Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bílý aspik

Zůstalo nás přece jen víc, než jsem doufal.

V Moravských jámách přežilo osm mloků, kteří utekli do nepřístupných tunelů. Vzhledem k mírnému protiproudu se za nimi žíravina nedostala a když střelba utichla, rozhodli se odplavat do Čech. Napadlo je telefonicky vyrozumět Mločí ráj o tom, co se na Moravě stalo a varovat ostatní, ale Američané tam rozbili telefony důkladněji než tady. Sirotci z Moravských jam se v nejbližší vesnici v zoufalství obrátili na lidi, ale Češi opravdu za nic nemohli a ochotně se jich ujali. Na varování bylo pozdě, ale dovolali se do Saska a tam jim řekli, aby připlavali k nim.

Také v Mločím ráji přežili dva mloci, přesněji dvě mločky, Jiřinka Macháčková s Inkou Mráčkovou. Byly v žabíně krmit žáby, když přiletěla helikoptéra. Když padly první výstřely proti našim hlídkám ve stavení, pochopily, že se děje něco hrozného, ale nevěděly si rady. Tunel hlídali po zuby ozbrojení vojáci s vrtulníkem. V žabíně nebyl zavedený telefon, mělo k tomu dojít až příští měsíc. Zoufale se pokusily seběhnout k nejbližším tunelům u Jizery a varovat Mločí ráj, ale podcenily Američany a Ralpha. Když se konečně dostaly k tunelu, nemohly už vplout do žíravé vody uvnitř.

Vrátily se tedy a ukryly se poblíž žabínu. Hlídkám nemohly pomoci, našly jejich těla s prostřelenými hlavami, hozené do odpadní jámy. Viděly pak i výměnu raketových střel mezi vrtulníkem NATO a dvěma České armády. Když jsem vyskakoval ven, nebyl jsem se v jejich zorném poli, protože nevěřily lidem a neodvážily se přiblížit. Viděly jen české policisty, moji slabší auru pro oslnění z výbuchů vrtulníků přehlédly.

Po několika mučivých hodinách čekání se rozednilo. Okolí usedlosti se doslova hemžilo lidmi v uniformách, ale mločkám bylo tak líto žab, že se rozhodly nakrmit je stůj co stůj. Bylo s podivem, že žabín unikl pozornosti lidí, ale jednalo se o starý kravín a nikoho zřejmě nenapadlo spojovat tuto omšelou stavbu s mloky. Ralph se spolu se svými kamarády soustředil na jeskyně a ti v helikoptéře hlídali spíše oblohu.

Pak mě konečně spatřily. Vyvedl jsem ze sklepa zašpiněné policisty a normálně s nimi rozmlouval. Nevěděly, co si o tom mají myslet. Že bych spolupracoval s lidmi? Takovému nesmyslu nechtěly ani uvěřit. Nakonec to riskly a sykly na mě ultrazvukem, přivítal jsem je, jako kdyby vstaly zázrakem z mrtvých. Teprve ode mě se dozvěděly plnou pravdu a obě se daly do nářku. Mlokům slzy netečou, ale vzlykat se dá i bez nich.

Požádal jsem je, ať se schovají poblíž a dál krmí žáby, jen ať se zbytečně lidem neukazují. Mohli by se tu objevit Američané i jiné vojenské jednotky, Němci i Francouzi. Řekl jsem jim, že poplavu do Saska a dám tam dohromady, koho se mi podaří najít naživu. Měly by možná zajít do Mločího ráje uklidit. Neuvidí tam sice nic pěkného, jen hory mrtvých, ale jistě se tam vrátíme. Doporučil jsem jim vysbírat červy, které jsem mohl přehlédnout. Američané žabárnu s menšími stolními žábami pochopitelně do posledního kusu vystříleli, ale později si je jistě opět stvoříme.

„Musíme pokračovat,“ ujišťoval jsem obě. „Zasadili nám těžkou ránu, ale nevyhubili nás. Teď jsme s odplatou na řadě my.“

„Vyvraždíme Ameriku?“ zeptala se mě hned zarputile Jiřinka.

„Ne, mám jiný plán,“ odtušil jsem klidně.

„Ale měli bychom to udělat,“ odsekla nesouhlasně. „Až o tom budeme hlasovat, budu proti jakémukoliv ustupování.“

„Nebudeme o tom hlasovat,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jaroše zabili, Šéf Salamandr jsem teď já. A už jsem to rozhodl jinak.“

„Co blázníš, Pavle?“ naježila se. „Jak tě vůbec mohlo napadnout prohlásit se sám za Šéfa? Myslíš, že tě poslechneme? Uvidíme po volbách, pak si to povíme!“

„Funkce Šéfa Salamandra není volená, Jiřinko. Je vyhražena jen pro stvořitele,“ opakoval jsem oběma smutně Jarošova slova, s nimiž jsem sám kdysi nesouhlasil. Až teď jsem je pochopil.

„Stvořitele?“ podívala se na mě udiveně a nedůvěřivě. „I když budeme všichni proti tobě?“ opatrně mě dál sondovala.

„Můžete hlasovat jak chcete, nikdo mě nedonutí dělat něco proti mému svědomí. Já tedy rozhodnu, co se bude a nebude dělat,“ dodal jsem klidně, ale pevně.

„Vždyť nám zabili Jaroše! A ty to necháš jen tak?“ zatvářila se nepřátelsky.

„Jiřka má pravdu, měli bychom jim to oplatit!“ přidala se k Jiřince Inka.

„Oplatíme. Nikoho nezabijeme a přitom srazíme Spojené státy na kolena. Budou nás ještě prosit o mír! Mám to promyšlené lépe než si myslíte. A hlavně bez vraždění. Brzy uvidíte!“

„To myslíš vážně?“ nevěřily mi už obě. Krátce po takovém masakru od nepříliš početného komanda to ani moc důvěryhodně nevypadalo.

„Uvidíte,“ ujistil jsem obě.

„Je vám všechno jasné?“ přehlížel jsem pětičlenné komando, vedené mlčenlivým Johnem Glennem. Během amerického masakru Mločího ráje jako jediný z Marešovců pomáhal v Saském ráji s elektrickými rozvody a proto zůstal naživu.

„A nedělejte žádné skopičiny, ať se všichni vrátíte. Potřebujeme vás tady víc než si myslíte. Nechci slyšet o žádném zbytečném hrdinství,“ nabádal jsem je.

Chystali jsme se zasadit Spojeným státům ránu, která měla největší světovou supervelmoc srazit na kolena. Pokud se nestane nic mimořádného, mělo to proběhnout bez obětí na životech, dokonce na obou stranách. Kdo věděl oč jde, musel chtě nechtě souhlasit, že jen tohle a nic jiného, kromě vyvraždění Ameriky, může a vlastně musí mít úspěch. Největší troufalost od nás byla, že jsme na tuto akci vyslali jen pět mloků. Nikdo z Američanů je ani koutkem oka nespatří. Poplavou celou cestu hluboko u dna řek a v moři pod úrovní, kam dosahují zbytky slunečního světla. Nebudou mít u sebe nic kovového, jen jako minule vidle, přeměněné v harpuny. Nikdo je nemůže zaměřit a napadnout, leda žraloci, kterých je ale v Atlantiku poměrně málo.

Měl jsem teď jako nový Šéf Salamandr velikou výhodu. Mezi těmi, kdo přežili, chybělo Marešovo militantní křídlo. Jaroš je chtěl mít pod dohledem, takže zahynuli spolu s ním. Tato skupinka vypadala přece jen rozumněji. Mohl jsem věřit, že se zdrží zbytečných hrdinských činů? Snad ano, jejich úkol bude vlastně velice jednoduchý. Věděli co mají dělat a že se musí vrátit, jakmile poznají, že to účinkuje. Neměli by se tam zdržet ani o minutu déle než je nutné.

Bylo ale rozumné dávat jim jako velitele Američana?

Jistě. Už jednou Atlantik přeplaval a vyznal se lépe než kdokoliv jiný. Tady nerozhodovala otázka národnosti ani země původu, spíš smýšlení. A já jsem Johnovi věřil. Mohl si to rozmyslet s ohledem na příbuzné? Vždyť tentokrát nikoho nezabije, minule to mohlo dopadnout hůř a přece pomáhal rozptylovat i smrtící kmen 618! Prý i Mareše napadlo ochromit lidi v širokém kruhu kolem Washingtonu mými baktériemi a až potom zaútočit na Pentagon těmi smrtícími.

Krátce se rozloučili se všemi, kromě Inky s Jiřinkou, které jediné žily v Mločím ráji a staraly se tajně o žabín v usedlosti Pod Skalou.

