Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Panika

Kdybychom tušili, co naše vysílání způsobí, asi bychom si je včas rozmysleli.

Neočekávali jsme, že by cizí vojska po našem vysílání spořádaně opustila Čechy a omluvila se za zakázaný chemický útok. Mluvčí NATO si zachovali pohrdavé mlčení a vojenští specialisté se nadále pokoušeli rozkrývat vrchní vrstvy Blaníku. Naštěstí pro nás to byla piplačka, ačkoliv na to měli veškerou těžkou techniku. Na obranu pevnosti jsme kromě pistolí a pár samopalů neměli prostředky a nemělo by to ani smysl, lidé by nás přemohli. Museli jsme uvažovat o evakuaci.

„S evakuací nemusíme pospíchat,“ shrnul táta mínění průzkumníků, kteří opatrně obhlédli situaci ve svrchních patrech. „Vojáci jsou od nepoškozených částí Blaníka zatím daleko. Příliš důkladné bombardování nás teď paradoxně chrání před rychlým obsazením. Své jistě sehrál i jed, kterým se musí prohrabávat. Zdrželo je to, ale na druhé straně je jisté, že budou mít úspěch a do Blaníku se dostanou, pokud se toho sami nevzdají. Zdá se mi, že je naše ultimátum nijak nevzrušuje.“

„Což takhle zaminovat jim horní patra?“ nadhodil nesměle Paleček. „Min přece máme dost. Protipěchotních, protitankových, dokonce i dálkových elektrických..“

„Ne, nechci o tom ani slyšet,“ vzepřel se táta. „Po dosavadních zkušenostech je každému jasné, že je vojenské zneužití mloků nebezpečnější než jsem se obával. Všichni víme, že jako diverzanti nemáme konkurenci. Jen nesmíme dopustit, aby se nejdůležitější části transkriptoru a kreatoru dostaly do rukou vojenským odborníkům. Disky počítače se všemi daty odneseme a na sále zůstane starý ruský počítač. Z toho nikdo nezjistí, co jsme na něm všechno dokázali.“

Na to nebylo čím oponovat a jeho stanovisko jsme nakonec přijali. Odstěhujeme z Blaníku všechno, co by mohlo komukoli napovědět naše výsledky.

Kdyby tak táta tušil, jak byly jeho obavy oprávněné! 

Správně odhadoval, jak snadno by mohla mločí komanda potápět lodě lidí, jen netušil, jak brzy k tomu dojde. Jeho hrůzná čapkovská vize milionů mloků, kteří by mohli v krátké době způsobit úplný kolaps lidské civilizace, byla nepřesná jen v jednom. 

Nebude k tomu zapotřebí milion mloků. 

Postačí jich – pouhých pět. 

„Žabín v Mločím ráji je hotový,“ ohlásil inženýr Skála krátce poté, co jsme se rozhodli všechno přestěhovat.

„Dobrá, přestěhujte tam žabí vejce a mladé žáby, které ještě projdou tunely,“ rozhodl táta.

„To tady zase ty větší necháme?“ rozčilovala se Inka.

„Vidíš sama, že nás lidé na pokoji žít nenechají,“ vzdychl si táta. „Ještě že do Mločího ráje vedou úzké tunely, které v případě potřeby snadno zavalíme. Většina žab už je beztak přiotrávená a nemůžeme je použít ani na maso.“

„Tak aspoň vejce...“ smlouvala Inka.

„Ani vejce nemůžeme používat. Kdoví, kolik obsahují jedu! Otrávit se nechceme, klonovat do nich mločí zárodky také nemůžeme, ani je použít pro reprodukci žab. Jed se může projevit až později. Lituji, žáby tu zůstanou. Jediné, co pro ně můžeme udělat, bude rána z milosti,“ rozhodl táta za velkého vzlykání Inky i Jiřinky.

„Žáby jsou jistě taky důležité, ale co turbíny?“ staral se Filip. „Nejlepší by bylo přestěhovat je do Mločího ráje, ale to pro nás není čistě fyzicky možné, jsou příliš rozměrné a těžké.“

„Nejsme-li schopni je přestěhovat, budeme je muset nechat tady,“ vzdychl si táta. „Snad aspoň Jednička pozornosti vojáků unikne, až budou zkoumat zbytky Blaníku. Bude nás v Mločím ráji zásobovat elektřinou na dálku kabelem.“

„Ostatní tady ponecháme vítězům,“ uvažoval i inženýr Skála. „Určitě to budou Dvojka a Čtyřka, tunely k nim jsou nejvíc přístupné. Necháme je v chodu, jen ať jim na cestu po Blaníku světla svítí.“

„A další?“ zajímal se Filip, který se zabýval rozvody po novém působišti a neměl čas starat se o poměry v Blaníku.

„Chodby k ostatním jsme zabetonovali,“ ujistil nás Skála. „Padl na to poslední cement typu »A«. Beton měl dost času k vytvrdnutí, objevit přístup k turbínám by byla věc náhody. Nikdo pouhým okem nezjistí, že pod chodbami k podzemním skladům je ještě nějaká navíc, ke všemu zatopená vodou.“

„A když to přece objeví? Určitě mají ultrazvukové detektory a kdovíco ještě!“

„Jednička je tak dokonale zazděná, že ji nemohou objevit ani náhodou,“ tvrdil Skála. „Odstranili jsme všechna původní vedení, chodbu zabetonovali a ještě napojili na prameny podzemní vody. Stejně tak Trojku. Kdyby se tam nakrásně prokopali, voda je vyplaví a budou rádi, když se jim to podaří zazdít. Tady snad nebezpečí nehrozí.“

Měl pravdu – což se právě u Trojky mělo později tragicky projevit... 

„Bude nám ale jedna turbína stačit?“

„Musí,“ pokrčil rameny Skála. „Nezapomínejte, že pojede na stálý výkon, téměř bez regulace. V Mločím ráji nebudou ve spotřebě elektřiny žádné výkyvy. Nejsou tam elektrické výtahy, žádné elektricky ovládané zbraně, těžké pancéřované dveře. Skleníky i líhně potřebují konstantní příkon a pár žárovek představuje zlomek, který se na pozadí skleníků ztratí. Jednička je naštěstí nejdál a leží na vydatném podzemním potoce. Nám k ní zůstane tunel z opačné strany, abychom mohli čistit česla. Víc beztak nesvedeme a kdyby se poškodila, budeme zkrátka bez elektřiny.“

Rozvaděče Blaníku.

Kdo mohl, účastnil se velkého stěhování. Tunely byly tak úzké, že bylo nemožné se v nich vyhýbat. Jediné řešení bylo putovat společně. Nejprve všichni s nákladem do Mločího ráje, pak všichni zpátky. Čím více mloků se toho zúčastnilo, tím víc materiálu dopravili. Mloci od píky to chápali jako hru, ale byli velice pyšní, jak jsou užiteční. Měli tentokrát pravdu, byli skutečně nejsilnější. Potíž byla v tom, že některé předměty měly rozměry srovnatelné s rozměry tunelů a v užších místech by mohly uvíznout. Obávali jsme se především o poměrně veliké snímací a zapisovací kukly, ale právě tady se osvědčili naši od píky. Byli nejen silnější než všichni s náskokem, ale dostatečně opatrní a obratní. Nic nepoškodili.

