Matoušovy pohádky Matoušovy-pohádky   Pohádky Milan Matouš © 2006 Milan Matouš, Praha Nakladatelství: Autobus Sněhurka a lesní přátelé

Žil jednou jeden král a královna. Měli krásný zámek, skvělou zahradu s tisíci květy a vůněmi, zlaté kočáry a ve stáji nádherné koně. Knihovna byla plná zajímavých knih, moudrých i napínavých, cestopisů i pohádek. Ve všech komnatách, po chodbách i na nádvoří kypěl život. Hemžili se tam sloužící, komorné, stráže v lesklém brnění a bezpočet roztomilých zvířátek. Opičky, psíci, kočky s koťaty všech barev. Papoušci dovedli vyprávět celé básničky. Kanárci zpívali písničky, které pochytili od potulných muzikantů a ti si zase trylkovali, co slyšeli od kanárků.

Stařičký panovník vládl spravedlivě a lidé ho měli rádi. Co mohlo ještě královským manželům chybět? A přece něco. Tušíte, co to bylo? Neměli děti.

Že ta malá stvoření zlobí a jsou jen pro zlost? Že to maminka někdy říká? To se tak řekne, ale žádná maminka to doopravdy nemyslí. Však když odjedete na pár dní k strejdovi a k tetě, už se mámě stýská a nemůže se dočkat, kdy se vrátíte.

A paní královně se stýskalo pořád. Ani veselé morčátko a pinčlík Punťa, ani koník Zlatohříváček a labutě na jezeře pod okny nemohly nahradit jedno jediné křiklavé stvoření v krajkovém povijánku. Tolik, tolik si je přála.

Pan král ji těšil. Každý den ji překvapil novým dárečkem. Jednou to byly náušnice s červenými rubíny, které zvonily jako rolničky. Podruhé brokátové šaty s vlečkou, jež hrály při každém kroku jinou barvou. Příště zase vzácná bílá orchidej, co nikdy neuvadala. Ale všechno to bylo málo platné. Královna se usmála, za dárek poděkovala, řekla, že jí to způsobilo velikou radost. Leč v příští chvíli si tajně utřela slzu.

Jednou seděla zasmušile v křesle s hlavou pochýlenou smutkem a povzdechla si: „Dala bych za dítě život.“

Kde se vzala, tu se vzala, stála před ní podivná stařena. V potrhané sukni, záplatované blůze, na nohou děravé pantofle z nichž jí koukaly palce. Štětinaté nečesané vlasy se jako háďata plazily zpod šátku, na němž se už původní vzorek nepoznal.

Že sem stráže takovou osobu pustily? podivila se královna.

Vlídně však ženu oslovila: „Co vás přivádí, stařenko? Co pro vás mohu udělat?“

„Ty pro mne nic, ale já pro tebe,“ zaskřípěl nepříjemný stařenin hlas a ošklivě se zasmála, až královně zatrnulo.

„Říkáš, že bys dala za dítě život? Myslíš to doopravdy, nebo mluvíš do větru? Rozmyslela sis, co povídáš?“

„Babičko drahá,“ na to královna, „kdybyste věděla, jak bych si děťátko přála.“

„Vím, že by sis ho přála. Ale ptám se tě, jestli myslíš vážně ta slova, co jsi pronesla: Že bys byla ochotná dát za dítě svůj život.“

Změřila královnu zlým pohledem, jako by ji mrazem ošlehla. Dychtivě čekala odpověď. Pootevřela scvrklá ústa. Z prázdné dásně trčely dva špičaté, nazad skloněné zuby jak u jedovaté zmije. Královna se bezděky odporem otřásla.

„Proč vám na tom tolik záleží, babičko? Stejně mi nepomůžete.“

„A co když pomohu?“

„Jak byste mohla?“

„Dáš mi za to svůj život?“

„I kdybych vám ho stokrát dala, co by to bylo platné?“

Babizna sáhla kostnatými prsty pod zástěru a vyňala svitek papíru.

„Podepiš a budeš mít, co si tolik přeješ.“

Královna vzala štítivě pomačkaný špinavý list. Pohlédla na roztodivné klikyháky, které se spíš podobaly hejnu netopýrů, než lidskému písmu.

„Co to je? Co ty obrázky znamenají?“

„To je úpis. Mocnosti pekelné se zavazují, že se ti narodí dcera. Ale ty ji nikdy do náručí nevezmeš.“

„Proč? Kterápak matka by dokázala neobejmout vlastní dítě?“ žasla královna, která na okamžik zapomněla, že všechno počínání podivné stařeny je holý nesmysl.

