Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zlom

K mému údivu měl Čupík pro Jiřinku pochopení.

„Zvykne si jako všichni,“ komentoval to s klidem. Čupík lidem rozuměl, uměl vystihnout jejich silné i slabé stránky a věděl, jak na ně zahrát.

Nicméně jsem si v duchu pomyslel, že menší seřvání ode mě také nebylo bez užitku. Nebylo to ostatně tak horké, většinou jsem jí přece vykal. Kromě toho jsem se obával, že u ní i tak zkušený pedagog jako byl Čupík narazí. Jiřinka byla prázdná, jako plechovka od snědené konzervy. Dávno už žila bez cíle, od jedné dávky k druhé.

Rovněž táta Jaroš se mnou souhlasil a neodpustil si ani připomínku, že on sám nemá sebevrahy ani narkomany rád.

„Když člověk zemře věkem, je to přirozené,“ přemítal. „Když zahyne při nehodě, je to smutné. Ale když si někdo zkrátí život sám a úmyslně, navíc pro nějaké svinstvo, jako jsou cigarety, chlast a drogy, je to už jen pitomé.“

Přiznal se, že jednoho mrtvého dokonce neoživil, když mu kamarád z Pohřební služby sdělil, že chlapa zastřelil při přestřelce během ozbrojené loupeže policista.

„Abych kamaráda neurazil, převzal jsem ho jako ostatní, ale pak jsem mu ho vrátil, aniž bych s ním něco dělal.“

„Takže jsi ho definitivně odsoudil k smrti!“ komentoval jsem to. „Připadá mi, že si občas trochu hraješ na boha. Jsi možná stvořitel, ale ne pánbůh!“

„Kdo jiný to ví lépe než já?“ odtušil. „Už jsem ti přece vícekrát říkal, že to není snadné. A nemáš pravdu, že jsem toho grázla odsoudil, ačkoliv by se mi ortel nad ním jevil spravedlivý. Reinkarnaci nemůžeme brát ani jako odměnu, ani jako trest. Ale nezdá se mi správné dávat grázlům další šanci, když svým prvním životem dokázali, jaké jsou to bestie.“

„Ale přece, ten člověk zemřel definitivně, úplně zmizel ze světa!“

„Jako nespočetné miliardy jiných, čistších!“ opáčil prudce. „Uvědom si, transkripcí dáváš šanci člověku, ale současně ji bereš mloku, který by se jinak vylíhl. Chápej to konečně jako život za život! Jde o nesnadné dilema, zda má mít jeden život přednost před druhým.“

„Když to bereš takhle, pak by byly transkripce nemravné a možná zločinné od samého počátku,“ zarazil jsem se při pomyšlení, že tím vlastně odsuzuji i sám sebe.

„Ani tak to nesmíš chápat. Stává se, že máš výběr jen mezi dvěma zly a zvolíš-li menší, zvolíš dobře. Do stejné škatulky patří otázka, čí život má větší cenu, když máš možnost zachovat jen jeden ze dvou a musíš se rozhodnout.“

„Krutá možnost!“

„Častější, než se zdá. V mnoha situacích to máme jako lidé vyřešeno už dávno. Když se lékař musí rozhodnout, zdali zachrání novorozence nebo jeho matku, když bezpečně ví, že oba současně zachránit prostě nemůže, dává vždycky přednost matce. Také policista musí zločinci zabránit ve vraždě, třeba i tím, že ho zastřelí. A není to vražda, i když to není nutná sebeobrana. Život oběti má zkrátka větší cenu než život vraha, to platilo, platí a vždycky platit bude. Moje transkripce vezme naději na život osobnosti, která ještě ani nevznikla, aby ji dala jiné, podle mého potřebnější.“

„To ti ale vůbec nezávidím.“

„Nemusíš. Je to srovnatelné s rozhodováním mezi životem dítěte a matky. Ty se tak budeš také rozhodovat. Pořád si neuvědomuješ, že každou transkripcí zabíjíš toho, kdo by se jinak vylíhl? Zárodek mloka by byl jednou rozumným stvořením. Není to už dnes jen moje dilema, jedeš v tom se mnou!“

„Hu, to je příšerné,“ otřásl jsem se.

