Vítej, návštěvníku!

Slavníkovci

Po několik následujících dní mě opakovaně a vytrvale navštěvoval mladý lékař, kterého jsem poprvé viděl už u první veřejné transkripce. Už při druhé návštěvě se mě pokusil přimět k rozhovoru, což nebylo těžké, vstřícnost jsem měl beztak v plánu.

Doktora Plačka už poprvé napadlo vyzkoušet něco podobného na lidech. Trochu ho zmátlo mé varování, ale ani po důkladném promýšlení neobjevil, v čem je schováno čertovo kopýtko. Proto také přišel za mnou.

„Zajímám se o možnost reinkarnace lidí, přesněji o přenos člověk-člověk,“ zkusil to se mnou konzultovat. „Myslím, že jsem na něco přišel.“

„Aha, to jste vy,“ poznal jsem ho a usmál se. „Povídejte, co jste zjistil?“

„Je mnoho rozdílů mezi přenosem do hlavy mloka a člověka? Domnívám se, že by to mělo být stejné nebo aspoň velice podobné!“

„Rozdíly jsou podstatné,“ ujistil jsem ho vážně. „Některé technické, jiné společenské a psychologické.“

„Ono se to liší i technicky?“ zarazil se.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Podobně jako se liší snímání, liší se i zápis. Abyste věděl, tady mám všechno nastavené na přepis člověk-mlok, ale kdybych musel přenášet duši mloka, musel bych přestavit snímací hlavu. U mloků to máme naštěstí dávno zvládnuté a změna je věcí okamžiku.“

„Takže je nutné jiné nastavení i pro zápis?“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Pro každý proces platí jiné hodnoty. Všechny jsou navíc destruktivní a nedají se opakovat. Kalibrace snímání a zápisu připravila Jaroše o několik mločích zárodků i lidských duší. Naštěstí na lidské straně šlo vždy o mrtvoly, neúspěch tedy neznamenal ztrátu. Na straně mloků si Jaroš těch pár zárodků, zkažených nezdařenými přenosy, se svým svědomím nějak vyřídil. Bylo to nutné zlo.“

„Jestli jsem to dobře pochopil, bojíte se stejného problému u lidí?“

„Dobře jste to pochopil. Tyhle problémy nás určitě čekají.“

„Myslíte, že by se dítě při neúspěchu normálně nenarodilo?“

„Ne,“ ujistil jsem ho vážně. „Mločí zárodky to zabíjelo, lidské také nevydrží. Dítě by se zastavilo ve vývoji, začalo by se rozkládat a mohlo by ohrozit i matku. Je to horší než u vajec, kde jde vždycky jen o vlastní zárodek.“

„To bude jistě problém... ale na druhé straně, reinkarnace by znamenaly takový dějinný převrat, že by se jistě našlo dost dobrovolníků i k takovým pokusům.“

„Nejde o dobrovolníky,“ zarazil jsem ho. „Věřím tomu, že by se našli, jenže ani úspěšným přepisem problém zdaleka neskončí.“

„Co ještě vidíte jako překážku? Vždyť by takhle...“

„Reinkarnace nejsou jen problém technický, ale i společenský,“ přerušil jsem ho. „My to máme v podstatě i po této stránce vyřešené, ale nás mloků je jen stovka a i tak nám trvalo dlouho, než jsme se shodli.“

„Vždyť žijete díky reinkarnacím od samého počátku!“

„Jistě,“ připustil jsem. „Něco jiného je ale pokusný poloprovoz, zatímco systém, který musí vzniknout, má ještě spousty úskalí. Například... máte děti?“

„Mám dvě,“ přikývl. „Jak to s tím souvisí?“

„Dovedete si představit, že byste jejich těla věnoval k reinkarnaci někomu, koho neznáte?“

„Počkejte...“ zarazil se. „Vy tou reinkarnací ničíte... ale vždyť to děláte ještě před narozením, či u vás vylíhnutím.“

„Každé stěhování duší znamená zánik té, která by se časem vyvinula,“ ujistil jsem ho. „Do hotové osobnosti naštěstí zapisovat nemůžeme. Zárodek nemá vyvinutou vlastní osobnost a jen proto je přepis možný. Ale i tak se jedná o princip něco za něco, život za život.“

„A vy si myslíte, že to bude u lidí podobné?“ došlo mu.

„Jak jinak?“ usmál jsem se smutně. „Technické problémy časem zvládneme, ale lidské problémy budou složitější. Mločí společnost je na reinkarnacích založena od samého začátku, takže měly být menší, přesto byly. Lidská společnost je mnohem více postavena na rodině, vychovávání dětí a lásce k nim. Uvědomte si nutnost všechno od základů přestavět. Rozbít mateřskou lásku je zaručeně těžší, než rozbít atom. Rozhodně to nebude snadné, ale nutné.“

„Jak jste to vlastně vyřešili vy, mloci?“

„Bohužel, tak snadno, jak se to vám lidem nepodaří,“ ujistil jsem ho. „Máme proti vám obrovskou výhodu. Jako mloci nemáme vlastní mločí děti. Vidina, že je nikdy mít nebudeme, proto nebyla tak zlá. U vás lidí to bude podstatně horší. Možná vám s tím pomůžeme, ale jen technicky. Máme zmapované některé závislosti, můžeme vás ušetřit omylů a bloudění, ale nevyřešíme vaše společenské, psychologické a právní problémy, které vás čekají, budete-li nás chtít následovat.“

„Aha...“ zamyslel se. „Tohle jste měl na mysli, když jste mluvil o kruté dani, co za to zaplatíme...“

„Ano, přesně to jsem myslel,“ ujistil jsem ho. „Doporučím vám teď ještě jednou si to promyslet. Pořádně promyslet. Sám jste přece nedávno hovořil o revoluci. Možná vám teprve dojde, jak příšerná revoluce to bude. Nejhorší je, že ji z našeho pohledu už teď vidíme jako nevyhnutelnou.“

Toho večera nás čekala velice příjemná změna. Sestřička Markétka nám opatřila dva lístky do Národního na Rusalku. Nedokázal jsem jí odmítnout a večer jsme se tam s Alicí vypravili.

Zakoupili jsme si jízdenky pro dospělé. Kdybychom trvali na našem fyzickém věku, měli bychom jistě nárok na jízdu zdarma, neboť ani starší Alici ještě nebylo pět let, ale chtěli jsme dát lidem najevo, že pokračujeme v předchozím životě. Samozřejmě jsme budili pozornost. Nejprve v autobuse, pak v metru a nakonec i na ulici, rozhodli jsme se totiž jít poslední úsek pěšky.

Také v divadle se strhl poprask, překvapení byli nejen diváci, ale i uvaděčky, ale dostali jsme se bez problémů na místa a představení krátce poté začalo.

Měl jsem pravdu, lidská hudba byla pro naše uši posazena příliš hluboko. Proto nás oba příjemně překvapilo, že tím nic neztratila na svém kouzlu. Dvořák je zkrátka Dvořák, byť jsme ho vnímali v jiném zvukovém spektru.

O přestávce došlo k nepatrnému incidentu. Alice musela na toaletu a já jsem tam šel s ní. Bylo to logické, mohli jsme se považovat za mločí slečny, ale lidské dámy nás tak nepřijaly a začaly houfně prchat ven.

Přešli jsme to s klidem a vrátili se na svá místa. To už celé divadlo hledělo jen na nás a málokdo sledoval jeviště. Pak zazněla hudba a všichni jsme se věnovali tragédii té podivné vodní bytosti, němé, smutné a bez vášně...

Co to Markétku napadlo vybrat nám právě Rusalku? Dobře jsem si všiml, jak se Alice roztesknila! I mně samotnému se také udělalo smutno.

„Musím tě, musím, zahubit!“

Opera skončila, následoval dlouhý potlesk a několik opon. Tleskali jsme také upřímně. Pak jsme spolu s lidmi vyšli před divadlo a zamířili na tramvaj.

Netušili jsme, že jsme byli v Národním jako mloci poprvé, ale i naposledy. 

„Hele je, hrobaře Prazdroje!“ ozvalo se za námi.

„To sou voni, hajzli zasraný! Zvalchujte je!“

Nemuseli jsme dlouho hledat, odkud vítr fouká. Přes ulici se na nás hnala banda výrostků v kožených bundách. Zdržel je na okamžik taxík, který jim zkřížil cestu, ale nemohli jsme čekat, až budou mít opět volno. Popadl jsem Alici za ruku a sprintem na tramvaj! Dobře jsme věděli, že mloci jsou proti lidem fyzicky téměř bezbranní a může nás ohrozit kdejaký násilník nebo vandal.

Chodník byl ale plný lidí a mloci jsou ve sprintu na krátké tratě pomalejší než lidé. Ještě jsme nebyli u tramvaje a dohonili nás.

„Mažte je! Řežte je!“ slyšeli jsme jejich rozjařené hlasy těsně za sebou.

Okolojdoucí dělali, že nic nevidí, nebo ještě ustupovali stranou, aby se do toho nepřipletli. Nemohli jsme počítat, že by se nás někdo zastal. Pokusili jsme se uhnout jim a roztrhli jsme se, abychom je zmátli, ale větší část bandy se vrhla za Alicí.

Nemohl jsem ji v tom nechat. Sáhl jsem bleskurychle do kapsy kombinézy a prsty ji trochu vyboulil směrem k mladíkům.

„Ruce vzhůru! Budu střílet!“ vykřikl jsem a zastavil jsem se.

„Bacha! Má bouchačku!“ zarazili se v běhu ti co šli po mně. Neochotně, ale dost rychle dali ruce nahoru. Ztuhli i ti, co už drželi Alici za kombinézu a chtěli ji začít bít. Naštěstí pro nás varování kamarádů nepřeslechli.

„Policiééé!“ rozkřičel se jeden z bandy.

V několika okamžicích se na místo přihnali tři strážci pořádku.

„Co se tu děje?“ ptali se chvatně.

„Přepadli nás mlocííí!“ ječel jeden z bandy, podle hlasu právě ten, kdo vyzýval ostatní, aby nás zvalchovali.

Ruce dvou policistů okamžitě sjely dozadu k pouzdrům.

Vyndal jsem z kapes prázdné ruce a ukázal je všem.

„Pane strážmistře, slyšel jste o podmínkách příměří mezi mloky a lidmi?“ oslovil jsem bližšího co nejklidněji.

