Vítej, návštěvníku!

Vynášení náhrobků šlo jako na drátkách. Místa pro kříže už byla označena, stačilo je položit na zem a do jednoho z otvorů vložit lampičku. Akumulátor měla z výroby nabitý, čtrnáct dní měsíční noci v pohodě vydrží, pak ho solární článek dobije.

„Urny už nainstaluji sám,“ promluvil konečně Valentin, když bylo hotovo. „Ty už se můžeš vrátit.“

„Pomůžu vám, nic to není. Prostě strčím pouzdro s popelem tady do toho otvoru.“

„Hergot, ty jsi jak štěnice... tohle je moje práce...“

„Tak já se tu zatím porozhlédnu,“ skočil jsem mu do řeči, než začne rozvíjet úvahy o mé zbytečnosti.

„Vypadni! První výstup jsi absolvoval, teď ti jako služebně starší a velitel skupiny přikazuji, aby ses vrátil.“

„Podle předpisů...“ zarazil jsem se. Upřímně řečeno, už jsem měl Valentina po krk. Sám tu zůstat nesmí, já sám odejít nesmím, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Otočil jsem se a beze slova vyrazil na základnu.

Cestou mezi hroby jsem přemýšlel, jak by se asi tvářil, kdybych odjel tahačem a nechal ho jít pěšky. Zvládl by to. Když to zvládnu teď já... Nebo bych mohl zablokovat nákladní výtah, aby musel jít k hlavnímu vchodu... Pomalu jsem vychladl. Ohlédl jsem se, už nebyl vidět. Neudivilo mne to, hřbitov byl rozlehlý s mnoha nerovnostmi. Přesto jsem o něj dostal strach. Měl jsem ho přece hlídat.

Změnil jsem plán. Níže položená jižní část hřbitova již byla ponořena do stínu. Když se tudy vrátím, nebude mne vidět, zato já získám přehled. Idea byla jasná, bezproblémová, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupil do stínu, přepadla mne úzkost.

Stín na Měsíci není absolutní, jak se dá dočíst v letácích. Nicméně je tmavý. Hodně tmavý. Stačilo by ohlédnout se na osvětlený zbytek hřbitova, ale temnota mne fascinovala. Děsila a přitahovala zároveň. Hvězdná obloha přesycená hvězdami tak, že jsem se ani nemohl zorientovat, srpek Země a asi i Slunce, jehož poslední paprsky probleskovaly mezi vzdálenými horskými štíty. Kdybych sestoupil ještě krok do údolí, zmizely by i ty.

Po chvíli jsem se zorientoval. Krajina nebyla úplně černá. Nedaleko pode mnou se rozprostíral spoře osvětlený kráter. Přesněji řečeno, osvětlený byl pouze jeho okraj. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych poznal centrifugu. Kráter svůj kruhový val přímo nabízel ke konstrukci klopené dráhy pro vlak na magnetickém polštáři. Podle rychlosti dokázal průběžně měnit odstředivou sílu až do hodnoty pozemského zrychlení. Bylo jen na lékařích, jaký rehabilitační režim před návratem na Zem vyberou.

Jako na potvrzení mých úvah se objevila rychle se pohybující poziční světla vlaku. Rychlost se ve tmě špatně odhaduje, pouze rozumem jsem věděl, že ještě zdaleka nemůže být maximální, protože posádka na odvykání nastoupila teprve dnes ráno, když teplota dráhy klesla pod hranici, kdy začíná být supravodivá. Vířivé proudy v materiálu dráhy, vybuzené elektromagnety vlaku, nezmenšuje elektrický odpor a tak bez nároku na další napájení vytvářejí vlastní magnetické pole opačné polarity, dostatečně silné k udržení levitace.

Na okamžik se vlak zaleskl v posledních paprscích Slunce a zase zmizel ve tmě. Pouze matná stopa slunečního prasátka osvětlovala místo na dráze, kudy před chvílí projel.

Ilustrace: Dana Tenzler

Vzpomněl jsem si, proč tu jsem, a otočil se zpět k osvětlené části hřbitova. Systematicky pátrám zrakem po okolí, Valentin nikde. Tak znovu. Skáču zrakem od hrobu k hrobu, od skaliska ke skalisku. Náhrobky, kříže, balvany, zase náhrobky, tady dokonce socha.

