Vítej, návštěvníku!

Nemocnice Krč

V odlehlém koutě areálu Thomayerovy nemocnice v Krči pro mě lidé připravili nové působiště, dvě nevelké suterénní místnosti. Do jedné jsem nainstaloval počítač s transkriptorem a protože jsem měl jediný, bylo mi jasné, že tady strávím většinu času. Druhá místnost byla vybavená několika infrazářiči, podle přání Jaroše, který to předem vyjednal. Měla to být líheň.

Nabízeli mi velice ochotně všechno, co budu potřebovat, ale nepotřeboval jsem toho mnoho. Menší stolek a židli mi půjčili z dětského oddělení, v koutě jsem si položil místo postele matraci a největší vymožeností byla lednička a mikrovlnná trouba.

Pracoviště v nemocnici Krč.

„Nepotřebuji veliký a drahý operační stůl, ani vykachlíkovaný sál, postačí mi dva nemocniční vozíky. Jeden na lidská těla a druhý s košíky na mločí vejce, jako máte na miminka v porodnicích. Účel je vlastně stejný,“ ujistil jsem je.

Ještě jsem nedokončil testy a přijelo naše auto. Čeněk Palkáň přivezl osm pečlivě zabalených mločích vajec. Opatrně jsme je přemístili do líhně a zapnuli infrazářiče.

„Jsem připraven,“ ohlásil jsem řediteli nemocnice, který se přijel podívat.

„Máte to tu dost spartánské,“ vzdychl si.

„Na polní podmínky jsme zvyklí,“ usmál jsem se. „V nemocnici pevnosti Blaník jsme to měli skoro jako tady a stejné zařízení máme v současnosti umístěné v jeskyni.“

„V tak primitivních podmínkách jste přišli na největší objev v historii lidstva?“ vrtěl nevěřícně hlavou. „Američany prý něco podobného stálo miliardy dolarů.“

„Kolumbovo vejce,“ pokrčil jsem rameny. „Jednoduché pro toho, kdo ví jak na to. Chce to alespoň jednoho génia. Američany vynechte, jejich výzkumy měly sloužit téměř výhradně zlu. Nebo považujete za humánní, aby vás jejich příšerné zrůdičky zákeřně odstřelovaly z družic?“

Po našem odhalení tajemství laboratoří Nevada 66 Američané všechno okamžitě popřeli a označili včetně dokumentů za pustou smyšlenku, ale nepodařilo se jim zabránit zveřejnění faksimilí těchto dokumentů na internetu. Nasimulovali sice několik poruch a smazali co se dalo, ale tím více rozčílených lidí proti sobě zvedli. Bylo vidět, že internetu stále vládnou oni, ale cenzurou si moc nepomohli. Naopak, začalo se vážně jednat o vyvlastnění sítě mimo území Spojených států, která by nespočívala vtom, že by měli Američané přijít o fyzická zařízení a počítače, které jim beztak nepatřily, ale o dálkovou kontrolu nad nimi. Francouzi si pospíšili se softwarovými filtry, které měly komukoliv zabránit ovládat síť jako celek. Získali tím obrovské zakázky ze všech zemí světa, stejně jako japonské firmy, dodávající digitální telefonní ústředny bez možnosti odposlechu. Také tyto firmy měly postaráno o práci. Všechny telekomunikační společnosti se předháněly v úpravách ústředen. Parlamenty většiny zemí pod tlakem rozhořčené veřejnosti urychleně přijímaly tvrdé zákony proti odposlechu, zakázaly jej dokonce i policii a soudům. Nepomohly argumenty, že to bude prospívat zločincům. Kyvadlo se zkrátka přehouplo na opačnou stranu a už jen tři státy na světě pokračovaly v odposlechu svých občanů – Čína, Rusko a Spojené státy. Bohužel to byla příliš velká část lidí Země.

„Vy také nejste lidé,“ upozornil mě jemně. „A také jste lidem působili zlo.“

„Ne, nejsme lidé,“ přikývl jsem. „Jsme poctivý umělý život, žádné zpotvořeniny přírodního. Šéf Salamandr nás vypiplal od prvotní protobaktérie a kam se zatím dostal, tam jsme. Další generace mloků bude živorodá a zase se přiblížíme lidem. Američané naopak vycházeli z člověka, jenže se od něho vzdalovali. Nic proti tomu, kdyby to bylo ve směru pokroku, ale oni potřebovali jen nenáročné posádky vražedných družic. Zlo, které jsme způsobili, bylo v podstatě odplatou, když selhaly naše pokusy o mír.“

„Opravdu jste tamty dokumenty získali v Pentagonu?“

„Opravdu,“ ujistil jsem ho. „V komandu, které se vydalo do Spojených států, byl i jeden Američan. Ten ostatní dovedl až na místo a objevil i ty dokumenty.“

„Američan proti Američanům? Není to přinejmenším podivné?“

„Spíše mlok proti nelidským generálům,“ opravil jsem ho. „Johna Glenna jsme reinkarnovali. Jako první Američan pochopil, kde je spravedlnost. Je mlok i Američan, ale více si cení, že je mlokem. Stejně jako vy můžete lépe vnímat že jste člověk, než Čech. Národnost u nás nehraje velkou roli.“

„Tedy spíš příslušnost k mlokům?“

„Ani to ne,“ pokrčil jsem rameny. „Všichni jsme myslící bytosti, to by mělo být jediné kritérium. Lidé ani mloci nemají patent ani na rozum, ani na lidskost.“

„Lidskost... Stříleli jste přece do lidí!“

„Nezadrželi jsme všechny horkokrevné,“ opravil jsem ho. „Pravda, ne všichni se dali přesvědčit, že od vás musíme všechno trpělivě snášet. Také jsem střílel z velkého pevnostního děla. První rána rozdrtila most, aby přes něj neprojelo auto s municí pro tanky, když po nás střílely. Druhá zničila i to auto, ale teprve když lidé utekli. Nikdy jsem nikoho úmyslně nezabil a doufám, že k tomu nebudu nikdy donucen.“

„Dobrá, zanechme výčitek,“ navrhl. „Kdy můžete předvést první reinkarnace?“

„Jakmile nám přivezete prvního mrtvého. My jsme připraveni.“

„To bude maličkost,“ odtušil. Pak poslal zřízence, aby to zajistil.