„Něco jsem slyšel,“ připustil nevrle. „Proč nás napadáte?“

„Nikoho nenapadáme,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tihle začali křičet, že jsme hrobaři Prazdroje a že nás musí zvalchovat. Pane strážmistře, upozorněte je ohleduplně, že by tím mohli spáchat kolektivní sebevraždu celého lidstva. V podmínkách příměří stojí, že nám nikdo nesmí ubližovat bez příčiny. My vás přece také nenapadáme.“

„Hrozil nám zastřelením!“ bránil se jeden z mladíků.

„Ano,“ přikývl jsem. „A kdybych měl zbraň, možná bych už střílel, ale bylo by to v sebeobraně, začali jste vy.“

„Vy nemáte zbraně?“ ujišťoval se policista.

„Ne, spoléháme, že bude ve vašem vlastním zájmu dodržovat dohody a zabránit každému násilí. Měli byste si to uvědomovat, ale všichni!“

„A nechcete raději doprovod?“ nabídl se nám.

„Raději se věnujte těmhle,“ řekl jsem. „Pro ně neplatí, že nesmí mlátit každého, koho se jim zlíbí?“

Kožené bundy se mezitím vzpamatovaly a jako na povel se daly na útěk.

„Stůjte!“ křičel za nimi policista a všichni tři se dali do běhu za utíkajícími. Zdálo se, že těm náskok vystačí až do nejbližší boční ulice, ale z té právě v té chvíli vyšli tři další policisté a prchající jim vlétli přímo do náruče. Zacvakala pouta a útěk neslavně skončil.

Zdrželi jsme se v Bartolomějské sepisováním svědectví. Z obrovského davu lidí bylo jen šest odvážlivců ochotných svědčit, ale jak jsme se později dozvěděli, všichni spontánně podpořili naši verzi. Lístky z Národního prokázaly, že jsme klidně odcházeli z představení bez úmyslu někomu škodit.

„Chtěli nás zabít!“ opakovali do omrzení mladíci, dokud byli pohromadě. Když je ale vyšetřovatelé oddělili, začali si jednotlivě protiřečit. Nestačili se už dohodnout, co měl kdo dělat. Ačkoliv mě s Alicí také od sebe oddělili, měli jsme to jednodušší než oni. Stačilo nám mluvit pravdu. Někdy to může být výhoda.

Podepsali jsme protokol a pustili nás.

„Dáme vám raději ochranu,“ rozhodl šedivý major.

Neprotestovali jsme. Byla to další nepříjemná zkušenost. Možná bychom se měli skutečně ozbrojit, uvažoval jsem. Dnes nám to prošlo, ale tihle náckové si mezi sebou určitě sdělí, že jsme na ně použili lest. V Mločím ráji je zbraní dostatek a nebyl by problém získat zbrojní pas platný i u lidí, zejména po dnešním incidentu.

Vlastně ne, to by také nebylo řešení. Musí se to vyřešit beze zbraní!

S doprovodem dvou policistů jsme dojeli až do Krče. Na vrátnici jsme se s nimi chtěli rozloučit, ale nabídli se jít s námi až nahoru a jeden se podřekl, že by na vlastní oči rád viděl naše proslulé zařízení na přepisování duší.

Usmáli jsme se a přikývli. Konečně, proč ne?

Odemkl jsem dveře pracovny a galantně pustil Alici napřed.

V té chvíli se ozvalo práskání výstřelů. Alici to odhodilo dozadu, její modrá krev stříkala do všech stran. Z pracovny vyběhl chlap s maskou na obličeji a s pistolí v ruce. Ještě jednou si vystřelil do bezvládného těla nešťastné Alice, ale to neměl dělat. Přehlédl totiž oba policisty a daroval jim krátký okamžik, aby stačili tasit.

Vyzývat střílejícího vraha, aby odhodil zbraň, bylo předpisové, ale nerozumné.

Chlap ještě stačil otočit zbraň proti policistům a vystřelil. Skoro současně štěkly tři rány. Jeden z obou policistů upustil pistoli a s obličejem zkřiveným bolestí se chytil za prostřelené rameno, ale atentátník byl zasažen dvěma střelami do prsou. Odhodilo ho to naznak jako Alici, pistole mu vypadla z ruky a zůstal nehybně ležet.

„Pozor, může jich tam být víc!“ varoval mě zraněný policista s bolestí v hlase.

Přiskočil jsem k Alici a sklonil se k ní. Měla rozstřílenou hruď a krk, ale hlava byla v pořádku, reinkarnace tedy bude možná. Nedošlo mi, že bych byl příliš snadným cílem, kdyby v místnosti byli další teroristé.

„Je tam bomba! K zemi!“ vykřikl zdravý policista, když nahlédl do pracovny.

Pod stolkem počítače ležel tmavý předmět, na kterém se po vteřinách střídaly svítící rudé číslice, ukazovaly už jen patnáct vteřin. Policista měl pravdu, ale já jsem si včas uvědomil, že zničení transkriptoru bude pro Alici znamenat rozsudek smrti. Místo abych ho poslechl, vyskočil jsem od mrtvé Alice. Patnáct vteřin je dost času! Vběhl jsem do sálu, vytrhl pekelný stroj zpod počítače a prohodil ho zavřeným oknem ven, trochu stranou, aby nezůstal ležet přímo před oknem. Střepy okenního skla se rozlétly po podlaze a vzápětí zaburácel výbuch. Jediné sklo v oknech naší pracovny nezůstalo celé, v okolních budovách také, ale naštěstí nezhasly ani všechny zářivky.

Zdravý policista vytáhl vysílačku a volal o posily, zatímco raněný se pokoušel svléknout si prostřelenou uniformu, aby si mohl ošetřit zranění.

„Nepomůžete mi?“ sykl na mě bolestí. „Nemáte tu nějaký obvaz?“

„Je ve skříni!“ ujistil jsem ho a zapínal jsem počítač.

„Teď si chcete hrát?“ vyčítavě se na mě obrátil. „Na chodbě nám leží další těžce zraněný člověk!“

„Ten může počkat. Nevidíte?“ ukázal jsem na Alici. „Zabil ji, nic jiného než reinkarnace se nedá dělat! Musím si pospíšit. Vy to snad chvilku vydržíte. Nezdá se, že bych musel reinkarnovat i vás, vy mrtvý nejste a ani nebudete!.“

„Ach tak!“ došlo policistovi. „Reinkarnace!A ten venku?“

„Vrah je u mně až na posledním místě,“ řekl jsem tvrději než jsem měl v úmyslu.

Na počítači naběhly automatické testy, měl jsem chvilku času. Obrátil jsem se ke zraněnému a nabídl mu z ledničky sodovku s tabletkami dolsinu proti bolestem. Obojí vděčně přijal. Pak jsem mu pomohl svléknout košili a spolu s ním zběžně prohlédl ránu. Byla ošklivá, jak to u ráže devět může být. Kulka strhla do rány i tkaninu uniformy, ale očividně minula kloub, což dávalo naději, že ruka nezchromne. Lékaři s tím budou mít pořádnou práci, to mi bylo jasné, ale naděje na úspěch byla. Prozatím jsem aplikoval tlakový obvaz k zastavení krvácení a hned poté jsem se vrátil k počítači. Zapnul jsem další testy, kdoví, co ten syčák mohl provést.

Jeho kolega se mezitím dovolal a stručně vylíčil, co se tady stalo.

„Už sem jedou,“ oznámil nám.

„Hlídejte chodbu,“ požádal jsem ho. „Tady jich víc není, ale mohou být venku!“

Chodba byla naštěstí trochu osvětlená, ale dveře naší pracovny byly uprostřed její délky, což znamenalo hlídat oba směry. Policista se postavil za dveře, aby dobře viděl jednu stranu a občas se vyklonil a mrkl na opačnou. Zraněný mezitím hlídal u okna. Venku bylo světla víc než tady, před budovou hořelo nějaké auto.

Dokončoval jsem testování transkriptoru a zatím jsem se věnoval atentátníkovi. Rychle jsem zjistil, že je také mrtev, jedna rána zasáhla srdce. Skutečně jsem byl pevně rozhodnutý pro toho darebáka nehnout ani prstem a tento fakt mi přišel vhod. Nechal jsem ho ležet na místě a odtáhl mrtvou Alici na dosah kabelů. Za jejím tělem se na podlaze táhla dlouhá šmouha rozmazané jasně modré krve.

Opatrně jsem odemkl dveře líhně a nahlédl tam. Zraněný policista držel pistoli ve zdravé ruce a byl připraven střílet, líheň však byla prázdná. Dobré znamení – terorista zřejmě tuto zamčenou místnost nepovažoval za důležitou. Napadlo mě, že by zničením zárodků spáchal totéž co zničením počítače, ale zárodky v měkce vystlaných košících byly očividně v pořádku.

Přivezl jsem jeden na vozíčku k transkriptoru a začal fixovat hlavu uvnitř vejce. Pak jsem navlékl snímací přílbu na hlavu mrtvé Alice, pečlivě přepnul snímací proudy na hodnoty pro snímání mločího mozku a zapnul synchronizaci.

„Tohle jsem vážně nečekal,“ řekl jsem k oběma policistům, jakmile se přenos rozběhl. „Dnes už druhý incident. Ještě že jste byli s námi!“

„Co ten chlap?“ ukázal zdravý policista pistolí na chodbu.

„Je mrtvý, mířili jste dobře,“ odtušil jsem. „Žádný lékař mu už nepomůže. Reinkarnace by ho mohla zachránit, ale slíbili jsme, že nikoho nebudeme reinkarnovat proti jeho vůli a tenhle dal jasně najevo, že je proti. Jistě chápete, že mu nemohu pomoci. On by o to beztak ani nestál.“

„Takže má smůlu,“ podotkl suše zraněný policista.

Náhle na mém stolku zazvonil telefon.

„Míča,“ ohlásil jsem se.

„Tady Mločí ráj! Míčo, střílejí nás tu Američani!“ uslyšel jsem hlas, který jsem po telefonu nerozeznal.

Pak se ozvala dávka z automatické zbraně, ve sluchátku to křáplo a bylo ticho.

„Panebože!“ vykřikl jsem a zamrazilo mě. „Ono to není jen tady!“

Policisté se na mě udiveně podívali.