Výjimkou jsme byli já a táta. Pokoušeli jsme se dokud to jde využít posledních chvilek k činnosti kreatoru. Táta byl často nevrlý, neboť práce nepokračovala tak, jak si přál. Oba jsme věděli, že ztrátou počítače se výzkum umělého života nadlouho přeruší, možná i na celá léta. Ostatní nás proto nechávali pracovat a stěhovali. Nejprve zásoby, pak materiál a nakonec i stroje, pokud se je podařilo rozebrat, aby prošly tunelem. Přinejmenším se nám podařilo zachránit menší soustruh, svářečky a několik stolních vrtaček. Část materiálu se při dopravě mnohakilometrovým tunelem bohužel znehodnotila vodou, ale to byla daň stěhování.

Kromě nás dvou byli ze všeobecného stěhování osvobozeni kuchaři, kteří pořád ještě využívali kuchyněk Blaníka, hlídky, které by nás měly varovat, kdyby se vojáci dostali na dosah nezasypané části pevnosti, Jiřinka s Inkou, které se staraly o žabín a červárium a nakonec služba u rádia, sledující zprávy ze všech rozhlasových stanic.

Službou u rádia byl pověřen jednoruký Paleček, ačkoliv hrdě tvrdil, že mu nová levá ruka narůstá rychleji než doufal. To sice byla pravda, na pahýlu mu pučely nové prstíky na malinkaté nové ručičce, ale musel přiznat, že je při stěhování mnohem méně platný než silnější mloci od píky. Jeho úkolem bylo nepropást a zaznamenat každé vysílání, které se nás týká. Kromě toho by mohl některé obzvlášť důležité relace pustit přímo do pevnostního rozhlasu.

Proto nás ani nepřekvapilo, když se šestého dne po našem ultimátu rozezvučely ve všech místnostech Blaníka stařičké, pořád ještě fungující reproduktory.

„Poslouchejte, už to opakují,“ uváděl Paleček, co se mu podařilo zachytit.

„Západní část Evropy zachvátil naprostý zmatek,“ hlásil právě Český rozhlas. „Asi pět miliónů uprchlíků z Belgie, Lucemburska a Holandska se valí přes hranice do Německa a do Francie. Nikdo nedbá výzev policie k návratu. Automobily beznadějně zatarasily dálnice, znemožňují ambulancím dostat se na místa četných havárií. Kolem silnic leží stovky vozidel, kterým došel benzín. Postižení řidiči shazují auta se silnice, nakládají zbytky svého majetku na záda a pokračují v cestě pěšky, aby byli co nejdál. Dopravní policie je bezmocná. Německá armáda se pokusila uprchlíky usměrňovat, ale lidé vojákům nedůvěřují, nerespektují výzvy a valí se dál. Po rozsáhlé havárii vzplanulo v tunelech pod kanálem La Manche několik požárů a Anglie je uzavřela. Na hranici mezi Francií a Belgií chtěli francouzští vojáci lidem zabránit v cestě, ale uprchlíci je nerespektovali, ani když jich vojáci několik zastřelili. Rozzuřený dav nakonec vojáky odzbrojil a zlynčoval. Velení francouzské armády proti davům zvažovalo použít obrněné vozy, tanky i letadla. Nakonec rozhodlo ustoupit. Oficiálně z humanitárních důvodů, ale spíš ze strachu. Nikdo se neodvážil postavit nepříčetným lidem do cesty. Francie i Německo vyhlásily výjimečný stav, což bylo jen konstatování skutečnosti. Vlády Evropské Unie nepřetržitě zasedají a pokoušejí se situaci čelit, ale jsou bez spojení s vládami Belgie a Holandska, o nichž se předpokládá, že v této chvíli již ani neexistují. Největší humanitární katastrofa v Evropě nabývá stále větších a větších rozměrů.“

„Slyšíte? To jsme jim to nandali!“ zajásal Paleček.

„Tentokrát jsme to přehnali,“ zamračil se táta Jaroš.

„Vždyť jsme jim ještě nic neudělali?“ divil se Honza Adam.

„A do naší lhůty je ještě dost času!“ přidala se Otylka.

„Tentokrát je potíž v tom, že nás vzali vážně,“ odtušil Jaroš. „To jsme sice chtěli, ale ne takhle. Dost času, říkáš? Dali jsme jim týden, lhůta dojde zítra.“

„Měli dost času jednat,“ vrčel nepřátelsky Paleček.

„Měli jsme to včas odvolat,“ řekl táta tvrdohlavě.

„Jak?“ otázal jsem se ho s pokrčením ramen. „Vždyť nemáme čím. Jednat měli oni a že to nechali být? Jejich chyba – jejich škoda!“

Táta neodpověděl.

Konečně, po nekonečné době našeho naprostého ignorování, dostali Češi dobrý nápad. Stanice Český rozhlas vysílala výzvu, abychom řešili spory jednáním. Slibovala nám, že se postará, aby jednání probíhalo korektně.

„Sláva!“ zajásal táta Jaroš. „Že jim to ale trvalo! To si mohli dávno ušetřit.“

Začal se připravovat na cestu, ale mločí sněm s jeho rozhodnutím nesouhlasil.

„Kdyby to byla past, nesmí se ti nic stát. Urči si pro jednání kohokoliv z nás, ale ty sám musíš zůstat tady,“ formuloval to za nás za všechny učitel Čupík.

Veliký Šéf Salamander nakonec tomuto argumentu ustoupil.

„Dobrá, ale půjde tam bývalý advokát Frolík,“ požadoval. „Ten se jistě nenechá zmást právnickými kličkami, které by mohli použít. Měl by tam jít i Pavel Míča, zná nejlépe mé názory a nedohodne nic, s čím bych nesouhlasil. Možná by bylo dobré, kdyby vás šlo víc, ale raději to nepřehánějme.“

Vypravili jsme se nakonec na jednání tři. Advokát Frolík, já a Franta Koťátko jako zapisovatel. Vypravili jsme se beze zbraní, nemínili jsme vyjednávat hrubou silou.

Vystoupili jsme z ústí Labského tunelu a pokračovali kus cesty pod vodou, ale po kilometru jsme museli Labe opustit. Voda byla tak špinavá a kyselá, že se v ní nedalo dýchat. Vyšli jsme tedy na silnici a pokračovali v cestě pomaleji pěšky. Naší skupinky si samozřejmě lidé brzy všimli. První řidiči prudce přidávali plyn, když kolem nás jeli, ale pak jeden automobil zastavil a dobromyslný starší pán nám nabídl svezení. Neměli jsme důvod odmítnout.

„Kampak máte namířeno?“ zeptal se nás trochu nervózně.

„Do Prahy. Pozvali nás k jednání,“ řekl Frolík.

„To jste měli přijmout už dávno!“ pokýval hlavou.

„My se o to snažíme od začátku,“ ujistil ho Frolík. „To vy jste s námi nechtěli nic mít. Je to z vaší strany první krok, pokud nepočítám bomby.“

„Vidíte, a my jsme si mysleli, že jednání s námi zatvrzele odmítáte vy,“ podotkl.

Nastoupili jsme. Frolík vpředu, ostatní dozadu. Frolík se řidiči obřadně představil včetně titulu JUDr; naopak jsme se dozvěděli, že náš řidič se jmenuje Pavel Šťastný.

„Takže jsme vlastně jmenovci,“ usmál se, když jsem se mu představoval já.

