Vítej, návštěvníku!

Návštěvníci

Tělo doktora Jaroše jsme uložili do pevnostní márnice, což byla místnost hluboko ve spodní části Blaníku, kde byla i bez chlazení nízká teplota. Co bude dál, nikdo nevěděl. Všichni jsme byli nenadálou ztrátou omráčení. Dokázal jsem ještě zahnat všechny zpět na místa, ale potom jsem se zavřel do jedné volné ložnice, kde jsem tak upřímně neobrečel ani vlastní smrt...

Učitel mě tam přišel pozvat na schůzi, kterou mezitím mloci svolali do velkého přednáškového sálu. Námětem byla stručná otázka, kterou si kladli všichni: Co budeme dělat dál? Čupík pronesl krátkou úvodní řeč, zakončenou právě touto otázkou.

„Co bychom dělali?“ odpověděl jsem. „To co dosud! Pokud se mi přepis povedl, bude táta pozítří mezi námi. Sice v jiné podobě, ale na tu jsme si všichni zvykli. Bude zkrátka jedním z nás, na inteligenci mu to rozhodně neubere.“

Už jsem se přece jen vzpamatoval a věděl, že nesmíme podlehnout skepsi.

„A kdyby se to nepovedlo?“ nadhodil někdo z davu.

„Nestraš!“ okřikl jsem ho. „Nebylo to tak složité, jako u některých. Mě jste našli rozbitého, jen si vzpomeňte, jak jsem vypadal! Paní Elišku našli den po smrti a další den jim trvalo, než ji z krematoria přivezli sem. Táta zemřel teprve dnes v noci, to bude v pořádku.“

„A kdyby ne?“ ozvalo se opět pochybovačně.

„Ani pak by se svět nezbořil,“ pokrčil jsem rameny. „Já ale pevně doufám, že tu s námi táta bude dál.“

„Zapomínáš na jedno,“ odtušil vážně Čupík. „Táta měl až dosud lidskou podobu, proto jen on jednal s lidmi. Nebudeme mít do světa lidí jediného prostředníka.“

„To bude možná problém,“ připustil jsem. „Nepočkáme s tím ale, až bude mezi námi? Nemůžeme to přece řešit bez něho.“

„Spoléháš na to, že on si vědět rady bude? A co když ne? Co budeme dělat pak?“

„Jsme tu všichni krátce, zatímco táta to jistě promýšlel celý svůj život. Moc bych se divil, kdyby to dávno neměl nějak zajištěné. Zatím mu to pokaždé vyšlo. I to, že mě naučil právě včas přepisovat. On i s tím určitě počítal.“

„Možná máš pravdu,“ připustil učitel. „Ačkoliv ani on nebyl všemocný a vůbec ne vševědoucí. Nám nejspíš opravdu nezbývá nic než odložit to, až bude mezi námi.“

„To tvrdím od začátku,“ přikývl jsem. „Musíme pokračovat, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby táta skutečně odjel na dva dny do Prahy. Až se probudí, nesmí mít důvod kárat nás za nějaké opomenutí. Navrhuji schůzi rozpustit a každý ať se vrátí na své místo. Hlavně ti nahoře. Ještě že tátu napadlo zajistit si včas předsunutou hlídku.“

„Dobrá,“ přikývl učitel. „V tom případě je nejvyšší čas začít vyučování. Žádám žáky, aby si pospíšili do třídy.“

„Má to ještě smysl?“ opáčil kdosi.

„Ale to víš, Jiřinko,“ obrátil se k ní učitel. „I kdyby se stalo nevímco, matematiku budeš potřebovat. I kdyby zítra nastal konec světa, by bylo lepší, kdybys nedělala chyby při dělení. Jen hezky pojď!“

Zdánlivě jsme tedy pokračovali, jako by se nic nestalo, ale každý z nás věděl, že se cosi podstatného změnilo. Dosud byl náš mločí svět jakž takž spojen s lidským, ale tohle pouto se právě přerušilo.

Netušili jsme, že příliš důkladně a – navždy.

Den však uplynul bez nejmenších změn. Inka Mráčková si vyžádala pomoc dvou dalších, protože se jí jedna obří žába utrhla a začala po žabíně tropit neplechu. Museli ji chytit a uvázat, což nebylo jednoduché, neboť žáby rostly rychleji než mloci a tahle byla mnohem větší než naši největší, kteří jakožto noví neměli dost zkušeností. Žába se dostala k červáriu a pustila se do červů, jen to mlaskalo. Pak se podařilo žábě navléci postroj a do žabína vrátit klid a pořádek.

Žabín...

Večer se konala další schůze, kterou tentokrát vyvolala parta razičů tunelů.

„Neměli bychom zastavit práci?“ vyrukoval se stručnou otázkou jejich předák Josef Vocásko. „Připadá mi nesmyslné dělat další tunely.“

„Proč jste je vlastně dosud razili?“ zeptal jsem se ho.

