Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vidina Armageddonu

Zůstával jsem stále v Saském ráji, protože to Rada mloků považovala za nejbezpečnější úkryt. Musel jsem se podrobit, měli pravdu.

Měli jsme teď osad několik. Kromě dovybaveného Saského ráje jsme nouzově obnovili Mločí ráj a osídlili nevelkou skupinou mloků, připravených při první známce nebezpečí k útěku. Moravské jámy zůstaly neobydlené, byly příliš na ráně. Zato jsme potichu a nenápadně zabydlili další střediska. Nejprve Sluje Adršpach na severu Čech nedaleko Broumova, u Karlových Varů Vřídla a poslední Jeskyně Aue v Německu poblíž stejnojmenného města. Německé osady ležely nedaleko hranic; ale za větrem, mimo pozornost lidí. Nevýhodou byla složitější doprava, proto jsme v Jeskyních Aue neměli ani žabín. Plánovali jsme založit jej po instalování turbíny ze Škodovky, bylo ovšem otázkou, jak ji tam dopravíme, aby si toho Němci nevšimli. Německo bylo v současné době nejvěrnějším členem NATO, i když proti nám téměř nic nepodnikalo. S příměřím se obnovil i turistický provoz, jen v menší míře než před válkou. Od našich přátel mezi lidmi jsme věděli, že němečtí turisté pilně vyzvídají vše co se týká mloků, nechávalo nás to ale klidné. Mohlo se jednat skutečně o zvědavé turisty, ale i kdyby byli všichni Němci špiony, co by se dozvěděli? Nanejvýš o našich reinkarnačních střediscích, kde by případné teroristické komando našlo pod silnou policejní ochranou pouze jediného mloka. Že se sám Šéf Salamander nachází v Německu, zatím nenapadlo ani bulvární plátky, kde se to jinak různými nepodloženými dohady jen hemžilo. Nikdo z lidí netušil, že v současné době vedeme průzkum v Norsku, ve Španělsku, na jaderském pobřeží Itálie a v Chorvatsku, ale i my jsme to chápali jen jako příslib do budoucna, stejně jako naše největší spanilé jízdy do Malajsie a Jižní Ameriky.

Ohňová země - nejjižnější kolonie mloků.

Museli jsme uvažovat i o nejhorších možnostech, například o napadení jadernou zbraní největší ráže, která by podle expertů Čechy jako takové vymazala z Evropy. Lidé tomu sice nevěřili, ale museli jsme ji uvažovat. Jako málo pravděpodobnou, nicméně možnou. Za silnými slovy presidenta Spojených států se mohlo skrývat ledacos. První jaderný úder v Evropě ostatně přesvědčil skeptiky i optimisty, že něco tak obludného pořád není vyloučené. Očekávali jsme, že maximální úder smete na povrchu nejen celé Čechy, ale že tentokrát neodolají ani jeskyně v hloubce. Také proto jsem musel zůstat v Sasku, přece jen trochu chráněném horami.

Sídlo Šéfa Salamandra bylo pořád jen jedno, neměl jsem ještě zástupce. Nebyl to naštěstí úřad v lidském slova smyslu. Rozhodoval jsem, když se na něčem neshodla většina Rady mloků. Nejvíc času jsem s čtveřicí nejlepších žáků věnoval vývoji nového mločího druhu. Klonování vajec i přepisy duší naštěstí prováděli jiní. Profesor Liďák v Praze v Krči, Jindřich Tomašiců v Ústí nad Labem. Inženýr Skála s Pardubicemi dohodl ustanovení reinkarnačního střediska v místní nemocnici, Franta Koťátko totéž s nemocnicí Mladá Boleslav, kde poslední dobou umíralo nejvíce lidí na následky ozáření z atomového bombardování Čech. Dohody uzavřeli snadno a brzy mohla další střediska pozorovat při té zázračné práci šikovnou Kateřinu Loudovou a Ludmilu Krátkou. Tím jsme vyčerpali kapacitu produkce žabínů. Mohli jsme buď někde otevřít další žabíny, nebo se smířit s omezenou produkcí. Přišel jsem na třetí možnost. Standa Zimák v telefonním seznamu nalistoval několik větších zemědělských firem a pokusil se je nalákat na naši nezištnou nabídku chovat vedle krav žáby.

Několik zemědělců prostě zavěsilo telefon, považovali to za špatný vtip, ačkoliv podle pisklavějšího hlasu museli poznat, že s nimi nemluví člověk. Několik hrubiánů mu navíc sprostě vynadalo, aby si z nich nedělal blázny. Posledním zemědělcem, kterému Zimák zavolal, byl jakýsi Karel Polák. Nejprve Stanislava zdvořile vyslechl a pak se ho zeptal, zdali náhodou nejde o ty žáby, jejichž maso se nedávno prodávalo v Krčské nemocnici v Praze. Když ho Stáňa ujistil, že je to přesně tato záležitost, Karel Polák se zeptal na podmínky.

Byly vlastně jednoduché. Pro zemědělce to znamenalo nevelkou investici do plechového červária, místo pro stáj zvanou žabín a nevelké náklady na krmení. Červí násadu a pár mladých žabek měli dostat zdarma, na druhé straně se měli zavázat, že nám budou za pevnou cenu prodávat všechna vejce s výjimkou těch, která použijí na chov dalších žab. Dietní žabí maso měli prodávat podle vlastního uvážení, ale kdyby se rozhodli s chovem skončit, nabídnou mám všechny žáby k odkoupení za cenu masa na váhu. Karlu Polákovi se naše podmínky včetně cen vajec zdály přijatelné a brzy nato si přijel s traktorem k usedlosti Pod skalou nedaleko Mločího ráje pro první násadu. Kromě deseti mladých žabek, velikých zhruba jako husa, si odvážel dospělou nosnici s postroji, aby měl nějaký užitek hned z počátku. Navíc získal náš slib, že bude jedním z prvních, komu umožníme chov menších žab stolních, které i nám sloužily jako drůbež. Mohli jsme mu je nabídnout už teď, ale náš ekonom Nezdara se obával, že malé druhy budou pro zemědělce atraktivnější a neseženeme pak nikoho ochotného chovat také žáby obrovské. Šlo nám přece především o vejce, vhodná ke klonování mloků. Mohli jsme blahořečit osudu, že si žena pana Poláka během návštěvy příbuzných v Praze zlomila nohu a v Krčské nemocnici se setkala s podivným modrým masem dietních žab.

Pan Polák si všechno bedlivě prohlédl: žabín, červária i sila pro kvašení krmiv, ačkoliv jsme ho ujišťovali, že ty musíme mít kvůli dezaktivaci radioaktivního krmiva a on ani drahá sila, ani odstředivky potřebovat nebude.

„Vy dokážete vytáhnout naprosto čisté krmení i z radioaktivní trávy a plevele? To tedy před vámi smekám klobouk. Umí to někdo ve světě lidí?“

Ujistili jsme ho, že o podobném případě nevíme. A pokud to někdo dokáže, pak to dosud nikde nepublikovali.

Vejce slíbil přivážet každý týden do nemocnice v Mladé Boleslavi, odkud jsme si je mohli odvážet ke klonování přímo do Mločího ráje. Tam se už týden činil Jeroným Pražák, jeden ze čtyř mých zručných učedníků, kteří zaujali svá místa ve všech čtyřech českých mločích osadách. Bylo to tak výhodnější, ze Saského ráje jsme rozváželi místo obrovských vajec jen zárodky, které se vešly do speciálního termokufříku. Uvažovali jsme dokonce o klonování přímo v nemocnici v Mladé Boleslavi.

Stanislav pak volal dalším a dalším zemědělcům. Leckde nepochodil, k takovým se už nevracel. Jinde si vyžádali čas na rozmyšlenou, někde požadovali i nezávazné vyzkoušení chovu žab s právem odstoupit od smlouvy, kdyby se jim nezdál efektivní. I takovým jsme zpravidla vyhověli. Věděli jsme, že nikdo z nich už smlouvu nevypoví. Podle odhadu našeho ekonoma Nezdary měl být chov žab třikrát efektivnější než chov krav, nehledě na výhodnější vlastnosti žabího masa. Už teď si na naši nekalou konkurenci na ministerstvu zemědělství stěžovali pěstitelé králíků a drůbeže, kteří včas pochopili, že exotická novinka není jen okrajovou záležitostí, ale že by jim mohla brzy velice tvrdě konkurovat, zejména až uvolníme ke všeobecnému používání další dosud neznámou konkurenci drůbeže, menší stolní žáby.

Ministerstvu ale vládl člen Strany Rozumu a ten měl pro ně jediný návrh. Přejít také na chov žab. Ujistil je, že naše podmínky jsou stejně výhodné pro všechny.

Největší problémy jsme měli s partají Zelených. Měli proti žabám jednoduchý a přitom pravdivý argument. Nejsou přírodní, ale geneticky upravené. Jistě, nejenže byly upravené, byly dokonce od základu jiné, nicméně obsahovaly všechny důležité složky jako přírodní masa, snad trochu jednodušší, což nejenže nevadilo, ale naopak to znamenalo lepší stravitelnost. Ani modrý AL-hemoglobin lidem neškodil.

„Obří žáby nejsou přírodní, proto jsou škodlivé,“ tvrdili pořád dokola na billboardech. „Jejich maso je pro člověka nepřirozené a způsobuje rakovinu.“

Nebyla to pravda, zvýšený výskyt rakoviny v Čechách vyvolalo radioaktivní zamoření, ovšem argumenty působily jen na logicky uvažující lidi. Na fanatiky, opakující stále stejnou písničku, vliv pochopitelně neměly. Demonstrací proti umělým žábám se účastnilo stále více lidí, ale byli to většinou zemědělci, kteří naši nabídku odmítli a zkrachovali. Zelení je pokaždé sváželi autobusy z celých Čech, ale navzdory tomu se žáby rozšířily všude a měli jsme už i první zájemce z Polska.

Vajec teď bylo více než jsme stačili naklonovat. Několik dalších učedníků jsem pověřil důležitými funkcemi reinkarnátorů, ale čtyři nejlepší jsem si stále ponechával u sebe: Alici Adamovou, Vlastu Pivoňku, Pepíka Mikviče a profesora Liďáka, kterého v Praze vystřídal Honza Úvozník. Jen tito čtyři zvládli biologii natolik, abych se s nimi mohl odpovědně pustit do vývoje nových mloků. Ačkoliv vědomosti byly důležitým kritériem, hlavní se mi u mých učedníků zdála povaha. Jindra Tomašic byl nejchytřejší, ale brzy se k ostatním mlokům začal chovat přezíravě. Jakmile jsem jeho pýchu zpozoroval, přidělil jsem mu místo reinkarnátora v nemocnici v Ústí nad Labem, což jeho ambice vrcholně uspokojilo. Netušil, že za své nejlepší žáky považuji ty, které jsem si ponechal. Každý měl vlastní počítač, ale měli jsme je propojené, aby měl každý přístup ke všemu. Začali jednoduchými baktériemi, pokračovali přes červy a až nakonec jsem jim zadal jejich zkušební dílo: samostatně stvořit nový druh mloka.

„Co bys dělal, kdybychom tě překonali?“ zeptala se mě ze žertu Alice.

„Když to bude dokonalejší, aby to stálo za změnu, zavedeme nový druh místo dosavadních. Nic předem nevylučuji, ačkoliv případné těžkosti při nekompatibilitě budou asi hovořit proti.“

„Aha, už vím,“ došlo jako první Alici. „Pak bys zase musel čekat ty na mě.“

Došlo jí to správně a nezbylo mi, než jí to potvrdit.

„Za jakých podmínek by to stálo za změnu?“ upřesňoval si Vlasta.

„Musely by k tomu být pádné důvody,“ odvětila mu za mě Alice. „Pavlovu druhu dal Jaroš přednost, ačkoliv vývojový skok od vejcorodých k živorodým mlokům byl také příliš velký a nebylo to jednoduché. A přece to udělali. Máme tedy co dělat.“

Napadlo mě ale něco přímo kacířského. Až stvoříme novou odrůdu mloka a další mloci se naučí obsluhovat transkriptor, nemohli bychom s Alicí zemřít úmyslně? Mohli bychom se pak reinkarnovat navzájem a byli bychom první nového druhu...

Hned jsem to ale zaplašil. Jsme přece psychicky dospělí a kromě hormonů máme i modrou kůru mozkovou. Neobětujeme předčasně dva živé zárodky, které budou potřebovat jiní, abychom si lépe vyhověli. Nikomu zatím nepřipadá nepřirozené, že spolu žijeme, máme snad rozum. Od samého počátku se jen dva mloci projevili jako lumpové. Marcela Příborského jsem viděl jen jako mrtvolu v domě hajného Vaňka a Ralpha Lommykerta jsme z našeho společenství trvale vyloučili, ale jistě to v nich zbylo z jejich zkažené lidské duše.

Ne, ne, mloci se musí chovat rozumně. A jejich Šéf nesmí být jako vládcové lidí, despotové nebo profesionální politikové, aby pro sebe vyžadoval jiná měřítka než pro jiné. To by byl konec bratrství mloků. V naší mločí komunitě ještě nedošlo k jedinému případu násilí, až na Ralpha. Tak by to mělo zůstat co nejdéle, nejlépe navždy.