„Měl jste alespoň občas poslouchat náš rozhlas,“ vyčítal Šťastnému Frolík, když se auto rozjelo. „Všechno je úplně jinak, než jak vám tvrdí vaše propaganda.“

„My jsme vás poslouchali, ale v televizi nám vysvětlili, že je to podvod. Máte být jakási dobře organizovaná mafiánská organizace. Váš Šéf Salamandr je tak jako v jedné české knize člověk, který se pokouší ovládnout svět.“

„Většinou jsme bývalí lidé,“ ujistil ho Frolík. „Jako lidé jsme už zemřeli a tuhle podobu jsme dostali při vzkříšení. Šéf Salamandr není výjimka, také on už zemřel.“

„Brr, nestrašte mě,“ otřásl se Šťastný.

„Na to si zvyknete,“ ujistil ho Frolík. „Nám už to vůbec strašné nepřipadá.“

„No – nevím. Ale proboha, co to děláte s lidskými hlavami? Proč je lidem řežete? Říkají vám Lovci lebek. Upřímně řečeno, máme si zvykat i na něco tak odporného?“

„To nebylo zaživa,“ odtušil jsem pro změnu já. „Živých se nedotýkáme.“

„Zaživa nebo po smrti, proč mrtvé hanobíte? Proč k nim nemáte úctu?“

„To nebylo hanobení, ale pokus o vzkříšení.“

Musil jsem mu tedy vysvětlit, co míníme pod pojmem vzkříšení.

„Ale co když ten člověk ještě nebyl mrtvý?“ zkoušel mě dál.

„Všichni byli mrtví. To by je naše hlídky nechaly péči vašich doktorů. Reinkarnace znamená nový život, ale také definitivní konec starého. Děláme ji jen když není žádná naděje na zachování původního těla. Uřezávali jsme hlavy i našim mrtvým, když nebyl čas na záchranu. Někdy jde o rychlost. Vzkříšení není zázrak, má svá určitá pravidla a když to nestihnete, můžete vyhodit nejen tělo, ale i hlavu.“

„Pane Bože!“ sepnul na okamžik nad volantem ruce. „Čeho jsem se to dočkal? Vzkříšení mrtvých že není zázrak?“

„Ne,“ ujistil jsem ho. „Pro nás je to docela běžný proces. Ale nikdo z nás není všemocný, několik hlav jsme museli vyhodit, byly příliš rozbité.“

„Pěkně děkuju!“ otřásl se Šťastný. „Neznáte nic jiného než smrt?“

„Známe, pane Šťastný,“ odtušil jsem. „Jenže na rozdíl od vás a vlastně od většiny lidí máme zkušenosti i se smrtí. Všichni jsme poznali umírání. Někdo doma v posteli, jiný během nějaké tragédie. Já jsem poprvé zemřel při autonehodě, nic příjemného to nebylo. Někteří poznali umírání už dvakrát a druhá smrt nikdy nebyla přirozená.“

„To je hrozné. Ale proč vlastně s námi pořád válčíte?“ zeptal se. „Nechte lidi být a žijte si po svém, kdo vám v tom brání? Já přece proti vám vůbec nic nemám. Řídím se zásadou Žít a nechat žít.“

„Chceme žít po svém,“ odtušil jsem. „Jen nechceme, abyste nás pozavírali do klecí v nejbližší zoologické zahradě. Vy proti nám nic nemáte, ale platíte daně vládě, která nás chce za každou cenu zlikvidovat.“

„Co by z toho naše vláda měla?“

„To nechápeme ani my,“ odtušil jsem. „Ale někomu zřejmě překážíme. Někomu hrozně záleží na tom, aby nás zlikvidoval a použil k tomu už příliš mnoho prostředků. Vidíte přece sám, kolik tisíc tun bomb jste na nás naházeli, jak vaše jedy zamořily čtvrtinu Čech, hovořilo se i o atomové bombě. Není vám samotnému trapně za lidi, kteří to všechno vymysleli a v této chvíli pořád ještě provádějí?“

„S tím přece nikdo nesouhlasí!“ vybuchl.

„Pamatujete si průzkumy veřejného mínění, kde jste vy lidé z osmdesáti procent souhlasili s vyhubením mloků? My si to pamatujeme dobře a kromě toho, vaše vláda v tom pořád ještě pokračuje. To také nemůžete popřít.“

„Budou nové volby a nová vláda bude úplně jiná,“ zabručel.

„Přejeme vám ji,“ řekl jsem.

„Nám? Snad bude dobrá především pro vás!“ naježil se trochu.

„Pokud vás nová vláda dostane z vlivu těch, co chtějí zničit nás, oddechnete si nejspíš i vy. Máme důvodné obavy, že vaše současná vláda jen tancuje, jak píská někdo jiný, někdo silnější a mocnější. Naštěstí už nejsme na vás lidech tak závislí jako na začátku, ale vy lidé v tom budete muset žít dál.“

Neřekl na to nic a chvíli jsme jeli mlčky.

„Je mezi vámi ještě někdo... v lidské podobě?“ porušil opět ticho řidič.

„Ne,“ odtušil jsem. „Zůstala v nás jen lidská duše. V tom se od lidí nelišíme.“

„Lidská duše... Prý ji dovedete i přenášet... Jak vlastně vypadá?“ zajímal se.

„Počítač dokáže přenášet ledacos,“ usmál jsem se. „Kdybyste viděl, jak strašlivá hromada čísel je Mozartovo Requiem! Ale když to pak posloucháte, cítíte se proti tomu takhle maličký. Jaká úděsná číselná řada je asi láska? Kolik tun čísel byste potřeboval k vyjádření, že máte někoho rád? Ano, umíme přenášet duši, ale nikdo z nás ji nikdy na vlastní oči neviděl. Jen ji tušíme. Ale v tom to není. Nechme raději čísla počítačům a sami se okouzlujme tajemstvími, která nekonečně přesahují i možnosti nekonečných číselných řad...“

„To jste řekl krásně,“ povzdychl si. „Slyšel jsem ale, že jste všichni... samičky. Jakápak tedy láska?“

„Navíc jsme všichni malé děti,“ přikývl jsem. „Prostě se nás přestala týkat lidská sexualita, ale všechno ostatní nám zůstalo, včetně lásky.“

„Vy uznáváte lásku bez sexu?“

„Jistě. Není správné zjednodušovat lásku na sex. Kurvy nabízející podél silnic samy sebe přece denně dokazují, že sex nemusí mít s láskou vůbec nic společného. My si myslíme, že je nejen možné, ale přirozené mít někoho rád i bez sexu. Naopak, přidáte-li do některých druhů lásky sex, vznikne vám úděsný paskvil. Sex obrátí v něco odporného lásku k rodičům, dětem, dokonce i lásku mateřskou, nemluvě o poctivém kamarádství, které si dnes kdekdo plete s partnerstvím osob stejného pohlaví, či jak se tomu zrovna říká. Pamatujete si snad ještě na vtip: Jaká je nejzvrhlejší láska? Odpověď tenkrát zněla: Láska k Sovětskému svazu!“

„Jak je to tedy u vás?“

„Jsme všichni pouhé mločí děti a na sex nemáme ani pomyšlení. Ale ani to neznamená, že mezi námi neexistuje upřímné kamarádství a nedokážeme mít někoho rádi. Upřímně máme rádi našeho tátu, ačkoliv mu někteří vyvedli i pár naschválů.“

„Zemřel jsem před pěti lety, v osmdesáti,“ vložil se do hovoru Franta Koťátko. „Letos zemřela i má bývalá žena. Také jí bylo přes osmdesát. Stál jsem pak u ní, když se mezi námi znovu vylíhla. Jsme teď zase pohromadě a máme se pořád stejně rádi i v mločí podobě. Sex jsme nutně nepotřebovali ani jako lidé. Zamlada jsme si to bez něj nedokázali ani představit, ale kolem osmdesátky jsme na to už jen vzpomínali.“

„To je ale opravdu zajímavé. Vždyť nejste od nás tak daleko, jak jsem si myslel.“

„V mnohém jsme stejní, ale ne ve všem,“ řekl jsem. „Nemuselo by nám to bránit žít vedle lidí a my bychom si moc přáli, aby tomu tak bylo. Nevíme, kdo to kazí. Bohužel, dnes mají pořád hlavní slovo vojáci.“

„To se jistě změní. Věřte tomu,“ povzbuzoval nás.