„Jste prostě sebevrazi!“ řekl jsem odevzdaně. „Nějaká banda lidí přepadla naši podzemní osadu Mločí ráj a střílí mloky. Kterého sebevraha to napadlo? Vy si neuvědomujete, co se stane při porušení příměří?“

„My o ničem nevíme!“ ujišťovali mě rychle.

„To se uvidí,“ odsekl jsem. „Zavolejte někam, je mi jedno kam, vzbuďte si třeba ministra vnitra, kdyby spal, ale pokuste se co nejdřív opatřit vrtulník. Musíme zjistit, co se tam stalo, než bude pozdě! Poletíte tam se mnou?“

„To nebude jednoduché,“ mračil se zdravý policista.

„Měli byste se snažit,“ odsekl jsem. „Jestli někdo vyvraždí naši hlavní osadu, pak mohu zastavit odvetnou akci jen já – a tu by na celém světě nepřežila ani jediná krysa. Nezapomeňte, že máme připravené totální vyhubení lidstva.“

„To myslíte vážně?“

„Smrtící kmen protobaktérií máme uložený ve všech našich střediscích,“ řekl jsem tvrdě. „Stačí, aby to přežil jediný mlok a protobaktérie spolehlivě zabijí všechny teplokrevné živočichy. Je to jiný život a nemáte proti němu žádnou obranu. To by byl konec zrádné lidské civilizace. Varovali jsme vás přece jasně. Příměří chránilo více vás než nás. Nechápete, že jste je porušili hned na dvou místech?“

Neměli jsme připravené protobaktérie k vyhubení lidstva, jen jako data na disku Jarošova počítače, ale použil jsem úskok, abych přiměl policii k akci. Připadali mi najednou neochotní.

„Vy nás chcete... vyvraždit?“

„Nechceme a neuděláme to, pokud zjistíme, že to provedla malá skupinka lidí,“ ujistil jsem ho. „Kdyby to byl ale podraz od některé vlády, nebudeme šetřit nikoho. Modlete se, aby to byli jen Američané. Měli byste naději, že se to omezí na jejich kontinent. Jestli v tom jedou i Češi, radši si to ani nemyslím...“

Napadlo mě, že to může být opravdu konec mloků. Kdyby nějaká banda teroristů, nebo jednotka NATO, skutečně vyvraždila Mločí ráj, mohla by zabít Jaroše. Kdyby pak někdo zabil i mě, nikdo by už nenaklonoval další zárodky. Kdyby policisté tušili, že k likvidaci všech mloků stačí namířit na mě pistoli a stisknout spoušť, odolali by? Musel jsem je spolehlivě přetáhnout na svou stranu a neviděl jsem v této chvíli lepší možnost než tuto lest.

Policista už volal a bylo to zoufalé volání. Vzbudil hned několik odpovědných osob, přes policejního presidenta až po ministra vnitra.

Přenos skončil, Alice byla opět ve vejci. Odvezl jsem ji do líhně a mechanicky ji označil nálepkou. Mrtvé tělo, teď už doslova bez duše, leželo dál vedle transkriptoru. Neměl jsem ani sílu něčím je přikrýt.

Mezitím na nádvoří nemocnice přijela kolona houkajících policejních automobilů s posilami a hasičské auto. Hasiči začali hasit hořící automobil před budovou, policisté se začali zabývat mrtvým teroristou, další zjišťovali, co se stalo s námi.

„Volá vás ministr vnitra!“ podával mi policista chvatně svou vysílačku.

Ministr byl naštěstí členem Strany Rozumu. Když slyšel, co se zde stalo, zvážněl, ale úpěnlivě mě ujišťoval, že to zaručeně není dílo nové vlády České republiky.

„Dáme vám cokoliv chcete, ale nepodnikejte akce proti lidem,“ sliboval.

„Nemáme zájem Čechy vyvraždit,“ řekl jsem celkem klidně, ačkoliv to ve mně vřelo. „Jestli se něco stalo, budeme požadovat hlavy viníků. Od těch, kdo to prováděli, až po ty, kdo to buď nařídili, případně měli možnost tomu zabránit a nevyužili jí.“

„Zapojím do toho i armádu,“ rozhodl ministr a přerušil spojení.

„Máme tu helikoptéru,“ oznámili mi po chvíli policisté.

Viděl jsem ji sám, právě přistávala před nemocnicí. Byla už skoro tma, přistávací plochu osvětlovalo jen několik policejních automobilů.

„Ničeho se tu nedotýkejte, až se sem vrátím, musí být všechno v pořádku,“ řekl jsem. Ponechal jsem všechno jak to bylo, jen jsem vypnul počítač.

To je hrůza, pomyslel jsem si. Vypadalo to nadějně, kdo za tímhle podrazem zase stojí? Bylo mi jasné jen jedno. Jsou to opět lidé.

Dokonce jsem se obával, že znám i jejich státní příslušnost.

Eskadra tří vrtulníků zamířila noční tmou směrem do Českého ráje.

Nastoupil jsem před nemocnicí do policejního vrtulníku. Byl ze všech nejslabší, doprovázely nás totiž dva obrněné bitevníky armády České republiky. V našem stroji bylo jen pár policistů v černých kombinézách se samopaly, armádní bitevníky se ježily malými raketkami. Let netrval dlouho, ale krátce poté, co jsme se dostali na dohled naší povrchové základny Pod skálou, vysadilo veškeré rádiové spojení.

„Hrom aby do toho, to jsou křápy!“ rozčiloval se pilot. „Už to zase nefunguje! Ty staré ruské bedny byly pro kočku, ale nové nejsou o nic lepší!“

„Spíš se obávám, že nás někdo na dálku vypojil,“ řekl jsem suše. „Někdo, kdo má větší moc než vy. Zřejmě o nás někdo moc dobře ví.“

„To se uvidí,“ vrčel pilot. Letěl dál, ale zakýval strojem a pustil bitevníky napřed.

Byla už tma, ale v infračerveném světle jsem náhle zpozoroval, jak ze dvora naší usedlosti prudce vystoupal vrtulník a obrátil se k nám čelem. Spatřil jsem ohnivé stopy několika odpálených raket, letících přímo na nás. Uviděli je nejspíš i piloti armádních vrtulníků, snad na to měli infrapřístroje, nevím. Oba naše bitevní stroje rovněž odpálily po dvou raketách, až mě jejich oheň oslnil. Tři rakety teď letěly k nám, čtyři opačným směrem. Náš policejní pilot si jich buď ani nevšiml, anebo nestačil zareagovat. Ostatně by mu to asi nebylo nic platné, rakety byly rychlejší a nejspíš obratnější.

Všech sedm krátce poté v rychlém sledu explodovalo.

Oba doprovodné bitevníky se rázem proměnily v oblaka ohně. Přidalo se do toho všechno, co měly zavěšené, takže exploze byla ještě mohutnější. Třetí raketa do toho asi vletěla a vybuchla také, k nám už nedoletěla. Také pirátská helikoptéra se o vteřinu později ve vzduchu rozlétla na kusy v ohnivém oblaku výbuchu.

„Panebože, oni to mysleli vážně!“ vyjekl náš pilot. Z hlasu mu čišela hrůza.

„Ještě nejde rádio?“ zeptal jsem se ho rychle.

„Ne,“ odvětil po krátkém okamžiku tiše.

„Mají nás zaměřené a Echelon funguje dál,“ řekl jsem. „Pokuste se přistát na silnici před statkem, prosím. Další helikoptéra tam už nebude, na dvůr se víc než jedna nevejde a silnice je čistá. Mohlo by tam být ještě pár ostrých maníků. Kdo má zbraň a chce mi pomoci, ať jde se mnou, půjdu se tam podívat. Vy odleťte pro pomoc, kdyby přiletěli další, sestřelili by vás, mají větší palebnou sílu.“

„Není tam radioaktivita?“ staral se jeden opatrnější.

„Je, ale slabá,“ ujistil jsem ho. „Tím proběhneme beze škod. Uvnitř je čisto.“

Nikdo na to nic neřekl. Všichni věděli, jak je to vážné, jen nastraženě pozorovali statek. Těsně před přistáním na silnici mi jeden z policistů vtiskl do ruky zbraň. Nebyla to pistole, ale mnohem lepší škorpión. Poděkoval jsem mu. Nepustili mě jako prvního, ale vzali mě až mezi sebe. Šest policistů v černých kombinézách s nápisy POLICIE na zádech okamžitě zalehlo do blízkých křovin. Vrtulník se pak zvedl a zamířil k Praze.

V usedlosti se nic nepohnulo. Bylo to podezřelé, vždyť tu ještě před chvílí bylo zvukových efektů dost, aby probudily i hluchého nosorožce. Nemohli jsme z bezpečné dálky sledovat statek, museli jsme dovnitř. Ti, co tam na nás mohli čekat, by teď ovšem byli ve výhodě.

Vedl jsem opatrně policisty ke vchodu usedlosti a pak i ke sklepu. Měl jsem proti nim výhodu infračerveného vidění, ale nic jsem neviděl, nikdo tam zřejmě nečíhal. Že by si ti uvnitř nejistili ústup? Mohlo by tomu tak být, do jednoho vrtulníku se víc než malé komando nevejde. A to mohlo být uvnitř celé. Tím lépe pro nás.

Naši policisté mě před vchodem opět odstrčili, abych se raději držel vzadu.

„Máte zabránit katastrofě a ne být všude první,“ řekl mi jeden z nich. Když jsem mu řekl, že ve tmě na rozdíl od něho vidím, jen mávl rukou.

„Nechte to na nás,“ usadil mě sebevědomě. Hlas ho ale zradil, cítil jsem, jak se mu chvěje napětím. Nebylo divu, právě jsme prošli s velikou klikou ohňostrojem.

Sklep měl hliněnou podlahu, dvě stěny tvořila skála a dvě byly jen lehce omítnuté kamenné. Svítilo tu elektrické světlo v drátěném krytu. Turbína Jednička z Blaníku pro Mločí ráj ještě pracuje, pomyslel jsem si, vyřadit ji nebylo jednoduché. Bohužel jsem to za příznivé znamení pokládat nemohl, neříkalo mi to nic o tom, co se děje v Mločím ráji.Ve sklepě stálo u zadní stěny jen několik prázdných plechových sudů, mezi nimi se černala díra do skály.