Za chvíli poté ležela u transkriptoru dvě nehybná lidská těla, přikrytá plachtou. Skoro současně se začali do nevelké sklepní místnosti trousit první diváci. A že nebyli ledajací! Kromě zřízenců se tu tísnili lékaři věhlasných jmen, primáři oddělení i sestry. Rovněž jsem tu spatřil nějaké lidi v civilu a podle cedulek PRESS jsem nemusel mít pochyby o jejich příslušnosti. Nevadilo mi to, naopak. Bude to první reinkarnace, které budou přihlížet lidé. Tím lépe.

Prvním mrtvým byl mladík. Narazil s motocyklem do nákladního auta, hlava byla v pořádku, ale tělo dokonale zdemolované zadním kolem přívěsu.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

„Na tom nezáleží,“ pokrčil rameny ředitel, sedící v první řadě zvědavců. Zaplňovali nevelký sálek tak, že zbýval jen malý prostor kolem transkriptoru.

Tetování zakazující reinkarnace.

„Toho přece nemůžeme vzkřísit,“ ukázal jsem všem vytetované znamínko na jeho krku. Zavedly je náboženské obce, zakazující svým členům reinkarnace. Význam stylizované autoznačky se škrtnutým mlokem byl zřejmý – její nositel patřil k odmítačům reinkarnací. Být tu méně svědků, nerozmýšlel bych se a reinkarnoval ho, zatím si zvykli všichni, ale měl jsem na mysli Jarošovo přání lidi neprovokovat. Už tak jsme měli s některými náboženskými obcemi problémy a ty by se mohly ještě zvětšovat.

„To neplatí,“ pospíšil si ředitel a vstal. „Tady je jeho prohlášení, podepsané ještě při plném vědomí.“ Rychle mi podával papír. Písmo bylo roztřesené, ale to by možná svědčilo pro autentičnost prohlášení umírajícího.

„Lituji, že jsem podlehl nátlaku...“ četl jsem nahlas. „...a dávám svolení... Dobrá, to mění situaci. Nebudeme reinkarnovat nikoho, kdo si to nepřeje. Tenhle měl asi štěstí, že si to na poslední chvíli rozmyslel.“

„Jako moc velké štěstí to pro něj nevidím,“ zabručel kdosi v davu.

„Jak se to vezme,“ reagoval jsem okamžitě. „Možná vám to lákavé nepřipadá, ale ve chvíli kdy to psal, měl opravdu jen dvě možnosti. Urnový háj, nebo život mloka. To první bych si rozhodně nevybral. Vy ano?“

Sesynchronizoval jsem kukly a testoval obsah lidské hlavy, nechtěl jsem riskovat neúspěch, ale zřejmě bylo vše v pořádku. Spustil jsem tedy přenos. V davu přihlížejících jsem viděl běžící videokamery, bude to zdokumentované lépe než jsem doufal.

„Naše tak zvaná reinkarnace není ve skutečnosti pravým vzkříšením,“ oslovil jsem shromážděné publikum. „Jedná se jen o přenos toho, čemu náboženství říká duše, z jednoho mrtvého mozku do jiného, nenarozeného. Přenáší se velké množství údajů, takže je to výhradně záležitost pro počítače.“

„Poslyšte, není těžké přenášet obsah veliké lidské hlavy do malé mločí?“ zeptal se jeden z lékařů. „Vejde se vám tam všechno?“

„Uvědomte si, pane kolego, hlavička lidského novorozence není větší a přece obsahuje stejný počet buněk jako mozek dospělého člověka. Mozková kapacita mloků je dokonce větší než lidská.“

„Takže by bylo těžší dělat to naopak?“ nadhodila spíše z legrace jedna sestřička.

„Přesně tak,“ obrátil jsem se na ni. „Vystihla jste to. Kdo se stane mlokem, už se do lidské podoby vrátit nemůže, právě kvůli té vyšší mozkové kapacitě.“

„Už jste to někdy zkoušeli?“ zajímal se ředitel.

„Ne,“ odtušil jsem. „Nemá to smysl, výpočty to vyvracejí. Prostě to nepůjde.“

„A přenos z lidské hlavy do lidského embrya?“

„Ten by měl být možný,“ odtušil jsem. „Má to jen jeden háček. Museli bychom dělat pokusy na lidech. To je pro nás tabu.“

„Nikdy jste je nedělali? I kdyby to pomohlo reinkarnovat nás lidi?“

„Nikdy,“ ujistil jsem všechny. „Nejprve to pořádně vyzkoušíme na nás mlocích, pak se ukáže, je-li to vhodné i pro vás. Vždyť ani netušíte, co by to pro vás znamenalo.“

„To je snad jasné každému!“ opáčil jeden z lékařů. „Život po životě, teoretickou nesmrtelnost.“

„Souhlasím s vámi, pane kolego,“ přikývl jsem. „Jen se ale zamyslete, jak krutou daň za to zaplatíte. Přijdete na to jistě sami. My už to víme.“

Na obrazovce vyskočilo upozornění. Transkripce skončila bez varovných hlášek.

„Můžeme pana Jiránka odvézt,“ přelepil jsem vejce malou značkou, abychom je rozeznali. Nebylo to nutné, počítač by sám při synchronizaci vyhlásil poplach.