„Protože ve chvíli, kdy se tvé dítě poprvé nadechne, ty vydechneš naposled. Tak jsi to chtěla, ne? Teď podepiš. Vlastní krví.“ Babizna bodla ostrým brkem královnu do malíčku.

„Když zemřu, kdo se o dítě postará? Kdo ho bude kojit, laskat, kdo ho vychová?“

Bába se znovu zle zasmála. Její smích byl ještě strašlivější než prve.

„Já budu jeho matka.“

„Ty? Proboha jak by ses mohla dítěte dotknout, vždyť by hrůzou oněmělo. Ani by tě do zámku nepustili. Jak jsi se sem vůbec dostala?“

„Myslíš, že jsi půvabnější než já? Tak se podívej.“

V tu chvíli stála před královnou vznosná urostlá krasavice bohatých černých vlasů s uhrančivýma očima. Nejdražší oblečení měla plné zlata a drahokamů. Trvalo to okamžik a proměnila se zas ve shrbenou babiznu. Přistrkovala užaslé královně papír a v krvi smočený husí brk.

Královna byla jako ve snu. Nevěděla, zda se jí to všechno zdá, zda ji tak pomátla nepřekonatelná touha po mateřství, nebo zda se ocitla v šalebné pohádce. Jako by ji postrkovala cizí síla a vnucovala ji svou vůli, vzala péro a pod fantastický roj netopýřích křídel se podepsala.

Zablesklo se, komnata se naplnila smrdutým dýmem, ozval se vítězný skřek a babizna zmizela. S ní i podepsaný pergamen.

Královna se zděšením otřásla, ale zároveň ji zarazil jiný, dosud nepoznaný pocit. Jako by ji něco malého motýlím křídlem zaťukalo pod srdcem. Poznala, že bude matkou.

Když se se zarděním svěřila králi, byl štěstím bez sebe. Sevřel ji do náručí a roztočil dokola, až ho v zádech zabolelo. Nedovedl si však vysvětlit stín smutku v jejím úsměvu.

Protikladné pocity, radost a žal jako by se odrazily i na tvářičce děvčátka, které se narodilo. Malá hubička rozkvetla růžemi, ale čílko a líčka byly bílé až průhledné jako čerstvě napadlý sníh.

Marně se skláněl král nad rodičkou a prosil, aby zašeptala, jaké mají dát holčičce jméno. Už to vyslovit nemohla. Smlouva s šerednou babicí se doslova a do písmene naplnila. Královna dodýchala.

„Má tvářičky jako ze sněhu, jako sněhuláček, jako Sněhurka,“ obdivovala se žena z podhradí, kterou zavolali jako kojnou. Narodil se jí právě chlapeček a měla dost mléka, aby se rozdělila i s královským sirotkem. Dala děvčátku s mlékem život a bezděčnými slovy i jméno: Sněhurka.

Princezna rostla do krásy, ale nad půvaby tváře a postavičky vynikala její dobrá duše. Ani berušku by nezašlápla. Když jí dělal pavouk v pokojíku neplechu, opatrně ho vynesla v dlani a položila do trávy. Sotva vyšla na schodiště, slétali se k ní holubi a hrdličky a s nimi mrak vrabců. Nejen proto, že jim sypala zrní. Předháněli se, kdo se jí dříve posadí na rameno a poví svou ptačí řečí, jak ji má rád. Psíci a koťata zrní nejedli a také k ní běželi a lísali se jí okolo nohou. Strakatý poník ji nikdy neshodil; běžel a skákal s ní opatrně, jako by byla z křišťálu.

Měla zvířata ze srdce ráda, ale ještě větší lásku pociťovala k lidem. Dětem v podhradí by se rozdala. Nemohla se smířit s tím, že si pochutnává na lahůdkách a ony mají sotva chléb. Že ji oblékají komorné do sametu a do hedvábí a děti z chalup běhají v hadřících a i v zimě bosé. Lidé ji mezi sebou říkali Dobruška.

Její královský otec byl stařík, ale chtěl, aby Sněhurka nebyla bez maminky a tak se znovu oženil. Říká se, že když chce pánbůh starého muže potrestat, dá mu mladou ženu. Nová královna byla krasavice. Zpočátku se zdálo, že nemá nikoho raději, než Sněhurku. Král si liboval, jak se mu volba poštěstila. Ale – nekřič hop, dokud nepřeskočíš.

Sotva se královna na zámku a ve svém majestátu zabydlela, její jednání se Sněhurkou se změnilo. Co vypadalo prve jako láska byla jen komedie. Nyní jí dělala, co mohla nejhoršího. Vymýšlela si o ní a namlouvala zmatenému otci zlé pomluvy.