„Protože to táta chtěl.“

„A myslíš, že by teď nechtěl?“

„Nevím,“ mračil se Vocásko. „Pořád mám dojem, že tunely mají něco společného s Hladovou zdí v Praze. Že nás v tom táta podporoval, aby nás nějak zaměstnal.“

„Neřekl bych,“ oponoval mu učitel. „Tunely byly, pokud vím, značně finančně náročné. Dovedeš odhadnout, kolik peněz stál cement? Kdyby to nemělo smysl, táta by dával peníze na něco užitečnějšího, neměl jich nikdy dost.“

„Pachtíme se s tím, okolní hory jsou provrtané jako ementál, ale k ničemu to není,“ dorážel na něho Vocásko. „Jaký to má smysl?“

„Nevím,“ odrazil otázku učitel. „Jistě to nějaký smysl má, jinak by vás zaměstnal jinak. Nechápu, proč ses ho na to sám nezeptal, dokud byl ještě naživu!“

„Netroufal jsem si,“ couval ze sporu Vocásko.

„Chyba!“ komentoval učitel. „Já měl s tátou po svém vzkříšení dlouhé hovory.“

„Ty ses s ním bavil o tunelech?“

„Samozřejmě ne,“ odsekl učitel. „Ty mě nebolely, ale pochyboval jsem o smyslu našeho dalšího mločího života, rozumíš? Přesvědčil mě, že musíme žít jako lidé, byť v jiné podobě. Máme teď mnohem více zkušeností, kdo z lidí prožil svou vlastní smrt? Tudíž je nutné naučit mloky češtině, počtům a fyzice, jak jen to půjde. Dokonce tvrdil, že mě k němu mezi mloky poslalo samo nebe. Víš asi, jak mě to naježilo? Nedávno se pro stejná slova rozčílil i tady Míča, ale táta měl pravdu. Mloci by naopak potřebovali nejméně dva další učitele, na jednoho je toho příliš mnoho.“

„Ale k čemu budou nějaké tunely hluboko pod vodou?“

„Zeptej se táty, až se vylíhne,“ odkázal ho učitel. „To jsi měl ostatně udělat dávno. Určitě by ti to řekl a neměl bys pocit, že stavíte Hladovou zeď. Ostatně ani ta neměla jen ten smysl, aby Karel Čtvrtý zaměstnal lidi. Tenkrát byla významnou částí opevnění Prahy. Účel tunelů neznám, ale opakuji, táta by to jen tak nedělal.“

Přišli se nám přihlásit mloci, kteří měli vystřídat své kolegy na hlídce v chatě, ale pak už jsme postupně usnuli. Naše mladá těla mločích dětí prostě potřebovala spánek.

Druhého dne se táta ještě nevylíhl a někteří mloci na mě začali hartusit, jiní se mě zastávali. Žádný zárodek se dnes nevylíhl a nebylo to tím, že bych vybral nevhodný. Nervozita mezi námi ale pomalu stoupala.

Dopoledne hlídky nahoře v chatě odrazily první návštěvu. Vysvětlily pošťačce, že pan Jaroš odjel do Prahy, a že mu má dát poštu do schránky na vratech.

„To nepůjde,“ prohlásila. „Důchod mu smím předat jen do vlastních rukou. Dám vám sem oznámení a ať se pan Jaroš staví na poště, až se vrátí.“

Byla to jistě hodná paní, ale předpisy dodržovat musela, zřejmě to jinak nešlo. Když se otáčela od vrátek, hlídka jí aspoň zdvořile popřála šťastnou cestu.

„A máme konec s penězi,“ prohlásil rezignovaně učitel.

„Proč?“ nechápal Láďa, jeden z nových.

„Protože je tátovi nedají. Kdyby si pro ně osobně přišel na poštu, nepoznají ho.“

„A potřebujeme je vůbec?“

„Krátkodobě to jistě vydržíme,“ pokrčil rameny učitel. „Kolik máme v zásobě cementu? Jak vím, moc ne. Stavba tunelů se asi zastaví jako první.“

„Omyl,“ řekl Vocásko. „Máme ještě v rezervě původní československý cement typu ‘A’, používaný ke stavbě pevností před válkou. Je lepší než dnešní, ale táta nám na něj zakázal sahat, má zbýt na horší časy. Nevadí. Vrátíme se k poctivému ražení ve skalách. Je to obtížnější, ale nepotřebujeme k tomu žádný materiál. Elektřinu, vodní vrtačky, kalová čerpadla a požární hadice z Blaníka máme, půjde to i bez cementu.“

„Vrtačky máte jen dvě,“ ochlazoval ho učitel.

