Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec diskuse

Uplynulo devatenáct dní od chvíle, kdy Michal naposledy zamával Jirkovi do zavírajícího se vchodu jeho odlétajícího letadla. Doufal jen, že Aorrug splnil svůj slib a že aspoň kamarád je v této chvíli v bezpečí. Snad se mu podařilo navázat také spojení s civilizací Gurroa. Tato civilizace je sice stranou Galaktického společenství, takže není obecně známo, kde se její domovská planeta Gurr nachází, ale Aorrug Jirkovi před odletem doporučil obrátit se na několik lidí, kteří spojení s Gurroou mohou kdykoliv navázat.

Michala ani nepřekvapilo, že většina těchto lidí bydlí v Čechách.

Zatímco s navázáním spojení s Gurroou neměly být velké starosti, další možné akce by byly obtížnější.

Michal by první známky nějaké aktivity z Gurroovy strany odhadoval za několik let. Jirka by se musel naučit zacházet s Gurroovou technikou, ostatně bylo by asi vhodné všechno nejprve důkladně promyslet. A kromě toho nebylo jisté, že vůbec k něčemu dojde. Záchrana lidského života je jedna věc, ale pravděpodobné ohrožení dalších osob by takhle nejistou akci značně zpochybňovalo. Gurroa sám by jistě něco takového podnikl i při větších nejistotách, ale právě jemu byl tento vesmír kategoricky uzavřen.

Proto byl Michal nesmírně překvapen, když se po poledni následujícího dne objevil v jeho kleci Aorrug, tentokrát bez obvyklé figury černého rytíře, v podobě známé chobotnice.

„Pojď se mnou,“ pokynul chapadlem chlapci.

Vyšli známou chodbou z klece do velké rotundy, ale nešli k letadlu. Aurrogova chobotnice zabočila napravo a pozemšťan ji poslušně následoval. Za modrými dveřmi zde byla místnost, plná obrazovek. Na všech byl vesmír... a zdálo se, že kamery jsou na jednom jediném letadle.

„Podívej se sem,“ ukázala chobotnice Michalovi chapadlem na jednu z obrazovek.

Cosi se tam pomalu pohybovalo. Nic nebylo vidět, bylo to asi černé, ale postupně to zakrývalo hvězdy a po chvilce je opět odkrývalo.

„Co to je?“ pokrčil rameny Michal.

„Je to vesmírná loď,“ odtušila chobotnice. „Přesněji, je to Gurroova vesmírná loď. Cestu nadprostorem má už za sebou, teď už se jen přibližuje – přímo k Margabadaru.“

Michalovi zatrnulo. Gurroova nadprostorová loď! Je celá černá, zřejmě aby ji nebylo vidět. Ale tahle bestie ji přece jen zpozorovala. A Jirka – letí přímo do pasti... Což musíme zase prohrát? Jak ho jen varovat?

„Tak jste si to přece dohodli, ty a tvůj kamarádíček!“ začala se chobotnice náhle smát podivným, zlým smíchem. „Doufali jste, že o tom nevím, že! Tak primitivní trik! Morseovka! A to mělo mít naději na úspěch? Mysleli jste, že přede mnou zatajíte vaše bláhové plány? Marná snaha!“

Michal pochopil, že nemá cenu zapírat. Tato bestie nejen odposlouchávala, co si říkají, ale prokoukla i jejich pokusy o skryté domlouvání. Samozřejmě – časoprojektory by dokázaly sejmout stisky rukou stejně pohodlně, jako chvění předmětů způsobené zvukem. Jediné, co ta bestie určitě vědět nemohla, bylo co si kdo z nich myslel. Ačkoliv – kdoví, jestli neumí číst myšlenky! To by z ní udělalo pravého vládce pekel.

„Ty si myslíš, že je tam Jirka?“ optal se opatrně.

Byla to zbytečná otázka, ale položil ji Aorrugovi proto, aby získal aspoň trochu času.

„Snad nedoufáš, že tam není?“ rozesmála se chobotnice. „Já jsem o tom přesvědčen.“

„Jak to – přesvědčen? Určitě to nevíš? Máš snad uxiony!“

„Uxiony mám, ale v tomto případě mi nejsou nic platné,“ odfrkla si chobotnice. „Letoun je obalený blánou géja-pole, kam uxiony neproniknou. Géja-pole má spoustu výhod. Letadlo se může objevit jenom na okamžik, obalí se obranným polem... meteority se jen rozprsknou jako nic... no a mezitím se dají vyhodnotit obrázky a rozhodnout, zda pole zrušit nebo zavčas zmizet. Kdysi jsem to v nebezpečných oblastech taky tak dělal. Jenže dřív jsem pokaždé musel géja-pole vypnout, jinak bych nic neviděl, kdežto v tomto vesmíru je géja-pole úplně průhledné a není nutné je vypínat.“

„Tím lépe,“ oddychl si Michal.