„Je,“ souhlasil. „Jako s tou Jiřinkou. Zabila se vlastně sama. Bylo by možná spravedlivé nechat ji zmizet úplně. Proč dávat takovým troskám novou šanci za cenu sebrání téže šance jiným? A přece jsem ji reinkarnoval, ačkoliv nemám jistotu, zda jsem udělal dobře. Věřím, že to bylo správné. Budoucnost mě ostatně brzy usvědčí.“

„A kdyby se ukázalo, že to byla chyba?“

„Chybami se člověk učí,“ pokrčil rameny. „Vezmeme si pak z toho příkladné poučení oba a dalším takovým už to nenabídneme. Škoda námahy!“

Vzdychl si, ale pak se obrátil ke kreatoru a začal mě bombardovat informacemi, které budu muset zvládnout, abych ho, jak říkal, jednou důstojně zastoupil.

Pobýval jsem teď většinu svého času ve spodních patrech Blaníku a na ubikaci jsem docházel jen ke spaní. Mločí mozek se podobá lidskému i co do potřeby spánku. Dočasně je možné ji potlačit, ale táta nám to zakázal s odůvodněním, že jsme ještě děti a mohlo by nám to škodit.

Někteří brblali, ale nezbylo nám, než to uznat.

Ano, byli jsme teď všichni malé děti, ale nebylo to tak jednoduché. Biologicky nejstarším, kteří vznikli na počátku, chyběly předchozí lidské zkušenosti, byli tedy na úrovni dětí i rozumově, ačkoliv fyzicky byli největší a také nejvyspělejší. My později vylíhlí jsme měli mladší těla, ale ve valné většině vzdělání a často i bohaté zkušenosti ze svého předchozího života. Na našem chování to bylo znát. Nekočkovali jsme se, nehráli si jako noví, ale ani jsme se nad nimi nevyvyšovali. Oni nás také respektovali. Mezi mloky neplatilo, že větší znamená silnější. Tady rozhodovala rozumová stránka. Bývalý karatista Salaba (také nezaviněná autohavárie) cvičil mločí nováčky jiu-jitsu; ale ačkoliv byli fyzicky mnohem silnější, žádný ho zatím neporazil.

Učitel Čupík neučil své žáky podle biologického věku, ani podle jejich životních zkušeností, ale podle potřeby. Kdo neovládal správně češtinu, toho učil česky. Komu chyběla matematika, dostával lekce z počtů. Nemohl zvládnout individuální přístup ke každému žákovi, ale rozdělil je podle vyspělosti na jednotlivá oddělení. Modrava, jak si dnes říkala bývalá pětaosmdesátiletá Zlatuška Zikmundová, dnes chodila do druhé třídy s novými mloky a nikdo se nad tím nepozastavoval.

V pevnosti Blaník zavládl od počátku prvobytně pospolný komunismus, částečně srovnatelný s izraelskými družstvy typu kibuc. Každý dělal co bylo zapotřebí a čemu rozuměl. Dokonce i ti, kdo za své lidské existence prosluli jako flákači, což se nakonec, jak jinak, neutajilo, tady nezaháleli.

Buďto jim to samotným nedalo, nebo se obávali ostudy, ačkoliv si dříve jako lidé z něčeho takového nedělali hlavu.

„Jiřince asi prospěje třetí třída češtiny a zopakuje si část matematiky, biologie a přírodních věd vůbec,“ rozhodl o ní učitel.

„To máte marný, já nejsem studijní typ,“ vzepřela se z trucu Jiřinka, ačkoliv před ním vůbec nevystupovala tak sebejistě jako na počátku.

„Všichni mloci jsou studijní typy,“ ujistil ji klidně Čupík. „Potřebovali bychom ale učitele pro vyšší stupeň, já jsem doma v první až páté třídě a i to sotva stihnu.“

Bohužel by to předpokládalo, že tam nahoře zemře nějaký středoškolský učitel a dostane se k nám. Smrt jsem samo sebou nikomu nepřál, ale bylo mi jasné, že tam lidé umírají a jejich zkušenosti mizí v nenávratnu.

Jak to udělat? Diskutoval jsem o tom s tátou Jarošem, ani on si nevěděl rady.