„Doufáme. Nikomu se umírat nechce. My chceme také jen žít, třeba i jako mloci, to vy nás nechcete nechat žít v klidu a míru.“

„My?“ ohradil se. „Snad vojáci, ne? No, vojáci jsou taky lidé, takže máte pravdu. Ale proč vyhrožujete i nám, co s tím nemáme nic společného?“

„Musíme vás lidi dostat k jednacímu stolu. Nemyslete si, že bychom něco tak nelidského splnili. Co se děje v Evropě, jsme namouduši nechtěli. Chceme jen, abyste s námi nejednali jako se zvířaty. Přinejmenším stejnou spravedlnost, jaká je pro vás.“

„To by snad mělo být samozřejmé, ne?“

„Nebylo, pane Šťastný, nebylo a není. Naše české ouřady hned zkraje rozhodly, že jsme zvěř. Poslaly na nás policii a když jsme se nedali vyhnat, pozvaly si na nás nejprve armádu a nakonec spojence. A ti už se s námi vůbec nemazlili. Až teď bychom konečně mohli jednat. A my se chceme dohodnout, jenže ne tak, jak to chcete vy, abyste nás vystavovali v klecích zoologických zahrad, nebo nás nerušeně vědecky pitvali. Chceme žít jako vy, nic víc, nic míň.“

„To přece není tak mnoho. Jak je to vlastně s tím vaším dobýváním světa? Náš president měl o vás už několik hovorů. Prohlásil vás za mafiány, zákeřné zlo, hrozící ovládnout celý svět. O co vám vlastně jde?“

„President to pořádně přehnal. Měl by si příště nechat včas vysvětlit, o čem vlastně mluví, aby se tak neztrapňoval. Kromě toho na něm leží velká část viny. Jako vrchní velitel armády mohl násilí zabránit, ale on všechno schválil. Jaképak ovládání světa? Patřil nám jen nevelký pozemek, kde jsme mohli v klidu žít, kdežto vy jste nás chtěli vyhnat. Chceme, aby nám zůstalo právo na tento pozemek.“

„Jak jste to právo získali?“

„Patřil našemu Šéfu Salamandrovi, dokud byl ještě člověkem. Vzkřísili jsme ho, ale ouřady trvaly na tom, že po jeho smrti všechno zdědil stát a nás chtěly vyhodit.“

„Proboha, co tam sedělo za trouby?“

„Bohužel, nějaký můj kolega advokát,“ přiznal Frolík. „Největší potíž je v tom, že s námi vaše lidské zákony nepočítají. Přitom by stačilo tak málo! Bohužel jste proti nám zaujatí. Vláda, úřady i president. Chcete nás jen zničit, zabít, rozbombardovat.“

„Všichni jistě ne,“ odmítl prudce. „Já vás vezu vlastním autem k jednání a budu rád, kdyby to přispělo ke smírnému řešení.“

„Takových jako vy je málo,“ posteskl jsem si. „Kolik aut se kolem nás přehnalo a nikdo jiný nám nezastavil! Kdyby nic jiného, lidé mlčí, zatímco se v této zemi vede vyhlazovací válka.“

„Všichni by jistě nemlčeli, kdyby věděli to, co teď já.“

„Vaše vina, že se po pravdě nepídíte a necháte si věšet na nos, co koho napadne. Což nevíte, že vaše oficiální televize, rozhlas i noviny lžou víc než za komančů?“

„To by se mělo změnit,“ ujistil nás svými sympatiemi.

Cesta do Prahy nám ubíhala rychle a brzy jsme uháněli do centra. Pan Šťastný neměl původně zamířeno do Prahy, ale když už nás vezl, udělal si zajížďku a dovezl nás až k budově rozhlasu. Tam bylo plno zmatku, ale už nás tam čekali. Na ulici jsme pochopitelně vzbudili rozruch. Fotografií bylo tentokrát pořízeno tolik, že bude velice těžké prohlásit je za padělky. Kvitovali jsme to spokojeně jako naše další vítězství.

Zavedli nás dovnitř a po necelé půlhodině k nám přivedli zástupce druhé strany.

Byli tři, byli to nejspíš právníci a přinesli si objemné fascikly, ale na Frolíka tím žádný dojem neudělali. Ani půlhodinové čekání nás neodradilo, ačkoliv jsme se asi právem domnívali, že jde o úmyslné zdržování. Byli jsme spokojeni, jak nám všechno vychází, takže tato malá psychologická válka na nás neměla žádný vliv.

„Nebude vám vadit, když budeme průběh jednání natáčet?“ ptali se nás.

„Pokud z toho nebudete vystříhávat jednotlivá slova, proč ne?“ souhlasil Frolík. „Nejlepší by bylo, kdybyste to vysílali v přímém přenosu.“

„To by nebylo dobré,“ vrtěli všichni hlavami. „Během přímého přenosu by na nás mohla armáda podniknout útok. Česká i cizí.“

Uznali jsme to. Že máme kazetový magnetofon a budeme si jednání nahrávat, o tom jsme se z taktických důvodů nezmiňovali. Koťátko ještě v autě zkontroloval jeho stav a spokojeně konstatoval, že naši cestu přečkal ve vodotěsném obalu bez úhony.

Stůl ke kterému nás přivedli nebyl sice kulatý, ale to nám nevadilo. Navrhli nám, že pro nás obstarají vysoké barové židličky, ale my jsme s díky odmítli, ačkoliv jsme měli hlavy těsně nad deskou stolu.

Jako první bod jednání jsme trvali na tom, aby nám naši oponenti přiznali status rozumných bytostí, neboť bez toho by jednání postrádalo smysl. Na tom jsme se shodli poměrně snadno, žádné argumenty proti nebyly. Vlastně už to bylo naše vítězství! Kvůli tomu uznání jsme sem přece jeli! Ale ani další jednání nebylo bez zajímavostí.

Prvním požadavkem našich oponentů bylo odvolání útoku proti Bruselu.

„Už je odvolaný,“ řekl Frolík. „Splnili jste přece naši hlavní podmínku, zahájení jednání. Nemusíte se nás obávat, my slovo dodržíme.“

„Víte ale, jaká vznikla v Bruselu a okolí panika? A těch škod!“

„Víme. Chyba je ale na vaší straně. Kdyby vás napadlo začít jednat o den dříve, prošlo by to v klidu. My jsme to odvolat ani nemohli, každou anténu nám hned zničíte.“

Byla to ťafka pro lidi, ale pochopili to, ačkoliv neradi. Na nepochopení ale narazil náš požadavek, aby nás uznali za právoplatné občany České republiky.