Vrtulníky NATO každého brzy vyvedly z iluze, že by proti nim Česká vláda něco zmohla. Létaly nad Čechami dál a Česká vláda dostala již to ráno po masakru mloků ultimátum, že jakákoliv akce proti kontrolním přeletům letadel NATO, včetně pouhého radarového zaměřování, bude mít za ihned následek odvetné bombardování vojenských cílů v Čechách. Tak to aspoň před světem dopředu zdůvodňoval tiskový mluvčí NATO. Češi se podle něho postavili proti ostatním národům světa a je tedy nutné přivést je co nejdříve k rozumu, byť by to mělo být silou. Bylo to proti principům NATO, ale aspoň bylo vidět, kdo je pánem. Po březích našich řek patrolovaly skupinky amerických mariňáků US NAVY s obrněnými auty. Občas střílely do vody a házely tam granáty. Podařilo se jim ulovit hodně ryb, ale žádného mloka nikdy nespatřili, ve dne jsme řekami necestovali a potmě jsme je viděli vždycky dříve než oni nás.

Mloci mě jako Šéfa uznali rychle a můj plán schválili, mluvil jsem tedy za ně i v ostatních případech. Rozhodl jsem, že všechny naše nadzemní aktivity musí ustoupit a měl jsem o tom i tajný telefonní rozhovor s českým ministrem obrany.

„Neprovokujte je a nechte je dělat co chtějí,“ navrhl jsem mu. „Nemá cenu se jim protivit. Mohli by v mírotvorném nadšení rozbombardovat Prahu, mosty přes Vltavu nebo Karlštejn, víme přece, co všechno jsou pro ně »vojenské cíle«. Vypněte radarové stanice, včetně civilních, je lépe zastavit civilní leteckou dopravu, než jim poskytnout záminku k ničení. Stáhněte jenom české vojenské jednotky z okolních zemí, kde působí, ukončete s NATO spolupráci a nedoplňujte jim na našem území ani palivo.“

„Mohli bychom proti tomu v Radě NATO protestovat,“ namítal ministr. „Máme tam přece právo veta stejně jako ostatní.“

„Dosáhnete jen toho, že o to formální právo přijdete,“ varoval jsem ho. „Všichni ostatní prostě odkývají další změnu principů aliance, nebylo by to poprvé. Chovejte se raději neutrálně, neodporujte jim a nechte to na nás. My se s nimi vypořádáme.“

„Nevidím to ale s vámi dobře. Do Baltického moře připlula Šestá flotila se dvěma letadlovými loděmi US Navy,“ prozradil mi, co jsem beztak věděl z rádia. „Zažijete asi horké časy a my pro vás těžko co uděláme. Fandíme vám, ale je proti vám celý svět!“

„Celý svět? Nebo jen Američané? Nebojte se, nebudou diktovat dlouho,“ ujistil jsem ho. „Jde o to, abyste vydrželi v pasivním odporu týden. Šlo to kdysi proti Sovětům, půjde to i teď. Nebojte se, jejich letadlové lodě už proti nám nezasáhnou.“

„Co to říkáte? Chcete snad proti nim něco podniknout? To se ale cítíte!“

„Ne my, oni se cítí silnější než kdokoliv na světě, proto se nám ještě pokoušejí diktovat. Netuší, jaké parádní překvapení jim chystáme. Tentokrát nemáme v úmyslu zahubit ani jednoho Američana, ale ujišťuji vás, že je porušení příměří bude šeredně mrzet. Prozatím jsou opravdu nejsilnější na světě. Uvidíme za týden.“

Ano, v této chvíli bylo rozhodnuto. Kostky byly vrženy a s komandem mloků jsme neměli žádné spojení. Jenom my mloci jsme věděli, co se chystá. Připravili jsme dvě záložní komanda, ale vyslali bychom je jen kdyby se první skupině něco stalo. Nepochybovali jsme, že bychom se to z rozhlasových komentářů dozvěděli.

Spojené státy zatím oslavovaly vítězství. Ze zpráv jsme se dozvídali, že jedna demonstrace na podporu vlády a armády střídá druhou, jako na objednávku. Možná byly vládou trochu organizované, ale spíš ne, lidé se jich účastnili s netajenou radostí, že to Amerika zase někomu parádně nandala. Ulice měst byly jako o karnevalu plné jásání a tanců. Žádný novinář ani hlasatel si nedovolil ani slůvkem protestovat proti současně probíhajícímu náboru dobrovolníků do mírových sil v Čechách, určených ke konečné likvidaci mloků. Nebylo už pochyb – Američané se chystají naši genocidu dokončit. Nepřekvapilo mě to, ale ani to ve mně nevyvolávalo obavy. Poznamenal jsem si jen heslo, pod kterým se jejich kampaň konala – „konečná likvidace mloků“. Trochu mi to připomnělo „konečné řešení židovské otázky“, ale svět to tak nevnímal, Židé byli přece lidé. Napadlo mě, také ne bez souvislostí, že se proti Čechám chystá další křížová výprava, ale jen jsem se kysele usmál. Tito novodobí křižáci se nedostanou ani k Tachovu, ba co hůř, nepodaří se jim ani opustit Spojené státy. Naše klec na ně spadne podstatně dřív.

A bude to velice pevná klec! 

Druhého dne ráno jsem zatelefonoval ministrovi zahraničí a požádal ho, aby za nás předal vládě USA mločí ultimátum. Měli je dostat o pár dní dříve než začnou naše akce. Ne jak to kdysi udělali Japonci s Pearl Harborem. Ačkoliv... při respektu k dešti japonských bomb a torpéd byl Pearl Harbor nepatrný incident proti tomu, co chystáme my. Američané budou překvapeni víc než Japonci po Hirošimě. Nemáme přece v úmyslu přepadnout jednu jejich vzdálenou vojenskou základnu, ale přímo Severoamerickou pevninu. Nekrvavě, ale tvrdě.

„Vyhlašuji jménem mloků od této neděle dvanácti hodin středoevropského času úplnou námořní a leteckou blokádu Spojených států, Kanady a Mexika,“ přečetl jsem náš text ministrovi.

„Proboha, co to zase vyvádíte?“ vydechl překvapením. „My se obáváme bombardování a obsazení Čech mírovými sbory, víte snad, co by to znamenalo, a vy...“

„Vyhlašuji úplnou námořní a leteckou blokádu Spojených států právě proto, aby Čechy obsadit nemohli,“ opakoval jsem klidně i umíněně. „Začne to už za dva dny.“

„Nezlobte se, to je přece vrchol drzosti!“ chytal se ministr za hlavu. „Vyhrožovat blokádou největší mocnosti světa? Vždyť je to nesmysl!“

„To není vyhrožování,“ ujistil jsem ho. „Od neděle neopustí území Spojených států jediná loď, jediné letadlo. Varujte i ostatní země světa, aby do dvou dnů stáhly své lodi a letadla z území Spojených států, Kanady a Mexika.“

„A když to neudělají? Jako že to neudělá nikdo?“

„Odepíšou je,“ ujistil jsem ho klidně. „Blokáda se nebude týkat jen námořních lodí a letadel, ale jiné cizí dopravní prostředky se tam nevyskytují. Důrazně vám doporučuji odvolat letadla našich aerolinií, jinak z nich bude zakrátko nepotřebný šrot. Uvědomte si, nejsme schopni rozlišovat americké lodě a letadla od ostatních.“

„Proboha, co blázníte? Vždyť nemáte k uskutečnění takové akce žádné letecké ani námořní síly a i kdybyste nějaké měli, Spojené státy mají drtivou převahu! Raději na to zapomeňte, nepřinesete jim žádnou hrozbu. Kromě toho, Spojené státy jsou obrovský kontinent, ten se prostě nedá uhlídat! Kolik byste na to potřebovali lodí? Tisíce? Nebo snad miliony?“

„Nepotřebujeme žádné lodě, právě protože se jedná o kontinent. Stáhněte raději i Čechy z velvyslanectví, nemuseli by to přežít. Budou se tam dít věci nepochopitelné, možná i trochu nebezpečné a my nejsme a nebudeme schopni nikoho chránit.“

„Zase chcete používat biologické zbraně?“ došlo mu a jeho hlas náhle zvážněl.

„Je otázka, máme-li našim prostředkům říkat zbraně,“ namítal jsem. „Pokud to půjde podle našich plánů, nikomu fyzicky neublížíme a nikdo nezahyne. Každá strana používá, co jí nejlépe vyhovuje. My nemáme lodi, letadla, ani čety vycvičených zabijáků, zato jsme silnější v biologii. Budete se asi divit, nechceme Američany vraždit jako oni nás. Jenom to pro ně bude... řekněme hodně nepříjemné. Nebezpečí pro Čechy je jiného druhu, než si myslíte. Atlantik na neckách nepřeplavete, nemohli by se vrátit domů a Američané by je mohli lynčovat, mají v tom tradici.“

„Uvědomte si, že riskujete jejich drtivou odvetu. Americké rakety mohou zničit cokoliv na světě, třeba i celou Evropu.“

„Jejich rakety přiletět mohou,“ odtušil jsem suše. „Samozřejmě pokud odstartují do tří dnů. Pochopitelně nás nevezmou vážně a až je to napadne, bude na raketovou odvetu pozdě. Řekl bych, že kromě racků a supů tam nic nevzletí.“

„Žádný biologický útok nevyřadí Spojené státy naráz! A rozhodně ne velitelství, dobře zabezpečená v tajných bunkrech ve Skalistých horách. Ostatně ani vaše bakteriologické zbraně neúčinkovaly naráz.“

„My přece nechceme Američany vraždit,“ opakoval jsem. „Jejich velitelství nás nezajímají, necháme je na pokoji. Stačí nám vyřadit jejich atomové zbraně. A to celkem v pohodě stihneme. Paradoxně právě proto, že lidi ohrožovat nebudeme.“

„Ale proboha, jak? Cožpak je něco takového možné? Neumím si to představit!“

„Až to začne, pochopíte, jak je to jednoduché, ale teď vám nic víc neřeknu. Samozřejmě uveďte naši podmínku ukončení blokády stažení amerických vojáků s veškerou bojovou i informační technikou ze všech zemí světa na území Spojených států, z Evropy, Asie i z Afriky. Pro jistotu se to bude týkat i všech válečných lodí ve světových mořích, včetně ponorek.“

„Nechci být moc jedovatý, ale tomu se Američané vysmějí!“ prorokoval mi. „To bude pro ně jenom dobrý vtip!“

„Budou se možná smát, ale jen jako první. My se budeme smát až po nich. Víte přece, co to znamená!“ zavěsil jsem.

