Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Umlčeni

Vklouzli jsme do Vltavy a nechali Vladimíra na nábřeží. Díval se za námi, ale potom jsme se potopili hloub a v kalné vodě jsme mu rychle zmizeli s očí.

„Opravdu tomu mládenci věříš?“ zeptal se mě Frolík opatrně.

„Uvidíme,“ řekl jsem vyhýbavě. „Kolem nás bylo už tolik dusna, že mu věřím. Tušili jsme to přece od počátku. Vyřadit téměř úplně ze hry novináře muselo někoho stát nesmírné úsilí. Kdo si na tom dával záležet? Češi? Těžko. Někdo jiný má asi dobrý důvod nás v naprosté tichosti zlikvidovat. Nepodařilo se mu to, ale za to vděčíme právě lidem jako je Vladimír.“

„Pavel má pravdu,“ připojil se ke mně John Glenn. „Bylo už kolem mloků více podrazů a když si to promýšlím, většina pocházela od nás Američanů.“

„Příliš jste si zvykli zachraňovat svět,“ odvětil jsem klidně. „Byly dokonce doby, kdy to byla pravda. Proti Hitlerovi nebo Japonsku vám nemohl nikdo nic vyčítat.“

„Kdy se to ale změnilo?“ pátral Johny usilovně v paměti.

„Nejspíš ve chvíli, kdy jste o sobě přestali pochybovat. Když jste uvěřili, že jste právě vy ti vyvolení spasit svět. Největší chybou bývá cítit se bez chyby.“

„Pravda,“ přiznal Johny. „Ale i potom jsme byli v právu, když si vzpomenu na Koreu, Vietnam nebo Grenadu...“

„V právu jste tam byli,“ řekl jsem. „Ale nikde vás neměli rádi. Ani ti nejvěrnější spojenci nemají rádi toho, kdo se nad něho příliš vyvyšuje. A nezlobte se na mě, to se vám podařilo skoro všude. Vy jste byli vždycky jediní praví bossové, pak dlouho nic, a až nakonec ten obyčejný světový póvl. Právě to byla nejspíš chvíle, kdy jste se sami stali barbary, i když máte bezpochyby nejlepší letadla na světě.“

Vlnili jsme se Vltavou, ale sotva jsme se dostali kus za Libeň, navrhl jsem vylézt z vody a stopnout si nějaké auto.

„Mohli jsme se dát odvézt kamkoliv a hned,“ opáčil vyčítavě Franta Koťátko.

„Ano, ale pod dohledem,“ odtušil jsem. „Není oč stát.“

Osm aut kolem nás projelo zdánlivě bez povšimnutí, řidiči podle zvuku motoru ještě přidávali plyn. Teprve deváté na naše mávání zastavilo. Byla to nákladní Avie.

„To se mi snad zdá!“ přivítal nás šofér. „Čemu vděčím za tak vzácné pasažéry? Kampak máte namířeno, páni mloci? Nebojíte se stopovat lidi?“

Byl to už starší pán, trochu červenějšího obličeje. Pořád se mi ty barvy pletly, ale už jsem je rozeznával i v posunutém barevném spektru.

„Za války jsme si zvykli trochu riskovat,“ odtušil jsem. „Svezete nás kousek?“

„Proč ne? Ale proč nás vlastně pořád ohrožujete?“

Nezbylo nám, než s povzdechem opakovat všechny naše argumenty. Poslouchal pozorně, jen občas nám položil další otázku. Bylo vidět, že o nás neví nic víc než ostatní lidé v Čechách, tedy jen to, co hlásala média a co pro nás nebylo lichotivé. Ale také se nám zdálo, že nám aspoň trochu věří. Pak nám na požádání zastavil na břehu Labe. Věděli jsme, že jede dál stejným směrem, kterým jsme měli zamířeno i my, ale nechtěli jsme už prozrazovat, kde leží vchody do našich tunelů.

V Mločím ráji nás všichni netrpělivě očekávali. Zajímal jsem se spolu s Frolíkem, zda bylo či nebylo vysílání záznamu našeho jednání zkrácené.