Druhé tělo patřilo starší paní. Infarkt. Otestoval jsem ji, ale byla také v pořádku. Spustil jsem i druhý přenos.

„Co teď s nimi budete dělat?“ otázal se ředitel vyčkávavě.

„Do vylíhnutí mají dva až tři dny,“ odtušil jsem. „Měli bychom si je odvézt, aby se vylíhli mezi námi, ale první případy necháme tady, abyste je mohli pozorovat přímo při líhnutí. Můžete se jich potom zeptat, jak se cítí.“

„Proč je chcete odvážet? Vždyť jste se přece tolik snažili, aby reinkarnovaným zůstalo vše, co ve svém lidském životě dosáhli!“

„Lidské šaty mlokům nepadnou,“ řekl jsem. „Kdo si život mezi námi neumí představit, neodhodlá se k nám přijít. Chceme, aby si to každý zpočátku vyzkoušel. Bude-li se potom chtít vrátit mezi lidi, my mu v tom bránit nebudeme.“

„Jestli jsem dobře pochopil, chcete jim nabízet život kdesi v jeskyni,“ řekl skoro vyčítavě někdo ze sálu.

„Na tvaru obydlí nesejde,“ usmál jsem se. „Jeskyně jistě nejsou vhodné pro lidi, ale my se tam nachladit nemůžeme. Uskutečnili jsme vlastně návrat k přírodě.“

„Jste prý doktor. Nestýská se vám po kultuře?“ zeptal se mě jeden novinář.

„Trochu,“ přikývl jsem. „Máme pod zemí docela slušnou knihovnu, stará se o ni náš učitel. Čteme ale především odborné knihy. S kulturou to je horší. Hudba by snad byla zajímavá, slyšíme ji z rádia, ale bavil by vás koncert, hraný výhradně na basu? Ještě horší je to s obrazy. Malíři-lidé nevidí barvy jako my. Lidské obrazy v našich očích vypadají jako přikryté červeným sklem a jsou v nich často přimíchané barvy, které vy nevidíte, ale nám dokonale kazí dojem.“

„A co divadlo, film, televize?“

„Televize nám neříká skoro nic. Obraz je pro nás řádkovaný a blikající, barvy sestavené podle vašich očí a my je vidíme jinak. Totéž platí o filmu. Snad bychom viděli věrně divadlo, ale vaše náměty jsou převzaté čistě ze světa lidí. Totéž vlastně platí o knihách. Mají pro nás dokumentační hodnotu bez návaznosti na život.“

„I hry a knihy ze života?“

„Ze života koho? Vás lidí! My žijeme jinde, máme svůj svět a vlastní problémy. Uvědomte si, pane kolego, všichni už jsme po smrti. Budeme si muset vytvořit vlastní kulturu, ale to jistě potrvá trochu déle.“

„To ale nevypadá dobře.“

„Jistě. Dokud se mezi námi neobjeví opravdoví umělci, ať reinkarnací, nebo tím, že někdo v sobě najde umělecký talent, nemáme na vzkříšení kultury naději. Pro nás až dosud platilo »Inter arma silent musae«, dokud mluví děla, mlčí múzy. Každá civilizace si začíná pěstovat kulturu až v míru, když má naději, že ji někdo zvenčí nezadusí.“

„To je vše, nemáte-li další mrtvé,“ oznámil jsem, když druhý přenos skončil.

„A co kdybychom je dovezli odjinud? V Praze je přece nemocnic plno,“ navrhl nesměle jeden z mladších doktorů.

„Můžete, ale tohle je pokusný provoz,“ upozorňoval jsem je. „Nestihneme reinkarnovat vše co nám přivezete. Dnes máme už jen šest zárodků. Snad až zvýšíme produkci vajec, ale to nebude ze dne na den.“

„Jak je vlastně... snášíte?“ zeptala se upejpavě jedna z přítomných sestřiček.

„Tohle nejsou mločí vejce,“ ujistil jsem ji. „Žádný mlok ještě není dospělý, aby mohl snášet vejce. Tyhle patří obřím žábám, jen uvnitř je naklonovaný zárodek mloka.“

„Žábám?“ rozevřela údivem oči. „Jak jsou velké, když mají taková vejce? Čím je tam vlastně živíte?“

„Velké jsou jako bernardýn. Vlastně maličko větší. Krmíme je obřími červy velikosti frankfurtského párku, abyste si mohla udělat představu o jejich velikosti.“

„Brrr!“ otřásla se.

„Na to byste si zvykla,“ usmál jsem se. „Zatím to žádné z našich bývalých žen nepřišlo tak strašné.“

„Vy máte mezi sebou i ženy? Podle jména Pavel Míča jste muž, ne?“

„Bývalý. Stejně je tomu s bývalými ženami. Prostě bývalý člověk.“

„Tak jsem to nemyslela,“ zabručela. „Mám na mysli, jaké máte pohlaví teď?“

„Jednotné,“ odtušil jsem. „Nebo obojetné, pokud vám něco říká hermafrodit.“

„Takže jste všichni... homosexuálové?“

„Máte u mě pětku z biologie,“ odtušil jsem. „To jsou dvě naprosto odlišné věci, nepleťte si to laskavě. Hermafrodit znamená být podle potřeby otcem, matkou, nebo obojí současně, ale potřebujeme k tomu partnera. U nás je to normální, zatímco váš příklad je v podstatě patologické selhání lidského pohlavního pudu.“

„Prý se vyznáte v genetice... Umíte i lidskou?“ snažila se to zamluvit. „Víte, jde mi o různé defekty...“

„Genetiku mloků ovládáme perfektně, Jaroš ji přece vytvořil do posledního genu. Lidskou genetiku... samozřejmě o ní něco víme, možná víc než vy lidé, i když se vaši vědci chlubí, že ji znají, ale nám chybí důvod studovat ji a zejména ji měnit. Máme dost práce s mločí. Asi vás trochu zklamu, ale nemáme u mloků žádné defekty. Asi proto, že jsme vždycky generovali zárodky strojem, který chyby tohoto druhu nedělá.“

„Škoda,“ povzdychla si. „Kdybyste se věnovali více lidem, možná by mezi námi nebylo tolik kreténů... Hlavně mezi politiky...“

Rozesmála tím všechny, mě nevyjímaje.