Naše vyhlášení blokády zprostředkovala oficiální stanice Český rozhlas. Všechno co jsem nadiktoval vyslala do posledního písmene. Doplnila k tomu komentář ve smyslu, že se v Čechách nikdo takové varování neodváží prostě vyhodit do koše.

Vláda České republiky se skutečně stala terčem posměchu Evropy, zejména když krátce poté následoval příkaz k dočasnému stažení českých pracovníků z ambasád ve Spojených státech, Kanadě a Mexiku a do odvolání i zákaz přeletů českých letadel přes Atlantik.

České aerolinie příkazu vlády uposlechly, ale ředitelství okamžitě podalo u soudu žalobu o náhradu škod. Brzy ji ale stáhlo a mohlo si gratulovat, že se podřídilo.

Americká velvyslankyně v Praze podala proti tomuto bezprecedentnímu jednání protest a pohrozila, že učiní totéž a vyklidí americké velvyslanectví v Praze, což by znamenalo přerušení diplomatických styků, které si Čechy nemohou dovolit.

Česká strana jí zdvořile odpověděla, že ultimátum mloků nevyhlásila, jen zprostředkovala. Samozřejmě akceptuje i svrchovanost Spojených států na půdě jejich velvyslanectví, ale stejný respekt očekává i z druhé strany.

„Česká strana nemá v úmyslu útok, ale útěk,“ komentovalo to jízlivě Právo. Výstižně se strefilo do černého, ale brzy se potvrdilo úsloví: kdo uteče, vyhraje. Kromě Čechů ovšem nikoho ani nenapadlo vzít tak bláznivou věc vážně.

Na letištích Spojených států po celé následující dny panoval normální provoz. Objevily se jen zvýšené kontroly. Občas tu postávali chlapi s automatickými puškami, odhalili přitom několik zásilek drog a skupinku hledaných teroristů, ale kdo by tady přehlédl mloka? Rovněž obloha nad Atlantikem byla čistá, nikde se neukázalo nic, co by připomínalo splnění hrozby. Po dva dny létaly všechny linky normálně, snad jen podle velkého rojení policie a oddílů Národní gardy v okolí vodáren bylo jasné, že nás ostentativně přehlížejí jen méně důvtipní reportéři.

Spojené státy se na neznámý úder pečlivě připravovaly, stratégové ovšem čekali něco podobného minulému. Do všech velkých měst připravili množství dezinfekčních prostředků, kropící vozy měly vytvořit sanační přehrady v ulicích, letadla měla kropit města a případně vytvářet kolem nich bezpečnostní pásy. Optimisté tvrdili, že američtí lékaři mají kromě zbytků mločí vakcíny i novější a účinnější vlastní prostředky. Dlouho se mločí modrou smrtí usilovně zabývali a většina lidí jim proto důvěřovala.

Katastrofy tří letadel nad New Yorkem v rozmezí pouhé čtvrthodiny po vypršení mločího ultimata přišly proto jako blesk z čistého nebe.

Ne že by byly nečekané, ale nikoho nenapadlo, že mloci své úmysly přece jen provedou a právě tímto způsobem.

Startujícím strojům náhle a bez nejmenšího varování vysadily všechny motory, bezmocné kolosy se pak zřítily do moře. Všechny tři jakž takž dosedly na hladinu; než se potopily, podařilo se posádkám dostat cestující do gumových člunů. Nikomu se nic nestalo, až na dvě zlomeniny, pár modřin a ztrátu tří moderních velkoletadel.

Nedaleko od nich dosedla na mořskou hladinu záchranná helikoptéra. Bohužel ne úmyslně, ale pro poruchu motoru. Ze zachránců se rázem stali zachraňovaní. Piloti potápějící se stroj včas opustili, podařilo se jim doplavat ke člunům dopravních letadel, ale dovnitř se nevešli a mohli se jich jen přidržovat. Helikoptéra zmizela beze stopy, ani skvrna od paliva se na hladině neobjevila, právě tak jako po plně natankovaných letadlech.

Nikoho ještě nenapadlo, že to vůbec není dobré znamení! 

Naštěstí netrvalo dlouho a na místo dorazily čluny pobřežní stráže. Katastrofa se však přenesla i na ně. Naložily v pořádku trosečníky, ale i jim nepochopitelně a náhle zhasly motory. Všechny se jen bezmocně houpaly na hladině a další čluny jim nemohly připlout na pomoc, neboť byly také tak bezmocné.

Ve ztichlém přístavu už neběžel jediný motor!

Pomoc jim nabídly až dvě soukromé jachty. Pomocné motory vysadily i jim, ale plachty jim přece jen umožnily dovléci bezmocné čluny na lanech až do přístavu, před kterým už bezmocně trčely dva kolosy námořních lodí včetně ochromených remorkérů. Těm se jen podařilo spustit kotvy, ale to bylo všechno. Bylo nad síly malých plachetnic odvléci do bezpečí i takové kolosy.

Další letadla hlásila nepochopitelné poruchy motorů, znemožňující start. Zastavovala se při pojíždění na ranvejích i u letištních terminálů. Vrtulníky dosedaly, kam se pilotům po náhlém zastavení motorů podařilo přistát. Někdy jim k rozhodnutí nezbýval čas, několik vrtulníků se během nouzového přistání zřítilo, když zavadily o dráty elektrických vedení. Tam bylo nakonec i několik mrtvých.

To se už zastavovala i auta a města na východním pobřeží zachvátila dopravní kalamita, jakou nikdo nepamatoval ani nechápal. Ztichlé ulice byly plné stojících aut, nebylo kam se hnout. Auta, jejichž motory pracovaly, nejezdila pro úplné zatarasení ulic. Nákladní kamióny i autobusy stály v řadě s ostatními také tiché a bezmocné. Rovněž lokomotivní motory umlkaly a už se nerozeběhly, zastavily se proto i stovky vlaků na tratích. Tam jezdily jen elektrické soupravy, ale bylo jich žalostně málo. Vojenská letadla se na své základny přestala vracet a další nemohla odstartovat. Obloha nad Spojenými státy byla brzy čistá, jen několik padáků se snášelo z výšky. Ze země naopak stoupal černý dým z havarovaných strojů. Naštěstí všechna letadla dopadla po katapultáži pilotů do míst, kde nikoho neohrozila.

Experti samozřejmě velmi rychle objevili příčinu. Nádrže postižených strojů byly plné hustého bílého rosolu, se kterým si palivová čerpadla neporadila. Příčina tedy byla známá, ale i kdyby se podařilo nádrže vyčistit, nebylo co natankovat. Ukázalo se totiž, že stejný rosol obsahují široko daleko nejen podzemní nádrže benzínových čerpadel, ale i obrovské rezervoáry rafinerií a dokonce i nádrže kotvících tankerů. Rosolovatění znehodnotilo i chemicky příbuznou bionaftu. Jezdila jen auta na plyn, pokud se jim dařilo proplést se beznadějně ucpanými ulicemi.

Brzy se zastavily i první elektrárny na kapalná paliva. Postihlo je totéž co ostatní, zrosolovatělý obsah palivových nádrží vyřadil čerpadla. Brzy pracovaly jen plynové, uhelné a atomové elektrárny, ale nestačily nahradit výpadek výkonu. Dieselagregáty byly pochopitelně k ničemu a bylo nutné vypínat továrny i celé městské čtvrti, aby byl elektrický proud alespoň pro nemocnice. Podivná katastrofa se šířila mnohem rychleji než nedávná nemoc a s děsivou rychlostí oblétla celý kontinent. Jako kdyby byla živena ze všech stran. Neonemocněl sice nikdo, ale lidé prožívali kolaps své civilizace tím tíživěji. Američané si na motory aut příliš zvykli a tím hůř snášeli, když o všechny náhle a bez výstrahy přišli. Města byla ochromená. Američané předtím jezdili autem všude, do práce i do škol, do kostelů i do kin. V mnoha městských čtvrtích úplně chyběly chodníky pro pěší. Bez automobilů byli vyřízení.

