Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zkáza

Další dny uplynuly bez jakýchkoliv zpráv od našich vyslanců i od Marešovců.

Zpráva o zničení českého osobního auta raketou NATO ve večerních zprávách sice byla, ale mluvčí NATO ji hned komentoval, podle svého zvyku značně cynicky. Vojáci NATO objevili v rozbitém autě pozůstatky hned několika mloků, takže bylo auto podle nich nepochybně regulérním vojenským cílem. O zabitém českém řidiči nepadlo ani slovo.

Ten moment jsem si nesmazatelně zapamatoval. Nebyl to zdaleka první případ, kdy Američané jako vojenský cíl označili civilní auto, ale umínil jsem si, bude-li to jen trochu možné, pořádně to někomu z těch nadutých pupkáčů omlátíme o hlavu. 

Napadlo by mě, byť jen ve snu, že tím postiženým bude sám president Spojených států? Ne, v téhle době rozhodně ne. 

Český rozhlas přestal uštěpačně komentovat, jak se mloci vyhýbají vyjednávání, ale místo toho se otočil jako na desetníku a přisadil si, že i Češi musí počítat s tvrdou odvetou, budou-li pomáhat zákeřnému nepříteli. Jaká to od nich byla hloupost! Vždyť i oni byli obviněni kvůli organizování vyjednávání ze spolupráce s mloky!

Jako první se vrátil Petráček, ale ani on nepřinesl dobré zprávy. Vladimíra Mináče prý zatkla vojenská policie MP, intervence jeho přátel byly bezvýsledné. Česká policie se od toho odtahovala a teprve po interpelaci na ministra vnitra vydala jakési nemastné – neslané prohlášení o vyšetřování a podezření ze spojení s nepřátelskými tajnými službami. Bylo vidět, že nic neví, nedokázala ani zjistit, je-li Vladimír naživu. Jeho kamarádi by nám snad chtěli pomáhat, ale nejprve nevěděli jak se s námi spojit a upřímně řečeno, teď už byli mnohem opatrnější. Petráček jim odevzdal dopis, kde jim Jaroš nabídl další možnosti spojení, ale nikdo další neprojevoval tolik odvahy jako Vladimír. Nebylo divu.

„Mají dokonalý přehled o všech autech,“ odpovídali vyhýbavě. „Jezdit autem na odlehlá místa je nebezpečné samo o sobě. Přinejmenším tím na sebe člověk přitáhne bleskovou kontrolu Military Police NATO, ti se dnes s nikým nemazlí. Chovají se tady jako Rusové v dobyté zemi.“

„A vy k tomu mlčíte?“

„Když něco řekneme, ostatní Češi nás okřiknou, že nemáme co mluvit, když se nám samotným nic nestalo.“

„A co Vladimír? Nemluvíte snad také za něho?“

„O tom nikdo nechce ani slyšet,“ přiznávali. „Jsme jako ovce, které mají v ovčíně vlka a každá doufá, že se právě jí vlčí zuby vyhnou.“

Táta Jaroš proto rozhodl postavit kratší podzemní spojku do Prahy, abychom se přiblížili přátelům. Jednal o tom s Vocáskem.

„Dám ti jednu partu,“ slíbil Vocásko. „Víc jich ani na jednom tunelu pracovat nemůže. Ale mám pro všechny lepší zprávu. Prorubali jsme se dnes do rozsáhlejší jeskyně, než je Mločí ráj.“

„Výborně – kde je?“

„Na německé straně, v Sasku. Tam nás lidé ani nebudou čekat.“

„Co děláte tak daleko?“ podivil se Jaroš.

„To je dílo manželů Koťátkových,“ usmál se Vocásko. „Koťátko své bývalé choti ukazoval krásy Labe a přitom se s ní vypravil za hranice do Německa. Říkal, že tam budou bezpečnější před helikoptérami, což je samo sebou nesmysl, ty nám nevadí ani tady, ale co bychom povídali, chtěli si po padesáti letech zopakovat svatební cestu, přejme jim to. U dna Labe objevili vyvěrající prameny velice čisté vody. Koťátko není včerejší, dal si dohromady jedna a jedna a podívali se spolu kus proti proudu. Zarazili se o úzkou skalní štěrbinu kousek od cíle, ale podle ultrazvukové ozvěny pochopili, že tam jsou nějaké veliké prostory. Když se vrátili, stačilo říct, pomohli jsme jim a těch dvanáct metrů jsme prorubali.“

„Svatební cestu?“ vybuchl inženýr Skála. „Koťátková je přece mimino!“

„No a?“ opáčil Vocásko. „Dříve se lidé také ženili a vdávali už v kolébce a pak si na sebe museli hezky rozumně počkat. Koťátkovi jsou fyzicky děti, ale psychicky dospělí a snad mají rozum, nemyslíte? Kromě toho jen obnovili co je spojovalo zaživa, neberme jim to. Držíme jim všechny prsty.“

„Dobrá,“ řekl klidně Jaroš. „Vidím, že bude čas uspořádat odbornou přednášku o sexualitě mloků, ale zatím ji odložíme na později, teď máme důležitější otázky. Jak to tam vypadá?“

„Je to větší než Mločí ráj, ale až v celkovém součtu. Žádné velké jeskyně, jenom rozsáhlejší komplex menších. Třetina je nad vodou, dvě třetiny pod ní. Je tam spousta výklenků a odboček. V jednom místě dokonce vyvěrá horký uhličitý pramen. Není tam dost kyslíku k dýchání a nemůžeme proto proniknout dál, ale brzy se promísí s okolní studenou vodou. Určitě nám to stálo za dopravu vrtačky i s motorgenerátorem.“

„Škoda, že je to tak daleko,“ posteskl si Jaroš. „Být to blíž, dal by se tam možná od nás zavést proud...“

„To je sice pravda, ale nedaleko leží opuštěné budovy německého mlýna...“

„K čemu je nám mlýn?“ mračil se Jaroš.

„Mlýn k ničemu,“ řekl Vocásko. „Vtip je v tom, že ten mlýn měl kdysi, ještě před druhou světovou válkou, vlastní vodní minielektrárnu. Turbína je malá a našimi tunely projde. Museli bychom asi rozebrat generátor, ale po částech projde všechno.“

„Takže chcete lidem tu turbínu ukrást? Vzhledem k tomu, do jaké nouze nás zahnali, nebude nic zlého, když se o to pokusíme.“

„Tak bych to nenazýval. Souhlasím, v míru by to byla krádež, i když je to opuštěné a rezivé. Ve válce se tomu může říkat válečná kořist nebo také válečná náhrada. Zdá se, že na ni lidé zapomněli a nestojí o ni, stejně tak jako o mlýn. Kromě toho nám za turbíny Blaníku dluží mnohem víc. Ještě nám mají co splácet.“

„Budiž,“ ustoupil úplně táta.