„Já vím, byly strašně drahé. A přece je táta kdysi koupil. Jenže v tunelu může pracovat na čele jen jeden, ti ostatní se starají o odsávání hlušiny. Problémem je známá otázka: kam s ní. Zatím ji řešíme jednoduše; kaly vypouštíme do nejbližšího potoka. Trochu se tím zanáší, ale nikdo to nerozezná od přírodní vodní eroze, voda tak jako tak hlínu odplavuje. Bohužel, můžeme takhle razit pouze dva tunely současně, na víc už stejně nemáme lidi.“

„Lidi nemáš vůbec,“ připomněla mu Modrava.

„Když říkám lidi, myslím tím bývalé lidi,“ odsekl Josef. „Noví jsou sice větší, ale taky větší nemehla. Ne že by se to nenaučili, ale holt nemají ty správné gryfy. Já teď nejsem žádná velká vazba, ale razím třikrát rychleji než ti siláci. Podívejte se sami, jak mi od toho rostou svaly!“

Měl pravdu, svaly na rukou měl nejméně dvojnásobné než kdokoliv jiný.

„Svaly nejsou všechno,“ pokáral ho učitel.

„No právě!“ souhlasil Vocásko. „Nemůžu dát nové na předek, když nepoznají, že se chystá zával. Horničina, to nejsou jen svaly, to je taky fortel a cit.“

Uznali jsme mu to.

„Nejde ale jen o cement,“ staral se dál učitel.

„Jistě,“ pokrčil jsem rameny. „Až se táta probudí, jistě něco vymyslí. Pokud s tím už dávno nepočítá.“

Toho večera jsme měli další návštěvu, kterou jsme nemohli odbýt jako pošťačku. Před venkovními vraty stálo na silnici černé auto Pohřební služby a na zvonek zazvonil funebrák, pan Josef Náhlovský.

„Přivezli dalšího nováčka,“ vyburcoval mě učitel. Spolu jsme pospíchali nahoru, abychom byli u jednání, pokud k nějakému vůbec dojde.

Pan Náhlovský zatím vstoupil do vrat, otevřených na dálku elektrickým zámkem, a kráčel zvolna k chatě.

„Co budeme dělat?“ nevěděli si rady hlídkující mloci.

„Nechte to na nás,“ odtušil učitel. „Schovejte se někam, ať se vás nelekne.“

„Vždyť vypadáte stejně jako my,“ urazil se Jaromír.

„Právě proto postačí, když tu budeme jen dva. Já a tady Pavel Míča.“

Dveře do chaty se mezitím opatrně otevřely.

„Pojďte dál, pane Náhlovský,“ oslovil návštěvníka ještě přes mikrofon učitel.

Zesílený zvuk nešel do reproduktoru na chodbě přímo, ale přes ekvalizér, který náš písklavý mločí hlas frekvenčně upravil do podoby trochu zastřeného ženského. Až pan Náhlovský vstoupí mezi nás, bude to mít horší.

„Kdo jste?“ zarazil se návštěvník, zatímco si čistil od sněhu boty.

„Dcera pana Jaroše,“ opáčil klidně učitel. Vlastně – ani příliš nelhal.

„Víte... mám s vaším otcem nějaké jednání...“

„Mohu vás přivítat za něho?“ zeptal se zdvořile učitel. „My o tátových jednáních víme, nemusíte se nás obávat.“

„Vy o tom víte?“ zachmuřil se. „Dohodli jsme se, že se to nikdo nedozví. Kromě toho mi Jaroš tvrdil, že žádné příbuzné nemá. A přitom má dceru. To je divné.“

„Všechno vám vysvětlím, pojďte dál,“ řekl netrpělivě učitel. „Dáte si kávu?“

„Jo, když už jsem tady,“ přikývl Náhlovský.

Vstoupil do místnosti, ale když nás dva spatřil, vyjekl překvapením.

„Slečno Jarošová!“ vykřikl nahlas. „Co to tu chováte za potvory?“

„Posaďte se,“ natlačil ho učitel na židli, dříve než se zkoprnělý návštěvník zmohl na protest. Jak známo, sedící člověk je vždycky přístupnější jednání než stojící.

„Slečno Jarošová, kde jste?“ pokusil se přivolat toho, kdo stál přímo před ním.

„Neděste se nás, pane Náhlovský, že mluvíme,“ oslovil ho rychle učitel. „Jsme rozumné bytosti jako vy.“

„Ono to vážně mluví!“ vyjekl.

„Ano, mluvíme a myslíme,“ přikývl učitel. „Dovolíte nám něco vám vysvětlit?“

„Ale kde je... slečna Jarošová?“

„To jsem já,“ řekl učitel. „Jsem adoptovaná dcera pana Jaroše. Mikrofon mi dává trochu jiný hlas, ale mohl byste mě poznat.“

„Adoptovaná?“ třeštil na nás oči. „Vždyť vy... vy přece nejste lidi!“

„Nejsme,“ pokrčil učitel docela lidsky rameny. „Jaroš nás adoptoval a nevadilo mu, že nejsme lidského původu. A vám nelhal. Žádné pravé lidské příbuzné nemá.“

„Odkud jste se tu vzali? Z vesmíru?“

„Ne,“ odtušil učitel. „Táta Jaroš si nás vymyslel, takže jsme pozemšťané jako vy. A navíc jsme Češi, protože všichni mluvíme česky a cítíme se jako Češi.“

„Vy? Takové...“ zarazil se. Slovo zrůdy, obludy, nebo něco jiného stejně málo lichotivého mu nějak zamrzlo v krku.

