Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Asistentem stvořitele

S učitelem Mílou Čupíkem jsme si brzy začali tykat. Odvedl si mě do bývalých ubikací pevnostního mužstva a ochotně mi je předváděl. Byly tu palandy jako na vojně, ale z prostorových důvodů po třech nad sebou. Jen část z nich byla obsazená mloky, místa tu bylo zatím nadbytek. Ukázal mi také menší ložnici pro jednoho oficíra; ti měli ve všech armádách nějaké výsady, naše československá nebyla výjimkou.

Ložnice mužstva vynikala úsporností místa...

„Kdyby tě nebavila společnost, obsaď si důstojnickou kóji, je jich tu zatím dost,“ říkal mi. „Ale varuji tě, nebude ti tam dobře. Ve společných ložnicích mužstva je větší švanda a ať chceš nebo ne, legrace ledacos zmůže, my už to dobře známe. Jen Marcel se ubytoval v důstojnické kóji, ale to byla podivná existence, nikdy mezi nás kloudně nezapadl. Slyšel jsem o něm nějaké drby, podle nich mělo jít o bývalého zloděje, ale to jsou asi opravdu drby bez skutečného podkladu. Marcel nedávno utekl mezi lidi a ti ho omylem zastřelili. Pátrali jsme po něm, aby nevyvedl nějakou hloupost, a objevili jsme ho ve tvém autě, nejspíš ke tvému štěstí.“

O tom už jsem věděl a také jsem k tomu Mílovi dodal nějaké podrobnosti. Trochu to na mě zapůsobilo nepříjemně. Ten mlok měl tedy lidský původ a je přece jen rozdíl stát nad mrtvolou zvířete a člověka.

Nakonec jsem si vybral palandu ve stejné místnosti, kde bydlel učitel s dalšími osmi bývalými lidmi. Měli to jednodušší, neboť se znali již jako lidé. Mohli vzpomínat na staré zlaté časy, kdy se potkávali v jedné vesnici. Ale jak jsem se měl brzy dozvědět, na svůj bývalý život si vzpomínali jen zřídka. Mnohem více se zabývali současnými problémy. Na ubikaci byla s jedenácti bývalými muži i jedna bývalá žena, ale vzhledem k chybějícím rozdílům na to vůbec nebrali ohled.

„Mařka se stará o naše mladé, dá se říci – mločí děcka,“ komentoval to učitel. „Má to z dřívějška v krvi. Dělal jsem to taky a rád, než jsem se trochu specializoval. Učitelování tu ale nikdo neumí, takže nemám konkurenci.“

Dal jsem na jeho radu, abych si ponechal původní jméno.

„Bylo-li poctivé, nemáš se zač stydět,“ radil mi vážně. „Můžeš si říkat jak chceš, je to tvá věc, ale pokud jsi byl na určité oslovení zvyklý, nemá cenu zvykat si na jiné. Tady se každý uvede podle toho co umí a k čemu se hodí. Jistě je trochu komické, když máme někdo mužské a jiný ženské jméno a přitom jsme všichni holky, ale to už je zkrátka takový mločí život.“

„Všichni že jsme holky?“ opáčil jsem, když jsme upravovali mé nové lůžko. „Co když je tomu naopak? Já se pořád cítím uvnitř jako chlap.“

„Tak nám to táta vysvětloval. Každý můžeme snášet vejce, takže máme blíž k těm holkám,“ pokrčil drobnými rameny. Byl to pohyb tak lidský, že jsem se až zachvěl. Ale i já jsem se přistihl, že občas udělám pohyb bytostně spojený s mou minulou existencí.

„Možná máš pravdu,“ řekl, když jsme to dokončili. „Nevím jak ty, ale když jsem učitelem, vystupuji jako chlap a odmítám se přizpůsobovat realitě. Za celý svůj život jsem si zvykl na role chlapa a otce – a abych teď v břiše nosil nějaké vejce? Radši na nic nemyslet. Snad nám to alespoň v nejbližších letech nehrozí. Znám hezkou básničku. Nejsem si jistý, zda ji umím doslova, ale je na nás jako šitá. Karel Havlíček si jistě nikdy nemyslel, že by se jeho epigram mohl jednoho dne naplnit – doslova.“

Zasmáli jsme se oba, ale já určitě méně upřímně. Jistě je krásné dělat si legraci sám ze sebe, ale do tohoto druhu humoru jsem se pořád musel křečovitě nutit.

Bylo poledne, odebrali jsme se na oběd. Tady hluboko pod zemí neodměřovalo čas slunce, ale rozvržení dne se nezměnilo. V hlavní chodbě pevnosti visely i hodiny, takové staré poctivé kuchyňské. Dokonce tikaly a nejspíš ukazovaly přesný čas.

„Stará se o ně Jarča, je taková pečlivá,“ komentoval to jako mimochodem učitel.

O vaření se starala služba dobrovolných kuchařů. Podle jmen jeden bývalý muž, jedna žena a jeden, který si asi dal jiné jméno a nedalo se zjistit, čím byl dříve. Nikdo po tom nepátral, to tady bylo přísné tabu. Mohl by to být i nový mlok, ti tady skutečně začínali od mimina, ale tenhle měl přece jen příliš dospělé chování. Jídlo se podávalo v místnosti s dřevěným stolem, kam je „kuchaři“ přinesli ve velké várnici, takže jsem je při práci v kuchyni neviděl.

„Každý dělá, nač se cítí,“ komentoval to učitel. „Mohl bych vařit právě tak dobře jako ostatní, jedná se přece o nepatrnou úpravu pokrmů, ale mám tady školu a jiným se vaření líbí, tak proč ne? Každý dělá něco užitečného. Flákače zde nemáme, ani když někteří zaživa flákači byli. Ono to nikomu nedá.“

Oběd byl podle mého soudu z konzerv, ale nepochopil jsem jejich podstatu a bylo mi divné se ptát. Byl to jen další omyl, zradily mě nejen barvy, ale i chuť, očividně jiná než dříve. Poznal jsem snad jen sůl. Podle jistých druhů vláken jsem odhadoval, že část pochází z masa, nebo z masových konzerv, něco bylo vzhledově i chutí těsto, ve všem byla zamíchána modrá zelenina. Řekl jsem si, že si na to musím co nejdříve zvyknout. Jíst se to dalo. Ostatní si jídlo polohlasem pochvalovali, ale málokdo si přidal. Porce vypadaly miniaturní, ale jídlo bylo syté, takže jsem po obědě hlad neměl. Bylo dobré, že jsem hned po vylíhnutí snášel stejné jídlo, jaké jedli všichni, ale to bývá obvyklé u nekrmivých druhů živočichů, ke kterým jsme zřejmě patřili.

Ještě jsem netušil, že chuť se u mloků ze všech smyslů nejvíce podobná lidské a nezvyklý, ale docela chutný guláš nepochází z konzerv, ale z umělých obřích žab.

Po obědě se všichni rozešli po své práci, ale já jsem se dál držel učitele.

„Pojď se mnou na odpolední vyučování, beztak jsem tě slíbil vyzkoušet,“ navrhl mi s úsměvem. „Aspoň budu moci bez výčitek svědomí potvrdit, že jsi tam byl.“

Škola se nacházela v malém sále o patro výš, ale nevedl tam výtah, jen betonové točité schody. Původně tu byl nějaký štáb či co, nebylo ani co upravovat. Byla tu malá tabule, stolky i židle.