„Tady je tunel k nám,“ ukázal jsem policistům vchod. Suchý tunel neměl uzávěru, byl to pouhý černý otvor ve skále, nepatrně větší než jiné tunely. V podstatě to byla kanalizační trubka o průměru šedesáti centimetrů. Vozík tu nebyl.

Policista se sklonil k tmavé rouře, odkud se ozývalo vzdálené supění a šramoty.

„Tady Policie České republiky! Jménem zákona – vzdejte se!“ vykřikl tam.

V té chvíli se ze tmy ozvaly výstřely. Policista odletěl nazpět, místo obličeje měl krvavou hroudu a byl mrtev dříve než dopadl.

„Backwards, boys! Return to cave!“ ozval se z tunelu mně trochu známý pištivý mločí hlas.

Pochopil jsem, komu patří.

„Já ti dám, zpátky do jeskyně!“ vykřikl jsem a dříve než mi v tom mohl někdo zabránit, sklonil jsem se také a vystřílel do černého otvoru zásobník škorpióna. Zbraň byla pro mě příliš velká, ale ještě jsem ji unesl. Stál jsem stranou, aby mě nemohla zasáhnout odvetná palba, ale ten uvnitř neměl možnost uhnout a já jsem dobře věděl, kterým směrem střílet. Trubka byla tady na konci vodorovná, ale brzy se mírně zvedala nahoru. Ozvalo se z ní několik bolestivých výkřiků, ale potom ti uvnitř začali střílet také a kulky jen bzučely kolem nás. Naštěstí neškodně, stáli jsme totiž bokem.

„Střelte tam!“ nabádal jsem policisty, zatímco jsem odepínal prázdný zásobník.

„Nemohou nás strefit,“ ujišťoval mě s převahou v hlase.

„To jsou profíci, rozumíte?“ namítal jsem. „Nestřílejí aby nás zasáhli, dobře vědí, že se kryjeme, ale potřebují nás zastrašit. Určitě se plazí směrem k nám, aby mohli použít granáty! Ty by byly horší, před těmi nestačí stát za rohem.“

To znělo rozumně a policista to uznal. Myšlence, že by se ti uvnitř mohli obrátit a vrátit do jeskyň, bych se za jiných okolností s chutí zasmál, kdyby to nebylo příliš vážné. Tam uvnitř by se otočilo nanejvýš mločí mimino Ralph, ale rozhodně ne dospělí chlapi, co tam byli s ním. Policista si také připravil samopal, mnohem větší a účinnější kalašnikov, v krátké přestávce mezi dvěma dávkami vsunul svou zbraň do černého ústí tunelu a bez míření ty uvnitř pořádně osolil. Opět se ozvaly bolestivé výkřiky.

„Nestřílejte! Vzdáváme se!“ křičel někdo zevnitř. Česky, ale s cizím přízvukem. Kdo to asi byl? Čech jistě ne, že by nějaký Čechoameričan?

„Tady je Policie České republiky,“ vykřikl policista s kalašnikovem, ale trochu se strany, aby byl chráněný před střelbou zevnitř. „Jménem zákona vylezte ven, jeden po druhém a beze zbraní! Ty necháte uvnitř, jasné?“

„Rozumíme,“ souhlasil rezignovaně hlas z tunelu.

Postavili jsme se stranou za plechové sudy, aby nás nepřekvapili, kdyby zamýšleli nějakou kulišárnu. Druhý policista mi podal plný zásobník, ale tuhle zbraň jsem si z vojny nepamatoval a měl jsem se samopalem plné ruce práce. Sledoval jsem ústí tunelu jen okrajově a snažil se nasadit a zaklapnout zásobník.

Z tunelu se nejprve vykutálela zakrvácená přílba a s plechovým zvukem dopadla na hliněnou podlahu. Teprve pak se pomalu vysunula hlava muže, prostřílená několika střelami. Muž byl mrtvý, také ramena a hruď měl samou ránu. Ti za ním ho před sebou tlačili jako štít, ale možná se přes jeho mrtvolu v úzkém tunelu prostě nedostali. Schytal většinu našich kulek, ti za ním byli jeho tělem přece jen krytí. Mrtvý měl začerněný, zkrvavený obličej, byl oblečený do strakatého maskovacího obleku s nášivkou USMC, pořádně zamazaného od jílu.

Další z policistů přiskočil a mrtvého rychle odtáhl stranou, pak opět namířil svůj samopal na ústí tunelu. Pomalu se odtud soukal další chlap v maskovacím obleku, také špinavý, s černě natřenou tváří a s přílbou na hlavě. Šlo mu to špatně, rameno měl prostřelené a uniformu i obličej od kamarádovy krve, možná i od své. Ani se nepokusil o odpor a sám nastavil ruce na želízka.

„Kolik vás tam je?“ zeptal se ho policista přísně. Místo želízek vytáhl z kapsy obvaz a začal zajatce zručně ošetřovat.

„Jen čtyři,“ řekl s bolestivou grimasou muž při svlékání bundy. „Další už nejsou naživu. Považujeme se za vaše válečné zajatce a odvoláváme se na ženevské konvence o zacházení se zajatci! Sami to vidíte, potřebuji neodkladné ošetření.“

„A co myslíte, že dělám?“ utrhl se na něho policista. Tím diskuse umlkla.

Dva další lezli rychleji, ale také nekladli odpor. Jeden byl černoch, nebyl zraněný, ale maskoval se pro jistotu zelenou barvou, která obsahovala nějaký infra-luminofor, takže v mých očích přímo svítila. Maskovat se svítící barvou, to je tedy trefa, pomyslel jsem si, ale rozhodl jsem se mlčet, byla by to pro nás mloky aspoň malá výhoda.

„Načapali jste nás,“ přiznal anglicky a docela spokojeně poslední chlap, sotva se vyhrabal z tunelu. „V té díře se opravdu nedalo nic dělat.“

Jako poslední neměl také ani škrábnutí a za závěrečný neúspěch akce asi necítil žádnou vinu, jistě měl jen vítězný pocit z dobře odvedené práce.

„Proč jste stříleli na Policii České republiky? To je útok na veřejného činitele ve spojení se zabitím,“ sdělil jim náš policejní kapitán obvinění.

„Střílel jenom Tom,“ ukázal zraněný chlap posunkem na mrtvého. „Oni mu tam zabili kamaráda, tak se asi neudržel.“

Okamžitě mě napadlo, že lže. Tom mohl střílet jako první, ale když jsem tunel pokropil škorpiónem, musel jsem mu okamžitě prostřelit hlavu. Střelba ale pokračovala dál, to znamená, že střílel i tenhle, nejspíš už přes Tomovu mrtvolu.

„Zůstal tam někdo?“ vyslýchal ho přísně kapitán.

„V tunelu jsou ještě Billy a Henry,“ odtušil Američan. „Oba jsou mrtví. William je navíc mlok. Harryho a Jacka jsme museli nechat tam...“

Aha, těch mrtvých je víc, takže i policejní kalašnikov mohl mít jednoho chlapa na svědomí, došlo mi... A William je navíc mlok... Čím jsem to viděl hůř, tím jsem byl ledovější. Cvaklo to a konečně se mi podařilo ten zpropadený zásobník vyměnit.

„Nejmenoval se snad William původně Ralph?“

Vynořil jsem se za sudem se škorpiónem v ruce. Natáhl jsem zbraň, až to cvaklo. Všichni Američané rychle zvedli spoutané ruce.

„Oni jsou ještě nějací naživu?“ vyjekl zraněný anglicky.

„Yes,“ přikývl jsem. „Nevyšlo vám to.“

„To musel selhat Geofrey,“ uklidnil se a přešel opět na lámanou češtinu. „Měl na starost jednoho mloka v Praze. Není to nakonec on?“

Zeptal se očividně policisty, jako kdybych byl vzduch. Ruce ale nechal nahoře. Mohl ignorovat mě, ale ne škorpión v mých rukou. Mířil jsem na něho do výšky svých očí, tedy zhruba na jeho pupek. Určitě se mu umírat nechtělo! A už vůbec ne takhle.

„Uvažujete správně,“ odpověděl jsem mu. „Tak tedy Geofrey. Nedošlo vám, že nás je mnohem víc? Tohle není naše jediné sídlo.“

„Podle hlášení splnilo komando plukovníka Granta úkol na Moravě dříve než my, jsou už v pořádku na základně,“ odtušil důstojník sebejistě. „Tohle je nejspíš poslední mlok na světě. Nejlépe byste udělali, kdybyste ho odpráskli, byl by od nich konečně pokoj. Co vás ještě nutí chránit ho? Je s nimi konec, definitivní konec, rozumíte?“

To už zase řekl směrem k policistům. Vřelo to ve mně. Takže to nebyla ojedinělá, ale dobře koordinovaná akce na všech známých místech. Tady, na Moravě i v Praze.

„Zřejmě nevíte o našich dalších osadách,“ odvětil jsem rychle a namířil na něho škorpión. „Je nás pořád dost na odplatu a vás máme v hrsti. Jste sice jen malé ryby, ale nemějte obavy, vaši nadřízení to odnesou také.“

„Jsme zajatci pod ochranou ženevské konvence!“ zbledl okamžitě i pod černou barvou v obličeji další chlap.

„Nejste váleční zajatci, ale komando teroristů, které svévolně porušilo příměří. Podle dohody to bude chápáno jako válečný zločin a budeme žádat vaše hlavy.“

„V Čechách nemají v zákonech trest smrti!“ ušklíbl se přezíravě černoch.

„V podzemí to neplatí a my si vás vyžádáme k potrestání. Vydají vás nejen Češi, ale i Němci. Bude to pro ně jediná možnost, jak zachovat naživu Evropu. Vsadím se oč chcete, že když požádáme o vaše useknuté hlavy na stříbrném podnose, dostaneme je.“

„Nepatříme ani pod vládu Německa, ani pod Bundeswehr,“ trumfoval mě.

