Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spolupráce

Jaroše napadlo vytvořit kvasinky, odmítající radioaktivní prvky. Podle něho by to nemělo být složité, dovedou to přece i některé přírodní. Mohli bychom potom využívat i nebezpečné radioaktivní potraviny, se kterými si v Čechách nikdo neví rady.

Pro zkušeného stvořitele to byla otázka týdne. Jeho umělé kvasinky radioaktivní prvky nepohlcovaly a k jejich oddělení od radioaktivního základu stačila odstředivka. Mločí osada vyslala mě a Lipinského jednat s lidmi o zakoupení nějaké zemědělské půdy v oblasti trvale zamořené radioaktivitou, kterou lidé nemohli využívat. Jednání se správci Fondu Radioaktivního Majetku bylo rychlé a úspěšné. Chtěli po nás zpočátku pětinásobek námi nabízené ceny, žádali vlastně průměrnou cenu půdy v nezamořené části Čech, ale my jsme za těchto podmínek od nabídky ihned odstoupili a pak už další dohadování netrvalo dlouho.

Měli jsme to vlastně jednoduché. Tvrdili jsme, že půda zamořená radiací nemá cenu prakticky žádnou, využitelná bude někdy v budoucnu za horizontem dvaceti až třiceti let. Potvrzovaly to také zkušenosti z jiných lidských atomových experimentů. Náš zájem o půdu v této oblasti jsme vysvětlovali skutečností, že se pod zemí nachází naše hlavní sídlo a my jen chceme získat nikým nerušený přístup na povrch.

Nakonec s námi dohodu uzavřeli, dokonce souhlasili i s tím, že použijeme k úhradě ceny státní dluhopisy splatné až za pět let. Tvrdili jsme, že Český stát tím o nic nepřijde, naopak ušetří úroky, které by nám po té době musel vyplatit. Radioaktivní půda těch třicet let beztak žádné výnosy neposkytne. Lidská zloba koncentrovaná v obludném atomovém úderu se tak paradoxně obrátila v náš prospěch. Získali jsme poměrně úrodnou oblast včetně staveb na ní se nacházejících. Potřebovali jsme ji jako sůl. Kdyby správci FRM věděli o naší potřebě a hlavně o Jarošových kvasinkách, mohli by cenu i ztrojnásobit.

V opuštěných a částečně shořelých vesnicích a zemědělských usedlostech nezůstala žádná mechanizace a museli jsme proto nakoupit několik minitraktorů se závěsným nářadím, použitelné pro mloky. Dohoda o přetrvání dokumentů nám dávala právo žádat pro naše reinkarnované nejen doklady, ale i řidičské průkazy. Zakoupili jsme i několik dodávkových aut, ačkoliv jsme měli problémy s řízením a kamiony pro mloky zřejmě nikdy vhodné nebudou. Jaroš si posteskl, že jsme nezachránili jeho tatřičku, kterou nám policie znemožnila použít a vandalové z ní mezitím udělali vrak, ale přišli jsme o víc než o jedno starodávné auto.

Kromě nových aut jsme objednali velká kovová sila, odstředivky původně určené pro chemický průmysl, nové počítače a desítky drobností.

S tím výsledkem jsme se vrátili. Většina mloků pocházela z venkova, takže zpráva o tom, že máme pozemky, nářadí i možnost je obdělávat, je nesmírně potěšila. Hned se hlásili o práci.

Nebylo to jednoduché, ač se to tak jevilo.

„Nezbývá nám, než tam ještě moc dlouho zachovávat opatrnost,“ krotil všeobecné nadšení Jaroš. „Všechno bude radioaktivní. Musíme mít stále po kapsách dozimetry, stavení můžeme udržovat, ale ne obydlit. Cokoliv vypěstujeme, musí projít kvasinkami. Naštěstí červi spořádají všechno aspoň částečně stravitelné. Dál to bude normální. Jakmile dezaktivujeme první vesnici, přeměníme kravíny na žabíny a rozjedeme to. Musíme brzy přejít na přírodní výživu, zásoby Blaníku by pro nás stačily na dlouhá léta, ale co se neobnovuje, nutně brzy skončí. Kapacita skleníků stačí jen jako doplňkový zdroj zeleniny. Ačkoli nám mlokům kurděje nehrozí, protože jsme masožraví, vitaminy jsou i pro nás nutné a pokud jste si toho nevšimli, naše podzemní produkce stačila pokrýt naše potřeby pouze v Blaníku, kde byly mnohem větší skleníky a pracovalo pro ně osm turbín, ale tady nám skleníky dávají nanejvýš pětinu našich potřeb a zásob ubývá rychleji.“

