Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Proti Impériu

Několik hodin poté se otevřela těžká skalní vrata a dvě chobotnice přivlekly do klece „velkou Yl-lu“. Potom se vrata opět zavřela a vězňové zůstali pohromadě.

„Dohodla jsi s ním něco?“ zajímal se Michal.

„Víš, Michale, ať mluvíš s kteroukoliv součástí složené bytosti, je to naprosto stejné,“ vzdychla si Yl-la. „Snad si na to časem zvykneš, jako si dosud zvykli všichni, kdo se s tímhle fenoménem setkali. Uvědom si, že jsi se mnou mluvil po celou tu dobu, takže víš všechno. Ale řeknu ti to znovu, jasně. Ne, nedohodla jsem se s ním. Je příliš zatvrzelý.“

„A co nákladní letadla?“

„První tři automaticky řízené stroje se mezitím objevily na cestě sem,“ řekla Yl-la. „Je v nich naložen první vargrd. Ale Aorrug mě k tomu nepustil, navádí si je sám.“

„A co když si je sám smontuje? Nepodceňuješ trochu jeho schopnosti?“

„Trvalo by mu nejméně tak dlouho, jako Gurroovi, než by na jeho principy přišel,“ odtušila Yl-la. „Pokud se do toho opravdu pustí, nemohu mu v tom zabránit, ale on bude jistě spěchat, aby je měl v chodu co nejdříve, ještě než sem přiletí někdo, kdo by mu mohl jeho plány překazit.“

„Takže – on tě na to zavolá?“

„Myslím si to. Zatím se to nekříží s mými zájmy a proto mu v tomto bodě pomohu.“

Brzy se ale ukázalo, že problémy se zvětšují.

Poprvé od okamžiku, kdy se Michal v této kleci probudil, se lednička nedoplnila. Zpočátku byla sice plná, ale jakmile z ní postupně všechno vybrali, zůstala prázdná.

„Dej najíst hlavně dětem,“ navrhl Michal Yl-le.

Yl-la si potraviny nejprve zkontrolovala agisarem. Měla jinou odrůdu než předtím Jirka, vnořený druh, což znamenalo, že jej měla trvale uvnitř, v malé kapse vedle žaludku a pouze podle potřeby z jejích úst občas vyklouzlo chapadlo. Nebylo to tak nápadné – zdálo se, že si k potravinám jen čichá. Po chvilce dala na stranu kokosy, nějaké ovoce a plátky sýra.

„Tohle bude vhodné i pro malé děti, ostatní pro ně dobré není,“ usoudila. „Máš-li hlad, sněz salámy, pro dospělé lidi nejsou škodlivé. Doufám, že nás nechce držet v hladomorně.“

Ke všemu zhaslo světlo, takže zůstali potmě.

„On se vážně neumí chovat,“ řekla Yl-la nahlas.

„Co budeme dělat?“ zašeptal Michal.

„Poradila bych ti, zkus spát. Mohli bychom snad rozebrat vaše batohy, aby bylo co dát si pod hlavu,“ navrhla klidně.

„Ty chceš vážně spát?“ zděsil se Michal.

„Proč ne? Zítra budeme potřebovat být svěží. Neboj se, já nikdy nespím celá. Ale nechám vzhůru jen děti, které budu zítra potřebovat nejméně. A tobě bych navrhovala, vyspi se pořádně. Já tě vzbudím.“

Michal však nemohl a nemohl usnout. Vedle bezstarostně oddechovaly děti, dokonce se zdálo, že i Yl-la usíná, ale on byl příliš roztrpčený Aorrugovou věrolomností, takže nemohl klidně spát.

Kolem něho se ale nic nepohnulo a tak nakonec i on kolem půlnoci podlehl únavě.

Yl-la Michala vzbudila krátce předtím, než se jako každé ráno v kleci rozsvítilo světlo.

Jemně zatřásla jeho ramenem a chlapec vyskočil.

„Klid, klid,“ pošeptala mu. „Pojď se najíst.“

Lednička byla prázdná, jen na dně ležel od včerejška kus salámu. Pro třicet dětí to nemohlo stačit, ostatně Yl-la už včera odmítla dávat to dětem. Michal nejprve nabízel salám Yl-le, ale ona odmítla s tím, že vydrží déle než on.