Po prvních reinkarnacích následovaly brzy další, bez dohledu videokamer, bez otázek všetečných reportérů. Mrtvých sem přiváželi denně pět až šest, nebyla to práce na celý den a měl jsem poměrně dost volna.

Kromě nemocniční mikrovlnky jsem si pořídil vařič s pánvičkou, kde jsem si smažil řízky. Nabízel jsem je i lidem, kteří se v mé blízkosti vyskytli. Nejprve se nechal přemluvit jeden z lékařů, pak druhý. Třetí si odnesl vzorek do biochemické laboratoře, aby se přesvědčil, zda to není jedovaté. Pak se rozneslo, že si smažím neobvyklé, ale velice dobré řízky, jenže to už jsem je přestal rozdávat a tvrdil jsem, že mám také hlad.

Nabízeli mi za ně tedy párky, salámy i vlašský salát. Výměna byla snadná, nijak jsem se tomu nezpěčoval. Čím víc lidí ochutná, tím lépe pro nás, říkal jsem si.

„Když vidím, jak vám to chutná, Markétko, objednám toho masa víc,“ ujišťoval jsem jednu dobrosrdečnou sestřičku.

„Ještě kdybyste to nebarvili,“ posteskla si. „Je to moc dobré, až na tu modrou barvu za syrova... Ještě že to během smažení trochu zhnědne.“

„Já přece nic nebarvím,“ ujistil jsem ji a ukázal jí své zásoby. „To maso není přírodní. Je to Jarošův umělý život, typický modrou krví, my ji máme také.“

„Snad to maso není z vás mloků!“ zarazila se.

„Není,“ ujistil jsem ji. „Nebojte se, nejsme kanibalové.“

„Z čeho to tedy je?“

„Nic, co by se nedalo jíst,“ usmál jsem se. „Na maso si chováme obří žáby. Francouzi i Italové si prý žáby také pochvalují, naše druhy jsou jen mnohem větší.“

„Žáby?“ strnula na okamžik. Pak se vzpamatovala a jedla klidně dál. „Jsou docela dobré.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nejste první z lidí, kdo je jí a zatím nikomu neuškodily. Naopak, jsou lehce stravitelné. Modrý tuk je dokonce pro lidi zdravější než mléko.“

„Pro nás, nebo pro vás?“

„Pro všechny. Víte, ze všech smyslů, které máme, se chuť mloků nejvíc podobá lidské. Pamatuji se dobře jak mi kdysi ještě jako člověku chutnal vlašský salát. Chutná mi stejně i teď. Žáby chutnají jinak, ale jíst se snad dají.“

„Kdybyste mi to řekl dřív než jsem ochutnala, nevezmu do pusy ani drobeček,“ přiznala se. „Naštěstí jsem to nevěděla. Teď si rozmyslím něco tak dobrého vyhodit.“

„To by také byla škoda,“ ujistil jsem ji. „Máte rodinu?“

Přikývla a hned vytáhla fotografie manžela a dvou dětí.

„Doneste jim tedy něco k večeři,“ vytáhl jsem z ledničky čtyři plátky. „Poprvé je raději nesmažte před nimi, ať se té modré barvy nepolekají. Určitě jim to zachutná.“

Přijala to ráda.

„Vy jste... měl rodinu?“ zajímala se.

„Neměl,“ přiznal jsem. „Měl jsem to jednodušší, nemusel jsem se pro nikoho trápit.“

„A jako člověk jste zemřel? Dávno? A jak?“

„Jel jsem autem a utrhla se pode mnou podemletá silnice. Rozvodněná říčka mě trochu rozbila a trochu utopila. Ani nechtějte vědět, co ze mě zbylo. Není to tak dávno, takže jsem teď mločí dítě s duší dospělého člověka.“

„To muselo být strašné!“ politovala mě. „Nestýská se vám, nechtěl byste být člověkem?“

„A víte, že ani ne?“ usmál jsem se. „Už jsem si zvykl.“

„Jak je to možné?“ nevěřila mi.

„Být mlokem není tak nevýhodné, jak si myslíte,“ ujistil jsem ji. „Jako člověk jsem se přece utopil. To se mi jako mlokovi stát nemůže. Naopak, mohu se prohánět bez dýchacího přístroje celé kilometry pod vodou, je to docela zajímavé.“

„Vždyť přece dýcháte plícemi, ne?“

„Studená a modrá krev nám umožňuje obojdyšnost. Když naberu do plic vodu, dýchám vodu. Jen v některých řekách je to... řekněme nepříjemné. Například v Labi, to je od Pardubic dolů stoka, že se to ani vypovědět nedá.“

„Aha, proto jste požadovali zastavení všech továren, které znečišťují řeky!“

„Vždyť i vy jste pochopili, že nesmíte vypouštět jedy volně do vzduchu. Voda je právě tak důležitá, jenže naštěstí pro vás neteče do kopce a to vás chrání. Když jste na nás nahoře v horách naházeli jed, otrávilo to vzápětí i lidi, kterým to steklo do studní.“

„My jsme na vás nic neházeli,“ urazila se.