Spojené státy padly na kolena.

Nový, nedávno zvolený president Spojených států poslal České vládě ultimátum, aby akce mloků zastavila, jinak bude zodpovědná za drtivý protiútok Spojených států.

Český ministr zahraničí odpověděl, že nemá s mloky aktivní spojení od doby, kdy Spojené státy i NATO porušily příměří a vyvraždily dvě mločí osady v Čechách.

„Žijí přece u vás!“ naléhal president. „Zodpovídáte tedy za ně!“

„To není jisté, mohou být i v Německu. A pokud tu jsou, skrývají se před vašimi vojáky,“ vyčetl mu český ministr do telefonu. „Slíbili nám, že jednání nepřeruší, ale přerušili telefonní linky, takže je v této chvíli iniciativa na jejich straně, čekáme, až nás opět sami zavolají. Proč jste porušili příměří? Ne my, ale vy budete odpovědní za další akce mloků! My jsme jim v podstatě už teď vydaní na milost.“

„Mám tomu rozumět, že před mloky kapitulujete?“

„Oficiálně dodržujeme příměří,“ odpověděl po krátkém rozmýšlení ministr. „Prakticky je to totéž, ale takhle máme naději, že s námi budou jednat. Volební heslo Strany Rozumu bylo: Nechte mloky žít, s tím jsme volby vyhráli a můžeme tvrdit, že většina Čechů tak jako my vidí jediné východisko z krize: vycházet s mloky po dobrém. Během příměří jsme s nimi neměli ani nejmenší problémy a zdálo se nám, že je všechno v  pořádku. Nemyslím si, že jste hubením mloků něco vyřešili. Uvědomte si, ohrožují vás přímo na vašem pobřeží, na vašem kontinentu. Nedokážete-li je vypátrat a zničit ani tam, mají vás v hrsti. Řekl bych, že je nejvyšší čas sjednat s nimi trvalý mír a ukončit válku. Čím později k tomu dojde, tím hůř.“

„My se tak snadno nevzdáme! Vy jste přece našimi spojenci, členy Aliance, máte k ní i povinnosti a musíte nám pomáhat! Naši vojáci jsou připraveni bojovat a umírat i za vás, takže naše akce musí být i vašimi akcemi! Mloků už nemohlo zůstat mnoho, vypátráme je a zničíme! Umožněte spojeneckým vojskům vstup na své území a předejte armádu České republiky pod velení NATO!“

„Vstupu vašich vojáků jsme nebránili, ale předání velení armády není v mé kompetenci,“ namítl ministr. „Tak protiústavní krok nemůže udělat ani ministr obrany. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nebudeme vám pomáhat v něčem, co sami odsuzujeme.“

„To je ale otevřené porušení vašeho závazku k NATO!“

„Není. Nemůžete tvrdit, že vás mloci napadli a musíme vám proti nim pomáhat. K porušení příměří došlo z vaší strany. Napadli jste je na našem území a proti naší vůli. Tím padá naše povinnost stát za vašimi nezodpovědnými akcemi. Nepostavíme se vám vojensky ani kdybyste obsadili Čechy, ale proti mlokům nehneme prstem. Přítomnost vašich vojáků na našem území beztak nepřinese nic dobrého a sami poznáte, že nebudou mít úspěch. Vaše atomová demonstrace síly nás přišla tak draho, že vám už nevěříme ani dobré úmysly. Nechceme vám radit, ale neměli byste se včas zamyslet, co se to vlastně děje? Jak je možné, že ta nepatrná hrstka mloků, jak sami přiznali, zbylo jich sotva padesát, dokázala dokonale ochromit supervelmoc, jako jsou Spojené státy? Podle našich informací jste až na telefony úplně odříznuti od světa. Není to nakonec předzvěst něčeho horšího? Poradil bych vám: omluvte se jim za porušení příměří, sjednejte s nimi mír. Jen si nejsem jistý, že budete mít ještě příležitost té rady využít.“

„Chcete snad Spojeným státům vyhrožovat?“

„Ne, to by nás ani nenapadlo. Ale uvažujte logicky! Mloci mají s vámi nevyřízené účty. Slyšeli jsme jejich výrok, že teprve tři sta milionů mrtvých Američanů bude pro vás dost pádná odpověď. Krátce po vaší nezodpovědné akci prohlásili, že pro ně není problém vyhubit vás, těžší bude nedotknout se zbytku lidstva. Teď si k tomu připočtěte, že velice úspěšně zahájili blokádu, která může zabránit případné další nákaze, horší než minulé, přeskočit na další světadíly. Slíbili, že se jejich protiakce zbytku světa nedotkne a jak se zdá, mají to připravené. Kromě nás nikdo nebral jejich ultimátum vážně, ale dnes se žádná loď neodváží k vašemu pobřeží přiblížit na dohled námořních dalekohledů, letadla na vašich letištích zůstávají bezmocná jako mouchy na mucholapce a hospodářství se vám hroutí přímo pod rukama. Je to nepříjemná situace, ale může to být předzvěst nejhorší Apokalypsy, která se na vašem kontinentě teprve chystá! Museli jste už přece poznat, že s mloky není radno si zahrávat! Nedávno na vás použili něco, co se po dvou dnech samo zastavilo, ale totéž přece nemusí použít podruhé. Nemáte pocit, že sedíte na sudu střelného prachu, u kterého už hoří doutnák?“

„Pokuste se tedy těm bestiím vyřídit, že je můžeme velice snadno zničit třeba i s Evropou! Jsou to přece vaši mloci! Vy za ně nesete zodpovědnost!“

„Jednání o přijetí mloků za naše řádné občany jste přerušili krátce před koncem, mloci tedy dosud nejsou našimi občany. Vaše akce může zlikvidovat Evropu, ale spálí tím poslední mosty a obávám se, že se to opět nedotkne mloků, ale jen lidí. Mloci jsou proti dřívějšku lépe ukrytí. Mají svá hnízda v Německu a nedivil bych se, kdyby je měli i za Atlantikem. Kromě toho, vaše strategické rakety používají kapalné palivo. Máte čím je naplnit? A pokud odstartují, nevysadí jim motory ještě nad vámi?“

„Na atomové ponorky se tohle bílé svinstvo nedostalo a nedostane! Naše ponorky operují v hloubce patnácti set stop, tam se mloků nemusí obávat.“

„Z toho nezdravého optimismu vás raději včas vyvedu,“ odtušil ministr.

„Myslíte si, že mloci mají lepší ponorky než my? To je nesmysl! Kdo by jim je postavil? Snad ne vy? Nemáte přece žádné loděnice!“

„Mloci nejsou lidé. Dokáží se potopit i do hloubky patnácti tisíc stop, desetkrát hlouběji, než operují vaše ponorky. Oni v té hloubce i vidí, ačkoliv je tam pro lidské oči tma. Slíbili nám jako důkaz přinést pár věcí z Titanicu. Dynamitu měli vždycky dost a kromě toho mohou pod vodou používat i elektrické protitankové miny.“

„Vy jim snad ještě dodáváte zbraně? To by byl vrchol!“

„Ne, ty měli už od začátku. Jejich původní sídlo se nacházelo v zapomenuté, ale dobře vyzbrojené české pohraniční pevnosti. Vy to přece musíte vědět, vaši vojáci se tam dostali jako první. Mloci tam zanechali těžkou munici, kterou zřejmě nedokázali odnést a bez kanonů by jim k ničemu nebyla, ale co si odnesli, neví nikdo. Vím, můžete způsobit katastrofu pro zbytek světa, ale proti mlokům nezmůžete nic. Na jednoho zabitého mloka připadne více než sto milionů lidí a můžete pak najisto očekávat, že se proti vám zvedne i lidský zbytek světa. Podle mě je nejvyšší čas začít s mloky jednat, i kdyby to bylo o bezpodmínečné kapitulaci Spojených států.“

„Opravdu chcete radit Spojeným státům jako jedinou možnost kapitulaci?“

„Naše rada možná není nejlepší, ale tady v Evropě to tak vidíme. Naše motory pracují, ale připravujeme se, že se to rozšíří i k nám. Technické civilizace západního euroatlantického typu jsou na palivech životně závislé a jejich likvidace je touto cestou velice snadná. Čekalo nás to tak jako tak, zásoby nafty nejsou nekonečné, nečekali jsme jen, že to bude naráz. Mloci to jen skokem urychlili. Afriky a Asie se to tolik nedotkne, ačkoliv i tam to bude asi znamenat pěkný otřes, ale my očekáváme skutečné problémy. I když je naše vina jen ta, že jsme vám nezabránili spáchat tu poslední špinavost.“

„Nedávno jste s nimi hovořili!“ zaútočil president. „Radili vám, ať se formálně podrobíte. To znamená, že na ně spojení máte! Ve vlastním zájmu toho ihned využijte! Uvědomte si, můžeme našim leteckým silám v Evropě vydat rozkaz a naše letadla tam vybombardují jakýkoliv cíl a třeba i atomem, když to bude nutné! Nepochybujete snad, že vládneme největším jaderným potenciálem světa!“

Prořekl tím, že tajné služby Spojených států pořád odposlouchávají spojence v Evropě, ale zřejmě mu to začalo být jedno. Mluvil by méně ostře, kdyby vytušil, že jeho slova budou pěkně jedno po druhém veřejně zvažována? Že komentátoři zdůrazní odposlech české vlády v době, kdy zbytek civilizovaného světa přijal proti odposlechu zákony, stejně jako vážně míněnou hrozbu dalším nukleárním bombardováním Evropy?