„Tady zato géja-pole nechrání tak spolehlivě jako ve starém vesmíru,“ pokračoval Aorrug. „Právě proto, že je průhledné. Zachytí sice a odrazí všechno hmotné, od meteorů až po protonové záření, ale projde jím i náboj z fotometu, natož z pořádného impulsního kanonu. Však už na něho šesti takovými kanony mířím!“

Michal strnul.

„To přece nemůžeš udělat!“ vybuchl.

„Ale mohu,“ opáčil rozhodným tónem Aorrug. „Takhle jsme si to rozhodně nedohodli. On přece ví, že je tu trvalý válečný stav. A já ho teď rozstřílím, to se ve válce stává.“

„Řekl bych, že to Jirka není. Myslím, že je nemožné, aby se za tak krátkou dobu naučil zacházet s Gurroovým letadlem. Tobě se to zdá snadné, ale pro nás obyčejné lidi to může být obtížnější.“

Michal to řekl přesvědčivě, jako kdyby tomu sám věřil.

„Myslíš?“ podívala se na něho chobotnice pronikavě svýma velkýma černýma očima. „No, můžeš mít pravdu. Ale to se brzy dozvíme. Teď mě zajímá, jak bude ten tvůj kamarád, nebo kdo v tom sedí, zjišťovat kde se nacházíš. Podle komunikátoru to nepůjde. Nacházíme se v hloubce tisíce metrů, navíc jsme pod souvislou vrstvou žuly a radiové vlny skrz takovou překážku zaručeně neproniknou. Ale já už vím, co udělám! Počkám si na něho, až přistane. Teprve pak ho polapím. Brzy se spolu opět sejdete – ale v kleci.“

Černé letadlo se přibližovalo rychle. Jeho pilot odhadl místo vynoření velice přesně, k povrchu planety mu zbývalá necelá čtvrthodina letu. Aorrugova letadla se sice dokázala vynořit z nadprostoru i rovnou v podzemních hangárech, ale Michal už správně tušil, že na to potřebují navádění telepatií.

Náhle Aorrugova chobotnice strnula.

„No tohle! To už je drzost nejvyššího řádu!“

„Co se stalo?“ zeptal se Michal.

„On vysílá!“ odtušila chobotnice. „Moje vlastní signály! Žádost o navedení – z dob, kdy jsem nedokázal pořádně navigovat pomocí telepatie.“

„To znamená, že se ani neskrývá?“

„Přesně tak,“ divil se Aorrug. „Jako kdyby se chystal na oficiální návštěvu. Snad si nemyslí, že s ním budu jednat?“

„Pokud je to Jirka...“ uvažoval Michal. „Ale co když to není on? Nemohu uvěřit, že by za tak krátkou dobu zvládl tak dobře řízení.“

„Letí naprosto optimálně,“ přikývla chobotnice. „Ale to by mohlo být díky automatům. Teď opakoval výzvu. Vždyť on si sem letí jako na předem dohodnutou schůzku!“

„Odpovíš mu?“ podíval se Michal na chobotnici. „Je to přinejmenším slušnost.“

„Na slušnost ti – víš co! Ale – co by ne!“ neucouvla. „Ať přistane.“

Skoro jako by byla ráda, že jí Michal dal záminku.

Malý černý kulovitý letounek po přijetí řídících signálů nepatrně změnil směr a pak se vnořil do atmosféry. Měl pořád obrovskou rychlost a Michal očekával, že od jeho pláště hned začnou odletovat jiskry, ale nestalo se tak, géja-pole loď chránilo. Až těsně nad povrchem se rychlost náhle snížila a černá koule jen zvolna klesala na planinku, kam ji Aorrug navedl.

„Půjdeme se na ně podívat,“ navrhla chobotnice Michalovi – i když její návrh nebyl ničím jiným než příkazem.

Vzápětí se na Michala vrhly čtyři jiné chobotnice. Náhle se vedle něho vynořily ve fialových záblescích a omotaly ho. Pak pocítil pekelné trhnutí, spatřil oslnivý záblesk, a když oči opět otevřel, stál v pootevřených těžkých vratech, opět jen s jedinou chobotnicí. Za nimi byla velká hala s několika letadly, před nimi kruhová přistávací plocha.

Černá koule právě přistála sotva pět metrů před Michalem a jeho vladařem Aorrugem.