Sněhurce bylo hořko. V nejtěžších chvílích hledala oporu u svého nejvěrnějšího kamaráda Honzíka. Byl to syn kojné, s nímž od první chvíle vyrůstala ve stejné náruči, na jednom klíně a brala život z jedněch prsou. Léta si spolu hráli a dělili se o dobroty. Ona mu nosila mandlemi nadívané křepelčí pečínky a dorty s čokoládovou šlehačkou a on jí brambory s podmáslím, které z královské kuchyně nedostala.

Raději než přepychový dětský pokojíček s drahými panenkami, kočárky a houpacími kohouty měla kout za stájemi. Tam si s Honzíkem dělali bábovky z bláta a z písku a lezli na topol. Když protivná guvernantka princeznu hledala, ztichli v koruně stromu mezi větvemi jako pěny.

Marně se rozléhalo: „Slečno Sněhurko, vaše blahorodí, ozvěte se. Učitel tance a vybraného chování vás čeká.“

Rozdíl mezi dobrosrdečným děvčátkem, které měli lidé rádi, a zlou královnou, které se báli a kterou v lásce nikdo neměl byl stále větší. Každým dnem královna Sněhurku víc a víc nenáviděla.

Jednou si Sněhurka hrála s Honzíkem na vesnici, kde se v prachu uprostřed ulice batolilo mimino s holým zadečkem. V tom se přihnal kočár s šestispřežím hřebců. Kočí se snažil všemi silami koně zastavit.

„Jeď, jeď, nebo tě nechám zmrskat, že nevstaneš!“ zaječela královna, která vystrkovala hlavu z okna kočáru.

Sněhurka se vrhla k děťátku a takřka zpod kopyt koní ho v poslední chvilce zachránila. Lidé se seběhli a maminka batolete Sněhurce s pláčem děkovala.

Kdo se dusil zlostí byla královna. Její zloba k dobré duši překročila míru. Ještě rudá vztekem zavolala myslivce a nařídila mu, aby odvedl Sněhurku do lesa a zabil.

Lovit jeleny, srny nebo divočáky byl myslivec zvyklý, ale zabít člověka? Vrah nebyl. Padl před královnou na kolena.

„Vaše jasnosti, nechtějte to na mně. Nedokázal bych princezně ublížit.“

„Co se opovažuješ? Odmítáš splnit můj rozkaz?

Stráže, stráže! Zavolejte kata!“ ryčela královna, až jí žíly na krku nabíhaly.

„Milost, vzácná paní, milost. Splním, splním co žádáte. Spolehněte se. Splním,“ úpěl a škemral myslivec.

S těžkým ale zbabělým srdcem nabrousil tesák a úlisným hlasem pozval Sněhurku: „Chceš vidět laň s dvěma koloušky? Pojď, ukáži ti je.“

Sněhurka s radostí šla. Myslivec ji vedl hlouběji a hlouběji do lesa. Odkládal strašný čin, k němuž se nemohl odhodlat. Děvče se marně rozhlíželo, kdy uvidí laň s koloušky.

Uprostřed tmavé houštiny se myslivec zastavil, vytrhl tesák z pochvy a srazil oběť na kolena. Rozmáchl se a Sněhurka ve smrtelné hrůze vykřikla.

Větve zapraskaly, země se pod těžkými kroky otřásla a ozval se ukrutný řev. Paže s napřaženým tesákem byla sražena strašlivou ranou, až kost zapraštěla. Zbraň daleko odlétla a muž se válel v mechu.

Sněhurka upadla z jedné hrůzy do druhé, snad ještě příšernější. Tyčil se nad ní obrovský medvěd, tlamu doširoka otevřenou, zuby jako nože. Očka měl krví podlitá a zuřivostí mu od huby létaly chomáče pěny. Hrozivě na zadních nohou postupoval, ale nikoli na Sněhurku, leč na myslivce. Ten se soukal po zádech a po loktech, aby unikl z dosahu ohromných tlap, ozbrojených drápy jak řeznickými háky.

Konečně se myslivci podařilo vyskočit a horem pádem prchal houštím-nehouštím. Jen klobouk s volavčím pérem a tesák po něm zůstaly.

Sněhurka klečela, zavřela oči a čekala svou poslední chvilku.

„Neboj se, dívenko, já ti neublížím,“ promluvil medvěd hlubokým hlasem jak ze studny.