„Nepovažujete Američany za lidi? Ale jděte!“

„Nejsou lidi jako lidi. Já mám legitimaci původního hnutí »Nechte mloky žít« číslo sto dvacet tři⁰⁰¹, jsem jeho zakladatel.“

„Tím lépe,“ odtušil jsem.

Výsledky biochemických testů jednoznačně prokázaly, že maso z obřích žab je lehce stravitelné a neobsahuje škodlivé látky. Posudek vyzněl v tom smyslu, že by bylo velmi výhodné i jako dietní jídlo. Tak mi to přišel sdělit sám ředitel nemocnice.

„Mohl bych vám zprostředkovat dodávky masa pro pacienty i další zájemce,“ navrhl jsem mu okamžitě, co se možná on sám bál vyslovit.

„Za jakou cenu?“ zajímal se živě.

Navrhl jsem nepatrně nižší cenu, než za jakou se prodával nejlevnější vepřový bůček. Nedávno jsem nakupoval v blízkém marketu, takže jsem měl o cenách přehled.

„To bychom při zlepšení stravy pacientů ještě ušetřili!“ divil se.

„Kolik byste mohli potřebovat?“ zeptal jsem se.

Nezdá se to, ale nemocnice v Krči není z nejmenších. Takže by to znamenalo poměrně slušnou spotřebu a nezanedbatelný přísun peněz osadě Mločího ráje. Věděl jsem, že nový žabín, umístěný v bývalém kravíně, je již plný mladých žab. Brzy se nám prudce zvedne produkce vajec a později i masa. Jaroš mezitím vyvíjel novější odrůdu, pracovně nazvanou Žába stolní černá (Rana Grandis Atra 5 J.), velikostí podobnější drůbeži, s rychlejším růstem i větší produkcí vajec. Velikost vajec byla mezi slepičím a pštrosím, žába sama dorůstala velikosti husy. Byla to ideální velikost pro velkochov masa i vajec.

„Mohli bychom poblíž areálu nemocnice otevřít stánek pro prodej masa externím zájemcům. Žáby nám utěšeně rostou, masa bude brzy dost.“

„Kde je vlastně chováte?“ zajímalo ho.

Trochu s ním zamávalo, když se dozvěděl, že přímo v centru radioaktivní oblasti.

„Máte přece v nemocnici radiologické pracoviště,“ krčil jsem rameny. „Nechte si to přeměřit. Maso radioaktivní není, to bychom se sami neopovážili jíst, natož abychom to nabízeli jiným. Prošlo ostatně bez závad i vaší hygienickou stanicí.“

„Vždyť vyrůstá přímo v tom v nejhorším prostoru!“

„Umíme radioaktivitu z potravin odstraňovat,“ řekl jsem jen tak mimochodem.

„Proboha, jak?“ vypadal značně překvapeně.

„Je to trochu složitější,“ přiznal jsem. „Na polích sklízíme úrodu radioaktivní, naši traktoristé musí být pod dozimetrickým dohledem. Po prvním stupni dezaktivace, který se vzdáleně podobá silážování, je radioaktivní obsah příměsí zhruba milióntina původního. Po druhém stupni je to nula. Změřte si to sám, uvidíte.“

„To je tak na Nobelovu cenu!“ vyhrkl.

„Nás taková cena nezajímá,“ podotkl jsem. „Patří to do tajemství stvoření umělého života a to samotné je mnohem závažnější než cokoliv jiného.“

„Měli byste ji dostat,“ trval na svém. „Vyvolám jednání na Lékařské komoře. Když ji nedostanete, bude to diskriminace.“

„To je vaše, lidská cena,“ krotil jsem jeho nadšení. „Není to diskriminace. Ani nás nenavrhujte, museli bychom to z principu odmítnout. Nedávno jsem v rádiu slyšel, že v Bruselu navrhli na Nobelovu cenu míru tajemníka NATO za urovnání konfliktu s mloky. Koho taková pitomost napadla? Ten darebák přece může za všechny ty tisíce zbytečně zabitých lidí, setkat bych se s ním nechtěl ani v pekle, natož ve Švédsku.“

„Vy si myslíte, že ji dostane?“ podíval se na mě s očekáváním, co řeknu.

„Vy doufáte, že ne? Cenu míru dostalo už více kreatur! Když tu cenu dostal Jáser Arafat, po většinu svého života terorista, jakmile se uvolil k jednání... Chybí mezi nimi jen Lenin a Stalin a možná je tam Rusové jednou přece jen prosadí.“

Dojednali jsme tedy jen dodávky masa pro nemocnici. Počítali jsme pro začátek s menší spotřebou, pacienti by si to mohli ošklivit a odmítat.

Vylíhnutí prvních reinkarnovaných se účastnila spousta lékařů i novinářů. Televizním štábům jsme museli omezit osvětlovače, aby nám z toho neudělali úplné divadlo. Odkázali jsme je na videokamery, pro ně bylo světla dostatek.

Jako první se začal líhnout mladý motocyklista Jiránek. Vedený instinktem sám hbitě prorazil obal vejce a roztrhl je.

„Tak je to přeci pravda!“ byla jeho první slova, když se rozhlédl po místnosti napěchované zvědavci. Působil na mě klidným dojmem, nejevil ani známky šoku.

„Máte výhodu,“ ujistil jsem ho, „jste druhý člověk, který dopředu věděl, co ho čeká. My ostatní jsme nic netušili, dokud jsme se neprobudili. Pro nás to bylo drsnější.“

Odvedli jsme ho nejprve osprchovat. Vysvětloval jsem mu, proč nás vidí v jiných barvách a připravoval ho psychicky na to, že zkrátka musí vydržet otázky reportérů, když už je prvním člověkem, reinkarnovaným před tolika svědky.