Českého ministra kupodivu ani teď nevyvedl z míry.

„Uvědomujeme si to. Vy si zase uvědomte, jakmile zrosolovatí palivo v Evropě, nepřežijí to vaši vojáci ani dvacet čtyři hodiny. Převahu jim dodávají motory. Až o tuto výhodu přijdou, nepovede se jim asi dobře. Obyvatelé Holandska, Německa, Francie a Belgie dobře vědí, kdo za všechno může. Měli byste své vojáky z Evropy odvolat, dokud je to technicky možné. Slyšeli jsme, že palivo v letadlech i lodích zrosolovatí obvykle až po přistání ve Spojených státech. Chcete ještě jednu radu?“

„Vysmíváte se nám? Snad s těmi bestiemi nesouhlasíte? Vaše kapitulantské rady jsou pro Spojené státy nepřijatelné!“

„Vždyť jsem tu poslední ještě ani neřekl! Je prostá: máte přece v Evropě rádiové vysílače, použijte je k jednání. Mloci rádio poslouchají a jistě vás uslyší. My musíme čekat, až nám sami zavolají, to už by mohlo být pozdě. Jednejte s nimi, dokud je čas!“

„O čem podle vás máme jednat s tou hrstkou zvířat? O kapitulaci?“

„V první řadě nejspíš o tom, že je nebudete považovat za zvířata. Nikdo už dnes o jejich inteligenci nepochybuje. Co provedli s vaším světadílem, to se nikomu nepodařilo a obávám se, že vás zaskočili. Můžete se jim omluvit, zavázat se nahradit jim škody a přestat používat násilí.“

„To přece nemůžete myslet vážně! Přestaňte nám vnucovat kapitulaci! Na takové názory nejsme zvědaví!“

„I kdyby žádali rozpuštění vaší armády a výměnu vlády, byla by v tom pro vás naděje. My netušíme, co mají mloci v úmyslu, ani zda není na jednání pozdě. Myslete si o tom, co chcete, ale kdybychom tak jako vy stáli na kraji propasti, asi bychom se o nějaké jednání aspoň pokusili.“

„Myslíte si, že vy na pokraji propasti nestojíte? Čechy jsou snadný cíl, strategická lithiová střela vyšší ráže vás může smést všechny a naráz.“

„Jistě. Můžete nás napadnout a vybombardovat. Ostatně, na nás už jste atomovou bombu shodili a problémy s tím dodnes neskončily. Jen obdivuji váš optimismus, když očekáváte, že vás budeme podporovat! Jaderný úder jste oficiálně vedli proti mlokům, ale zabíjel jen nás Čechy. Upřímně řečeno, nemáme na dalším takovém pokračování války zájem. Pochybuji, že ji můžeme vyhrát a že bychom ji vůbec měli vyhrávat. Uzavřeli jsme s mloky příměří a nic proti nim nepodnikneme. Snad získáme čas připravit se, až se motory zastaví i u nás. Začali jsme ve velkém podporovat chov koní. Kdyby koně alespoň částečně nahradili benzín, bude to úspěch. Já vím, vy naše rady nesnášíte, ale koně jsou dobrá rada. Francouzi, Angličané, ale i Němci nám za ni byli vděční.“

„Takže si i vy myslíte, že mloci nedodrží slovo? Nebylo by i pro vás lepší...“

„Mloků se neobáváme, ti slovo drží. Může se to k nám ale dostat jinak. Vy sami můžete roznést nákazu paliv do zbytku světa, buďto vašimi atomovými plavidly, nebo plachetnicemi. Katastrofě by mohly zabránit jen námořní velmoci Anglie a Francie, kdyby potopily každou loď, která se pokusí směrem od vás přeplout Atlantik. My v tom směru nemůžeme nic podnikat, nemáme loďstvo.“

„Francouzi a Angličané jsou ale našimi spojenci!“

„My přece také. Ale všichni dobře vědí, kdo odpálil atomovou bombu uprostřed Evropy bez ohledu na spojenecké obyvatelstvo. Většina států Evropy, dokonce i část členských zemí NATO už se od toho distancovaly. Od Španělů přes Francouze po Brity. Všichni budou k vašim lodím přinejmenším opatrnější a snad tím aspoň u nás zabrání kolapsu. Bude to především v jejich zájmu.“

„Neodvážili by se začínat si něco proti našim flotilám!“

„Vašimi ochromenými flotilami nikomu nevyhrožujte. Snad jen atomový pohon má šanci, ale co zmohou atomové letadlové lodi bez letadel? Ani pro vás nevidím jiné východisko než jednání. Snad ještě není pozdě.“

„Vy Češi jste prostě kapitulovali, i když tomu tak neříkáte. V posledních třech stoletích jste kapitulovali tolikrát, že se to nedá ani spočítat. Ví to o vás kdekdo!“

„Ale zatím jsme všechno přežili. O vás mám samozřejmě lepší mínění, vy se asi nevzdáte, zato se obávám, že u vás začne Armageddon, konec světa. Proboha, začněte už jednat, dříve než se sami změníte ve stejný rosol, jako váš benzín!“

V této chvíli americký prezident rozzlobeně přerušil rozhovor.

Asi ještě netušil, že všechno vysílá v přímém přenosu rádio Český rozhlas a že se doslovný překlad brzy objeví i v sousedních zemích. 

Pomohlo to přinejmenším v jednom. Z britských ostrovů, z Japonska a z přístavů na pobřeží Francie vypluly válečné lodě – hlídat před Američany Atlantik a Pacifik.

Sepsali jsme výčet ztrát, pochopitelně to nebylo slavné. Počet mloků poklesl pod padesát. Podařilo se mi přesvědčit vládu České republiky, aby nás nechala na pokoji, což byl úspěch, ačkoliv tam bylo hodně zastánců Strany Rozumu, se kterými se jednat dalo. Komando vedené Johnem Glennem se ze své mise vrátilo již příští týden. Ačkoliv měla část mloků po masakru v Mločím ráji radikálnější názory, neměli jsme v úmyslu Američany zabíjet, ale z našeho pohledu bylo oprávněné a dokonce nutné způsobit za krvavé porušení příměří kolaps jejich civilizace.

Spojené státy položilo na kolena pět mloků. Až na několik nehod helikoptér se to obešlo bez obětí na životech, z vojenského hlediska to byl neuvěřitelný rekord. Navíc se poprvé za celou éru automobilismu stalo, že na amerických silnicích nedošlo k žádné dopravní nehodě se smrtelnými následky. To ale pro Ameriku pozitivní nebylo.

Neměli jsme původně v úmyslu vypátrat a ničit atomové ponorky, ačkoliv se pak nedalo vyloučit, že nevypočitatelní Američané nezpůsobí konec světa sami. Cestování Atlantikem nebylo bez nebezpečí. Při obou cestách naše odpočívající mloky několikrát napadli žraloci. John Glenn měl s nimi ale zkušenosti a nedal se zaskočit. Žraloci byli proti mlokům rychlejší a silnější, mloci naopak obratnější. Mločí harpuny, přesněji jen upravené vidle, byly naštěstí dostatečně účinné a měli jich s sebou dost, takže i dvě zlomené násady snadno oželeli. Nemohli potvrdit, že by některého žraloka zabili, ale postačilo zahnat je na útěk a poraněné mořské dravce napadli a roztrhali jejich vlastní druhové. Mloci vždy z krvavých vod rychle odplavali a žraloci je ani nepronásledovali. Orientovali se čichem, takže jim naši mořeplavci po každé šarvátce snadno zmizeli. Ve všech případech získali další zkušenosti a brzy se je chystali uplatnit.

Setkání, které nemohlo dopadnout dobře! (pro obě strany)

Poslal jsem do Krče auto pro zárodky. Pro vedení nemocnice to byl šok, když se dozvěděli, že s reinkarnacemi končíme, ale ujistili jsme je, že budeme pokračovat, jen co si vyškolíme novou obsluhu. Loučili se s námi smutně. Řediteli nemocnice jsme vypověděli i smlouvu na dodávky žabího masa. Uznal sám, že nejsme sto dodržet ji po masakru, který nám Američané způsobili, ale především pro vojenské akce, které jsme očekávali, když se příměří změnilo v cár papíru. Žabín sice existoval, ale obsluhu jsme museli doplnit o čtyři mloky ozbrojené samopaly. Stačilo hlídat oblohu před vrtulníky. Po zemi nás před lidmi chránilo radioaktivní pásmo a to by si snad každý rozmyslel, ačkoliv nám nedávno Ralph dokázal, že i mezi Američany jsou pěkní fanatici, schopní bez mrknutí oka obětovat vlastní život. Byla to přece příšernost dát se zastřelit a nechat se reinkarnovat v těle mloka, navzdory slibu vrácení lidské podoby, o jehož nereálnosti nevěděl.