„Což takhle zasvětit do tajemství někoho z lidí?“ navrhl jsem bezelstně.

„Myslíš z Akademie věd?“ zamračil se. „Tam už každý myslí komerčně, ještě by to prodali US Army. Nechtěl bych se dočkat chvíle, kdy by cvičení mloci potápěli lodě s lidmi. Jistě uznáš, že by to byla tragédie.“

Uznal jsem to. (Kdyby mi v té chvíli někdo řekl, že to budu právě já, kdo jednou vydá osudový příkaz potápět lodě lidí, považoval bych ho za nesvéprávného idiota...)

„A co tvoji přátelé, kteří nám dodávají mrtvá těla z nemocnic a krematorií?“

„Nevím,“ vzdychl si. „Abychom o ně nepřišli! Není to pevné kamarádství. Vědí, že dělám výzkumy mozkové činnosti, ale domnívají se, že ta mrtvá těla potřebuji jen k povrchnímu zkoumání. Dodržuji dohodu, že žádné tělo ani v nejmenším nepoškodím, aby nevznikl skandál. Mrtvým tělům tady nesmí přibýt ani škrábnutí, aby si příbuzní během smutečních obřadů něčeho nepovšimli. Kdyby se dozvěděli, že mrtvé oživuji, navíc v takovéhle podobě, třeba by to považovali za nepřípustné.“

„Risknul bych to,“ přemlouval jsem ho. „Třeba u Pepíka Náhlovského, ten přece dodal zatím jen dvě těla. Kdyby se mu to nelíbilo a odmítl by dodávat další, bude to menší škoda.“

„Tihle se všichni navzájem dobře znají. Náhlovský by mohl ostatní varovat.“

„Nebo by to mohl správně pochopit jako druhou šanci pro ty mrtvé,“ pokračoval jsem. „Třeba by mohl o něčem takovém časem uvažovat... je to přece starší pán.“

„Dobře, něco zkusím,“ slíbil táta.

S lidmi jednal výhradně on. Já jsem tu možnost neměl, nebyli na něco takového připraveni. Nejlépe to bylo vidět na nových přírůstcích. Většina bývalých lidí se po vylíhnutí chovala hystericky, jen výjimky to přijaly bez nutnosti aplikace sedativ.

Čas ubíhal, aniž bych měl příležitost to pozorovat.

Ovládl jsem i kreator a Jaroš mi svěřil klonování nových zárodků. Uvolnilo mu to ruce, aby mohl pokračovat ve vývoji dokonalejších tvorů. Zajímalo mě to také, ale uznal jsem, že on má k tomu větší právo. I tak mi často ukazoval některé své úspěchy a měl jsem volný přístup k jeho datům. Mohl jsem si prohlížet co mě napadlo – a také jsem toho využíval.

K výhodám Jarošovy počítačové geneze patřila také simulace. Jarošův geniální program dovoloval postupovat rychle právě díky této projekci nezáživných dat. Každé navazování genetických řetězců bylo možné simulovat a Jaroš měl už velikou databázi zmapovaných míst. Co bylo v současném světě považováno za naprostou vědeckou špičku, měl Jaroš dávno zvládnuté. A co víc, nejenže přesně věděl, kde se co v genech nachází, která skupina genů vytváří plakoidní zuby, která otočná pouzdra očí a jiné orgány, ale dokázal to i uměle syntetizovat. V knihovně měl mimo jiné spousty úplných genetických schémat přírodních tvorů, žab, mloků, ještěrek, ale i savců, myší, kočky, krávy a samozřejmě i člověka. Čas od času je studoval a jak sám říkal, chodil si k nim pro inspiraci. Nikdy ale nepoužil genetický řetězec člověka. Tvrdil, že je to pro něho cíl, ale ne šablona. Nepřevzal také ani nepatrnou část genového řetězce, aniž se s ní důkladně neseznámil, v podstatě jakoby příslušnou pasáž vždycky napsal samostatně, i když to nedělal, byla by to hrozná piplačka.