„Jenomže co nám chybí? Máme snad všechno! Místo na slunci, pozemky, nářadí a nakonec i Jarošovy kvasinky. Opatrnost už nějak zvládneme!“ jásal Honza Adam.

„To doufám,“ podíval se nadšence pátravě Jaroš.

Teprve o samotě se mi Jaroš svěřil s pochybnostmi.

„Co uděláme s radioaktivními zbytky?“ obrátil se na mě, protože u mě očekával v tomto oboru větší vědomosti než měl sám.

„Nezbude nám, než se poučit od lidí,“ pokrčil jsem rameny. „Mají s radioaktivním odpadem větší zkušenosti. Pokusíme se je maximálně zahustit, pak je uskladníme v nepřístupných místech mimo dosah vody.“

„Budou na nás ale pěkně koukat skrz prsty.“

„Ať koukají. My za tu radioaktivitu nemůžeme. To je jejich dílo. Pořád zamýšlíš chovat žáby pro prodej masa?“

„Jistě, pro nás i na prodej. Bez slunce by to nešlo, potřebujeme místo na slunci a půdu. Radioaktivita nám poskytla příležitost získat levně obojí. Nebýt těch zbytečně ztracených lidských životů, byl bych docela spokojený.“

„Budiž – mám jen jednu připomínku. Už dříve jsem ti naznačil, že lidé od nás těžko přijmou modré maso. Nyní k tomu přibude podezření na radioaktivitu. Bude to jistě další problém.“

„Proč?“ usmál se Jaroš. „Snadno prokážeme, že maso radioaktivní není. Stačí nám k tomu obyčejný radiometr.“

„Raději bych ještě s tím optimismem počkal.“

„Já ne,“ zavrtěl hlavou Jaroš. „Ať každý ví, že jsme na všech frontách vyhráli.“

„Vyhráli, ale co?“

„Uznání práva na život a na místo na slunci, vlastní území, právo přijmout mezi sebe komu to umožníme, to je ti málo? Co nám chybí?“

„Možnost návratu mezi lidi,“ odtušil jsem. „Rozuměj tomu, dávno mi nevadí, jak vypadám. Občas to považuji za výhodu. Ale kdybys viděl, jak se některým zaleskly oči, když Čupíka napadla možnost návratu...“

„Já to přece taky vím, Pavle,“ zjihl Jaroš. „Také jsem to pozoroval. Byl to možná jeden z posledních záchvěvů našeho pradávného lidského atavizmu.“

Jakmile jsme definitivně rozhodli, že další mloci budou nového živorodého typu, začali jsme takto klonovat všechna žabí vejce. Bylo jasné, že jde o nevratný proces, tak jako přechod od člověka k mlokům. Už proto, že se duše živorodých mloků nevejde do mozku vejcorodých. Byli jsme ale přesvědčeni o správnosti toho kroku. K lidem se tak jako tak vrátit nemůžeme, pokud je nakonec Jaroš nestvoří. Ale ani pak to nebudou Homo Sapiens. Měl jsem ještě cukání pokračovat a vylepšovat i nový druh, ale Jaroš mě pověřil jiným úkolem.

„Další vývoj nech chvilku na mně,“ usmíval se. „Usnadním si to a vyjdu ze tvého druhu. Pro tebe mám pozoruhodnou a delikátní činnost. V nemocnici v Krči nám připravují reinkarnační oddělení. Mohl bys tam být primářem.“

„To vůbec nevypadá špatně,“ sykl jsem údivem. „Zvláště bude-li to placené lidmi. Bude se nám hodit každá koruna.“

„Nepůjde o plat primáře, spíše o to, abychom získali co nejvíc nových mloků.“

„To také,“ souhlasil jsem. „A kdyby nic jiného, pomůže nám to získat dostatečný respekt u lidí, kteří by nás jinak podceňovali. Jen ať vidí, že i my dovedeme něco, nač oni zatím nestačí. Mohli bychom tam začít propagovat i žáby.“

„To mě napadlo taky a počítám s tím,“ přikývl.