„Tak jen pojď ven, syčáku!“ řekla tiše chobotnice vedle Michala, nejspíš pro sebe, neboť Michalovi to určeno nebylo a posádka letadla to slyšet ani nemohla.

Vchod do letadla se otevřel. Michal spatřil z přechodové komory vystoupit drobnější ženu s obličejem Aiguřanky. Měla na sobě okrovou kombinézu, bílou halenku, na nohou obyčejné hnědé botky a na kudrnaté hlavě, podobné pozemským vepříkům, drobný čepeček. Michal už viděl spousty lidí planety Aigura, takže se ani nerozesmál, když spatřil její obličej.

„Proboha...!“ ztuhla chobotnice Aorrug.

„Je tu někdo?“ zavolala žena vysokým hláskem a zadívala se směrem, kde stáli.

„To není možné!“ vykřikla chobotnice Aorrug. „Yl-lo, co ty tady děláš?“

„Co bych dělala?“ opáčila oslovená a vykročila radostně k oběma čekajícím. „Přišla jsem tě vytahat za všechny uši, pokud vůbec nějaké máš!“

V několika okamžicích byla u nich.

„Tohle je Jirkův kamarád, že?“ zhodnotila pohledem překvapeného chlapce a podávala mu drobnou ruku.

„Ano,“ přikývl Michal a podávanou ruku lehce stiskl.

„A tohle jsi ty?“ podívala se na Aorrugovu chobotnici. Také jí podala ruku a lehce stiskla chapadlo, které se k ní váhavě natáhlo.

„Představovala jsem si tě správně, Jirka tě popisoval docela přesně. Nepozveš mě dál?“

„Jen pojď,“ ustoupila před ní překvapená chobotnice.

Těžká, skoro metr silná pancéřovaná vrata se otevírala s rychlostí, kterou od nich Michal nečekal. Ozvala se rána, jak těžká křídla dosedla na dorazy.

„Vejdu se tam i s letadlem?“ starala se Yl-la. „Slyšela jsem, že tu není bezpečno. Nerada bych přišla o letadlo.“

„Můžeš vletět dovnitř,“ souhlasil Aorrug.

Letounek zavřel dveře. Pomalu, sotva v půlmetrové výšce, následoval Yl-lu, kráčející mezi Aorrugem a Michalem.

„Kdo tě veze?“ vyhrkl udiveně Aorrug a ukázal na letoun.

„Myslíš, že se tam ještě někdo kromě mě vejde?“ opáčila s úsměvem. „Možná tady Michal, až ho budu brát domů. Asi to ještě nevíš, ale já už dávno nevězím pouze v tomhle jediném těle,“ ukázala na sebe prstem Yl-la. „Naštěstí je mě zatím tolik, že se ještě vejdu do jednoho letounu.“

„Tak se mu to přece podařilo!“ oddechl si Aorrug.

„Podařilo,“ přikývla. „Ale o tom jsme si nepřišli povídat. Máme tu důležitější jednání.“

Vstoupili do jasně osvětlené místnosti, kde bylo několik kruhových sedaček a neveliký stolek.

„Hned ti něco nabídnu,“ sliboval Aorrug.

„Pokud to nebude to, čím jsi urážel své dosavadní hosty, neodmítnu,“ přikývla. „Ale nabízet návštěvám fekálie, to je podle mě vrchol nepohostinnosti. Na Aiguře i na Zemi.“

„Yl-lo, prosím tě, proč jsi sem letěla zrovna ty?“ řekla Aorrugova chobotnice vyčítavě.

„Když je člověk jediný, kdo něco může udělat, pak to prostě udělat musí. Mimochodem, doufám, že si na mě netroufneš. I když to bylo o chlup. Málem jsi mě sestřelil jako vránu!“

„Jak bych mohl? Yl-lo!“

„Slyšela jsem o tobě hrozné zvěsti,“ vzdychla si. „Měla bych poděkovat Michalovi. Řekla bych, že tě až na poslední chvíli přesvědčil, že to neletí Jirka.“

„Já bych mu neublížil,“ bránil se Aorrug.

„Nelži mi,“ podívala se na něho přísně. „Myslíš si snad, že nemám uxiony? Mám, abys věděl. Styď se!“

„Ty mi tady špiónuješ Impérium?“ zavrčela nesouhlasně na Yl-lu chobotnice Aorrug.

„Musím,“ odtušila. „Jak se tu mám jinak rozhlížet? Z nějaké klece?“

„Nech toho...!“ varoval ji Aorrug.