„Musím vědět, co dělám,“ tvrdil. „Nebudu nic slepě přebírat, to bych to rovnou mohl nechat, jak to je. Na inspiraci není nic špatného, asi jako když technici přebírají konstrukční prvky vyvinuté jinými, ale celek musí navrhnout každý sám. Kdybych měl metodou pokus-omyl vyřešit každý detail, nebyl by to úkol na desetiletí, ale na tisíce let. I tak je na vývoji živoucích bytostí práce víc než na kostele. Mám jednu výhodu. Když mám pochyby, dám si to odsimulovat. Kód mloků je zatím proti kódu současného člověka mnohem jednodušší.“

Program pro simulaci byl ale příliš složitý a pomalý. Některé části byly poměrně rychlé, vnějškovou projekci například zvládal ve slušném čase. Vnitřní podrobnosti mu trvaly mnohem déle a občas nám nezbývalo nic jiného než všechno prověřit naostro – syntetizovat.

Igor Filip, důchodce a dříve elektrikář, zesnulý ve věku dvaasedmdesáti let, tak získal tělo poněkud odlišné od nás ostatních. Když se vylíhl, měl ocas o třetinu kratší, což mu dovolovalo vzpřímenější chůzi. Vidění měl posunuté k infračervenému konci spektra, což mu ještě více zlepšovalo orientaci ve tmě. Jinak se nijak nelišil. Nejprve propadl panice, měl nás za ďábly, chtěl se do krve hádat, že si peklo nezasloužil. Pak nám od plic vynadal, co jsme to sním vyvedli a nakonec si jen odevzdaně postěžoval, že už byl na smrt dokonale připravený a teď aby začínal od začátku.

Čupík ho seznámil s inženýrem Skálou a doporučil mu, ať se zajímá o elektrické rozvody Blaníku. Správně vytušil, že to bude pro Igora nejlepší lék, když už Igor jeho učení v rozsahu základní školy nepotřeboval.

„Nádherná práce,“ pochvaloval si to Igor už první večer po svém znovuvzkříšení, když s námi poprvé uléhal na palandu. Během dne se Skálou prolezl část pevnosti, kde si všechno podrobně prohlížel. Skála mu ochotně všechno ukazoval.

„Taková poctivá práce se už dneska nevidí!“ plesal Igor. „Žádný hliník, jen samá měď, tu a tam mosaz nebo dokonce bronz. A ty podzemní turbíny! Nikdy bych neřekl, že existuje něco jako Blaník a vůbec ne, že to je soběstačné co do elektřiny. Věděl jsem, že Jarošova chalupa nemá elektrickou přípojku a její ubohý diesel utáhne nanejvýš pár žárovek, ale že nepracuje víc než jeden den v roce, to jsem netušil. Přitom má Blaník spotřebu jako průměrná vesnice v době žní. Vezměte si třeba skleníky! Kde dnes ještě uvidíte skutečně fungující obloukové lampy? A přitom jsou nutné, protože dodávají ultrafialové světlo. Rostlinám by se prý pod žárovkami nikdy nevedlo. Zajímavé, to jsem předtím nevěděl.“

Z utahaného, letargického dědy se stalo opět zvídavé dítě v tom nejlepším slova smyslu. Navíc, což všichni oceňovali, začal působit i ve škole. Žáků se samozřejmě našlo dost a Filip je začal vyučovat elektrikářskému řemeslu. Tušil jsem za tím učitele a nejspíš jsem se nemýlil. Čupík věděl, jak bývalým lidem vracet chuť do života.

Každý týden jsem teď musel syntetizovat tři až čtyři zárodky a implantovat je do vajec. O jejich produkci se starala Inka Mráčková, bývalá ošetřovatelka krav. Obří žáby Rana Gigantea Eryops 24 J. sice vypadaly jinak než její dřívější svěřenkyně, ale zvykla si na ně brzy, stejně jako na svou vlastní novou podobu.

