Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pilný divák katastrofických filmů by patrně došel k závěru, že měsíční železniční neštěstí je nuda. Žádné spektakulární exploze nádrží našlapaných leteckým benzínem, žádný zelený sliz, rozežírající, na co dopadne.

Jenomže já nikdy kurzem otrlého diváka neprošel a teď se to dělo přímo přede mnou. Nejděsivější bylo to ticho. Místo obligátního skřípění železa o železo, tak oblíbeného při podobných příležitostech, prostupovalo celým prostorem ticho. Absolutní ticho. Vlak ztrácel rychlost takovým tempem, které se nedalo vysvětlit jinak, než třením podvozku o podložku. To, co muselo v tuto chvíli osádce vlaku rvát uši i s kochelárním aparátem a následně s celou nervovou soustavou, mé smyslové ústrojí nemělo šanci zaznamenat. Celý organismus očekával ten zvuk. Nepřicházel a nikdy nepřišel. Dokonalé snové představení umocněné pocitem paralyzovaného kosterního svalstva.

Když o tom zpětně přemýšlím, připouštím, že to ochrnutí mi možná zachránilo život. Věděl jsem, že musím běžet na pomoc, nedokázal jsem se však ani pohnout. Kdyby se mi to povedlo, asi bych se pustil tou nejkratší cestou, tedy po kráterovém valu rovnou dolů a pak přes celé plato až na druhou stranu. Že bych po cestě nezakopl a neroztrhl si skafandr, by asi hraničilo se zázrakem...

„Dario, sedej, na co čekáš!“

Valentinův hlas mne konečně probral z transu. Ohlédl jsem se. Své stanoviště se zrcadlem již opustil a teď spěchal k místu neštěstí svou cestou. Nepochyboval jsem, že chce pomoct. Svého dosáhl, centrifugu rozbil, teď už ho z Měsíce nikdo nedostane. Kdybych se mu tu nemotal, nikdo by asi ani nepřišel na to, že má v havárii prsty. Zatížit si svědomí lidskými životy nechtěl, jistě měl připravenou vlastní cestu, jak se k vlaku nejrychleji dostat.

„No za tebou, kam koukáš!“

Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy Valentin zabrzdil rover na krok ode mne, div mne blatníkem neodhodil.

„Vede tam cesta?“ zeptal jsem se, jen jsem usedl do křesla. Celkem zbytečně, za chvíli jsem to měl poznat na vlastní kůži.

„Hlavně se připoutej,“ poradil mi, když jsme nadskočili na prvním kameni. „Za čtyři minuty jsme tam, nacvičil jsem si to.“

Byl to zvláštní pocit, svěřit se do rukou někomu, koho jsem měl ještě včera za šílence a před pár minutami za vraha. Všechny ty myšlenky byly ale někde v pozadí a vytvářely jen podivný svíravý pocit v krajině břišní. Ten se ostatně dal vysvětlit i tím šíleným letem dolů po kráterovém valu.

Po pár metrech jsme se potopili do stínu potlačeného jen světlomety roveru. Těsně před nárazníkem rostly a zase mizely balvany takovou rychlostí, že by na ně Valentin nemohl stačit zareagovat, kdyby o nich již dopředu nevěděl. Na krátký okamžik drncání náhle přestalo, světla zvýšila svůj jas, kontrolky palubní desky zahrály barevnou muziku, na displeji se zobrazily nápisy v čisté klingonštině a palubní deska zhasla.

„S tím jsem nepočítal,“ ucedil naštvaně Valentin, když naskočil záložní počítač. „Vždycky jsem pochopitelně trénoval, když tu vlak nebyl.“

Teprve teď mi to došlo. Přejeli jsme supravodivou dráhu v místech, kde vířivé proudy stále udržovaly magnetické pole. Na kovových součástech vozidla se v tu chvíli naindukovalo napětí, které rozhodilo veškerou elektroniku.

„Asi mi odešel i počítač ve skafandru,“ upozornil jsem Valentina s pocitem rostoucí paniky.