Z houštiny se vynořil srneček, divočák, liška a mezi větvemi protáhl široké parohy jelen. Ve chvilce se Sněhurka ocitla uprostřed hejna lesních obyvatel.

„Ještě že jsi, Míšo, toho vrahouna srazil. Zrovna jsem se na něj hnal. To víš, se mnou nejsou žerty, byl by dopadl hůř,“ ozval se pištivý, jako dětský hlásek. Kdo se tak holedbal? Zajíček Ušáček.

„Neboj se Sněhurko. Známe tě a máme tě rádi. Víme, jaké nám v zimě nosíš dobroty,“ přátelsky zachrochtal Divočák.

„Když je sníh a mráz, sypeš nám zrní do krmítka,“ ozvaly se Sýkorky, které se slétly na větev.

„Já na zrní do krmítka nechodím, ale Sněhurku mám také rád, to mi neupírejte,“ bručel trochu nakvašeně medvěd Míša, i když se s ním nikdo nepřel. Měl už takovou povahu.

„Planých řečí by mohlo být dost. Je třeba se vážně poradit, co se Sněhurkou uděláme. Na zámek se vrátit nemůže,“ zasáhl rozšafně kmotr Jezevec.

„Nemůže – nemůže – nemůže,“ brebentily Sojky.

„To je jednoduché. Vezmu ji k sobě do brlohu pod kořeny vyvrácené jedle. V zimě nás sníh přikryje a budeme tam sladce spát až do jara,“ prohlásil Míša.

„Jsi starý a velký, ale rozumu máš právě tolik, jako ten tvůj vyvrácený jedlový pařez. Kdopak to jakživ slyšel, aby holčička bydlela v mokré jámě a zimu přespávala?“

„Ne, ne. Tam by ji mohli lidé ze zámku najít. Bezpečnější bude u nás na smrku v hnízdě,“ ozvala se veverka Hopsalka.

„No to je nápad. Jakpak se na smrk vyšplhá? Jak by se do hnízda vešla? A to nemluvím o tom, kolik tam máte blech a kdy jste naposled uklízeli,“ zpražila veverku Kukačka. Byla v cizích hnízdech jako doma, měla přehled a ráda pomlouvala.

„Mohl bych poskytnout pohodlnější bydlení,“ vložil se znovu do sporu kmotr Jezevec. „Mám noru hlubokou a teplou. Je tam útulno a čisto. Je tu ale jedna nesnáz. Jak by se do ní Sněhurka mezi balvany protáhla?“

„Když se tam dostaneš ty s tvým panděrem, byla by to pro Sněhurku, štíhlou jako proutek, hračka,“ popíchla Jezevce liška Eliška. Měla na něj pifku. Ona tu noru původně zdědila po své liščí pratetě, ale Jezevec se do ní vloudil a o stěhování nechtěl ani slyšet.

Kmotra Jezevce se narážka na jeho bříško dotkla.

„Já že mám tlusté panděro? To jsou zlovolné pomluvy! Zdá se to, protože mám hustý a bohatý kožich. Jsem ale vlastně skoro hubený. Podívejte se.“

Zatáhl břicho, vypjal prsa a prošel se sem tam před ostatními zvířátky jako na módní přehlídce.

„Nechte toho sporu,“ vložil se do pře rozšafně jelen Paroháč. „Každý má svůj způsob bydlení na který je zvyklý. Ptáci mají hnízda, zajíc pelíšek, medvěd brloh, liška a jezevec noru...“

„Jenže já noru nemám, protože mi ji Jezevec zabral a nechce mi ji vrátit,“ vpadla mu do řeči liška Eliška.

„Nu dobře, dobře, to teď vyřizovat nebudeme. Chci jen připomenout, že lidé také mají svůj způsob bydlení a říkají tomu DŮM.“

„A také mají stavení, chalupu, zámek, barabiznu, hospodu, ratejnu, špeluňku a...“ brebentila do toho sojka Klevetilka. „Dobře, dobře. Je to ale pořád DŮM. Nezbývá nic jiného, než pro Sněhurku takový dům postavit.“

Zvířata ztichla. Co jelen řekl byla svatá pravda. Všem však vytanula na mysli otázka, kterou pronesl nahlas daněk Lopatáč:

„To ano – postavit. Ale jak? Nikdo z nás nikdy dům nestavěl. Nemáme stavitele, zedníky, tesaře, pokrývače, holiče, poustevníky...“

„Co to zase pleteš? Holiče ani poustevníky na stavění domu nepotřebujeme. Spíš kamnáře, aby se tam dalo vařit a v zimě topit. Lidé jsou na to zvyklí a Sněhurka je člověk a bude člověk pořád, i když tady u nás zůstane na vždycky. Že jo, Sněhurko?“ pronesl dlouhou řeč holub Hřivnáč.