„Člověk by řekl, že i ta němá tvář myslí,“ posteskla si. „Jak se na mě divně koukají, když odvážím jejich děti, to se snad ani nedá popsat.“

„Část vajec jim přece neměníme a používáme jen přebytky,“ utěšoval jsem ji. „Víc bychom jich stejně neuživili!“

„Říkejte si co chcete, je jim to líto.“

Nebyla to pravda a ani nemohla být. Inteligence žab byla hluboko pod inteligencí žab přírodních. Inka se dokázala vcítit do jakéhokoliv zvířete, včetně umělých obřích červů Annelis Longissimus 124 J., jimiž žáby krmila a které chovala nedaleko odtud ve velkých plechových silech nazývaných červária na zkažené mouce, slámě a různých odpadcích. Červi měli jako ústní ústrojí kruhovitý jazýček, radulu s ostrými zoubky, takže byli schopní zkonzumovat prakticky všechno, dokonce i dubové dřevo. Proto tu byli ve velké plechové krabici, jinak by utekli. Krmička Inka si musela dávat pozor na prsty, ale měla už vypracovaný bezpečný hmat, kterým vyhlédnutého červa hbitě popadla. Před každou turbínou byla v přívodním podzemním kanálu umístěna nevelká komůrka s česly, odkud mohlo být odstraňováno zachycené smetí. Nebylo ho tam nikdy mnoho, ale občas se s povrchu do podzemí něco spláchne, drobné větvičky, listí, rozmělněné drny. Všechno organické šlo červům a ti si s tím rychle poradili. Kromě toho měli mloci na několika místech přístup na povrch a v době vegetace občas chodili v noci sklízet trávu a plevel. Červům prospívalo, když dostali něco čerstvého, ačkoliv spořádali vždycky absolutně všechno, pokud to bylo organické.

Ani žáby si v jídle nevybíraly. Zužitkovaly také kdeco, polykaly dokonce i obaly od vlastních vajec, takových koloběhů bylo v Blaníku víc. Pevnost nebyla soběstačná, ale vnitřní produkce potravin významně snižovala spotřebu neustále ubývajících zásob. Brzy jsem si zvykl na jiné než dosavadní počty. Mloci potřebují obecně mnohem méně potravy než lidé a zásoby proto ubývaly pomaleji. Můj dojem z prvního jídla byl tedy správný. Miniaturní porce nás nasytila, trávicí soustava se třemi žaludky potravu dokonale využila, takže malá porce, která by nebyla dostačující ani pro lidské mimino, nám vystačila na celodenní námahu.

Žáby měly mnohem kratší životní cyklus. Již po půl roce dosáhly dospělosti, ale po dalších dvou letech produkce vajec klesala a byly používány jako jateční zvířata. Dokonce i táta Jaroš si občas dopřával žabí řízky a nevypadalo to, že by to dělal jen aby nám ukázal, že se to dá jíst. Jedl jsem žáby také a nepřipadalo mi to nijak nepřirozené.

Mloci snesou v mnoha směrech víc než lidé a tohle ještě ušlo.

Uprostřed zimy se táta Jaroš rozhodl úplně přestěhovat k nám do podzemí.

„Už jsem příliš starý, než abych se trmácel těmi dlouhými chodbami,“ posteskl si. „Budu raději s vámi, ubytuju se asi v důstojnické kabině. Nevyženete mě?“

Zbytečná otázka!

Po dlouhé době jsem měl příležitost podívat se opět na svět. Zatímco Igor Filip se svou partou přemisťoval nutná elektrická vedení, pomáhal jsem tátovi stěhovat jeho drobný osobní majetek. Přitom jsem se několikrát podíval z okna jeho dřevěné chaty. Na svazích okolních kopců leželo půl metru sněhu a od vzdálené cesty nevedla k chatě ani úzká pěšinka. Chata ležela stranou od silnice, ale ačkoliv vypadala mírumilovně a navíc trochu sešle, přímo pod ní ležel veliký dělostřelecký srub se dvěma otočnými a výsuvnými věžemi, tajně dovezenými z Francie, jejichž těžká děla by ovládala nejen silnici, ale v podstatě celé údolí.

Současně jsme nahoře v chatě zařídili příbytek mlokům z naší lidské party. Měli vykonávat strážní službu, aby návštěvníci nepoznali, že tam Jaroš nebydlí. Bylo nutné natahat nahoru nové telefonní linky, Igor Filip během noci na hlavní dveře umístil nové elektrické vrátné a všechno zapojil. Dobrovolníci prošlapali ve sněhu od silnice k chatě cestičku, aby si každý myslel, že tudy Jaroš nedávno prošel.