„Co budeme dělat?“ otázal se jí Michal bezradně.

„Však on dostane rozum,“ podotkla Yl-la. „Dnes jsem mu dala poslední příležitost. Pokud ji nevyužije – a obávám se, že ne – další jednání skončí.“

„Ale co chceš dělat? Drží nás tu v kleci, zbraně nemáme, ani by nám nebyly nic platné.“

„Nech to na mně,“ konejšila ho. „Já vím něco, co nevíš. Ujišťuji tě, že to není okamžitá improvizace. A jez už.“

Michal snědl půlku, aby mu něco zbylo na horší časy.

Asi za dvě hodiny se otevřela skála a vstoupila jediná Aorrugova chobotnice.

„Dej mi svoje agisary,“ poručila Yl-le.

„Předně to není možné a za druhé, nedám ti je,“ odvětila Yl-la pevně. „A nemysli si, že něco dokážeš silou. Tentokrát nemáš šanci, ani kdybys mě zabil.“

„To se ti může snadno stát,“ zasyčela chobotnice. „Já si je taky můžu vzít a neptat se tě. Ale chci, abys mi je dala dobrovolně.“

„Dobrovolně!“ rozesmála se Yl-la, ale hned opět zvážněla a postavila se proti chobotnici. „Poslyš, zdá se mi, že to opravdu přeháníš. Teď není čas na vylomeniny. Řekni mi rovnou: chceš, abych ti pomohla s vargrdy, jak jsem ještě slíbila? O ničem dalším se bavit nebudeme.“

„Podle mého mínění nejsi v situaci, aby sis mohla klást podmínky,“ odsekla chobotnice Aorrug.

„Já si nekladu žádné podmínky,“ opáčila Yl-la. „Hodlám nanejvýš dostát svému slovu. To ještě splním, víc už ode mne nečekej.“

„Z každého dovedu vypáčit, cokoliv si umanu,“ zasyčel na ni nevlídně Aorrug. „Máš tu samá mrňata. Žádné z nich dlouhé mučení nevydrží.“

„A podívejme se,“ pokývala hlavou Yl-la. „Tak už tu máme řeč i o mučení. To jsem se dozvěděla věci! Poslyš, ty vážně nejsi člověk. Máš sice něco z Pavla, ale jen tenkou slupku, pod kterou se skrývá něco, z čeho mě mrazí.“

„Ale že ti to trvalo!“ rozesmála se chobotnice. „Při tvé třicetinásobné inteligenci to není žádná sláva!“

„Já jsem se s tímhle jevem setkala poprvé, ale ty si na to jistě pamatuješ,“ pokračovala Yl-la. „Ty jsi převzal část Pavlova vědomí – podobně jako Itči-ara!“

„Ano,“ odvětila triumfálně chobotnice. „A i od tebe jsem včera získal velice důležité informace. Neutěšuj se, že bych tě potřeboval k montáži vašich vargrdů. Pochopil jsem, v čem je jejich tajemství. A první jsem už nainstaloval – ne tady, ale na planetě Pelivie, která je mi domovem.“

„Aha,“ přikývla zdánlivě nevzrušeně Yl-la. „Takže ty jsi spojená inteligence rasy Anhazeb. Pochopila jsem to správně, nebo je to ještě jinak?“

„Naprosto správně,“ odvětil Aorrug. „Přesněji jsi to ani nemohla vyjádřit. Ale nebude ti to nic platné. Tvých třicet mrňat mě nemůže ohrozit.“

„Mých třicet mrňat?“ souhlasila Yl-la. „Možná – ale tři stovky Ligaidů je jiná síla!“

„Ligaidů? Kdo je to? Tvůj otec?“

„Pamatuješ si to správně,“ přikývla Yl-la. „Můj pokrevní otec, který v této chvíli na třech planetách v tomto vesmíru nainstaloval všechno potřebné. Máme tady tři opěrné body. To úplně stačí, abychom tě smetli.“

„Aha!“ vykřikl Aorrug. „Takže jsi mě celou dobu jen zdržovala, abych ho neobjevil?“

„Nemůžeš ho objevit,“ zavrtěla hlavou Yl-la. „Spíš by se ti podařilo objevit zrnko písku na dně oceánu. A kromě toho jsem tě nezdržovala. Padesátka jeho lodí sem přiletěla dva dny přede mnou. Já jsem ti jenom dávala poslední šanci – a ty jsi ji nevyužil.“

„Kde jsou?“ zařvala chobotnice zlostně.

