Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Parlament

Petráček musel odplout východním tunelem, jižní byly beznadějně zavalené.

„Bude to nebezpečné,“ varoval ho táta. „Nejhorší je, že radioaktivita není vidět. Na hladině může plavat radioaktivní prach, nepluj proto těsně pod hladinou řeky. Ale nebezpečí může číhat i v bahně na dně, takže: plav středem, nikde tam na nic nesahej a koukej být co nejdřív v Labi.“

Přidal mu ve vodotěsném obalu dopisy pro Vladimíra a jeho přátele a vyprovodil ho spolu s námi až k tunelu.

„Potřebuji posla do Saského ráje,“ požádal dobrovolníky. Okamžitě se zvedlo více než dvacet zelenomodrých rukou.

„Poplave tam jen jeden,“ řekl a vybral si hbitou Marii.

„Myslím si, že bych byl vhodnější posel,“ řekl zklamaně Vojtěch Salaba. „Marie je přece... bývalá žena.“

„Budeš potřebnější jinde, neboj se,“ ujistil ho táta. „Marie nepotřebuje vědět, jak se zachází se samopalem, nebude mít u sebe ani pistoli. Zdržovala by ji.“

„A co my?“ otázal se další, také očividně zklamaný, že nebyl vybrán.

„Máte snad všichni co dělat,“ odpálil i jeho. „Toulky venku budou dlouho nebezpečné. Smíme podnikat jen naprosto nutné výlety. A dokud nezjistíme, jak jsme na tom s radioaktivitou, žádné koupání v jezírku!“

Rozešli jsme se a já jsem zamířil s tátou k počítačům.

„Přiznám se, nechce se mi vymýšlet další život, když se přímo před našima očima ničí ten původní,“ řekl jsem unaveně.

„I ty, Brute?“ podíval se na mě. „Ačkoliv, máš pravdu. Je deprimující vidět, jak se lidstvo řítí do pekelné tlamy a nikdo se nezvedne a neudělá tomu přítrž.“

„Každého jen napadne zabíjet nás. Že je vina jinde? Nikdo nic nevidí. Nač ještě čekají? Slepý vede slepého a oba do škarpy spadnou,“ filozofoval jsem.

„Vina je i na nás,“ řekl nahněvaně táta. „Kdybych na začátku obětoval to prokleté dědictví, skončilo by to jistě lépe...“

„Myslíš Blaník?“

„Ano,“ přikývl. „Obětoval jsem jen chatu, to bylo málo. Nenapadlo mě, že se to takhle převrátí. Vědět to dopředu...“

„Přestaň si to vyčítat, nejsi vševědoucí! Kdyby Bůh věděl všechno dopředu, nepotřeboval by na nepovedené lidi sesílat potopu světa,“ odtušil jsem. „Nebo by lidi rovnou utopil všechny a nezdržoval by se s Noem a jeho rodinou.“

„Nech toho!“ ohradil se prudce. „Ještě i ty!“

Táta mě nahnal k počítači, ať se věnuji vývoji nového tvora. Pokoušel jsem se zamířit směrem, kterým kdysi dávno šla matka příroda, ale brzy jsem viděl, že se ženu do slepé uličky.

Ve vodě žijí spousty teplokrevných živočichů, ale žádní z nich, delfíni, velryby, lachtani ani mořské krávy, nemohou pobývat pod vodou libovolně, neboť potřebují vzduch. Vodní teplokrevní tvorové dokáží vyvinout potřebné teplo jen díky mohutné tukové tepelné izolaci, ale voda v plicích by velice účinně vyrovnala teplotu jejich těl s okolím. Teplokrevnost se zřejmě s dvojdyšností vylučuje. A vzdát se dvojdyšnosti? Proboha! Vždyť je tak nádherné žít a dýchat pod vodou, kde lidé potřebují neohrabané dýchací přístroje! Když se delfín zamotá do sítě, utopí se. My jsme mohli pod vodou bez obav z utopení i usnout. Přitom jsme nebyli ohroženi na suchu jako ryby. Zůstaly by nám uzavřeny jen polární oblasti.