„Vidím. Patříte k armádě Spojených států. USMC jsou přece US Marine Corps, americká námořní pěchota, elita Spojených států. Okej, víme aspoň, komu to oplatit. Těch tři sta milionů budoucích mrtvol ve Spojených státech budete mít na svědomí vy, porušili jste příměří, ačkoliv jste museli vědět, že je to zločin a my s tím nežertujeme.“

To jim konečně vzalo vítr z plachet a policisté je naskládali do kouta sklepa, kde je spojili kovovými pouty navzájem i ke zrezivělému kruhu ve stěně. Dva ještě hlídali u vchodu, jeden se staral o raněného. Já jsem chtěl dojít do tunelu pro mrtvé, ale opět mě odstrčili a vlezl tam jeden z policistů. Obratem přivlekl chlapa, zřejmě jménem Henry. Byl úplně rozstřílený a nejspíš okamžitě mrtvý, položili ho opatrně stranou. Neměli ani čím ho přikrýt a jeho rozbitý obličej se příšerně šklebil.

Pak se policista opět nasoukal do tunelu a po chvilce za sebou vytáhl i tělíčko mladičkého mloka. Věděl jsem kdo to je, dříve než jsem ho spatřil. Byl to nedávno reinkarnovaný Američan Ralph Lommykert, také v miniaturní uniformě US Marine. Policista ho opatrně položil na vlhkou podlahu sklepa vedle dvou mrtvých Američanů a jednoho českého policisty.

Ralph se zvolna a neznatelně pohnul. Byl prostřílený mnoha střelami, ale žádná nezasáhla jeho hlavu, takže ještě žil.

„Daroval jsem vám nedávno život, pane Ralphe,“ oslovil jsem ho vyčítavě.

Neodpověděl, jen po mně pohrdavě otočil oči.

„Pěkně jste se mi odvděčil,“ řekl jsem tiše. „Nikdo mě ale nedonutí zachraňovat vás podruhé. Ostatně, mám obavy, že už to ani nepůjde.“

„Správné obavy,“ zachrčel a z jeho mločích úst vytryskla modrá krev. Asi prostřelené plíce. „Ale stálo to za to! Postříleli jsme vás všechny a vyhodili jsme vaše hnízdo do povětří! To je úplný konec mloků! Nic na tom nezmění, jestli jste jeden anebo dva přežili. Chcípnete taky!“

„Neslyšel jste, že jste na všechny naše mločí osady nepřišli?“ otázal jsem se ho. „O těch v Německu jste nevěděli, že ne?“

Jen po mě vztekle otočil oči.

„Ale řekněte mi, koho napadlo udělat z vás mloka, abyste se dostal mezi nás? To byla hodně vysoká hra! Vždyť jste tomu musel obětovat vlastní život!“

„To napadlo generála Lyndona,“ odtušil hrdě. „Slíbil mi, že mi pak vrátí lidskou podobu. Bylo by to pro mě výhodné, byl jsem HIV pozitivní a tohle byla šance na život v novém zdravém těle! Lyndon je čestný chlap a vždycky slovo dodržel.“

„Ale jděte!“ ušklíbl jsem se. „Že by generál něco takového dokázal?“

„Generál jistě ne,“ zachrčel Ralph. „Od toho má brejlaté. Dovedou to stokrát líp než vy, bestie pitomé, zelené. Nepoznaly jste ani, že mám v sobě morfium, you fools!“

„Zajímavé,“ odtušil jsem. „To je pro mě novinka. Vaši vědci dovedou přenášet duši? A že se o tom ve světě neví!“

„Dělají to už dlouho!“ triumfoval Ralph. „Pochopitelně jen pro ty, kdo na to mají. Takový přenos stojí přinejmenším pět milionů dolarů, ale dělají je často a nevěřil byste, kolik lidí už žije druhý život. Někdy je to k mání i pro ty, kdo jsou dost důležití, jako bych byl já, kdybych to přežil. Vy k novému životu nabízíte jen těla mloků? Za to byste u nás nedostali ani cent, to se přece vůbec nedá srovnávat! Vy žabaři!“

Aha, došlo mi konečně. Proto jim tak vadíme! Nejsme horší kreatury než jejich mutanti z Roswellu, ne že by s námi morálně nesouhlasili! My jsme jim konkurovali reinkarnacemi, lezli jsme jim do kšeftu! Oni za reinkarnaci inkasují pět milionů dolarů, my je děláme zdarma, to je ten pravý důvod! Zase je v tom jen Jeho Veličenstvo Dolar! Ne že by mě to příliš překvapilo, ale je dobré vědět, na čem jsme!

„Zajímavé,“ řekl jsem. „Dovedete to snad i s těmi příšerkami z Roswellu?“

„U těch to nejde,“ odtušil Ralph. „Mají příliš velký mozek, nedá se přenést zpět do lidského. Ale těm to nevadí, vede se jim líp než presidentovi.“

„Snad »vedlo«, ne?“

„Pravda,“ souhlasil Ralph. „Někdo je během Veliké paniky omylem vyhodil do povětří i s laboratořemi. To se stává.“

„Trochu vás opravím,“ řekl jsem jedovatě. „Nebylo to omylem, udělalo to mločí komando. Těch omylů jste se dopustil víc. Jako mlok máte mozek také mnohem větší než lidský a nemůžete se vrátit do lidské podoby, ani kdybyste to přežil. Možná jsme proti vám žabaři, ale tohle nedovedou ani vaši brejlatí, je to prostě vyloučené. Generál Lyndon vás utěšoval falešně, ale nekreslete mu kolem hlavy takovou svatozář! O jeho cti si myslím své, když dokázal porušit příměří, podrazil by vás nejspíš taky!“

„To už mi může být jedno,“ zachrčel Ralph. „V tomhle stavu stejně převoz do Států nevydržím. Ale stálo to za to! I kdybychom vás nezlikvidovali všechny, pobili jsme vás většinu a zničili vaše stroje!Amerika na nás nikdy nezapomene!“

„To určitě ne,“ souhlasil jsem s ním kysele. „Jen nevím, bude-li na vás vzpomínat dost dlouho a v dobrém. Teď je totiž naopak řada na nás a po tomhle se neutěšujte, že budeme mít s vámi soucit! My i těch strojů máme víc, chápete? Ještě se ukáže, kde jsou větší žabaři!“

Mlok neumí zblednout, jinak by Ralph zbledl.

„Máte kliku, zemřete dřív,“ řekl jsem.

Utěšování to jistě nebylo.

„Na silnici právě přistává helikoptéra,“ přiběhl ode dveří policista. „Nevypadá na naši,“ dodal už značně starostlivě.

„Aha, Mariňáci si přispíšili,“ ušklíbl jsem se. „Nevadí, co jsme potřebovali vědět, víme. Měli bychom se teď starat, abychom to přežili.“

„A to nebude snadné,“ podotkl černý americký voják zlomyslně. „Kolo štěstí se zřejmě trochu otočilo!“

„Neřekl bych,“ opáčil jsem klidně. „Můžeme se schovat do tunelu a přečkat to tam. Asi to tak bude nejlepší, aspoň hned uvidíme, na čem jsme.“

„Myslíte, že tím prolezeme?“ obával se policista, který právě před chvílí odtud jen ztěžka vycouval s Ralphem. „Je to moc úzké a leze se tam hrozně špatně. Co takhle zmizet venku v křoví? Les je odtud jen kousek...“

„Pokud se tam dostanete,“ namítl jsem. „Dvůr je přehledný, Amíci ho už asi mají pod palbou a na rozdíl od vás mají infrapřístroje. Do lesa by se mi nechtělo už kvůli radioaktivitě. A kdybyste se chtěli vzdát, vzpomeňte si na filmové záběry z Vietnamu, i odjinud. Řekl bych, že venku můžete čekat kulku pěkně zblízka do hlavy. Speciální jednotky US Marines si nikdy a nikde s právy zajatců těžkou hlavu nedělají, ačkoliv pro sebe slušné zacházení vždycky důrazně vyžadují, jako tihle. Toho tunelu se nebojte, před chvílí tím prolezli oni, vám se to podaří také.“

„Zajatci nám ale budou překážet, zvláště ten raněný,“ váhal policista.

„Proč bychom je tam tahali? Necháme je tady, ať je jejich kamarádi vysvobodí,“ odtušil jsem velkoryse. „Spravedlnosti neuniknou. Ale musíme si pospíšit, prvních sto metrů je tunel přímý a snadno postřelovatelný. Lezte rychle napřed, já tady ty grázly pohlídám a pak vás doženu, po čtyřech se pohybuji rychleji než vy. Vezměte ale jejich zbraně, ať nemají čím střílet, kdyby je napadlo nás pronásledovat!“

Pět našich policistů se na sebe nerozhodně podívalo, ale pak se rychle vsoukalo do tunelu. Vypadalo to hrozně krkolomně, museli se potmě plazit úzkou rourou, ale vzdát se americkému přepadovému komandu by nebylo bezpečnější. Nějaké filmové záběry z Vietnamu hoši asi viděli a myšlenky na kapitulaci jim naštěstí včas zahnaly.

Když zmizel poslední policista, počkal jsem chvilku a až pak jsem se obrátil k zajatcům, kteří už zase měli dobrou náladu. Hlídat jsem je vlastně nemusel, byli spoutaní navzájem a navíc pevně připoutáni k velikému železnému kruhu ve stěně. Rozhodl jsem se ale trochu jim tu dobrou náladu pokazit. Namočil jsem do Ralphovy modré krve prst a ať se ode mě odtahovali jak chtěli, potřel jsem jim modrou krví ruce a obličeje. Netušili, co to má znamenat, odtahovali se, ale marně. Uhnout neměli kam. Pomaloval jsem je důkladně.

„Jménem mrtvých, které jste zabili, odsuzuji vás za hromadnou vraždu k smrti,“ řekl jsem anglicky sveřepě. „Kolo štěstí se otočilo, ale ne pro vás. Vy zůstanete dole.“

„Nemůžete nás zastřelit!“ ohrazoval se rychle mariňák, který uměl nejvíce česky. „To by bylo porušení ženevských konvencí a válečný zločin!“

„Nebude to proti konvencím,“ opáčil jsem klidně, ale zlověstně, pořád anglicky, aby mi rozuměli. „Nejste zajatci, jste teroristé. Ale nepotřebuji vás střílet. Mločí krev obsahuje hnilobné protobaktérie. Nám neškodí, ale lidé proti nim nemají přirozenou obranu. Jste-li kamarádi těch, co vás přijdou zachránit, varujte je, ať se mločí krve ani vás nedotýkají, jinak je s sebou vezmete do pekla, ale to bude vaše věc. Nemám chuť pozorovat, jak zaživa hnijete, viděl jsem to zatím jen jednou a stačilo mi to, ale povím vám, lepra je proti tomu docela příjemná nemoc. Zejména proto, že se už dnes dá léčit. Naši chlapci se v tunelu s Ralphovou krví jistě dostali do kontaktu také, ale pro ně mám vakcínu. Pro vás ji mít nebudu.“

Vytáhl jsem z náprsní kapsy průhledný kartón, plný malých skleněných ampulí. Nebyla v nich vakcína, jen dolsin proti bolestem pro případ zranění. Zamával jsem jim ampulemi krátce před očima, aby nic nestihli přečíst a zase je zastrčil.