„Takových opuštěných minielektráren může být víc,“ řekl Vocásko. „Možná by to stálo za soustavnější průzkum. Lidé se jich kdysi v Německu i u nás velice lehce zbavovali. Nám by se hodily. Elektřiny nám stačí málo, ale přece jen ji potřebujeme.“

„Dobrá, máš pravdu. Můžeme se po něčem takovém podívat. Vodní síla nám asi postačí. Ale s tím průzkumem opatrně, ať si toho nevšimnou Amíci, udělali by všechno, aby nám to znemožnili.“

Konečně, až třetího dne po opuštění Mločího ráje, jsme se dozvěděli o výsledku mise Vojtěcha Salaby a mladého Víta Krušiny, kteří měli navázat na první část jednání.

V budově Českého rozhlasu nebyli úspěšní. Hlídalo ji množství vojenských policistů NATO doprovázených spíše symbolickým doprovodem České policie. Salaba se proto se svým parťákem na místě rozhodli změnit plány a zkusit štěstí jinde. V noci pronikli kanalizací do budovy Poslanecké sněmovny, kde se osprchovali a ukryli. Víta Krušinu zaujaly počítače v některých kancelářích. Rozuměl jim už zaživa, teď se mu to hodilo. Sestavil leták s peticí k Parlamentu, vytiskl jej a na kopírovacím stroji rozmnožil. Salaba zatím hlídal. V jedné chvíli se museli oba ukrýt před strážným, naštěstí si nevšiml rozpáleného kopírovacího stroje. Po jeho odchodu mloci dokončili co bylo třeba, připravili si ústupovou cestu na druhý den a pak jen trpělivě vyčkávali.

Z programu na další den věděli, jak bude jednání Parlamentu pokračovat. Obsah byl lhostejný, důležitější měl být avizovaný televizní přenos.

Sotva pět minut po zahájení odzbrojili namířenými pistolemi poslaneckou stráž a pronikli na galerii pro diváky. Tam začali před televizními kamerami mezi poslance rozhazovat letáky a volat, aby se už poslanci proboha vzchopili a nenechali ve své zemi řádit cizí vojska. Celá akce netrvala ani minutu, rozhodili letáky a obrátili se na ústup.

Ukázalo se ale, že nepočítali se vším. Do cesty se jim náhle postavili další strážní, přivolaní poplašným systémem. Nastala velice horká přestřelka. Mloci sice začali pro výstrahu střílet do stropu, ale ozbrojení strážní mířili do nich. Krušinovi hned po první ráně selhala stará zrezivělá pistole a zatímco se marně snažil uvolnit zaseknutý náboj, několik strážných ho zasáhlo. Salabovi nezbylo než uplatnit své vojenské zkušenosti a střílet také naostro. Mířil do nohou a nikoho nezabil, ale ačkoliv byl proti lidem sám, dva strážné postřelil a podařilo se mu odvléci raněného kamaráda k odkrytému kanálu, kde ho samotného lehce zranila poslední střela.

Cesta do Mločího ráje mu proto trvala mnohem déle, musel se často zastavovat a odpočívat. Víta Krušinu zasáhla střela do páteře, takže byl naprosto bezvládný. Prosil kamaráda, aby ho někde schoval a sám odplaval pro pomoc, ale Vojta se na něho osopil, jakým právem si pomyslel, že on nechá kamaráda na pospas jisté smrti?

Konečně překonali neuvěřitelně špinavé Labe a ocitli se v čistší, studenější Jizeře. Byla sice hnědá od kalu, ale aspoň ne tak kyselá. Pak už to šlo rychle. Salaba použil telefon připravený pro Vladimíra Mináče, ale nejbližší tunel byl zavalený, pokračoval tedy k dalšímu a tam se konečně setkal se záchrannou četou. Jaroš Salabovi vytáhl z rány kulku, vyčistil mu ji a obvázal. Popřál mu brzkého uzdravení spolu s upřímným uznáním, že oba udělali víc než mohli. Salaba to přijal s oprávněnou hrdostí.

Vít Krušina byl na tom podstatně hůř. I když naše mločí nátura vydrží mnohem těžší zranění než člověk, Víťu zasáhlo tolik střel, že krátce před setkáním se zachránci zemřel. Znamenalo to reinkarnaci, ale nějaké zárodky jsme připravené měli, takže to byl čistě technický problém. S Víťou se jistě brzy setkáme.

Letáky shozené mezi poslance byly poměrně stručné, jednostránkové. Vojtěch Salaba nám jeden z nich, promáčený a modrý od krve, donesl v kapse kombinézy do Mločího ráje, abychom mohli posoudit, co ti dva spolu vymysleli.

Mlčky jej předal Jarošovi.

„Vážení poslanci České republiky!

Zatímco trestuhodně ztrácíte čas, armády NATO před vašima očima zabíjejí na území vašeho státu mloky i lidi. Nebudeme trpně čekat, až nás vaše lhostejnost s nenávistí vyhubí. Tento týden se radikálnější část mloků vzepřela Šéfu Salamandrovi, který nás od nepřátelských akcí proti lidem zdržoval, neboť věřil, že dostanete rozum. Přestali ho poslouchat a rozhodli se oplatit vám naše mrtvé.

Zahubili jste nás už 10% – slovy deset procent. Teď ale bude řada umírat na vás, lidech. To není plané vyhrožování! Připravte se, hrozí vám úplné vyhubení a bude to kruté! Deset procent lidstva znamená šest set milionů mrtvých, uvědomte si to. Nemusí padnout jen hlavy všech, kdo tuto válku zavinili, ale i hlavy milionů lhostejných, kteří jim v tom nebránili. Nevinný není nikdo z vás. Měli jste včas jednat, jak vám měl velet rozum. Jednali jste jinak? Vaše chyba!

Stále jsme ochotní jednat, ale tentokrát už ne za pouhé uznání. Odvrátit rozsudek smrti nad vámi už není jen v našich silách, zabránit kolosálním ztrátám na vaší straně bychom mohli jedině společně s vámi. Prostředky na to máme, ale potřebujeme i vaši spolupráci. Měli byste nás co nejdříve kontaktovat, ale muselo by to být okamžitě a to nevidíme reálné. Vaše zpupnost tomu brání. Až apokalypsa vypukne, bude pozdě.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne.

A někdy i ten, kdo tomu kopání ochotně přihlížel.“

Táta Jaroš si to mlčky přečetl. Neřekl nic.

Bylo to stejné, jako kdyby promluvil.