Opět jsem se raději zadíval do genetických struktur na své obrazovce. Musíme spolu vymyslet takový druh, aby snesl alespoň jedno tisíciletí beze změny.

A nemusí to být ani člověk. Rozum je přece důležitější než tvar těla.

V zimě jsme mohli opět trochu odpočívat. Žáby měly období relativního klidu, kdy bylo výhodné starší kusy porazit na maso. Jakmile teplota v žabíně klesla pod čtyři stupně Celsia, znehybněly a všechny jejich životní funkce se stáhly na minimum. Takto by mohly přečkat zimu i bez krmení, ale když jim zemědělci v žabíně zatopili, vrátila se žábám aktivita včetně snášení vajec; bohužel jen s poloviční produkcí.

Něco podobného nastávalo u červů. Žabíny i červária bylo vhodné v zimě trochu přitápět, ani zvýšené náklady se na cenách žabího masa neprojevily. Červi se spokojili s jakoukoliv stravitelnou potravou, náklady na krmení byly ze všech druhů užitkových zvířat nejnižší. Chov žab byl vysoce ziskový a kdybychom měli dostatek mloků, žabínů a půdy, asi bychom si na ně podrželi monopol. Vyměnili jsme jej za vyšší dodávky vajec, to bylo v této chvíli nejdůležitější. Pro nás, ale především pro reinkarnované...

Pod zemí byla naštěstí teplota stálejší, vytápěné žabíny se nás v podstatě netýkaly. Saský ráj měl teplé prameny a produkce žabínu se v zimě nijak nesnižovala.

Stala se ale událost, která mě donutila opět se zabývat lidskou společností.

Po delší době mi zatelefonoval ministr zahraničí. Měl nemilou zprávu.

Na dohled od francouzského pobřeží se z Atlantiku vynořila americká atomová ponorka. Vystřelila na Francii jednu jedinou nevelikou raketu tomahawk a pak se rychle potopila.

Raketa neobsahovala trhavinu. Místo nálože v ní byl bílý benzínový rosol, nevelkou turbínkou na stlačený vzduch rozmělňovaný na mikroskopickou drť a rozprašovaný do vzduchu po celé dráze letu. Prázdná raketa dopadla do polí, kde nevznikla téměř žádná škoda. Účinek se ale projevil brzy. Kvetoucí Francie se lidem přímo před očima rychle měnila v ochromenou zemi bez jediného fungujícího motoru.

„Čekal jsem to, ale ne tak brzy,“ řekl jsem do telefonu. Tento nápis na náhrobku jednoho anglického hřbitova měl v sobě příchuť černého humoru. Neřekl jsem to ale tak beznadějně.

„Musíme se připravit na zastavení dopravy v Evropě. Bohužel, koní asi nebudeme mít dost,“ pokračoval ministr. „Také plynových aut je v Evropě málo.“

„Mám lepší řešení,“ odtušil jsem. „Zorganizujte asanační službu k nápravě degradovaného paliva. Dodáme vám dvougenerační bakteriofágy, které to zastaví.“

„Tomu nerozumím, můžete mi to vysvětlit?“

„Máme to od začátku,“ ujistil jsem ho. „Dáme vám malé dávkovače podobné mikrotužkám, ostatně jsme je z nich dělali. Uvnitř je místo tuhy sušený bakteriofág. Do napadené nádrže stačí odlomit kousek velký jako zrnko máku a v minutě je obsah nádrže tekutý. Upravené palivo neztuhne ani při styku s jiným napadeným, takže když je nalijete do nádrže s rosolovitým palivem, rozpustí se rosol i v druhé nádrži.“

„Vážně? To by bylo vynikající! Tím by mohla být během několika dní zastavena katastrofa po celém světě!“

„Není tomu tak, aspoň ne tak snadno,“ musel jsem jeho nadšení zchladit. „Ještě vám musím vysvětlit, co znamená pojem dvougenerační. První generace bakteriofágu zlikviduje veškeré rosolující protobaktérie s nimiž se dostane do kontaktu, pak vytvoří spóry a zahyne. Spóry ožijí při styku s dalším rosolem. Druhá generace rozpustí rosol v druhé nádrži, ale zahyne beze spór. Účinkuje tedy pouze dvakrát a při styku s dalším rosolem už nebude účinná. Proto jim říkáme dvougenerační. Jedním zrníčkem obnovíte provoz jedné benzínové stanice a všech automobilů, které z ní natankují, ale bakteriofágy jsou aktivní sotva hodinu a nesnesou dlouhý transport.“

„Proč tak složitě?“

„Kdyby to tak nebylo, první nádrž aktivních bakteriofágů by zrušila blokádu Spojených států. Takhle máme jistotu, že tam bude blokáda pokračovat. V podmínkách samozřejmě bude, že se žádná naše mikrotužka nesmí dostat do Ameriky. Svěřte to ve vašem zájmu jen spolehlivým a neúplatným lidem.“

„Našem zájmu? Myslíte českém, nebo spíš mločím?“

„Zejména vašem, lidském. Mohli byste tak nechtěně uvést do provozu americké strategické mezikontinentální rakety a ujišťuji vás, že by se vás lidí případné atomové ostřelování Evropy dotklo více než nás. My už jsme jedno téměř beze škody přečkali.“

„Američané už přece dávno létají na lihobenzín.“

„Ano, ale k nadvládě nad světem to nestačí. Lihobenzín má menší výhřevnost než jiná paliva. U aut a letadel to znamená zkrácení doletu, balistické rakety to úplně znemožní.“

„To nechápu. Proč? Jak tomu mám rozumět?“

„Je to přece prosté. Dolet balistických raket není totéž co dolet letadel. Rakety letí většinu trasy bez motoru, jenže s lihobenzínem se vůbec nedostanou nahoru. Nemám iluze o tom, že by se nenašel dobrodinec, který by to do Ameriky za pár milionů dolarů nedopravil. Mám pro vás radu. Aby to opravdu nikoho nenapadlo, označte případnou korupci a prodej mikrotužky do Spojených států předem za obecné ohrožení Evropy s trestem doživotního vězení.“

„Rozumím vám,“ přikývl ministr. „Nebylo by lépe, aby se tím zabývala armáda? Má snad lepší možnosti ochrany...“

„Ne, protože budeme v brzké době požadovat zrušení všech armád světa. Jen co donutíme kapitulovat Spojené státy.“

„To že máte v plánu? Myslíte, že toho dosáhnete? Obávám se, že Američané jsou silný a hrdý národ, ti se nevzdají. A nikdy vám nezapomenou, že jste je ožebračili.“

„První rána jim nakrátko sebrala benzín. Druhá, chystaná na jaro, je dorazí.“

„Vy proti nim máte ještě něco horšího?“

„Jistě. Právě proto, že nám nic nezapomenou. My jim také ne. Nemůžeme si dovolit, aby se z nich stala opět velmoc, která diktuje světu. My si jich jakožto národa velice vážíme, ale kdyby selhaly naše snahy o mírové ujednání, museli bychom je nakonec možná i vyvraždit. Doufám, že to tak daleko nedojde a že svoji hrdost včas obětují. Byla by jich škoda.“

„Co vlastně proti nim plánujete?“

„To vám, pane ministře, neřeknu. Jsem si jistý, že nás odposlouchávají, takže by to pro ně nebylo překvapení a mohli by se připravit. Ujišťuji vás, že to bude tvrdší než degradace paliv. Ta se ještě obešla bez obětí, ale teď by tam mohl vypuknout hladomor. Už proto není vhodné předčasně ukončit blokádu.“

„Hladomor? Chcete jim něco udělat s potravinami?“

„To vám do telefonu neřeknu, snad jen jedno. Nedávno jsme v rádiu slyšeli vaši radu presidentovi Spojených států. Navrhoval jste mu kapitulaci a řekl jste přitom příšerné proroctví. Bohužel pravdivé, nebo přinejmenším reálné.“

„Nevzpomínám se, že bych se kdy zabýval prorokováním. Kdy že to bylo?“

„Když jste je varoval, aby s námi jednali, dříve než se sami změní ve stejný rosol, jako jejich benzín. Nejspíš vás to jen tak napadlo, ale strefil jste se poměrně přesně.“

Ruská kosmická loď Uvaga s rusko-francouzskou posádkou vzlétla na oběžnou dráhu mimo plán. Let platila Francie a vyhradila si plné použití lodi. Rusové po zvážení okolností na spolupráci přistoupili včetně doplňování paliva nákladními loděmi. Uvaga neměla nehybně kroužit po stálé oběžné dráze jako většina předchozích lodí. Začala přecházet z jedné dráhy na druhou, nákladní lodě do ní sotva stačily doplňovat palivo. Bylo vidět, že let byl naplánován perfektně. Nákladní lodě pokaždé včas dorazily tam, kde se v dané chvíli loď Uvaga nacházela. Ta po každé změně dráhy opatrně vylovila z kosmického prostoru americkou družici a nahradila ji francouzskou kopií. Zdánlivě se nic nestalo, ale brzy se ukázalo, že jsou francouzské družice dokonalejší. Družicová navigace se zpřesnila, přenosy signálů se zrychlily a zkvalitnily. Spojené státy proti tomu ihned protestovaly, ale ničeho nedosáhly. Francouzi trvali na tom, že se jedná oběžnou údržbu navigačních a telekomunikačních družic.

Byla to pravda, ale ne celá. Špionážní družice Francouzi z oběžných drah bez náhrady odstranili, ale i v civilních francouzských modelech chyběly nedokumentované funkce, tajemné dodatky, které Američanům umožňovaly odposlech hovorů, kontrolu vysílání, možnost na dálku odpojovat internet i to, že americká armáda dostávala dokonalejší informace než civilní sektor. Zpřesnění družicové navigace nespočívalo ve zvýšení kvality družic, ty fungovaly stejně jako dříve. Zmizely jen tajné filtry, které údaje pro všechny uživatele s výjimkou americké armády úmyslně znehodnocovaly. Zkvalitnění přenosu signálů bylo způsobeno tím, že neprocházely přes složité počítačové dekodéry, které tajným službám USA umožňovaly záznam hovorů na celém světě. Francouzi nahradili i stacionární družice, pro které loď Uvaga musela letět nejdál.

Kontejner s nasbíranými americkými družicemi loď Uvaga odpojila až okamžik před přistáním, takže beze zbytku shořel v hustých vrstvách atmosféry.

Byl to husarský kousek Francie a Ruska, srovnatelný s letem Američanů na Měsíc. Rusko se opět stalo důležitou kosmickou mocností a injekce francouzských dotací mu pomohla i mimo kosmický sektor. Tak se vlastně Rusové poprvé zapojili do války s mloky. Nepočítám-li nesmělý protest proti jadernému úderu v Evropě, setrvali do této chvíle na neutralitě. Po pravdě řečeno, nejspíš správně vytušili, že to s mloky nebude tak, jak to světu předkládali mluvčí NATO, ale netroufali si ani stavět se proti Američanům otevřeněji. Teprve teď trochu zvedli hlavy. Kdyby Rusové netrvali na své podpoře státního odposlechu telefonů, byli by zejména v Evropě přijímáni mnohem vstřícněji. V Rusku a v Číně mělo bohužel špiclování příliš hluboké kořeny, než aby se dalo jen tak ze dne na den odstranit.

Ačkoli to vypadalo neuvěřitelné, druhou typicky ruskou oblastí se staly počítače. Po odříznutí hlavních amerických výrobců zůstaly světu továrny Asie a Tchai-wanu, ale citelně chyběly procesory. Ukázalo se, že ani Rusové nejsou úplně mimo. Jakmile ze světa zmizely Intel a Microsoft, chopili se příležitosti, v krátké době vyvinuli vlastní procesor Car Petr i operační systém, vycházející z Unixu. Firma Siemens svůj nový procesor neprozřetelně zaměřila na mrtvé Windows a tak ve světě ochromených počítačů neměli Rusové konkurenci. Jejich procesory ovládly Evropu lépe a jistěji než tanky.

Přáli jsme jim úspěch a brzy jsme si jejich počítače pořídili také. Proč ne?

Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy se Američané pokusili rozšířit do Evropy degradované palivo a nákaza byla likvidovaná. Vztahy mezi Francií a Spojenými státy se ovšem dostaly pod bod mrazu. Podle naší dohody se všechny očíslované mikrotužky vrátily do Saského ráje, ale vědomí, že řešení noční můry je již někde připravené, vlilo novou naději do zemí Afriky, Asie, Austrálie i Evropy. Nezastavil se jen podporovaný chov koní, pro které bylo připraveno jiné využití. Koně měli výhody. Ukázalo se to ve Francii, kde v krátkém údobí degradovaného paliva pomohla koňská síla překonat nejhorší. Lékařské jízdní hlídky s modernizovanými kočáry byly v kritické době neocenitelné stejně jako policejní.

Zima končila a blížilo se jaro. Po několikaměsíčním klidu vzala válka Američanů s mloky náhle další nečekaný obrat. Deset tříčlenných mločích komand během jarních měsíců postupně vypátralo všechny americké ponorky a ačkoliv přitom hrozilo, že na některých z nich explodují jaderné hlavice raket, mloci všechny poslali ke dnu.