Štěstí v neštěstí bylo, že v Saském ráji přečkala masakr elita odborníků. Nepřežil to ani jeden mlok, který nebyl dříve člověkem. Saský ráj byla nehotová a nepohodlná kolonie, takže tu nebyli »mloci od píky«. V Mločím ráji to nepřežil nikdo, v Moravských jamách jen pár bývalých lidí pochopilo co se děje, ostatní byly teprve děti!

Učitele jsme tedy už nepotřebovali, ale Čupíka byla tak jako tak nesmírná škoda. Chyběl mi kromě Jaroše nejvíc.

Jakmile jsme se vzpamatovali a vylízali si rány, navázali jsme tajně kontakty s nemocnicemi nejbližších českých měst, v Děčíně a v Ústí nad Labem. I tak jsme tím riskovali, že na nás podnikne komando NATO nečekaný útok, ale aspoň Češi nám teď okatě fandili. Smlouva s lidmi byla jednoduchá. Přiváželi své mrtvé na chráněné místo na břehu Labe, kam jsme jim těla po nějaké době vraceli. Nebylo příjemné vléci plastikové kontejnery-rakve po dně Labe do Německa a zpátky, ale mrtvé jsme museli dopravovat vcelku, nejen hlavy, aby se nic neprozradilo.

Zpočátku jsem se reinkarnacemi zabýval jen já, ale brzy se nám podruhé vylíhla Alice Adamová. Sám jsem ji přivítal do nového těla a poděkoval jí, že mi zachránila život. Terorista Geofrey ji přece považoval za mne a zdržel se s ní natolik, až ho čeští policisté zastřelili. O tom už ale chudák Alice nevěděla.

Musel jsem jí vypovědět, proč se probudila v Saském ráji a co se stalo v ostatních osadách. Trochu si zabrečela, ale spíš pro ostatní oběti, které znala. Vzkříšení už pro ni nebylo ani nové, ani nepříjemné, jako první probuzení v mločí kůži. Potěšilo ji, když mě viděla jako prvního, sotva roztrhla obal svého vejce.

Saský ráj měl uvnitř horký pramen, takže jsme se mohli koupat v teplé vodě. Byl to docela příjemný zážitek. Teplá voda pak vyhřívala červárium a žabín, než se teprve smísila se studenou, takže se nikde na povrchu neprojevovala.

„Zase abych začínala jako mimino!“ postěžovala si Alice pod sprchou. „Přestává mě to bavit! Nedosáhnout na stůl a všem se motat pod nohama...“

„Hlavně že žiješ!“ utěšoval jsem ji. „Mohlo to dopadnout hůř. Jiní měli větší smůlu než ty. Jaroš, Čupík, Honza Adam...“

„Já vím,“ vzlykla si ještě. „Prastrýček měl už podruhé smůlu, já jen o málo menší. Pravda, on dopadl hůř! Už jsem se těšila, jak tě brzy svedu a teď jsem naopak mladší než ty. To je... nechutné.“

„Snad sis na mě nemyslela?“ usmál jsem se na ni smutně.

„Myslela, když to chceš vědět,“ odvětila prudce. „Sám jsi přece tvrdil, že to bude už brzy. Proto jsem přece vzala i to místo v Krči. Poslyš, Pavle, počkáš si na mě?“

Zkusila to s prosíkem, skoro jako v legraci, ale cosi mě v jejím hlase varovalo, abych se na ni zadíval pozorněji.

Bývalá žena, nyní mlok, či spíše mločka. Fyzicky mě nepřitahovala. Zatím jsme pořád měli lidské estetické cítění, což se možná časem změní, zejména až mločí hormony vykonají své, ale v této chvíli mě ani nenapadlo cítit k ní bližší náklonnost. Nikdy jsem ji neviděl v její původní ženské podobě a neuměl jsem si ji ani představit. Jediné, co se mi na ní doopravdy líbilo, byla její žízeň po vědění, po nových znalostech. Bral jsem ji přece především jako svou žačku a kromě toho jsem už věděl, že všechno bude spletitější, než do této chvíle většina mloků tušila. Včas jsem ale pochopil, že ona to míní vážně. Že jí na tom opravdu záleží.

„No, nebude to tak jednoduché,“ řekl jsem po chvilce. „Dělám to sice nerad, ale musím tě zklamat. Nepočkám na tebe, musela bys počkat ty na mě. Ty jsi teď přece nový živorodý druh, já patřím ke starým vejcorodým. My dva spolu nemůžeme nic mít. Musela bys počkat, až zemřu a dostanu nové tělo.“

Ztuhla, jako by do ní udeřil blesk, až mi jí bylo líto.

„Ale kdo ti je dá, když je Jaroš po smrti?“ vyděsila se.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Možná ty, pokud zůstanu naživu do doby, než zvládneš transkriptor. Ale to by mohla být pro tebe maličkost. Schopnosti máš, jsem si tím jistý. Jenom musíš vytrvat. Máš k tomu ještě chuť a odvahu, jako předtím?“

„Takže zůstanu s tebou a budeš mě dál učit?“ rozjasnila se trochu.

„Nic jiného ti nezbývá. Prodejnu žabího masa jsme zrušili a když ti teď nabízím místo své asistentky...“

Že bude souhlasit, jsem očekával. Nečekal jsem, že od ní dostanu obrovskou pusu hned tady na místě. Byla celá rozehřátá teplou vodou a nenašel jsem sílu jí v tom bránit.

„Alice, Alice,“ vzdychl jsem si. „Nebudeš to mít jednoduché. Ale možná tě teď potěším. Milovat můžeme nejen tělo, ale i duši. Milovat tělo je primitivní a obvykle to nemívá dlouhého trvání. Milovat duši je rozhodně trvanlivější. Nejlepší je samozřejmě, když je možné současně obojí, ale řekl bych, že to není naprosto nutná podmínka.“

„Ty myslíš, že bys mě mohl mít rád...“

„Věřím tomu,“ řekl jsem vážně. „Ale musíme se na to pořádně poznat. Líbí se mi tvoje dychtivost po vědění, ujišťuji tě, že mi už jako člověku neimponovaly bezduché krásky. Naše estetické cítění je pořád lidské a nedělám si žádné iluze, že bych se ti líbil jako mlok, ale když už se stalo, co se stalo... Navrhuji ti žít spolu a uvidíme. Kdybys mě doopravdy chtěla, musela by ses tak jako já zaměřit na duši a pak by ti ani dlouhé čekání nevadilo, jako nebude vadit mně. A to by bylo dobře.“

„Já bych se ti nelíbila ani jako žena,“ přiznala najednou otevřeně. „Víš přece, že jsem poprvé zemřela na leukémii. Před smrtí jsem díky ozáření přišla o vlasy, vypadala jsem příšerně, holohlavá a kost a kůže... Ještě že jsme se poznali až tady. Máš pravdu, asi mám také více ráda duši než tělo. Přitahuješ mě a nebude to sexem. Neodháněj mě tedy. Chtěla bych ti být, když už ne ženou, pak přinejmenším dobrou asistentkou.“

Inženýr Skála odjel do Brna objednat součástky pro kreatory a transkriptory. Jel s ním John Glenn, ozbrojený škorpiónem, který mi po vyvraždění Mločího ráje zůstal. Auto vyjelo z usedlosti „Pod skálou“ přímo u Mločího ráje, ale mělo se vrátit rovnou do Děčína, kde jsme získali podporu jednoho kamaráda Vladimíra Mináče. Nabídl nám jako skrýš svou garáž a navíc všestrannou podporu. Po našem společném kamarádovi se bohužel slehla zem. Vedli jsme to v patrnosti, byl to jeden z bodů naší obžaloby Military Police a pevně jsme se rozhodli nedarovat jim to. Když nám vojenská policie Mináče nevrátí, půjdou zodpovědní velitelé před soud a do vězení. Reinkarnovaný JUDr. Jiří Vašinka měl zkušenosti i jako státní zástupce a sepsal již v této věci obžalobu, zatím na neznámé pachatele, ačkoliv nebylo jasné, komu obžalobu doručíme. České soudy to soudit nemohou a mezinárodní v Haagu není nestranný. Nu což, uvidíme!.

Kromě Alice jsem si vybral další dva učedníky a začal se jim věnovat. Naštěstí jsem brzy získal významnější posilu. Mezi reinkarnovanými se vylíhl bývalý profesor biologie Karel Liďák, vlastně můj bývalý kolega. Také pro něho to byla zpočátku velká tragédie, větší než pro mě, neboť po sobě v lidském světě zanechal ženu a dvě děti a teď se o ně nemohl starat, ale brzy se také smířil s osudem jako ostatně všichni.