Doktor si s námi večer přišel povídat. Zdržel se trochu déle než jindy.

„Nejlépe by bylo, kdybychom se dali dohromady s doktorem Míčou,“ vzdychl si. „Nikoho jiného bych nechtěl odbornými problémy unavovat, ale nám dvěma by možná přišlo vhod popovídat si před spaním. Myslím si, že je nejvyšší čas, aby se tady Míča začal věnovat vývoji. Podle mého mínění má už pro tvoření dost znalostí.“

Byla to pro mě veliká pochvala, ale byli jsme příliš unavení, než abych se sebral a stěhoval se s lůžkem. Odložili jsme to tedy na zítra. Velice brzy jsem toho litoval...

Důstojnické kajuty měly větší komfort.

Ráno jsme se vzbudili jako vždycky zvonkem z pevnostního rozhlasu. Vyskočil jsem, ustrojil se a spěchal k Jarošovi do sousední důstojnické ložnice.

Jaroš ještě ležel. Zkusil jsem ho jemně probudit, jenže jeho ruka byla podivně ztuhlá a studenější než moje. Podíval jsem se mu na zorničky. Nebylo pochyb. Doktor Jaroš, náš táta, v noci tiše zemřel.

V první chvíli se mi zastavilo srdce a na několik vteřin jsem úplně ztuhl hrůzou. Pak jsem vyskočil, vyběhl na chodbu a začal ječet. Ze všech otevírajících se dveří ihned vyhlédlo několik udivených mločích hlav. Učitel Čupík, Franta Koťátko, Igor Filip.

„Co se děje, Pavle?“ pospíšil si s dotazem učitel.

„Táta nám zemřel!“ vykřikl jsem. „Pojďte mi s ním někdo pomoci!“

„Chceš ho vzkřísit?“ zvážněl Čupík.

„Na to už je pozdě,“ rozhodil jsem rukama. „Můžeme ho jedině reinkarnovat. Pomozte mi s ním na vozík, musíme ho dostat na sál k počítači, já s ním sám nehnu!“

„Snad nechceš z našeho táty udělat mloka?“ zeptal se mě nesouhlasně a téměř výhružně Franta Koťátko. Sahal jsem mu jen k pasu, kdyby se do mě pustil, zle bych dopadl. „Vždyť jsi přece doktor, udělej s ním něco!“

„Jsem doktor biologie, ne medicíny! Ale i kdybychom tu měli zázračného lékaře, tohle nikdo nenapraví,“ odtušil jsem. „Na každého doktora je pozdě. A nestůjte tu jako dřeva, nebo o něho přijdeme úplně!“

Vozík byl naštěstí po ruce a ochotných rukou také dost, jen co se všichni trochu vzpamatovali z prvního šoku. Překulili ztuhlé tělo na vozík, já jsem jenom přihlížel.

„A ty si myslíš, že se ti to podaří?“ nedůvěřoval mi ani učitel Čupík.

„Musí!“ vykřikl jsem. „Jinak to můžeme všichni zabalit!“

Poslal jsem je napřed a vypravil se do líhně pro vejce. Potřeboval jsem takové, které by se brzy vylíhlo. Uvnitř musel být dostatečně vyvinutý zárodek, schopný svou mozkovou kapacitou přijmout vědomí člověka. Jinak mohl být v podstatě libovolný.

Pospíchalo se mnou celé procesí mloků, kteří se pořád nemohli z té nešťastné zprávy vzpamatovat. Vybrané vejce mi i s košíkem naložili na muniční vozík.

„Nevezmeme ještě tohle?“ ukazoval mi Josef Králů na sousední vejce.

„Nač?“ vybuchl jsem nervózně. „Opakovat se to nedá! Buď se mi to podaří napoprvé, nebo je všemu konec.“

„Takže – kdyby se ti to nepovedlo?...“ zděsila se Inka Mráčková...