„Občanem České republiky může být podle České ústavy jen člověk,“ snažil se nám to shovívavě vysvětlit právník lidí Igor Novomeský.

„Jakmile akceptujete ekvivalenci člověk rovná se rozumná bytost, můžeme být občany České republiky i my,“ tvrdil Frolík.

„Rozumná bytost je mnohem širší pojem než člověk.“

„Ano. A o to nám jde! Požadujeme přiznávat lidská práva nejen lidem, ale všem rozumným bytostem bez ohledu na rasu. Proto přece na širším pojmu trváme. Pojem člověk býval dříve mnohem užší. Ve starém Římě nebyli za lidi považováni otroci, ve středověku nevolníci. Pokusy zužovat pojem člověk vyloučením černochů a Židů znáte i z poměrně nedávné doby. Vždycky vedly k něčemu hrůznému.“

„Ani pak nesplňujete podmínky pro udělení českého státního občanství,“ nechtěl ustoupit Igor. „Mají vůbec vaši rodiče nějakou státní příslušnost?“

„Biologického otce nikdo z nás nemáme,“ odtušil Frolík. „Dokonce ani matku. Tady přece nerozhoduje státní příslušnost rodičů, ani jejich existence. Nepožadujeme na vás udělení České státní příslušnosti! V Čechách jsme se narodili a máme na české občanství nárok od okamžiku narození. Samozřejmě, pokud nám jako narození uznáte vylíhnutí z vejce, což je ale jen drobná technická podrobnost, jako se u vás lidí neuvažuje rozdíl mezi přirozeným porodem a císařským řezem. Pro přiznání občanství by měl být rozhodující status myslící bytosti a místo narození v Čechách. Na uznání širšího pojmu myslící bytost před mnohem užším Homo Sapiens jsme se snad shodli a jedno vyplývá z druhého.“

Sice nepříliš ochotně, ale přece svolili, že si to ještě promyslí. Byli velmi opatrní než aby někde ustoupili, ani když to bylo naprosto jasné. I to ale stálo za to.

„Nicméně je tu stále otázka vašeho protiprávního užívání bývalé československé pohraniční pevnosti,“ zachytil se jako záchranného pásu Novomeský dalšího tématu.

„Protiprávního?“ podivil se až přehnaně okázale Frolík. „Pozemky, na kterých stála pevnost Blaník, byly dávno před válkou legálně zaknihovány na pana Karla Jaroše staršího, po kterém je jeho syn Karel Jaroš mladší právoplatně zdědil.“

„Pozemky snad, ale pevnost musela patřit státu! To je přece tak evidentní, že to nikdo z vás nemůže zpochybnit!“

„To přece není tak jisté pane kolego,“ pokračoval Frolík. „Můžeme se domnívat, a je to velice pravděpodobné, že bylo na otce Karla Jaroše všechno převedeno úmyslně. Kdybyste měli z té doby nějakou jinou dohodu, bylo by snad možné o ní jednat, ale ani pak by nebyla causa ztracená. Zákony první republiky jako jednu z možností získání nemovitostí vypočítávají i její vydržení, což by byl právě tento případ.“

„Nemůžete se odvolávat na dávno zrušený zákon!“

„Zrušený byl až komunisty! Mezitím došlo k jeho naplnění, takže v roce 1948 byl Karel Jaroš starší legálním držitelem nejen pozemků, ale i pevnosti Blaník. Ani později k jejímu vyvlastnění nedošlo, takže získání dědictví bylo rovněž právoplatné.“

„V dědickém řízení šlo přece pouze o pozemek, možná i o tu dřevěnou boudu, ale rozhodně ne o pevnost!“ pospíšil si s protestem Novomeský.

„V zápise stojí: Pozemek se všemi stavbami na něm se nacházejícími. Druh těch staveb, jejich počet, nic z toho nebylo specifikováno. Právně to byla vynikající formulace. Bylo by možné napadnout jedině znalecký posudek ohledně hodnoty staveb, podle odhadní ceny je zřejmé, že soudní znalec skutečně počítal jen hodnotu vrchní dřevěné boudy, ale to je kausa o výši dědické daně, mimochodem dávno promlčená. Nikoho z Jarošů nemůžete obvinit, že by něco zatajili pouze pro své obohacení. Utajení Blaníku měli nepochybně ve svých povinnostech.“

„Pan Karel Jaroš mladší ale zemřel bez dědiců.“

„To je velice sporná otázka,“ odmítl Frolík. „V tomto sporu je asi irelevantní, ale v jiných bude důležitá. Pravdou je, že tělo Karla Jaroše podlehlo smrti. Osobnost Karla Jaroše ale žije dál. S tou možností zatím nepočítají právní řády nikde na světě, ale bude nutné ji uspokojivě vyřešit. Jde o to, zda můžeme považovat reinkarnovanou osobu za pokračovatelku osoby původní, nebo ji máme chápat jako osobu diametrálně odlišnou? Vzhledem k tomu, že osobnost se nemění, mění se jen tělo, bude očividně nutné uznat reinkarnaci za pokračování trvání původní osoby. V opačném případě by musely být považovány za přerušení trvání osobnosti i všechny transplantace, neboť také tam jde zřejmě o náhradu větší či menší fyzické části příjemce částí osobnosti dárce.“

„To bude opravdu zapeklitý problém,“ zarazili se všichni právníci.

„Neřekl bych. Je to otázka míry. Rozdíl mezi dosavadními transplantacemi a úplnou reinkarnací je v tom, kolik procent se nahrazuje, zda méně než jedno procento, nebo plných sto. Doporučím vám obrátit se na znalce. Bohužel, jsme jimi pouze my, kteří jsme se s reinkarnací seznámili na vlastním případě.“

„Nemůžete přece svědčit sami ve svůj prospěch! To je nepřípustné!“

„Máme dost osobností, které v tom sporu nebudou majetkově zainteresované, přitom jsou po odborné stránce dostatečně na výši. Doktor Pavel Míča zná problém do nejmenších detailů, některé z nás osobně reinkarnoval.“

„Doktor?“ vybuchl Novomeský. „Předpokládáte asi, že jeho doktorát uznáme, ale to přece není ani jednoduché, tím méně jisté!“

„Můžete jeho titul zpochybnit. My pak popřeme právní způsobilost jakéhokoliv vašeho znalce, neboť nikdo z lidí o reinkarnacích neví vůbec nic. Jak vidíte, titul není všechno, rozhodující musí být odbornost. Ovšem i v otázce titulů je nutné rozhodnout správně. Osobnost se reinkarnací nemění, mění se jen tělo. Tituly a jiné dokumenty vázané na osobnost musí být tedy zachovány i zde, na tom trváme. Tím je ostatně druhou cestou vyřešena otázka státní příslušnosti mloků – uznáte-li právní kontinuitu reinkarnovaných, je otázka státní příslušnosti dvojnásob triviální.“

„Dobře, dobře... co se stane, když dejme tomu právní kontinuitu reinkarnované osoby uznáme? Tím vznikne naprosto nepředvídatelný chaos. Pak by mohli i ostatní reinkarnovaní uplatňovat nároky na vlastnictví bývalého majetku, kterého se mezitím ujali právoplatní dědici...“