„Za peníze ti odlejou, co chceš,“ jako bych znovu slyšel Nielse. Tak co by ne sochu andělíčka. Jenomže tenhle andělíček je nějaký jiný. Baculatý jen co je pravda, ale tak nějak všude. Neúměrně velká hlava přiléhá téměř bez krku rovnou k ramenům. Znám ten tvar, skafandr. Tak vida, na Měsíci mají skafandr i andělíčci.

Ten zázrak si musím prohlédnout zblízka. Večer to probereme s Michelem a Piou, už je slyším, jak rozvíjejí teorie o andělských křídlech ve vakuu. Zblízka je to vidět jasně. Olivínový odlitek sedícího andělíčka. Zvláštní, jak uklidňujícím dojmem působí. V polosedu pololehu upřeně pozoruje Zemi. Země je na měsíčním nebi stále na stejném místě. Bude se tak dívat na věky. Klidně a smutně. Nekonečně smutně.

Přesunul jsem se před sochu. Bylo to pošetilé chtít si na kamenném odlitku kosmické přílby prohlédnout výraz tváře, nicméně jsem ten krok udělal a opařeně zůstal stát. Přílba byla odlita se vším všudy, i se zaskleným průzorem. A za tím průzorem byla tvář. Vlastně tvářička. Tvářička malého děvčátka a rozhodně nešlo o čedičový odlitek. Za sklem bylo živé dítě. Lépe řečeno něco, co bývalo živým dítětem.

„Až budeš chtít příště zase špehovat,“ ozval se náhle ve sluchátkách Valentinův hlas, „vypni si vysílačku. Strašně funíš, je tě slyšet po celém hřbitově.“

Hlavou mi projelo včerejší Piino vyprávění. Neměl jsem nejmenších pochyb, že mám před sebou hrob prvního lunárního občánka. Také jsem pochopil, proč se dnes Valentin nastrojil a proč byl tak nesnesitelný. Chtěl se rozloučit s dcerkou a chtěl být při tom sám.

„Valentine, to je mi líto. Nevěděl jsem, co...“

„To je v pořádku, nemusíš nic říkat.“ Po předchozím nepřátelství nebylo ani stopy, jeho hlas zněl přátelsky a měkce.

„Vypadá tak klidně, jako by spala.“

„Ano, spí. Ona jen spí. Ten odlitek je dutý, takový sarkofág. A ona v něm spí.“

Myšlenku jsem si nechtěl připustit, stále jsem s ní bojoval, ale teď to Valentin řekl prakticky naplno. Přiznal, že to, nač koukáme, je prakticky mumie. Bůh ví, jak se postaral o balzamaci. Možná ji napustil glycerinem, aby nevyschla, a ostatní nechal na vakuu... Při té představě se mi zhoupl žaludek a zakymácela se zem pod nohama. Raději jsem první otázkou, co mne napadla, utekl od tématu.

„Jak se jmenovala?“

„Valentina. Ty nevíš... Nevíš nic. Ona je tady sama, matka někdy pošle kytku. Já ji taky pošlu.“

Náhle zamlkl.

„Dario? Kdybych tě požádal, abys na ni dohlídnul... Nevím, jestli to má smysl. Všechno je špatně.“

„Madonna se o ni postará, nebojte se,“ pokouším se ho uklidnit.

„Co? Madonna?“ podivil se. „Ne! Tak jsem to nemyslel,“ přešel jeho dosud klidný hlas do horečného tempa, „oni mi ji chtějí vzít. Víš? Proto se mne snaží dostat z Měsíce, abych ji nemohl chránit...“

Polil mne studený pot. Jeho šílenství se vrací. Marně jsem se snažil zahlédnout výraz jeho tváře, reflexní vrstva na průzoru skafandru dokonale chránila soukromí majitele.

„Postarám se o ni, nebojte,“ snažil jsem se Valentina uklidnit. Pečlivě volím slova, jen ho nevyprovokovat zbytečnými řečmi o absurditě jeho myšlenek. „Když tu budu, tak se jí nic nestane.“

„Ty je neznáš. Ty je neznáš! Už mi vyhrožovali.“

„Nebojte, na mne si nepřijdou.“ Kdo si proboha myslí, že mu vyhrožuje? Mám se zeptat, abych vypadal seriozně, nebo ho otázka rozčílí?

Kupodivu se náhle sám od sebe uklidnil.