Na druhou stranu, teplokrevnost měla i své výhody, pro které nakonec opanovala svět. Ale byly to opravdu tak pronikavé výhody? Energeticky to neslo nutnost oblékat se a vytápět nebo naopak klimatizovat obydlí. Spotřeba Blaníku byla velká, ale nejvíc elektřiny potřebovaly skleníky a líhně, ne my sami. V teple jsme se pohybovali hbitěji, ale pouhých deset stupňů Celsia v Blaníku a dvanáct v Mločím ráji nám stačilo.

Nechtěl jsem ale zůstat na místě a rozhodl jsem se aspoň změnit rozmnožování. Vejce je jednodušší, ale zranitelnější. Živorodost je lepší. Placenta má proti vejci výhodu, nepotřebuje shromáždit dopředu obrovské množství živin, ale dodává je plynule podle potřeby od začátku.

Zabral jsem se do práce tak, že mě museli vytrhnout i na oběd. Otylka si pro mě došla osobně a vyčinila mi, že pohrdám jejím kuchařským uměním a že si to ode mě nezaslouží. Ještě že jsem spolkl odpověď, že mi v Blaníku nevadily ani staré suchary. Otylka by si ji nezasloužila.

„Oba jste úplně stejní, ty i táta,“ řekla a pokračovala do zadní jeskyně.

Vylétla odtud vzápětí a rovnou ke mně.

„Kde máš tátu?“ udeřila na mě.

„Kde by byl? Nejspíš u sebe!“ vyhrkl jsem, ačkoliv odtud Otylka přicházela.

„Tam není!“ ujistila mě.

K obědu se nedostavil a začal jsem mít nejasné obavy. Napadlo mě, že by si mohl vzít příliš k srdci, jak se mu všechno rychle vymklo z rukou. Aby si tak něco neudělal!

„Najděte ho,“ poprosil jsem ostatní. Všichni se rozběhli po Mločím ráji, ale brzy se zaraženě vrátili. Táta zmizel. Ukázalo se, že s ním chybí další mloci, všichni bývalí lidé. Druhou možností bylo, že se vydali do Saského ráje. Mohli jít navštívit osobně naše kamarády, byla tam naše elita: učitel, Vocásko, Filip a Skála.

Proč nám to ale neřekli?

Nakonec mě napadlo podívat se do počítače, což jsem měl udělat hned, nemusel bych vyvolávat paniku. V počítači byl vytvořen nový adresář, nazvaný „Pro_Míču“, pochopil jsem, že je jenom pro mě. Klasickým souborem, přítomným snad ve všech aplikacích, je textový soubor READ.ME, česky CTI.MNE. Obsahuje důležité zprávy pro uživatele a bývá dobrým zvykem se dovnitř podívat, než člověk začne s prací. Byl to samozřejmě první soubor, který mi padl do oka. Okamžitě jsem si jej zobrazil a četl. Nebylo to obtížné, byl velice stručný:

„Pavle, po dobu mé nepřítomnosti přebíráš zodpovědnost za Mločí ráj. Všechny proháněj, ať nezlenivíte. Poslouchejte rádio, ať vám nic neunikne. Kdybychom se do týdne nevrátili, podívej se na kmen 928. Určitě budeš vědět, co s tím, ale dokud budeš mít jinou možnost, rozmysli si to. Rozhodnutí nechávám na tobě.

Váš táta Šéf Salamander.“

Rychle jsem mrkl na uvedený kmen. A nezdržel jsem se udiveného hvízdnutí.

To jsem opravdu nečekal! 

Zprávy z Ameriky se lovily jako vzácnost a evropské rozhlasové společnosti si je předávaly jako senzaci, ačkoliv byly jednobarevné a převládala pohřební čerň. Největší katastrofa dějin lidstva ve Spojených státech pokračovala, ale v Čechách nikoho nezajímala, ačkoliv mnohem sledovanější výbuch atomové nálože byl s tou katastrofou přinejmenším v přímé souvislosti. Tady plně platilo přísloví o košili a kabátu.