„To by ti nešla ani vysílačka. Asi klekla jen zobrazovací jednotka.“

Osvětlené místo havárie se kvapem blížilo, začínaly být vidět detaily. Na první pohled škody nebyly velké. Supravodivá dráha samozřejmě utrpěla nějaký šrám, ale protože vlak vlivem odstředivé síly brzy opustil vytčený koridor, zdálo se, že oprava nebude náročná. Samotný vlak ležel převrácený na bok nedaleko. Za jeho hermetičnost bych ruku do ohně nedal, nicméně žádné porušení integrity nebylo patrné.

Indukované proudy mají tu vlastnost, že se až pedantsky drží pouček o směru magnetických silokřivek, které generují. Supravodivá dráha by v podstatě ani nemusela být klopená. Její magnetické pole se vždy ustaví přesně proti směru změny a nedovolí vlaku vyletět odstředivou silou ven. Tolik teorie. V praxi to samozřejmě končí technickým kompromisem. Trať je klopená jen částečně a magnetické pole se postará o zbytek. Když magnetické pole zmizí, nemá se o ten zbytek kdo postarat a... a proto vlak skončil tam, kde skončil.

„Po druhé tu dráhu raději přejdeme pěšky, co?“ zabrzdil Valentin rover pár kroků před supravodivou dráhou. „Když půjdeme pomalu, bude snad i indukce malá.“

Než jsem stačil rozmyslet, zda je Valentinova úvaha korektní, byl už na druhé straně a mířil k vlaku.

„Myslím, že budou v pořádku, nikde žádné stopy úniku vzduchu.“

Přemýšlím, jestli mám rozbít dveře vlaku. Oni zevnitř nemůžou komunikovat se mnou, jen se základnou. Jak se s nimi domluvit? Nenapadá mě nic lepšího, než vytáhnout led lampičku a vyblikávat morseovkou otazník ..--..

Bude mi někdo rozumět? Náš skautský vedoucí v Palermu se nemohl vymanit z představy, že je morseovka abecedou budoucnosti. Ale tady?

Někdo uvnitř začal taky blikat. Chytám písmena SOS. Ovšem, jediná písmena, která znají všichni.

„Dario, volá tě dispečink,“ ozvalo se v mých sluchátkách. Oddechl jsem si, takhle se domluvíme snáz.

„Dispečink, tady Dario, slyším.“

„Dario, Valentine, vlak má poruchu. Kde jste, jděte k vlaku a poskytněte pomoc, pokud bude potřeba. Posádka vlaku si oblékne skafandry a zkusí otevřít dveře. Předpokládají, že dveře jsou v pořádku.“

„Ano, je to možné,“ připouštím. „Jsme přímo na místě, vidím poškození jen na podvozku.“

Valentin se přiloudal a prohlíží podvozek.

Dveře vlaku se zvolna otvírají.

„Tak jsme chválabohu venku,“ rozhlíží se Niels. „Valentine, stalo se něco?“

„Rozbila se vám centrifuga,“ procedil Valentin s nepřeslechnutelným uspokojením v hlase.

„Fajn,“ čílil se Niels, „takže odvykačka se odsouvá do nedohledna. Pro mne určitě...“ zarazil se. „Ale tobě se to hodí, viď...“ zmlkl.

„No jistě, že ten blázen,“ vyhrkl někdo další. „Vždyť je to cvok! Jak ho můžou nechávat na Měsíci, to je přímo bezpečnostní hrozba.“

„Jeden život už má na svědomí,“ rýpl si jiný hlas. „Měli ho odstranit hned po tom prvním maléru.“

„Tak ho sakra chyťte, jestli je to blázen...“ poznávám hlas toho technika na čerpadla. „A já mu vlastnoručně poděkuju. Mám ve smlouvě, do kdy se musím vrátit na Zemi, a jestli to ta vaše firma nedodrží, budu se soudit.“

Obklopili Valentina, ten stojí a civí do země. Diskuse nebere konce. Je mi ho líto, i když rozum mi říká, že mají pravdu.