Moje předtucha se bohužel vyplnila. Vysílání někdo pečlivě prostříhal, poslední část s Vladimírem Mináčem chyběla úplně. U toho, kdo se jednání nezúčastnil, mohl vzniknout falešný dojem, že vlastně my mloci neochotně lidem ustupujeme a lidští právníci nad námi triumfují. Nejkrásnější byl sestřihaný odstavec, kde se při troše pozornosti dalo poznat, že střídavě mluví několik různých hlasů:

„Nemíníme zpochybňovat, že ke škodám došlo. Máte pravdu, byl to válečný zločin, na který se nevztahuje promlčení. Rozhodnout musí soud. Je správné vyžadovat potrestání válečných zločinů všude, kde k nim došlo, spravedlnosti musí být učiněno zadost, my se ale i potom můžeme proti výši trestu odvolat.“

Jako kdybychom kajícně přiznávali všechno... Frolíka to rozzlobilo, mně ne.

„Můžeme být vděční, že odvysílali aspoň to,“ řekl jsem. „Aspoň vidíte, že ještě nemáme vyhráno a možná jsme teprve na počátku. Máme sympatie lidí jako Vladimír, ale i strašlivé protivníky, které ani neznáme. A ti se nevzdají. Lžou, podvádějí, ale pravda se nakonec dostane na povrch, zejména když jí trochu pomůžeme.“

„Dobrá, budeme s nimi počítat,“ uzavřel to Jaroš. „Máme výhodu nezávislosti, to je zatím nejdůležitější. Česká vláda je na tom hůř a média? Musí přece projevovat oddanost především těm, kdo je platí. Neskonalou vděčnost Sovětskému svazu nahradil stejně lokajský postoj k opačné straně, ale dá se to pochopit, Čechy jsou malá zemička, která si musí nechat líbit i to, když do ní větší země vysílají své tanky a bombardéry.“

„A co my?“ podíval se na něho nesouhlasně Frolík.

„Jak říkám,“ usmál se Jaroš. „Naše nezávislost má pro nás větší cenu než metrák zlata. Měli bychom si jí vážit, abychom o ni nepřišli. Stejně tak jako pravdy.“

Zprávy z Evropy hovořily o pomalém uklidnění. Uprchlíci se mezitím rozptýlili, soucitní lidé je nakrátko ubytovali. Po našem vyjednávání pominulo přímé ohrožení a uprchlíci se začali vracet domů. Škody byly ovšem odhadované na miliardy dolarů.

Možná právě proto na nás zapůsobila velice nepříznivě zpráva, že vrchní velení armád NATO obvinilo Český rozhlas z napomáhání terorismu a požadovalo mezinárodní soud nad všemi jeho představiteli.

„Nejvyšší čas obnovit vysílání,“ podotkl k tomu Filip.

V lesích nad Mločím rájem protékalo kromě Jizery také několik menších říček a potoků. Nebylo těžké rozvěsit po skalách nad Jizerou a v lesích kolem pár spojených antén. Takový komplex se dá těžko zaměřit a zničit, tvrdil Filip zasvěceně.

Připravili jsme své další vysílání. Rozhodli jsme se vysílat nezmanipulovaný a nezkrácený záznam jednání, doplněný o pár jízlivých komentářů.

Vysílání jsme začali v pět hodin večer, aby je v Čechách zachytilo co nejvíce lidí. Neodvysílali jsme ani deset vteřin a slabý signál našeho vysílače přehlušil mohutný řev jiného blízkého vysílače, naladěného na naši frekvenci.

Filip zastavil vysílač a podle přiloženého návodu se pokusil obvody přeladit na jinou frekvenci, ale rušička se na nás přeladila rychleji, než to trvalo nám samotným. Byla jistě technicky dokonalejší než naše předválečná aparatura, zejména když během transportu do některých kontejnerů vnikla voda.

Zastavili jsme marné pokusy. Rušička také umlkla.

„Nemá to cenu,“ rezignoval Filip. „Jsou silnější.“

„Jen vysílej dál,“ odpověděl mu táta Jaroš do telefonu.

„Vždyť nás zase přeřvou!“ ujišťoval ho Filip.

