I, jen trochu pozměněnými barvami.

„Tentokrát poletíme dál,“ oznamoval Aorrug Michalovi.

„Na nějakou hraniční planetu?“

„Ještě dál,“ odtušil Aorrug. „Pokusíme se dobýt planetu. Vyhlédl jsem si Momug, skoro v centru Federace. Budou na to koukat jako sůvy z nudlí.“

Michal se zamračil. Na vraždění nebyl zvědavý a tohle se mohlo změnit v horší masakr, než rozdrcení jedné flotily.

Nadprostor Duha z obrazovek zmizel, jako by je sfoukl. Teď tady byla jen fialová mlha nadprostoru Evsej II.

„Už ji vleču!“ ukázal Aorrug Michalovi vítězoslavně.

Před nimi se objevily větší kulovité lodě, jakoby nalepené na obrovité průhledné mýdlové bublině, veliké jako fotbalový stadion i s ochozy. Pomalu se s ní rozjížděly nadprostorem. Michal se nahnul blíž k čelním obrazovkám, aby lépe viděl, ale neostrost obrysů byla asi způsobena mlhou. Přesto uprostřed bubliny spatřil nevelký předmět. Podobal se namodralému kopacímu míči s bílými krajkami.

„Co je to?“ vyhrkl úžasem.

„Planeta Momug,“ prohlásil Aorrug hrdě. „Přesněji, její projekce z Euklida do Evseje.“

„A co s ní děláte?“

„Stěhuju ji,“ odtušil Aorrug. „Už mám pro ni vyhlídnutou jinou hvězdu, přenesu ji tam a umístím na oběžnou dráhu.“

„Ale... i s obyvateli?“

„Bez nich by to nebylo ono.“

„A oni s tím... souhlasili?“ vyhrkl Michal, ale ihned si uvědomil, že to nebyla zrovna inteligentní otázka. Na názory nepřátelských obyvatel by se přece Aorrug neptal.

„Nejprve jsem od ní odlákal Gardu,“ chlubil se Aorrug. „To byla taková menší flotila, co měla planetu chránit. Když ale její kapitáni spatřili na dostřel impulsních torpéd moje lodě, nechali planetu planetou a rozletěli se ulovit je. Šlo o přestárlé typy, řízené automaty – jen ať se Momugové střelbou po nich baví. Ještě víc se budou bavit, až se vrátí k planetě a zjistí, že jim mezitím zmizela...“

„Ale co ti... na planetě?“

„Nemají žádné kosmické letouny,“ řekl Aorrug. „Byla to zaostalá planeta. Přemístím ji dál od Federace a její obyvatele zařadím do svého Impéria.“

„Ale... přesouvat planetu i s lidmi, to musí být strašné. Voda oceánů se převalí přes pevniny, smete všechno...“

„Nepřevalí,“ zarazil ho. „Ta bublina se chová jako úplně izolovaný inerciální systém. Jen... jen se jim právě teď pro ně nepochopitelným způsobem změnila hvězdná obloha. Zmizelo slunce a hvězdy putují po obloze nečekanými směry. Až se to zastaví, budou obíhat kolem jiné hvězdy, žádnou hvězdu na obloze nepoznají – a nebudou ani vědět, kterým směrem se jejich Federace nachází.“

„Ale když nebudou souhlasit?“ umíněně opakoval Michal.

„Kdoví, třeba někteří z nich souhlasí,“ odtušil Aorrug. „Já jsem se jich na to neptal, nevím. A ptát se jich nebudu, beztak mě jejich názory nezajímají.“

„Ty že jsi pomáhal zavádět demokracii na Aiguře?“ otočil se Michal zády k Aorrugovi.

„To jsem byl ještě člověk,“ zasyčel Aorrug.

Nic víc neřekl, ale režim letu jejich letounu se skokem změnil. Letoun se na okamžik objevil v nadprostoru Duha, ale po krátkém smýknutí stranou se náhle objevil v jiné podzemní hale, mnohem větší než ta, odkud předtím odlétali.