„Teď jsi nás všechny poučil. Ale když jsi tak chytrý, tak řekni, jak dům postavíme, i když tedy nepotřebujeme holiče a pumprdlíky.“

„Poustevníky, ne pumprdlíky,“ opravil králíka Jestřáb, který seděl vysoko na borovici a potrpěl si na přesnost.

„Žádný učený z nebe nespadl. Nezbývá než studovat a zase studovat,“ pronesla moudře Sova. Otočila hlavu úplně dozadu, aby se přesvědčila, že všichni souhlasně pokyvují a zamžourala velikýma očima.

„Opatřím literaturu o stavitelství. V knihovně občas zapomenou otevřené okno...,“ ozvala se ochotně straka Zlodějka.

První noc přespala Sněhurka pod dubem v mechové postýlce, kterou jí zvířata připravila. Od následujícího časného jitra se všichni pustili do práce.

Straka donesla knihu o tom, jak se dům staví. Razítko, které knihovně původně spis patřil vyzobala, aby předešla pomluvám. Sova si nasadila brýle a důkladně návod prostudovala. Pověděla všechno sojce Klevetilce, ta obletěla les a všechna zvířata s tím seznámila. Zavolali Čápa od rybníka a ten staveniště odkrokoval a vyměřil. Bobr porážel dříví a medvěd s jelenem ho vláčeli na staveniště. Vepř Divočák vyryl základy a sklep. Straky nosily z města lesklé hřebíky a skoby a Datel, Žluva a Strakapoud je zatloukali. Ondatry z lesní tůně navázaly došky z rákosí a pokryly střechu. Dudek vymaloval na okenice srdíčka. Hrdlička mu stála modelem, když její postavu zvěčnil kolem dokola dveří.

Všechna zvířátka přiložila ochotně tlapky, stojáčky a křídla k dílu a na kraji paseky vyrostla chaloupka jako klícka. Veverky vysázely před domem vlašské ořechy a okolo stavení zahrabaly do prsti žaludy a bukvice.

Nadešel den stěhování a všichni lesní přátelé Sněhurku provázeli.

„Čím já vás jen pohostím?“ lámalo si děvčátko hlavu.

„Nedělej si starosti, my máme bříška plná,“ ujišťoval kmotr Jezevec a vystrkoval pandírko, které prve zatahoval.

„Bez hostiny by to nebylo žádné slavnostní nastěhování. Už to mám. Honzíkova maminka vařila báječnou bramboračku. Dívala jsem se a zkusím ji udělat. Ale v čem? Nemám hrnec. A ani měchačku, abych ji zamíchala a naběračku a ani talíře a lžíce. Co si bez toho všeho počnu?“

„Maličkost,“ řekl srnec Šesterák.

Rozběhl se do myslivny. Měl s revírníkem a jeho paní dobré styky a vysvětlil jim situaci. Nebyli skoupí. Když slyšeli, pro koho to je, o nádobí, které měli přichystané pro dceru jako věno se se Sněhurkou rozdělili.

Nastalo kuchtění. Králíci rozdělali oheň suchou trávou, nanosili klacíky a přikládali do kamen. Divočáci narýpali a oškrábali brambory. Zajíci přinesli zelí a kapustu. Veverky nasbíraly hříbky. Kvíčaly se osvědčily jako znamenité kořenářky. Jen Datel, Kos, Vrána a Drozd byli zklamaní. Co s takovou radostí Sněhurce přinesli, ona rozhodně odmítla. Do polévky nechtěla ani červíky, ani žížaly, ani myši a střevlíky. Ptáci nad tím vrtěli hlavou. Jak jsou ti lidé hloupí. Takové dobroty a oni to nejedí!

Slavnostní hostina byla jak se patří. Zvířata se všechna do chaloupky nevešla, ale na pasece před ní bylo místa habaděj. Jelen držel řeč. Opakoval několikrát dokola pořád jedno a totéž, ale nikdo mu to neměl za zlé, protože mluvil všem ze srdce: aby se Sněhurce pěkně bydlelo a byla šťastná. Říkal to čím dál hezčí. Když to opakoval po páté, zajíček Ušáček hlasitě kýchl a všichni volali: „Svatá pravda, svatá pravda.“ Dali se do tleskání a bylo po proslovu. Jelen stejně nevěděl, jak skončit. To se stává i zkušenějším řečníkům.