President Spojených států o sobě nepodal žádnou zprávu. Proslýchalo se, že jeho letadlo havarovalo, ale tato fáma nebyla věrohodně potvrzená.

Ruské družicové snímky potvrdily, že komplex Pentagonu do základů vyhořel. O lidech v něm nebylo možné soudit nic, ale zdálo se, že není důvod jim závidět.

Evropské státy se pokoušely obnovit v Ženevě Organizaci Spojených Národů, ale státy Afriky odmítly vyslat své delegáty zbytečnému nebezpečí do tak nejisté oblasti. Namísto Ženevy navrhly jako sídlo nové světové organizace středisko islámu Bagdád, což se kromě islámských států nelíbilo nikomu. Proti se postavila Čína, která prosazovala nejklidnější město světa Peking a nabízela postavit zdarma novou budovu Organizace Spojených Národů přímo na Náměstí Nebeského klidu.

V Čechách byly na pořadu jednání tři otevřené problémy.

Prvním byla likvidace následků výbuchu atomové bomby nad Českým rájem. Byla to jen taktická nálož minimální ráže, asi jako v Hirošimě. Naštěstí nevybuchla nad žádným městem, ale v řídce obydlené oblasti, bohužel se i tak přímé oběti na životech počítaly na tisíce a radioaktivní zamoření v Čechách se stalo problémem číslo jedna, ačkoli se pracovníci Civilní obrany snažili toto nebezpečí v rádiu i v televizi zlehčovat srovnáním s obdobným zamořením po Černobylu.

Druhým problémem se stal soudní proces se Stranou Rozumu. Žalobu za podporu mloků podal Brusel, ale veřejnost ji brala jen jako skandální ustupování dnes již téměř neexistujícímu NATO. Bez vedoucích Spojených států z organizace vystoupila Anglie, zděšená faktem, že kanál La Manche pro ni představuje mnohem slabší ochranu než mloky překonaný Atlantik. Hlavní vojenskou sílu Aliance teď představovalo Německo, i když velitelství drželi dál pevně v rukou Američané. Dodávala jim váhu americká Šestá námořní flotila posílená pěti jadernými ponorkami a letadlovými loděmi mířícími k Evropě. Její posádky nemocí zasažené nebyly a byly v plné bojové pohotovosti. Dalo se očekávat, že budou mít ve výzbroji další jaderné hlavice a bylo nutné brát je vážně, Američané museli být katastrofou ve Státech rozezlení k nepříčetnosti.

Třetím problémem byly vypsané parlamentní volby, ke kterým panovala napříč politickým spektrem všeobecná nechuť; s výjimkou Strany Rozumu. Volební kampaň zatím jednostranně vyznívala v její prospěch a pobouření veřejnosti dosavadními událostmi jí už teď dávalo naději na neuvěřitelných sedmdesát procent hlasů.

Parlament se pokusil vzhledem k mimořádnému stavu v zemi termín voleb o půl roku odsunout. Většina poslanců návrh nadšeně přijala, až na Stranu Rozumu, která jej prohlásila za protiústavní. Přesto se volby ve stanovené době nekonaly, oficiálně nebylo možné po všenárodní katastrofě zajistit jejich regulérnost. Mluvčí politických stran se shodli na názoru, že k volbám zřejmě nedojde ani v řádném termínu a strany se díky tomu začaly chovat mnohem sebejistěji.

Zasedání Parlamentu se stále častěji objevovala v rádiu i v televizi. Také my jsme je sledovali, protože se tam teď často jednalo o nás, i když pořád ještě bez nás.

Senzací první třídy proto bylo, když se v jednací síni Parlamentu objevili čtyři mloci.

Komentátor v rádiu překvapením oněměl, takže jsme už podle oslovení poslanců po hlase poznali, kdo to je, dříve než se sám představil.

„Přeji vám dobré odpoledne, dámy a pánové,“ uslyšeli jsme klidný, známý hlas. „Jistě mě znáte, říkají mi Šéf Salamandr.“

Ano, byl to náš táta Jaroš. Vypravil se sám přímo do jámy lvové!