„To už víme,“ přikývl Jaroš. „Sama jejich rušička je náš argument. Oni hlásají, že zachraňují demokracii, jenže potlačování svobody slova je přesný opak toho, co říkají.“

„Tohle by měl ale někdo sdělit lidem!“

„Lidé to určitě pochopí, neboj se, nejsou všichni pitomci.“

Souboj vysílaček tedy ještě nějakou dobu pokračoval, ale ne dlouho. Příslušníci armád NATO s helikoptérami, lany a háky rychle vypátrali a strhli antény, včetně těch umístěných na nepřístupných místech. Paleček navrhoval postřelovat nízko letící helikoptéry samopalem, ale přehlasovali jsme ho ve prospěch táty.

Druhého dne bylo v éteru na naší vlně ticho. NATO nerušeně předkládalo světu pouze vlastní verze, proti kterým se už nikdo neozýval. Také Český rozhlas zřejmě zpacifikovali. Bez nejmenších změn papouškoval oficiální stanoviska NATO. Pikantní na tom bylo, že svolával hromy a blesky i sám na sebe.

„Zastrašili je, nebo podplatili?“ vztekal se Frolík.

„Ať tak či tak, postavili je do latě velice rychle. Nepočítáme-li Stranu Rozumu, jsme zase sami proti celému lidstvu,“ stýskal si Jaroš.

„Strana Rozumu má navíc nůž na krku,“ pokračoval Paleček rozzlobeně. „Spojenecké velení sil NATO na ni podalo v Haagu oficiální žalobu za zločiny podpory mezinárodního terorizmu, šíření a propagaci násilí. Tu nehoráznost podpořila i česká vláda. Soud v Haagu je přitom dávno známý tím, komu zobe z ruky.“

„Až Stranu Rozumu zakáží, už se nás nikdo nezastane,“ připomněl učitel.

„To je přece příšerné,“ opakoval zdrceně Jaroš.

„Neměli bychom proti těm barbarům něco podniknout?“ ptal se všech Paleček. „Vždyť je to beznadějnější než dřív! Nejde jen o nás, jde už i o lidi!“

„Nemůžeme nic dělat,“ opakoval táta. „Musíme hlavně přežít. Máme bezpečný úkryt a lidé k nám neproniknou.“

„Pokud nás nakonec nevypátrají,“ pochyboval Paleček.

„Jsme tu velice dobře ukrytí a nevede k nám žádná cesta schůdná pro lidi.“

„Zřejmě nic netušíš o možnostech současného geologického průzkumu,“ tvrdil umíněně Paleček. „Nemusí nás najít postupným vrtáním děr do skal, ale nepostřehnutelnými výbuchy, vyhodnocovanými počítači.“

„Tak najdou kdejakou jeskyni v Čechách. Je jich tu plno a aby přišli zrovna na Mločí ráj? To by byla náhoda!“

„Náhoda je blbec,“ odfrkl si Paleček. „Kromě toho mají zúženou oblast pátrání na okolí našich antén. A to už jsou – pouhé kilometry. Nepodceňoval bych je.“

„Poslyš táto, nestálo by za zamyšlení, jaký důvod mají k našemu zničení?“ učitel Čupík opět nadhodil stejnou otázku jako kdysi.

„To je jasné, generálové potřebují vítězství!“ odtušil Paleček. „Pro ty pupkáče je nemožné přiznat, že sto mločích dětí zaměstnalo desítky tisíc elitních vojáků, vyzbrojených nejmodernější technikou, jakou má lidstvo k dispozici, navíc úplně bez výsledku. Přiznání by je stálo koryta!“

„Takových neúspěchů už měli víc a nepoložilo je to,“ zavrčel Vocásko. „Dokonce i tam, kde vojensky vyhráli, ale ve skutečnosti prohráli, nikdo z nich neodstoupil.“

„Dvacetkrát už s námi mohli jednat,“ namítal učitel. „Mohli to zdůvodnit humanitárními důvody, mohli prohlásit, že zvítězili a další nebezpečí od nás nehrozí.“

„To by byla dokonce pravda, když už nemáme kreator,“ podotkl Paleček.

„To oni nevědí!“ opáčil táta Jaroš, kterého to zaujalo.