Ponorky plující v hloubce pěti set metrů zničí výbuch první miny a nevyplave ani tříska. Jakmile exploze naruší konstrukci, tlak vody je rozdrtí. Ponorky plující na hladině šly ke dnu také, ale potápěly se pomalu. Miny explodovaly u lodních šroubů, takže loď okamžitě ochromily, ale mloci nebránili doprovodným lodím a helikoptérám zachraňovat posádky. Teprve potom explodovala druhá mina, která nebohou ponorku (v jednom případě bohužel s běžícími jadernými reaktory) poslala k Neptunovi.

Tento krok jsme rozmýšleli ze všech nejdéle a do úvah se zapojili všichni mloci. Vždyť už táta Jaroš se kdysi upřímně děsil vidiny mloků, potápějících lodě lidí. Nebýt připravených jaderných hlavic, nechali bychom je být, ale hrozba nukleárního úderu na Evropu byla příliš tíživá. Vidina, že Američané ve snaze zničit mloky obětují Evropu, byla hrůzná a někteří mloci ji dlouho nechtěli jako nepravděpodobnou uznat. Bohužel jsme měli proti jejich námitkám pádné argumenty. Kdyby nám sám americký president atomovými údery nevyhrožoval, možná bychom jednali důvěřivěji. Američané se už dlouho před námi vyznamenávali nerespektováním civilních objektů i lidských životů a kdo by se zaručil, že ve snaze zničit mloky nesmetou Evropu? Prostředky na to měli a nikdo si nebyl jistý, že je nepoužijí. Nedávno odborníci také tak vyloučili atomový úder přímo ve středu Evropy a přece se stal skutečností. Ba ne, pro jistotu jsme raději riskovali menší zlo radioaktivity unikající na dně moří a obětovali posádky atomových ponorek. Klesly ke dnu s vraky. Mohli bychom je litovat, ale byly by příliš nebezpečné, zejména pro lidi.

Museli jsme přitom vyslat naše komanda nejen do Atlantiku, kde jsme to znali, ale i na opačný konec světa do Pacifiku, kde bylo mnohem víc žraloků. Naštěstí žádné setkání se žraloky neskončilo pro nás ztrátou. Přesně tak, jak kdysi tvrdil táta Jaroš. Bůh buď milostiv žralokům! Dlouhé lehké tyče s elektricky odpalovanými náložkami byly lepší než primitivní vidle-harpuny. Žraloky už nezaháněly, ale zabíjely. Dokázaly zlikvidovat i mnohem větší a obávanější kosatky, které ale rychle pochopily, že bude lépe na podivné nové tvory neútočit a samy si to mezi sebou včas sdělily, takže mezi mloky a kosatkami zavládl mír. Kosatky byly přece jen inteligentnější. Možná i proti lidem...

Zkáza ponorek Spojeným státům připomněla, že válka s mloky neskončila, ale neměli čas vymyslet protiopatření. Po ponorkách přišly na řadu vojenské lodě. Navzdory všem pokusům o jejich ochranu šly postupně ke dnu. Nejlépe se vedlo těm potopeným přímo v amerických přístavech, bylo snadnější zachránit posádky. Ani nejmodernější bitevní lodě s pancíři a mnoha vodotěsnými přepážkami nemohly odolat minám, promyšleně připevněným do slabých míst hluboko pod čárou ponoru. Titanic přepážky nezachránily, když náraz ledovce prorazil šest sousedních úseků. I největší letadlovou loď ve chvilce potopilo osm umístěných náloží, na menší lodě stačily často dvě – tři. Američanům brzy zůstala jen poslední bitevní loď a jedna atomová letadlová. Na poslední chvíli někoho napadlo umístit je do doků naplněných zředěným louhem, který znemožnil mlokům přístup. To byla vlastně jediná účinná ochrana, bohužel jen do chvíle, kdy by tyto lodě měly vyplout. Cynikové mezi Američany uzavírali sázky, kolik kilometrů se jim podaří uplout, než půjdou ke dnu za ostatními.

Demonstrace proti mlokům se konaly po celých Státech, samozřejmě zbytečně. Vojenští odborníci si nevěděli rady. Zasypat okolí napadené lodi podvodními náložemi se ukázalo účinné jako mlácení prázdné slámy. V okamžiku výbuchu mločí miny byli původci exploze dostatečně daleko, aby je neohrozila. Pokusy chránit plavidla pomocí potápěčů dokázaly, že si mloci z takové ochrany nic nedělají. Mloci proti nim měli velikou převahu rychlosti a obratnosti, viděli je podle aury vždycky dříve než oni je a přítomnost potápěčů chránila lodi jen proto, že je mloci nechtěli zabíjet. Potápěči mohli vartovat jenom u stojících lodí a jakmile je lidé vytáhli a loď se rozjela, zahřměl první výbuch u lodních šroubů a následovalo spouštění záchranných člunů. Mloci dokázali připevnit nálož na kýl lodi plující plnou rychlostí a vyhnout se nebezpečným šroubům. Někteří frajeři dokázali umístit magnetickou minu pouhý metr před točícím se šroubem a proplést se pak mezi jeho lopatkami.

Zatímco lidé nevidí ani skrz šedesát metrů nejčistší vody, mloci vidí dál. Navíc jsou lodě pod vodou slyšitelné na velikou dálku. Při klidném počasí rozpoznali mloci lodní šrouby na vzdálenost desítek kilometrů, při silném vlnobití o málo méně. Zblízka prý odlišovali hluk amerických strojů od hluku strojů jiných výrobců, což k přesnému určení bohužel nepostačilo, neboť množství amerických vojenských lodí nakupovaly nezúčastněné státy, zejména Jižní Ameriky. Stačilo to ale k tomu, aby mloci ignorovali lodě původem z Anglie, Francie, Japonska a Německa.

Spojené státy požádaly spojence z NATO, aby podle smluv odpověděly na útoky proti jejich lodím drtivou ofenzívou proti mlokům. Český zástupce v NATO tuto výzvu odmítl se slovy, že Češi nemají možnost mloky účinně napadnout a raději budou nadále dodržovat příměří. Česká armáda se vojskům NATO samozřejmě nepostaví. Německé vrtulníky NATO poté včasných ranních hodinách překročily hranice Čech a výsadkáři bez odporu obsadili mločí pozemky, odkud se krmičky žab i s hlídači na poslední chvíli zachránili útěkem. Česká vláda se proti akci nepostavila, jen ji označila za neefektivní.

Němečtí výsadkáři mezitím postupovali rázně. Postříleli žáby a pokusili se proniknout suchým tunelem do Mločího ráje, narazili ale na rozsáhlý zával. Německá vrtná souprava se mezitím podle amerických plánů provrtala do jeskynního komplexu Mločího ráje shora, ženisté spustili do vrtu několik tun trhavin a odpálili. Naštěstí pro nás bylo vrtání příliš hlučné a když pak začaly dírou ve stropě padat balíčky trhavin, posádka Mločího ráje ohrožené jeskynní prostory včas opustila.

Mločí ráj i s počítačem a kreatorem však zničil výbuch a zasypaly zřícené stropy. Také v Moravských jamách našli výsadkáři Bundeswehru jen prázdné jeskyně. Než i tyto prostory zničili trhavinami, museli odtud vynosit skupiny ekologických aktivistů, marně protestujících proti ničení těchto přírodních útvarů. Dalo by se říci, že se tam němečtí vojáci ocitli ve vlastní pasti. Mloky nijak neohrozili a akce měla navíc soudní dohru, neboť ekologové na Bundeswehr podali žalobu. Momentálně neúčinnou, soud v Haagu ji samozřejmě jako bezdůvodnou odmítl, ale v Ženevě se začal formovat nový Nestranný mezinárodní soud, který jako první obžaloval soudní dvůr v Haagu ze spoluúčasti na válečných zločinech NATO a ekologickou žalobu začal šetřit sám.

Haagský soud sice ústy svého mluvčího prohlásil, že samozvaný Ženevský soud nikdo neuznává, ale vlády Španělska, Francie i Anglie de facto i de iure Ženevský soud uznaly podáním žaloby na Spojené státy pro tajný odchov žraloků v amerických oceánických laboratořích a jejich masovému vypouštění do Atlantiku. Haagský soud by tuto žalobu samozřejmě odmítl, Ženevský nikoliv. Žraloci totiž ohrožovali lidi a vyhnali je z pobřežních pláží Evropy, jen mlokům příliš neuškodili.

Jirku Jošta napadlo využít k likvidaci žraloků americkou munici z desítek potopených lodí. Stačilo na dlouhou pružnou tyč upevnit držák s nábojem, vloženým tak, aby při nárazu na žraločí kůži dosedl zápalkou na trn, vybuchl a žraloku přerazil páteř. Bylo to spolehlivější než elektrické odpalování a o munici jsme teď neměli nouzi, na dně moří jí bylo v amerických lodích dostatek.

Jakmile naši uprchlíci po zničení Mločího ráje dopluli do Saského ráje, svolali jsme všeobecný sněm a po krátké poradě vyslali naše komanda k protiakci.

Během příštího týdne ztratilo NATO všechny německé válečné lodě.

Ztráty na posádkách nebyly hlášeny žádné, Severní moře bylo klidné, všechny trosečníky se podařilo zachránit. Komanda dodržovala můj příkaz nepotápět osamělé lodě a pokud německé lodě pluly pohromadě, jedna z nich musela zůstat pro odvoz zachráněných. Zkušenosti našim minérům dovolovaly lodě odstřelením lodních šroubů ochromit a pomalu potopit, aby námořníky bez problémů a paniky převzalo nejbližší plavidlo. Nicméně i záchranné lodě šly ke dnu, jakmile dopluly do přístavu. Dva vraky přitom dokonale zablokovaly i vjezd do přístavu Hamburg.

Jednání velitelství NATO v Bruselu o dalším postupu proti mlokům ztroskotala. Američané trvali na stupňování akcí proti mlokům, zatímco zástupce České republiky ostré výtky na pasivitu Čechů odmítal poukazem na neúspěch německé akce. Doručil navíc velení NATO vzkaz od mloků, že na další takové akce odpovíme tvrději.

„Mloci přišli o jeden počítač a telefonní ústřednu, NATO o čtvrtinu námořní síly. Snad nechcete v tak neúčinných akcích pokračovat?“ tvrdil český zástupce jedovatě.

Krátce poté nastala pro Ameriku další pohroma, tentokrát skutečně alarmující.

V době, kdy zahajovali na polích jarní práce, zrosolovatěl náhle na celém severoamerickém kontinentu lihobenzín. Traktory i auta se opět zastavily. Nový rosol se od staršího lišil rudou barvou a dychtivě hltal nejen benzín a naftu, ale i lihobenzín a čistý líh. Americké lihovary musely přerušit provoz, rosolovatění jim nedovolovalo výrobu současnými technologiemi. Pro některé Američany bylo ranou i znehodnocení destilovaných alkoholických nápojů včetně jejich oblíbené whisky. Ukázalo se, že se i tento rosol dá rozpustit vodou, tím ale ztratil schopnost sloužit jako palivo. Stačila nepatrná korekce genetického kódu, abych Americe sebral palivo podruhé a natrvalo. Možnost lihobenzínu jsem prve přehlédl, tentokrát jim další skulinka nezbyla.

V hromadné dopravě to nevypadalo krutě, tam již získaly převahu elektrické lokomotivy, trolejbusy a vozidla na plyn, znamenalo to ale druhé, tentokrát definitivní odstavení většiny soukromých osobních aut. Američané mezitím předvedli i letouny, schopné létat na zrosolovatělé palivo, ale přesně jak jsem odhadoval. S doletem pod hranicí použitelnosti a s takovou spotřebou, že si jejich provoz nemohla dovolit ani armáda. Bez letadlových lodí byly neškodné. Museli zastavit i vývoj mezikontinentální balistické rakety na lihobenzín. Také se změnil v chiméru.

V Detroitu sice slavnostně zahájili výrobu parních automobilů čtvrté generace, vzhledově se nelišících od benzínových, až na to, že jezdily na rosol jakékoliv barvy, americké noviny, radio i televize nešetřily optimismem, ale jedno bylo jasné všem. Jakmile se zastavily lihovary, ropné vrty definitivně zamrzly a Spojené státy mlely z posledních, ztenčujících se zásob.

Největší chybou amerických stratégů ale bylo, že zapomněli na traktory. Koně na tak obrovské zemědělství pochopitelně nestačili. Továrna v Detroitu na příkaz vlády zastavila výrobu luxusních parních limuzín a v šibeničně krátké lhůtě přešla na výrobu parních traktorů a na úpravy na plynový pohon. Vláda donutila Detroit prostřednictvím úřadu pro hospodářskou soutěž poskytnout licenci všem automobilkám, dala farmářům štědré dotace na nákup parních traktorů. Bohužel pozdě. Ačkoliv farmáři pracovali do úpadu, bylo jasné, že nestihnou všechny plochy osít. Dovoz nepřipadal v úvahu a stratégové pochopili, že budou muset hluboko sáhnout na federální rezervy potravin...

V té době předal ministr zahraničí České republiky všem velvyslanectvím a zastupitelským úřadům v Čechách další požadavky mloků.

Nejprve jsem to telefonicky konzultoval s ministrem. Záleželo mi na tom, co na to řekne, ačkoliv jsem počítal s tím, že se ani teď nenechám ovlivňovat.

„Vyzýváme všechny vlády světa k rozpuštění armád,“ přečetl jsem mu první větu mločího ultimata. „Všechny zbraně musí zničit a nesmí je už nikdy vyrábět.“

„Jsem zvědav, kdo vás poslechne,“ komentoval to ministr pochybovačně.