Přišli jsme, všechna místa byla plná. Žáci při příchodu učitele způsobně povstali, ačkoliv nebyl věkem od nich daleko. Naopak, mnozí byli jistě starší než on, nejen jako mloci, ale i ve svém původním životě. Ve třídě v něm všichni uznávali profesi učitele, zatímco mimo školu si už zase se všemi tykal jako se mnou.

Představil mě plným jménem a profesí i s titulem. Třídou to trochu zašumělo. Byla to konečně první novinka, kterou se ode mě dozvěděli – jak vidět, jen málo mloků tušilo, jakou cestou jsem se tu vlastně objevil.

Posadili mě na malou židli donesenou ze sousední kabiny a vyučování jsem spíš jen se zájmem pozoroval. Karel mě nevyvolával jako ostatní s ohledem na to, že mě má coby novorozeně šetřit.

„Dalo ti to aspoň něco?“ obrátil se ke mně po vyučování.

„Z češtiny nic, to všechno znám. Ale bylo to zajímavé.“

„Snad přece něco,“ usmál se, až se mu papule roztáhla do stran. „Neboj se, dobře vím, že mě jako doktor nebudeš potřebovat. Intelekt s reinkarnací nemizí, naopak se často obnoví v plné síle. Vidíme to zejména u bývalých starších, senilní dědků. Ti jako mloci omládnou nejen fyzicky, ale i psychicky, to každý ocení! Já jsem zemřel po duševní stránce ještě poměrně svěží, ale i já jsem tu psychicky okřál.“

„Reinkarnace...“ vzdychl jsem si. „Jak si mlhavě vzpomínám, reinkarnace měla snad znamenat něco trošíčku jiného než tohle...“

„Jistě,“ přikývl učitel. „Mělo to být vzkříšení v jiném těle bez zachování vědomí bývalého života. Čili začít úplně znova. Ale upřímně řečeno, něco takového považuji za nesmysl. Nač by nám něco takového bylo? Jaroš uskutečňuje mnohem víc – přenos, kdy se mění tělo, ale osobnost se zachovává. Je to víc než reinkarnace, ale říkáme tomu tak, protože slovo přenos se používá i v mnoha jiných významech.“

„Přesto potřebujeme školu...“

„V minulém lidském životě to někteří trochu odbyli... Ale povšiml sis, jakou tu máme kázeň? Nikde jinde jsem se nesetkal s tak pečlivými žáky. To není tím, že tihle jsou rozumnější. Ani naše mločí drobotina není zlobivá jako lidské děti. Možná je v nás něco genetického.“

„Můžeme se zeptat doktora Jaroše,“ navrhl jsem.

„To bys mohl nejlépe ty,“ rozjasnil se Míla. „Nikdo z nás se zatím neodvážil tátu vyrušit. Pracuje mnohem víc než my a má práce až nad hlavu. Však ho poznáš, možná lépe než my, jsi přece biolog jako on.“

Už jsem se vyznal i ve výrazech mločího obličeje, i když se nepodobaly lidským. Některé grimasy byly úplně jiné, jiné se nám podivuhodně zachovaly.

„Co tady vlastně v té pevnosti děláte?“ zajímal jsem se. „Vynecháme-li Jaroše, co vy ostatní? Ty vedeš školu, pár dalších kuchaří, někteří se starají o batolata, ale jistě ne všichni. Pracují snad všichni ve sklenících?“

„Tam dělá jen stará Puchejřová, bývala kdysi zahradnicí a na skleníky si nedá sáhnout. Pravda, vystačí si sama. Abys rozuměl, skleníky tady nejsou to, co si můžeš představit na povrchu, především v nich nenajdeš sklo. Z důvodů zdravotních pokusů chtěli v Blaníku ověřit experiment s hrachem. Měl klíčit na namočené vatě na velkých lískách pod obloukovými lampami, které dávají ultrafialové světlo nezbytné pro růst. Naklíčený hrách měl podle tehdejších doktorů obsahovat vitaminy a měl tu být jako hlavní prostředkem proti kurdějím. Na to si ale Puchejřová stačí sama.“

„A co ostatní? Byla nás přece plná jídelna.“

„Někdo se přece musí starat o pevnost?“ opáčil učitel. „Bylo to tu všechno dost zrezivělé, spousta mechanizmů zatuhla, ostatně ani tahle pevnost nebyla dokončená.“

„Neviděl jsem tu nikde žádné velké hemžení,“ namítal jsem.

„Většina mloků razí tunely,“ řekl neurčitě učitel. „Ty neuvidíš. Party vede bývalý horník Josef Vocásko. Však táta v poslední době utrácí nejvíc peněz za cement. Beton si namícháme sami, ale cementu není nikdy dost.“

„K čemu tunely?“ zajímalo mě.

„Máme spojení s většinou okolních potoků a řek,“ vysvětloval mi pyšně. „Snad už víš, že můžeme dýchat pod vodou stejně jako na vzduchu. Většina našich nových tunelů je hluboko pod zemí a navíc jsou plné vody. Lidem by pochopitelně byly na nic, ale nám se v nich cestuje dobře, určitě to brzy poznáš, je to docela zajímavé. Vocásko chce s Blaníkem propojit i ostatní pohraniční pevnosti, ale ve skále to jeho partě jde pomalu. Dokončili nedávno tunel do Labe, to ti byla sláva! Máme spojení s Orlicí i s Labem, Franta Koťátko právě teď zkoumá vhodné napojení na Jizeru.“

Mlok v Jizeře

„Dobře, ale k čemu to všechno?“

„Objevil tam rozsáhlé krasové prostory, plné čisté hlubinné vody. Podzemních prostor je pod Čechami víc, než jsme jako lidé tušili. Rovněž kyslíku je v nich dost a náš rybář Petr Skála tam nedávno začal chovat ryby. Samozřejmě ne kapry, ale Jarošovy lakoploutvé ryby Ichthys 42 J. niger. Ani v českých řekách tolik ryb není, navíc ty české jsou jedovaté nebo přiotrávené. Jarošovým se pod zemí daří. Máme už občas rybí maso, všimni si jich, až budou k obědu. Táta se pořád snaží, abychom byli soběstační. Tvrdí, že se nemůžeme spoléhat jenom na šedesát let staré vojenské konzervy. Ostatně má pravdu, i velká spižírna se jednou dobere až do dna.“

„Takže žijeme víc pod zemí než nahoře?“ shrnul jsem to lakonicky.

„Můžeme tak žít, ale není to docela tak,“ přikývl. „Výhodou nás mloků je, že se můžeme odvážit i do míst, kam se člověk nikdy nedostane. Ačkoliv můžeme žít i pod vodou, jsme i podzemní tvorové. Typickým prostředím jsou podzemní vody. Nejsou to jen ojedinělé prameny, ale celá podzemní síť. Pravda, někde jsou úzké i pro nás, ale většinou je stačí trochu rozšířit a zabezpečit před zasypáním – a další cesta je hotová. Zvlášť okolí Jizery je nadějné, je tam spousta přírodních krasových jeskyní, tunelů a dómů. Některé prostory jsou dokonce suché, voda je dávno opustila, ale člověk se do nich nikdy nedostane. Mločí krev má obrovskou výhodu, můžeme žít i ve vodě značně prosycené oxidem uhličitým, jen v ní musí být kyslík. Jistě, můžeme žít i na povrchu, ale s tím jsou potíže. Ženské začnou obvykle ječet, jakmile nás spatří, chlapi popadnou co popadnou a umlátili by nás k smrti.“

„Právě to by se mělo změnit co nejdřív,“ navrhl jsem.