„Ano, je tomu tak,“ přikývl Frolík. „Kdo zemřel, ale byl reinkarnován, měl by setrvat i ve vlastnictví původní osoby. Bude nutné právně to upravit a v současné době urovnat hrozící konflikty. Chceme s dosavadními dědici jednat vstřícně, aby nevznikly žádné problémy. Řekl bych, že všem dědictví ponecháme, neboť reinkarnované osoby nemívají zájem na majetku, který by ani nemohly využít. Obrazně řečeno, lidské šaty mlokům nepadnou. To ovšem není a nebude případ doktora Jaroše a pevnosti Blaník. Vlastníme totiž řádnou kupní smlouvu, kde doktor Karel Jaroš právoplatným podpisem stvrzuje prodej pozemků včetně pevnosti právnické osobě Sdružení Mločí osady.“

„To by byla potom otázka platnosti tohoto sdružení, pane kolego.“

„Ta otázka je nejjednodušší ze všech. Právnickou osobou může být nejen člověk či skupina lidí, ale i jiné způsobilé objekty včetně právnických osob. Uznáte-li nám právní způsobilost rozumných bytostí, což souvisí s otázkou rasové diskriminace, kde jsme se snad již dohodli, právoplatnost smlouvy se změní v causu přímo triviální.“

Jednání trvalo tři hodiny. Zkušení právníci zastupující český stát brzy pochopili, že mají proti sobě rovněž nejméně jednoho právníka, navíc vybaveného znalci, které bude velice obtížné zpochybnit.

„K otázce náhrady škody bych nepřistupoval jednostranně, páni kolegové,“ zastavil Frolík jejich další frontální útok. Chtěli otevřít problém mnohamiliónových škod vzniklých průjmovou epidemií neznámými bakteriemi v Čechách, vyřazením pivovarů a vypuštěním Želivky.

„Nemíníme zpochybňovat, že ke škodám došlo,“ souhlasil Frolík. „Je ovšem nepochybné, že první škodou této kausy se stalo vyražení oken a dveří Jarošovy chaty, způsobené Českou policií bez příkazu k domovní prohlídce. Pokračovalo to útokem armády České republiky proti Mločí osadě a konečně to stále pokračuje akcemi armád NATO, které si vláda České republiky do země pozvala a dosud neodvolala. Tím se vláda České republiky stala spoluodpovědnou i za válečné zločiny, zejména za použití chemických otravných látek, závažná poškození zdraví nebo dokonce smrt, a to především vašich občanů. Proto se chystáme na vládu České republiky i na spojenecké armády podat žalobu u mezinárodního soudu kvůli používání chemických otravných látek proti nic netušícím občanům České republiky. Byl to válečný zločin, na který se nevztahuje promlčení.“

„Ale co vaše biologická zbraň?“ útočil Novomeský. „To je přece stejný zločin, to nemůžete popřít! Pakale došlo k válečným zločinům i z vaší strany!“

„Můžeme to popřít, pane kolego,“ překvapil ho Frolík.

„Biologické zbraně jsou přece zakázané všemi konvencemi!“ oponoval mu naléhavě Novomeský za souhlasného pokyvování hlav všech ostatních.

„Nepoužili jsme žádnou zbraň. Naše baktérie neměly ani smrtící, ani nebezpečné účinky. Nedošlo k žádnému úmrtí, ba ani k poškození zdraví, takže nás můžete žalovat nanejvýš za znečištění životního prostředí. A to je, pokud vím, pouhý přestupek.“

Frolík byl jistě machr, ale tohle jsme předvídali a promysleli už předem. Vyrazil tím advokátům na druhé straně stolu dech – i jejich největší zbraň.

„Tak tomu přece není! Způsobili jste všeobecné ohrožení, zničení zdrojů pitné vody, následkem byly miliónové škody! To ani nemůžete zaplatit!“ zkoušel to Kusín.

„Ano, vraťme se ke škodám,“ nevyšel z klidu Frolík. „Letadla NATO způsobila na našem majetku škody odhadem ve výši šesti miliard korun. Nejenom vyřadila naše zdroje pitné vody, ale natrvalo je zamořila nervovými otravnými látkami. K obnovení dodávek pitné vody pro Prahu došlo už po dvou dnech, náprava škod způsobených NATO potrvá několik desetiletí a rozdíl ve výši škod je několik řádů. Můžete si odečíst škody na přehradě a asanaci vodní sítě od škod, které budete muset zaplatit vy nám. Připojujeme požadavek náhrady škod občanům v blízkých lokalitách a obžalování z úkladné vraždy těch, kteří některým lidem způsobili smrt otravou.“

„Česká strana nemůže nést odpovědnost za otravné látky, které sama nepoužila,“ stáhli se rychle do obrany.

„Vzhledem k tomu, že si česká strana zneužití sil NATO vyžádala, musí se také rozdělit o odpovědnost. Je správné vyžadovat potrestání válečných zločinů všude kde k nim došlo, u nás i v Bruselu. Náhradu škod budeme ale požadovat na českém státu. Stát musí své občany chránit a ne si proti nim zvát cizí vojska. Nemůže se tedy ze své zodpovědnosti falešně vyvléci.“

„V době pozvání vojsk ale situace vypadala jinak.“

„To je otázka viny některých úředníků, neschopných rozeznat právo od bezpráví, ale v ještě větším měřítku je to chyba ministerstev vnitra a obrany. Žádný ministr nemůže vyhlásit válku, pokud si nenechá zjistit pokud možno vše o podstatě konfliktu – a ještě si to pořádně nerozmyslí. Pokud to přesto udělá, musí být patřičně potrestán a neměl by již nikdy zastávat odpovědné místo. Budeme pro oba ministry navrhovat nepodmíněný trest odnětí svobody a doživotní zákaz činnosti ve státním aparátu.“

„To předbíháte výrok soudu!“ nadskočil advokát Kusín.

„Jako žalující strana to navrhovat můžeme. Máte pravdu, rozhodnout musí soud. My se ale i potom můžeme proti výši trestu odvolat.“

„Není to od vás trochu... předčasné? Vždyť vás zatím nikdo neuznal a už chcete někoho žalovat? A navíc ministry naší vlády? Nemíříte příliš vysoko?“

„Spravedlnosti musí být učiněno zadost,“ pokrčil rameny Frolík. „Na tomto místě připomínám, že nám bylo zabraňováno práva uplatňovat, takže promlčecí lhůta začne ubíhat až okamžikem, kdy soud náš návrh přijme, případně od chvíle, kdy hlavní viníky přestane chránit jejich poslanecká imunita.“

„Přesto je to předčasné,“ trval na svém Kusín.

„Máme jiný názor na věc,“ odtušil Frolík. „Dovolte nám ponechat si jej.“

Podle našeho přání, už nad rámec jednacích podmínek, nám pracovníci rozhlasu vyjednali návštěvu jednoho z poslanců. Trvali jsme na tom, aby to byl jeden z těch, kdo nedávno vstoupili do Strany Rozumu. Přišli hned tři, zvědaví na nás jako ostatně každý.

„Pokud dovolíte, budeme vás považovat za své zastánce,“ oslovil je Frolík.

Všichni tři souhlasili.

„Mohli bychom vás požádat o laskavost? Podejte interpelaci na ministra národní obrany, co ví o použití zakázaných bojových chemických látek na území Čech. Pokud o ničem neví, je nezpůsobilý a nemá na postu ministra obrany co dělat. Pokud o tom ví, je válečným zločincem. V obou případech by měl okamžitě odstoupit.“

„Vy to ale berete hopem!“ usmívali se všichni tři.