„Škoda, že tu nemáme televizi!“ litoval Salaba.

Nemusel litovat, nebylo čeho. V televizním studiu někdo bdělý a ostražitý přenos hned na počátku pohotově vypnul, aby se k lidem nic nedostalo.

Potíž nastala s poslanci, zejména když zjistili, že událost proběhla úplně bez povšimnutí médií a ještě víc, když se ministři vnitra, obrany a tajné služby pokusili celou záležitost prohlásit za státní tajemství.

„Vy to chcete ještě zatloukat?“ rozčílil se jeden poslanec Strany Rozumu. „Neuvědomujete si, že zatajit to je zločin? Nevíte, že ve Francii vojáci stříleli do lidí a pak je lidi pověsili rovnou na nejbližší stromy?“

„Právě proto! O tak nebezpečném spiknutí nemůžeme přece uveřejnit vůbec nic!“ argumentoval ministr pro tajné služby.

„Bojíte se, že nás lidé také začnou věšet? Upřímně řečeno, ani bych se tomu nedivil,“ pokračoval poslanec Strany Rozumu.

„Vy to schvalujete? To je přece napomáhání šíření nebezpečných spiknutí, zaměřených k podpoře násilí...“

„Jděte už do háje se spiknutím, pitomci!“ vybuchl jiný z poslanců.

„No dovolte!“ ohradil se napadený, ale kolegu tím nezastavil.

„Prostě se nám podařilo zahnat mloky do kouta, což by si rozmyslel i vůl, i kdyby šlo o pouhého psa. Co udělá pes? Kousne, to je jasné. Co udělají mloci? Nekousnou, to je snad také jasné, jsou přece inteligentní a mají něco účinnějšího! Nepochopili jsme, že před naším klackem neuhýbá malý neškodný psík, ale jedovatá kobra? To je ale naše chyba! Nestačily nám ani dva dny na záchodě? Vykoledovali jsme si tedy větší facku! Nevím co to bude, ale obávám se, že se to pouhé salmonelóze podobat nebude. Neměli bychom se mlokům omluvit, sjednat s nimi příměří a uznat, že mají také právo na život? Já si to tak myslím, jen se obávám, že nám to naši spojenci nedovolí. Jsou ještě zabedněnější než my – a to už je co říct! A vaše řečičky o spiknutí odmítám poslouchat. Chce se mi z nich zvracet, stejně tak jako z idiotů, co mají v téhle chvíli drzost něco takového veřejně i tajně pindat.“

„To je otevřená urážka!“

„Ale zasloužená! Pořád lepší, než viset na lucerně. Tuhle chmurnou perspektivu vidím pro nás všechny, jestli se nevzpamatujeme.“

Zasedání Parlamentu se nakonec nedohodlo a odložilo věc na další den. Protesty poslanců Strany Rozumu, kteří trvali na nepřetržitém jednání, byly příliš ojedinělé. Brzy ale měli všichni příležitost své názory přehodnotit.

V ranních zprávách rozhlasu se objevila okrajová a nepříliš zajímavá informace o neznámé epidemii, která se objevila na východním pobřeží Spojených států. Nikoho neznepokojila – kromě nás. My jsme výskyt nové nemoci očekávali. Možná dřív, ale rozhodně ne tak daleko.

„Marešovci!“ zaťal bezmocně pěsti Jaroš. „Oni vážně přeplavali Atlantik!“

Jako první pochopil, co to znamená. Upřímně řečeno, ničeho se neobával tak jako tohohle. A měl pravdu. V Evropě bychom lidi vakcínou zachránili, samozřejmě jen za předpokladu, že nás lidé včas uznají a nechají nás nerušeně jednat. Spousta lidí by to nejspíš odnesla i tady, ale za Atlantikem? Tam to bylo úplně nad naše síly.

Co následovalo potom, začalo velice rychle nabývat rozměrů předem ohlášené apokalypsy. Zatímco první zpráva byla nejasná, další o pouhé tři hodiny pozdější byla konkrétnější a vážnější. Neznámá infekce podle všeho zasáhla tři města: Washington D.C., Philadelphii a sousední Baltimore. O jejích účincích se již hovořilo s respektem, či spíše s nefalšovanou hrůzou. Podle očitých svědků tam všude na ulicích ležely tisíce lidí. Někteří v hrozných křečích umírali s modravou pěnou u úst, jiní už jen bezvládně čekali na smrt. Nikdo jim nepomáhal, zachránce zpravidla rychle postihl osud obětí. Nakažlivost byla příliš veliká, stačilo se nakažené oběti dotknout, uvažovalo se, že se to šíří i vzduchem, ale ochranné masky proti tomu nepomáhaly. Davy vyděšených lidí s hrůzou prchaly z ohrožených oblastí do vnitrozemí. Koho zastihly první příznaky nevolnosti za jízdy, stačil někdy zajet na krajnici a zastavit, ale často v křečích sešlápl plyn na podlahu a neřízené auto vzápětí způsobilo těžkou dopravní nehodu. Ambulance se nikde neobjevovaly. Záchranný systém se zhroutil.

V poledne se president Spojených států obrátil na OSN. Oznámil, že se jeho země stala terčem nepředstavitelného barbarského útoku biologickou zbraní. Útočníkům se podařilo zákeřně vyřadit i Pentagon, ale záložní velitelství ve Skalistých horách není zasaženo a Spojené státy proti útoku podniknou důrazné odvetné kroky. Je dokázáno, že nepřítel má tajné sídlo v Evropě, v podzemních prostorách České republiky. Je nezbytné toto hnízdo vypátrat a zničit.

Český velvyslanec projevil presidentovi účast a slíbil mu všemožnou pomoc proti mlokům, včetně vojenské. Odpovědí bylo ultimátum, aby Česká republika do dvanácti hodin složila zbraně a nebránila spojeneckým armádám v žádných akcích na území svého státu.

Český velvyslanec na tento požadavek okamžitě přistoupil a opakoval i nabídku vojenské spoluúčasti armády České republiky ve všech operacích spojenců.