„Jistě, ale kdo to změní? Táta pořád dělá na kreatoru a kromě něho v Blaníku žádného opravdového člověka nenajdeš.“

„Tak aspoň on...“

„Už to zkoušel mockrát, ale je to marná práce.“

„Aspoň pár přátel do toho mohl zasvětit,“ nesouhlasil jsem. „Já být ještě člověk, takovou příležitost bych ne pro marnil. Hajnému Vaňkovi jsem hned prvního dne vyčetl, že asi střílel na inteligentní bytosti a to jsem nic konkrétního nevěděl, považoval jsem vás za mimozemšťany.“

„Však táta jistě na něco přijde,“ opáčil s důvěrou Karel. „Je to génius, vždycky si věděl rady líp než všichni mloci dohromady.“

„To sice ano, ale nemůže sám stačit na všechno,“ podotkl jsem skepticky.

Měl jsem pravdu, ale netušil jsem, jak – strašnou... 

Večer jsem se poprvé uložil ke spánku s ostatními novými přáteli. Před spaním se klábosilo, ale nevydržel jsem až do konce debaty. Vzpomněl jsem si přitom na prastarý Epos o Gilgaméšovi. Tento mocný vladař a pyšný válečník prý kdysi vyzval na souboj samotnou smrt, aby si vybojoval nesmrtelnost. Jen se na něho útrpně usmála: „Tvůj čas ještě nenastal, ale když se chceš bít, rozdej si to s mým mladším bratrem Spánkem.“

Gilgaméš samozřejmě souboj se Spánkem prohrál a pochopil, že ani tak mocný člověk jako on tady nemá šanci.

Ani já jsem dnes neměl sílu vzdorovat spánku. Byl jsem teď mimino a jak známo, ta většinu času prospí. Dost na tom, že jsem nemusel spát přes den, mločí podstata byla nejspíš i v tomhle směru výhodnější.

Zabalil jsem se do starodávné vojenské přikrývky a brzy mi bylo příjemné teplo. Jak říkal učitel, jsme tvorové studenokrevní, ale nějakou energii přece jen vydáváme, takže jsme o pár stupňů teplejší než naše okolí. Tepelnou izolaci nutně nepotřebujeme, na rozdíl od přírodních mloků přežijeme i zmrznutí, ale je nám vítaná, protože teplo je pro nás příjemnější.

Můj první spánek v mločí podobě!

Ani nevím, jestli se mi něco zdálo. Asi ne, nevadilo mi to. Mohl bych mít noční můry plné povodňových katastrof, nic bylo v tomto případě lépe.

Probudil jsem se zvonkem, ozývajícím se ze starodávného reproduktoru ve velké desce nade dveřmi. Vyskočil jsem stejně tak jako ostatní. Hromadné buzení jako kdysi na vojně mě kupodivu nerozladilo, zejména když se z reproduktoru ozval hlas doktora Jaroše. Měl jsem za ním přijít ke kreatoru. Nazval mě mým plným jménem, teď už to pro nikoho nebylo žádným tajemstvím.

Brzy jsem proběhl spojovací chodbou do sálu s počítačem. Doktor mě tu přivítal jako svého kolegu a začal mě zaučovat. Zatím ne do tajů kreatoru, ale do transkriptoru; byl podle jeho mínění jednodušší.

„Navrhl bych vám tykání, pane kolego,“ nabídl mi. „Jednak si tykáme všichni, ale především, vykání by mi vadilo při výkladu. Potřebuji, abyste všechno vzal za svou vlastní věc a co nejdříve všechno uměl naprosto samostatně. Nač bychom mezi sebou udržovali nějaký umělý odstup?“

Souhlasil jsem. Také mi to tak bylo milejší.

Pak mi začal přednášet jako na vědecké konferenci nebo na univerzitě. Vnutil mi dokonce sešitek a doporučil mi pořizovat si poznámky, ale neohlížel se příliš, zda si je stačím dělat nebo ne, jel jako rychlovlak. Kupodivu ale správně odhadl, jak mi to půjde. Mluvil srozumitelně a jasně, chápal jsem ho dobře. Látky bylo hodně, ale dala se nejen pochopit, ale také snadno zapamatovat.

„Členitost lidského a mločího mozku je souměřitelná, ale shodné nejsou. Rozdíly geometrie naštěstí nejsou podstatné. Mnohem větší odlišnosti jsou v samém principu jejich funkce, což je pochopitelně zdrojem problémů.“

Ukazoval mi přitom na velikém obraze rozkreslený mozek, očividně ne lidský, ale mločí. Udivilo mě, jak podrobně je nakreslený a nešetřil jsem obdivem.

„To jsem nekreslil já, ale počítač,“ vysvětloval mi. „Simulační program umí dobře kreslit, také se s ním seznámíš. Máte jinak vedené krevní vlásečnice; roli tu hraje i odlišná krev, ale jsou i horší diference. Pro zápis i čtení mozku potřebujete proti lidem intenzivnější ultrazvuk, ale také magnetické i elektrické pole. Ultrazvuková maska je pro mloka o jeden a půl oktávy vyšší a téměř o sto dvacet procent silnější. Proto před přepisováním mozku musíme na obou stranách přepnout úrovně podle toho, zda jde o člověka nebo mloka, jinak z toho kouká nezdar.“

„Mloci snad ještě neumírají stářím?“ podivil jsem se.

„Ne, ale došlo už ke dvěma smrtelným úrazům, jeden při stavbě tunelů, druhý bylo postřelení lidmi. V takovém případě je třeba zachránit co se dá, především mozek, mrtvého rychle dopravit k transkriptoru a mozek přepsat do dosud nenarozeného vejce. V líhních je neustále připraveno několik mločích vajec v různém stupni vývinu. Nikdo nemůže tušit, kdy bude nutné přepisovat duši zemřelých, ať lidí, nebo mloků. Mrtvé lidi mi vozí víceméně náhodně. Bohužel u mloků nemáme dosud rozvinutou lékařskou vědu. Infekční nemoci se mezi nimi zatím nevyskytly, podle mého se ani nevyskytnou, zdá se mi, že umělý život na bázi AL-hemoglobinu je vůči dosavadním přírodním mikrobům odolnější. Také zkušenosti z drobných úrazů jsou kladné. Všechno se dobře hojí a funguje i regenerace, useknutý prst mlokům za pár dní doroste.“

„Dá se přepisovat i skrz obal vejce?“

„Jistě, jak jinak?“ opáčil – a na nejbližším mločím vejci mi ukázal, na co si musím dávat pozor. Obal mločího vejce byl kožovitý a bylo snadné nahmatat uvnitř hlavičku. Kukla se musela na vejce nasadit podle šipky, aby ukazovala k nozdrám.

„Zápisovou kuklu transkriptoru nemůžeš nasadit, jak tě to napadne! Její poloha musí být správně fixovaná a orientovaná. Snímací kukla je větší, těžší a složitější. Obě musíš nakalibrovat podle mozku uvnitř, naštěstí se o to stará počítač, postačí vyvolat příslušné programy,“ upozorňoval mě.

Hlavní řídící program byl poměrně jednoduchý, ale vyvolával mnoho složitějších podřízených. Proces byl dost automatizovaný, ale nad všeobecným stavem bylo nutné pečlivě dohlížet. Především na snímací straně byla nutná neustálá opatrnost. Kdyby si Jarošovy programy nebyly jisté, že mají všechno pod kontrolou, mohly by se zeptat co mají dělat dál a na rychlé odpovědi by pak záležel život nebo smrt.