„Na tom je nejhezčí, že táta odletěl tak, abych nevěděla kde základnu postaví,“ usmívala se Yl-la. „Bylo to opatření pro případ, že by ses to ze mě pokusil vypáčit, jak říkáš.“

„Ty to nevíš? Nevěřím ti! Musíš to vědět!“

„Nevěděla jsem to, pochopitelně,“ přikývla Yl-la. „Až do dnešního rána. Teď už to vím, ale tobě to nebude nic platné. Jeho základny chrání vargrdy. Nemůžeš na ně.“

„Na něho možná ne – ale na tebe mohu,“ syčel vztekle.

„Myslíš, že mě tu máš jako rukojmí?“ zamračila se Yl-la.

„Přesně tak. Tvůj pokrevní otec bude ještě dnes přinucen s hanbou odtáhnout, pokud tě chce ještě někdy uvidět.“

„Táta mě sice trochu jistí,“ řekla Yl-la, „ale mýlíš se, když mě považuješ za bezbrannou. Povím ti to tvými vlastními slovy. I já jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala vědět.“

Aorrugova chobotnice náhle vykřikla. To ani nebyl lidský hlas, ale šílené zařvání bestie. Michal na poslední chvíli skočil před Yl-lu, aby ji chránil vlastním tělem, ale nebylo toho třeba. Aorrugova chobotnice se bezvládně zhroutila na kamennou podlahu klece a jen se neurčitě v křečích škubala.

„Nepleť se mi, Míšo!“ vykřikla Yl-la a odstrčila ho na stranu. Pak dvěma skoky doběhla k chobotnici, vykroutila jí z chapadel fotomet a odhodila jej směrem k Michalovi. Chytil zbraň ve vzduchu, ale nevěděl si s ní rady – neměl ji proti komu použít.

Yl-la se už skláněla nad chobotnicí. Klečela na kolenou, ruce na zemi, hlavu hned vedle hlavy toho tvora.

„Michale, připrav se, mizíme,“ zatahala chlapce za ruku malá Yl-la. „Mohl bys zase vzít do náruče Moami a Suiko? Pro tebe jsou malé, ale pro nás na nošení moc velké.“

„Kam chceš jít? Jsme tu přece v kleci!“ divil se Michal, ale neodmlouval. Rychle zvedl spící batolata. Všechna mimina i batolata se probudila, když vstoupila do klece Aorrugova chobotnice, Moami a Suiko – spaly. Složená bytost Yl-la byla v maximální pohotovosti, tím záhadnější bylo, že tato dvě děcka dokázala i teď usnout.

„Pozor, zavři oči,“ varovala Michala malá Yl-la.

Vzápětí pocítil trhnutí a záblesk, ale ihned to přestalo a odvážil se oči opět otevřít.

Stál v kruhu Yl-liných dětí ve veliké místnosti, kde kromě nich bylo ještě mnoho dalších dětí. Žádnému nebylo víc než deset let, polovička byli Aiguřané, ostatní pocházeli ze Země nebo z Bardžá. Kromě nich tu byla jediná dospělá osoba. Vysoký šedivý Aiguřan u řídícího pultu jakéhosi zařízení.

„Kde je Yl-la?“ vykřikl na houf jejích dětí.

„Ještě jsem tam,“ odpověděla mu malá Yl-la. „Musím toho využít. Další taková příležitost se nebude opakovat.“

„Yl-lo, neriskuj tolik!“ napomenul dívenku šedivý muž.

„Ještě okamžik,“ odtušila dívenka.

Pak se v sále zablesklo a objevila se tu velká Yl-la.

Michal si oddychl – a s ním i šedivý muž.

„Už jsem se o vás bál,“ přiznal se.

„Kdo je to?“ zašeptal Michal po straně na malou Yl-lu.