„Nezdáme se vám lidské, že?“ vrkal klidně učitel. „Nezlobte se, vy lidé si někdy o sobě moc myslíte. Právě na nás je přece vidět, že i jiné bytosti mohou myslet i jednat podobně, nebo dokonce stejně jako vy. Nebojte se nás, nekoušeme.“

„A co tu děláte?“ vybafl. „A kde je Jaroš?“

„Žijeme, co víc si můžeme přát?“ usmál se učitel. „Bohužel, Jaroš nečekaně odjel. Vás bychom ani dál nepustili, kdyby mezi ním a vámi nebyla... jakási dohoda. Rádi bychom se s vámi dohodli i bez něho.“

„To mám jednat... s vámi?“ zdráhal se. „Víte, naše dohody jsou poněkud...“

„Choulostivé, vím,“ ujistil ho učitel. „My je známe. Jde mu o to, co nejpřesněji zmapovat mozkové pole nežijícího člověka. My to dokážeme také, pokud by vám to nevadilo. Pomáhali jsme mu už dřív a v nouzi to zvládneme i bez něho. Pokud vám to nebude vadit... Chápeme, že se vám moc nelíbíme, ale vy jistě pochopíte, že chceme jenom udělat tátovi radost. Nechceme, aby litoval, že odjel.“

„Ale co potom?“ staral se.

„Bylo by to naprosto stejné, jako kdyby to zařizoval táta,“ ujišťoval ho učitel. „My tělo v nejmenším nepoškodíme a po skončení mapování je vrátíme. Chceme jen tátovi pomoci v jeho výzkumech, nic víc. Myslíme si, že víte dost na to, abyste se dozvěděl i o nás. Vy to přece nebudete kdekomu na potkání rozkecávat. Táta nám říkal, že se to mezi džentlmeny nedělá. Nás se nemusíte obávat, my to těžko někomu z lidí řekneme. Táta vám přece nikdy žádný skandál nezavinil a vy mu snad také nechcete dělat nepříjemnosti. Jediný rozdíl je v tom, že jste se seznámil s námi.“

„Myslíte?“ ohradil se nervózně. „Ale co vy?“

„My tady bydlíme už pěkných pár let,“ ujistil ho Čupík. „Pochopte nás, chceme jen udělat tátovi radost a protože tu není, riskli jsme to. Jak říkám, pomáhali jsme mu už dřív, jen jsme se nikomu neukazovali, jistě chápete proč, můžeme pro většinu lidí znamenat tak trochu šok. Ale vy snad snesete více než jiní, ne?“

Pravda, uměl polichotit, kde bylo třeba.

„No, když je tomu tak... Máte tu někde tátův vozík?“

Vozík pro raněné tu byl v okamžení.

„Vás je tady víc?“ podivil se Náhlovský, když spatřil s vozíkem i partu našich mločích siláků. „Kam se tam vlastně vejdete?“

„Tátova chata má veliké sklepy,“ ujistil ho vyhýbavěji učitel. „Tam má i své laboratoře.“

„Mohl bych je vidět?“

„No... víte, pane Josef, my bychom se nejprve museli táty zeptat,“ snažil se to Čupík rychle uhrát do autu. „Máme zakázáno někoho tam vodit. Vy jste jeho kamarád, vás tam možná jednou vezme i sám, ale na nás by se zlobil. Dost na tom, že jsme se vám ukázali, ale to snad přežije.“

„Odkdy je na své výzkumy tak tajnůstkářský?“

„Vy byste nebyl? Zejména když jde o něco, co se nikomu na světě nepodařilo?“

„To je to tak světoborné?“ usmál se.

„Je, pane Náhlovský,“ ujistil ho učitel. „Jaroš tu pěstuje umělé tvory – nás. Jistě uznáte, že jsme trochu zázrak. Jsme umělí a navíc inteligentní. Na celém světě se nic takového nikde a nikomu nepodařilo. Ale jestli vás to potěší, jste kromě táty absolutně první člověk, kdo nás vůbec viděl.“

Zatímco jsem v čele party siláků odvážel staršího mrtvého muže na vozíku do hlubin Blaníku, učitel dál vrkal s Náhlovským. Měl geniální nápad. Klidně mu přiznal své nepřeberné znalosti o lidech z okolních vesnic. Udivoval ho zasvěcenými dotazy, co dnes dělá ten a co onen, přičemž dával klidně najevo, co o dotyčných lidech ví on sám. O starší generaci věděl skoro všechno a nakonec rozpovídal i pana Josefa.