„Ne každá mrtvola má mozek schopný transkripce,“ nabádal mě Jaroš. „Spustit proces na úplně rozloženém mozku neznamená jen fiasko, ale dokonalé zničení mozku příjemce. Není-li mrtvola v pořádku, raději nech zárodek normálně vylíhnout. Bude s ním potom víc práce, ale je to lepší než bezradně stát nad dvěma mrtvolami.“

„Zdá se mi až neuvěřitelné, že by tahle prehistorická mašina, která už pamatuje kdovíco, dokázala něco takového přenést,“ staral jsem se. „Vždyť lidský mozek musí obsahovat příšerné množství údajů!“

„Ne tak docela,“ ujišťoval mě. „Mozkovou kapacitu máme my lidé velikou, naše krátkodobá paměť pojme neuvěřitelné množství podrobností, ale nezapamatujeme si ani zdaleka všechno. Kdo si druhého dne pamatuje, co včera viděl a slyšel? Z každé miliardy informací nám zůstane jen to nejdůležitější a jen tak můžeme v hlavě uchovat to, co skutečně potřebujeme nutně znát. Kdybys znal počítače...“

Ujistil jsem ho, že o nich něco vím.

„...věděl bys o kompresních programech, které pomáhají uchovat neuvěřitelné množství dat, aniž k tomu potřebují závratné místo. Obrázek, který zabírá v původním stavu několik megabytů, se často smrskne na pár kilobytů.“

„Záleží i na tom, jakou ztrátovost připustíme.“

„Vidíš, to je ono! Lidská paměť je také ztrátová a nepamatuje si každý barevný bod a každý šum. Vyškrtá všechno co nutně nepotřebuje a zbytek se jí vejde na menší místo, než bys čekal. A kromě jiného má vlastnosti holografie, takže v každém střípku je uschován celý obraz. Proto pak není nutné přetahovat do nového mozku všechno do posledního puntíku, to by nestihly ani nejnovější americké superpočítače. Řekni mi ale upřímně, cítíš se jako vygumovaný, nebo si vzpomeneš na všechno? Nemohu všechno posoudit, ale nezdá se, že bys měl v biologických znalostech fatální mezery.“

Pokusil jsem se vzpomínat a měl jsem v hlavě všechno, od samého dětství až po mou nešťastnou cestu lijákem.

„Něco tak úžasného nedokázali nikde na světě,“ rozplýval jsem se. „Právem tě mloci nazývají táta, či stvořitel. Někteří se k tobě večer i modlí.“

Jaroš se trochu zachmuřil.

„Pokud se ke mně modlí bývalé svíčkové báby, pochopil bych to, ale i pak bude nutné jim to opatrně rozmluvit. Jakýpak stvořitel? Vytvořil jsem vás z ničeho k obrazu svému? Ani to, ani ono. Nejsem všemocný. Vytvořil jsem jen umělý život, jistěže mám dostatečný důvod k hrdosti, ale převratné byl jen dva okamžiky. Když mi obživla první umělá baktérie a když jsem přenesl první obraz lidské duše do mločí hlavy.“

Doktor Jaroš byl skutečně naším tátou a toto označení mu bylo tou nejmenší možnou mírou vděčnosti. Pochopitelně o tom věděl, nazýval jsem ho tak i já. Bylo to výstižné, v jistém smyslu pravdivé a používali to všichni, jen on sám to neschvaloval.

„Vždyť je to až neuvěřitelné! Umělý rozum, jeho přenášení z jednoho tvora do úplně jiného...,“ nadhodil jsem.

„Jakmile jsem zvládl sestavovat první životaschopné DNA, byla to už jen běžná rutina. Přepis duše je vedlejším jevem, vzniklo to při mapování mozku. Důležité byly jiné kroky. Například když jsem vytvořil simulátor, který mi ověřoval, co která změna v DNA vyvede. Mnoho vysloveně slepých uliček jsem tak mohl včas obejít.“

„Překonal jsi i smrt,“ vytáhl jsem největší trumf. „Jistě by bylo přijatelnější vracet lidem život v jejich původním těle, ale reinkarnace není o moc horší.“

„Všechno je to otázka života a smrti,“ odtušil po chvíli přemýšlení. „Věř mi, není snadné být stvořitelem. Musím dnes zodpovídat za to, co jsem vytvořil. Přiznám se, netušil jsem ani část problémů, když jsem s tím začínal. Musím ještě...“

„Budeme raději pokračovat, kde jsme přestali,“ otřásl se náhle, jako kdyby na něho sáhla smrt, o které jsme mluvili.

Netušil jsem, že ne jenom obrazně. 

První křest ohněm jsem zažil sotva týden poté, co jsem se stal mlokem.

Ten týden byl velice náročný na mou psychiku a mnoho nechybělo, byl bych se aspoň dvakrát zhroutil. Poprvé, když jsem poslouchal rádio a uvědomil jsem si, že svět, přicházející po rozhlasových vlnách, už není můj. Anebo když jsem si vzpomněl na své rodiče, jak asi truchlí. Nebo když mi táta jen tak mezi výkladem oznámil, že v říčce hasiči našli mé tělo a odvezli je na patologii. Kdyby mě neustále plně nezaměstnával, asi bych se užíral více a déle. Takhle jsem měl určitý cíl, co nejdřív se naučit ovládat transkriptor. Pokud mi to půjde, měl bych časem zvládnout i kreator.

Poslední přepisy provedl táta Jaroš krátce po mně, ale to jsem se ještě nevylíhl. Od té doby se nic nekonalo.

Pevnostní rozhlas mě vyvolal nezvykle večer, ačkoliv jsme s tátou Jarošem před chvílí skončili a už jsem byl zpátky mezi mloky.

Volal mě táta a v jeho hlase byla nezvyklá naléhavost. Vyletěl jsem jako šipka a v mžiku jsem byl na sále u počítače. Netušil jsem ještě, že nebudu pouhým svědkem.

Jaroš už tady na mě čekal. Vedle konsole počítače stál sanitní vozík pro odvoz raněných, přikrytý bílou plachtou. Stranou stál muniční vozík, na kterém místo granátů ve velkém koši spočívalo mločí vejce. Zachvěl jsem se. Pochopil jsem, co asi bude následovat. Budu svědkem nejpodivuhodnějšího ze všech zázraků – přepisu duše.

„Máš tu případ,“ řekl Jaroš nevzrušeně. „Dnes zemřela stará Koťátková, vdova po Frantovi. Naštěstí mi to Pepík Skalický včas avizoval a dokonce ji sám přivezl.“

Vdova po Františku Koťátkovi, našem legendárním mločím průzkumníkovi? Jaké asi pro něho bude setkání s jeho bývalou polovičkou? Jedno mi bylo předem jasné. Zaručeně to pro ně nebude totéž jako za minulého života.

Maně mě napadlo z Bible: Čí bude žena, která na tomto světě ovdověla a vzala si jiného, až všichni tři zemřou? Má v nebi patřit prvnímu, nebo druhému z nich? Na to kdysi Ježíš odpověděl, že to je zbytečná otázka, v nebi budou všichni andělé a tyto starosti mít nebudou. Že se setkají už tady na zemi jako mloci? Bylo to trochu podobné a přece – jak strašlivým způsobem odlišné!

Bohužel nebyl čas na podobné filosofické otázky. Čas se nezastavil, bába byla prý celé odpoledne studená a do rána jsme ji museli vrátit. Džentlmenská dohoda Jaroše a jeho známých v pohřebním ústavu předpokládala, že nezpůsobíme žádný skandál.

„Začni, budu se dívat,“ pobídl mě doktor Jaroš. „Jako kdybych tu nebyl...“

Přiznám se, trochu se mi třásly ruce. První setkání s přepisem lidské osobnosti do mločí hlavy – a mám to vykonat já? Bez ukázky a spolupráce tvůrce toho zázraku? Nevěřil mi až příliš?