„Kdo neposlechne, bude litovat,“ řekl jsem suše a pokračoval: „Komu bude po přiměřené lhůtě od zveřejnění tohoto dokumentu prokázáno držení zbraně, musí být soudem považován za potenciálního vraha a tak s ním musí být i jednáno. Tresty za držení zbraní by se měly pohybovat mezi deseti až pětadvaceti roky vězení.“

„Míříte příliš vysoko,“ krotil mě ministr. „Tohle nebude přijatelné, především ne pro Američany. Určitě si na právo držet zbraň nenechají sahat. Nepočítáte s tím, že to jsou opravdu tvrdí hoši, nepokořilo je ani rudé nebezpečí. Ačkoliv uznávám, že to pro ně byla další pořádná rána, oni se i z toho vzpamatují, tak jako dosud.“

„Možná to tak nevypadá, ale už teď je jim hodně zle,“ odvětil jsem. „Naše zprávy jsou reálnější než oficiální americké. Do dvou měsíců jsou Spojené státy úplně na dně s palivy a to je konec jejich hospodářství. Budou se sami zapřahat do pluhů, neboť koní mají málo. Navíc, to co se tam děje je jen slabý odvar toho, co na ně chystáme. My jejich příslovečnou tvrdost dobře známe. Ale zlomíme je.“

„Vždyť je to utopie! Jak chcete kontrolovat dodržování zákazu zbraní?“

„Postačí na to policie s dosavadními počty policistů. Nebudou ozbrojeni, budou mít nanejvýš pendreky, ale i ty jenom po přechodnou dobu.“

„To je naprostý nesmysl. Už první ozbrojený terorista se jim vysměje. Mafie mají příliš dokonalé struktury a policie na ně nikde na světě nestačí. Všude je plno nenávisti, nestačily ji pacifikovat ani mírové síly OSN, dokud existovaly. Zbraně se nikdy zničit nepodaří, vždy se najde někdo, kdo je neodevzdá a dobře si je uschová. Takový lump pak bude mít obrovskou výhodu, nechápete to?“

„Soudy na něho budou hledět jako na vraha. Pětadvacet let kriminálu bude odstrašující sazba a kdo zbraň dokonce použije, dostane doživotí.“

„Pokud se nechá zatknout. Nedovedu si představit, jak ozbrojeného chlapa zatýká policista s holýma rukama.“

„Neříkám, že bude mít holé ruce. Pamatujete se na první epidemii ve Spojených státech? Mločí komando proti Američanům nasadilo dva kmeny protobaktérií. První proti mé vůli, bohužel smrtící a měl na svědomí milióny obětí. Druhý byl výhodnější. Ochromoval jen na dva dny, pak bez dalších škod pominul a už se neobjevil. Představte si vylepšený kmen v aerosolu, nebo v nevelkých skleněných nábojích do vzduchových pistolí. Nikoho fyzicky nepoškodí, jen znehybní každého kromě imunních policistů. Ještě si myslíte, že budou policisté potřebovat smrtící zbraně?“

„Potom bude zbraní právě tato kultura a jsme tam co jsme byli. Mafie budou mít vždycky dokonalejší prostředky než policie, mají na to více peněz.“

„Tak tomu nebude. Pistole se dají ukrást, tímhle by zloděj znehybnil jedině sám sebe. Policisty budeme totiž imunizovat my. A my se podplatit nenecháme.“

„Mohli by toho zneužít imunizovaní policisté.“

„Těch pár výjimek už se dá ošetřit. Náš kmen nebude zabíjet a budou jej používat výlučně policisté. Tím získají nutnou převahu nad zločinci. Policie ale musí být pod přísnějším dohledem veřejnosti, přinejmenším parlamentů.“

„Nebude to ale nebezpečné? Například vůči řidičům? Ve Spojených státech bylo nejvíce mrtvých právě na silnicích.“

„Dříve to účinkovalo naráz a zastavila sotva třetina postižených. Nový kmen se projeví pozvolným oslepením. Který řidič nešlápne instinktivně na brzdy, když zjistí, že přestává vidět?“

„I to může být v některých případech nebezpečné, asi jako usnutí za volantem.“

„Nebezpečné situace se jistě naskytnou, ale časem si srovnáme statistiky těchto nehod se statistikami úmrtí vinou střelných zbraní a dáte mi zapravdu.“

„Obávám se jen, že nikde na světě nebudou stačit věznice.“

„Kdyby to bylo nutné, můžeme část vězňů hlídat my. Samozřejmě ne ve vašich věznicích, ale u nás pod zemí. Cely by byly bez oken, útěk zcela vyloučený. Zvýšíme produkci červů a uživíme vězně bez finanční výpomoci na jejich pobyt. Rok pod zemí by se mohl počítat jako pět let nahoře, tady by to bylo pro pachatele horší než v proslulých tygřích jamách v Thajsku. Uvidíte, jak se po prvních dopisech z takového vězení prudce sníží kriminalita mezi lidmi.“

„Nestrašte mě! A co lidská práva?“

„Všichni budou mít samozřejmě základní lidská práva zajištěna,“ ujistil jsem ho. „Každý bude mít právo na život, na dostatečnou výživu. Asi to nevíte, ale naši červi jsou velice výživní a máme tu i možnost pěstování zeleniny, zajistíme jim i zdravotní péči, bude jim chybět jen svoboda a slunce. Místo procházek budou mít jednoduchá posilovací zařízení. Nemíníme je mučit, jako by se jim mohlo stát mezi lidmi. Nemohou jen počítat s vymoženostmi, jako dobroty do postele, kafíčko, peníze, drogy, telefony a televize.“

„Potom by se mi asi zdála přijatelnější milostí pistole s jedním nábojem!“

„Možná... Vždyť navrhuji, aby se jeden rok tady počítal za pět nahoře. Kriminály by konečně měly odstrašující roli, ne jako vaše skoro-lázeňské basy v Čechách.“

„Dobrá, nechme těch horrorů, zpět k věci. Mě byste s těmi zbraněmi přesvědčil. Horší to budete mít u těch, kterým půjde o křeslo, například u kolegy ministra národní obrany. Ale i on má rozum, stokrát horší bude jednání s vládou Spojených států.“

„Pamatujete se ještě na mé pochybnosti o Organizaci Spojených Národů? Říkal jsem tenkrát, že tato lidská organizace je mrtvá, a i kdyby nebyla, už tisíckrát selhala. Na tom trvám, ale chceme navrhnout vytvoření nové Organizace Rozumných Národů s pravomocí zasáhnout mezinárodními policejními jednotkami v kterékoliv části světa. Ani tyto jednotky nebudou mít smrtící výzbroj, ale před jejich vstupem ochromí oblast letadla a policisté budou odzbrojovat a zajišťovat jen zneškodněné provinilce.“

„To vypadá lépe. Zbývá ustavit takovou organizaci.“

„Můžeme navázat i na původní Organizaci Spojených Národů, dodáme tam jen našeho zástupce. Aby se nehádala o maličkostech, což by ji jako dosud ochromovalo, chci nad ní ustanovit Arbitra. Mloka, který by v nerozhodných případech rozhodl.“

„Chcete vnutit lidem celého světa jediného a navíc mločího vládce? Nezlobte se, většinou s vámi souhlasím, ale tohle je i pro mě trochu silný tabák!“

„Arbiter nebude vládnout. Dokonce se nebude účastnit většiny zasedání. Arbiter bude rozhodovat jen když se Organizace sama dohodnout nedokáže. Mloci tam budou mít jediného zástupce s jediným hlasem, lidé budou mít většinu, rozhodovat budou oni. Ale když se na něčem nedohodnou, rozhodne za ně Arbiter. On bude jen takovou... pojistkou, která světu dosud chyběla.“

„Protože by se na ní lidé nikdy neshodli!“

„Ano, právě proto. Neshodli by se ani mloci, proto tato funkce nebude volená. Nechci vás dlouho napínat. Arbitrem bude Šéf Salamandr, v současné době já.“

„Promiňte, ale není to trochu velikášské?“ pokusil se mě naposledy zastavit.

„Možná. Jsem si vědom, že demokracie jde v tomto případě stranou. Tak je tomu i mezi námi mloky. Každé mločí město má u nás Radu v čele s voleným starostou, ale všichni mě bezpodmínečně uznávají za svého Šéfa, stejně jako církev uznává autoritu papeže. Mezi námi mloky to funguje a zvykli jsme si, že Šéfem Salamandrem může být jedině nejvyšší stvořitel. Utěším vás jen v jednom, nebudujeme žádnou mločí říši.“

„Proboha, tohle chcete vnutit nám lidem?“

„Po mnoha zkušenostech ano. Vymyslíte-li něco lepšího, rádi se podřídíme. Beztak se i já musím neustále podřizovat vyšší instanci.“

„Chcete snad tvrdit, že moc nad mloky máte od Boha?“

„To se tvrdit neodvážím, ačkoliv to u potentátů lidé kdysi nepovažovali za nesmysl a tím méně za chybu. Moje funkce je daná Rozumem, pane ministře. Tomu se musím podřizovat. Je mou povinností přijmout jakýkoliv rozumný nápad. Volně se smím rozhodovat jedině tehdy, mám-li stejně rozumných možností na výběr více, nebo když není žádná a něco se udělat musí.“

„To vypadá zajímavěji. Možná by to stálo za vyzkoušení. Dobrá, čtěte dál.“

„To snad stačí, víc toho nemám,“ odtušil jsem. „Je tu jedna kardinální otázka. Američané. Jsou příliš svobodomyslní když jde o ně samotné, ale podstatně méně, když jde o druhé. To jejich elitní jednotky dokazovaly na mnoha místech světa dávno před mloky. Navíc nesnášejí, aby jim někdo radil. Budou se tedy muset rozhodnout sami. Buďto přistoupí na naše podmínky...“

„...anebo ne...“

„V tom případě my mloci získáme více prostoru, než jsme kdy doufali.“

„Jak to myslíte?“ zarazil se ministr v neblahém tušení.

„Plánujeme osídlit všechny podzemní prostory pevnin a pobřežní mořské šelfy, ale jistě nepohrdneme ani obrovským, úplně pustým kontinentem.“

Chvíli bylo ticho. Ministr usilovně přemýšlel.

„To znamená, pokud tomu aspoň trochu rozumím, že nad Amerikou visí další válka, jenže tentokrát vyhlazovací? Opravdu s nimi necítíte ani trochu soucitu? Vždyť tam jsou miliony nevinných! Není vám líto aspoň těch dětí?“

„Otázka zní jinak. Prvotním důvodem je pro nás eliminace smrtelného nebezpečí pro mločí civilizaci. Američané nás vyvraždili více než polovinu, další rizika odmítáme nést a chceme po nich záruky, že nás už vyvražďovat nebudou. Ale jaké záruky od nich můžeme přijmout, když poslední příměří porušili? Jakou cenu má jejich slovo? Jedinou skutečnou zárukou bude, aby se vzdali zbraní. A aby to bylo spravedlivé, musí se tak zachovat i zbytek světa. Musíme vás lidi přinutit, abyste nás nechali na pokoji. Kdo na náš mír nepřistoupí a rozhodne se dobrovolně pro válku, bude ji mít. Když Američané neustoupí, změníme Ameriku v pevninu zbavenou veškerého teplokrevného života do poslední dvounohé i čtyřnohé krysy. Teprve pak bychom uvažovali o novém osídlení, ale opakuji vám, mnohem raději se spokojíme s málem. A že při tom zemřou nevinní? Ano, víme o tom. Nedávno stejně nevinně zahynuly naše mločí děti. Pamatujete si, jak to Američané slavili? Jako své největší vítězství od konce Druhé světové války! Podle zpráv se těch oslav účastnili všichni, i malé děti mávaly radostně vlaječkami! Mám vám znovu a znovu připomínat nadšení, s jakým se patnáctiletí výrostci hlásili do mise na vyhubení posledních mloků v Čechách? Není vám líto nás?“

„Vždyť jste bývalí lidé! Proč říkáte, že jste úplně jiná civilizace? Nevyvyšujte se nad nás tolik!“ snažil se mě obměkčit.