„Asi byste se měli seznámit,“ odpověděla místo ní velká Yl-la. „Tohle je můj táta, Fo-ru Ligaid – a to je pozemšťan Michal, kvůli kterému všechno začalo.“

„Aha – ten dobrodruh!“ odtušil Ligaid. „Polož sem, prosím, Moami a Suiko – a podej mi ruku.“

Michal položil na připravené polštářky spící děti. Spaly tvrdě, ani teď se neprobraly. Pak váhavě podal ruku vysokému šedivému muži. Maně si vzpomínal, to je další legenda, o které dosud jen slyšel. Fo-ru Ligaid, vynálezce nadprostorových dálkových letounů, kterými Aigura v minulém století doslova ohromila Galaktické společenství. Takže on je rovněž složená bytost? Vůbec nic nechápal.

„Co se tu vlastně děje?“ obrátil se na Yl-lu. „Jak jsme se sem dostali?“

„Táta tu nainstaloval dálkové teleporty,“ objasnila mu obratem Yl-la. „Umožňují nám pohybovat se podle naší libosti vesmírem. Aorrug je má také, ale poslouchají jen jeho. My ale máme svoje – a to je konec s uzavíráním zajatců do klecí.“

„A co je s Aorrugem?“

„Nejdůležitější pro nás bylo dozvědět se, co se tu stalo – ani ne s tebou, ale s Aorrugem – a vlastně s těmi čtyřmi batolaty v jeho rakvi,“ vysvětlovala mu rychle Yl-la.

„Já jsem to pochopil tak, že Aorrug vznikl z těch čtyř batolat, jen si postupně k sobě připojoval místní chobotnice a nakonec podlehl zlu, které v nich bylo,“ pokusil se nějak rozumně sestavit svou hypotézu Michal.

„Právě tak nám to vykládal Jirka,“ přikývla Yl-la. „Byl jsi blízko pravdě, ale skutečnost je mnohem horší.“

„Tamta batolata k sobě místní chobotnice nepřipojila?“ nechtěl věřit Michal.

„Naopak, nejspíš se jim to podařilo,“ odvětila Yl-la. „Jenomže dynastie Anhazeb byla už tenkrát právě takovou složenou bytostí jako Gurroa a my. Připojení k existující vůli nemohlo dopadnout jinak, než zhroucením slabší telepatické sítě, což byla ta, která měla v kritické chvíli pouze čtyři členy. Na okamžik ale došlo k částečnému propojení obou sítí a část vzpomínek, znalostí a vědomí mého bývalého muže se zafixovala do paměti složené bytosti Anhazeb. Pomohla jí potom využít všech vědomostí, které měl Gurroa ve chvíli odtržení, ale ty vědomosti nebyly samy o sobě schopné překonat její nelidskou, zlovolnou podstatu.“

„Takže – Aorrug byl přece jenom bestie!“ vykřikl Michal s nenávistí v hlase.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Ligaid. „Je to cizí bytost a podle našich měřítek zlá. Není to ale jednoduché, jak se to říká. Ta bytost byla složená dávno předtím. Už předtím ve vědě dosahovala předstihu před jinými bytostmi svého světa. Gurroovo vědomí jí pomohlo, což by vysvětlovalo jméno Aorrug – ona asi uznávala, že získala bez velkého úsilí více než za celá staletí vlastního vývoje.“

„Není tomu tak,“ přerušila ho Yl-la. „Já teď vím, jak je tomu doopravdy. To jméno použila čistě ve vztahu k Jirkovi a Michalovi. Když jste se tady dostali do její moci, dostala báječný nápad. Prostřednictvím Jirky poslala Gurroovi žádost o pomoc. Věřila, že Gurroa sem za ní nemůže, takže na podvod nepřijde. Že jí pošle další technické novinky a tím jí opět prospěje. Ona se zřejmě vůbec nezabývala pokrokem, všechnu svou vůli a energii věnovala té válce s Federací a dobývání dalších planet.“

„Ale vy jste jí na to neskočili!“ oddechl si Michal.