I pod začerněnými tvářemi bylo vidět, jak blednou. S hnilobnými baktériemi to nebyla pravda. Mločí krev je možná trochu kyselejší než lidská a její dotyk s lidskou pokožkou se může projevit lehkým zarudnutím, ale nic víc. Nevadí, ať i tihle profíci aspoň na chvíli poznají strach, řekl jsem si. Zejména až zjistí, že všude, kde měli na kůži mločí krev, mají zarudlé, svrbící místo!

Mohl jsem tušit, že se všech pět do večera zastřelí? Mohl. Dokonce jsem si přál, aby to udělali. Ale ať to udělají sami, já se s nimi špinit nebudu.

Pak jsem namířil samopal na hlavu Ralpha.

„Tenhle by to z vás jako jediný přežil, ale spravedlivé by to nebylo. Darovali jsme mu život, odplatil nám tím nejhorším. Plným právem bych mu teď měl život vzít.“

„To je vražda!“ zaječel česky Čechoameričan.

„Vražda? Od profesionálního vraha jako jste vy to zní zvlášť hezky,“ ušklíbl jsem se, ale setrval na angličtině. „Nemějte obavy. Nikdo z mloků, kromě té černé ovce, ještě nikdy nezabil jiného mloka. Nezastřelím ho, ačkoliv by to bylo spravedlivé. On se ale utěšuje, že zemře jako hrdina, zřejmě nic neví o našich regeneračních schopnostech. Nejspíš to přežije. Ale podnikl to pod slibem, že mu někdo vrátí lidskou podobu. Zůstat do smrti mlokem bude pro něho dostatečný trest. Zejména až bude žít mezi vámi, kteří mloky nenávidíte. Bude to pro něho horší než smrt.“

„Co s ním máme dělat?“ zavrčel nenávistně černoch.

„Vezměte si ho! Je přece váš! Jen ať se ho nikdo nedotýká, je celý od krve. Nám je jedno, co s ním uděláte. Můžete ho prohlásit za národního hrdinu, nebo za vraha Spojených států, jak libo. To už je vaše starost. My ho jen nikdy nepřijmeme zpátky.“

Venku se ozývaly tlumené hlasy, rozeznal jsem angličtinu. Nemohl jsem otálet.

„Bye, bye!“ zamával jsem Američanům bosou nohou z černého ústí tunelu. Měli jsme nohy stejné jako ruce, zdvořilé to ode mě jistě nebylo. Proč taky?

Nápad s hnilobnými protobaktériemi by nemusel být nemožný, uvažoval jsem během usilovného pádění po čtyřech tmavým tunelem. Stvořit kmen, který bude v krvi mloků libovolně dlouho neškodně přežívat, ale při styku s lidskou kůží se zachová jako bacil lepry, by pro nás stvořitele nemuselo být obtížné. Mločí krev by se pak mohla stát vrahům smrtelně nebezpečná. Podobný jev se přece odedávna vyskytuje v přírodě. Když nějaký pták navzdory odstrašujícímu zbarvení ochutná slunéčko sedmitečné, zjistí, že jeho „krev“ je tak palčivá, že mu na další zajde chuť. Jedno slunéčko zahyne, tisíc dalších může dál beztrestně ptákům vystavovat na odiv svůj nápadný kabátek.

Hned jsem si to ale sám zamítl. Nebezpečná mločí krev by pro případné vrahy nebyla dost odstrašující. Člověk dokáže vraždit i na dálku. Přírodní obrana by navíc dokonale znemožnila jakoukoliv lidskou pomoc mlokům při nehodách. Vyhýbali by se nám jako malomocným i ti, kteří by proti nám nic neměli. Ne, použít tuto lest bylo možné jen jednou a dost. Vojáci asi rychle zjistí, že to s těmi baktériemi nebyla pravda. Musíme ale udělat něco, aby je ani nenapadlo nás dále zabíjet.

Popoháněl jsem policisty před sebou co nejrychleji, dokud jsme se nedostali za druhý ohyb. Policisté se usilovně poslepu plazili černou trubkou, já jsem se v infračerveném světle rozkoukal. Jejich těla přede mnou zářila a osvětlovala mi cestu. Zepředu se ozývalo namáhavé supění a kovový třesk zbraní. Dostali jsme se brzy za první ohyb. Byla tam zapuštěná kladka na tažné lanko vozíku. Tunel se odtud svažoval dolů, jeho stěny byly mokré a uklouzané, dalo se toho využít. Podle mého návodu jsme všichni sjeli po břiše až k dalšímu ohybu, odkud tunel opět zvolna stoupal. Také tady byla kladka, tentokrát ve stropě tunelu. Zdržel jsem se tu. Z nejnižšího bodu jsem vytrhl nenápadnou kovovou kanalizační mřížku a vyměnil ji za stejně nenápadnou dřevěnou zátku ze skrýše z boční stěny. Vymyslel to Josef Vocásko, škoda, že to nemohl použít.

Před vrcholem stoupání jsem ze stropu vytrhl další rovněž tak nenápadnou zátku. Z otvoru začala okamžitě prýštit voda. Nedaleko byl podzemní pramen, navrtaný kdysi našimi baraby. Brzy bude první ohyb tunelu plný vody a tím pro lidi neprůchodný.

Vysvětlil jsem to tak i pěti policistům přede mnou.

„To se ale potom nedostaneme ven!“ napadlo hned jednoho z nich.

„Na zpáteční cestě půjdu napřed,“ vysvětloval jsem jim. „Nejprve uzavřu vodu, pak odstraním zátku ze dna. Voda odteče a budete mít volnou cestu.“

„Co když ten špunt najdou a vytáhnou oni?“

„Neudělají-li to do pěti minut, nestihnou to,“ ujistil jsem je klidně. „Tenhle tunel není stavěný pro vás lidi. Budeme teď zezadu dokonale chránění.“

„Doufejme,“ povzdychl si policista vpředu.

„Strašné je, že nic nevidíme,“ stěžoval si druhý. „Je to tu úzké a tma jako v pytli. Vědět to předem, nikdo mě sem nedostane. Jak je to k vám ještě daleko?“

„Když vám to řeknu, propadnete malomyslnosti. Američané se tam proplazili před vámi, opakujte si to pořád. Navíc měli na zádech batohy, které tam zanechali.“

„Jak to víte?“

„Podle rýh na stropě. Nejsou čerstvé a nejsou od vás. Já tady na rozdíl od vás vidím. Máme jiné oči než vy lidé.“

„Ne že bych vám je záviděl, ale... závidím. Závidím vám i Američanům,“ supěl policista vepředu. „Opravdu to byli profíci, tímhle prolézt! Díra jako do pekla!“

„Dokažte, že také nejste bábovky,“ povzbuzoval jsem je. „Asi po stu metrech se tunel rozšíří. Necháte tam americké pušky a dál se vám poplazí lehčeji.“

Bylo tomu tak a všichni se tam narovnali, ačkoliv to na tak malém prostoru moc nešlo. Pak jsme pokračovali poslední částí tunelu.

Čekaly na nás ještě dva zlomy a jedna vodní uzávěra. Také jsem ji naplnil vodou. Kdo by nás chtěl pronásledovat, potřeboval by plíce tichomořských lovců mořských perel, nebo dýchací přístroj, ale s tím by mohl uvíznout, což bych mu nijak nepřál.

Po dalším kilometru plazení však byli policisté očividně na dně svých sil. Potěšil jsem je, že nám chybí už jen sto metrů. Vzchopili se a přece se dostali do velkého dómu jeskynního komplexu Mločí ráj. Tam zůstali chvíli ležet a sbírali síly, zatímco já jsem potmě hledal vypínač, protože tu byla tma. Elektřina by tu ale měla být, v usedlosti Pod skálou šel proud přivedený právě odsud, z Mločího ráje!

Infračervená aura policistů mi na velké rozhlížení nestačila. Dvakrát jsem ve tmě nahmátl cosi měkkého. Byla to mrtvá těla mloků, úplně studená, takže nevydávala ani slabou auru. Hmatem jsem zjistil příčinu, měli něčím ostrým proříznutá hrdla. V celém dómu bylo ticho jako v hrobce. Nejspíš je to opravdu hrobka, zamrazilo mě.

Zapnul jsem dva vypínače, ale nic se nestalo. Američané se zřejmě při odchodu hledáním vypínačů nezdržovali, prostě rozstříleli žárovky. Až pátý vypínač rozsvítil lampičku v bočním výklenku a v jejím světle jsme spatřili strašnou spoušť.

Mrtvolky mloků ležely všude. Některé visely přes různé hrany balvanů, jiné jen tak nehybně plavaly na hladině podzemního jezírka.

„No potěš...“ vzdychl si jeden z policistů tiše, přimražený tím pohledem.

„Čekali jsme to, ale je to hrozné!“ otřásl se druhý po mé pravici.

Mloci nejblíže k tunelu byli odborně podříznutí. To musel udělat Ralph, aby co nejvíc oddálil poplach. Velká kupa mločích mrtvol byla u vchodu do velkého skladiště. Ralph asi věděl, kde je a vedl kamarády tak, aby mloky odřízli od zbraní. Skladiště bylo rozmetané náloží. Roztříštěné pistole, zkroucené samopaly, prázdné bedýnky od munice i spousta nevybuchlých nábojnic ležely po celém hlavním dómu. Pak následoval masakr bezbranných mloků, včetně dětí, profesionálními zabijáky.

„Proč neutekli do vody?“ napadlo policistu.

„To by mě také zajímalo,“ řekl jsem zamyšleně.