„To není vyvyšování, to je konstatování skutečnosti. Jsme jiní, to je prostě fakt, to nikdo nepopře. Lidské ideály známe, ale všechny už nesdílíme. Například nám nic neříká národnost. Bývalý Američan je u nás totéž co bývalý Čech, bývalý černoch jako bývalý běloch. Velká část lidského umění pojednává o ochraně nebo naopak týrání slabšího pohlaví. My nic takového nemáme a nikdy mít nebudeme. Uvědomujete si ale, co jim dáváme za podmínku? Odzbrojení, o kterém vy lidé dlouho marně diskutujete. Není samotným Američanům líto jejich vlastních dětí? Ať vážně a bez úskoků přijmou mír ve světě a následujícího dne bude konec blokády a všech našich akcí.“

„Vždyť už jste je zdeptali dost a dost,“ tvrdil. „Oni se přitom drží skvěle, to jim nemůžete upřít. Kdyby Spojené státy padly a vznikla by tam anarchie, mohlo by to zasáhnout celý svět!“

„Nemyslím si to. Nebudou první velmocí, která padne. Rakousko-Uhersko kdysi zahájilo První světovou válku, prohrálo a bylo rozparcelováno, dobře mu tak. Druhou světovou válku rozpoutalo Hitlerovo Německo. Napáchalo neuvěřitelnou horu zločinů, ale skončilo v troskách, dobře mu tak. Stalinovo Rusko sice zahájilo Druhou světovou spolu s Německem, ale pak se s Ruskem spojila Anglie Winstona Churchilla a Rusko se díky spojencům stalo vítězem. Winston Churchill tenkrát říkal, že se proti Hitlerovi spojí třeba se Satanášem. Stalina za anděla jistě nepovažoval, ale omluvou mu budiž, že se aspoň snažil zvolit ze dvou zel to menší. Bohužel, právě proto způsobil Sovětský svaz ještě mnoho zla a rozpadl se mnohem později, ale rozpadl se přece, dobře mu tak. Spojené státy mají historické zásluhy proti Japoncům i proti Hitlerovi, ty jim nechceme upírat, ale po Druhé světové válce a zejména po rozpadu sovětského impéria se začaly chovat jako neomezení vládci celého světa. Americká Marines je tak prestižní, že si její příslušníci přestali uvědomovat, že nejsou polobohy. Chcete přečíst něco z jejich náborového prospektu? Poslouchejte:

Ano, to jsou jejich vlastní chlubivá slova, bohužel příliš pravdivá, než abychom je směli odbýt mávnutím ruky. Americká armáda je nejvíce akceschopná, ale bohužel také všeho schopná. Nediktuje světu, ale i doma. Místo aby americkému státu sloužila, nekontrolovatelně mu vládne. Je to stát ve státě, s disciplínou, jaká nemá s demokracií pranic společného. Slovně ji brání, ve skutečnosti ji likviduje. Přejme tedy i samotným Američanům, aby jejich říše skončila stejně neslavně, jako jiná taková impéria. Snad nelitujete, že se nenaplnila slova hymny: Říš Rakouská nepomine? Nebo se vám stýská po Tisícileté Třetí Říši? Chcete opět jít Se Sovětským svazem na věčné časy? Jistě ne. Ale myslíte si, že Američané mají méně velikášské ambice? Nemusíte jako já číst jejich náborové příručky, podívejte se na jejich knihy a filmy! Oni naprosto samozřejmě předpokládají, že svět, navzdory aroganci jejich finančních bossů a armády, bude podle jejich píšťalky tancovat nejbližších deset tisíc let! Nebude lépe, když se právě tahle říše, nejmocnější ze všech, položí co nejdřív?“

„Jste opravdu necitelný!“ napomenul mě. „Co vlastně chcete? Nahradit Spojené státy mločí diktaturou? Myslíte si, že to bude pro lidi přijatelnější?“

„Proč? Cožpak chceme lidem vládnout? Chtěli jsme žít ve vašem světě a spolehli jsme se na příměří. Jak to dopadlo, víte. Musíte uznat, že je otázka našeho přežití získat si váš respekt. Ano, hodláme vynutit všeobecné a úplné odzbrojení lidstva, ale tím to z naší strany skončí. Vládnout si budete sami. Dodáme vám místo vašich zbraní jiné, neškodné pro nevinné, ale účinné proti darebákům a zločincům, podle potřeby zdarma, nechceme je přece prodávat a dělat z nich kšeft. Myslím si, že naše snahy o odstranění zbraní a násilí vůbec budou obrovským přínosem i pro vás. Vy lidé byste takové zbraně nevyvinuli nikdy! Ne že byste byli neschopní, ale chybí vám k takovému kroku vůle. Největší kšefty se přece vždycky vedly se zbraněmi. Teroristé i policisté po sobě často stříleli zbraněmi od téže firmy, to je příčina vašeho neúspěchu boje proti terorismu. Máme podezření, že zbrojařské firmy určovaly i omezení policie, aby nebyla schopná teroristy zlikvidovat, přece si samy sobě nezkazí kšefty? Jestli se nám podaří rozvrátit zbrojní průmysl na celém světě, a my k tomu máme skutečně blízko, budete nám jednou vděční. My si dnes vytváříme jiné prostředí než vy, naše mločí osady do vašich věcí nebudou zasahovat, s výjimkou situací, které by nás ohrožovaly. Ale diktatura? Takhle hluboko nesmíme my mloci nikdy klesnout.“

„Jeví se mi to vážně jako strašný zmatek, Gordický uzel. Ale dobrá, máte možná pravdu. Uveřejníme to. Když už jste tady a musíme spolu vycházet...“

„Díky,“ odtušil jsem. „My to vyhrát musíme, ale ani vy nebudete litovat...“

Vyhlášení mločích podmínek tentokrát nedoprovázel posměch celého světa. Kdo by se po ochromení největší světové velmoci odvážil žertovat? Svět zaujal vyčkávací stanovisko, většina států doufala, že se všechno rozhodne ve Washingtonu.

Počátkem příštího týdne zavolal sám president Spojených států ministra zahraničí České republiky, aby mu pohrozil odvetou za další spolupráci s těmi mločími bestiemi.

„Pane presidente, naše vláda si to ultimátum nevymyslela,“ hájil se český ministr. „Nás by to ani nenapadlo. Čechy světu nikdy nediktovaly. Předal jsem jen médiím doslova a do písmene, co jsem dostal. Chcete-li si ale pohovořit se Šéfem Salamandrem osobně, dám vám jeho telefonní číslo, už jim tam znovu fungují telefony. Tlumočníka nebudete potřebovat, Šéf Salamander umí obstojně anglicky.“

„To myslíte vážně? Já že mám jednat s nějakým mlokem?“

„Proč ne? Vyřiďte si to s ním osobně, bude to jednodušší. Nemusíme vám snad věčně dělat prostředníka, zejména když nám dáváte nesplnitelné úkoly.“

Nadiktoval mu telefonní číslo, formálně se s ním rozloučil a zavěsil.

President hned nevolal, nejprve se asi radil s poradci. Teprve po dvou hodinách zazvonil na stole vedle mého počítače telefon pro hovory zvenku, připojený na rozhlas Saského ráje, aby rozhovor, po upozornění českého ministra očekávaný, slyšeli všichni. Zapnul jsem pro jistotu i diktafon. Většina hovorů zvenku stála za kus kazety.

„Šéf Salamandr!“ ohlásil jsem se česky a mrkl na Alici u vedlejšího počítače.

„Volá vás president Spojených států amerických!“ ozval se sebevědomý anglicky mluvící hlas. „To vy jste vymyslel poslední ultimátum mloků? Jak si to představujete? Vážně si myslíte, že něco takového vnutíte Spojeným státům?“

„Just in time! Voláte právě včas!“ přešel jsem tedy okamžitě do angličtiny. „Ano, jako Šéf Salamander mohu jménem mloků činit i tak závažné kroky. Jsem přesvědčen, že na to přistoupíte a spolu s vámi i ostatní státy světa.“

„To se načekáte! Můžeme jednat o příměří, můžeme jednat o náhradách škod, ale do našich vnitřních záležitostí nám mluvit nebudete! To prostě nepřipustíme.“

„Naše podmínky se vašich skutečně vnitřních záležitostí netýkají,“ odtušil jsem. „Naše podmínky pojednávají výhradně o věcech celosvětových.“

„Právo na zbraně přece patří k nezpochybnitelným základním lidským právům!“ vypálil. „Některé naše státy je mají výslovně zaručené ústavou. Změnit ústavu, navíc vyškrtnutím základních lidských práv, to u nás nikdy neprojde!“

„V tom se možná neshodneme,“ připustil jsem klidně. „My tohle právo nemíníme uznávat nikomu a vy nebudete výjimkou. Kdybyste měli ústavou zaručené právo na lov lidí a pojídání lidského masa, bylo by to totéž. Zbraně prostě mezi lidmi nebudou, my neustoupíme. Raději vysvětlete vašim umíněncům, že by se mohli stát sebevrahy severní Ameriky. Podle našich zpráv máte paliva sotva na dva měsíce, takže budete muset urychleně změnit i ústavu.“

„A vy sami ozbrojeni jste?“ přešel do jízlivého tónu.

„My své zbraně zničíme,“ ujistil jsem ho klidně. „Chceme opravdu žít v míru, na dalších válkách nemáme zájem. Nám tahle válka přinesla jen krev, pot a slzy.“

„Nebuďte pokrytci!“ zaútočil na mě. „Vaše barbarské akce přinesly ve Státech smrt pěti milionům lidí! Zavraždili jste našeho presidenta a vyvraždili Kongres, nikdy v historii se nic tak neslýchaného nestalo! To přece svědčí o něčem jiném! O absolutní neúctě k lidskému životu, jaká nemá v historii obdoby!“

„Poslyšte, nikomu už nepředhazujte neúctu k lidským životům! Muslimům, Rusům, ani mlokům,“ zarazil jsem jeho rozlet. „Vy k tomu máte ani to nejmenší právo! Vaší zásluhou přece připadala v kosovském konfliktu na každého padlého srbského vojáka jedna rozbombardovaná škola, jedna zničená kulturní památka a pět zabitých dětí, takového poměru nedosáhl snad ani Hitler! Vaše barbarské akce připravily o život také šedesát procent naší populace, navíc v době příměří. Zabili jste i největšího vědce světa, Karla Jaroše, tvůrce umělého života, našeho Šéfa Salamandra. Vědců bylo v dějinách světa zabito víc, ale doktor Jaroš pro nás znamenal více než pro vás president i s Kongresem. Můžete mě rozněžňovat, jak posvátný byl pro vás Američany Kongres, máte to marné. Jaroš byl náš otec i matka, všichni v sobě neseme jeho geny, všem nám dal život, pro nás to byla větší ztráta. Mohli bychom probírat i vaši chemickou válku, atomové bombardování našich sídel, komando, které v době příměří vraždilo nevylíhlé zárodky. Úplně zbytečně jste v Čechách zabili i tisíce nezúčastněných Čechů, ačkoliv jste je oficiálně chránili. Mohli bychom pokračovat dlouho a mohl bych nejspíš tvrdit, že ani vaším úplným vyvražděním vašeho barbarství nedosáhneme, ale nemá smysl vyčítat si, co beztak nikdo nenapraví. Navrhuji obrátit se do budoucnosti a řešit, co teprve bude.“

„Dobrá, nechme minulost být. Nejprve stáhnete všechny mloky ze západní polokoule, tady si už z principu nenecháme do ničeho mluvit! Odvoláte vaši absolutně nepřijatelnou podmínku se zákazem držení zbraní. Další nesmysl je rozpuštění armád, to v dnešním světě rovněž nepřipadá v úvahu. Jediné, na čem bychom se mohli dohodnout, jsou mezinárodní ozbrojené síly, určené k pacifikování neklidných míst ve světě. Na tomto poli jsme byli vždycky ochotni spolupracovat a poskytovat naše vojáky, samozřejmě pokud tam budeme mít i odpovědná velitelská místa. Za to nám ihned dodáte potřebné množství bakteriofágu, jako nedávno Evropě...“

Hovořil sebevědomě a diktoval si podmínky. Ani si nepřipustil, že narazí.

„Nezlobte se, ale mám odlišný názor,“ přerušil jsem ho. „Nejprve vás vyvedu z omylu, že si na vašem kontinentě nenecháte z principu do ničeho mluvit. Čím se vaše polokoule liší od té druhé? Tím, že tam žijete? Co je to za privilegium? Sami se přece mícháte do všeho na celém světě. Budeme tedy do všeho mluvit i my, ať se to týká nás, nebo zbytku světa. Mloci mohou žít tam, kde člověk žít nemůže, ale takových míst není mnoho a proto obsadíme vhodné prostory i na vašem území a nedáme si diktovat, kam smíme a kam ne. Překážet vám nebudeme a vy si jistě brzy zvyknete. Na neklidná místa světa máme také odlišný názor. Nebudou neklidná, nebudou-li mít lidé k vyvolávání neklidů zbraně. Zničení zbraní je proto naše první podmínka a my na ní trváme. Souhlasím, že neozbrojené armády nemají smysl. Tak je rozpustíme, co s nimi? A námi navrhované mezinárodní síly?Asi jste to špatně přečetl nebo jste to přeslechl. Nebudou vojenské, ale policejní, nebudou ozbrojené a především nebudou ve jménu míru do lidí střílet a házet na ně bomby. Jejich úkolem bude odzbrojovat darebáky, kteří se nevzdají zbraní, pokud by jich bylo nad síly místní policie. Tvrdí, že budou potřebné jen ze začátku, než zbraně definitivně zmizí.“

„To je přece nesmysl! Z neozbrojených sil si nebude nikdo nic dělat!“

„Představujete si to pořád postaru. Vaše takzvané mírové síly neselhávaly proto, že byste nedokázali vojensky kohokoli porazit, ale protože výsledkem vašich akcí byla jen větší a větší nenávist. Naše mírové síly nesmí a nebudou ubližovat nezúčastněným, tím se od vámi zavedené praxe budou lišit nejvíce. Nikdo nebude potřebovat zbraně, ani box a karate. Tyto také-sporty chceme spolu se sportovní střelbou a jinými polovojenskými nesmysly prohlásit za nezákonné a jejich provozování za trestné. Důvod je v násilí, které je jejich základem. To se bude muset trestat více než co jiného!“

„Poslyšte, to už je příliš! Co je vám mlokům do našich lidských sportů? Když se vám box nelíbí, prostě nechoďte do ringu! Choďte do divadel, nebo na koncerty!“

„A pak někde na ulici potkám vašeho příznivce boxu, který nás umlátí. Nebo vášnivého střelce, který do mě pro nic za nic vyprázdní celý zásobník legálně držené pistole. Přesně tohle se mi stalo v Praze. Ten pistolník se jmenoval Geofrey a nebyl to ovšem nikdo jiný, než Američan.“

„To přece bylo ve válce!“

„To nebylo ve válce, ale v době příměří. Japoncům jste dlouho nemohli přijít na jméno, že vás v Pearl Harboru napadli před vyhlášením války. Kolik válek jste ale v poslední době vyhlásili vy? Můžete mi ukázat listinu vyhlášení války mlokům? Nemůžete, napadli jste nás zákeřně. Kdyby to bylo poprvé, dalo by se to přehlédnout, ale ono to poprvé nebylo! Kolik zemí jste bez vyhlášení války napadli? Kdybych je měl spočítat na prstech, nestačily by mi prsty. Sami jste se dostali do role, jakou jiným neodpouštíte.“

„To přece nebyla válka, ale legitimní vojenská pomoc spojenecké zemi. Máme tu žádost vlády České republiky o pomoc proti mimozemšťanům!“

Pokoušel se to zamluvit, ačkoliv válkou prve obhajoval útok na Mločí ráj.