„Ale mohli by to tvrdit, arogantní jsou na to dost!“ pokračoval Paleček. „Urazili jsme prostě veliké bossy!“

„Já mám jiné podezření, bohužel tisíckrát horší, než jak se to jeví Palečkovi i vám všem,“ řekl učitel. „Opravdu věříš, tati, že jsi ve světě jediný, komu se podařilo stvořit umělý život?“

„Takže si myslíš,“ řekl táta po chvíli ticha trochu zadrhnutým hlasem, „že někde jinde stvořili další mloky, ale na rozdíl od nás...“

„Proč zrovna mloky?“ opáčil učitel. „Mohli se dostat jen na počátek. Třeba se jim podařilo vypěstovat jen protobaktérie, co já vím. Víme dobře, jak strašnou zbraní jsou, použít je k něčemu horšímu než k šíření neškodného průjmu. Kdyby se někdo dostal tak daleko, měl by zbraně schopné ovládnout svět. Snesl by myšlenku na konkurenci někde v Čechách? Konkurenci, která ho nejspíš předhonila?“

„To by vysvětlovalo, proč nás tak usilovně chtějí zničit,“ dodal rychle Paleček.

„No dobrá, ale co s tím?“ opáčil bezradně táta.

„Musíme dosáhnout, aby s námi jednala česká vláda. Uvidíme, zda tam sedí rozumní lidé, nebo jen něčí loutky,“ pokračoval učitel.

„Ale co v tom druhém případě? Když to loutky jsou?“

„Možná bychom měli pokračovat ve stavbě tunelů,“ odtušil učitel zamyšleně. „Najdeme-li více podzemních prostor, rozptýlíme se. V Čechách jsou jistě krasových jeskyň stovky, okolo Čech se najdou další. Kdejakou jeskyni, kdejaký závrt přece objevit nemohou. Najděme je tedy my a obsaďme je!“

„I v okolních zemích?“ zaškaredil se táta.

„I v okolních zemích,“ trval na svém učitel. „Hranice lidských států nemají pro nás mloky žádný význam. Každá lidem nepřístupná jeskyně může být naše útočiště.“

„To nevypadá dobře,“ protestoval táta. „Pořád chceme mezi lidi, měli bychom dodržovat i jejich zákony a předpisy. Hranice států jsou jedním z nich.“

„Anebo dosáhnout toho, aby je lidé změnili,“ řekl učitel. „Blaník nám odebrali přesně podle zákonů. Stačilo by jim prohlásit nás nějakým svým zákonem za škodnou nebo lovnou zvěř a pak nás vyhubit. Měli by všechno právně podložené, podle zákonů by byli nevinní jak lilie. Tak se přece hájili i Němci. Vzpamatujte se, na světě nejsou jen spravedlivé, ale i nespravedlivé zákony. Co hranice států? Vždyť nejsou úzkostlivě dodržované ani lidmi. Kdo si co dělá z hranic uvnitř Evropské Unie?“

„Z hlediska přežití nám asi nic jiného nezbude...“

„Z hlediska přežití... Už to, že další prostory nebudou tak komfortní. Nebudeme tam mít elektřinu, nedokážeme pěstovat zeleninu ani chovat žáby. Budou to jen úkryty k zachování holých životů. My ale potřebujeme více než úkryty, jinak nezachráníme nic, ani ty holé životy.“

„V nejhorších dobách by mohl být dobrý každý úkryt. Když se rozptýlíme, těžko nás mohou jednou ranou vyřídit. Čím více úkrytů najdeme, tím lépe. Všechno si později obnovíme.“

„Nemůžeme,“ odtušil smutně táta. „Bez kreatoru bychom nedokázali obnovit ani červy, ani žáby, musíme je udržet naživu.“

„Jádro kreatoru i kukly transkriptoru máme,“ povzbuzoval ho učitel. „Všechno ostatní máš na discích a věčně bez počítačů také nebudeme, i kdybychom měli udělat nějaký nájezd na lidi.“

„To by byl asi poslední zoufalý pokus,“ otřásl se táta.

„Myslím, že by byl oprávněný,“ přidal se k učiteli Paleček

„Uvidíme,“ vzchopil se opět táta. „Nechme pracovat čas, pracuje pro nás lépe než by to dokázala sebezoufalejší hrdinná akce. Schováme si ji na horší doby.“

„Jen aby nenastaly dřív než si myslíme...“ povzdychl si Paleček.

Což nikdo nemohl vyloučit.