Žabín u Mločího ráje produkoval plnou snůšku, více než patnáct vajec denně. Zpracovat tak velké množství nebylo jednoduché. Vytvořit zárodečné buňky, klonovat je do vajec, starat se o transkripce mrtvol a ještě se věnovat žákům bylo nad mé síly. Naštěstí se profesor Liďák uvolil, že dá mým žákům nějaké základy biologie, takže mi odebral trochu práce. I tak toho bylo dost. Většinu dne jsem strávil u počítačů a pouštěl jednu transkripci za druhou. Naštěstí jsem v době čekání na konec jednoho přenosu pracoval na vedlejším počítači buď na jiném přenosu, nebo jsem si zapínal kreator. Večer jsem trpělivě vysvětlovat svým novým žákům včetně profesora Liďáka principy stěhování duší a základy genetiky, nutné pro pochopení kreatoru a klonování.

Událostmi mezi lidmi se zabývala mločí Rada, vedená nově voleným starostou Saského ráje Stanislavem Zimákem. Dva mloci drželi služby u radiopřijímačů, aby jim neunikla žádná zpráva. Přednost měly informace ze Spojených států. Bohužel, od nich se zpravodajství čím dál víc opožďovalo.

Nejhorší bylo, že farmáři, plně závislí na traktorech, nemohli obdělávat svá pole a sklízet úrodu. Neměli ji ani čím odvézt. Američané si to neuvědomovali, ale já jsem tušil, že právě tohle bude klíčovým momentem války. Ameriku ochromila auta a letadla, ale na kolena je položí až katastrofální nedostatek pšenice a kukuřice.

Slyšeli jsme, že Američané urychleně předělali na plynový pohon množství automobilů a podařilo se jim uvést do chodu elektrárny na kapalná paliva, kde hořlavý rosol dopravovaly do kotlů místo hořáků šnekové podavače, podobné strojkům na maso. Nadšencům se podařilo roztopit muzeální parní lokomotivy, ale většina tratí zůstala mimo provoz. Šnekové podavače uvedly do provozu i část loďstva, některé lodě měly totiž místo dieselových motorů účinnější parní turbíny. Když ale upravené lodě poslali do Evropy a na druhé straně do asijských zemí, nastaly problémy.

V Atlantiku americké lodě přibližně na dvacátém pátém poledníku západní délky zastavila flotila britských torpédoborců a nařídila jim vrátit se do Spojených států. Torpédoborce pohrozily, že potopí jakoukoliv loď, která veze v podpalubí degradovaný aspik a pokusí se vniknout do pásma dvou set mil od pobřeží Evropy a Afriky. Dalšího dne se podobný incident odehrál v Tichém oceánu. Tam americké lodě plující do Číny zastavila mezinárodní flotila australských a japonských torpédoborců s další britskou bitevní lodí. Tam nezůstalo u pohrůžek. Britská loď vypálila výstražnou salvu ze své čelní dělové věže. Tak závažný argument (něco kolem tuny oceli a výbušnin) by samozřejmě přehlédl jen sebevrah. Američanům nezbývalo nic jiného než návrat.

Spojené státy povolaly zpátky všechny své válečné lodě, schopné přestavby na pohon aspikem. Získaly opět bojeschopné flotily, včetně těžkých bitevních lodí. Jenže na letadlových lodích došlo ke kontaminaci paliva a místo všemocných vládců moří se z nich téměř přes noc staly bezbranné hračky. Bez zajištění ze vzduchu by se flotily Spojených států nemohly odvážit žádné námořní bitvy. Blokáda tedy pokračovala dál, ačkoliv se mezi Evropou a Amerikou nevyskytoval jediný mlok. Z bývalých spojenců se stali téměř protivníci. Američané sice ohlásili zkoušky prvních letadel poháněných přímo aspikem, ale brzy se ukázalo, že tento problém je složitější, než čekali.

Spojené státy oficiálně požádaly členy NATO o vojenskou podporu, ale dočkaly se poprvé odmítnutí. Německo prohlásilo, že se nejedná o přímý vojenský útok proti lodím Spojených států, ale o regulérní karanténu k zamezení šíření degradace paliv. Ujistilo je přitom, že se německé vojenské lodě vždy postaví na ochranu plavidel, na kterých nebude zjištěno rosolovatění paliv.

Den poté zastavil německý torpédoborec uprostřed Atlantiku americkou jachtu. Američané se na německý slib ihned odvolali a tvrdili, že na palubě plachetnice přece žádné palivo nemají, takže nikdo nemá důvod je zastavovat.

Torpédoborec k nim vyslal mladého komisaře v motorovém člunu. Ten jen mlčky otevřel lahvičku benzínu a vylil ji na palubu. Když se benzín před očima všech změnil v bílý rosol, komisař opět palubu jachty opustil. Motor jeho člunu již nepracoval, ale komisař pomocí vesel odplul stranou, svlékl se, všechno i s člunem zapálil a skočil do moře. Sto metrů od toho místa ho vylovil další motorový člun torpédoborce a po delším čekání, když bylo zřejmé, že motor druhého člunu pracuje, se s ním vrátil na palubu.

Americká jachta ovšem dostala příkaz k otočení okamžitě. Namířený torpédomet ani kanóny nemohl nikdo přehlédnout.

Američanům sice přestavba dovolila plout, ale do Evropy, Asie ani Afriky se už nedostali. Nicméně tím mohli obchodovat aspoň s jižní Amerikou. Degradace paliv se loděmi rychle rozšířila i tam – pokud se tam nedostala již přes Mexiko, jak se rychle shodli všichni přivolaní experti ze Spojených států.

Konečně, déle než měsíc od počátku dopravní kalamity, v Brazílii objevili, jak se jí úspěšně bránit. Do benzínu se dá přidávat líh, získávaný z cukrové třtiny. Po malé úpravě motorů se ho může přidávat až devadesát procent, automobily vlastně jezdí na líh s menším množstvím benzínu, i když benzín ve směsi musí být, jinak nechytne od jiskry. Program alternativních paliv šetří Brazílii miliardy dolarů ročně. Rozsáhlé plantáže a lihovary produkovaly brzy po zahájení dostatek lihu a Brazílie se stala soběstačnou v palivech – bohužel za cenu likvidace velkých ploch deštných pralesů, které musely ustoupit plantážím třtiny. Původně ekologický program se tak stal příčinou strašlivé devastace planetární zeleně.

V této chvíli ale zachránil Ameriku.

Brazilci přišli na to, že lihobenzín je proti rosolu odolný. Protobaktériím se zřejmě v lihu nedařilo. A co víc, i benzínový rosol rozmíchaný do lihu se stal tekutým. Brazílie to prohlásila za potvrzení správnosti programu alternativních paliv a ihned nabídla Spojeným státům odbornou pomoc při úpravách benzínových motorů.

Bylo to krásné gesto, bohužel jen gesto. Úprava motorů na lihobenzín byla velmi snadná, Američané by ji jistě zvládli i sami. Chyběly jen potřebné milióny litrů lihu.

Brazílie mohla na trh do Spojených států dodat pouze své přebytky, což byla jen kapka do žíznící pouště. Americké lihovary se ihned chopily své příležitosti a začaly líh pálit ve velkém, ale i kdyby se Američané vzdali své whisky, nestačilo by to. Pokusy o ředění benzínu lihem a následné oddělení dopadly špatně. Protobaktérie nezahynuly, jen vytvořily spóry, přečkaly destilaci a jakmile podíl lihu ve směsi poklesl pod padesát procent, benzín okamžitě zrosolovatěl.

Lihobenzín se navzdory tomu stal životně důležitým pro ochromenou americkou ekonomiku. Zejména obnovení americké letecké síly bylo pro Američany povzbuzení. Umožnil jim uvést do provozu letadla i automobily, považované málem za nepotřebné vraky. Bohužel ne všechny. Kdosi spočítal, že k obnově automobilového provozu na úrovni před kalamitou by bylo nutné změnit tři čtvrtě zemědělských ploch Spojených států na plantáže třtiny a pole brambor.

Nejdůležitější ale bylo, že líh, pod tlakem vháněný do zrosolovatěných ropných vrtů, rozpouštěl ropu i pod zemí a umožnil tak obnovení její těžby. Bez toho efektu by lihobenzín pomohl jen do spotřebování zrosolovatělých zásob. Takto se přece podařilo obnovit chod alespoň nejnutnějších motorů a zprovoznit železnice, které se brzy staly navzdory stoupajícím cenám nejlevnějším druhem dopravy. Kamionovou dopravu se podařilo obnovit jen zčásti a pro většinu majitelů osobních automobilů byl benzín příliš drahý, zejména když farmáři zdražili zemědělské produkty a průměrnému Američanovi na lihobenzín prostě nezbývalo.

Novinami tvrdě kritizovaní farmáři přitom nemohli jednat jinak. Museli přece platit drahý lihobenzín do traktorů. Dovoz potravin ze zbytku světa byl bohužel nemožný kvůli námořní blokádě a obchod skomíral na úbytě. Většina továren musela zastavit práci, neměla odběratele. Export nepřicházel v úvahu a lidé neměli dost peněz, aby si mohli koupit víc než jídlo.