Nakreslil počítačem výkresy nejdůležitějších součástek transkriptoru a kreatoru. Inženýr Skála odjel k lidem s úkolem objednat je v nějaké továrně.

„Tady jsou,“ přinesl je za tři týdny do Mločího ráje. „Dlouho jsem hledal firmu, která by nám vyhověla. V Praze mě prostě vyhodili, že s námi nechtějí nic mít, jinde mě odmítli zdvořileji a zdůvodnili to jinak, ale trpělivost přece zvítězila! V Brně jsem našel hned tři firmy a každé jsem podle zaměření zadal jinou část.“

„Neměl jsi součástky lépe zabalit?“ mračil jsem se na něho. „Vždyť jsou vlhké!“

„V krabicích je sucho,“ odtušil a podával mi další lepenkový obal s křehkými součástkami zabalenými do molitanu. Na povrchu byly mapy od vlhkosti, ale vnitřek se nezdál poškozený. Nicméně mě rozladilo, že choulostivé součástky přece jen trochu lépe nepřikryli.

„To navlhlo v Brně, nakládali jsme v dešti,“ honem mě ujišťoval Skála.

„Dobrá, zřejmě je to v pořádku, máš mé odpuštění,“ uznal jsem to.

Ke spojení se světem jsme teď užívali nový suchý tunel. Vedl šikmo od hlavního dómu, esovitě se prohýbal dolů a opět nahoru, abychom ho mohli v případě nutnosti okamžitě zatopit vodou, případně zavalit několika náložkami. Tunel končil ve sklepě opuštěné zemědělské usedlosti, přilepené ke skále, která ji nedávno zachránila před atomovým výbuchem.

Vocáskova parta barabů tunel prorážela skoro měsíc. Vrtali jej pod vodou, takže jim k odvozu vyvrtaného materiálu stačilo jako vždy kalové čerpadlo a dlouhá požární hadice, ale pak prorazili odtok a vodu vypustili. Tunel byl tedy suchý. Ve skutečnosti měl k úplnému suchu daleko, trochu v něm kapalo se stropu.

K dopravě suchým tunelem vyrobili naši zámečníci několik vozíků. Zámečníků jsme měli dost, i když to byli všichni Palečkovi »od píky«. Paleček byl jako voják horkokrevný, ale jako mistr stačil vychovat několik šikovných učedníků, kteří teď byli na své výtvory právem pyšní.

Usedlost "Pod skalou"

Obytné stavení Pod skálou bylo jen nepatrně poškozené, ve většině oken zůstala skla, uvnitř nebylo radioaktivního prachu mnoho a dal se vytřít. Uklízeči sice museli pracovat pod dozimetrickou kontrolou, ale po jejich odchodu byly místnosti čisté. Zřídili jsme v nich naši předsunutou hlídku. Ve stodole, také tak pečlivě zbavené radioaktivity, jsme uskladnili minitraktory i dodávková auta. To vše jsme stihli v době, kdy byl Skála na služební cestě.

„Aspoň jste tu také nezaháleli,“ odtušil spokojeně.

„To ještě není všechno,“ chlubil se mu úspěchy Honza Adam. „Nahoře na skále jsme s najatou helikoptérou usadili šest kovových sil. Nejtěžší na tom bylo přesvědčit hygieniky, aby nám práce v radioaktivní zóně nezakázali, ale vymohli jsme si výjimku. Piloti byli po celou dobu ve vzduchu a nic jim nehrozilo, my jsme od radioaktivního prachu pečlivě vyčistili všechny prostory, kropili vodou, aby se nevířil a pracovali pod dohledem dvou našich dozimetristů.“

Stodola usedlosti "Pod skalou"

„Už jsme do nich svezli i naši první úrodu,“ pokračoval ve výčtu úspěchů Eda.