Zvonek polního telefonu přišel jako na zavolanou. Volal nás z jeskyňky na břehu Jizery Vladimír Mináč.

„Sledovali jsme, jak vás překřičeli,“ oznamoval nám, jak to viděl on se svými kamarády. „Nemohli bychom vám pomoci?“

„Jistěže mohli,“ odpověděl jsem mu. „Co kdybyste od nás natáhli vlastní linku do Mnichova Hradiště a naše zprávy šířili sami, jako když jsme začínali s vysíláním?“

„Pravda, máme kamarády mezi amatéry vysílači, ale na tohle raději zapomeňte. Uvědomte si, že Američané mohou kontrolovat nejen internet, ale vše, od telefonních drátů po vysílače. Jejich stroje průběžně kontrolují i hovory digitálních ústředen. Jen jsme se začali domlouvat, že vám pomůžeme, okamžitě jsme měli na telefonu poruchu a dodnes ji nikdo nedokázal opravit.“

„To mohla být náhoda,“ vložil se do hovoru Honza Anděl.

„Nebo vyřazení nepohodlných svědků. Uvažujeme druhou možnost, bude to bezpečnější. Jak si vysvětlíte, že nám správně nefungují ani mobilní telefony?“

Pak nám dlouze vyprávěl, jaké trable měl on i jeho kamarádi, než protlačili naše podobizny nelegálně do novin. V Praze nám z toho nestačil sdělit ani desetinu, tady se mohl konečně spolehnout, že s námi mluví bez odposlechu.

„O americkém systému Echelon se šušká po celém světě, ale málokdo to řekne nahlas,“ informoval nás. „Stačí vyslovit v libovolném jazyce klíčové slovo – bomba, revoluce, prezident – a váš rozhovor mají na monitoru. Na tohle někteří naši aktivisté upozorňují už dávno. Kdyby to používali jen proti teroristům, dalo by se to omluvit, ale oni si tím vylepšují pozici v obchodních soutěžích, což je vysloveně sprosté. Potom je pro ně snadnější získávat zakázky, když předem vědí, co druhá strana nabízí. Nejprve zruinují konkurenci a nic jim pak nezabrání, aby svého monopolu nevyužili, to Američané umí nejlépe. Vezměte si třeba Microsoft! Spoustu nápadů ukradl a i když byl odsouzen, konkurence se zatím položila a pak už to bylo příliš jednostranné.“

„Nepomlouváš je? A co presumpce neviny?“ namítal Honza Vecka.

„Presumpci neviny uznávám, dokud soud nedojde k pravomocnému odsouzení,“ odmítl další ohledy Vladimír. „Microsoft odsoudili a musel platit škody. Mluvit o jeho zlodějně je tedy podpořené rozsudkem, tím nevina skončila. Nezakrývejme presumpcí neviny prokázané zloděje!“

„Možná je to tak. Vrátil bych se k nahrávkám. Mohli bychom vám je předávat na kazetách, ale budete nám je muset vracet, máme jich málo.“

„To by bylo nejjistější, ale kde? Tady u vašeho telefonu?“

„Tam ne, to by nebylo dobré. Nemohli jsme nechat tenhle telefon nezabezpečený. Američané by mohli jít po drátech, proto jsme přístupovou chodbu raději sami zavalili. Ale víme o lepším místě. Přímo naproti vám je na Jizeře jez a nedaleko je polní cesta k vodě. Tam bychom se mohli setkávat. My se raději pohybujeme vodou.“

„To chápu. A teď – co byste potřebovali?“

„Nejvíce musíme šetřit bateriemi. Máme nabíjecí akumulátory, ale spálila se nám jedna ze dvou nabíječek. Asi by nám pomohla jedna do rezervy.“

„Jedna nabíječka, to je přece prkotina. Uvažovali jsme už o vás s kamarády. Na jednání v rozhlase jste si stěžovali, že jste měli jediný počítač a ještě jste jej museli jako kořist nechat Američanům. Napadlo nás nabídnout vám náhradou novější. Udělali jsme mezi sebou sbírku, peněz máme hned na několik počítačů. Teď jde o to, zda vám to k něčemu bude. Myslím tím, jak jste na tom s elektřinou a jak bychom k vám ty choulostivé stroje dostali. Rozmyslete si to.“

„Půjč mi to,“ natáhl se ke mně táta pro sluchátko.