„Ale mne odsud nedostanou,“ zatočil se náhle v logické smyčce. „Ale přesto, Dario, kdyby se se mnou něco stalo, cokoli, postarej se o Valentinu. Prosím.“

„Spolehněte se,“ slíbil jsem s úlevou, že atak šílenství odezněl.

„Věřím ti. A teď už prosím jdi. Chci, potřebuji s ní být sám.“

Nakonec jsem Valentina opravdu opustil, tentokrát doopravdy. Pochopil jsem, oč mu šlo, a uvěřil, že jeho poslední výstup na měsíční povrch...

„Kdyby se se mnou něco stalo, cokoli...“ vytanula mi náhle v hlavě vzpomínka na nedávný rozhovor. Vždyť on plánuje sebevraždu. Přímo plasticky jsem viděl jeho vypuštěný skafandr, jak sedí vedle toho malého a oba teskným zrakem pozorují srpek dorůstající Země.

V té chvíli jsem právě zahýbal za poslední terénní překážku, do očí mi blýskla prosklená kopule s hlavním vchodem do základny a mně došlo, že věci jsou ještě mnohem komplikovanější. To blýsknutí, světelné prasátko, co mne právě teď oslnilo, jsem dnes již jednou viděl. Bylo to v kráteru odvykacího vlaku. Už poprvé, kdy jsem ho spatřil, mi bylo divné, kudy se sluneční paprsky dostaly tak hluboko do údolí. Teď mi došlo, že i kdyby Slunce bylo tak vysoko, dráha vlaku by nemohla být ozářená na místě, odkud přicházely paprsky. To sluneční prasátko se tam muselo vykreslit odrazem.

Ještě než myšlenka stačila úplně uzrát, otočil jsem se a co mi jen neohebný skafandr dovoloval, utíkal jsem zpět.

„Valentine!“ modlil jsem se, aby byl na dosah vysílačky. „Nedělej to! Ty nejsi vrah!“

„Nerozumím. Opakujte, o co jde?“ ozval se ve sluchátkách další hlas, patrně služba u terminálu základny, ke kterému jsem se před chvílí dostal na dosah vysílačky ve skafandru. „Kdo je vrah? Identifikujte se...“

Hlas se utopil v šumu, jak jsem se vzdaloval od jeho zdroje. Zpěněná krev mi bušila v uších, environmentální systém sotva stačil odbourávat oxid uhličitý, začínal jsem se dusit.

„Valentine, nedělej to!“

Konečně mne uslyšel.

„No vidíš a tentokrát jsem si myslel, že jsi odešel doopravdy.“

„Odešel, a pak mi to došlo. Nedělej to, nejsi vrah!“

„Ne, nejsem vrah, věřím, že se jim nic nestane, rychlost mají ještě malou. Ale dost velkou na to, aby se dráha rozbila.“

„Tím to jen oddálíš. Stejně tě na odvykačku dostanou,“ vykoktal jsem, když jsem vběhl na hřbitov.

„Pak zase něco vymyslím. Ostatně, už je pozdě. Jestli jsem počítal dobře, tohle by měl být poslední okruh.“

Doběhl jsem k výhledu do kráteru s vlakem. Teď, když jsem věděl, odkud světelný paprsek přichází doopravdy, ohlédl jsem se na horní konec hřbitova stále ozářený Sluncem. Na jeho vrcholu stálo velké zrcadlo nebo snad jen plech, či rozvinutá zrcadlová fólie. Ať už to bylo cokoli, odráželo to světelné paprsky přímo na supravodivou dráhu. Zrcadlo se samozřejmě chovalo, jak mělo, a odráželo paprsky nejen světelné, ale z celého spektra, které Slunce poskytuje. Tedy i infračervené, lidově zvané jako tepelné. Pod jejich účinkem se teď dráha pomalu zahřívala.

„Valentine, kde jsi! Odkloň to.“

„I kdybych chtěl, už je pozdě. Mám tu infrakameru, dráha má nadkritickou teplotu.“

Jako by chtěl vlak potvrdit jeho slova, vjel na osvětlené a ohřáté místo. Magnety v jeho podvozku v dráze poslušně vybudily vířivé proudy, ale ty zanikaly v jejím nenulovém odporu. Ohmické teplo materiál ještě více ohřívalo a supravodivost lavinovitě mizela. Vlak se dostal do kontaktu s podkladem.

Errata:

30.05.2021 13:17