Přepis proběhl úspěšně. Když jsme Náhlovskému vraceli tělo pana Lipinského, byli už s Čupíkem skoro kamarádi. Pili spolu kávu a pojídali sušenky. Když se to tak vezme, Náhlovský byl přímý chlap, se kterým se dalo vyjít s pravdou. Zřejmě to vycítil, takže nám nejen uvěřil, ale přislíbil i brzkou návštěvu, až se Jaroš vrátí.

„Jak tohle dopadne?!“ staral jsem se.

„Jsou jen dvě možnosti,“ pokrčil rameny učitel. „Buďto dobře, nebo špatně.“

Což byla pravda, o které nemělo smysl diskutovat.

Následující návštěva byla ještě méně příjemná. Přišla zřejmě v dobrém úmyslu, jenže nevhod – a k tomu drze. A každý ví, že to bývá u návštěvy značný nedostatek.

Zdravotní sestra Ilona Ryšavá byla mezi pacienty proslulá pod přezdívkou Harpunářka, což samo o sobě nepotřebovalo komentář. Navzdory své drobné postavě byla ráznější povahy a s ničím se nepárala.

Zazvonila nám krátce po obědě na zvonek a dožadovala se vehementně vstupu.

„Nesnažte se mi vykládat, slečno, že doktor Jaroš odjel do Prahy,“ zahartusila na naši mločí službu, která urychleně a zoufale přivolávala učitele v dobré víře, že si bude vědět rady.

Byl jsem právě u něho ve třídě, šli jsme tedy spolu.

„U žádného autobusu jsem doktora Jaroše neviděla, přitom mám okna ordinace přímo proti zastávce. Autem taky neodjel, já už jeho prskolet poznám po zvuku, ani se nemusím koukat. Vyřiďte mu, že si včera zapomněl vyzvednout v lékárně prášky a že mu jdu vycinkat. S angínou pectoris se nežertuje. A pusťte mě k němu, neukousnu ho, jen se na něho podívám,“ uslyšeli jsme její vodopád už zdálky.

Jakmile zvedla stavidla, nedalo se to zřejmě zastavit.

„Snad ji zpacifikujeme,“ povzdychl si Čupík. „Pusťte ji, snad nám to projde jako s Náhlovským. Já ji ostatně dobře znám.“

Jakmile se Ilonka ocitla v chodbě, už pokračovala.

„Máte tu příšernou zimu, víte o tom? Proč si nezatopíte, chcete dostat zápal plic?“

Konečně vstoupila do místnosti, kde opravdu nebylo žádné vedro, voda ve starodávném plechovém umyvadle měla na sobě ledový škraloup. Nám to nevadilo, jen jsme byli trochu malátnější. Možná i proto nikoho z nás nenapadlo zatápět. Kromě toho bychom pro dříví museli ven do dřevníku a mohl by nás tam někdo vidět. My jsme ale teplo tolik nepotřebovali. Vadilo by nám to prý až od mínus pěti Celsia.

„Kde je Jaroš?“ zahlaholila ve dveřích. Teprve pak si nás všimla a patřičně vytřeštila oči.

„Proboha, co je zas tohle za maškary?“ vyjekla.

„Vítejte u nás,“ oslovil ji klidně učitel. „Nechcete se posadit? Ať nám nevynesete spaní.“

„Kde je Jaroš?“ nedala se odbýt.

„Není tu,“ ubezpečoval ji Čupík.

„Pane Jaroši!“ křičela, aby ji bylo slyšet i ve vedlejší místnosti. „Laskavě si ty svý japonský plastikový příšerky schovejte pro někoho jiného, já mám pro strach uděláno a neleknu se jich. Nějak nám dětinštíte, hračičko jeden!“

Jiřinka mě nedávno považovala za heroinovou halucinaci, ale ani tohle nebyl špatný nápad. Hrát si na plyšové robotky by nemuselo být od věci, napadlo mě, mohli bychom toho využít. Jen jsme se s Čupíkem na sebe usmáli, ale učitel to vzápětí zkazil.

„My nejsme dálkově řízení,“ ujistil ji.

„Tak ho koukejte zavolat a vyřiďte mu, ať si sem pospíší. Tedy, pokud máte něco takovýho v programu.“

„Nejsme japonské příšerky,“ ujistil sestru učitel. „Mluvíme a dokonce myslíme. Jsme živé bytosti jako vy sama. Jaroš tu opravdu není, musíte si to vyjednat s námi.“

„Ježišikriste!“ vyhrkla Ilonka a na okamžik ztuhla, jako kdyby na ni zdejší chlad působil stejně jako na nás.