„Vy jste na tak nesmyslnou žádost zareagovali tím, že jste poslali své letecké síly kdeco rozbombardovat, aniž jste věděli koho a co bombardujete? Super! V Čechách se takto uvažujícím lidem trefně říká khaki-mozky. A když se nám podařilo přesvědčit Čechy, aby svou zločineckou vládu odvolali, vy jste v naší genocidě pokračovali i proti vůli nové, rozumnější vlády. Nikdy jste se s námi ani nepokusili vyjednávat. Ba co víc, mařili jste každé vyjednávání a stříleli jste naše parlamentáře. Ale i kdyby byla ta válka vyhlášená podle všech pofiderních pravidel, největší masakr máte na svědomí v době příměří, takže to byl válečný zločin, pane presidente! Nejhorší je, že je na něm váš podpis! Do dnešního dne jste se české vládě pokoušel diktovat, co má dělat! Právě vaše drzost mě přivedla k myšlence odzbrojit Spojené státy a aby to bylo spravedlivé, hned celý svět. Původně jsme chtěli žít mezi vámi lidmi, ale nedovolili jste nám to, nevadí, můžeme žít i v jiném prostředí. Potřebujeme ale jistotu, že nás necháte žít. Příměří nám nestačí, porušili jste je jakmile se vám zdálo, že pro vás není výhodné. Zničení zbraní je radikálnější, ale jistější. Když už jsme s tím začali, dotáhneme to do konce. Bude to dějinně ojedinělá příležitost ozdravit tento svět a my ji nechceme a nesmíme propást.“

„Ozdravit svět? To je nesmysl! Na to nepřistoupíme,“ opakoval zarputile, aniž by si včas uvědomil, že se jeho nechtěně dvojsmyslná slova dají vykládat i jinak.

„V tom případě válka potrvá dál a já vám jen naznačím naše další vojenské akce. Máme je připravené, jen začít! Vyzkoušeli jsme si, jak je pro nás snadné potápět vaše lodě, neříkám vám jistě nic nového. Domnívám se, že vaše největší a nejlépe obrněné lodě leží dávno na dně. Nedávno nám došly staré předválečné československé protitankové miny, ale na dně moří je dost a dost mnohem modernějších min, bereme si je v případě potřeby z vraků vašich minonosek. Dokážeme je používat úsporně, žádná nevybuchne zbytečně. I na největší lodě jsme jich potřebovali nejvýš osm, právě tolik, kolik bylo třeba. V příštím měsíci jimi pošleme ke dnu vaše obchodní loďstvo.“

„Potápět obchodní lodě je válečný zločin!“ vykřikl znechuceně. „Obchodní lodě nejsou regulérní vojenské cíle!“

„Ach ano, regulérní vojenský cíl, to přece bývají vaše slova, když vaše rakety zničí něco civilního, naposledy nedávno v Čechách, ale mohl bych jmenovat desítky a stovky takových vojenských cílů i jinde. Bombardujete rádi civilní auta, mosty, elektrárny, rozhlasové a televizní stanice, dokonce i školy a nemocnice! Viděl jste náš obrázek líhně s nevylíhnutými, ale již podřezanými mločími dětmi? I to byl pro vás regulérní vojenský cíl a důvod k celonárodním oslavám! Líheň je pro nás totéž co pro vás porodnice, ale ani lidským porodnicím se vaše rakety nevyhýbají, že? Jedna americká helikoptéra mi nedávno raketou zabila kamaráda. Nebyl ozbrojen a byl to navíc parlamentář. Označili jste ho jako regulérní vojenský cíl i s českým řidičem čistě civilního auta. Rozhodl jsem se tenkrát omlátit to o hlavu prvnímu odpovědnému Američanovi a docela mě těší, že jste tím postiženým právě vy. Proč se teď rozčilujete, když pro nás bude vojenským cílem každá loď s vlajkou Spojených států? Často jste zdůvodňovali, že právě tyto cíle mohou být použity armádou! Lodě jsou vojenskými cíli mnohem více než osobní auta a jediné, co pro ně můžete udělat, je stáhnout je do mateřských přístavů. Přijdete o ně také, ale zachráníte aspoň posádky. A netěšte se, že si postavíte další, nebo že je dokážete stavět rychleji, než je stačíme potápět, jak se vám to dařilo za Druhé světové války. Je nás mnohem méně, než bylo Němců v ponorkách, ale vydáme za víc. Vaše válečné loďstvo zlikvidovalo třicet mloků bez jediné ztráty na naší straně. Stovka mloků zlikviduje u vašich břehů kromě plachetních jachet vše, co se udrží na vodě. Slyšíme vaše lodě na dálku, když jsou ještě pod obzorem. Umíme podle zvuku rozeznat i americké stroje od ostatních. Dohonit je a připevnit na ně minu dokáže každý mlok, aniž byste si ho všimli.“

„Přežijeme i bez lodí! Ani tím nás nezničíte,“ trval na marném odporu.

„Nepřežijete. V létě vám černý rosol zničí na polích obilí a kukuřici. Bez lodí nedovezete potraviny a možná vypukne hladomor,“ ujistil jsem ho suše. „To ale budou jen poslední egyptské rány, které vás, pane farao, donutí ustoupit. Kdyby ani to nestačilo, máme pro vás připravené to nejhorší, co si dokážete představit. Vytvořili jsme si v Mexiku a v Panamě sanitární pásmo, aby modrý rosol neprošel dál. Když jej severně od té čáry vypustíme, zůstane severoamerický kontinent mlokům, protože lidé tam do týdne nebudou. Bylo by to pro nás jednodušší, než naše města pracně stavět pod zemí a v pobřežních mělčinách, což nás čeká, když ustoupíte. Bílý dům se možná stane mým působištěm, pokud nevyhoří, ačkoliv nevím, máte tam příliš velká a pro nás mloky neschůdná schodiště.“

„To se vám nepodaří! Vydíráte nás něčím, pro co není ani pojmenování!“

„Pojmenování pro to je. Genocida. A neříkejte, že to slovo neznáte! Ano, vyhrožujeme vám něčím, co vy sám považujete za těžký válečný zločin. Pravda, genocidou jste nám nevyhrožovali, ani jste ji tak nenazývali, jen jste ji u nás začali provádět. Co jiného mělo být »konečné vyhubení mloků«, pro které máte naverbované dobrovolníky? Teď budete křičet, jak je to nepřípustné? Rozčilujete se nad ochromením dopravy? Kdo ale bombardoval po světě elektrárny, rozvodny, vodovody a mosty? Plamennými slovy odsuzujete chemickou válku, tu jste proti nám zahájili, a ne poprvé, mám vám připomínat dioxiny ve Vietnamu? A co radioaktivní zamoření Čech? Předtím Iráku a Srbska, střelami s uranem, ochuzeným ve vašich atomových reaktorech? Ne, nebudu vypočítávat všechno, ani vyhrožovat, máte přece možnost všemu zabránit. Kapitulovat a odvolat se na naše slovo, že nikomu nezkřivíme vlas. Přistupte na naše podmínky a bude konec hrozby. My příměří neporušujeme!“

„Ale to přece nejde! Dáváte nám naprosto nepřijatelné podmínky, abyste ospravedlnili vlastní bestialitu! Celý svět to tak chápe!“

„Poslyšte, jsou naše podmínky opravdu nepřijatelné? Chceme snad po vás videozáznam hromadných poprav vašich vojenských velitelů, zodpovědných za akce NATO proti nám v Evropě? Žádáme smrt všech členů komand, která se v době příměří účastnila vraždění našich bezbranných mločích dětí? Žádáme hlavy těch, kdo rozhodli o bestiálním atomovém úderu na Čechy? Paradoxem je, že jste tím nezabili žádného mloka, ale tisíce svých tehdejších spojenců Čechů! Museli bychom nejspíš žádat i vaši hlavu, pane presidente, neboť na některých zločinech leží i váš podpis, ale většinu podepsal váš předchůdce a tomu se odplaty dostalo. Nic strašného nežádáme, ačkoliv bychom na to měli právo. Genocidu jste proti nám zahájili vy a vy sám jste nařídil porušit poslední příměří. Nechceme ale vaši hlavu, chceme jen likvidaci zbraní a život v míru. To není nic špatného. Tak už to kromě vás chápou i lidé. Dlouho jsme byli vstřícní. Vždyť i českou vládu jsme donutili k příměří proti její vůli a jako náš vklad jsme jí dali vakcínu k zastavení epidemie u vás. Od té doby jsme vám lidem nepřeložili ani stéblo přes cestu. Vy jste válku obnovili vyvražděním poloviny mloků. Pravda, nedávali jste nám podmínky, přijatelné ani nepřijatelné. Vy jste s námi prostě nejednali, jen jste se nás snažili zničit, zničit, zničit. Hrubou silou bomb, jak je vaším nectným zvykem, jedy, které sami považujete za nefér, ale používáte je, atomovou bombou i komandem teroristů v době příměří, když už bylo tak snadné dosáhnout mír! Nabízíme vám mír i teď, za podmínek, které většina lidí přijala s ulehčením, že žádáme málo.“

„My na vaše podmínky přistoupit nemůžeme!“ opakoval umíněně. „Je to útok proti našim demokratickým principům, proti svobodě. Když předložím vaše podmínky Američanům k posouzení, určitě je odmítnou. Mají na to právo, dané ústavou!“

„Vím, bude to těžké,“ řekl jsem unaveně. „Hitler zahájil Druhou světovou válku také tak svobodně a demokraticky a s podporou pětadevadesáti procent Němců. Pokud se nerozhodnete všechno přijmout, budete nás nadále ohrožovat. Já cítím odpovědnost za životy mloků a nesmím připustit naši další genocidu. Nemůžete tvrdit, že ji nemáte v úmyslu, nedávno jste dokázali opak. Mlok je proti člověku bezbranný tvor. Souboj na pěsti dospělého mloka proti pětiletému dítěti dopadne pro mloka špatně. To znamená: buďto vás donutíme přijmout naše podmínky a uděláme svět klidnější, abychom v něm mohli žít bez konfliktů, anebo vás do posledního vyhubíme. Bylo by to kruté, ale kruté bylo už to, co se stalo na obou stranách. Rozhodnout se pro válku při našich podmínkách zasluhuje podle mého mínění trest. Tvrdý, ale zasloužený, nemyslíte? Mimochodem, Británie nedávno zrušila právo na zbraně sama i bez nás. A co se ukázalo? Nic víc, než že to jde. Londýnští policisté zbraně dlouho nenosili a nikdo si z nich posměšky netropil. Jistě to půjde i u vás. Konečné rozhodnutí leží na vás, snad cítíte zodpovědnost za životy Američanů! Poslyšte, máte ještě měsíc na rozmyšlenou. Poraďte se se svými poradci, vypište referendum celého národa, ale nesnažte se probůh někoho ujišťovat, že ustoupíme, když budete dostatečně tvrdí! Bude to přesně naopak. Tvrdí jste byli, ale nás jste tím přesvědčili, že vám už dále ustupovat nesmíme. Buď naše podmínky přijmete a vzdáte se zbraní, nebo zahynete.“

„I kdybych ustoupil, Američané mě odvolají z úřadu jako zrádce národa!“

„Pak na to přistoupí nový prezident. Nikdo nemůže klást odpor modrému rosolu. Vaše lékaře zaskočila i obyčejná epidemie AIDS, proti protobaktériím nemáte nejmenší naději. Asi to ještě nevíte, ale právě tento měsíc proběhl na území Spojených států rozhodující pokus. Vypustili jsme tam modifikovaný černý rosol. Lidem neškodí, účinkuje jen na některé hlodavce, přesněji na potkany a krysy, ani králíků a veverek se nedotkne. Vaši vědci si už toho jistě všimli, nechte si to od nich ukázat. Potkany ani krysy nezabíjí přímo, způsobí jen rychlé odvápnění jejich kostí. Tvor bez kostí je bezmocná hromádka masa, nemůže se hýbat, třese se jako rosol a brzy zahyne hladem, i kdyby přímo před ním ležela potrava. Nechte si několik postižených potkanů donést a podívejte se na ně. Pak si představte, že to potká každého i vás.“