„Právě proto, že ta bytost měla Gurroovy vědomosti, ale neměla jeho vůli. Vědomostí užívala po svém. Zničení celých planet i s obyvateli – něco tak hrůzného přece nemůže Gurroa udělat. Přiznám se, v první chvíli jsem zapochybovala o tom, zda v něm někde v hloubce nedřímají ničivé pudy z pravěkých dob, ale to bych ho nesměla znát, jak ho znám. Zbývalo vysvětlení, že Aorrug není Gurroa, ačkoliv se tak rafinovaně tváří. Jistotu jsme v tom směru neměli a proto jsem musela riskovat a navštívit ho osobně. Gurroa byl pochopitelně proti, nechtěl mi dovolit, abych se vystavila nebezpečí, ale velký výběr nám nezbýval. Museli jsme se nejprve o té bytosti dozvědět pravdu. A to jsem mohla zjistit jenom já.“

„Dobře – ale co s ní bude dál?“ optal se Michal. „Viděl jsem, že jste na ni něčím zapůsobili, ale smysl toho všeho mi nějak unikl. Ono to ani teď nebude jisté, že?“

„Teď už to jisté je,“ odtušila tiše Yl-la. „Krátce poté, co jsem tu bytost ochromila, jsem se s ní nakrátko propojila a přelila si její podvědomí do hlavy malé Suiko. Suiko totiž není obyčejné dítě. Má mozkové hemisféry oddělené od sebe, polovinou mozku patří mně, kdežto druhá polovina, která nic neovládá, obsahuje přeladitelný fern, takže mohla do sebe nasát celou Aorrugovu vůli. Tak jsem se naopak já dozvěděla vše zbývající o té bytosti.“

„Takže – vy už víte, co si myslí?“

„My jsme v bádání o telepatii opět o něco dál, než býval Gurroa v době odtržení čtyř batolat,“ řekla Yl-la. „Víme jak telepatické vlny zjišťovat a umíme je generovat uměle. Jedna moje část, přesněji Moami, kterou jsi držel v náručí, má v hlavě silný biologický generátor. Během pobytu na planetě Margabadar jsem jeho pomocí zjistila celou podstatu Aorrugovy telepatie a stačila pomocí agisaru přeladit Suiko na jeho – dalo by se asi říci kanál. Když jsem se dozvěděla, co jsem potřebovala, Moami vyslala mou vůli do zničujícího telepatického impulsu. Nejbližší členy Aorrugovy bytosti zabil na místě, ostatní zřejmě nadlouho šokoval. Pak jsme se odteleportovali z planety Margabadar, dříve než se Aorrug vzpamatuje. Nemělo cenu zůstávat tam déle. On už se i tak chystal zamést stopy, pochopitelně i s námi. Ta klec, kde jste byli uzavření, měla funkci popraviště. Ani nevíte, že jste celou dobu žili přímo před ústím impulzního děla. Těmito zbraněmi se ale pro změnu zabývá tady můj táta.“

„A což takhle ten impuls ještě jednou opakovat?“ napadlo Michala. „Snad by to tu bestii zničilo úplně.“

„Druhý takový impuls by Moami zabil,“ upozornila ho rychle Yl-la. „Nevidíš? Moami i Suiko jsou v šoku a několik hodin jim bude trvat, než se vzpamatují.“

„Takže Aorruga porazila – tahle batolata?“ podíval se na spící děti s respektem.

„Ty děti – to jsem já,“ řekla Yl-la jemně. „Ale máš asi pravdu. Všemocného vládce Impéria Aorrug přemohla dvě malá mimina. Víc jsem si jich nestačila upravit – a ani to nebylo zadarmo. Ty dvě děti jsou definitivně poznamenané a nikdy už nebudou to, co by mohly být.“

„Ale říkáš, že se Aorrug opět vzpamatuje,“ napadlo náhle Michala chmurné tušení. „Mělo to vůbec smysl?“

„Vzpamatoval by se,“ přikývla Yl-la. „Teď už je v téhle akci táta, především výsadkové oddíly jeho batolat. Obsazují Aorrugovy lodi a přebírají vládu nad Impériem.“

„A Aorrug?“ zeptal se rychle Michal.

„Ještě se plně nevzpamatoval,“ odpověděl mu šedivý muž. „Úplně paralyzovaný není, ale až teď začal klást odpor.“

„Jak to vlastně vypadá?“ staral se Michal.