„To snad ani není člověk,“ podotkl nevěřícně Jaroš, když jsme vyslechli zprávy. „Vždyť má páteř hada! Co jejich sliby, že s námi budou jednat? Chtějí to snad zastavit sami? Nemají nejmenší šanci, jediná naděje je naše vakcína! Jak ji ale máme použít, když nás zaženou do podzemí?“

„Nechte ho,“ řekl nemluva Machač. „Za pár hodin náš velvyslanec nejspíš spolu s ostatními zhebne. Skoro bych mu to přál.“

„Sliby porušili už zabitím Frolíka,“ pokrčil rameny učitel Čupík. „Těžké jednání, když se jedni necítí zavázáni tím, co dohodnou druzí. Ani Marešovci s lidmi nejednají v rukavičkách. Lidé neznají okolnosti, jistě si myslí, že jsme zaútočili my a právem se cítí ohroženi. Vsadím se o co chcete, že nikdo z Američanů nemá ani tušení, co se v Evropě děje, každý to nutně vidí jen jako zákeřný útok proti nim.“

„Salaba s Krušinou našemu parlamentu přece jasně řekli...“

„Náš parlament se bude nejprve týden hádat a pak schválí návrh vlády, že je nutné pomoci Američanům, jenže ne vakcínou od nás, spíš naším vyhubením. Vsaďte se!“

Bohužel to bylo velice pravděpodobné, a nám tak nastaly jiné starosti. Nabídka naší spolupráce při zmírnění a zastavení epidemie v Americe nevylučovala, že proti nám lidé nejprve nepodniknou nějakou velkou akci. Museli jsme se raději připravit na frontální útok vojsk NATO, navíc podporovaný českou armádou.

Jaroš se rozhodl přemístit pro jistotu v noci třetinu mloků pod vedením učitele Čupíka, inženýra Skály, Igora Filipa a Josefa Vocáska do nového sídla v Saském ráji, ačkoliv to tam zdaleka nebylo připravené. Karavanu měl vést učitel, neboť Skála, Filip a Vocásko už tam byli a právě se snažili na podzemním potoce smontovat turbínu, tajně přivezenou z ruiny německého mlýna. Noví kolonisté dostali kontejnery se zásobami, několik hrstí červích a žabích vajec, aby si mohli založit chov, žárovky a obloukové lampy pro skleník, kotouče kabelů ze zásob Blaníku, tranzistorový přijímač a kazetový magnetofon, které nám nedávno věnoval Vladimír – a pak už jen přání, aby všechno ve zdraví přečkali.

„Plujte opatrně a nenechte se zaskočit,“ nabádal učitele a jeho konvoj táta Jaroš. „Až dorazíte, pošlete k nám někoho se zprávou, ať o vás nemáme strach!“

Ve večerních zprávách rozhlasu se objevila další hrůzná svědectví o epidemii. Seděli jsme kolem malého přijímače všichni, co jsme se sem vešli.

Obrovský komplex Pentagonu hořel plameny, viditelnými z oběžné dráhy družic, nebo z třiceti kilometrů po zemi. Byly tam rovněž zmínky o výskytu epidemie přímo v centru New Yorku. Hořelo několik mrakodrapů a nikdo nehasil. Byla to má vina, měl jsem si uvědomit, že ani ochromení nemusí být nevinné, pokud se dotkne všech. Proti modré smrti kmene 618 to ale bylo zanedbatelné a kromě mého svědomí nikoho ani nenapadlo mi to vyčítat. Napadlo mě přitom malé zlepšení svého kmenu, které by to eliminovalo, ale jak se říká, pozdě bycha honit. Nemohl jsem opravovat protobaktérie někde v Americe a tady to nemělo smysl. Zasažená oblast mezitím pohltila město New York a přerušila spojení se všemi oficiálními místy. Státy se marně pokoušely kontaktovat své zástupce v Organizaci Spojených Národů. Z postižených milionových měst přestávaly přicházet zprávy úplně, jako kdyby prostě přestala existovat.

„To je strašné,“ držel táta hlavu v dlaních. „Kolik nešťastníků může za ty dva dny zemřít? Milion? Dva? Nebo spíš dvacet? My teď můžeme nanejvýš omezit počet obětí, jenže to nás musí nejprve někdo uznat! Vakcínu máme připravenou, řada je na nich, ale nejhorší je, že s námi ani teď nejednají! Můžeme jen čekat.“

„Možná použili jen Pavlovu ochromující kulturu,“ nadhodil Jiří Jošt.

„Modravá pěna u úst je charakteristická pro kmen 618,“ vrtěl nešťastně hlavou táta. „Pavlovy ochromující se tak neprojevují. Nedělejte si zbytečné naděje.“

Zprávy ze Spojených států se začaly opožďovat a byly čím dál tím děsivější. Vlna epidemie přeskočila z východního pobřeží do vnitrozemí. Nesli ji v sobě lidé prchající ve statisících automobilů, šířila se vlaky, stovkami letadel. Nejprve k Floridě, pak, jako kryté vozy pradávných kolonistů, vítězně postupovala přes pláně na západ. Další a další města se odmlčovala. Cesty byly lemované vraky tisíců aut, jejichž ochromení řidiči havarovali. Neřízené vlaky najížděly do jiných, s oblohy padala letadla.

„Nešťastníci!“ naříkal Jaroš. „Netušili, co provádějí?“

Myslel tím Mareše a jeho partu, ale dalo se to chápat i na Američany.

„Věděli to,“ ujistil jsem ho. „Doufám, že se to už brzy zastaví.“

„I tak to bude strašlivé počítání,“ lamentoval. Měl pravdu, ale nemohli jsme proti tomu nic dělat. Ve zprávách nebyla ani zmínka o jednání lidí s mloky. Jako kdyby se v našem parlamentu vůbec nic nepřihodilo.

V noci se vrátila Eliška se zprávou, že se mlokům podařilo dorazit do Saska.

„Inženýr Skála s Filipem rozebrali generátor,“ sdělovala nám. „Byl v něm nějaký zkrat ve vinutí či co, po roztočení turbíny začal prskat a kouřit. Zdálo se mi to strašně zrezivělé, ale oni to tak zle nevidí. Říkali, že budou muset převinout jen jednu cívku.“

„Nepotřebují ještě nějaké dráty?“ staral se Jaroš.

„Vzkazují, že všechno potřebné mají. Nářadí i materiál. Je to otázka trpělivosti a možná baterií, protože si na to musí ve tmě svítit...“

V té chvíli se ozvala strašlivá rána, země se roztřásla, všechna světla zhasla a se stropu jeskyně se začaly sypat kameny. Skála pod námi se houpala, drželi jsme se čeho se dalo a snažili se očima proniknout tmu kolem nás. Viděl jsem bledé siluety mloků, nezřetelně svítící infračervenou aurou, jinak byla tma. Ohlušující dunění pokračovalo, jako by uvnitř naší jeskyně udeřil hrom a ozvěna jen zvolna doznívala.

„Zemětřesení!“ vykřikl někdo.

Naštěstí už to přestávalo. Hukot a dunění zvolna utichaly, skála se nám přestala chvět pod nohama, ale ještě chvíli se sesouvaly uvolněné kameny a padaly do jezírka. Pak nastalo ticho.