„Nejprve musím varovat stráž Poslanecké sněmovny, aby se nepokoušela proti nám čtyřem zasahovat. Rozmyslete si to včas! Nikoho z poslanců nechceme ohrožovat, ale když nám někdo ublíží, spáchá tím hromadnou sebevraždu celého lidstva. Chci tím říci, že úplné vyhubení lidstva již probíhá a záleží jen na vás, zda uděláte ještě jeden podraz. Když zabijete nás čtyři, budeme posledními obětmi z řad mloků. Bude nás potom následovat šest miliard mrtvých lidí. Ano, všichni lidé světa, včetně vás, co tu sedíte. Mlokům by pak zůstal celý svět. Vojtine, Marie, Jirko, zastrčte kolty, nebudete je už potřebovat. Žádám předsedu parlamentu oficiálně o slovo.“

Takže měl tři mloky jako doprovod. Vojtěcha Salabu, ostříleného vojáka, který už jednou v Parlamentu byl a vyznal se tam. Marii Macounovou, mladou dívku, zabitou před pěti lety opilým řidičem, protože druhá Máňa, stará Váňová, byla tady s námi. Neuhodli jsme, kdo byl Jirka. Chybělo jich tu víc, ale někteří byli v Sasku a neměli jsme přehled.

„Jednací řád nepočítá...“ začal blekotat oslovený předseda.

„Dobrá, pak si vezmu slovo sám,“ přerušil ho táta. „Jednání bude příliš důležité, než abychom se ohlíželi na tak nepodstatné detaily, jako dodržování vašeho jednacího řádu. Vážené dámy a pánové! Neuvědomujete si své povinnosti k lidstvu? Počet obětí smrtící epidemie ve Spojených státech se už teď odhaduje na sedmdesát milionů a pořád to stoupá. Nezlobte se, ale zabývat se v takové chvíli vedlejšími problémy je zvrhlost.“

„Epidemii ve Spojených státech jste přece vyvolali vy!“ ozvalo se ze sálu.

„Ano, my. Přesněji, menší skupinka, rozhodnutá oplatit vám lidem zlé zlým. My ostatní máme celou tu dobu připravenou vakcínu, která mohla katastrofě zabránit. Dobře o tom víte, mohli jste tu nedávno číst naše letáky, stačilo jediné – začít s námi jednat. Vy jste se o to ani nepokusili, takže vaše zabedněnost způsobila Americe apokalypsu a může přinést ještě horší, celosvětovou. Cožpak vás ani tohle nevzchopilo k jednání? Pak tedy musíme začít jednat my, ale bude se vám to líbit ještě méně. Uznali jste, že jsme myslící, ale vzápětí jste zákeřně rozstříleli naše parlamentáře. Víme, udělali to cizí vojáci, jenže jsou zde v Čechách na vaše přímé pozvání. Nemusíte se nám omlouvat, dobře víme, že jednáme se sebrankou grázlů, která nedokáže držet slovo, ale jiné barbary na výběr nemáme a proto musíme jednat s vámi.“

„To je urážka!“ vykřikl kdosi v lavicích poslanců.

„Žádná urážka!“ zarazil jeho protest táta. „Slibovali jste nám jednání, ale rozstříleli jste našeho parlamentáře a jediného právníka. Proto budeme mluvit rovnou a bez diplomatického obalu. Za všechny mloky vás vyzývám, abyste kapitulovali.“

„Jakým právem se opovažujete...?“

„Za mloky mluvím právem stvořitele,“ odtušil klidně. „Vy jste sice nikdy nic nestvořili a tady už také nemáte co dělat, neboť volby měly být minulý týden, jenže pořád tady sedíte, takže se mnou budete jednat vy. Ano, právě vy.“

„A když jednat nebudeme?“ naježil se kdosi.