„Neuvědomujete si, že jeho činnost stála několik desítek lidí život? Není dobrou vizitkou slušného státu, aby hromadný vrah seděl na postu ministra! Oznamujeme vám tady na tomto místě: staly se zločiny proti lidskosti, za které musí být viníci pohnáni k soudu. Nám nebylo umožněno k soudu se obrátit, proto používáme jiné cesty.“

„Soudy vás snad už nevyženou!“

„Soudy nás zajisté opět vyhodí,“ odtušil smutně Frolík. „Nemáme přece osobní doklady, nikdo s námi jednat nebude. Naše požadavky uznávají pouze tady přítomní právníci, ale k oficiálnímu uznání našich práv je ještě daleko a hrozí nebezpečí z prodlení. Jistě je i ve vašem zájmu nenechat to bez povšimnutí.“

„Ministr nic takového nenařídil, k použití jedů muselo dojít bez jeho vědomí.“

„Pak bylo povinností jeho i ministra zahraničí protestovat. Nejpozději ve chvíli, kdy to vyšlo najevo. Jsou-li neschopní, ať jdou od toho, nejraději oba.“

Potom jsme si s nimi ještě chvíli povídali. Jak se dalo čekat, nejvíc byli zvědaví na poměry v pevnosti Blaník.

„Byla to nádherná pevnost,“ povzdychl jsem si. „Stará, plesnivá, zrezivělá, ale byla naším domovem a v jejích omšelých betonových zdech se uskutečnily hned dva pradávné a donedávna nemyslitelné sny lidstva – stvoření umělého života a vzkříšení mrtvých. Jednou z ní mohlo být poutní místo, překonávající slávu Lurd. Bohužel jsou z ní už dnes, zásluhou několika stovek neomluvitelných barbarů, ruiny.“

„Prý jste odborníkem na umělý život?“ zeptal se kdosi, aby to nějak zamluvil.

„Jen částečně,“ usmál jsem se. „Naučil jsem se řídit reinkarnaci a stěhování duší, k tomu jsem potřeboval nějaké vědecké základy. Pomohlo mi, že jsem byl odborníkem biologem už jako člověk, jinak bych nejspíš nic nepochopil.“

„Reinkarnace a stěhování duší jsou přece odpradávna prvky věd okultních, rozhodně ne biologických!“ pochyboval kdosi z mladších.

„Hluboce se mýlíte,“ ujistil jsem ho. „Okultní vědy si po celé věky na to přivlastňovaly monopol, ačkoliv je nikdy nezvládly a vlastně se o to ani nepokusily. Dnes jim konečně monopol padl. Stvoření života je vědecká disciplína, stejně tak jako stěhování duší. Známe přesné podmínky, které je nutné dodržet, umíme to realizovat, nemusíme o tom jen planě diskutovat. Okultisté tady ztratili půdu pod nohama.“

„Co všechno je k tomu potřeba, není-li to tajemství?“

„Především dostatečně výkonný počítač,“ usmál jsem se. „Adaptéry, které bych bohužel musel i odborníkům popisovat aspoň čtrnáct dní, dostatečná disková kapacita a génius, který to dá dohromady. Tím géniem je náš táta mloků, jinak také nazývaný Šéf Salamandr, původním lidským jménem doktor Karel Jaroš.“

„Vy jste měli v té pevnosti i počítače?“

„Jen jeden,“ řekl jsem. „Nedokázali jsme jej zachránit, když jsme se stěhovali do nového domova, museli jsme jej tam nechat Američanům. Pokud ten světový unikát nezničí, až vniknou do obytných pater pevnosti, přimlouval bych se za jeho zachování pro technické muzeum. Podle mě má milionkrát větší cenu než Edisonova žárovka, byl to přece počítač, na kterém vznikl umělý život – nástroj stvořitele.“

Škoda, že tento rozhovor neslyšeli příslušní odborníci. Možná by se pak nestalo, co jsem jen naznačil, že američtí vojáci ten památný ruský počítač zbytečně zničí. 

„Vy už v té pevnosti nejste?“ zněl další zvědavý dotaz.

„Máme tam snad čekat, až tam vtrhne komando amerických zabijáků? Představujete si to asi jako bitvu o každý zákop, o každou kótu. Skutečnost je jednodušší. Dokud jsme neměli kam ustoupit, bránili jsme se. Obrana ztratila smysl ve chvíli, kdy jsme pro sebe našli jiné východisko. Nemáme zájem lidi zabíjet, proto jsme opustili i Blaník. Byl pro nás domovem, ale díky vám lidem příliš nebezpečným.“

„Nebojíte se, že vás prokleje církev? Stvořením života jste si troufli ohrozit samé základy víry a tím i existenci většiny církví světa!“ zněl dotaz z jiného směru.

„Proč si to myslíte?“ usmál jsem se. „Jaroš přece prakticky dokázal, že stvoření je reálné. To snad s žádnými náboženskými představami nekoliduje.“

„Ale nebyl by to potom žádný zázrak!“

„Zázrak by to byl bez počítače,“ pokrčil jsem rameny. „Takových zázraků, dnes běžných, bylo už v historii lidstva více. Namátkou uvedu pokusy o létání, které byly také označovány za rouhání. Na reinkarnaci si zvykneme jako na létání. Stěhování duší je zkrátka v našem pojetí jen přiměřeně složitá technická záležitost.“

„A vy sám věříte v Boha? Nebojíte se tak tvrdě zasahovat do jeho pravomocí?“

„Myslíte si snad, že by nám to nepřekazil, kdyby to bylo nepřípustné zasahování? Na takové úvahy bych byl opatrnější. Slyšel jsem, že jste dlouho nevěřili v existenci nás mloků. Dokonce se prý našli odborníci, kteří nás jasně vědecky vyvrátili.“

„Tak to nebylo,“ odtušil zamračeně vlasatější mladík, přihlížející mezi diváky. „Někdo se vaši existenci pokoušel za každou cenu zatajit. Kamaráda, který mloky nedávno vyfotografoval, někdo zákeřně postřelil a fotografie mu zničil. Nemohl to být žádný bezvýznamný člověk, ale velice významné bestie.“

„To myslíte vážně?“ obrátil jsem se rychle na něho.

„Naprosto vážně,“ přikývl. „Někdo dokázal zablokovat internet a odpojovat od sítě počítače, na kterých se jen krátce mihl náznak nepříjemných zpráv. Byla to přímo neuvěřitelná fuška protlačit to do novin. Nikdo s tím nechtěl nic mít, šéfredaktoři byli zastrašení jako školáčci, přistižení při opisování písemky. Totéž platí i pro rádio a televizi. Budu velice příjemně překvapený, bude-li se dnešní jednání vysílat. Český rozhlas dostal do této chvíle více příležitostí dokázat, jak to s nezávislostí médií myslí vážně, ale pokaždé se zachoval jako zbabělý sluha přísného pána. Tak to bylo i s ostatními. Česká média všeho druhu jsou jako smečka zpráskaných psů, která vyje podle toho, kdo jim hodí kost.“

„To přeháníte!“ ozval se jeden rozhlasový technik.