Dotkl jsem se vody v jezírku a pochopil jsem. Okamžitě mě začala pálit kůže. Stačilo se v tom slabém světle trochu rozhlédnout a uviděl jsem příčinu.

„Už to vím,“ oznámil jsem policistům. „Vidíte ty plastikové obaly s anglickými nápisy? Šupinkový louh, ďábelský nápad! Nasypali žíravinu do vody, spálila by plíce každému, kdo tam hledal záchranu. Kdo se vynořil, toho zastřelili. Proto měli ty batohy a proto je nevlekli zpět!“

„Bestie,“ odplivl si policista. „Budou se ohánět ženevskými konvencemi! Měli jsme je postřílet! Chemické zbraně jsou dobrý důvod!“

„Bestie? Vaši věrní spojenci!“ řekl jsem vyčítavě. „Postřílet jsme je nemohli, označili by nás za válečné zločince. Nechte je být, nám neuniknou.“

Pohled na výsledky perfektní práce profesionálních vrahů byl ale skličující. Na vojně nám tvrdili, že bombardování a dělostřelba může zlikvidovat a morálně zdeptat civilisty, rozbít pevnosti a zničit tanky, ale pěšáka dostane ze zákopu pouze jiný pěšák s mašinkvérem a granáty, který se tam vypraví za ním. Letectvo i tanky zaženou chlapy do zákopů nebo do lesů, ale tam je musí dostat jiní chlapi. Američanům všechna jejich technika selhala a vzpomněli si na evropskou poučku, tradovanou od dob zákopových válek. Právem, jedině tak mohli mít úspěch, jaký jsme teď viděli na vlastní oči. Nám nemohli jako lidem bombardovat města, továrny a školy, ale komando profesionálních zabijáků mělo úspěch větší než helikoptéry a supersonické bombardéry.

Procházeli jsme dál bočními chodbami a sály, ale všude byl stejný obraz. Všude leželi mrtví mloci, každý s pečlivě prostřelenou hlavou, pěkně zblízka, abychom už nemohli nikoho reinkarnovat. Ralph na to asi dohlížel, vojáky by to nenapadlo. Tohle se jim podařilo, opakoval jsem si. Opravdu pádná odpověď za Marešovce!

Kdekoliv to šlo, rozsvítil jsem světlo. Američané zřejmě stříleli jen do svítících žárovek. Ukazoval jsem policistům mrtvé mloky a jmenoval je jmény, aby pochopili, že to také byly živé bytosti a vlastně bývalí lidé.

Horník Josef Vocásko, učitel Čupík, elektrikář Igor Filip, Eda Lipinský, technik Honza Adam... Mareš s Letníkem – těm jediným snad měli Američané co odvádět, ale proč ti ostatní? Líheň byla plná mrtvých zárodků rozřezaných nožem, s probodanými hlavičkami, ani policistům se na to nechtělo dívat. Tady nejspíš skončili i ti, které jsem v Praze poslední dobou reinkarnoval, ti určitě za nic nemohli. Nestyděl bych se brečet, kdyby v takových chvílích tekly mlokům slzy, ale jen jsem to v sobě dusil.

Mohli jsme čekat, že nám Američané akci Marešovců oplatí. Pochopil jsem i tu atomovou bombu, ačkoliv ani ta nepředstavovala nic rozumného. Že to ale bude v době příměří? V době, kdy jsme konečně začali s lidmi spolupracovat, když už se mír mezi lidmi a mloky zdál jistý? Na rozdíl od atomové bomby, která nám příliš neuškodila, tohle byla skutečně rána do živého. Vlastně to byla od samého počátku první úspěšná akce NATO proti nám. US Marine Corps byli skutečně elita.

Mířil jsem nejkratší cestou do Jarošovy pracovny. Byla až na opačném konci podzemního dómu a nejprve jsme museli projít kolem většiny mrtvých. Skoro na konci ležely i mrtvoly dvou amerických vojáků. Brzy jsem pochopil, co se tu stalo. Nedaleko leželo tělíčko mloka, roztrhané ručním granátem. Podle ještě nedorostlé malé ručičky to byl jednoruký Paleček. Nedaleko ležela starodávná československá armádní pistole, modrá od jeho krve. Došlo mi. Pokusil se Američany zastavit, bránil tátu do posledního náboje, ale byl jediný, kdo měl u sebe zbraň a na takovou přesilu nestačil. Podařilo se mu zastřelit dva, ostatní ho dostali.

Oba mrtví byli černoši. Paleček jistě nebyl rasista, ale obličeje pomalované svítící barvou byly asi lepším terčem. To už jsem jen hádal, mrtvolám totiž obličeje chyběly. Lezli jim po nich obří červi Annelis Longissimus Restrictis 128 z červária roztrhaného americkými granáty, které většinu červů změnily do podoby modravé kaše. Zbylo jich jen šest, ale činili se. Měkké části lidských těl asi červům chutnaly více než kožovitější zbytky mloků, nikde jsem je aspoň neviděl, že by se krmili i na mločích mrtvolkách. Možná ale jejich výběr způsobilo něco jiného, červi měli čich na rozkládající se organické látky a u mrtvol lidí nastával rozklad dříve než u mloků.

Teď jsem jim ale nevěnoval pozornost a chvatně vstoupil do Jarošovy pracovny. Neměla dveře, jen závěs, jako většina místností v Mločím ráji. Ležel stržený stranou před posledním záhybem jeskyně. Ale i když jsem najisto čekal, co tam najdu, nechtěl jsem tomu do poslední chvíle uvěřit.

Vedle výbuchem rozmetaných trosek počítačů ležely ubohé zbytky Jarošovy malé dětské mločí mrtvolky. Američané ho zastřelili, pak položili pod oba počítače i pod kreator trhavinu a definitivně zničili všechno, tvůrce i jeho dílo.

Teprve při tomto pohledu na mě plně dolehla beznaděj z toho, co se stalo.

„Zabili našeho stvořitele, vidíte?“ ukázal jsem policistům.

„To byl... Šéf Salamander?“

„Ano, to byl on,“ přisvědčil jsem bezbarvě. „Všem nám dal život. Co byste dělali, kdyby vám někdo zabil otce i matku? Pro nás je to skoro totéž.“

„Ale co... co budete dělat?“ zeptal se mě vyčkávavě.

„Kdybych neudělal nic, odsoudím celý váš svět ke zkáze,“ řekl jsem. „Dám to na vědomí mlokům v dalších osadách a zařídím, aby nic unáhleného nepodnikali. Asi jste slyšeli, že Američané vyvraždili i moravskou osadu poblíž Macochy, ale ostatní budou v pořádku, naštěstí jste o všech nevěděli. Jde o to, aby se některá osada nerozhodla samostatně pro pomstu. Stačilo by rozptýlit kdekoliv na povrchu protobaktérie, rozšířily by se do celého světa a to by pak byla Apokalypsa, jenže pro změnu pro vás, lidi!“

„Dokážete tomu zabránit? Máte mezi mloky takový vliv?“ obával se jeden.

„Zemřel náš stvořitel. To znamená, že Šéf Salamander jsem teď já. Ostatní mě poslechnou. Ale nevím, zdali mám opravdu zabránit všemu, také cítím strašlivou chuť na odplatu. Přemýšlejte chvíli, co byste na mém místě dělali vy?“

Shýbl jsem se a vytáhl ze skalní škvíry nepoškozený externí počítačový hard-disk. Napadlo mě, že se tam nemohl dostat při explozi výbušnin, ale že ho Jaroš na poslední chvíli odpojil od počítače a ukryl, než sem vtrhlo komando zabijáků. Držel jsem disk opatrně, bude na něm nejspíš něco, co chtěl Jaroš chránit více než vlastní život. Opatrně jsem tu křehkou součástku zabalil a vložil do kapsy kombinézy. Pak jsem tiše spolu s policisty opustil místo zkázy.

Také v mé pracovně byl nepředstavitelný zmatek. Všechny naše počítače byly rozmetané náložemi a zničené. Vzadu ležel na kamenech můj telefon, výbuchem smetený se stolu, prasklý hned na několika místech a navíc utržený od drátů. Dotkl jsem se prsty drátů telefonní přípojky a pocítil slabé elektrické brnění, byly ještě živé. Zimničně jsem s nimi zkroutil dráty utržené přívodní šňůry a spojil je tak nouzově do obvodu.

Z prasklého sluchátka se ozval oznamovací tón. Telefonní ústředna byla v boční chodbě, kde nebylo nic jiného, Amíci ji zřejmě přehlédli a nezničili. Vyťukal jsem číslo Saského ráje a oddechl si, neboť i číselnice fungovala jak měla. Rozbitý kryt neměl vliv na provozuschopnost zbytku přístroje.

Tunel do Saského ráje

„U Koťátků!“ ozvalo se ihned. „To je dost, že jste se ozvali. Spíte tam, či co?“

„Tady Míča,“ ohlásil jsem se. „Volám z Mločího ráje. Kdo je u telefonu?“

„Puchejřová,“ odpověděl překvapený hlas. „Co tam děláš? A kromě toho, měl bys dodržovat utajení. Asi jsi na to zapomněl, jsi u Vocásků.“

„S utajováním je konec. Američané Mločí ráj a Moravské jámy vyvraždili. Všichni mloci jsou tady mrtví. Zavolej ostatní, musíme se poradit, co dál.“

Ve sluchátku bylo chvíli ticho. Naši bývalou zahradnici do Saska vyžádali kvůli skleníku. Měla na to cit už jako člověk. To ji také zachránilo.

„Všichni jsou mrtví? I táta?“ nevěřila mi.

„Všichni,“ odpověděl jsem jí tvrdě. „Vyřiď to ostatním, ale nic nedělejte. Jen co to tady prozkoumám a podívám se, co se dá dělat, připlavu k vám. Je v pořádku záložní kreator a transkriptor? Pošli Skálu, ať se na ně podívá, jsou to pro nás životně důležité stroje, budeme je ještě hodně potřebovat. Američané tady zničili úplně všechno.“

„Vyřídím to. Přijď brzy, budeme tě čekat.“

Zavěsil jsem bezmyšlenkovitě telefon prstem, rozbité sluchátko už toho nebylo schopné. Obrátil jsem se na policisty:

„Nechcete si zavolat? Telefon funguje a nulou se dostanete přímo do Prahy.“

„S kým jste to hovořil?“ zajímali se opatrně.