Bramboračka naštěstí ještě docela nevystydla a tak už jen cinkaly lžíce. Čuník Divočák podle svého zvyku a obyčeje lžíci nepotřeboval. Podal ji Sněhurce čistou a poznamenal: „Abych ti ušetřil práci s mytím nádobí.“

Sněhurce se v lese vedlo znamenitě. Zvířata ji zahrnovala dobrotami. Ve dne v noci kousek od domečku střídaly stráže. Zlé královně přece jen nevěřily.

Jednoho dne jelen potěšil Sněhurku milou návštěvou. Přinesl na parohách – Honzíka. Shledání bylo šťastné. Sněhurka měla radost z kamaráda a on z toho, že je princeznička živa a zdráva. Na zámku i v podhradí měli všichni za to, že ji roztrhal medvěd. Tak to alespoň vyprávěl poděšený myslivec, když bez klobouku a bez tesáku – a bez Sněhurky – z lesa přiběhl.

S medvědem prý svedl krutý zápas, tesák o něj zlámal, ale Sněhurku se mu zachránit nepodařilo. Tak lhal myslivec jako když tiskne. Královna mu „za statečnost“ pověsila na krk zlatý řetěz se záslužným křížem.

Vesničané, ale hlavně tatínek král Sněhurku oplakali. Prostí lidé si hořce povzdechli: „Možná že to tak má lepší. Se zlou macechou měla peklo na zemi.“

„Jestliže královna myslí, že jsem mrtvá, je to dobře,“ uvažovala Sněhurka, „alespoň budu mít od ní pokoj. Jen tatínka jí mi líto a stýská se mi po něm.“

„S královnou to není tak jisté,“ váhal Honzík. „Něco se mezi lidmi šušká, že má čarovné zrcadlo a to jí odpoví, nač se zeptá. To by jí o tobě mohlo povědět.“

„Lesní přátelé mne hlídají. Myslí, že to nevím, ale já vidím, že je stále někdo na stráži kousek od chaloupky mezi stromy, nebo na kraji mlází. Po lese hlídkují sojky a straky. Když tě jelen Paroháč nesl, měla jsem o tom zprávu už dlouho předem.“

„Ale stejně si dej, Sněhurko, pozor. Královna není jen zlá, ale ovládá i všelijaké čáry a kouzla. Mohla by i tvoje přátele přelstít.“

Honzík ani nevěděl, jak byla jeho obava oprávněná. 

Za krátký čas na to zaklepala na dveře chaloupky přívětivá stařenka. Sbírala jahody a měla jich plný malovaný džbánek. Poprosila o trochu vody, sedla si na zápraží a odpočívala. Sněhurka jí nabídla kousek koláče s borůvkami. Babička poděkovala a nasypala jí na oplátku plnou hrst jahod. Sněhurka je dala na misku a chvíli si povídaly.

Když stařena odešla, přiběhl z okraje mlází srnec Šesterák a starostlivě se vyptával: „Kdo to byl? Znáš tu osobu? Viděla jsi ji někdy?“

„Ne, neviděla. Říkala, že je z Dlouhé Lhoty za řekou a za dvěma kopci.“

„Co tady chtěla?“

„Sbírala jahody. Dala mi jich pár, podívej. Vezmi si.“

Sněhurka sama vložila jednu červenou jahodu do úst, a v tu ránu padla jako podťatá.

Srnec vzbouřil celý les. Polovina zvířat se seběhla okolo Sněhurky, která ležela bez známky života. Ptáci nosili v zobáčcích vodu ze studánky a liška jí hedvábnou tlapkou omývala čelo. Sova si vyžádala ticho. Poslouchala srdce a zkoušela na zápěstí tep, ale srdce se neozývalo a tep nenahmatala.

Zatím se druhá polovina zvířat pustila do pronásledování vražedkyně. Ta rychle měnila podobu. Prchala proměněná v divokého koně, pak v lasici kolčavu, v supa a konečně v podobě štiky doplavala řekou k samému zámku.

Moudrá Sova, která měla ptačí státnici z medicíny, vyslýchala srnce Šesteráka, jak se věci sběhly. Usoudila, že smrt způsobila otrávená jahoda. Kvíčala jako rychlý kurýr letěla pro Volavku s dlouhým tenkým zobanem. Na třetí pokus se Volavce podařilo jahodu ze Sněhurčina hrdla vyjmout.

Co se však nestalo? Sotva se Volavka s nešťastným plodem v zobáku vítězoslavně rozhlédla, se skleněným pohledem se skácela. Jahoda jí ze zobáku vypadla, ale už bylo pozdě. Ležely nyní vedle sebe dvě oběti jedné nepatrné jahody. Tak prudký byl v ní jed.