„Nestalo se někomu něco?“ vykřikl táta nahlas přes celou jeskyni. Nejspíš ani on nevěděl co se děje, ale jako správný kapitán myslel na druhé: „Není někdo zraněný?“

„Haló, je tady někdo?“ ozvalo se zdola, podle hlasu Inka Mráčková. „Pomůžete mi v žabíně? Všechny žáby se mi splašily, sama je nezvládnu!“

Na potvrzení jejích slov jsme ze vzdáleného žabína slyšeli zoufalé kvákání žab.

„Jděte někdo s Inkou, ale jen ti silnější!“ odpověděl Jaroš. „Žáby jsou vyplašené, ať někomu neublíží.“

„Co to bylo?“ zeptal se kdosi ve tmě bezradně. Začínal jsem tmě přivykat, viděl jsem alespoň slabou infračervenou auru od nejbližších mloků.

„Nejspíš zemětřesení,“ odtušil Jaroš. „Pod zemí jsme ještě nic takového nezažili. Bylo to velmi působivé a jistě se to projevilo i na povrchu, snad to bude brzy v rádiu.“

Až teď jsme se z toho trochu vzpamatovali.

„Řekl bych, že pod zemí je to horší než nahoře,“ otřásl se Jirka Jošt. „Navíc ta tma... doufám, že to bylo poprvé a naposledy!“

„Evropa je naštěstí tvořena masívnější pevninskou krou, takže je tu zemětřesení poměrně řídkým jevem,“ začal jsem s přednáškou...

„To je teď vedlejší,“ přerušil mě někdo netrpělivě. „Co je se světlem?“

„Klid, jdeme se podívat na pojistky. Máš někde baterku?“ obrátil se Jaroš na mě. Hrábl jsem po paměti do bedny na zemi za mnou. Byla tam. Rozsvítil jsem ji a objel svítícím kuželem hlavní jeskyni. Byla plná prachu, ačkoliv na mnoha místech neustále tekla po stěnách voda a na dně bylo jezírko. Po takovém otřesu ale nebylo divu.

Spěchali jsme s Jarošem k přívodům elektřiny. Ano, byl tu vypadlý jistič. Opatrně jsem jej zapnul. Dva menší jističe rozvodné desky okamžitě zarachotily na znamení, že někde budou ještě další zkraty, ale dosud se houpající světla opět vzplála. Znamenalo to, že turbína nedoznala úhony a chyba je nejspíš ve zkratech na vedení.

„Zkontrolujte zatím hlídky!“ řekl už klidnějším hlasem táta.

„Jižní tunel je bez vody!“ hlásil okamžitě náš velitel tunelových hlídek Jirka Jošt. „Někde tam dole jsou Jiřinka s Michalem! Jdeme tam, přece je tam nenecháme!“

„Bez vody?“ podivil se táta. „To není dobré. Doufejme, že se tam neudusili! Jděte jim naproti, ale opatrně! Voda vám už nebude pomáhat! Až se vrátíte a v tunelu nikdo nebude, uzavřete propusti a tunel utěsněte.“

Věnovali jsme se kreatoru, transkriptoru a počítačům. Na monitor Trojky spadl balvan a každému bylo jasné, že ty střepy nikdo nikdy neslepí. Tím víc jsme se věnovali zbývajícím počítačům. Všichni zjišťovali, co se pokazilo, každý dělal, co bylo třeba. Z žabína se ještě ozývalo poděšené kvákání žab, ale už i chlácholení. Čtvrt hodiny poté se z Jižního tunelu vyhrabali tři zachránci a s nimi oba zachraňovaní.

„Jsme všichni, nikomu se nic nestalo,“ hlásil spokojeně tátovi Jirka Jošt.

Také my jsme měli zkontrolované počítače. Bohužel jen dva. Třetí pracoval jen po připojení cizího monitoru, jeden z počítačů tedy bude bez ovládání. Mohli jsme ho použít jako diskový server, takže to byla ztráta třetiny výpočetní kapacity.

Uvolněné padající kameny způsobily i pár drobných škod, skály tu a tam skříply elektrická vedení, ale celkem jsme to přečkali dobře.

Za dvě hodiny jsme měli úplný seznam škod. Všechny jižní tunely byly zřejmě zničené. Betonová křižovatka, kde se zdržovaly hlídky, byla stisknutá jako obrovskou pěstí. Ne úplně, to by Jiřinka s Michalem nepřežili, ale dalo jim práci protáhnout se zdeformovanými tunely pryč, ačkoliv oba dva patřili mezi mladší a tedy štíhlejší. Brzy se z tunelů ztratila voda – náraz prolomil uzávěry a ty ji už neudržely. Naštěstí se místo vody do tunelů rychle dostal vzduch a nikde nevznikl smrtící podtlak.

„Vzpomínáte, jak se nedávno Dalibor v tunelu utkal s tím americkým robotem?“ napadlo náhle tátu. „To bude ono! Američané si jistě zapamatovali, kde to bylo. Mohli získat dojem, že naše sídlo je poblíž místa, kde robot narazil na hlídky. Kdyby tam navrtali sondu, nic by neobjevili, strefit se do úzkého tunelu by byla úžasná náhoda, ale mohli do vrtu dopravit co nejvíce trhavin, aby nás zničili.“

Vypadalo to pravděpodobně, ale Michal býval kdysi střelmistrem v kamenolomu a hned se vytasil s pochybnostmi.

„To by musela být příliš veliká nálož,“ namítal. „Nemáte představu o trhavinách, ale já jsem kdysi připravoval i obrovské komorové odstřely! Museli by odpálit několik desítek tun perunitu na více místech současně, to by byla příliš složitá a drahá záležitost a připravit ji za týden? Neříkám, že to je nemožné, ale museli by sebou setsafra hodit. Pravda, křižovatku to skoro rozpláclo i s námi, to by pořádné náloži odpovídalo, ale že by se to projevilo až tady? To nebyla žádná prskavka! Věřte mi, rozumím tomu.“

„Byl to příšerný náraz,“ otřásla se pouhou vzpomínkou Jiřinka. „Vážně jsem si myslela, že nás to rozmačká. Nikomu to nepřeju.“

„Taky mi to na chvíli vyrazilo dech,“ souhlasil Michal.

„Ale co teď? Naštěstí jsme to přežili zdá se, že beze ztrát,“ oddechl jsem si. „Jestli to bylo dílo naší armády, pak to bylo jen další parádní plácnutí do vody.“

„Zato lidé na východním pobřeží Spojených států jsou na tom hůř,“ povzdychl si Jaroš a otočil téma debaty jinam. „Kolik lidí tam bez pomoci umírá? Neodvažuji se to ani odhadnout. Musí tam být pravé peklo. Smrt tam právě teď slaví úžasné žně podobné Apokalypse!“

Bohužel, v té chvíli ještě netušil o žních, jaké měla smrt mnohem blíž. 