„Musí se to povést! Jinak by celá naše existence ztratila smysl!“ odsekl jsem. Byl jsem hrozně nervózní, ale lamentování by způsobilo paniku a na tu jsme neměli čas. Spěchali jsme k muničnímu výtahu a rychle do sálu. Tam už bylo plno, ta zpráva sem dostala všechny a všichni už netrpělivě postávali kolem druhého vozíku s mrtvým tělem doktora Jaroše. Zapnul jsem počítač i transkriptor. Naběhly v pořádku, kdyby se něco stalo s počítačem, nevěděl bych si rady, takhle byla ještě naděje. Zatímco běžely testy, nasazoval jsem a fixoval snímací a zapisovací kukly. Kontroloval jsem všechno raději dvakrát. To mě nezachránilo, aby se mi nerozklepaly ruce, naštěstí to nerozhodovalo. Hlavní slovo bude mít počítač a ten bude přesný jako vždycky.

Test kompletnosti paměti jsem vynechal. Transkripce se prostě musí podařit a kdyby se nepovedla, zmařeného zárodku bude menší škoda, než zničené osobnosti táty.

Synchronizace proběhla rychle. Smrt nastala poměrně nedávno, tělo ještě nebylo mrtvolně ztuhlé a anagramy byly jasně zřetelné. Za mými zády všichni svorně mlčeli, sledovali co dělám a neodvážili se ani špitnout. Dokonce i noví, kteří by za jiných okolností nevydrželi bez kočkování, postávali tiše vzadu.

Spustil jsem přepis. Nastala snad nejdelší čtvrthodina mého života, současného i minulého. Všichni se na mě dívali s nadějí, nedůvěru se mi nikdo neodvážil projevit. Konečně obrazovka poskočila a objevil se krátký řádek s lakonickým textem: OK.

„Zaplaťpámbu!“ oddechl jsem si – a se mnou všichni mloci v sále.

„Myslíš, že se to povedlo?“ sondoval opatrně učitel.

„Transkriptor tvrdí, že ano. Na potvrzení si budeme muset počkat dva dny, než se táta vylíhne, ale myslím si, že je to na dobré cestě.“

„Poslyš Pavle, on to táta musel tušit, že ano?“ napadlo učitele.

„Možná byl nemocný,“ přikývl jsem. „Nejspíš proto říkal, že mu třeba budu moci všechno brzy oplatit. Ale vždyť už mu bylo přes osmdesát let, to člověk nikdy neví. Ještě že mě to stačil naučit, řekl bych, že právě včas.“

„Zaplaťpámbu za průtrž mračen, co tě k nám právě včas přivedla!“ řekl Čupík procítěně.

„No, možná máš pravdu,“ zašklebil jsem se kysele. „Já si vlastní smrt jako nějaké velké štěstí nepředstavuji, ale pro další existenci mloků to asi důležité bylo.“

„Sláva Pavlovi!“ neudržel se Franta Koťátko.

„Počkejte do pozítří,“ odmítl jsem jeho nadšení. „Ještě není vyhráno.“

Kromě Jiřinky a Igora jsem byl vzrůstem nejmenší, ale všichni mě tady najednou uznávali jako stvořitele. Ačkoliv pravda, na tátovu popularitu by nikdo nedal sáhnout.

Menší hloučky začaly mezitím mezi sebou živě diskutovat.

„Zaplaťpámbu neznamená zaplatit, ty troubo, ale že už si můžeme jít zase hrát!“ zaslechl jsem z jedné skupinky.

Usmál jsem se a ještě jako ve snách jsem pomalu, poctivě povypínal počítač. Pak jsem se obrátil k východu ze sálu.

„Vy jste tady?“ obořil jsem se na mloky, co měli hlídat nahoře v doktorově chatě. „Upalujte na svá místa. Teď to bude dvojnásob důležité. Nebudete už návštěvníky zdržovat, než se táta dostane nahoru, musíte všem tvrdit, že odjel na výlet do města. A musíte jim to monotónně opakovat tak dlouho, dokud to každá návštěva nevzdá. Budete se tam chovat jako automatické dveře, rozumíte?“

Poslechli mě bez nejmenšího náznaku protestu. Měl jsem ostatně pravdu. Získal jsem okamžitě váhu i nad staršími a zkušenějšími.

„Můžeme si už jít hrát?“ zeptal se mě jeden z nových.

„Jděte,“ přikývl jsem. „Koukejte moc nezlobit, aby se na vás táta nemračil, až se probudí.“

Errata:

11.08.2021 22:29