„Pak celé lidstvo i s vámi velice rychle vyhyne. Už to totiž začalo!“

„Chcete nás vyvraždit?“ zvýšil hlas předseda parlamentu. „To je... to je nelidské!“

„Nechceme to udělat, ale uděláme to,“ odtušil táta. „Vidíte to snad na Spojených státech. Nebuďte pokrytci, ukázky vaší humanity známe. Tuny leteckých bomb svržené na mločí děti, smrtelně jedovaté chemické látky a nakonec vaše největší humánní lahůdka, atomová bomba. Tím nás chcete dojmout? Ujišťuji vás, že je to marná práce! Požaduji proto po vás složení zbraní a bezpodmínečnou kapitulaci celého lidstva.“

„Ale kapitulace... Nemáme právo jednat za celé lidstvo! Žádná země nás neposlechne!“ namítl jeden ze zástupců za předsednickým stolem.

„Nebudete nikomu poroučet. Pouze ostatním národům vyřídíte, oč je žádáme. Všichni naše podmínky přijmou sami a rádi.“

Jeho hlas byl teď přímo zlověstný, ale poslanci to ještě nevnímali, nevyznali se v intonaci mločího hlasu, jako my.

„A když je nepřijmou?“ vykřikl kdosi další.

„Budeme to respektovat jako výraz svobodné vůle. Každý má možnost sám se rozhodnout, nikomu nebereme ani právo na sebevraždu. Sebevražda je ignorovat hlas rozumu ve chvíli, kdy jde o život. A tady nejde o jeden život, ale o vás všechny. Nechceme po vás nic nemožného, bude pro vás jednodušší splnit naše podmínky, než jako mezci trvat na svém. Chceme také jenom žít, jako vy. Naše podmínky jsou téměř stejné jako na počátku, ačkoliv je v nich i několik menších změn. Předně požadujeme, abyste okamžitě, pokud možno dnes, ve svých zákonech hromadně nahradili nechutné rasistické pojmy: »člověk«, »humánní«, »lidský« přijatelnějšími termíny »rozumný« či »myslící«, což dovoluje zahrnout sem i nás. Požadavkem číslo dvě je konec zabíjení. Dojednáte s okolními zeměmi i se Spojenými státy příměří a zaručíte se za dodržování práv všech myslících bytostí na obou stranách. Kdo je poruší, bude považován za válečnou zrůdu. My vám pro stvrzení příměří věnujeme vakcínu, kterou nejbližším letadlem dopravíte do Ameriky. Dokázali bychom to i sami, ale jde o rychlost. Nemáme letadla ani sílu dál vyjednávat, bude to tedy na vás. Spojené státy s vámi budou ochotně spolupracovat, nebo vyhynou. Věřím, že se rozhodnou správně a nebudou trvat na pokračování války, tím spíše, že po nich nechceme nic víc než stažení vojsk ze všech zemí světa zpátky na vlastní území. Jejich armády už nebudou nikde zapotřebí, mír budou všude udržovat ti co tam bydlí. Dohodnou se ochotně a rádi, rychle zapomenou na malicherné tahanice o všelijaká sporná území a pokud ne, pak přerozdělíme jejich území mezi jejich sousedy. Zatvrzelí nepřátelé nebudou potřebovat více místa, než kolik se pro ně najde v hromadném hrobě.“

„To je přece kruté!“

„Třeba to ani kruté nebude. Každý diktátor, národnostní i náboženská skupina si rozmyslí střílet lidi a vyhánět uprchlíky. Nebudou zapotřebí trestné výpravy ani mírové sbory, či jak je právě nazýváte. Nebudeme potřebovat ani Organizaci Spojených Národů. Vaše lidská organizace je mrtvá, i kdyby nebyla, už aspoň tisíckrát selhala. K čemu bylo každé šestisté šedesáté šesté vážné varování? Nemusíte pro ni truchlit. Ostatně, my nechceme nikoho kontrolovat. Proč? Budeme požadovat větší svobodu cestování pro lidi i mloky, aby se nikde lumpárny neutajily. Nechceme lidem vládnout, nechceme rušit zákony a dávat jiné. Samozřejmě z nich musí zmizet rasistické a šovinistické prvky, beztak byly vaší ostudou. Máte ještě hodně nespravedlivé zákony, měli byste je změnit, ale to už necháme na vás.“

„To by nebylo nepřijatelné,“ odtušil jeden poslanec, zřejmě ze Strany Rozumu.