„Nenechám,“ odvětila Yl-la. „Poslyš, tvá hrůzovláda tady dneškem skončila. Přišla jsem tě zpacifikovat. Protesty se nepřijímají, protože mám pravdu. A konec diskuse.“

„To nebude tak jednoduché,“ vytáčel se Aorrug.

„Bude,“ odmítla Yl-la. „Předáš mi svoje království, nebo Impérium, či jak tomu říkáš. Vrátíš se na planetu Gurr a já tady zatím nastolím mír.“

„Vrátit?“ vybuchla chobotnice. „Yl-lo, ty dobře víš, že to nejde! Musíš přece vědět, že se ke Gurroovi nikdy nemohu připojit, to je vyloučené!“

„Kolik máš v současné době fernů?“ optala se Yl-la bez zaváhání a zdánlivě i bez souvislosti.

„Asi dvě stě,“ odtušila zamračeně chobotnice. „Měl jsem jich jednu dobu i čtyři sta, ale pak jsem utrpěl v několika bitvách hrozné ztráty. Impulsní kanony jsou svinstvo a často jsem ze zasaženého křižníku nezachránil vůbec nic.“

„Ne že bych ti to přála, ale docela se mi hodí, že je tě zatím tak málo. To zvládnu za týden,“ podotkla Yl-la.

„Co chceš dělat?“

„Přeměním strukturu tvých fernů,“ odtušila. „Ty, co máš v hlavách, by se s Gurroovými nesnesly. Předělám ti je tedy na jiný kanál. Proběhne to pomalu, plynule, ani to nepoznáš. Neboj se, umím to a nedělám to poprvé. Pouhé dvě stovky tak malých tvorů, jako je tohle přede mnou, se vejdou do jednoho letadla, takže se budeš moci vrátit. Ke Gurroovi se už nikdy nepřipojíš, to už nejde a v tom s tebou souhlasím, ale když už jste dva, budete dva. Však si na to nějak zvykneme.“

„Ale co když to odmítnu?“ pokusil se Aorrug odporovat.

„To nemyslíš vážně!“ podívala se na něho tázavě Yl-la. „Snad bys tu nechtěl vládnout tak jako dosud!“

„Já jsem tu doma. Vybojoval jsem sedmnáct světů,“ opáčil uraženě Aorrug.

„Ty ti přece nepatří,“ změřila si ho přísně Yl-la. „Už nechci slyšet ani slovo o vládnutí a válčení!“

„Když je nebudu chránit svými křižníky, Federace všechny planety rozstřílí na kusy,“ ujišťoval ji. „Víš ty, kolik mám křižníků u každé planety? A to jsou obvykle ztracenci, neboť při nečekaném útoku o ně většinou přijdu a teprve druhá vlna útočníky zlikviduje.“

„Máš tu aspoň nějaké továrny?“ zeptala se ho zdánlivě nesouvisle.

„To se rozumí...“

„Výborně!“ oddychla si. „Dáš mi je na měsíc pod správu. Postavím pro každou planetu pořádný vargrd a veškeré válčení tím pádem skončí.“

„Vargrd? Co je to?“ zeptal se Aorrug.

„Vargrd? Ále, takový vynález z planety Agaboril. Nejspíš o tom ani nevíš, viď? Je to velice užitečné zařízeníčko. Umí to spolknout jakkoliv velkou energii zvenčí, dokáže odklonit stranou i veliké asteroidy, kdyby hrozila srážka s planetou. Pro ochranu planet je účinnější než géja-pole. Ostatně – zdá se mi, že ve zdejším vesmíru je i géja-pole nějaké průhledné, takže nejspíš vůbec nechrání před zbraněmi typu fotonových. Právě jsem si toho všimla.“

„Ale jak si to vlastně představuješ? Ty mi to chceš jen tak, beze všeho všechno sebrat!“ obvinil ji.

„Ovšem,“ podotkla. „Ty jsi prokázal, že na to nestačíš. Však už sem někoho najdeme, kdo to zvládne.“

„A co když tě neposlechnu? Pokud to nevíš, všude kolem jsou mé křižníky,“ zkusil Aorrug nasadit výhružný tón.

„O těch už vím,“ mávla rukou. „Nemysli, že si to zdejší peklíčko přede mnou obhájíš. Uvědom si taky laskavě, kdybych se nevrátila, přiletí sem někdo jiný. To bys koukal, jak rychle bys pak škemral o milost.“

„Nevyhrožuj!“ vybuchl Aorrug.