Lůžko mrtvých u kreatoru

Zkontroloval jsem počítač, byl v pořádku. Spustil jsem úvodní testovací program a spěchal nasadit obě kukly – menší na hlavičku zárodku, větší na hlavu mrtvé ženy na vozíku. Podařilo se mi oboje, zárodek patřil mezi ty, co by se brzy samy vylíhly, uvnitř byl správně vyvinutý, neměl jsem s ním problémy. Trochu víc jsem se zachvěl, když jsem musel připevnit snímací kuklu na hlavu starší paní s trpitelskou grimasou stařecky pootevřených úst. Koťátková byla strašně vyhublá, kost a kůže.

„Myslím, že jsem připraven,“ ohlásil jsem Jarošovi, když jsem to měl hotovo.

„Tak do toho! Já jsem jako v Praze, čekat na mě nemůžeš, čas taky nečeká!“

A nic, ani pochvala, ani výtka. Doufal jsem, že mě od stroje vyhodí, kdyby se mi to vymklo z rukou, ale on nic. Spustil jsem synchronizaci a sledoval obrazovku.

Na vejce se stroj synchronizoval rychle, u mrtvé ženy to bylo pomalejší, ale brzy se i tady dostal ke spásnému OK. Přenos byl připraven.

„Spouštím to,“ oznámil jsem lakonicky.

„Já tu sice jako nejsem, ale test kompletnosti paměti by mi pak možná chyběl,“ ozval se doktor Jaroš. „U čerstvě mrtvých není nutný, ale tahle bába je skoro na samé hranici možností.“

„Viděl jsem, že má ještě vzpomínky,“ vzpomněl jsem si rychle na krátkou hlášku synchronizačního programu.

„To jsem chtěl slyšet!“ zazářil doktor Jaroš. „To může pomalý test plně nahradit. No, mělo by to dopadnout dobře, ale uvědom si, když některý přenos zkazíš, budeš mít místo jednoho pohřbu dva a bude tě to hryzat. Můžeš ještě tvrdit, že je spěch, i to ti uznám. Jednej jak myslíš.“

Pravda, bylo naspěch. Podle mě bylo výhodnější riskovat. Testy kompletnosti by zabraly čtvrt hodiny a mezitím by se mohla další část osobnosti rozložit.

„Jedeme,“ oznámil jsem úsečně a zadal další, poslední příkaz.

To bylo – všechno. Teď už to nezávisí na mně, ale na stroji. Udělal jsem všechno, co bylo třeba? Pokud ne, pokazím mozek tvora, který by se jinak narodil – či spíš vylíhl, zase se mi sem plete stará terminologie – a vlastně ho zabiji... ostatně, krátký výpadek elektřiny by určitě udělal totéž, tak co... pravda, neměl jsem ještě k mlokům, zejména nevylíhnutým, tátův vřelý vztah... Ale měl jsem dojem, že jsem na nic nezapomněl.

Bylo ticho, jen ventilátory počítače tiše funěly. Cosi vysoce pištělo, ale ultrazvuk byl soustředěný uvnitř kukly, venku se skoro neprojevoval. Bylo geniální spojit účinky ultrazvuku, vlastně kmitání vzduchu, se zcela odlišnými elektromagnetickými vlnami, aby bylo možné snímat i zapisovat tu křehkou holografickou pavučinu, prostupující náš lidský, ale i mločí mozek?

Pak obrazovka trochu trhnutím poskočila. Objevilo se na ní lakonické „OK.“

Pohledem na displej jsem se ujistil, že to trvalo jen čtvrt hodiny. To je všechno? napadlo mě. Bájná reinkarnace člověka, ve kterou věřily miliony věřících celého světa, že je tak krátký, byť z mé strany nervově napnutý časový úsek? Skoro se mi nechtělo věřit, že je konec.

„Výborně,“ přistoupil ke mně náš mločí táta doktor Jaroš a podával mi ruku ke gratulaci. „Tímto jsi u mě složil první zkoušku, z obsluhy transkriptoru.“

Pravda, byla to jen jednodušší části tátova tajemství. Kreator byl pro mě i nadále záhadou, tam jsem ještě nezačal a bude to prý těžší. Nicméně i tohle byl úspěch.

„Můžeš paní Koťátkovou odvézt do líhně,“ řekl táta. „Já se postarám o navrácení jejího bývalého těla.“

Odvážel jsem opatrně veliké mločí vejce v koši na muničním vozíku dlouhými chodbami tam, kde jsem se sám nedávno... vylíhl. Teď to tedy čeká starou paní. Jak to přijme? A navíc, jak se asi bude tvářit, až se setká s manželem, před pěti lety oplakaným? Koťátko tenkrát zemřel na infarkt, jeho paní dnes také. Za dva až tři dny se spolu setkají, oba už po smrti a přece naživu.

Cítil jsem povznášející pocit. Ne pýchu, nic se tu přece nestalo mou zásluhou, to náš mločí táta, doktor Jaroš, se stal opravdovým stvořitelem nového života. Ale blažilo mě, že jsem se toho mohl aspoň zúčastnit. Nemělo by se to ale ještě více rozšířit? Nemohli by se mloci stát dalším stupněm, druhou fází lidského bytí?

Vozík byl na mě velký, ale vezl jsem svůj výsledek hrdě a odmítal jsem ochotné nabídky pomoci od mloků, kteří mě jakoby neúmyslně potkávali. Všichni už věděli, že jsem dnes přepis duše řídil já.

Opatrně jsem dovezl vejce se spící paní Koťátkovou do sálu, kde se mloci líhli. Musel jsem vyběhnout poslední schody, vejce jsem zavezl do muničního výtahu, ale sám jsem se tam nevešel a musel jsem výtah obsluhovat zvenčí. Do mločí líhně jsem vstoupil sám. Na stropě viselo několik silnějších svítidel, podle barvy jsem už viděl, že jejich světlo obsahuje velký díl infračervených paprsků. Intenzívně zárodky hřály.

Náhle jsem zpozorněl.

Vejce v jednom koši sebou začalo podivně zmítat. Nemělo pevnou skořápku, ale kožovitý povrch, takže jeho pohyby byly naprosto zřetelné. Nový mlok se právě začal líhnout. Podobně tomu bylo přece nedávno se mnou!

Táta mi už vysvětlil, že se do procesu nemám plést, pokud to není nutné. Mlok uvnitř má dost síly, aby prorazil obal vejce a vysvobodil se. První instinkty mu řeknou, jak nejlépe roztrhnout kožovitý obal, jak si snad ještě pamatuji. Je ale třeba, aby tu ve chvíli líhnutí někdo byl, kdo se o přírůstek postará po psychické stránce. Proto tu byla všude na stropě instalována moderní a jistě ne levná čidla pohybu. Jenže teď jistě reagovala na mne, očekávalo se přece, že se tu budu pohybovat. Nezbývalo mi než tu zůstat a postarat se o přírůstek sám. Věřil jsem si, že to zvládnu.

Pohyby blanitého povrchu se stávaly prudšími. Ten uvnitř se snažil dostat ven. Nejspíš zkoušel kopat nohama, potom se pokoušel rukama prorazit obal, přesně jako já. Ano, instinkt tam byl, všechno bylo v pořádku.

Podařilo se mu to. Jakmile obálku vejce porušil, trhala se už snáze. Spatřil jsem mločí ruce, pak vyhlédla i puntíkovaná hlavička, mlok se nadechl a začal kašlat. To také bylo v pořádku, brzy vykašle hleny z plic a bude mu dobře.