„Proč to nechali dojít tak daleko?“ řekla vyčítavě Jiřinka.

„I my jsme vinní!“ zahřměl náhle táta. „Nikdo není bez viny, aby mohl házet kamením!“

„Ty můžeš,“ opáčil jsem klidně a s jistotou. „Jestli někdo na celém světě udělal pro mír mezi mloky a lidmi více než ty, sním svou bundu.“

Podíval se na mě vděčně, ale nepřestal.

„Kdybych včas vymazal z disku ten smrtící kmen, nic takového by se nestalo,“ obviňoval se dál nešťastně.

„To není tvoje vina,“ odtušil jsem. „Ani já necítím vinu. Mohli bychom to snad vyčítat Marešovi a jeho partě, ale mám za to, že i to by bylo falešné.“

„Kdo je tedy vinen?“ vybuchl opět táta.

„Lidská hamižnost, opojení mocí a nepřejícnost,“ odtušil jsem klidně. „Mareš to podle mě přehnal, ale alespoň pochopil, že hlavní viník nebude v Evropě. Tady jen všichni tancovali podle cizí píšťalky.“

„Ale co nevinní lidé? Tady i ve Spojených státech, všude jsou miliony nevinných, kteří s tím nemají nic společného. Proč ti mají umírat?“

„Protože si zvolili za představitele pitomce, co nechali volnou ruku generálům.“

„Proč ale mají umírat děti, které nikoho nevolily?“

„A proč máme umírat my? My jsme přece také nevolili ty nafoukané, arogantní poslance našeho Parlamentu, kteří pořád nechápou, že jsou to oni, kdo by měl v téhle prašivé válce v krutých bolestech umírat! Proč má ve své kanceláři dál tloustnout ten pupkatý byrokrat Thorovský, který určitě dodnes nechápe, že nejsme míň než on?“

„Kdyby tehdy uznal tvou závěť, nic by se mu nestalo a všechno by dopadlo úplně jinak,“ přidal se Michal.

„Kdyby? Neuznávám žádné kdyby!“ vybuchl Jaroš, ale byl to zřejmě poslední nutný výbuch, po kterém se náš táta uzavřel do sebe.

Zprávy z Čech dávaly konečně tušit náznak toho, že i Parlament pochopil vážnost situace, takže to už bylo víc než vážné. Vláda ohlásila na všech kanálech televize i na rozhlasových stanicích zvláštní vysílání pro obyvatele. Čekali jsme u reproduktorů, aby nám neuniklo ani slovo. Tušili jsme – a celkem správně – že to bude o nás a možná i o nás. Že jim to ale trvalo!

Nejprve měl řeč dosavadní předseda Poslanecké sněmovny. Po poměrně dlouhém úvodu, kde kromě chvály na vládní strany nebyla prakticky žádná informace, konečně zazněla věta, kde bylo soustředěno prakticky všechno.

„Všichni občané musí přispět s pomocí obětem preventivního jaderného úderu, který dnes v noci podnikly armády NATO proti mlokům!“

„Panebože!“ zaúpěl Jaroš. „To nebylo zemětřesení!?!“

Odvrátil se a schoulil jako boxer po těžkém úderu, když už nemá sílu pokračovat. Náhle vyskočil a utekl dozadu k počítačům. Běžel jsem ho povzbudit, ale odstrčil mě.

„Nech mě, Pavle!“ požádal mě bezbarvým hlasem. „Nech mě být. Jdi k ostatním a pomoz jim to přečkat. Já... já už nemohu...“

„Mohli jsme to čekat,“ řekl jsem tiše. „Marešovci taky...“

„Mohli?“ podíval se na mě táta bezbarvým pohledem. „My snad ano, Marešovci rozpoutali Apokalypsu, očekávali jsme protiúder, to ano. Ale ne atomový! Ten by přece udělal strašlivou paseku především mezi lidmi nad námi, nemyslíš? Ba ne, tohle je trochu moc. Bál jsem se toho, ale netušil jsem, že skutečnost překoná i mé noční můry. Pavle, jdi k ostatním a nech mě chvilku být. Já pak za vámi přijdu.“

Vrátil jsem se tedy k rádiu. Nelítostné zprávy pokračovaly. Radioaktivní stopa se natáhla přes celé Východní Čechy až do Polska, všude probíhala evakuace. Nejhorší to bylo v blízkém okolí epicentra výbuchu. Atomový úder nebyl veden v horách proti Blaníku, jak jsem si v první chvíli myslel, ale mnohem blíž, tam co nedávno Dalibora napadl americký robot. Atomová střela explodovala podle všeho přímo nad podzemní betonovou křižovatkou s Jiřinkou a Michalem. Nezachránil by je beton, spíš sto metrů poměrně pevné skály. Na povrchu to ale stálo za to. Z Českého ráje se stalo české radioaktivní peklo. Kvůli utajení Čechy nevarovali a podle odhadů v rádiu zahynulo v okolních vesnicích při výbuchu několik set lidí, nejspíš podstatně víc.

„Tohle generálové pořádně přehnali,“ komentoval jsem suše. „Tohle budou těžko před soudem vysvětlovat.“

„Američané si zdůvodnění jistě najdou,“ odtušil Eda Lipinský. „Mají k té nenávisti důvod, Marešovu katastrofu na svém východním pobřeží. Určitě se cítí v právu, budou vykřikovat, že je to všechno naše dílo a že nás musí zničit, i kdyby to odnesla půlka Evropy. A vsaď se, že se to k žádnému soudu nedostane! Kdo by žaloval velení NATO? Vítěze přece nikdy nikdo nesoudí!“

Na to také nebyla žádná odpověď.

„Jak je možné, že jsme ještě naživu?“ obrátili se na mě někteří s otázkou.

Čekali asi, že budu vědět všechno, ale i já jsem se mohl jen dohadovat.

„Zachránil nás jistě skalní masiv nad našimi hlavami,“ uvažoval jsem rychle. „Neutrony tím neprojdou dále než pár metrů, gama záření pár desítek metrů. Pod naší silnou vrstvou skal nás záření nemuselo postihnout, což se uvidí až časem, když nemáme možnost radioaktivitu měřit. Viditelné světlo nepronikne skálou ani metr, takže jsme vlastně zažili pouze bořící účinky tlakové vlny, naštěstí také zmírněné vrstvou skal. Proto nám tady spadlo na hlavy jen pár kamenů. Kdyby použili největší kalibr co mají, možná by nás rozdrtili i takhle hluboko, ale to by pak opravdu smetlo půlku Evropy.“

„I tak to stálo za to,“ vrtěl hlavou Jirka Jošt.