„Rychle pro živou vodu, než propadnou nenávratně stínu smrti!“ nařídila Sova.

Kdo ale ví, kde ji hledat? Jak se pozná, která voda je obyčejná a která zázračná? Marně Sova otáčela hlavu kolem dokola, nikdo jí nedovedl odpovědět.

Minuty ubíhaly a Smrt obracela přesýpací hodiny. Mnula si kostnaté prsty a těšila se, kdy si už navždycky odnese život Sněhurky a Volavky do říše mrtvých.

Tu přikulhal do kruhu zvířat krkavec se zlomeným křídlem. Byl něco přes sto let starý, špatně krákal, nebylo mu skoro rozumět. Navíc ještě koktal.

„Vě-věděl bych, kde je stu-studánka se živou vo-vodou. Ale ne-nemůžu lé-létat.“

„Tak rychle mluv, kde je?“

„Jak mů-mužu krá-krá-krákat rychle, když nemůžu?“

Mocným ramenem si razil cestu ohromný říční orel. „Posaď se mi na záda a drž se. Krákat nemusíš. Když zobneš vpravo, poletím doprava, zobneš vlevo a tak dále. Chápeš? Teprve až to bude pod námi, zakrákáš. To dokážeš.“

Krkavec chtěl ještě něco vysvětlovat, ale zvířata ho vystrčila na orlova záda a letěli.

Všichni ztichli a obrátili hlavy vzhůru. Minuty trvaly věčnost.

Konečně se Orel sklonil nad Sněhurku a životodárný pramének crčel z jeho strašlivého zobanu na její něžné čílko. Očka se jí pomalu rozklížila a dívenka vzdychla.

Krkavec se pyšně a vítězoslavně rozhlížel po kruhu zvířat. Zachránil přece situaci, ale nikdo mu neděkoval a neprovolával slávu. Ješitnost mu nedala a když ho druzí nechválili, musel se pochválit sám.

„Já-já-já...,“ zakrákal. Zapomněl, že má v zobáku živou vodu a ta vyšplíchla. Marně se pokoušel zachránit poslední kapku pro Volavku.

Orel pochopil kritickou situaci. I když volavky bývaly často jeho úlovkem a kořistí, nyní neváhal a dal se znovu v let. Už krkavce nepotřeboval, cestu pro živou vodu si pamatoval. Stihl to na poslední chvíli, ale přiletěl včas.

Pokus o vraždu Sněhurky a její záchrana byly v lese velikou událostí a dlouho se o ní vzrušeně vyprávělo. Stráže u chaloupky se znásobily.

Ale ani královna nesložila ruce v klín. Když jí kouzelné zrcadlo povědělo, že se její zlovolný pokus nezdařil, mohla se zlostí pominout. Rozhodla se, že tentokrát neponechá nic náhodě. Napustila břitkou dýku nejprudším jedem. Byla opatrná, aby se náhodou sama nezranila.

Jed nebyl obyčejný. Dělávala ho z otrušíku a vraního oka, pavouků sklípkanů a chřestýšího zubu, z ropuších žláz a špetky dračí krve na zahuštění. Ani tomu teď nevěřila a napustila hrot vražedného nástroje čistou zlobou, ničemností a nenávistí. Nad něčím takovým se ježily hrůzou štětiny i samotnému Luciferu v pekle.

Takto vyzbrojenou, po půlnoci, v hodinu duchů, když černé bouřkové mraky zakryly měsíc a hvězdy, vedly vražedné záměry královnu temným lesem. Proměnila se v noční můru. Měla strach jen ze Sovy, která létala nocí jako duch, viděla lépe než ve dne a můry byly její pochoutka. Tušila, že Sova patří k těm, kdo Sněhurku střeží a bdí nad jejím nerušeným spánkem. Co by královně pomohlo, že by Sova hned, jak by ji s otrávenou dýkou pozřela, zcepeněla?

Doletěla bez nehody k chaloupce a vzala na sebe znovu lidskou podobu. Stiskla kliku. Pevné dubové dveře byly zamčené. Neměla nadarmo v každém uchu místo náušnice ďábelského rádce a našeptávače. Na jejich radu se proměnila znovu v nočního motýla, obletěla domek a hledala skulinku, kterou by pronikla dovnitř. Změnila se v myš a pátrala po cestičce pod podlahou. Bez výsledku. Má se stát obrem a vyvrátit dveře silou? Bála se však zvířat, ukrytých jistě nedaleko.