„S naší osadou v Německu. Je tam všechno v pořádku, ještě nevěděli, co se stalo. Tím lépe, nic nepodniknou a sdělí to ostatním. Chcete-li, umožním vám promluvit si s dalšími mloky, ať víte, že nás pro pomstu zůstalo ještě dost a dost.“

Po rozhovoru s mloky nikdo z policistů netoužil, ale nabídku zavolat si do Prahy využili, chvíli se dohadovali s policejním velitelstvím a pak i s ministrem. Všude jen opakovali, co viděli tady. Byl to asi pro všechny šok.

„Vláda podala na velitelství NATO ostrý protest,“ ohlásili mi. „Ministr obrany připojil varování, že sestřelíme každé neohlášené letadlo a vrtulník Aliance. Uvedli do pohotovosti stíhače, poslali sem dvanáct bojových vrtulníků a tři mobilní odpalovací zařízení protiletadlového vojska. Pochybují, že se někdo z vojáků NATO ukáže v jejich dostřelu. Věřte nám, vážně jsme něco takového nečekali!“

„Také jsme se spolehli na příměří,“ řekl jsem. „Teď už je na jakoukoliv ochranu pozdě. Tohle se nemělo stát! Uvidíme, co z toho bude, tohle už nemůžeme nechat jen tak.“

„Chtěl by s vámi mluvit ministr národní obrany,“ podával mi nakřáplé sluchátko policista. Ministr byl členem Strany Rozumu, neodmítl jsem ho. Bezmyšlenkovitě jsem poslouchal výčet opatření, který armáda podniká pro naši bezpečnost, jenže se podřekl, že velení NATO protesty zamítlo a dále vyžaduje volné kontrolní přelety vojenských letadel, jinak hrozí tvrdými sankcemi včetně ozbrojeného konfliktu.

„Už s nimi nejednejte,“ řekl jsem bezbarvě. „Nic proti nim nepodnikejte, ať jejich letadla létají jak chtějí. Můžete jim šetrně sdělit, že jsou od této chvíle prakticky mrtví. Nejspíš je brzy půjde vyvraždit mločí komando z nejbližšího německého sídla, možná to nebude trvat dlouho. Vy už nic nezachráníte, starejte se, aby to odneslo co nejméně Čechů. Budeme vás šetřit, ale až se pustíme do Američanů, chránit vás nemůžeme.“

„To myslíte vážně?“ strnul ministr.

„Víte, jak to počítáme,“ odtušil jsem ledově. „Zabili více než polovinu mloků. Amerika i se západní Evropou jsou z celého lidstva na procenta mnohem méně.“

„Ale co civilní obyvatelé?“ zděsil se.

„Nedokážeme je odlišovat,“ řekl jsem. „Budou mít smůlu, mohou jen poděkovat vojákům, než se začnou všichni rozpadat. Měli jsme Brusel nemilosrdně zničit hned po té atomové střele. Udělali jsme chybu, nechali jsme je žít, ale napravíme to. Příměří porušili oni, nemohou nám nic vyčítat.“

„Co když se vám to vymkne z rukou? Češi přece za nic nemohou!“

„Asi máte pravdu,“ uznal jsem. „Přemýšlím jen o jednom, jak s Amerikou nevyvraždit celý svět. Ani Číňané za nic nemohou, těch by se to také dotknout nemělo a vlastně celé Asie i Afriky. Uvidíme, snad se to k nim nedostane.“

Ačkoliv jsem měl dojem, že mi ministr chce něco sdělit, položil jsem sluchátko. Přesněji řečeno, stiskl jsem prstem páčku pod prasklým telefonním krytem. Sluchátko umlklo a rozbitý telefon jsem odložil stranou na podlahu.

„To myslíte vážně?“ protestoval policista. Jeho zděšení bylo jistě nehrané.

„A tohle kolem nás je snad legrace?“ obořil jsem se na něho.

„Přece nemůžete zničit Ameriku! To by byl konec světa!“

„Máte pravdu,“ slevil jsem. „Nechci způsobit konec světa, nejsem taková bestie. Dobře vím, že i mezi lidmi je zvířat menšina, ačkoliv právě ta menšina může za to, co sami vidíte. Zatím se žádná osada nerozhodla vám to oplatit. Ani nevěděli, co se stalo, ale až by se to dozvěděli... No nic, já už to zastavím. Ale opravdu si myslíte, že bychom nebyli v právu, kdybychom vyvolali Apokalypsu, přinejmenším v Americe?“

Ukázal jsem jim na jezírko hlavního dómu, plné mrtvolek mloků. Nikdo mi na to neodpověděl. Nad otevřeným hromadným hrobem obětí je snadné požadovat smrt těch, kdo tu zkázu způsobili, byť by zasáhla především nevinné. Kdybychom to ale udělali, čím bychom se lišili od velitelství armád NATO?

„Nechte mě chvilku přemýšlet,“ požádal jsem je. „Měl by tu být někde nablízku fotoaparát. Ve skříni není, možná leží pod touhle hromadou rozbitých věcí.“

Hrábl jsem nohou – a vytáhl fotoaparát v pevném pouzdře, kde zřejmě přečkal i výbuch nálože. Viděl jsem kdysi, ještě jako člověk, snímky z fotoaparátu, který takhle v pouzdře přečkal zasypání žhavým sopečným popelem při výbuchu sopky, Hory svaté Heleny v Americe. Jeden z fotoreportérů tam vyfotografoval i ohnivý mrak, který se na něho řítil. Snad ani netušil, že fotografuje svou smrt. Stačil pak ještě uložit fotoaparát do pouzdra, ale sám tomu neunikl. Našli ho až po nějaké době, tak jako další, kteří neposlechli výzvy k evakuaci... Spoléhali se tenkrát na auta, ale mrak byl rychlejší.

Přendal jsem fotoaparát z nohy do ruky a podal jej policistovi.

„Nafoťte co můžete,“ poprosil jsem ho. „Sem se po vás už žádný člověk nikdy nedostane. Tunel co znáte zavalíme a všechny další vedou pod vodou. Budeme se před vámi chránit. Důvěra v lidstvo nás přišla strašně draho, ale poučíme se!“

Pak jsem se odklidil do koutku přemýšlet. Policisté očividně neměli odvahu mě dráždit. Poslušně obcházeli hlavní dóm a fotili bleskem. Byla to vlastně jejich práce, zajistit dokumentaci místa činu, ale tohle bylo víc než by se vešlo na jeden film.

To jsme dopadli!, uvažoval jsem. Jak sedláci u Chlumce! Co budeme dělat? Jaroše zabili. Zbývá nám kreator, dva transkriptory a vědomosti. Stačil si vychovat nástupce, takže jeho dílo může pokračovat. A bude! řekl jsem si zatvrzele.

Je nás už sotva třicet, vyvstal mi v hlavě pochybovačný vnitřní hlas. Proti nám je šest miliard lidí, z nich tři sta milionů si usilovně přeje naši smrt a jak vidět, udělají pro to všechno. Porušili i dohodnuté příměří, nevěděli o Saském ráji a mysleli si, že nás tím jediným úderem definitivně rozdrtí. Je to jen část lidstva, ale je nejlépe vyzbrojená a zbytek světa pevně drží pod svou nadvládou vojenskou, ale především hospodářskou. Nevšímat si síly tohoto giganta byla od nás sebevražda. Budeme proti ní muset něco udělat. Bude to nutné, ale oprávněné.

Ale co? Je nás příliš málo, i když máme poslední kreator. Buďto je budeme muset všechny skutečně vyvraždit, což by bylo možné, ale příšerné, nebo...

Vstal jsem a protáhl se. Už jsem věděl, co udělám. Skoro mě zamrzelo, že mě to napadlo až teď a ne o půl roku dříve. Teď teprve jsem litoval, že jsem nechal naživu Ralpha. Ta bestie je ze všech nejhorší, zná přibližnou polohu našich sídel. Nebude nám škodit? Musíme podniknout něco, aby nás ohrožovat nemohla. Najít další úkryty, o kterých lidé neví. Stačilo by, aby Ralph během svého krátkého pobytu v Mločím ráji zaslechl zmínku o Saském ráji, aby znal přibližný směr dalšího pátrání. Kdyby se někdy později rozhodl nás vypátrat, ani bychom si ho nevšimli...

Uložil jsem Jarošův disk na bezpečné, suché místo. Podívám se na něj později. Ať tam je co chce, bude to jistě důležité, ale teď mám naléhavější práci.

Obral jsem ještě z mrtvol červy a utrhal jim hlavičky. Američany bych jim možná nechal, ale až by spořádali mrtvoly lidí, pustili by se i do mloků. Chtěl jsem, aby to tu zůstalo pokud možné netknuté.

„Pojďte, vrátíme se,“ svolal jsem policisty. „Zůstávat tady nemá cenu.“

„Zpátky ty kilometry černou dírou?“ nelibě zkroutil obličej jeden. „Jiná cesta ven nevede?“

„Všechny ostatní tunely jsou menší, vedou pod vodou a jsou plné žíraviny,“ ujistil jsem je. „Tohle je opravdu jediný tunel, kterým se k nám člověk dostane. Snad vás trochu potěším, zpátky to bude lehčí. Je to s kopce a podlaha bude mokrá jako skluzavka. Pojedeme dolů jako po másle.“

„Po hlavě rovnou do vody? To nevypadá zdravě!“

„Půjdu první a vytahám špunty. Pak na vás písknu. Až mě uslyšíte, budete vědět, že je tam vzduch. Nebojte se, nechci vás utopit. Nemám k tomu důvod. Češi nám přece nic zlého neudělali, ostatně Češi jsme i my.“

Věděli, že jsou naprosto závislí na tom, zda dodržím své slovo a vyvedu je ven? Věděli, že by tu beze mne byli v této chvíli zaživa pohřbení?

Určitě to přinejmenším tušili.

„Venku už na nás čekají naši,“ utěšovali mě.

„Dobrá,“ povzdychl jsem si. „Počkejte tady, až zapískám.“

Zabrzdili jsme kousek od hladiny. První z nich si na mě ještě posvítil baterkou, v Mločím ráji jich bylo dost, mohl jsem věnovat každému jednu. Se světlem byla cesta přece jen méně skličující.

Potopil jsem se do vody a vyrazil napřed...

Errata:

11.08.2021 22:29