„Nápodobně!“ odsekla Yl-la. „Ty ses s těmi křižníky na mě začal vytahovat jako první. Upřímně řečeno, mám proč být na tebe spravedlivě rozzlobená. Člověče, co to bylo? Planety Seltyfoj a Flgu, osm miliard bytostí, no ty tě budou strašit ještě tisíc let! Proboha, jak mi to chceš vysvětlit? Však už jsem za to patřičně vycinkala i Gurroovi. Ten nic takového nepoužil, ale před Agríši se taky vytahoval, jak svými loďmi dokáže slisovat planetu.“

„Na to si ještě pamatuju. To jsem byl ještě i já.“

„Ale on to jen předváděl na mrtvé planetě. Ty jsi to uskutečnil na planetě s lidmi. To je takový zločin, že před tím blednou i nebožtíci Šimar, Stalin a Hitler dohromady. Budeš rád, že tě vezmeme na milost! Spíš by sis zasloužil, abychom tě nechali tady, ale jak by k tomu přišli místní tvorové?“

„Nemusíš to říkat takhle veřejně...“ mrkla chobotnice po straně velkýma očima na Michala.

„Proč ne?“ opáčila klidně. „Já nemám co tajit, ty teď už taky ne. Jestli se před Michalem stydíš, máš proč! Aspoň že se tím už nechlubíš, to by tak ještě scházelo! Hlavní je, že to už definitivně skončilo. Budeš muset všechno napravit. Jak se na tom dohodneme? Veliké nadšení nevidím, ani jsem je nečekala. Tady muselo být opravdu peklo, když mého mírného a upřímného Pavla předělalo na takového... Šimara císařského!“

„Yl-lo! Nech toho!“

„Nechám, až přistavíš pro svého hosta Michala letadlo,“ souhlasila Yl-la. „Už jsi ho tu zdržel dost, nemyslíš?“

„Může si vzít kterékoliv, v hale jich mám dvanáct.“

„Tak mu koukej jedno naprogramovat, nebo ho budu muset nejprve odvézt sama. Ne že bych to neudělala ráda, ale tady je práce jako na kostele a škoda každé hodiny.“

„Bude připraveno za pět minut,“ sliboval Aorrug.

„Dobře, já si ho tam odvedu, ale ještě předtím si s ním budu muset pohovořit,“ podotkla.

„Můžeš hned, já už to mám.“

„No vida, jakmile se ukázalo, že to bude ve tvém zájmu, netrvalo ti to ani minutu,“ pochvalovala si Yl-la. „Kdybys předtím tak nevyváděl s tou zoologickou zahradou, bylo by to pro tebe lepší. A to ještě nemluvím o tom, co jsi tady říkal o mně. Že ti do mě nic není? Na to se ještě podívám.“

„Kdo mohl vědět, že tě tu někdy uvidím? A ke všemu tak brzy! Já už jsem myslel, že to nebude nikdy!“

„Vidíš, každá lumpárna vyjde najevo, pamatuj si to. Jen tak na okraj – zlikviduješ i to svoje mauzoleum. Těla spálíš nebo pohřbíš, ale nebudeš je vystavovat jako Lenina. Nezlob se, připadá mi to morbidní.“

„To bylo to poslední, co mi připomínalo...“

„Jestli se ti opravdu stýská po lidském těle,“ nenechala ho domluvit, „seženu pro tebe pár lidských embryí, dokážeme je pěstovat i mimo, ve stroji. Já ti věřím, lidské ruce jsou mnohem šikovnější než chapadla, ale ty tvoje mrtvolky ti už beztak nejsou nic platné.“

Do místnosti vplulo šest dalších chobotnic. Na velkých mísách nesly jakési zdejší pokrmy.

„Tady máš na ochutnání,“ ožila chobotnice Aorrug.

„Díky,“ přikývla Yl-la a vzala si z podnosu jednu bílou kouli, velikou jako pěst. „Vezmi si, Michale, jistě máš také hlad. Doufám, že to je něco lepšího, než čím jsi krmil je.“

„Je to z ovoce, neměj strach,“ zabručela chobotnice, ale ne ta co mluvila dosud.

Michal Yl-lu poslechl. Panečku, to to tady vzalo obrat, pomyslel si. Ta ženská je od rány a nestrpí odmluvy. Kdybych měl klobouk, smekl bych před ní. Páni, kdybych tušil, že se v životě setkám s takovou legendou!

Ukusoval sladkou dobrotu. Neměl hlad, byl po obědě, ale odmítnout si nedovolil. Zejména když mu to nabídla Yl-la.

„Těšíš se domů?“ obrátila se na něho, sotva dojedl.

„To se ví,“ odtušil.

Do místnosti vstoupila dívenka sotva desetiletá, podle obličeje s velkým plochým nosem a černýma očima Aiguřanka.