Zvolila zdlouhavou, ale bezpečnější cestu. Vzala na sebe podobu dřevokaza čárkovaného a zahryzla se do dveří. Ale ouha! Na dubové dřevo její kusadla nestačila. Zkusila to s borovým trámem. Byl mnohem tlustší, ale dařilo se jím milimetr po milimetru pronikat.

Noci ubývalo a nadešlo jitro. Královně nebo dřevokazu – jak chcete – chyběl ještě do nitra chaloupky malý kousek, silný sotva jako tříska.

Sněhurka se probudila, otevřela okno a dala se do zpěvu. Sletěli se ptáčci zpěváčci a spustil ranní koncert.

Přiběhl zajíček Ušáček a přinesl z lopuchového listu svinutý veliký kornout malin. Přihopkala veverka Zrzečka s lískovými oříšky. Sojka přiletěla s čerstvým, ještě teplým koláčem. Na švestkových povidlech byla hvězdička z mandlí.

„Kdepak jsi to vzala, přiznej se!“ pohrozila jí zdviženým prstíkem Sněhurka.

To už se kolem ní točila Srnečka, zavazovala si zástěru a vařila z jahodového listí čaj. Zabzučely včelky, donesly čerstvý med.

Zvířata zasedla společně k snídani bohaté dobrotami a veselou náladou. Chvílemi se jim zdálo, jako by do žertů a smíchu něco ošklivě zaskřípalo. To královna provrtávala poslední vrstvičku dřeva. Z otvoru v trámu se vysypala troška pilin a za nimi vyskočila ženská postava.

Než se zvířata vzpamatovala, vrhla se zběsilá královna k Sněhurce, rozpřáhla se a bodla. Bodla jednou, podruhé, potřetí.

Ale co to? Sněhurka zírala užaslá, překvapením nebyla mocna pohybu, ale – nezraněná. Královna třeštila oči na vražednou zbraň, která jí v ruce změkla jako těsto. Dýka a jed tvořené špatností a zlem narazily na dobrotu a šlechetnost a pozbyly moc. Nedokázaly ani potřísnit Sněhurčin živůtek.

V té chvíli se zvířata vzpamatovala. Nejrychlejší byl rys. Přiskočil jako blesk, popadl královnu a smýkl s ní, až vylétla otevřenými dveřmi z chaloupky. Medvědí tlapa ji roztočila jako kuželku. Jelen ji odhodil parohy pod kly Divočáka. Létala ze strany na stranu a točila se jako čamrda mezi rozkacenými zvířaty, jež si ji podávala.

Tu se s ní začaly dít divné věci. Jak se rychle otáčela odlétaly z ní kusy nedobroty a darebáctví. Bylo jí méně a méně. Ale protože byla ze samého zla až do morku kostí, nezbylo z ní nakonec nic. Zmizela. Ztratila se. Nebyla. Ani zlato, perly a diamanty po ní nezůstaly. I ty byly falešné. Na zemi zbylo pár špinavých páchnoucích hadrů.

Sešlo se valné lesní shromáždění. Řešilo nad jiné vážnou otázku, zda má Sněhurka zůstat v lese, nebo se vrátit na zámek. Zvířata se s ní rozloučit nechtěla. Věděla, že se jim po ní bude velice stýskat. Ale Sněhurka je přece jen člověk a její místo je mezi lidmi – usoudila většina spravedlivě.

Sama Sněhurka to moudře vyřešila. Vrátila se k tatínkovi a k Honzíkovi, ale les byl stále její druhý domov. Nebylo dne, aby mezi své lesní přátele alespoň na chvilku nezašla.

Sotva se objevila, vyzdvihl ji Jelen mezi parohy a pyšně ji nesl. Žárlivě mu ji přebral a posadil si ji na široká záda medvěd Míša. Po něm Divočák a Rys a další. Lišák s liškou Eliškou, protože by ji neunesli, si na to udělali vozík a Dudek jim ho barevně vymaloval.

Jen veverky a ptačí národ si lámaly hlavu. Jak ty to měly udělat? Ale i lesní drobotina našla způsob, jak milou návštěvu dosyta užít. Chytila se za pacičky a za křídla, udělala kolo a písničkou a tancem Sněhurku -Dobrušku provázela.

A maminka – královna? I nad ní ztratily mocnosti zla pekelnou moc. Proměnila se v bílou břízku na stráni pod zámkem. Ze Sněhurky se radovala a šuměla jí ve večerním vánku do oken světničky pohádky na

DOBROU NOC.

Errata:

19.07.2021 08:36