„Já jsem o tom hodně přemýšlel,“ ujistil mě. „Nebojím se toho, naopak.“

Navrhl jsem mu tykání, přijal je s povděkem. Nebyl to pouze psychologický tah. Mohl mi říkat Pavle a já jemu Rudo, což nás okamžitě sblížilo více než stejná těla, ale především jsem ho chtěl hned od počátku připravit na poměry mezi námi mloky. Jaroš vykal jen nováčkům, aby jim naznačil, jak si jich váží, ale brzy přecházel na tykání.

Pak se, už oblečený, vrátil k novinářům, aby se mohli ptát na všechno, co koho napadne. První otázku jsem čekal tak jistě, že by mě každá jiná překvapila. Nemýlil jsem se.

„Co všechno si pamatujete ze svého minulého života?“

„Všechno, dokonce i smrt,“ odtušil. „Myslím si, že jsem měl veliké štěstí. Pokud mohu posoudit, co se se mnou děje teď, je to nezvyklé, ale je to život. Strašně se mi chtělo žít, nechtěl jsem umírat... ale věděl jsem, že se mnou nikdo nic nesvede. Ještě že jsem napsal to prohlášení. Když si představím, že bych omdlel o minutu dřív...“

„Neposlouchejte ho!“ ozvalo se náhle z davu. Stála tam jakási starší žena a drala se dopředu. Lidé se okolo ní rozestoupili, aby ji pustili.

„To není můj syn!“ křičela. „Můj syn je dávno v nebi, tohle je nějaká pekelná příšera! Neposlouchejte ji!“

„Mami!“ zajíkl se otřesený Ruda.

„Neříkej mi tak! Nejsi můj syn! Odstup ode mě, Satane!“

Přitom otevřela kabelku a všichni se od ní odtáhli ještě více než předtím. Zachytil jsem zápach sirovodíku, ale to už první zkažená vajíčka dopadla na Rudu i na mne. Měla jich na nás připraveno šest, víc jich zřejmě nepobrala. Podělila nás spravedlivě, na každého tři. Teprve potom ji ostatní lidé zadrželi. Kdosi volal mobilem policii.

„Nechte ji, vždyť nikomu neublížila!“ pokusil jsem se zastavit paniku. Páni, to zas bude řečí! Jediné, co mohlo situaci zachránit, byl klid.

„Mami! Ode všech jsem to čekal, jen ne od tebe!“ vyčítal hořce své matce Ruda.

„Neříkej mi tak, ty stvůro pekelná!“ ječela, ale to už ji vyváděli z místnosti.

„Věděl jsi to?“ obrátil jsem se na Rudu. „Věděl, viď? Určitě jsi byl také takový. Pojď se umýt a převléknout, tady nás jistě všichni omluví.“

Měl jsem ještě tři kombinézy, ale jednu jsem potřeboval pro paní Kaškovou. Mohli jsme se tedy převléknout dnes naposledy.

„Budeš to mít mezi lidmi těžké,“ ujistil jsem Rudu pod sprchami. „Ty zejména. Nejen jako mlok, ale především jako odpadlík od církve. Museli jste být fanatická sekta a že ses nechal vzkřísit, to ti nikdo z nich neodpustí. Ale to ty jistě víš lépe než já.“

„Ale proč i máma?“ vzlykal.

„Protože patří k nim,“ pokrčil jsem rameny.

„Beze mě by taková nebyla! To já jsem ji přivedl do naší komunity!“ vykřikl.

„Vidíš, chybami se člověk učí, někdy až po smrti,“ komentoval jsem to. „Nic si z toho nedělej, to už známe. Nabídnu ti lepší komunitu. Mezi námi mloky panuje téměř nezkalené bratrství. Vítej tedy mezi nás, bude ti tak lépe.“

Vrátili jsme se mezi lidi právě včas, abychom společně pomohli překonat šok paní Kaškové. Ta se vylíhla krátce po Rudovi a začala ječet, že nechce a že nikdy nikomu nedovolila, aby z ní byla taková příšera. Kdyby měla na prstech nehty, asi by nás poškrábala. Naštěstí mloci nehty ani drápy nemají.

Nakonec jsem ji přece jen uklidnil.

„Vždyť jste mrtvá, paní Kašková. Co vám ještě může záležet na nějakém těle?“

„Nejsem mrtvá!Ale tohle!To je hrůza!“

„Ba ne, zemřela jste,“ ujišťoval jsem ji klidně. „Prožila jste svůj první život do konce, pak jste spořádaně zemřela na infarkt. To bylo v pořádku. Doktoři s vámi jistě dělali co mohli, ale asi to nešlo a proto jste tady. Že máte možnost žít dál, není ani vaše, ani naše chyba. Kdybyste před smrtí učinila prohlášení, že oživit nechcete, respektovali bychom vás. A pojďte se umýt, jste celá od bílku.“

„Vždyť nemám ani šaty!“ zaječela.

„Jste přece novorozeně,“ usmál jsem se co nejklidněji. „Každý se narodí, jak ho pánbůh stvořil. Ale máme pro vás šaty, nebojte se.“

„Tak ať aspoň vypnou ty kamery!“ prosila.

„Nevšímejte si jich,“ odváděl jsem si ji stranou. Ruda mi pomáhal z druhé strany. Nežádal jsem ho o pomoc, ale sám vytušil, že by mohl být užitečný.

Odešli jsme do sprch. V teplé vodě paní Kašková roztála, ale začala opět vzlykat, že si to nikdy nepředstavovala tak příšerně, co že komu udělala a tak podobně.

„Nechte toho,“ uklidňoval jsem ji a podával jí osušku. „Nářkem nic nezískáte. Tady Ruda se vylíhl deset minut před vámi a je zticha.“

„On je to chlap?“ vyjekla a zakryla se rychle osuškou.