„Nám se nic nestalo, zato lidem nahoře je asi ouvej,“ litovala je Otylka. „Ale jak vlastně posloucháme rádio, když sem nic neprojde?“

„Máme sem zvenku protaženou anténu. Po ní ale projde jen rádiový signál.“

„A co radioaktivita venku? Nebude pro nás nebezpečná?“

„To po mně nechtějte vědět. Asi bude. Kdybychom měli měřicí přístroje, věděli bychom víc. Raději poslouchejte, nebo se nic nedozvíme.“

V Českém Parlamentu se mezitím rozpoutaly vášně.

Poslanci Strany Rozumu vydali vlastní prohlášení, v němž použití nukleární síly ostře a nekompromisně odmítli a žádali, aby Česká republika v Radě NATO jakékoliv další neuvážené akce podobného druhu proti mlokům vetovala. Uvažovali i o podání obžaloby u mezinárodního soudu v Haagu, ale tento návrh neprošel.

„Situace je skutečně katastrofální,“ řečnil jeden z nich. „Ale uvědomme si, kdo ji způsobil! My, lidé! Stačí vytáhnout záznamy, kdo hlasoval pro zákony na vyhubení mloků. Drtivá většina! Katastrofa ohlášená mloky začala ve Spojených státech. Podle všech dostupných známek si ji nedokážeme ani představit, umírají tam miliony lidí a zřejmě to opravdu způsobili mloci. Chtěli jsme je vyhubit, takže se teď cítí v právu vyhubit naopak nás. Nemusíme s nimi souhlasit, ale to je asi tak všechno, co můžeme proti nim udělat. Můžeme být jen rádi, že je to na opačném konci světa, ačkoliv to mohli stejně tak dobře použít proti nám. Ale není to dost daleko, šíří se to a může to velice rychle zasáhnout celý svět. Nejspíš budeme muset požádat mloky o příměří, přiznat porážku a omluvit se jim, než se zkáza rozšíří úplně. Uvědomte si, jaké požadavky na nás až dosud kladli: abychom je uznali za rozumné tvory a nechali je žít. Kdybychom to udělali hned, nic bychom neztratili. Teď nám jde o všechno, ale zavinili jsme si to sami, vlastní tupostí.“

„Snad mloky po tom všem nepodporujete?“ zbrunátněl předseda Parlamentu. „To by přece bylo nepředstavitelné!“

„Ne, jednáme z pudu sebezáchovy,“ opáčil poslanec Strany Rozumu. „Mloci nám přece tvrdili, že mají prostředky nejen jak to vyvolat, ale i zastavit. Můžeme jen doufat, že nás zachrání. Uvědomte si, čeho jste dosáhli vaším preventivním jaderným úderem? Mloky jste nevyhubili, jsou přece i v Americe. Teď můžeme očekávat, až epidemie přeskočí ze Spojených států na zbytek světa, čeká nás příšerná smrt a skončí to vyhubením lidstva. Jestli se i mloci rozhodnou nevyjednávat, bude s námi konec. Doufám, že jsme je od jednání neodradili a ještě máme naději. Přestaňme si hrát na neomezené pány tvorstva! Dostali jsme jasně na vědomí, že se buď naučíme žít s jinými rozumnými tvory v míru, nebo na světě zůstanou jen oni, ale bez nás. Tak je to!“

„Američané určitě brzy přijdou na lék!“

„Nedokázali si poradit ani s AIDS, která by se dala zastavit i pouhou karanténou, kdyby opravdu chtěli. Tohle je přitom něco úplně neznámého, cizího.“

„Vidíte, chtějí nás vyhubit! Musíme se zapojit do pátrání po mločích doupatech!“

„Co tím chcete dosáhnout? Uvědomujete si vůbec, co chcete?“

„Když je objevíme, všechno rychle skončí! NATO nás zachrání!“

„Skončí? Svrhnou nám na hlavy další atomovku, idioti!“

„To je nepřípustná propaganda! Nadržování mlokům!“

„Nechte už toho! Propagace násilí je trestná!“

„Atomovými bombami nás chtějí zachraňovat?“

„Kdyby to bylo nutné, proč ne?“ přisadil si někdo ironicky. „Budou nás nejspíš zachraňovat do posledního Čecha! Ještě dvě nebo tři atomové bomby a můžete ty své nesmyslné pohádky o záchraně vykládat už jen pomníkům na hřbitovech!“

Rozhlasový přenos divoké hádky v Parlamentu přerušili oznámením, že další zprávy bude podávat pouze tisková mluvčí po skončení jednání.

Zůstali jsme v našich jeskyních oddělení od světa.

Táta Jaroš se teď zdržoval u zadního počítače, kam si přenesl jeden monitor, aby byl sám. Další den uplynul v pochmurné náladě. Jednoho z učedníků elektrikáře Filipa při opravě nesvítící lampy zasáhl elektrický proud. Zasažený naštěstí spadl do jezírka, kde se ve vodě sám rychle vzpamatoval, ale táta učedníkům ihned zakázal práci pod proudem jako příliš nebezpečnou a ještě vynadal Filipovi, že je k tomu pouští. Filip zabrblal, že nechtěl kvůli opravám vypínat osvětlení, ale výtku uznal. Na to, že se nic nestalo, se neodvolával. Příště by to dopadlo i hůř.

Po dlouhé době jsme měli k obědu maso. Žáby v Mločím ráji byly příliš mladé, ale jedna byla ostatními pošlapaná tak, že nezbylo než ji utratit. Jaroš kdysi zakoupil do Blaníka velkou ledničku, ale neprošla tunely a zůstala tam. Proto jsme museli maso spotřebovat hned po porážce, jinak by se zkazilo.

„Jsme vlastně kanibalové,“ tvrdila nešťastná Inka Mráčková. „Nenarodili jsme se všichni ze žabích vajec? Ty žáby jsou naše mámy! A my je zabíjíme a jíme.“

„Nemáš pravdu,“ zvedl oči Jaroš. „O příbuznosti nemůže být řeč. Používáme žabí vejce jen jako prostředí k vývinu našich vlastních zárodků.“

„Je to podobné, jako když lidé nosí jako oděv kožešiny zvířat,“ dodal jsem.

„I ty kožešiny jsou nepřípustné barbarství!“ opáčila Inka dotčeně. „Víte, kolik kožešin se ve světě úplně zbytečně spotřebuje...“

To už jsem se neudržel a vybuchl.

„Prosím tě, Inko, zmlkni už! Záleží ti na červech, na žábách, teď do toho zapleteš kožešiny, zatímco v Americe umírají miliony lidí a v Čechách se rozlézá radioaktivita! Jdi mi k šípku se svými pseudostarostmi!“

„Ty jsi přece dal ty vražedné baktérie Marešovi!“ urazila se.