„Co tady, proboha, děláte?“ zeptala se pomalu a opatrně. „Snad nejste ufóni?“

„Ufóni nejsme, ale to by bylo dlouhé vysvětlování,“ řekl učitel klidně. „S námi se jistě dohodnete, nemáme zájem na žádném nedorozumění.“

„Co tady děláte?“ vyhrkla a postavila se opět bojovně.

„Žijeme,“ odtušil učitel. „To už je samo o sobě zázrak, nemyslíte?“

„Kde je Jaroš? Že vy jste ho sežraly, vy bestie!“

Velice tvrdé obvinění, zejména když byl Jaroš opravdu po smrti. Mohli bychom je snadno vyvrátit, ale to bychom jí Jaroše museli ukázat a nic bychom tím nezískali, byl přece mrtev.

„Nechcete si sednout, paní Ryšavá?“ nabízel jí učitel.

„Jak to, že mě znáte? Já s vámi sedět nebudu! Chci vidět doktora Jaroše! Ať sem okamžitě přijde, nebo jdu pro policii.“

„Jaroš spí a kvůli vám ho nebudeme budit,“ pokusil se ujistit návštěvu Čupík.

„To bych se na to podívala!“ naježila se Harpunářka. „Jsem tu kromě jiného jako sociálka a Jaroše vidět musím, jinak uvidíte vy! Vzbuďte ho! Ve dne spát nemusí!“

Jak bylo vidět, postavila si hlavu.

„To bude potíž,“ povzdychl si učitel. „Jaroše teď dva dny nikdo nevzbudí.“

„Jen mi ho ukažte!“ trvala na svém. „Já to posoudím. To bych se na to podívala, abych ho neprobudila! Probudím každého pacienta, ať chce nebo nechce!“

Napadlo mě, že bychom se s ní mohli směle vsadit, že Jaroše neprobudí ani ona, ale hned mě přešla chuť na vtipy.

„Paní Ryšavá, věc je opravdu příliš složitá, nepochopíte ji,“ pokračoval v provokačním duchu Čupík.

„Cože? Já že bych nic nepochopila? Mám zdravotní školu a už jsem viděla víc takových případů, než vy dva dohromady!“

Nadzvedlo ji to více než jsem čekal, mýlila se ale kardinálně. Pochyboval bych, že se někdy předtím setkala s umělými myslícími bytostmi.

„Ukážeme jí ho?“ obrátil se učitel na mě.

„Nic už asi zkazit nemůžeme,“ pokrčil jsem rameny. „Jinak půjde na policii, tam by to teprve nepochopili, o inteligenci policie víme své...“

„Dobrá,“ obrátil se učitel k zadním dveřím. „Pojďte tedy dál, paní Ryšavá.“

„Jděte napřed!“ odmítla nabízenou přednost ve dveřích. „Půjdu za vámi, abyste mě nemohli něčím zezadu praštit.“

Tu myšlenku jsme oba přešli povzdechem. Kdyby se nás opravdu bála, nešla by s námi. Zejména ne k tmavým schodům dolů do sklepa.

„Ty schody jsou strmé a kluzké,“ hudrovala, ale srdnatě po nich sestupovala za námi. Sklep byl jasně osvětlený a brzy jsme došli na jeho druhý konec.

Bedničky s dynamitem.

„K čemu jsou ty bedny? A proč je na nich napsáno: Pozor, výbušnina? Nemůže tady nakonec něco vybuchnout?“

„Ty bedýnky původně obsahovaly dynamit,“ uklidňoval ji učitel. „Nemusíte se jich bát, jsou prázdné a leží tady už od války.“

Bedýnky tu byly opravdu nejen od války, ale o něco déle. Ilonka Ryšavá neměla tušení, že původně obsahovaly dynamit, že by vystačil ne na jednu dřevěnou chatu, ale na celou vesnici – a že je teď ve zdech všude kolem. Mělo to být velké překvapení pro Wehrmacht. Ilonka v naší armádě jistě nikdy nesloužila a nevědomost ji chránila před šokem, jaký by při takovém pohledu utrpěl nejspíš každý voják od frajtra výš. A možná i bažanti, s tritolem se nežertuje.

„Dynamit?Ten je přece velice nebezpečný..“ opatrně nás pro jistotu sondovala.

„Samozřejmě,“ přikývl učitel. „Ale nebojte se, v těch bedýnkách už žádný není.“

„Jen aby!“ musela mít samozřejmě za každou cenu poslední slovo.

„Podívejte se,“ Čupík klidně nadzdvihl víko jedné z nich.

Prošli jsme nevzrušeně kolem těch smrtonosných dekorací k železným dveřím, za kterými začínala pevnost Blaník. Kdybychom opravdu chtěli Ilonce ublížit, pomoci by se nedovolala. Obdivoval jsem její odvahu. Podezírala nás a přece šla dál.

„Teď půjdeme dlouhou chodbou a pak po schodech,“ upozorňoval návštěvu učitel. „Dejte pozor na hlavu, ať si ji nenatlučete.“

„Proč to máte tak děsně stísněné?“ stěžovala si.