„Všichni tři jsme děvčata,“ uklidňoval jsem ji. „Byla jste předtím žena, kdežto my chlapi, ale teď jsme na tom stejně a nemusíme se před sebou stydět.“

„Když ale... já už k těm lidem nepůjdu!“

„Dobrá, zůstaňte tady,“ souhlasil jsem. „Ruda to jistě zvládne sám. I když má mnohem větší důvod ke smutku. Nejenže zemřel v mladším věku než vy, ale před chvílí se ho veřejně zřekla jeho vlastní lidská matka.“

„Cože? Co to bylo za megeru?“ rozčílila se Kašková. „Víte co? Nějak už to snad vydržím, ale potvoru, která se zřekla vlastního syna, bych chtěla vidět!“

Vrátili jsme se mezi čekající zvědavce. Paní Kašková si reflexívně otřela oči, pak se za ně popadla, protože jejich vystupující tvar pochopitelně nečekala, ale o svých nových zážitcích vypovídala už skoro klidně.

„Ráda bych ještě vzkázala svým synům,“ obrátila se do televizních kamer, „aby se za maminku nestyděli. Není snad žádný důvod, proč bych se k nim nesměla znát. A oni ke mně.“

Ukázalo se, že jsou tu všichni tři. Čekali venku i se svými rodinami a když jsme je pozvali dál, vrhli se k mamince. To bylo slz, už trochu smíšených!

„Jsi pořád naše maminka!“ ujišťovali ji.

„Jenže zakletá do žáby!“ připojilo se menší děcko, nejspíš vnučka. „Chceš pusu? Třeba to pomůže!“

„Ty moje malá holčičko!“ vzlykala Kašková.

Holčička byla o hlavu větší než její babička, ale nikomu to nepřišlo nepřirozené, tím méně k smíchu, ani když pusa pochopitelně nepomohla.

Kolik ještě bude takových setkání? říkal jsem si, když jsem to pozoroval málem jako nezúčastněný divák. Držel jsem přitom za ruku Rudu.

„Bude to mít asi horší než ty,“ sykl jsem na něho ultrazvukem, slyšitelným jenom pro nás mloky. Udiveně se na mě podíval. Vysvětlil jsem mu, že jeho hlasivky jsou teď schopné přeladění až do ultrazvuku, který lidé neslyší.

„Pro tebe bude komunita mloků nejlepší ze všech možných řešení. Ona se velice těžko odtrhne od své rodiny, ačkoliv už tam napůl nepatří.“

„Napůl?“ opakoval Ruda.

„Napůl patří mezi ně, ale mnohem víc se hodí mezi nás, mloky,“ usmál jsem se. Snad jen Ruda pochopil, jak hořce...

Chlapa, náhodně zastřeleného při přestřelce mafiánských gangů, jsem upřímně litoval. Podle pasu to byl Američan, jmenoval se Ralph Lommykert a byl v Čechách teprve druhý den na obchodní cestě. Zajímal se prý o pomoc našim obětem. Američané zpravidla velice usilovně pomáhají těm, koho předtím zasypali bombami. Američtí podnikatelé to jistě nedělají z lásky k bližním, spíše pro kšeft; ale Němci jim tak vděčí za svou prosperitu. Tenhle měl hodně naspěch, asi chtěl utrhnout co nejvíc. Bohužel měl smůlu, když partu rusky se hádajících chlapů neodhadl jako nebezpečí. První kulka mu zasáhla srdce, druhá břicho, obě ráže devět milimetrů, takže po nich zůstaly strašlivé rány. No, aspoň dlouho netrpěl. Po zásahu do srdce člověk umírá a nestačí si ani uvědomit, že je s ním konec. Stalo se to brzy ráno a doktor od záchranky se ani nepokoušel o resuscitaci, dobře věděl, že by to bylo marné.

Co s ním? Budou s ním určitě komplikace, je to Američan. To byl John Glenn také, ale tohle je jiný případ. Každá násilná smrt je v mezinárodních vztazích problém a v případě Američanů dvojnásob. Příměří podepsali, ale zřejmě se skřípěním zubů. Do splnění podmínek se teď nehrnuli. V Bruselu měli i nadále svou stálou misi a vojáky rozmístěné v Evropě zatím také nestahovali. Každý konflikt s jejich účastí mohl být nebezpečný, i když jsme se jim teď vyhýbali jak to šlo.

Ale co, rozhodující by pro nás mělo být, jak se s mločím tělem vyrovná on sám. Chtěl nám přece pomoci. Hlava byla v pořádku, takže mi dlouho netrvalo připravit přepis a spustit jej.

„Někdo z lidí by měl zařídit formality u amerických úřadů,“ žádal jsem zřízence. „Nechtěl bych, aby z toho vznikl skandál. To by nám ještě scházelo!“

„Máme na to nové pokyny,“ ujišťovali mě.

Odvezli jsme vejce do líhně. Po prvních reinkarnacích už zájem masmédií opadl a byl tu klid. Vejce jsme po přepisech odváželi rovnou do Mločího ráje, pokud příbuzní netrvali na tom, abychom jim je ponechali v péči. Tohle bylo něco jiného. O Američana bude mít jistě zájem policie, svědectví mrtvého může mít pro ni jedinečnou cenu.

Tušil jsem správně. Policie si vyžádala nejprve mrtvé tělo pro obvyklé balistické expertízy, ale když jsem poručíkovi navrhl, aby si za tři dny přijeli vyslechnout oběť, nejprve ztuhl překvapením a pak opatrně souhlasil.

Pokračoval jsem dál, jenom vejce s Ralphem zůstalo ležet v líhni, přelepené jmenovkou.