„Vy děláte takové bestiální pokusy na lidech?“

„Jen na vašich potkanech,“ ujistil jsem ho. „V Čechách jsme je skončili před půl rokem, ověřili jsme si jejich účinky, jsou opravdu děsivé. Nejdůležitější pokus byl ale na americkém kontinentu. Potřebovali jsme si ověřit, zda naše sanitární pásma zabrání černému rosolu projít do Mexika, případně až do Jižní Ameriky. Mohu vás ujistit, že mexickým krysám a potkanům se vede dobře. Abychom odstranili nebezpečí zavlečení epidemie na jih lodní dopravou, obětujeme i vaše obchodní loďstvo a poskytneme vám tím poslední šanci k ústupu. Černý rosol by měl být poslední kapkou, ale když vás ani to nezlomí, není vám pomoci. Pamatujte si, nebudeme litovat národ, který si sám a dobrovolně zvolí válku. Měsíc je možná dlouhá doba, ale ne nekonečná, rozhodněte se včas. Kdyby se ale i proti vaší vůli celý váš národ rozhodl vzdorovat, poradím vám, odplujte nejbližší jachtou do Evropy. Neublížíme nikomu, kdo tam požádá o azyl. Nebudou vás zahánět Angličané, Francouzi ani Němci, dohodneme to s nimi. Po zahájení akce bude pozdě. Ani my nejsme všemocní. Až to spustíme, budeme rádi, když to zastavíme na hranicích Mexika. Mohlo by se stát, že to projde až k Panamě, tam to naštěstí máme mnohem lépe připravené. Zato vy se změníte v modrý rosol. Všichni!“

„Nikdy neuteču a nenechám národ na pospas nebezpečí! Jestli si o mně něco tak urážlivého myslíte, pak se hodně mýlíte!“

„Nevím, nakolik znáte historii středověké Evropy, ale český král Jan prý kdysi v bitvě proti Angličanům prohlásil: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal! Téhož dne i se svou družinou padl. Oceňujeme to dodnes jako hrdinství, ale vy si nechcete vzít do hrobu jen svou družinu rytířů, ale celou zem. Takové hrdinství je zločin. Jiné státy světa už na naše podmínky přistoupily a většině se zdály i spravedlivé.“

Položil jsem sluchátko, vypnul diktafon a zavolal do našeho rozhlasového studia, aby si přišli pro kazetu. Musíme ji zdigitalizovat a uložit v počítačích, aby se neznehodnotila. Jednou bude mít nesmírnou historickou cenu.

„Konečně!“ řekla Alice a trochu se ke mně přivinula.

Od chvíle, kdy jsme se rozhodli žít spolu, se ode mě neodtrhla. Nemohl jsem si stěžovat. Zbylo v ní snad něco z její původní ženskosti a přitom bylo vidět, že z ní bude dobrá stvořitelka. Stalo se, jak jsem prorokoval. Našli jsme v sobě zalíbení a zatím nám to spolu klapalo spíš pracovně a přátelsky, bez sexuálních něžností.

„Ještě nejásej, aby to nebylo předčasné. Zpočátku byl přece hrozně arogantní, chtěl nám diktovat. Ke konci, jak doufám, pochopil, že se nebude hrát podle jeho not, že s příslovečnou americkou tvrdostí je tak nebo tak konec. Myslím, že ustoupí.“

„A co když na naše podmínky nepřistoupí?“

„Víš, Alice, jako jedna z prvních musíš pochopit, že nejde o nic jiného, než o vynucené tahy, jako v šachu. Někdy se stane, že protivník táhne tak, že ti prostě nic jiného nezbývá. Když ti sebere věž, musíš mu vzít dámu a nemáš jinou možnost, jinak dalším tahem prohraješ. Ačkoliv, to není správný příklad. V šachu jde přece vždycky o to, kdo s koho, jeden zvítězí, druhý padne. Tady mohou zvítězit obě strany, mloci i lidé, dohodnou-li se na míru. Víš, jak si to všichni přejeme! Obrazně řečeno, nabízíme jim remízu ve chvíli, kdy máme převahu dámy a věže a nic jiného nezbývá jim, ale rozhodnutí pořád leží na nich. Mohou si zvolit remízu nebo mat, mír nebo sebevraždu. Doufám, že si to uvědomují a včas couvnou.“

„Ale co když budou trvat na svém? Dokážeš vyvraždit celý kontinent?“

„Udělám vše, abychom tu hrozbu nesplnili. Ale mohou nás k tomu dohnat.“

„Neříkej! To se mi k tobě vůbec nehodí. Vždycky jsi první podporoval Jaroše, když nás krotil! Tvoje likvidace paliva byla také mírnější než protinávrhy ostatních.“

„Ano, Jaroš byl mírný jako člověk i jako mlok. Ale i on mi dal na uváženou použít kmen 928. byl udělaný narychlo, asi bychom to nezastavili na hranicích Mexika ani Panamy, navíc by neexistovala námořní ani letecká blokáda. Šířilo by se to jako požár ve skladišti zápalek do úplného konce světa pro lidi! To by byl skutečný konec, Apokalypsa lidského světa.“

„Sama jsem tě slyšela, jak ses rozčiloval, že to táta Jaroš neměl dělat.“

„Rozčiloval jsem se právem, neboť jsem tu krutou logiku nechápal. Pravda, rozhodovat budou opět Američané, ne my. Ale když zvolí válku, nezbude nám než dát jim mat. Jaroš doufal, že si to rozmyslím. Promýšlel jsem to, rozmýšlel jsem se dlouho. Došlo mi, že bylo jen málo okamžiků, kdy jsme se buď my, nebo lidé mohli skutečně rozhodovat. První rozhodnutí učinil svévolně ten lakomec notář Thorovský, když nám upřel dědictví. Právě teď prý sedí ve vězení, ne za nás mloky, ale za podvody, na které mu mezitím přišli. My jsme pak jednali vynuceně, ale vzepřít jsme se museli, jinak bychom přišli o kreator dříve než jsme našli Mločí ráj a neměli bychom kam uschovat výsledky Jarošovy práce. Neměli jsme vyhrožovat lidem kanóny, lidé pak jednali tak, jak si mysleli, že musí jednat. Jeden vynucený krok následoval za druhým a obě strany reagovaly nepřiměřeně. Lidé se nás rozhodli vyhubit a Marešovci to také přehnali.“

„Tvoje poslední akce má k vynucenému tahu také hodně daleko,“ vrtěla hlavou. „Mohl jsi dohodnout mír i bez odzbrojení. Není nás dost, abychom všechny Američany odzbrojili. Chceš se spolehnout na jejich slovo, když celému světu zapřeli Roswellské příšerky? I když na tvé ultimatum formálně přistoupí, kdo se za ně zaručí?“

„My je odzbrojovat nebudeme. Američany budou odzbrojovat policisté z Anglie, Francie, Ruska a Číny a velet jim budou Srbové. Současně američtí policisté odzbrojí na opačné straně světa Rusy, Číňany, Francouze, Angličany a Srby, Albánce zkontrolují Srbové s Řeky. Zúčastní se toho policie ze všech států světa, neutralitu nepovolíme ani Švýcarům a Švédům. Uvažujeme o osídlení pobřežních mělčin a ponecháme si i lidem nepřístupné podzemí, ale musíme žít s lidmi aniž by nás ohrožovali. Musíme s nimi vyjít tak, aby nikoho nenapadlo ubližovat nám. Z toho pohledu je odzbrojení lidstva nutností. Možná povedeme i kampaň proti nebezpečným šelmám, nezvládnutými psy počínaje. Někde s tím lidé začali sami, jinde pomůžeme my. Svět musí být bezpečný, aby se nikdo nebál chodit večer po ulici nebo parkem.“

„Proč musí být mloci fyzicky slabší než lidé?“ vyčetla mi. „Opravdu jsi odmítl Mikvičův návrh zvětšení mloků jen proto, že by nám byly nedostupné podzemní prostory? Naše výtvory jsi ostatně zkritizoval, že na nich nezůstala nit suchá.“

„Byla to vaše tovaryšská díla, ještě ne mistrovská. Přiznám se, zadal jsem vám je předčasně. Já jsem měl v době, kdy jsem vymýšlel svůj druh, větší zkušenosti. Ovšem na naší současné velikosti trvám. Uvědom si, co bychom jejím zvětšením ztratili. Je snad boxerský ring jediné místo, kde můžeme lidem ukázat co v nás je? Jistě ne! Naší předností musí být inteligence, ne svaly. Světu nevládnou lvi, ani sloni, ale lidé. Mloci se k nim mohou přidat jen tím, že budou mít něco navíc, ale rozhodně ne velikost. Zato tvůj nápad s magnetickým orientačním smyslem bude pro mořské mloky zajímavý, tak jako Pepíkův nápad s lepším využitím mléčné kyseliny ve svalech, proto jsem ho hned pověřil úpravou žab, na kterých se to vyzkouší. Možná sesadíme všechno dohromady a potom teprve uvidíme. Teď bude čas věnovat se tomu ve čtyřech, musíme zkrátka vymyslet něco pořádného, co se nepodaří překonat ani po tisíci letech. Homo Sapiens se také za posledních dvacet tisíc let příliš revolučně nevyvíjí. Čím dokonalejšího tvora vymyslíme, tím méně důvodů ke změnám a tím méně problémů s nekompatibilitou.“

„To abych se honem zamyslela, aby po mně taky něco zůstalo,“ usmála se. „Magnetický smysl byla maličkost, rozdekódovat si DNA holubů, kde se dal najít vzor.“

„Jako nápad byl vynikající,“ usmál jsem se na ni. „Příroda má ve své dílně víc polotovarů, stačí jen natáhnout ruku. Vždyť i Jaroš často chodil pro rozumy k přírodě, jinak by během jednoho života ani nestihl vytvořit, co se mu podařilo. Stále používáme jeho základní pravidlo: izolovat – vyzkoušet – uložit do knihovny.“

„To už tu přece bylo, to mi nestačí. Co takhle nějaký šestý smysl, kterým bychom na dálku rozpoznali faleš, závist a zlobu? Nebylo by to k zahození ve vztahu k lidem. Budeme s nimi muset vycházet. Ale vrátila bych se k tomu, co jsi řekl lidem. Že tady máš nástupce, ale možná si na místo Šéfa Salamandra počká ještě tisíc let...“

„Někdy rád přeháním, viď!“ usmál jsem se.

„Tentokrát jsi ani nepřeháněl,“ zvážněla. „Předně by se ti muselo něco stát, aby po tobě nastoupil někdo jiný. Z nás, tvých učedníků, se nikomu nechce stát Šéfem Salamandrem. Možná to bude tím, že máme poněkud větší mozek než lidé a pochopili jsme, že není nutné vládnout, ale zúčastnit se. Upřímně řečeno, úřad Šéfa Salamandra ti nezávidí nikdo. Jednak tě jen zdržuje od tvoření, za druhé tak jako tak bereš v úvahu naše připomínky. U špatných nás přesvědčíš, až to sami uznáme, když v nich něco je, přijmeš je, co víc si můžeme přát?“

„Uvažoval jsem o kolektivní funkci Šéfa. Mohli bychom se po roce střídat.“

„Promiň,“ usmála se. „To je atavizmus, zbytek lidského uvažování. Střídání bylo správné jako pojistka proti tyranům, ti ji dovedou obejít. Vládne-li skutečně dobrý vládce, je to hloupost. Jen koukej vládnout dál, těžko najdeme lepšího.“

„Nikdo na světě není nenahraditelný.“

„Jistě. Jenže máš největší zkušenosti a přijímáš i cizí nápady, pokud jsou dobré. Co je pro nás mloky lepší?“

„Osvícená monarchie – vítěz nad demokracií? Panebože, ještě v zimě bych hnal každého, kdo by tvrdil, že jako Šéf Salamandr II. vyhlásím válku Spojeným státům!“

„Demokracie je jen nejlepší ze všech špatných způsobů, jak vládnout,“ opáčila.

„Není to tím, že jsme odstranili instinkty vůdce smečky?“ usmál jsem se.

„Tím to úplně nevysvětlíš. Všiml sis, jak se my mloci čím dál tím méně hádáme? Čím více se vzdalujeme od své prapůvodní lidské podstaty, tím snáze přistupujeme na rozumné argumenty. Nejvíc se hádají nováčci, kteří jsou mloky nejkratší dobu. Myslela jsem si původně, že je to tím, že se nám povedlo vytvořit bratrské ovzduší, jak to hlásal náš první učitel Čupík: Liberté, egalité, fraternité. Teď se domnívám, že to souvisí s větší mozkovou kapacitou a možná i s chybějícími vlčími instinkty.“

„Snad máš pravdu, to by bylo nejlepší. Tak a dost, ukaž mi, co jste vymysleli, ať se dlouho nezdržujeme,“ skončil jsem. „Čím dříve nového mloka vytvoříme, tím méně nešťastných mloků nám vznikne.“

„Nikdo nebude nešťastný,“ usmála se. „I když dostanu definitivní tělo až po tobě, nevadí, oba máme dost času.“

Měla pravdu. Mloci nebudou dosahovat dlouhého věku. V genetice máme zakódovanou sotva polovinu lidského. Mločí stáří nastoupí někdy kolem třicítky, což není vůbec zajímavé, bereme-li v úvahu reinkarnace. Horší je, že jsme příliš závislí na strojích, jako je transkriptor. Na strojích je ale lidská civilizace závislá také, Amerika je toho zářným příkladem. Transkriptory jsou sice složitější než automobily, ale umíme je sestavovat a v provozu jsou poměrně nenáročné.