„Nevím, já jsem to nestavěl,“ vytáčel se učitel.

Věděli jsme to ovšem oba, ale nechtěli jsme jí přiznat, že procházíme vrchním patrem dělového srubu, kde je tloušťka betonu větší než světlost chodeb a místností.

Vchod do věže.

Další schody dolů, tentokrát vedly opravdu do hlubin. Zvládli jsme je, ačkoliv se Ilonka od nás odtahovala co nejdál a dávala nám najevo, že je ve střehu.

„Proboha,“ napadlo Ilonku, „Vždyť musíme být kdovíjak hluboko ve skále!“

„Jsme v hloubce osmnácti metrů,“ sděloval jí ochotně Čupík. „To je jen počátek.“

„Jaroš je ještě níž?“

„Skoro až dole.“

„Já tam s vámi nepůjdu!“ napadlo ji náhle. Asi se v ní konečně ozval pud sebezáchovy!

„Vaše přání je jistě i naším. Vidět Jaroše jste chtěla vy, ale rádi se s vámi vrátíme.“

„A just ne!“ otočila se vzdorovitě. „Jdeme dál.“

On ji opravdu chce dostat až dolů, došlo mi. Ublížit jí jistě nechce, ale cožpak od ní můžeme čekat pochopení?

Místo až dolů jsme zabočili k líhni. Aha, došlo mi, to pro ni bude překvapení!

Vstoupili jsme do místnosti.

„Tady máte pana Jaroše,“ ukázal Ilonce na obrovské mločí vejce.

„Cože? Tohle? Nedělejte si ze mě legraci!“

„Nedělám,“ ujistil ji učitel. „Když už jste tady, poslechnete si to od Adama.“

„Nebudu tady. Jdu pryč! Na policii!“ utrhla se na něho.

„Jestli mě nebudete poslouchat, otočím tady tím vypínačem a potmě se ven nedostanete,“ pohrozil jí. „Máme tu nedaleko žáby veliké jako krávy. Nepřál bych vám mezi ně zabloudit.“

„Žáby velké jako krávy? To je nesmysl!“

„Jen si představte žáby, které snášejí tahle vejce! Žádný nesmysl! Stejně jako mluvící mloci velcí skoro jako člověk. Dva přitom stojíme přímo před vámi, ale my jsme teprve mláďátka. Chcete, abychom sem pozvali ty větší? Nebudete křičet, až je uvidíte?“

„No, raději ne...“ ustoupila neochotně.

„Výborně. Raději mě poslouchejte. Určitě jste netušila, jaký je Jaroš génius. Tak se někdy říká i lidem, kteří Jarošovi nesahají ani po kolena. Jaroš totiž vytvořil umělý život. Nás.“

„Vy jste...“

„Umělé bytosti,“ přikývl učitel. „Nejen to, Jaroš byl více než génius. Podařilo se mu přenést z člověka do umělého tvora i lidskou duši. Vy jste ateistka, chápejte to tedy jako přenos dat mezi dvěma různými počítači. Člověk se zkrátka probudí v těle mloka, což neznamená, že by byl zvířetem. Myslí dál jako předtím.“

„To by bylo... to by bylo příšerné!“ bledla čím dál víc.

„Jaroš nás stvořil a dal nám nový život. Většina z nás žila předtím jako lidé. Já vás přece dobře znám, vy mě také. Vzpomeňte si! Ve škole vám spolužáci žertem říkali »ciluláček«, když jste jedno do sešitu místo slova »cibule« napsala »cilule«. Pamatujete se na to ještě?“

„Jak to víte?“ zrudla.

„Pamatujete se, jak jste byla dobrovolně po škole, místo pětky? Naučila jste se tenkrát přírodopis tak dobře, že vás od té doby začal bavit.“

„To nemůžete vědět!“ vybuchla. „Byla jsem tam jen já a pan učitel Čupík, ale ten před pěti lety zemřel!“

„Učitel Čupík stojí právě před vámi, Ilonko. Ano, jsem to já. Jen proto vím, co nikdo jiný vědět nemůže,“ uklonil se jí jemně.

„Proboha! Ale co to s vámi udělali?“ vykoktala s hrůzou.