„Celkem snadno jsem mu obsadil šest flotil u nejbližších planet. Na těch planetách maximálním tempem montuji vargrdy, protože každá takto chráněná planeta bude bezpečná nejen před náhlým přepadením z Federace, ale i před Aorrugem.“

„A ty další?“

„Ještě jsem neskončil. Aorrug je pořád trochu omámený. Jen na některých lodích stačil zapnout géja-pole. To úplně znemožňuje synchronizaci, ale já jsem mu do spousty křižníků hned ze začátku umístil po jednom dítěti. Musím je tam zatím schovávat jak to jde, ale dovnitř obalených křižníků uxiony nevidí a pokud mám uvnitř alespoň jedno mimino, ani obálka géja-pole nepomůže, neboť synchronizace zevnitř mi postačí. Bohužel, část svých lodí stačil zablokovat dokonale a včas.“

„Co s nimi budete dělat?“

„Nepůjdou-li obsadit, budeme je muset rozstřílet. Ale to není nic pro citlivější povahy. Ostatně – ani pouhé obsazení Aorrugova křižníku není jednoduchá záležitost. Na počátku se mi několikrát podařilo omámené Aorrugovy chobotnice bleskově uspat a uvést do zimního spánku, teď mi ale většinou nezbývá nic než střílet. Moji výsadkáři mají ruční fotomety a uvnitř křižníků rozhoduje, kdo koho dřív spatří. Proti zablokovaným křižníkům musím použít vypůjčené pozemské bitevní lodě ještě z Agríšské války, ano, stejné jako ta, které jste se nedávno vy čtyři zmocnili. Gurroa o ně Galaktické společenství oficiálně požádal a dostal je. Jsou to strašné zbraně. Přímý zásah vždy znamená zničení Aorrugova křižníku a pozemské bitevní lodě se strefí každou ranou. Zaměřují je automaty a stihnou rozstřílet i letící impulzní torpéda. Pět jich na ně Aorrug vypálil. Jejich jediná nevýhoda je v malém zpoždění, než zamíří, protože musí mířit celou lodí. Když se tři mé lodě vynoří naráz u planety, Aorrug může jednu z nich sestřelit dřív, než se automaty dostanou k výstřelu. Pak se ale situace otočí, zatím se mu nikdy nepodařilo vystřelit podruhé. Tady rozhoduje rychlost a v té mají automaty výhodu i proti složeným bytostem. Ještě že pozemšťané po válce ty lodě nerozmontovali.“

„Takže jde vlastně – o pořádnou kosmickou bitvu?“ vydechl překvapený Michal.

„Ano, teď už je to opravdová bitva,“ potvrdil Ligaid. „Braní zajatců skončilo. Na počty zničených lodí i na mrtvé od začátku vedu, ale on se pozvolna vzpamatovává a má stále početní převahu lidí i křižníků.“

„Doufám, že vyhrajete,“ sevřel chlapec obě pěsti.

„I my doufáme,“ přikývla Yl-la. „Víš, nikdy není dobré používat násilí – ve vesmíru ani kdekoliv jinde. Jenže někdy to ani dobrák od kosti nemůže nechat. Na Zemi jsou pro lumpy neustále udržována vězení a nejsou prázdná, ačkoliv už každý ví, že Strážci na všechny lumpárny přijdou. Existují prostě lidé, kterým je jedno, že budou pykat, hlavně aby si aspoň na chvíli prosadili svou. Jiní zase škodolibě uvažují, že za vraždu dostanou doživotí, ale jejich oběti dopadnou mnohem hůř. Podobně je tomu i ve vesmíru. Nejsou všechny civilizace mírné jako Bardžá. Vždyť i ti Bardžané díky svému blahobytu pouze zapomněli na krvavé konflikty z počátků své historie. Titíž Bardžané za pouhých pár tisíc let oddělení od mateřské civilizace v nepříznivých životních podmínkách malé kolonie na planetě Gíjó tak zbarbarštěli, že tomu Bardžané pak ani uvěřit nemohli. Lidské společenství byl zpočátku boj na život a na smrt a teprve se vzrůstem civilizace se může uklidnit a boje vystřídá spolupráce. Bardžané toho stavu dosáhli před kosmickou expanzí, Uxané, Askarisané a Aiguřané krátce před připojením, Země, Eio, Errola, Kerré a Iloonik po připojení – a že to dalo práci, aby se její konflikty místo rozšíření na další světy utlumily. A potom existují civilizace, které k neštěstí jiných dosáhly úrovně pronikání do kosmu dříve, než jejich civilizace překonala éru násilí. Ti pak začali toto násilí šířit i do vesmíru. Myslím tím především Agríše a jejich obrovské impérium, Kígóry, Líviany – i Federaci a Aorruga.“

Děti mezitím přinesly do místnosti hrníčky, misky s kaší a dalším jídlem. Také Yl-la s Michalem dostali pořádné jídlo a konečně se mohli najíst.