„Tak pojď,“ zamířila neomylně k pozemšťanovi. Vzala ho za ruku a táhla ven na chodbu.

„Kdo jsi ty?“ zpěčoval se trochu.

„Přece Yl-la,“ usmála se svým prasečím rypáčkem. „Jsem to pořád já, jenomže žiju ve více tělech, jako všechny složené bytosti. Ale na to si brzy zvykneš, jen pojď.“

Vytáhla ho na chodbu a potom do haly. Stálo tu několik černých letadel, podobných si jako vejce vejci. Jenom před jedním stály jako na stráži dvě další aigurské dívenky.

„Určitě se chceš co nejdřív vrátit domů,“ pokračovala maličká Yl-la jako by se nechumelilo. „Ale než tě propustím, chtěla bych, abys něco vyřídil.“

„Cokoliv,“ slíbil.

„Víš, já jsem odletěla trochu nakvap,“ přiznala dívenka. „Takže až dorazíš na planetu Gurr, vyřídíš Gurroovi, aby mi nepřipravoval šestnáct vargrdů, ale sedmnáct, protože počet planet, které bude nutno chránit, mezitím stoupl. Vargrd je přece jen složitější, než abych je vyráběla prakticky z ničeho. Domluvili jsme se, že je za mnou pošle v několika nákladních letadlech. Ušetří mi tím spoustu práce.“

„Vy už jste předem takhle domluvení?“

„Samozřejmě,“ věštila Aiguřanka. „Gurroa tě bude určitě zpovídat. Jirka říkal, že jste měli v komunikátorech celou strukturu zdejšího Impéria, ale že mu Aorrug ten komunikátor před odletem zničil. Ve tvém to doufám je?“

„Je – aspoň před půlhodinou to tam bylo.“

„Dobře,“ přikývla.

Od sousedního letadla přiběhl v té chvíli malý chlapec, rovněž Aiguřan a také zhruba desetiletý. Podával Michalovi komunikátor a propojovací kabely.

„Já si to pro jistotu od tebe zkopíruju, ať mám taky co luštit,“ řekl. „Já jsem taky Yl-la, víš?“

„Všichni jsme Yl-la,“ usmála se Aiguřanka. Pomohla svému kamarádovi propojit přístroje kablíkem a spustila kopírování všech nových souborů.

Aiguřané používali své ruce v takové harmonii, jakoby to předem dlouho trénovali. Chlapec držel komunikátor v ruce, druhou vyťukával příkazy, zatímco dívka současně připojovala kabel k Michalovu přístroji. Ti dva neudělali jeden zbytečný pohyb a Michal se trochu zachvěl, když viděl tu spolupráci. Ano, ti dva byli jedna bytost – spolu s Yl-lou, která byla ze všech těchto částí nejstarší.

Kopírování netrvalo dlouho. Oba Aiguřané potom odpojili kablík od Michalovy komunikátoru, dívenka ho vzala za ruku a táhla do letadla. Neprotivil se jí.

„Hlavně tady na nic nesahej,“ varovala ho. „Gurroa prve litoval, že vás dostatečně nevaroval, ale tahle letadla se bez telepatie dají řídit opravdu jen nouzově.“

„Neboj se, jednou mi to stačilo,“ ujistil ji Michal.

„Pozdravuj na planetě Gurr,“ řekla mu své poslední přání před odletem. „Já s tebou nepoletím, mezi těmito vesmíry se nešíří telepatie a složité bytosti jako já nemohou cestovat jinak než vcelku, pokud se ještě vejdou do jediného letadla. Gurroa už tuhle možnost nemá, ostatně by se tady dostal i do telepatického konfliktu, proto jsem šla já.“

Michal očekával, že se s ním letoun vznese, ale stále se nic nedělo. Na obrazovkách viděl, jak se maličká Aiguřanka na něho dívá. Samozřejmě se nedívala na něho, ale na letoun, který měl brzy odletět. Ještě jednou zamávala, ale letoun se stále nehýbal.

Najednou Michal strnul.

Obrovská vrata, dosud naplno otevřená, se začala prudce zavírat. Prásklo to pěkně, až sebou malá Yl-la, stojící před letounem, leknutím trhla. Skoro současně s tím se z několika dveří vyhrnulo více než dvacet Aorrugových chobotnic. Držely v chapadlech fotomety a namířily je na malou Yl-lu a ostatní Aiguřany. V téže chvíli se zablesklo v řídící kabině a vedle Michala stála další Aorrugova chobotnice. Mířila na chlapce fotometem a její očka škodolibě pomrkávala.

„Konečná – vystupovat!“ přikázala mu.