„Jaroš mi dal nový život,“ řekl učitel. „Tady doktor Míča je také bývalý člověk.“

„To je – to je strašné! Příšerné! Nelidské!“

„Není,“ zavrtěl hlavou učitel. „Není to život člověka, ale žijeme dál.“

„Jako tohle? Co je to za život?“

„Představte si, že je vám sedmdesát. Život máte za sebou a jste sama. Nečeká vás nic než skleróza, bezmocnost v domově důchodců a nakonec komín krematoria. Pak skutečně zemřete, ale v té chvíli vám někdo daruje nový život, i když už ne lidský. Budete začínat odmalička, jako mlok, ale s dosavadními vědomostmi a zkušenostmi. Povězte mi upřímně, nebrala byste to?“

„Já nevím,“ sklopila hlavu. „Nepřemýšlela jsem o tom. Jako nový život se mi to zdá trochu kruté. Ale po pravdě řečeno, nevím. Krematorium je asi horší.“

„Tak vidíte,“ přikývl. „Pro nás je to realita. Nový, umělý život. Možná není krutý, jak si myslíte. Tohle je celé tajemství doktora Jaroše. Jste první člověk, kdo se dozvěděl všechno ještě jako člověk. My ostatní jsme se tady probudili jako mloci, ovlivnit jsme nic nemohli, ale zvykli jsme si. Prosím vás ale snažně, za sebe i za ostatní, nestavte se proti nám, nechte nás žít.“

„To bych se tady...“ trochu se jí přiškrtil hlas, „to by tu nakonec mohla být i moje máma?“

„Ne, ta tu není,“ řekl Čupík vážně. „Zemřela za mého života, neměla to štěstí jako my, zemřela definitivně. Tehdy ještě nebyl doktor Jaroš tak daleko, první oživení se mu podařilo teprve před šesti lety. Není to jednoduché ani dnes a je možné jen do určité doby po smrti. Proto je nás zatím málo a proto to doktor stále drží v tajnosti.“

„Říkáte, že je tady?“ ukázala na vejce.

„Ano,“ přikývl učitel. „Doktor Jaroš totiž zemřel. Jeho tělo leží nedaleko odtud v márnici, ale naštěstí naučil včas pana doktora Míču přenášet duše a ten z něho udělal mloka, stejnou bytost jako jsme my. Čekáme jen, až se nám znovu vylíhne.“

„Jaroš sám je tedy mrtvý?“

„Víte přece, že mu bylo přes osmdesát a navíc měl angínu pectoris. Byla to otázka času.“

„Ukažte mi ho!“ rozhodla se opět pevně.

Následovala nás úplně na dno pevnosti. Čupík jí ukázal mrtvé tělo doktora Jaroše. Prohlédla si je pozorně, sáhla si na ruku a pokusila se i nadzvednout ztuhlé oční víčko.

„Máte pravdu, je mrtvý,“ řekla po chvíli zklamaně.

„Není mrtvý, jen spí,“ odporoval jí učitel. „Jenže už ne v tomhle těle, ale nahoře ve vejci. Každého dne se vylíhne. Čekáme na to jako na zázrak, který se brzy stane.“

„Poslyšte, jste vy opravdu Čupík?“ podívala se na něho se směsicí nedůvěry a očekávání. „Čupíka jsem měla ráda, byl to nejlepší učitel, kterého jsem kdy měla.“

„Jsem, holčičko,“ přikývl. „A děkuji ti za uznání. Asi tě to rozrušilo, vidím ti to na očích. Raději se vrátíme.“

Vyšli jsme mlčky dlouhými podzemními chodbami až do chaty.

„Víš, i ty bys nám mohla pomoci,“ oslovil mlčící sestru učitel. Ani jsem si toho nepovšiml, ale už jí tykal. „Spousta lidí denně umírá a jen málo se jich k nám dostane. Můžeme oživit tři lidi týdně. Není to mnoho, ale často neseženeme ani ty tři. Zkus zapřemýšlet, zda bys nám v tomto směru nemohla pomoci. Máme známé i v několika krematoriích, ale od těch často dostáváme lidská těla až když je na všechno pozdě.“

„Já s mrtvými do styku nepřijdu,“ ohradila se, ale bylo znát, že ji to netěší.

„Ty třeba ne, ale určitě máš známé mezi doktory v nemocnici i jinde. Snad by to šlo nějak zařídit.“

„Budu... budu o tom uvažovat. Ale co teď uděláte s tělem doktora Jaroše?“

„Upřímně řečeno, jsme bez něho bezradní. Počkáme, až se vylíhne a řekne nám, jak si to sám představuje. Možná dáme jeho tělo pohřbít. On už je asi potřebovat nebude, bude mít jiné.“

„Takovéhle?“

„Ano, lepší zatím neumíme udělat. Ty přece musíš vědět, že i to je vysoko nad možnostmi celé světové vědy. Nikdo na světě nedokázal stvořit baktérii, natož umělého červa. Jaroš dokázal stvořit nás mloky a jeho snem je stvořit člověka. Řekl bych, že se mu to povede, ale až po své smrti, jako mloku.“

„Cožpak je pánbůh?“ vyjekla.

„Ne, jen vědec, ale tak výjimečný, jako byl ve své době Archimédes, Leonardo da Vinci nebo Einstein. Možná budeš jednou pyšná, že jsi ho znala, ošetřovala jsi ho a také jsi ho jako jedna z mála viděla spát ve vejci.“

Errata:

11.08.2021 22:29