Mezitím Jaroš zařídil zavedení telefonu do Mločího ráje. Mobilní telefony se pod zemí bohužel provozovat nedají, došlo tedy opět na osvědčené dráty. Většinu vedení natáhli pod vodou mloci, na povrchu to dokončili chlapi od telekomunikací. V Krči mi přibyl telefonní přístroj, abych se mohl dohadovat s Jarošem.

Mezi čtyřma očima jsme se dohodli, že telefon nebudeme používat pro nic, co má zůstat lidem tajné. Zejména Jaroš na tom sveřepě trval. Zřejmě nevěřil, že nebudeme odposlouchávaní. S tím jsem ostatně souhlasil. Američané se Projektu Echelon dosud veřejně nevzdali a i kdyby, věřit bychom jim neměli. Součástí dodávky byla i místní telefonní ústředna, kam jsme připojili i osady Saský ráj a Moravské jámy. Vyžádali jsme si co nejstarší, reléovou, s odůvodněním, že novější digitální by v jeskynním vlhku nevydržela. Skutečným důvodem bylo, že stará poctivá reléová ústředna zaručeně neměla zabudované odposlouchávání. Pro jistotu jsme se dohodli všechny stanice v telefonu nazývat podle objevitelů. Mločí ráj se bude hlásit Vocáskovi, Saský ráj Koťátkovi a Moravské jámy Adamcovi. Tak se ozve, kdo po zazvonění zdvihne sluchátko. Já jsem se měl hlásit jménem: „Míča“.

Byli jsme teď v Praze odloučeni od ostatních dva.

Alice Adamová byla bývalá řeznice, proto ji vyslali do Prahy. Přes den prodávala dietní žabí maso v malém krámku přímo v areálu Krče, na noc chodila spát ke mně. Spali jsme sice ve stejné místnosti, ale byli jsme oba fyzicky ještě malé děti, takže se mezi námi nic nedělo. Ale přece jen jsme se sblížili více než dříve, jak také jinak. Do této doby jsem o ní věděl jen to, že je to vzdálená příbuzná Honzy Adama, ale příliš se jako lidé nestýkali.

Alice si už druhý den dodala odvahy a požádala mě, abych ji naučil všemu, co umím. Jako člověk zemřela poměrně mladá na leukémii. Když jí Jaroš věnoval život, podivuhodně rychle se přizpůsobila, ale nechtěla jen sekat maso na špalku, chtěla víc. Schválil jsem jí to, vypůjčil pro ni několik odborných knih a zběžně jsme zopakovali učivo pro střední školy. Alice měla maturitu a většinu vědomostí si dosud pamatovala. Jako člověk měla nejspíš talent, ale jako žena na vesnici ho pořádně nevyužila. Teprve dnes se jí naskytla příležitost dohonit všechno, co jako člověk zmeškala a vrhla se do toho po hlavě.

Měl jsem tedy opět méně volného času, ale nelitoval jsem toho.

Dopoledne jsem věnoval reinkarnacím, odpoledne jsem u počítače vyvíjel další varianty, večery jsem věnoval Alici a jejímu studiu. Alice byla fenomenální žákyně. Už zaživa byla zřejmě studijní typ, teď se její lidské schopnosti ještě zvětšily. Připočtu-li k tomu její zápal pro věc, nemohl jsem si přát lepšího žáka. Základy jsme zopakovali rychle, v rekordně krátké době jsme probrali základy lidské anatomie a genetiky a pak už nám nic nestálo v cestě věnovat se biologii a genetice mloků.

Samozřejmě jsme nemohli propást vylíhnutí Američana Ralpha Lommykerta. Alice zavolala na telefonní číslo, které nám zanechal policejní vyšetřovatel a já jsem odešel pomáhat novorozenci.

Policie přijela dřív, než jsem Ralpha vykoupal a oblékl. Zdálo se mi, že to přijal mužně, jako ránu osudu. Ani nenamítal, když ho chtěli vyslechnout. Musel jsem je ale nechat o samotě, abych nerušil vyšetřování.

Výslech však netrval dlouho. Pan Ralph si nevzpomněl na nic, co by už policie nevěděla. Potvrdil jen, že ti muži mluvili rusky. Svého vraha popsal tak neurčitě, že se popis v podstatě nedal použít. Omlouval se tím, že ho spatřil jen na okamžik a byl prý oslněn. Záblesk výstřelu a víc nic. Bylo to pravděpodobné. Vražda se odehrála v noci, pan Ralph byl náhodným chodcem, který měl prostě smůlu, že se nachomýtl k přestřelce dvou konkurenčních band. První rána do srdce, to šlo opravdu rychle.

Tak mi to pak při odchodu svěřili policisté. Netajili se zklamáním, ale chápali to. Po pachatelích se slehla zem, nikde žádná stopa, jen mrtvola náhodného chodce. Ujistil jsem je, že při každém dalším takovém případu mohou získat výpověď mrtvého a příští svědectví mohou být mnohem závažnější. Předem poděkovali a odešli.

Pozval jsem pana Ralpha na žabí steak, surovinu jsem mu pochopitelně prozradil až po jídle, a probíral jsem s ním jeho další vyhlídky. Navrhl jsem mu odcestovat na pár dní do osady Mločí ráj a teprve až se vzpamatuje, mohl by se zajímat o návrat domů, bude-li o to ještě stát.

Ralph poděkoval a hned ráno odjel s naší dodávkou, která přivezla mločí vejce a s nimi další várku masa do nemocnice i do prodejny.

Byl to teprve druhý Američan u nás a nutno přiznat, byl od počátku mnohem klidnější. Dalo by se to pochopit. Kdo obchoduje s Ruskem, musí počítat s nějakým nebezpečím. Čechy nejsou v tomto směru od Moskvy daleko. Přál bych mu, aby mu vlastní úřady nedělaly tolik nepříjemností, jako naše české Jarošovi.

Errata:

11.08.2021 22:29