Současně se otevřely dveře do přechodové komory a taktéž výstupní dveře z letadla.

„Co blázníš?“ vyhrkl Michal. „Přece se nechceš postavit Yl-le! To jsi opravdu zešílel?“

„Dozvěděl jsem se, co jsem potřeboval vědět,“ odtušil Aorrug mrazivě. „Yl-la mi Impérium nevezme! Ačkoliv jsem ji kdysi míval rád, tady panuji já a ne ona!“

Opět se zablýsklo. Náhle tu stály chobotnice dvě. Druhá asi patřila také Aorrugovi, ale k jinému druhu, protože byla mnohem větší a silnější. Popadla Michala bez velikých okolků chapadlem za rameno a vystrkala ho před sebou ven z letadla. Malá Yl-la i další děti tu stály s rukama nad hlavou. Neměly zbraně, ale tak jim to zřejmě přikázaly ozbrojené chobotnice bestie Aorruga.

„Kázání skončilo,“ podotkl Aorrug. „Klec je připravena.“

„Neděláš dobře,“ odtušila klidným hlasem malá Yl-la.

„O tom, co je a není dobře, zde rozhoduji já,“ odsekl na to nepřátelsky Aorrug. „Vystup si z letadla! Rychle!“

Jeho ozbrojené chobotnice brzy shromáždily skoro třicet dětí, postupně vycházejících z letadla, mezi nimi osm malých mimin a několik batolat. Starší děti nesly miminka v náručí, malá batolata capala po svých.

„Nechceš s nimi pomoct?“ nabídl se Michal Yl-le.

„A víš, že neodmítnu?“ usmála se na něho smutně dívenka. „Jestli chceš, zvedni do náruče Moami a Suiku, jsou příliš veliké než abych je unesla, a přitom z batolat nejmenší.“

Michal zvedl na každou ruku jedno roční dítě. Moami byla Aiguřanka, kdežto Suiko pozemšťanka a podle vzhledu Japonka. Aorrug na to nereagoval, ani se proti tomu nepostavil.

Chobotnice vedly zajatce s napřaženými fotomety. Náhle se za nimi ozvalo hromové zaburácení, až se Michal leknutím prudce ohlédl.

Yl-lino mezihvězdné letadlo se proměnilo v ohnivou kouli a rozletělo se na veliký oblak dýmu.

„Mosty jsou strženy,“ zachechtala se jedna z chobotnic. Neveselý průvod zajatců pak pokračoval v pomalém pochodu do hlubin podzemní pevnosti.

Nákladním výtahem sjeli všichni do hloubky a proplétali se něco přes kilometr úzkými chodbami. Nakonec vešli do již známé rotundy s jediným letadlem a když potom prošli krátkou chodbou, ocitli se tam, kde to Michal tak dobře znal.

Byli v Aorrugově kleci.

Mimina a menší batolata uložili na Michalovu a Jirkovu pohovku a menší děti brzy usnuly. Nebylo div, pochod byl pro malá batolata nesmírně vyčerpávající. I několik větších dětí obsadilo spací vaky, rozložily si je jen na zemi a brzy také spokojeně oddechovaly.

„Jak to, že dokážou usnout?“ divil se Michal polohlasně, aby je nevzbudil.

„Mám zatím příliš mnoho malých dětí,“ posteskla si malá Yl-la. „Většina jich musí pravidelně spát. Teprve dospělí si mohou dovolit nespat.“

„Tedy – netušil jsem, že se postaví i proti tobě,“ řekl Michal se zjevnou nenávistí.

„Byl tady příliš dlouho – ale ani já si to nějak nemohu srovnat v hlavách – a že jich mám na to více než ty. Něco za tím vězí, zatím nevím co.“

„Co s námi jenom bude?“ staral se Michal. „On je opravdu zlý a kdykoliv si vzpomene, může nás zabít.“

„On mě zatím potřebuje,“ pohodila hlavou malá holčička. „Jak sis možná nevšiml, pořád s ním ještě jednám.“

„Ano, chybí mi tvoje... no prostě velká Yl-la,“ odtušil Michal.