Mlok se skutečně brzy nadechl a rychle si otřel zbytky bílku s očí.

Potom začal až nepřirozeně ječet. Byla v tom hrůza, strach z neznáma, zděšení. Jistě to byl bývalý člověk, chápal jsem ho. Přirození mloci z nevysvětlitelné změny nepociťují hrůzu jako my, bývalí lidé. Prostě se vylíhnou a cítí nanejvýš zvědavost.

„Uklidněte se, prosím,“ snažil jsem se nově vylíhlého tvora povzbudit. Je-li to člověk, měl by mi porozumět a jakmile pochopí, že mu chci pomoci, musí se zklidnit, aby se mnou mohl komunikovat. To snad dá rozum.

Rozum ale v tomto případě ustoupil panice.

„Pomóc!“ křičel nový mlok česky. Bylo mi hned jasné, že je to bývalý člověk, ale tohle slovo to zpečetilo.

„Nebojte se, nic se vám neděje,“ promlouval jsem na něho vlídně, abych ho nepoplašil.

„Pomóc, chce mě to sežrááát!“ ječel nový mlok a odtáhl se ode mě co nejdál.

Došlo mi, že se tak polekal – mě. Nebylo těžké pochopit jeho zděšení. Sám jsem to přece zažil také – a to jsem jako prvního tvora spatřil člověka. V barevně posunutém spektru působila i důvěrně známá lidská tvář nepřirozeně, natož moje mločí papule! Také mi nebylo poprvé v bezprostřední blízkosti mloků nejlépe, ačkoliv se od ještěrů lišíme dost podstatně.

„Klid, prosím,“ pokračoval jsem. „Já vás nekousnu.“

Bylo mi jasné, že nesmím dopustit, aby úplně propadl panice, mohl by si ublížit, nebo kdoví, třeba i zešílet.

„Vono to mluvííí!!!“ zakvílel mlok tím víc.

„Vy přece taky mluvíte,“ pokrčil jsem rameny. „Nemáme si vůbec co vyčítat. Je to normální, nejsme němí.“

„Ať mě to nechá!“ dožadoval se vřískavě novorozenec.

„Nechci vám ublížit, ale pomoci,“ pokračoval jsem ve své agitaci. „Dovedu si dobře představit, jak vám je, sám jsem to zažil nedávno.“

„Co je? Co se stalo?“ trochu se uklidňoval. Pak nejspíš pohlédl na své ruce, což jeho hrůzu obnovilo ještě ve větší míře.

„Pomóc! Tohle přece nejsem já!“

„Proč myslíte?“

„Tohle nejsou mé ruce! Vraťte mi mé ruce! A hned!“

„Proč by to neměly být vaše ruce? Co proti nim máte? Neposlouchají vás?“

Mlok si zděšeně prohlížel ruce a opatrně zkoušel pohybovat jednotlivými prsty.

„Chybí mi malíček!“ obrátil se na mě vyčítavě.

„To se vám jenom zdá,“ ujistil jsem ho. „A co je podle vás tohle?“

Popadl jsem ho jemně za krajní prst ruky.

„Tak mi chybí... já nevím, něco jiného. Umím snad počítat do pěti, ne?“

„Ale co vám chybí? Podle mě máte všechno jako já.“

Přiblížil jsem se až na dosah a přiložil jsem k jeho ruce svou. Shodovaly se.

„Já se na ten heroin vykašlu,“ uklidnil se náhle novorozený mlok. „To byl ale pitomej nápad! Tak příšerný halucinace jsem teda eště neměla. Člověk by se z nich nakonec vážně zcvoknul. Zlatá marjána!“

A byl jsem doma.

Jiřina Macháčková, mrtvola z patologického oddělení nemocnice. No nazdar, to bude dáreček! Našli ji nedávno pod mostem studenou, nedalo se nic dělat. Škoda mladé dívky ve věku sotva čtrnácti let, teprve v pubertě! Zapůjčili ji prý tátovi z krematoria jen na dvě hodinky, takže se teď ocitla mezi námi.

„Člověk může na předávkování heroinem i zemřít,“ začal jsem soustrastně.

„To se mi naštěstí nemůže stát,“ odtušila tak sebevědomě, až jsem se trpce usmál. „Nestarejte se, já se vyznám, jo?“

Její přítomnost tady to vyvracela nejlépe, ale nesnažil jsem se ji přesvědčovat, jak krutě se mýlí. Bylo mi jasné, že je ochotná se s tím vyrovnat jen proto, že to považuje za drogovou halucinaci, ale až zjistí, že to žádná halucinace není a že je definitivně po smrti, bude ta estráda pokračovat. Táta Jaroš se řídil heslem, že se skutečnost nikomu zastírat nemá a jednal s probuzenými na rovinu, já jsem to kruté poznání raději ještě trochu odložil. Nicméně byla zatím docela klidná, až jí to dojde podruhé, bude to slabší, ušetříme možná jednu uklidňující injekci.

„Nechcete se raději vykoupat?“ navrhl jsem jí.

„Proč? Mně se to líbí!“ vyhrkla. Přejela si levou rukou přes hřbet pravé a setřela si z ní trochu vaječného bílku, pak si na ruku zálibně popleskala.

„Opravdu, člověk přímo cítí ten sliz! Vážně to stojí za to!“

„Máme tady sprchu,“ trval jsem na svém. „Ani netušíte, jak je to zajímavé.“

„No, vodzkoušet by se to mohlo,“ přivolila. „Apropó, kdo ty vlastně seš?“

„Doktor Míča,“ odpověděl jsem po pravdě a přitom neutrálně.

„Ty z nás ale musíš bejt vodvázanej, co?“ uchichtla se.

„Ani ne,“ odtušil jsem. „Už jsem si na to zvykl. A teď hezky vstaneme a půjdeme se osprchovat, ne?“

Přijala podávanou ruku, pomohl jsem jí z koše. Venku se na sebe opět zvědavě podívala, pak na mě.

„To neplatí,“ řekla uraženě. „Ty máš šaty – a já ne! Proč?!!“

Na okamžik jsem strnul. Některé bývalé ženy prý v této chvíli začaly zděšeně ječet, že je někdo vidí bez šatů. Byla to celkem pochopitelná reakce. Jiřinka byla i v tomto směru otrlejší.

„Já jsem doktor,“ ujistil jsem ji. „Dostanete čisté oblečení, až se pořádně umyjete. Nechcete si přece všechno hned ušpinit?“

Byla samozřejmě celá od bílku, ale pochopila to jinak než jsem to myslel.

„Aha! Já se tady poblila, co?“ připustila. „To ale muším vypadat! A ještě do toho pleskám, já čuně! Vypadá to ale vo třídu líp než v reálu, to je ale vodvaz! Ani mi to nepřijde tak eklhaft, jako to nejspíš je.“

„Jdeme!“ uťal jsem další diskusi.

Cupitala se mnou poslušně do sprchy. Nastavil jsem studenější vodu, aby ji tak nerozpálila a pomáhal jsem jí od bílku. Naštěstí se vodou splavoval poměrně snadno. Vůbec jí nevadilo, že jí pomáhám a dotýkám se jí, ale tím lépe!

„Docela by mě zajímalo, jak se v tomhle rauši souloží,“ obrátila se na mě náhle bez okolků. „Nechceš si to se mnou rozdat? Neboj, už se mi blejt nechce.“

„Na to máte ještě nejmíň pět let času,“ odmítl jsem ji.

„Moulo, já už měla kluků...“ zavrčela. „Nebyl bys první ani náhodou. Bojíš se, že bych ti dělala trable, že je mi čtrnáct, co? Nikomu jsem je nikdy nedělala, to si piš!“

Nic jsem na to neřekl. Dívenka bývala zřejmě značně emancipovaná.