„Já jsem mu je nedal, vzal si je sám. Až se vrátí, pokud se mu to vůbec podaří a svědomí mu dovolí přijít mi na oči, má to u mě schované. Vycházel jsem s nimi jako kamarád, ale co mi provedli, to se mezi kamarády nedělá. Udělal jsem jim jenom kmen, který měl sloužit jako vážné varování, ale neuhlídal jsem je. Tím hůř pro ně!“

„Ale ty smrtící baktérie... Tys je přece udělal!“ ustupovala Inka.

„Vymyslel je táta. Kdyby věděl, komu se dostanou do ruky, smazal by je dávno. Už bych je dokázal vymyslet také, ale ani mě to nenapadne. A budu si teď dávat pozor na každého, kdo stojí za mnou. Myslel jsem, že to jsou kamarádi, ne krysy!“

„Kluci, nechte toho!“ napomínal nás rozvážně Eda Lipinský. „Bylo přece mezi námi tak krásné kamarádství! Všechno zkazíte!“

„Kluky nech být,“ odsekla Inka. „Jsme přece holky!“

„A dost už!“ zvýšil hlas i Eda. „Potřebuji dobrovolníka na obhlídku Blaníka.“

Ačkoliv Blaník obsadili Američané; anebo možná právě proto, občas jsme je kontrolovali. Vypadalo to jako pohádka, ale naše zničená pevnost ještě žila. Američané zničili trhavinou rozvaděče. Bliklo to, ale světla v Blaníku svítila dál. Vyhodili tedy do vzduchu Čtyřku, potom i Dvojku. Ani teď světla nezhasla. Mločí hlídky zjistily, že se teď Amíci hemží kolem turbíny Trojky, chtěli ji asi také vyhodit do vzduchu. Proč? Nás tam nenašli, tak si aspoň chtěli dokázat, že dovedou ničit? Celý svět přece ví, že vojáci nic jiného než ničit nedovedou!

Édovi se přihlásili hned dva a tím byl oběd ukončen. Kdo měl co na práci, odešel v ní pokračovat, kdo neměl co dělat, staral se o mládež od píky.

Teprve večerní zprávy přinesly trochu rozruchu.

První novinku přinesl Eda Lipinský. Týkala se Američanů v Blaníku a byla pro ně bohužel tragická. Vyhodili do povětří turbínu Trojku a tentokrát po mohutné explozi všechna světla v Blaníku zhasla. Vítězné jásání Američanů ale přehlušil hukot vody. Valila se z odtoku turbíny a rychle stoupala. Betonová drť ihned ucpala odtok i kanalizaci, ale kanalizace by nestačila pohltit vody podzemní říčky ani kdyby byla volná. Pro patnáct vítězů se voda stala zákeřnou pastí. Pokoušeli se ve tmě doplavat ke schodištím, ale voda byla rychlejší a silnější. Spláchla je dolů do nejnižších prostor pevnosti, odkud pro ně nebylo úniku.

„Jeden vyplaval, ostatní se utopili,“ hlásil spěšně Eda. „Máme je přinést?“

„Nechte je tam,“ rozhodl temně táta Jaroš. „Nebudeme je oživovat, nebudeme jim dávat najevo, že existujeme. Jen ať se o ně postarají jejich doktoři!“

„Ti chlapi zemřeli, jsou mrtví!“ žadonil Eda. „Amíci nasadili potápěče, ale je tam spousta zvířeného bahna a i kdyby je našli, už teď bude pozdě! Oživit utopence může leda zázrak a ty se konat nebudou! Reinkarnace je pro ně jediná cesta k životu! Když je neoživíme, bude to pro ně definitivní.“

„Tihle chlapi mohou za to, že dnes umírají miliony jejich krajanů!“ vybuchl táta. „Umírají i děti, nevinné jako lilie. Proč zachraňovat právě ty, kdo za to mohou?“

„Správně, patří jim to,“ souhlasil Zelený.

„Myslel jsem si, že aspoň ty nevíš, co je to nenávist,“ vyčetl Eda tátovi.

„To není nenávist!“ rozkřikl se Jaroš. „To je odpovědnost za všechny mloky, živé i ty nevylíhlé! Uvědomte si, co udělají Amíci, až najdou bezhlavá těla svých kamarádů? Samozřejmě pochopí, že jsme tam byli a podniknou všechno možné, aby nás objevili. Nechte je, ať se radují, že nás tím atomovým úderem zlikvidovali!“

Eda sice nesouhlasil, ale podvolil se. Bylo to příliš logické.

Večerní rozhlasové zpravodajství jsme všichni očekávali značně netrpělivě.

Ze Spojených států přicházely sporadické zprávy už jenom ze západního pobřeží. Východní bylo nepřirozeně tiché, pustými městy se tam proháněl jen vítr a všude ležela nehybná lidská těla. Střed Spojených států prožíval krutou agónii, lidé tam před smrtí prchali až k Pacifiku, jenže tím ji roznášeli dál. Kanadská vláda se pokoušela zastavit epidemii na hranicích příkazem zastřelit každého, kdo se ji pokusí překročit. Střílelo se ostrými, tekla krev, počet obětí se prý vyjadřoval už čtyřmístnou cifrou.

„Nemělo se to po dvou dnech zastavit? Prý to pokračuje s neztenčenou silou!“ udeřil na mě po zprávách táta, jako bych za to mohl. Dívali se na mě všichni, stál jsem před všemi jako na pranýři.

„Zastavit se to mělo, to přece víš,“ souhlasil jsem. „Viděl bych dvě možné příčiny, proč se to nezastavilo. Marešovci to nemuseli rozhodit naráz, vypouštějí to mezi lidi postupně. První vlna mohla dávno pominout. Druhá by ji překryla a třetí to ponese ještě dál.“

„Což by v tom někdo dokázal pokračovat, kdyby viděl na vlastní oči tu zkázu?“

„Pak je tu druhá možnost,“ uvažoval jsem. „Mutace. Potom by se nám to úplně vymklo z rukou. Měli bychom začít imunizovat Evropu, Asii a Afriku. Pokud zdejší zabedněnci pořád nechápou, že jim jde o krk, nechápu ani já je.“

„Sežeňte někdo Petráčka,“ řekl táta unaveně. „Pošleme ho za lidmi. Snad aspoň někdo pochopí, že musí jednat. Jinak to přežije jen pár Čechů, Belgičanů a Holanďanů s neuvěřitelnou klikou, že absolvovali dva kruté dny na záchodě...“

Errata:

11.08.2021 22:29