„Jsem ještě u něho, i když taky jako zajatec.“

„Myslíš, že ho přesvědčíš?“

„Pokouším se o to,“ pokrčila rameny malá Yl-la. „Pořád si myslím, že je v jeho zájmu dohodnout se v dobrém, ačkoliv si myslí, že je tady svrchovaným vládcem a pánem.“

„Nějak se mi nezdá, že by to nebyla pravda,“ povzdechl si Michal. „Zajal tě nějak snadno.“

„Mě?“ usmála se dívenka. „Vždyť mám jenom třicet osm členů, proto se pořád vejdu do jediného letadla. Nepřiletěla jsem s ním zápasit, naopak, já jsem jeho poslední naděje. Nedělá dobře, že se proti mně postavil.“

„Ale... Gurroa sem přece nemůže...“

„Nejsem jen já a Gurroa,“ podotkla dívenka. „Složených bytostí je víc než si myslíš. Nejsem ani sama, kdo se vejde do jediného letadla, i když někteří z nás se dokáží pečlivě vtěsnat jedině do velikého křižníku.“

„S jediným křižníkem nebude mít ten zloduch moc práce,“ podotkl Michal.

„Neměl by,“ pokrčila rameny dívenka. „Jenomže ten jeden křižník nepoletí sám. Je sice nutné, aby se tu všichni členové jedné bytosti objevili naráz, ale pak hned mohou přesednout do dalších bitevních lodí, řízených během přeletu automaty. Myslím, že přechod mezi dvěma vesmíry jsme už zvládli.“

„To by sem pak mohla přiletět celá flotila... Ale Aorrug už zlikvidoval tisíce bitevních lodí Federace.“

„To je možné,“ přikývla. „Jenže on nemá ani tušení, koho si právě proti sobě poštval. Jediná složená bytost je snadno zranitelná, ale nás už je více než třicet.“

„Ale tebe má v hrsti,“ připomněl jí.

„Ať si to zatím myslí,“ pokrčila klidně rameny. „Nejprve mu musím postavit na všech planetách vargrdy. Tím budou lépe chráněné proti všem možným nájezdům, to potřebuje i on. Nechci je postavit kvůli němu, ale kvůli bytostem, které tam žijí. Do té chvíle spolu musíme spolupracovat, ačkoli to zatím jako rovnoprávná spolupráce nevypadá.“

„Rovnoprávná?“ vybuchl Michal. „Zajal tě stejně jako nás dva. Má nás v hrsti, nebo spíš v chapadlech. Poslyš, Yl-lo, došel jsem k přesvědčení, že Aorrug dávno není člověk, ale bestie, jaké není široko daleko rovno.“

„Obávám se, že máš pravdu,“ zamyslela se. „Bytost, která dokáže slisovat planetu s osmi miliardami bytostí, byť by to byli nepřátelé a provinili se stejným zločinem, ta bytost si nezasluhuje soucitu. Ale jak je možné, že se tak změnil? Je tady sotva padesát let, zatímco jeho druhá část, co zůstala v prvním vesmíru, je docela normální.“

„Ať tak nebo tak, vládne tu a bude vládnout dál,“ shrnul všechno Michal. „Bránit mu v tom nemůžeme. Co myslíš, kdy to Gurroovi a ostatním dojde, že se tu něco zlého stalo?“

„Už jim to došlo,“ podotkla dívenka. „Předpokládali jsme mimo jiné, že do půl dne po mém příletu dorazíš na planetu Gurr a předáš jim ode mne podrobnosti. Uvízl jsi tu se mnou a to byla první vážná chyba, které se Aorrug dopustil. Měl tě nechat odletět.“

„Ale přitom očekáváš, že Gurroa pošle nákladní lodě plné materiálu pro var.. jak se tomu vlastně říká...“

„Ano, já s tím počítám. Protože to je jediné, na čem se s Aorrugem shodnu. Já i on máme společný zájem, aby planety jeho Impéria byly chráněné před útoky Federace. Vargrd není útočné zařízení, zneužít ho nemůže. Jediný efekt bude v tom, že nebudou trpět bytosti, které za nic nemohou.“

„Jenže tím uvolníš flotily jeho křižníků, aby přinesly zkázu obyvatelům Federace. Zatím je má rozestavěné tak, aby chránily především jeho planety. Takhle je bude mít volné.“

„To je jiná,“ povzdychla si. „Ale myslím si, že k dalším bitvám mezi Impériem a Federací už nedojde.“

„Jsi si tím jistá?“ podíval se na ni s nadějí.

„Jistá? Samozřejmě, jisté není nic, ale domnívám se, že to máme promyšlené dobře,“ usmála se na něho. „Nezlob se, ale nemohu ti prozradit, v čem moje jistota spočívá. Vsadím se, že Aorrug nás právě teď poslouchá a co nevypustím z úst, to jediné zůstane pro něho tajemstvím.“

Michal si na to mimoděk pomyslel, že on sám tentýž trik použil už předtím, aby upokojil zoufalého Jirku.

Jenže – on si tenkrát také nevěděl rady.

A je otázka, zda si v této chvíli ví rady Yl-la.

Errata:

10.08.2021 20:26