Zastavila vodu a přijala nabízenou osušku.

„Bylo to studený, ale teď je mi fajn,“ prohlásila uspokojeně. „Ale co je tohle?“

Podával jsem jí totiž mločí kalhotky, ušité přesně podle tvaru mločího těla.

„To k tomu patří,“ ujišťoval jsem Jiřinku. „Vypadáte snad jako mlok, nebo ne?“

Mločí garderobou se v Blaníku zabývala bývalá švadlena Ludmila. Její výtvory jsme nosili všichni, Liduška na to byla právem pyšná a pochopitelně měla práce nad hlavu. Právě to jí asi pomohlo překonat šok. Nejlépe na tom byli, kdo jen pokračovali v tom, co předtím dělali jako lidé, ale nějakou užitečnou činnost si rychle našel každý. Výjimek bylo méně než prstů na jedné mločí ruce, vlastně jsem ještě nikoho neviděl doopravdy lenošit.

„No vážně, to je ale rajcovní!“ pochvalovala si. „Hele, doktorskej, neměl bys mít větší úctu k dámě? Já vím, seš doktor, ale musíš mě pořád šmírovat? Voblíct se umím sama, svlíkat mě beztak nebudeš, seš na to jistě móc fajnovej!“

„Dělám tady jenom svou povinnost,“ udrtil jsem sotva na půl úst.

„No jo, dyť říkám, fajnovka študovanej!“ ušklíbla se a přejela si zálibně rukama přes místa, kde jako děvče mívala ňadra.

„No ale vážně,“ uchichtla se. „Cítím se opravdu placatá! Ty mě ale musíš vidět normálně, nebo ne?“

„Vidím vás přesně tak, jak skutečně vypadáte,“ odtušil jsem. Nepochopila, že to myslím dvojsmyslně. Ano, viděl jsem ji jako mloka, či spíš mločku, když už se cítila být dál ženou, ale viděl jsem v ní především bývalou feťačku bez jakéhokoliv hlubšího citu. Nezamlouvala se mi a tušil jsem, že s ní bude horší práce než s mločími miminy.

„Tak co, jaký je mám?“ kasala se sebevědomě.

„Jako každý mlok, žádné,“ odtušil jsem jedovatě. „Placatá jako prkno!“

„Sprosťáku!“ odvrátila se uraženě. „S tebou je taky zábava, jako v márnici!“

Pořád ještě nic netušila. Panebože, to jsme to dostali přírůstek, opakoval jsem si v duchu už aspoň potřetí. Zručně si oblékla i kombinézu, ale otočila se ke mně uraženě zády. Teprve potom se ke mně obrátila, ale zase tak vyzývavě jako předtím.

„Kam ste mě vlastně vodvezli?“ zajímala se. „Máte to tu nádherně pomalovaný, ale musím být včas doma, nebo bude průser, fotr by mě zase seřezal jako alíka.“

„Domů spěchat nemusíte,“ mávl jsem rukou. „Vaši už to vědí.“

„A sakra, to bude malér,“ zvážněla. „Co jste jim vlastně nabonzovali?“

Řekl jsem si, že maškarády s halucinacemi už bylo dost, nejvyšší čas nalít Jiřince čistého vína, ať si to přebere jak chce. První šok překonala, další bude menší.

„Malér už byl,“ podotkl jsem suše. „Už vás dokonce oplakali.“

„Voplakali?“ zarazila se trochu. „To myslíš vážně? Blbost, nehoupej mě, vím svý! Fotr aby pro mě uronil slzu? Ten mě nejspíš zmlátí do modra! Ále co, beztak jsem uvažovala, že zdrhnu. I když je to těžký, vobčas mi přece jen dávali nějakou almužnu, člověk se někdy nedokáže včas rozhodnout... Ale co, ňák bylo, ňák bude, holka která nedokáže přimět kořena, aby za ni zaplatil, nemá co chodit do baru!“

„Domů se tak jako tak nevrátíte,“ ujistil jsem ji. „Rozhodně vám tam už nic dávat nebudou, to vám mohu zaručit.“

„Že voni mě vyšoupli z domu?“ sondovala opatrně.

„Tak trochu,“ přikývl jsem. „Dokonce vás už pohřbili.“

„To by se jim hodilo!“ vybuchla. „To si nenechám líbit, na to jsou paragrafy!“

„Pohřbili vás přesně podle předpisů a se vší parádou,“ ujistil jsem ji už dost tvrdě. „Vy jste totiž na ten heroin zemřela, Jiřinko, rozumíte mi? Pod mostem, snad se na to aspoň trochu pamatujete? Anebo jste tam jen tak usnula?“

„Srandisto!“ zpražila mě pohledem. „Tohle tady jsem já, nebo můj duch?“

„Slyšela jste ještě zaživa slovíčko reinkarnace?“ odpověděl jsem jí protiotázkou. „Česky se to řekne převtělení. Nebojte se, tělo máte, jen trochu jiné.“

Otočila ke mně obě oční pouzdra, jako kdyby mě chtěla provrtat pohledem.

„To jako myslíš, že bych měla bejt vážně převtělená do tohodle neřádu?“ utrhla se na mě. „Nafurt? To snad nemyslíš vážně!“

Natáhla ruce před sebe a začala si je se zjevným odporem prohlížet.

„Snažím se mluvit dost srozumitelně, ne?“ odsekl jsem. „Bohužel, myslím to smrtelně vážně! Nejste už, čím jste byla. Vidíte se dobře, to není halucinace!“

„A ty seš co? Taky duch?“ uchichtla se najednou.

„Nejsme duchové, vždyť máme těla. Jsme reinkarnovaní mloci. Oba.“

„To bys musel bejt nejdřív taky mrtvej!“ vykřikla vítězně s uspokojením, že mě nachytala při lži. Oběma rukama mě přitom ale zoufale popadla za kombinézu.

„Taky že jsem zemřel, nedávno před vámi,“ sebral jsem jí přikývnutím poslední naději. „Na autonehodu, kterou jsem nezavinil, ne jako vy na nějaké svinstvo v žilách.“

„Ty to fakt myslíš vážně?“ roztřásla se najednou.

„Naprosto vážně,“ přisvědčil jsem. „Pohřbili mě stejně jako vás. Taky mi chvíli trvalo, než jsem se se svou nynější podobou vyrovnal. Jistě si na to zvyknete, ostatně vám nic jiného ani nezbude. Odtud není návratu, zanechte vší naděje!“

„To jsou vážně pitomý fóry! Nech toho, rozumíš?!“ vybuchla.

„To nejsou fóry, ale skutečnost. Měla jste prý nádherný funus. Večer vám vaši kamarádi zapalovali na hrobě marihuanu, sebrala je přitom policie. No, můžete být ráda, že jste aspoň tohle. Mýt červem by se vám líbilo ještě míň.“

Pokusil jsem se jí jemně vytrhnout. Byli jsme oba mločí mrňata, ale stisk rukou měla dost pevný, aby mě udržela.

„Poslyš, doktůrku, snad to vopravdu nemyslíš vážně?“ snažila se zatřást se mnou jako kmenem jabloně.