„Doufám,“ přikývl Jaroš. „Ale máme pro vás i nějaké méně příjemné požadavky. Například zodpovědnost, žádná poslanecká imunita a stejné tresty pro všechny. Bude se to týkat i vás. Kdo hlasoval pro vyhubení mloků, je vinen zločinem genocidy. Pro takové požadujeme trest doživotní ztráty volebního práva. V příštím Parlamentu se setkáme jen s hrstkou z vás, co tu sedíte dnes, ale nemůže to být jinak, spravedlnost musí platit pro všechny.“

„To je potlačování svobody názoru!“

„Svoboda názoru skončila okamžikem, kdy jste odhlasovali smrt nevinných. Tím se pouhý názor změnil ve zločin, za který musíte nést zodpovědnost. Víte vůbec, co je zodpovědnost? To znamená nést následky. Zatím jste to nikdy nepocítili, ale právě to se musí změnit jako první. Odhlasovali jste naše vyhubení. To nebylo podněcování k násilí, ale příkaz k vykonání zločinu genocidy. Nevykrucujte se a netvrďte mi, že jste nevěděli co děláte. Selhali jste jako Germáni s Norimberskými zákony. Ztráta volebního práva pro vás bude opodstatněný a přitom mírný trest. Jste dospělí, ponesete tedy zodpovědnost.“

„A co zločiny mloků? Jak chcete potrestat genocidu na Američanech?“

„Jsem pro potrestání mloků stejnými tresty jako u vás. Ti, kdo málem vyvraždili Ameriku, se do smrti nebudou smět účastnit žádných voleb.“

„To je přece směšný trest! Nesrovnatelný!“ namítala jedna z poslankyň. „Za brutální a hromadné vraždění je i trest smrti málo!“

„Přejete si pro ně trest smrti? Pak bych musel totéž žádat i pro vás, neboť i vy jste zabíjeli. Přizváním cizích armád do Čech jste dopustili použití nejen chemických jedů, ale především atomové bomby v obydleném území. Zahynuly tisíce lidí, takže vás až na pár čestných výjimek také považuji za hromadné vrahy. Teď jen co nejrychleji napravíte co se dá a můžete si hledat jiné zaměstnání.“

„Nemůžeme přece za vojenské zločiny!“ ohradila se jiná z poslankyň.

„Musíte odsoudit ty, kdo za ně skutečně zodpovídají!“ přidal se k ní hlas z lavice křesťanských demokratů. Jaroš ale pro ně neměl žádné pochopení.

„Šlo to vyřešit i beze zbraní. Dali jste volnou ruku generálům a stali se tak jejich spoluviníky. Všichni zasluhujete mnohem přísnější trest. Toť vše.“

Nikdo z nás, kdo jsme poslouchali, ani nedutal. Kam se poděl náš mírný, vše odpouštějící táta? V Parlamentu České republiky stál u mikrofonu bůh pomsty, možná malý vzrůstem, ale nelítostný jako indická bohyně Kálí, jako starořecké bohyně zlého svědomí Erínyje.

„Poslyš, Pavle,“ obrátil se na mě kdosi z mloků, „on přece jen blufuje, viď?“

„Ne tak docela,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdyby je zabili, mohli bychom rozprášit po světě kmen protobaktérií 928, mám je i s návodem. To by ze všech teplokrevných živočichů kdekoliv na světě nepřežila ani poslední krysa v kanálu. A neexistuje vakcína, která by to zastavila.“

„A tohle vymyslel – on?“

„Doufám, že je nikdy nepoužijeme,“ řekl jsem. „Pravda, vymyslel je on. Podle mě je vyvinul ve chvíli, kdy na nás lidé hodili atom. Možná ztratil víru v lidstvo. Jsou podobné těm, co právě řádí v severní Americe, jen by se po dvou dnech samy od sebe nezastavily.“

„Já se mu nedivím,“ řekla Otylka tiše.

„Já ano, něco takového ho nemělo ani napadnout.“

Nenapadlo mě, že nás k tomu sami lidé – dotlačí... 

Errata:

11.08.2021 22:29