„Tady dispečink, je všechno v pořádku?“

Ani hlasu ve sluchátkách se nedaří zjednat klid. Odborník na čerpadla se obzvlášť rozmachuje. „Tohle je chyba na vaší straně. Jestli je tady magor, máte ho hned vyrazit. To bylo řečí, jaké jsou tady kontroly... takováhle hora bezpečnostních opatření...“

„Uklidněte se prosím, rozčilováním se nic nespraví,“ zvýšil hlas Niels. „Kdo je raněný, nervózní, nebo jinak indisponovaný, odebere se do stanice. Kdo má všech pět pohromadě, pojďte se mnou prohlédnout škody.“

„Hele, nesahejte na mě.“

A někdo zkoumá zblízka dráhu, ne, tam leží člověk, asi upadl.

Přikleknu k němu. Má oči vytřeštěné hrůzou, možná něco říká, ve sluchátkách mám změť hlasů, neslyším. Matthias, novinář, poznávám ho.

Zkouším ho zvednout, je těžký ve skafandru, síly mi nestačí. „Doktora! Je tady doktor?“ řvu, abych překřičel ostatní. Objevují se pomocné ruce a odnášíme Matthiase z kolejí. Je to zbytečné, napadá mě, na kolejích mu nehrozí větší nebezpečí než o pár metrů dál. Přesto nám jakýsi instinkt velí odnést postiženého z místa nehody.

„Naložit na auto!“ ujímá se velení Niels. „Nemá tep!“

Také jsem zahlédl displej životních funkcí s blikajícím červeným okénkem. Nejsem schopen rychle reagovat, přihlížím, jak nakládají Matthiase na nákladní auto, kterým jsme s Valentinem přijeli.

„Dario,“ oslovil mě Niels, „jeď s ním honem ke stanici. Zavolám, aby vás čekali.“

Skočil jsem za volant a řítím se strašně pomalou rychlostí po hrubé kamenné cestě. Slyším Nielsův rozhovor se základnou. „A co se mu stalo?“ ptá se dispečer.

„Ležel na kolejích, na těch magnetických kolejích,“ dodávám. „Magnetické pole by mu nemělo uškodit, všichni ostatní po kolejích chodili bez problémů. Možná nějaký vedlejší efekt.“

„Doktorka se na něj podívá,“ uzavírá dispečer debatu. „Ještě nějaké škody, nebo další zranění?“

„Přijďte mi ho pomoct vyložit,“ napadá mě ještě. „Sám ho neutáhnu.“

Na stanici šlo všechno velmi rychle, Matthias přerývaně dýchal, displej životních funkcí už neukazoval chybu. Lékařka čekala už v šatně. Navlékla mu na zápěstí náramek na měření tepu. „Máte srdce jako hodinky. Cítíte se špatně, máte bolesti?“

Matthias ležel na lavici. „Já... víte... já se moc omlouvám.“

Přiložila mu stetoskop na hruď. „Tep je normální. Nemusíte se omlouvat. Udělalo se vám asi nevolno, závrať?“

„Já se omlouvám, já mám... kardiostimulátor,“ vypravil ze sebe Matthias.

Lékařka si nás přeměřila pohledem. Mě a dva kolegy, kteří mi pomáhali přinést Matthiase. „A to mi vysvětlíte jak?“ vyjela na pacienta. „Ne, vždyť jsem viděla vaši dokumentaci. To byste musel snad zfalšovat dokumentaci.“

„No, radši se neptejte,“ úpěl Matthias. „Teď potřebuju mobil. Mám v něm aplikaci na programování kardiostimulátoru. Mám ho ve věcech, zůstal ve vlaku. Můžete pro něj dojít? Kardiostimulátor se asi přepnul do nouzového režimu a musím ho znovu nastavit. To není problém, když budu mít mobil. Je to normální mobil s napájecím kabelem.“

„Já to zařídím,“ vyhrkl jsem. „přinesou vám ho, dohlídnu na to.“ Vystartoval jsem na dispečink. Aspoň jsem měl důvod vypadnout.

Errata:

30.05.2021 13:17