„Myslím to vážně. A nevyvádějte tolik, jsme na tom stejně, nebo skoro stejně. Můžeme si na to klidně podat ruce.“

„To bych to schytala! Dávat ruku takový ohavě ohavný! Ani nápad!“

„Vypadáme velice podobně,“ ujistil jsem ji jedovatě. „Skoro jako jednovaječná dvojčata. Nemáme si vůbec co vyčítat. Oba jsme přece mloci!“

Táta mě ujišťoval, že v programech kreatoru je malý generátor náhodných funkcí, který má možnost ovlivňovat pár jinak nepodstatných genů. Bez toho bychom byli jako jednovaječná dvojčata všichni, ale později bychom mohli degenerovat. Některé z těchto znaků, například nepravidelné hnědé skvrny na kůži, byly dokonce tak nápadné, že jsme se podle nich poznávali. Například Jiřinka měla skvrnitý nos, já zase podlouhlé hnědé skvrny od očí skoro až k nozdrám.

„A to mám jako zůstat taky taková nestvůra? A nafurt?“ zaúpěla.

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Také jsem si na to zvykl.“

My bývalí lidé jsme stále měli lidské estetické cítění a nikomu z nás se naše nové tělo nezdálo krásné, neměli jsme ale jinou možnost výběru.

Rozbulila se opět bez nejmenšího varování, ale tentokrát už v tom nebyla hrůza ani zděšení, spíš obyčejná sebelítost. Přitiskla se ke mně a vzlykala mi v náručí. Pravda, trochu jsem ji litoval, ale velké sympatie jsem k ní necítil. Nějaké city by při takové příležitosti mohly časem vykřesat hormony, ale dokud jsme byli jenom mločí mimina, neměly k tomu příležitost. Jiřinka byla navíc ze sprchy studená a mokrá jako obrovská žába Rana Gigantea Eryops 24 J, které jsme měli místo krav, což jí ovšem na přitažlivosti určitě nepřidalo. Ach jo!

„Co jsem komu provedla?“ vzlykala.

„Nikomu nic,“ přiznal jsem jí. „S tím heroinem se vám podařila perfektní sebevražda, ale ublížila jste jen sama sobě.“

„Já jsem ale nechtěla umřít!“ vykřikla zoufale. „Pod tím mostem mi bylo blbě, to jó, ale po vopici mi dycky bejvalo hůř...“

„Kdo si píchá heroin, musí s tím počítat. Tvrdila jste, že se vám nic stát nemůže – jak vidíte, stalo se.“

„A nedá se... nedá se to ještě...“ chytala se stébla. „Neděláš si přece jen fóry?“

„Se smrtí se nežertuje,“ usekl jsem tu naději tvrdě. „Zemřela jste a vaše původní lidské tělo už v krematoriu spálili a popel pohřbili. Kdo vás znal, poplakal si, anebo si oddechl, každý podle svého, ale vrátit se mezi lidi rozhodně nemůžete, přinejmenším ne v téhle podobě. Nezbývá mi nic jiného, než vás přivítat mezi nás mloky.“

„Ale – co budu mezi takovejma vobludama dělat?“

„Vždyť jste také taková,“ ubezpečil jsem ji. „Co budete dělat? To záleží na tom, k čemu se hodíte. Nebojte se, tady je pořád co dělat a pro každého se něco najde.“

„To jako, abych...“ ztuhla. „Žádnou práci neberu, to na mě nezkoušejte!“

Jen jsem se na ni útrpně usmál.

„Ostatně – není mi ještě ani čtrnáct!“ dodala vítězoslavně.

„Budete to mít asi těžké,“ politoval jsem ji, i když ne dost upřímně. „Není vám čtrnáct let, ale čtvrt hodiny. Rodiče nemáte a nikdo vám žádné »almužny« dávat nebude. A že byste někoho okouzlila sexem? Na to koukejte velice rychle zapomenout. Už proto, že jste mimino a navíc napůl chlap! Jenže mimina jsme tu všichni a nikdo se ulejvat nebude, jinak to tady nejde!“

Čekal jsem od ní něco jako zoufalé zavytí a proto mě ani nepřekvapilo, že jsem to odhadl skoro přesně. Jiřinka se rozbulila jako o závod.

„A co... co Lukáš?“ napadlo ji náhle.

„Jaký Lukáš?“ zeptal jsem se.

„Kluk, co s ním chodím!“ vyhrkla nešťastně.

„S tím jste se přece rozešla! Jestli vás měl rád, určitě si zabrečel, ale opustila jste ho a tím to mezi vámi definitivně skončilo.“

„Já jsem ho nenechala! Já ho mám ráda!“ bulila naplno.

Napadlo mě, jaká to asi byla veliká láska, byla by mu nevěrná chvíli po svém probuzení, jak mi to před chvílí sama navrhovala! Tomu Lukášovi nevadilo, že jí je teprve čtrnáct? Asi ne.

„Dala jste přednost heroinu, proto jste tady. Nikdo vás přece nenutil si to svinstvo píchat.“

„To je nespravedlivý!“ rozbrečela se opět naplno.

„Pro koho? Pro vás ne, můžete si za to sama. A pro Lukáše? Snad si najde lepší děvče a kdybyste ho měla ráda, budete mu to přát. Vy už jste pro něho mrtvá, bohužel nejen obrazně, ale doslova a do písmene.“

„Proč já ano a on ne? Píchá si to dýl a víc,“ vybuchla.

Podíval jsem se na ni smutně. To jsem si mohl myslet! Žádná Julie a Romeo! Oba feťáci jako poleno, oba živoucí mrtvoly, tahle už skutečně po smrti, to je asi mezi nimi jediný rozdíl.

„Pak mu aspoň přejte, aby mu vaše smrt byla dostatečnou výstrahou. Nemusí tady skončit tak mladý jako vy,“ uťal jsem tvrdě další debatu.

„Přeju mu, aby tu byl co nejdřív,“ zasyčela.

„Vy jste ale přející! Nevykládejte mi aspoň, jak ho milujete!“

„Oči bych mu s chutí vyškrábala! Dyť mě do toho heroinu uvrtal, pořád tvrdil, jaká jsem nemoderní buchta, až jsem to taky zkusila, já kráva nebeská!“

„Při větší smůle může dopadnout hůř a k nám se ani nedostane,“ zavrčel jsem na Jiřinku. „Dostala jste tady druhou životní příležitost. Můžete to podruhé zkusit líp.“

„Pěkně děkuju!“ vyjekla. „Myslíš, že o to stojím? Radši si podřežu žíly.“

„Žábo hloupá!“ okřikl jsem ji. „Vzdát se života, to je přece nebetyčná hloupost! Už jsi to jednou udělala a co jsi tím získala? Přišla jsi o mladé a možná i hezké dívčí tělo a stal se z tebe mlok. Koukej se vzpamatovat, příště by to bylo ještě horší! Jestli tě ani smrt nenapraví, co s tebou máme dělat?“

Nevydržel jsem už a přešel na tykání, abych jí mohl pořádně vynadat. Ztuhla překvapením a zmlkla. Popadl jsem ji za ruku a vyvlekl ji, pořád ještě vzlykající, ven na chodbu. Budu ji muset předat učiteli, třeba z ní ještě něco vykřeše.

Napadlo mě, zda by táta neměl lépe vybírat, komu nový život nabídne a kdo o to nestojí, ale včas jsem si uvědomil, že jsem o mločí existenci v první chvíli nestál a také mě považovali za sebevraha. A hleďme, stačil týden a zvykl jsem si. Zvlášť když jsem se zde setkal s něčím, o co dosud marně usilovaly nespočetné generace vědců od dávného starověku.

Umělý život, umělý tvor, člověku podobný homunkulus. Panebože, to mi tak někdo nabídnout jako člověku, dal bych za to nevím co.

Vzápětí mě sice napadlo, že jsem za to dal vlastní duši, ale nebral jsem to už tak tragicky. 

Errata:

11.08.2021 22:29