„Jakou úrodu? Ještě jste neseli, co chcete sklízet?“

„Pokosili jsme trochu plevele,“ přiznal Eda. „Vlastně je nám jedno, co sklízíme. Na polích beztak zůstaly jen brambory, řepa a mrkev. Co bylo nad zemí, shořelo. V krátké době se tam rozmohl plevel, někde vyrostl do neuvěřitelných rozměrů. Tráva je místy vyšší než dospělý člověk a hustá jako koberec. Radioaktivita jí spíš prospěla, než aby jí uškodila.“

„Jenže je zamořená,“ ošklíbl se Skála.

„To nám přece nevadí,“ odtušil nedávno jmenovaný kvasinkový technik Honza Adam. „Všechno nadrobno nasekáme a semeleme, pak to přečerpáme do sila a pustíme na to kvasinky. Ze sil vytéká ještě smradlavá, radioaktivní břečka, každému se z ní dělá špatně, ale z odstředivek teče jen jemně nakyslé žluté bahno, dozimetry už nereagují a červi z toho rostou jako z vody.“

„Výborně!“ plácl ho po rameni Skála.

„Další chvála ale patří našemu stvořiteli. Upravené druhy červů vyloučí zbytky radiace, takže žáby dostanou zcela nezávadné krmení.“

Odstředivky...

„Pojď, Pavle, budeme muset všechno smontovat,“ navrhl mi Jaroš s úsměvem. „Musíme ještě dokončit pár detailů. Nechtěl jsem nechat lidem udělat všechno, mohli by to okopírovat. Kreator je především výrobní nástroj, ale už jsme viděli, co dokáže jako zbraň! Nejchoulostivější krystaly musíme vybrousit sami. Kreatory budeme mít tři. Dva necháme v Mločím ráji a třetí uložíme v Saském ráji jako záložní.“

„Na Prahu nezbude?“ podíval jsem se na něho dost zklamaně.

„Budeš tam potřebovat jen transkriptor,“ ujistil mě Jaroš. „Nechápej to jako odstrkování, ale nevěřím lidem. Nechci je vystavovat pokušení zmocnit se kreatoru. Klonovaná vejce ti budeme vozit z Mločího ráje, budeš je jen přepisovat. Poradím ti: snaž se najít mezi zemřelými někoho, kdo by tě mohl brzy zastoupit. Pak by ses mohl opět vrátit ke tvoření.“

„Kdybych neuznával, že máš pravdu, souhlasil bych značně kysele,“ odtušil jsem upřímně. „Co budu mezi lidmi dělat? Přepisy mi zaberou nanejvýš pár hodin týdně.“

„Můžeš jim třeba přednášet o reinkarnacích, ať se na ně psychicky připravují.“

„To by šlo,“ přikývl jsem. „Osvěta nikoho nezabije.“

„Jen tě prosím o jedno, nedělej na lidech pokusy, hlavně ne bez přípravy. Každý počáteční neúspěch může naši věc definitivně potopit. Přijeď to pro jistotu se mnou zkonzultovat, ano?“

Slíbil jsem to bez vytáček.

„Transkriptory budeme mít čtyři. V Praze v Krči, v Mločím ráji, na Moravě a v Sasku. Obsluhované budou jen dva, dokud nenajdeš za sebe náhradu.“

Potom jsme se věnovali dokončování aparatury. Musel jsem si smontovat obě přílby, čtecí i zápisovou. Na nový, nedávno koupený počítač jsem si také překopíroval programy. Kromě programů pro transkriptor jsem bral programy kreatoru a simulátorů. Bez vlastního kreatoru jsem sice nemohl fyzicky nic stvořit, ale mohl bych si všechno odsimulovat a teprve po návratu do Mločího ráje vyzkoušet doopravdy.

Další kreator s transkriptorem Jaroš odvezl do Saska a instaloval v odlehlé suché jeskyni. Turbína v Saském ráji byla slabší, takže místní skleníky neměly dostatečnou kapacitu. Pro počítače nebylo potřeba mnoho, jenom kreator potřeboval větší příkon na chlazení a transkriptor pro zápis. Jaroš to zajistil tak, že po dobu práce zařízení vypínal skleník.

Naložil jsem svůj počítač a obě přílby do dodávky a vyrazil s inženýrem Skálou do Prahy.

Errata:

11.08.2021 22:29