Pro Michala tím veškerá účast v konfliktu skončila. Jen Yl-la se od společné akce odpoutat nemohla, i když byla mimo největší nebezpečí. Její děti se teď podílely na transportu uspaných Aorrugových chobotnic na tuto základnu, vybudovanou jejím otcem. Chobotnice ukládaly do vypolštářovaných krabic a hlídaly, protože Yl-la se obávala, že by se mohly telepatickými výzvami probudit. Pak by nejspíš následoval překvapivý výsadek Aorrugových bojovníků. Aorrug také umí přenášet bytosti na dálku a potřebuje k tomu jen synchronizaci, lépe řečeno, jakýkoliv pevný telepatický bod.

Michal ji následoval a pomáhal tahat těžší jedince. Ani Aorrug neměl mezi svými bytostmi zástupce pouze jediné rasy. Silnější druh vážil sedmdesát kilogramů, což byla pro slabá batolata Yl-ly příliš velká tíha.

Přísun dalších uspaných těl však rychle ustával.

„Tyhle členy táty překvapil a omámil na počátku, krátce po mém šoku,“ vysvětlovala Yl-la Michalovi. „Už je máme všechny a další nebudou. Místo uspávání se toho konfliktu účastní už jen lasery.“

„Aorruga není škoda,“ řekl Michal přesvědčeně.

„Škoda bude každého myslícího tvora,“ nesouhlasila s ním Yl-la. „Táta už obsadil dvanáct ze sedmnácti planet, jen pět bitevních lodí mu Aorrug rozstřílel. Kdoví, možná tihle tady budou jediné, co z Aorruga přežije.“

„Co s ním chcete dělat?“ zajímal se Michal.

„Upřímně řečeno – nevím,“ přiznala Yl-la. „V této hře je nás mnohem víc a rozhodovat o něm nemůžeme jen já s tátou. Pokud Aorruga přemůžeme, vezmeme ho možná do našeho vesmíru, přidělíme mu jednu planetu a budeme ho držet ve vyhnanství. Už nikdy nesmí získat moc nad jednoduchými bytostmi.“

„Kdoví, možná by pak raději zemřel,“ nadhodil Michal.

„Tu možnost mu nikdo nevezme,“ souhlasila Yl-la. „Od nás je to také násilí, my tuhle civilizaci potlačíme silou a přitom jsme v tomto vesmíru vetřelci, ale nechat to tak by nám svědomí nedalo. Aorrug přece utlačoval okolní světy a i kdybych mu uvěřila, že byly stejně kruté jako on, museli bychom je od sebe aspoň oddělit. Stejně tak jsme od kosmické expanze odradili Agríše, Kígóry a Líviany. Nikdo z nich se rozšiřování impéria nevzdal dobrovolně a jen nepatrná část Agríšů připustila, že náš zásah byl oprávněný.“

„Ale budeš mu muset předělat něco v hlavách...“

„Nebude to nutné,“ zavrtěla hlavou Yl-la. „Ta čtyři malá batolata se připojila k bytosti s vlastní telepatickou sítí. A ta všem, nám i mně, lhala, že by došlo ke konfliktu vůlí mezi ní a Gurroou. Není tomu tak, její telepatická síť leží v jiném nadprostoru než Gurroova i má. Je sice s podivením, že na tohle Gurroovy děti nepřišly, ale vysvětluji to tím, že pracovaly v příliš velkém stresu – a možná v jakémsi šoku po odtržení. Proto přehlédly existující telepatický orgán, zvláště když byl jiného typu. To ale znamená, že tuto bytost můžeme převézt do našeho vesmíru zcela bez obav. Aorrug nám lhal vícekrát. Například – neměl jen dvě stovky bytostí, ale mnohem víc. Proto mluvil tak lehce o smrti. Kdyby měl jenom dvě stě fernů, pak by každou smrt pocítil mnohem víc než jen jako neurčité lupnutí.“

Do místnosti s uspanými chobotnicemi přišel chlapec asi pětiletý, patřící k Ligaidovi.