„Všiml sis, jak se nám už navzdory jednotnému pohlaví začínají tvořit dvojice?“ začala po chvíli, když jsem se neměl ke slovu.

„Všiml,“ povzdychl jsem si. „Začali s tím Koťátkovi. Mají štěstí, že jsou oba vejcorodí, i když jim do dospělosti ještě pár let chybí. Podle Jaroše za něco mohou instinkty, trochu se od lidí lišíme. Genetické instinkty jsem po Jarošovi revidoval, ale nic takového jako instinkty dvojic tam není. Musí to být věc rozumu.“

„Jedno staré české přísloví přece tvrdí: Dva jsou rada, tři jsou zrada. Něco na tom jistě bude. Slyšela jsem, že to platí nejen u partnerů, ale i obecně. Dva kamarádi jsou nejlepší a nejvěrnější parta. Jakmile je jich víc, začne se někdo cítit jako přirozený vůdce a to může být konec kamarádství...“

„Instinkty vůdce smečky jsme zrušili,“ uvažoval jsem nahlas. „Nikdo z mloků se nežene za mocí. Stal jsem se Šéfem Salamandrem, ačkoliv z toho radost nemám. Byla to prostě nutnost. Ale dvojice... neměli bychom zjistit v knihách, co je na tom pravdy?“

„Neobjevuj Ameriku po Kolumbovi a nehledej v knihách, co můžeš vidět kolem sebe,“ usmála se. „Ačkoliv – šedivá je každá teorie... Franta Koťátko si v Anglii koupil odbornou knihu o jeskyních. Pětadevadesát procent z toho znal už dávno, asi tak pět set procent toho ví navíc, ale pět procent moudrosti odtud vytáhl i on a to je co říct!“

„Vidíš. I my se máme čemu učit. I od lidí, natož až budeme mít vlastní vědu.“

„Cožpak ji nemáme? Ukaž mi nějakého lidského stvořitele! Mezi lidmi nikoho takového nenajdeš! Těm v Americe bych ani neříkala stvořitelé. Dokázali zpotvořit co se dalo. Největší lidský úspěch měly být Roswellské příšerky, vhodné jen k zákeřnému ostřelování lidí shora? Nebo klonování lidí na orgány pro transplantace? To zase určitě financovala pro své bossy Mafie, ta si přece žádného života neváží. Vzpomeň si, jakže to říkal Ralph? Nesmrtelnost je pro toho, kdo má miliony. Nezapomeň, i Američané dovedou reinkarnovat lidi přenosem duše a možná to uměli dříve než táta Jaroš. My chceme tutéž nesmrtelnost zavést pro všechny a ne za miliony. V tom je hlavní rozdíl mezi námi a Američany. U nich rozhodují dolary a všechno ostatní včetně lidských citů se tomu musí přizpůsobit. Nikdy bych se toho nechtěla dožít u nás mloků.“

„Dáme si pozor,“ usmál jsem se. „Peníze beztak používáme jen ve styku s lidmi. Tady pod zemí je nepotřebujeme a jde to.“

„Připomíná mi to tak trochu komunismus,“ zaškaredila se Alice. „Každému podle jeho potřeb... ještě že potřebujeme tak málo, že to každému stačí!“

„Nějaké prvky komunismu tady jistě budou,“ povzdychl jsem si. „V podstatě má každý co potřebuje, naopak se každý snaží dělat nač jeho schopnosti stačí. U lidí to také občas funguje, kde mají společnou snahu něčeho dosáhnout. Prober si to bez zaujetí, peníze jsou dobré, když lidi stimulují k něčemu užitečnému. Flákač by neměl mít víc, než kolik potřebuje k přežití. Užitečné lidi by neměly zaměstnávat každodenní starosti. Což je ideál, ke kterému peníze přispět mohou, ale nepomáhají, zejména když vznikly zlodějnou, podvodem a násilím. V izraelských kibucech nepoužívají peníze už dávno a aby nikdo nelenošil, pěstovali od začátku nesnášenlivost k lenochům. Flákač v takovém kibucu prostě nevydrží. Není to ideální řešení, ale které je? Ti, kdo zaváděli komunismus, to všude zpackali. Postavili to na nenávisti a sami se rychle změnili v parazity. Zapomněli, že komunismus není země pečených holubů pro jedny a chomouty pro druhé. Ne že by mezi pravověrnými komunisty nebyli pracanti, ale ti většinou dřeli na svých místech a do politiky se nehrnuli. Rozhodující místa obsadili jako vždy kariéristé a to v každé společnosti znamená konec.“

„Nechci ukazovat, ale takových zemí je na světě pořád mnoho. U nás se nikdo nefláká a přitom si nejsem vědomá, že by za lajdáctví někdo někoho peskoval. Přesto dělají všichni co je třeba spontánně a bez vedoucích, kteří by dohlíželi. Jak říkám, máme víc rozumu. O pět procent, ale jak je to znát!“

„A což teprve o deset jako máš ty a všichni novější!“

„To už je skoro jedno,“ mávla svou maličkou modrou ručičkou.

„Mám za to, že je třeba překonat jistou hranici. A že by ji mohli překonat i lidé, ačkoliv mají o pět či deset procent menší mozeček než my.“ vzdychl jsem si.

Peníze jsme opravdu nepotřebovali. Ve styku s lidmi jsme jich měli více než jsme stačili spotřebovat. Nezískávali jsme je tak, jak o tom kdysi snil Jaroš, za žabí maso a vejce. Žáby jsme věnovali lidem, ti si je sami rozšířili tak, že jen jistá odlišnost masa drží při životě chovy skotu a prasat. Za žabí vejce i za dodávání mrtvých dnes lidem platíme a peněz přitom máme nadbytek. Na dně oceánů spočívají od pradávných dob celé tuny šperků, zlata a jiné cennosti. Začal s tím Franta Koťátko. Splnil si svůj lidský klukovský sen a navštívil se svou staronovou chotí vrak Titaniku. Přivezli si nesmírné bohatství šperků a diamantů a věnovali to všem, k čemu by to bylo jim samotným? Na dalším sněmu jsme se dohodli najít takových pokladů víc. Středozemní moře je plné vraků starověkých lodí, Atlantik uchovává středověké španělské galeony i moderní lodě, potopené za světových válek. To je teď naše a lidé nám jsou vděční za každou řeckou vázu či sochu, které jim teď tak často levně prodáváme.

Byl před námi poslední měsíc nejistoty. Nedokázal jsem odhadnout, jak se Američané rozhodnou. Právo na zbraně, nebo mír! Co u nich zvítězí? Přál jsem jim i nám, aby ustoupili. Pustý kontinent by se nám mlokům možná hodil, na druhé straně by nám ho lidé dlouho právem vyčítali, jako Američanům už po staletí vyčítají masakry Indiánů. Vždyť by to bylo skoro totéž až na to, že Indiáni vyhubení přistěhovalců v úmyslu neměli a bílí vetřelci nebyli ve stavu nouze jako my. My vlastně pořád žijeme na pokraji sopky. Stačilo by, aby Američané objevili princip modrého života a sestavili proti němu vhodné bakteriofágy a rázem by jim celý svět ležel opět u nohou. Rozhodně se s nimi nemůžeme měřit v jiných technologiích, zejména v jaderných. Že v tomto směru pořád usilovně bádají, bylo jasné každému. Proto jsme na ně museli spěchat.

Ale co když se nepoddají? Budeme potom muset naše hrozby splnit? Bude to opravdu vynucený tah? Nedovedl jsem si představit, že dám někomu do rukou ampuli se smrtí pro dvě stě miliónů lidí, kterých si vážím. Usilovně jsem přemýšlel, jak to zmírnit. Což takhle imunizovat část Američanů, která za útoky proti mlokům nemůže? Všude na světě se největší hlavouni před útrapami válek nejlépe chrání, zejména když je sami rozpoutávají. Mohli bychom ve Spojených státech vyvolat průjmové epidemie a až se hlavouni začnou pečlivě chránit, rozšíříme do vodovodů osvědčený imunizační kmen z Mexických hranic, po kterém bude většina Američanů vůči modrému rosolu odolná. Modrý rosol se šíří vzduchem, proti spórám filtry nepomáhají, ale imunita ano. Paradoxně by to pak odnesli ti, kdo měli nejlepší možnost se proti nákaze chránit.

Snad jsou ale i jiné možnosti. Američané přece nejsou jen tvrdí chlápkové, kteří se nezastaví před mrtvolami. Dali světu mnoho dobrého, ačkoliv na druhé straně hodně zla způsobili a nejen mlokům. Diktovali po celém světě a je skoro div, že dostali na kalhoty jen ve Vietnamu. Tam to ostatně také mysleli dobře. Proč Vietnamci nechtěli bojovat za ideály demokracie? Že by se jim komunismus zdál přijatelnější? Pochybuji. Američané jim ale svou demokracii vnucovali příliš bezohledně a ďábla nevyženete Belzebubem. Když pak vyhrál Severní Vietnam, bylo pozdě bycha honit.

Ani my mloci nesmíme bezohledně diktovat lidem co mají a nemají dělat. Nejvýš krátkodobě, než se náš systém ujme. Než je samotné přesvědčíme, že je lepší. Musíme jim vrátit skutečnou svobodu v rozhodování dřív, než se proti nám zatvrdí.

Uvažoval jsem o tom, uvažoval jsem dlouho. Shodli jsme se s Johnem Glennem, shodli bychom se i s jinými. Ale stačil jeden Ralph, aby všechno zkazil. Čtrnáct ostrých chlapů v čele s Ralphem zlikvidovalo za večer sedmdesát mloků. Ne, jediná možnost přežít je naučit lidi žít bez násilí, nechceme se před nimi neustále schovávat. Když se Američané násilí nevzdají, dáma Amerika padne. Ale neřekl bych, že dojde až k takové krajnosti. Vždyť i tam žijí lidé s citem a rozumem, kteří prostě nemohou umíněně trvat na zbraních. Další odpor jistě prosazuje malá část, se kterou si ostatní nejspíš poradí.

A pokud ne? Uvidíme. Ani obludný atomový úder na Evropu, který by dokonale vyhubil lidi, nedokáže vyřadit všechny mloky. Přinejmenším to přežijí naše kolonie na řece Colorado, mloci na Madagaskaru a v Malajsii, i ti nepozorovaně vytvářející pás imunity na hranicích Mexika a Panamy, lidí i zvířat. Škoda, že nedokážeme vytvořit pásmo na hranicích s Kanadou. Kanaďané, asi z pudu sebezáchovy, své hrdé jižní sousedy přemlouvají, aby se poddali, ale ti je odmítají jakožto nepřípustné vměšování. Možná dodáme Kanadě něco, co ji zachrání, třeba imunizující žabí maso. Ale budeme to muset dělat opatrně, Američané nejsou pitomci. Dali světu víc vynálezů než ostatní národy, ale také jich hodně znemožnili. Skoupili kdysi patenty na ploché obrazovky a zavřeli je do trezoru, aby nepřišli o zisk z prodeje zastaralých vakuových. Říká se, že v jejich trezorech leží i patenty na motory s poloviční spotřebou benzínu, naprosto nepřijatelné pro naftové lobby. Ve všem byl především kšeft.

Do měsíce se nastěhují první mločí kolonisté i do lidem nepřístupného krasového komplexu poblíž Mississippi, přímo na území Spojených států. Novou miniturbínu ze Škodovky tam již dopravuje skupina třiceti mloků, touhle dobou budou někde v půlce Atlantiku. Tentokrát jsme připravení na všechno. Pro případ, že Američané s námi zničí Evropu, mají naše zámořské kolonie vědce, kteří mohou v Jarošově díle pokračovat. Genetice rozumí a mají nejen vědomosti, ale i počítače, kreatory i transkriptory.

A také kmen 1024. Máme jej tentokrát připraven ve všech osadách. Odváží-li se Američané útoku, skončí v podobě rosolu. Udělají-li to dříve, než vymyslíme selektivní odvetu, skončí tak všichni. Bude to ale jejich rozhodnutí, které si vynutí další tah z naší strany. Mohli bychom to použít hned, ale nic takového nezačneme, podnikáme menší akce, nic víc. I když naše protivníky deptají. Právě v této chvíli vezou naši kurýři přes Atlantik nemilosrdnou rudou smrt, která příští měsíc skosí v Severní Americe všechen dobytek. Pokud mezitím nenastane mír, bude to konec McDonaldů a další symbol Ameriky se zhroutí do bezmocných hromádek rosolu. Maso mohou naložit a zpracovat, ale krávy budou muset později dovézt z Evropy nebo z Asie. Ale ještě dříve musí skončit naše stále trvající blokáda.

Přál bych jim, aby i tentokrát ustoupili. Jako ve Vietnamu. Bylo to rozumné.

Ať tak či tak, my musíme pokračovat.

Život půjde dál.

 © 1999 Václav Semerád, Praha

Errata:

11.08.2021 22:29