Degradace paliv Spojené státy na kolena nesrazila, ale z první mocnosti světa se stala téměř rozvojová země. Zejména když po několika výkyvech na burzách v Londýně a Tokiu klesl kurs dolaru až na úroveň dávno rozvrácené české koruny. Válečné námořnictvo všech států světa dál bránilo lodím Spojených států plout do Evropy, Asie i Austrálie, ačkoliv všechny státy obdržely od USA již několik ostrých protestů.

Počet mloků v našich osadách mezitím opět překročil stovku a rychle stoupal. Nepřibývali mloci od píky, všechny zárodky se podařilo obsazovat reinkarnovanými lidmi. Získali jsme tak i tři nové učitele, ale ti se nepotřebovali zabývat novými žáky.

Mnohem důležitější bylo, že nám přibývali odborníci. Zajímali mě nejvíce biologové, ale vítali jsme každého, kdo ve svém oboru něco věděl. Získávali jsme ze světa lidí největší vědecké kapacity. Některé byly tak jako tak pro lidi ztracené, neboť se na nich zkázonosně podepsal věk, skleróza i nemoci. Nejhorší byly náhlé mozkové příhody, kdy bývá mozek hodně poškozený, ale ani ty nemusely být nepřekonatelnou překážkou transkripce. Naštěstí se sklerózou holografické pole příliš neruší, skleróza jen postiženým zabraňuje dříve získaných vědomostí efektivně využívat. Bylo někdy až neuvěřitelné, jak dědečkové, před svou smrtí neschopní postarat se o sebe, začali po novém vylíhnutí a vzpamatování z prvního šoku jevit živý zájem o obory, které pro ně už dávno jakoby neexistovaly. Většinou rychle doháněli, co ve stáří zameškali, takže jsme v nich získávali platné členy nových osad a mohli opět pomýšlet na expanzi.

Vhodných podzemních prostor byl dostatek nejen v Čechách, ale i v Německu, Rakousku a na Slovensku. Slibné bylo i pobřeží Jadranu a pomýšleli jsme ještě dál. Měl jsem stále na paměti nebezpečí tvrdé odplaty ze strany Američanů a museli jsme udělat nutné kroky, aby nás opět nezaskočili. Rozptýlení bylo jedním z řešení, ačkoliv nám přinášelo problémy se spojením. Museli jsme položit stovky kilometrů telefonních kabelů, tažených rýhami pod dnem řek.

První zvládl transkriptor profesor Liďák. Přemluvil jsem ho, aby zkusil obnovit zaběhnuté reinkarnační středisko v Krči. Museli jsme mu sjednat policejní ochranu, ale to byla maličkost. Parlament zatím přijal zákony, které by nás měly chránit účinněji. Jakékoliv násilí proti mlokům mělo být trestáno osmi lety vězení, zabití doživotím. V legislativním zdůvodnění stálo, že jde o zvláště nebezpečné zločiny ohrožující celou společnost. Přesto jsem Liďáka varoval, aby po Praze nechodil bez doprovodu policie. Mohl by narazit na Američany. Bylo jich v Praze dost a nebyli to jen obchodníci. Nejvíc Američanů patřilo k velitelství NATO v Evropě. Měli smluvně zajištěný naprosto volný pohyb po Čechách, chodili ozbrojení a přitom v civilu. Byl to ústupek požadavkům NATO, který se ještě dodržoval.

Spolu se Skálou jsme sestavili další transkriptory. Měli jsme součástek na dvacet transkriptorů a deset kreatorů, ale smontovali jsme jen tři. Jeden transkriptor jsme měli pořád v Praze, další s kreatorem a počítači přišly do Mločího ráje, kde jsme je uložili jako rezervní. Mloci mě tam ale nepustili a Mločí ráj oživili beze mě.

Pochopil jsem konečně Jaroše, když jsme mu zabránili účastnit se nebezpečných podniků. Role Šéfa Salamandra mě brzy omezovala více, než jsem si přál. Tvrdil jsem, že tunely Mločího ráje jsou dobře zajištěny hlídkami i výbušninou, nikdo nás neohrozí, ale odhlasovali proti mé vůli, že musím zůstat v nejbezpečnějším místě. Bezpečí Mločího ráje byl ostatně jeden z našich omylů, naštěstí ne tak fatální, jako naše bezmezná důvěra v příměří. Vrtulníky NATO se ale nad Čechami neobjevovaly, nebo jen výjimečně a pěší hlídky US Marines také skoro vymizely.

„Pochopitelně,“ odfrkl si John Glenn. „Mariňáci nemají na benzín a nechce se jim chodit pěšky, zejména když ještě neulovili ani jednoho našince. Vrtulník stojí jenom na palivu tři tisíce dolarů za hodinu. Navíc dolary nikdo nechce.“

„Nevadí ti co se stalo Americe?“ ptal jsem se ho. „Máš tam přece rodiče, bratra a sestru.“

„Chcete to slyšet upřímně? Na tomhle životě se mi nejvíc líbí, že jsem se až do této chvíle nemusel ani dotknout těch prokletých potištěných papírků; ba ani v podobě kreditní karty. V Americe je bez dolarů vyloučené přežít třeba jen týden. Všechno se točí kolem »žabích kůží«. Kdo jich má hodně je boss, ostatní jsou póvl. Co se týče příbuzných, mám je tam – i nemám. Nedávno jsem se pokusil navázat s nimi spojení. Pepík Vaněk z Ústí mě pustil na internet a pokusil se najít někoho z naší rodiny. Dozvěděl jsem se, že jsou všichni naživu, ale zřekli se mě jako černé ovce rodiny. Prý jsem se odrodil, zradil vlast a nemám se jim ani ukazovat na očích, jak se za mě stydí. Já na to, že nemají pravdu, nestal jsem se přece mlokem o své vůli. Oni trvají na tom, že jsem měl i jako mlok bránit vlast a všechny vás postřílet, zkrátka nebyla s nimi řeč. Dobrá, když je tomu tak, ať se za mě stydí. Nejsem na nich závislý ani finančně, ani psychicky.“

„Ani vlastní matka tě nechce?“ sondoval jsem opatrně.

„Už se prý nemůže chlubit, jakého má skvělého syna,“ posteskl si.

„Neměla tě snad jenom na chlubení před sousedy...“

„Nevím,“ zamračil se. „Skončili se mnou, já s nimi. Nechci už nikdy dělat, co by mi svědomí nedovolilo. Chránit vlast je záslužné, ale ne za cenu zvěrstev. Že mě vydědili? O žádné dědictví nestojím a nemám zájem vracet se do víru dolarů a financí. Tady sice nejsem pilotem, ale být dobrým elektrikářem je záslužnější.“

„Nehledě na to, že jsi náš první námořní odborník,“ přidal jsem.

„To beru,“ ani nemrkl. „A nestálo nás to ani cent.“

Ale i my jsme se museli zabývat finančními záležitostmi. Potřebovali jsme nové počítače, museli jsme zařídit Liďákovi pobyt v Krči. Brzy nám odtud zazvonil telefon.

„Přijali nás dobře,“ hlásil spokojeně Liďák. „Jediné, co naše vztahy kalí, je palivová krize. Čechy mají benzínu dost a po ztrátě amerických trhů nám šejkové dodávají benzín levněji, ale všichni mluví jen o jednom. Lihobenzín se v našich zemědělských podmínkách pěstovat nedá.“

„Zkus všechny potěšit, že není všechno tak horké, jak se to uvaří. Kdyby se protobaktérie dostaly do Evropy nebo do Afriky, zastavím je. Není to tak těžké.“

„Jak?“ zalapal po dechu Karel. „A proč jsi to lidem neřekl dřív?“

„Proti všemu se dá najít prostředek,“ ujistil jsem ho. „Já přece nejlépe vím, co jsem stvořil. Kdyby se něco stalo, použijeme protobakteriofágy a bude to jako dřív. To je ale jen pro tebe, rozumíš? Máme to v záloze, bakteriofágy vytvořené a usušené, ale nechci s tím vyjít na světlo předčasně. Jen ať se v tom lidé ještě trochu smaží, jinak by zrušili blokádu. Můžeš potěšit všechny kolem sebe, ale dej jim jen nejasnou naději.“

„Není to nakonec opravdu jen ta nejasná naděje?“

„Není. Stvořitel si musí vědět rady, pamatuj si to.“

Bavili jsme se otevřeně, ačkoliv jsem si stále nebyl jistý, zda nás neodposlouchávají. Bylo to pořád ještě pravděpodobné. Navzdory obrovské bídě dávaly Spojené státy miliardy pro potřeby svých tajných služeb. Získávaly za ně čím dál tím méně, ale tvrdošíjně v tom pokračovaly. Tajné služby měly ve Státech dost síly i teď, kdy si většina Američanů nebyla jistá, zda bude mít ten den večeři. Stoupla tam i kriminalita, ne pro snadný lup, spíš z hladu. Nikoho ale ani nenapadlo omezovat armádu, tajné služby a policii. I když užitečná byla jen ta poslední.

A i ta jen omezeně.

Errata:

11.08.2021 22:29