„Potřebuji odeslat zprávu do Euklidova vesmíru,“ oznámil Michalovi; s Yl-lou by mohl jednat v řídící kabině a nemusel by za ní chodit. „Znamená to, že můžeš odletět, letadlo je pro tebe připraveno.“

„Tady už mě nepotřebujete?“ zesmutněl.

„O pomoc nejde,“ namítl Ligaid. „Nemůžeme totiž vyloučit přepadení zdejší základny Aorrugem. Vargrd je účinnější obrana než géja-pole, které v tomhle vesmíru selhává, ale selhání nemůžeme vyloučit ani u vargrdu. Bude lepší, když se vrátíš do Euklidova vesmíru.“

„A co vy?“ strachoval se.

„O nás se nemusíš bát,“ uklidňovala ho Yl-la. „Jsme složité bytosti a jsme tu už trochu rozptýlené, takže se nás tragickým způsobem nedotkne ani zničení jedné základny. Však se spolu brzy setkáme. Teď je nejdůležitější poslat zprávu Gurroovi a dalším. Aorrug by se mohl pokusit uniknout nám do jiného vesmíru. Kdyby unikl do některého z dalších vesmírů, což nemůžeme vyloučit, půjdeme tam za ním a chytíme ho, ale v Euklidu by se mohl mstít. Je třeba, aby ho tam očekávali.“

Rozloučili se skoro jako dobří přátelé.

Ligaidův chlapec pak Michala zavedl do dalšího letadla. Letadla byla vyrovnaná na pláni vedle provizorní budovy základny, jejíž černá kupole z odlévaného písku jen nepatrně vyčnívala nad zvlněným terénem této zřejmě pouštní planety. Opět to bylo Gurroovské letadlo a Michal musel pro jistotu Ligaidovi slíbit, že se po dobu letu ničeho ani nedotkne.

Ligaid opustil letadlo a to hned vyrazilo vzhůru. Ačkoli nabíralo rychlost prudčeji než stíhačka, uvnitř se to nijak neprojevovalo, ale Michal se tomu nedivil.

Objevil se nadprostor Duha, ale jen na okamžik. Náhle se v něm hvězdy zatřásly, skokem se změnily do jiných uskupení, místo u dvou galaxií byli najednou na kraji jediné a všechny ostatní se jakoby uctivě vzdálily stranou. Byl to jen klam, vždyť všechny tyhle galaxie patřily do jiného vesmíru, takže neměly nic společného. Letoun z nadprostoru Duha II proskočil do Duhy I a pokračoval dál. Ještě chvíli letěl, než se opět prudce propadl nazpět, do obvyklého Euklida.

Na dohled se vznášela podivná, šmolkově modrá planeta. Tak nevypadá žádná známá planeta Galaktického společenství, uvědomil si Michal, to musí být jedině Gurr.

Letoun nasazoval na přistání. Planeta se blížila příliš rychle a brzdění, jakkoliv v kabině nebylo znát, muselo být vpravdě příšerné. Do souvislých oblaků planety se zařízli slušnou rychlostí, ale ne tak velkou, aby Michal spatřil byť na okamžik jiskřičky odtavovaného pláště.

Planeta Gurr...

Jak mě tam přivítají? pomyslel si Michal. Doufám, že ne tak, jak bych si zasluhoval... Michal cítil, že poslední let jeho a Jirky má k triumfálnímu návratu hodně daleko. Spíš to je návrat dvou marnotratných synů. Je ještě Jirka na planetě Gurr, nebo už je doma?

Kolik je vlastně na planetě Gurr složených bytostí?

Gurroa, Ligaid, Yl-la. S Aorrugem poznal celkem čtyři, ale věděl, že jich je mnohem víc. Určitě se setká s dalšími, na Gurru jsou prý skoro všechny...

Přistihl se, že se na planetu Gurr docela těší...

 © 1997 Václav Semerád, Praha

Errata:

10.08.2021 20:26