„Nepřeháním,“ nedal se vlasatec. „Naštěstí nemám mezi kamarády samé posery. Jeden to dostal ilegálně do novin. Jeho i tiskaře okamžitě vyhodili z práce, já jsem teď také nezaměstnaný, ale stálo to za to a ničeho nelitujeme. Jenže ono to neskončilo ani dnes a někomu pořád záleží na tom, aby se pravda na povrch nedostala.“

„To je absurdní! Nesmyslné!“

„Nesmyslné? Uvidíme! Přemýšlejte trochu, lidi! Kdo asi může být tak mocný, že kontroluje internet? Neslyšeli jste o americkém odposlechovém systému Echelon? Vytvořili ho ke sledování všech států světa. Vsadím své boty proti vaší tužce, že nás Amíci sledují i tady.“

„Naprostý nesmysl! Vystřihneme to, nemá to cenu.“

„Počkejte!“ zvedl jsem trochu sílu hlasu. „Kdo tuhle debatu vystříhá, nedokáže tím nic jiného, než že v Čechách neexistuje svoboda slova. Žádám vás, nedělejte to.“

„Můžeme to samozřejmě vysílat nezkrácené, ale... opravdu na tom trváte?“

„Musím,“ řekl jsem vážně. „Dokažte že to myslíte vážně a nechte to vcelku. Můžete k tomu přidat vlastní komentář, že tomu nevěříte, nebo že je to podle vašeho mínění nevěrohodné, ale nechte tam všechno. Vystřihnete-li něco, ztratíte důvěru nejen všech zde přítomných, ale i nás mloků. Myslím, že jsme dnes všechno probrali. Když nás necháte odejít, přijdeme i příště.“

„Mohl bych s vámi poodejít někam stranou?“ zeptal se mě tiše vlasatý mladík.

„Pojďte raději ven,“ odtušil jsem také tak tiše. „Venku snad odposlech nemají.“

„Pravda,“ přikývl.

Všichni čtyři jsme procházeli špalírem diváků na ulici, kde na nás čekal mikrobus se znaky Českého rozhlasu.

„Kam si přejete odvézt?“ zeptal se nás řidič.

Tři místa byla volná, na zbývajících seděli reportéři, jako doprovod až na místo.

„Stačí do Kolína,“ řekl jsem. „Vezmete s námi aspoň na kus cesty tady pana..?“

„Vladimír,“ představil se náš nový známý.

Udivený Frolík se mě chtěl ptát, proč zrovna tam, ale sykl jsem na něho ultrazvukem, aby proboha mlčel. Frolík i Koťátko se na mě podívali udiveně, ale nikdo ani nepískl. Všichni se trochu sesedli a Vladimír se mezi nás vešel. Auto vyjelo z davu lidí a zamířilo směrem na Kolín.

„Můžeme změnit směr?“ zeptal jsem se náhle řidiče, sotva jsme ujeli sto metrů.

„Jistě, ale kam?“

„Teď doleva a pak kamkoliv k Vltavě,“ řekl jsem úsečně.

„Do Kolína pojedeme až potom?“ otázal se řidič, ale ochotně obrátil auto do boční ulice.

„Ne. Jen ať tam na nás čekají,“ řekl jsem za udivených pohledů reportérů.

Snad jen Vladimír nedal najevo údiv – nejspíš mě jako jediný pochopil.

Později jsme se dozvěděli, že nad Kolínem tou dobou skutečně poletovala cizí helikoptéra ověšená raketami. Měl jsem pravdu, když jsem lidem plně nedůvěřoval a správně jsem vytušil, že někdo v rozhlasu spolupracuje s druhou stranou, jak je v Čechách zvykem. Naštěstí je nenapadlo sledovat nás ze vzduchu už od rozhlasu. Naštěstí pro nás by byla cizí ozbrojená helikoptéra nad Prahou příliš nápadná a lidé by se jistě ptali, co tu má co dělat. 

Auto brzy sjelo po nábřeží až k vodě.

„Tady prosím – u těch výpustí,“ požádal jsem řidiče.

„Vy snad cestujete kanalizací? Vám to nevadí?“

„Je to jedna z možností,“ pokrčil jsem rameny. „Máme zatažitelné nozdry a čemu vy říkáte smrad, je pro nás neutrální. Mohl by s námi zůstat o samotě pan Vladimír?“

Byl to trochu utahování z reportérů? Možná. Fakt je, že nám zápach z kanalizace nevadil, když šlo o to dostat se někam tajně pod Prahou i jinde. Většina mloků, včetně bývalých žen, bez mrknutí oka proplouvala i smrdícím Labem. Na tomto místě přece vchod do kanalizační sítě nebyl, kanalizace končí v čističkách a ne volně ve Vltavě. Dá se do ní proniknout, ale ani pro mloky není možné projít celou trasu splašků až do řeky. Do kanalizace jsme pronikali, ale jinudy.

Vystoupili jsme, plechové dveře zabouchly a auto se rozjelo. Jen kamery nás dál zabíraly.

„Pojďte všichni sem!“ ukázal jsem na výklenek ve zdi. Zapadli jsme tam. Nikdo nás nemohl uvidět, pokud nestál přímo proti nám na opačné straně Vltavy, což by bylo velice nepravděpodobné.

„Domníváte se, že po vás jde nějaká zpravodajská služba?“ zeptal jsem se ho bez okolků, rovnou k věci.

„Je to velice pravděpodobné,“ zahučel Vladimír. „Už toho vím příliš mnoho.“

„Nebojte se, nezradíme vás,“ řekl jsem. „Škoda, že vám nemůžeme poskytnout útočiště, ale do našich nových úkrytů se člověk prostě fyzicky nedostane.“

„Žádný azyl bych ani nepřijal,“ zavrtěl rychle hlavou. „Ale rád bych si s vámi ještě někdy popovídal.“

„Dobrá. Neuděláme spolu gentlemanskou dohodu?“ nabídl jsem mu. „Řekneme vám, kde a jak byste se s námi mohl kdykoliv spojit.“

„Myslíte – kdybych vás potřeboval?“

„Nebo my vás,“ přikývl jsem. „Někdy je pro nás příliš obtížné protlačit mezi lidi pravdu. Znáte oblast, které se říká Český ráj?“

„Celkem dobře,“ přikývl. „Mám tam známé.“

„Protéká tam Jizera,“ pokračoval jsem. „Kousek před Mnichovým Hradištěm teče podél dlouhé strmé skály. Vede tam také silnice směrem na Český Dub.“

„Tam to zrovna moc neznám, ale snad to najdu,“ přikývl.

„Ve skalách jsou dvě malé, pusté jeskyně, zarostlé křovím. V jedné z nich najdete vojenský polní telefon. Zatočíte-li kličkou, za chvilku se někdo z nás ozve. Nesnažte se ale sledovat vedení. Z bezpečnostních důvodů je vybavíme pojistkou proti nezvaným hostům. Hrabat podél vedení, mohl byste po dvou metrech sepnout elektrickou minu.“

Jeskyně u Mnichova Hradiště.

„Dám si pozor, já k tomu nemám ani důvod,“ ujistil nás. „Ale pokládám to za správnou opatrnost. Jen to udělejte pořádně, aby to nemohly vyhrabat děti. Nebylo by dobré, aby to ublížilo nevinným.“

„Možná to zpevníme betonem. Kdyby tam ale telefon nebyl, vraťte se. Může se stát, že to objeví i někdo jiný. Pak bychom vám snad nějak dali najevo jinou možnost spojení. A snažte se co nejméně používat veřejné telefony. Věřím, že Echelon je na ně dávno napojený.“

„Díky za důvěru,“ rozjasnil se Vladimír.

„Dejte na sebe pozor,“ popřál jsem mu.

Errata:

11.08.2021 22:29