Dosedli a Aorrug Michalovi pokynul chapadlem, aby šel napřed. Vešli spolu do dlouhé bílé chodby s mnoha dveřmi. Jedny se samy od sebe otevřely a oba vstoupili do neveliké místnosti, osvětlené jen slabým světlem namodralých výbojek. Uprostřed stál jediný předmět, šedivý kvádr, veliký jako rozložitý psací stůl. Jinak byla místnost prázdná.

„Podívej se!“ ukázal Aorrug a pokynem chapadla způsobil, že se horní deska kvádru pomalu vznesla až ke stropu.

Stůl se změnil ve velkou vanu. A na dně...

Michal ucouvl hrůzou.

Ten hranol byla – rakev.

Uvnitř byly čtyři přihrádky, čtyři nevelké boxy vyložené bílou, nařasenou látkou. V každém boxu leželo mrtvé dítě, nanejvýš pětileté.

Z jednoho dítěte zůstala jen hlava, přesněji, horní část obličeje s čelem a velkýma, uhlově černýma očima bez bělma. Spodní část lebky byla rozdrcena a tělo chybělo úplně, ale podle těch očí mohlo jít jedině o mladého Aiguřana.

Také druhé dítě vypadalo hrozně. Na bezvládném tělíčku s mnoha modrými podlitinami byly znát stopy zubů, jedna ruka a obě nohy chyběly, obličej byl okousán k nepoznání, takže se ani nedalo zjistit, ke které rase původně patřilo.

Třetí bylo děvčátko. Podle velikého plochého nosu, velmi podobného prasečímu, to byla Aiguřanka. Její tělo viditelně poškozené nebylo, jenom její oči, veliké a šedivé, vypoulené a nehybné, spolu se strnulým, bolestným šklebem dokazovaly, že ani tohle dítě nežije.

Poslední byl chlapec, pozemšťan, ze všech dětí největší. Jeho obličej byl klidný a vyjadřoval smrt ze všech nejméně, ale břicho měl rozervané – a prázdné.

„To jsem byl já,“ ukázal Aorrug na mrtvá tělíčka. „Tolik se nás sem dostalo, když se letadlo s námi propadlo do toho zdejšího pekla.“

„Co se s nimi stalo?“ zadrhl se Michalovi hlas.

„To není důležité, aspoň teď už ne,“ odmítl Aorrug. „Já jen, abys věděl, že tenhle svět nebyl krutý jen k tobě.“

„Já ti přece věřím,“ odvětil Michal. „Jen si nemyslím, že by ti to dávalo morální právo pokračovat v tom zlu.“

„Na morální právo ti kašlu,“ odsekl Aorrug.

„Jistě, můžeš, máš tady moc. Ale absolutní moc neznamená absolutní pravdu. Máš větší možnost prosazovat tu svou vůli, ale morální právo je úplně o něčem jiném.“

„Poslyš, už mě nebavíš,“ zařval Aorrug. „Kdo se tě prosí o tvoje morální soudy?“

V té chvíli měl Michal pocit, jako kdyby ho přes obličej šlehl bičem. Pocítil pekelné trhnutí a křečovitě sevřel oči, ale když to dál nepokračovalo, rychle je otevřel.

Stál ve své jeskyni, metr od pohovky. A byl tu sám.

Aorrug ho sem přenesl v jednom jediném okamžiku. Určitě má možnosti, o jakých ani nevím, napadlo chlapce. Neměl bych ho tak dráždit...

Ale pak opět pohodil hlavou.

Co může ztratit? Svobodu? Tu přece nemá. Sám sebe? To je horší, to mu ještě může vzít. Ale dokud bude on sám stát na svém, nebude to tak snadné.

Bezmyšlenkovitě otevřel ledničku. Vybral si odtud veliký plod podobný kokosovému ořechu, mimo jiné i tím, že v jeho pevné skořápce šplouchala jakási tekutina. Opatrně kapesním nožem prorazil dva otvory a zhluboka se napil.

A zase život v kleci... Co tu ještě může čekat?

Neudělal by nakonec lépe, kdyby Aorruga vydráždil ještě o trochu víc..?

Errata:

10.08.2021 20:26