„Pane Vladimíre, tady Karel Jaroš, jinak Šéf Salamander. Kdyby mi vaše pomoc umožnila pokračovat ve vývoji života, neměl byste vděčnějšího dlužníka. Tak velkou pomoc jsme ani nečekali. Ale bude to možná problém. Vím, že dnešní počítače nejsou obrovské skříně jako dřív, ale přece jen: do našeho nového sídla neprojdou rozměrnější předměty a všechny cesty vedou pod vodou. Přestěhovali jsme sem spoustu materiálu, dokonce hard-disky z počítače, ale něco nám voda zničila. O elektřinu prozatím nouzi nemáme a snad mít nebudeme. Pro počítače máme dostatek suchých prostor, jak jinak bychom mohli používat elektřinu? Jde jen o tu nešťastnou dopravu.“

„Jak si máme představit vaše cesty? Nebo jinak – jaké největší rozměry nesmíme překročit?“

„Naše cesty představují několik kilometrů dlouhý klikatý tunel průměru zhruba padesáti centimetrů, naplněný vodou, většinou pod tlakem. Do jisté míry je to problém, ale už jsme tím dostali i počítačové disky, nebude to snad nepřekonatelná překážka.“

Jizera proti jeskyni...

„Rozměrově notebook projde určitě a větší počítač možná také,“ uvažoval nahlas Vladimír. „Největší obavy budeme mít o monitory, nejen co do rozměrů, ale především jejich citlivostí k vlhku. V každém případě to zkusit můžeme.“

„Jak říkám, neměl byste vděčnějšího dlužníka.“

„Další otázka je, jaké programy budete potřebovat.“

„Programy mám své,“ odtušil Jaroš. „Zabýval jsem se tím ještě zaživa, chci říci, ve svém předchozím lidském životě. Všechny programy jsem kdysi napsal ve fortranu, ale dokážu je přepsat do jiného jazyka, pokud mi k němu dodáte příručku. Jsem sice především biolog, ale když jsem zvládl starý ruský počítač, nových se nezaleknu.“

„V tom případě máte mé sympatie,“ řekl Vladimír uznale. „Není každý počítačový fanatik jako my, ale vážíme si lidí, kteří se jich nebojí. Možná vám dodáme překladačů víc, abyste si mohli vybrat. Přeji vám, abyste toho využili. Nejen vy, ale i já se budu cítit v sedmém nebi, když to bude k něčemu dobré.“

„Kdoví, třeba se ještě setkáme,“ řekl Jaroš tiše. „Buďte všichni opatrní. Tušíme proti nám obrovskou sílu a máme obavy, že to nebude nijak jednoduché. Může to být i nebezpečné.“

„To nám došlo i bez vás. Ale máte pravdu. Postupujeme důsledně konspirativně, data si předáváme jedině z ruky do ruky, neposíláme je internetem. Nevěříme mu od té doby, co nás někdo tak hladce odpojil. Připojujeme k němu jen občas počítače, na kterých nic důležitého není, aby nám nikdo nemohl na dálku prohlížet disky. Říká se, že to jde, i když to s určitostí nikdo neví. Když si chceme něco sdělit, nepoužíváme ani telefony. Zkrátka žijeme jako v pravěku.“

„V pravěku lépe než pod kontrolou,“ souhlasil Jaroš.

„Jasně. Veliký Bratr tě sleduje. Jako za Rusů, ačkoliv Rusové neměli takové možnosti, jaké mají tihle. Ale teď musíme končit, jedu zařizovat. Ozvu se brzy.“

„Můžete se zastavit u řeky? Už tam jeden z nás pluje, bude tam dříve než vy. Naše rychlost pod vodou je čtyřicet kilometrů za hodinu, jsme ve vodě rychlejší než lidé na suchu. Na suchu je tomu, bohužel, naopak,“ usmál se Jaroš.

„Jste opravdu hbití! Ale buďte opatrnější na čísla,“ odtušil Vladimír. „Snadno si spočítám, jak jste ode mě daleko.“

„Jistě. Jen je otázkou, zda vám vzdálenost bude k něčemu platná. Jako když se za hurikánu cestující parníku zoufale ptali kapitána, jak daleko je nejbližší země. Mořský vlk jim klidně odpověděl: Pouze dvě míle. Bohužel, kolmo dolů.“

Zasmáli jsme se. Sluchátko pak jenom tiše cvaklo.

„Jestli to vyjde...“ povzdychl jsem si.

Při pohledu na Jaroše jsem až teď pochopil, jakou ztrátou pro něho bylo opuštění starého vysloužilého ruského počítače, který mu umožnil stát se stvořitelem. Pomoc Vladimíra Mináče nám přišla jako z nebe. Získat nový počítač jsme měli v plánu, ale tohle byla lepší příležitost než při nějakém nájezdu na lidi, bez nutnosti nějaké zoufalé pirátské akce. Většina z nás měla dojem, že i taková akce by byla z naší strany oprávněná a lidé nám dlužili náhradu za Jarošův prastarý počítač, ale takhle to bylo – nejen pro naše svědomí – jistě lepší.

Vysílání zpráv Českého rozhlasu bylo přerušeno v půlce věty. Pak se ozval málo zřetelný hlas, vyzývající posluchače, aby si jako kdysi připravili kazety k nahrávání mimořádného vysílání Mločí osady. Naši přátelé nejprve vysílali vlastní komentář, aby si posluchači stačili připravit nahrávání, neboť to co uslyší, se nebude opakovat.

„Lidé, buďte prosím připraveni. Ti, kdo stojí za akcemi proti mlokům, udělají všechno, aby nám v Čechách zrušili svobodu slova. Snaží se nám namluvit, že chrání demokracii, ale jednají přesně naopak. Podařilo se jim už vyřadit v Čechách noviny. Budiž, nejspíš jim všechny patří. Na rušičky rádia jsme si odvykli, ale dobře víme, proč je opět používají. Naše současná odstupující vláda i velení NATO potlačují pravdu, proto jsme navázali kontakt s mloky sami. Jak možná víte, jsou to bývalí lidé, kteří po smrti získali nové tělo. Jednat se s nimi dá. Život mloků je pro ně strašný, ale my jim to ještě zhoršujeme. Mloci přitom pro nás udělali co mohli. Jejich vysílač byl zdrojem pravdy, ale není schopen překonat technicky dokonalejší rušičky. Buďte tedy jako dříve připraveni šířit pravdu potají. Dávejte dobrý pozor na odposlouchávané telefony i na počítače! Netušíte, co všechno proti nám použijí. Ale především nevěřte lžím, i kdyby byly jediným hlasem v Čechách, nebo po celém světě. Nevěřte lhářům. Poslechněte si originální, nesestříhaný záznam z prvního jednání mloků s lidmi. Tento záznam pořídili mloci. Na rozdíl od oficiálně vysílaného je naprosto autentický a není upravován. Kdo máte zájem, nahrajte si to. Poslouchejte stanovisko mloků. Je odlišné od našich oficiálních zpráv, ale určitě bližší pravdě.“

Pak následovala naše kazeta.

Nejprve náš vzkaz generálnímu sekretáři NATO. Vyzněl značně jízlivě, ale bylo zřejmé, že jde o obžalobu ze zločinů, o kterých lidé už věděli. To byla odpověď bez obalu! Následoval neupravovaný tříhodinový záznam z našeho jednání. Technicky byl slabší než oficiálně vysílaná verze, zato bez nejmenších úprav. Při jeho poslechu získal každý úplně opačný dojem. Místo mločích zástupců ustupovali právníci lidí. Provalila se tím lživost oficiální české propagandy, což bylo ze všeho nejdůležitější.

Záznam nebyl dovysílán celý. Asi po hodině se podařilo vysílání přerušit a po formální omluvě pokračoval původní pořad. Hodinu cenzorům trvalo, než přišli na zdroj našeho vysílání. Nám i lidem, kteří to poslouchali, to ale stačilo.

Ředitel Českého rozhlasu podal ještě téhož večera demisi, oficiálně na vlastní rozhodnutí. Mezi lidmi se proslýchalo, že jeho demise byla na nátlak NATO. Ani jedno, ani druhé se nedalo ověřit, ale oficiálním zprávám už Češi nevěřili.

Errata:

11.08.2021 22:29