Vítej, návštěvníku!

Dobrodružství s krtonožkou

Bylo hezky a svítilo slunko. Petruška šla na procházku. Trhala pampelišky a vázala věneček. Tu uslyšela rozčilený hlas: „Pozor, nešlápni na mne. Copak nevidíš?“

„Kde jsi?“ rozhlížela se holčička po trávníku. „Nikoho nevidím.“

„Nekoukej tak vyjeveně a podívej se pořádně. Tady jsem.“ ozvalo se znovu.

„To jsi ty, pampeliško?“ ptala se Peťka.

„Ale ne. Jakápak já jsem pampeliška.“

„Nebo ty, řebříčku?“

„Kdepak na mně vidíš špršlíky, že si mne pleteš s žebříkem?“ ozvalo se nakvašeně.

„Tys to, jitroceli, nebo ty, červený kamínku?“

„Samá voda, samá voda. Podívej se pořádně. Jsem právě u špičky tvé pravé boty. Už mne vidíš?“

„Snad to nejsi ty, mravenečku?“

„A proč ne? To to trvalo, než jsi na to přišla! Kam jdeš a proč tady tak šlapeš v trávě, vždyť nás hromadu zašlápneš. Podívej se, kolik je tu mravenců, berušek a střevlíků.“

„Jdu si hrát, ale nemám s kým.“

„Tak si pojď hrát se mnou.“

„Ty jsi maličký a já veliká, jakpak bychom si spolu hráli?“

„Snadná pomoc. Přivoň si k téhle sedmikrásce a budeš stejně veliká jako já.“

„Jak bych se potom vrátila k mamince a co by tomu řekla, kdybych byla tak mrňavá?“

„Neboj se. Čichneš si k sedmikrásce podruhé a budeš zase stejná, jako jsi teď – když ti na tom tak záleží a o nás, normálních, říkáš, že jsme mrňaví.“

„Opravdu budu zase veliká?“

„Opravdu. O sto hříchů...“

„Tak mi to předveď. Přičichni si a uvidíme, jestli budeš veliký, jako jsem já.“

„Dívej se.“

Peťa uskočila leknutím. Na krok před ní se vztyčil mravenec, veliký jako řeznický pes s ohromnými strašlivými kusadly.

„To stačí, to stačí, už ti věřím.“ volala polekaně. Mravenec opět zmizel mezi stébly trávy.

Holčička se rozhlédla, zda ji nikdo nepozoruje, sklonila se a přivoněla ke kvítku s bílorůžovým okvětím. V tu chvíli byla jako fazolka. Pryskyřník vedle ní čněl do výše jako stožár. Zrnka písku byla jako balvany.

„Budeme si hrát třeba na schovku,“ navrhl mravenec. Schovávaček tu bylo habaděj. Pod lístkem mochny, za jitrocelem v kalíšku modrého zvonku.

Peťa byla brzy unavená. Nebylo lehké přelézat veliké listy, po pískových balvanech jí klouzaly střevíčky a když si hráli s mravenečkem na honěnou, on měl šest nohou a ona všeho všudy dvě.

„Sedni si na mne, povozím tě.“ nabídl se mravenec. To bylo hezké, ale také jen chvíli. Neměla sedlo, třmeny ani uzdu. Jak stoupali po lupíncích a stéblech a zase se spouštěli střemhlav dolů, padala jednou dozadu, podruhé dopředu a kácela se ze strany na stranu.

„Mám nápad,“ zastavil se mraveneček. „Byla jsi už někdy v mraveništi?“

„Jakpak bych se tam asi dostala?“ odpověděla holčička na otázku otázkou.

„Máš pravdu,“ uvědomil si mravenec. „Tak pojď.“ A šli. Vlastně mravenec cupital a Peťa se vezla.

Potkávali stále víc spěchajících mravenčích dělníků. Jedni uháněli tam, druzí zpátky. Jeden nesl zrnko pelu, druhý smrkovou jehličku větší než byl sám, dva vlekli ulovenou vosu – zlodějku.

Před bránou do mraveniště stála stráž. „Stůj. Kampak?“

„Vedu si kamarádku na návštěvu.“ Stráž ucítila vůni jejich společné rodiny a uvolnila cestu.

Mraveniště připadalo holčičce jako hora. Vešli do dlouhé chodby. Pomyslela si: tady se přece nemůže nikdo vyznat. Chodba se všelijak lomila a na obou stranách bylo mnoho dveří s nápisy: Truhlářství, řeznictví, úprava zeleniny, konzervárna ovoce. Jinde zase: kuchyně, jídelna, ložnice, dětský pokoj, první třída, druhá třída, tělocvična atd. Holčičku zaujal nápis: Hračky.

„Můžeme se tam podívat?“

„Proč ne?“

Hrálo si tu několik malých mravenečků s podivnými hračkami. Šlapací autíčko nemělo dva pedály, ale šest. Šest pedálů měla i tříkolka. Dva kluci šermovali velikými kusadly jako šavlemi. Jejich zbraně připomínaly račí klepeta. Šermíři měli na hlavách ochranné přilby s dlouhými tykadly a na těle brnění ze zlatistých krovek. Děvčátka zavinovala do plenek, vozila v kočárku a krmila z lahve něco jako tlusté bílé kukly, které Peťce ani trochu nepřipomínaly něžná miminka. Upřímně řečeno, ty hračky se jí vůbec nelíbily. Rychle navrhla: „Pojďme dál.“

Na konci chodby byla šipka: Stáje.

„Vy máte také koně, krávy, ovce a taková zvířata? Jak se sem vejdou?“divila se.

„Chceš se podívat?“zeptal se mraveneček ochotně.

Vstoupili do velikého chléva. Podivně a nepříjemně to tam páchlo, ozývalo se podupávání, frkání, řinčení řetězů. Čekala že uvidí stračeny, bradaté kozy a ovečky a spatřila jakési neznámé světlezelené obludy, z nichž šla hrůza.

„Co to je?“ vyhrkla poděšeně.

„Co by to bylo, přece mšice. Mravenci je domestikovali už před dávnými věky, když slezli se stromů a začali žít kulturně.“

„Co že je?“

„Domestikovali. Ty nevíš, co to je? A to chodíš do školky? To znamená že si je ochočili, pěstovali je, krmili, starali se o ně a oni jim za to dávaly užitek.“

„Jaký užitek může od takových oblud být?“

„Zaprvé to nejsou žádné obludy, ale krásná zvířata a zadruhé dojí slaďounkou šťávičku. Je z ní výborná kaše, dorty, a ta šlehačka – mňam.“ mraveneček se mlsně olízl.

„Chceš vidět, jak se vyhánějí mšice na pastvu? Pasáčci se právě chystají.“

Mraveneček se pozdravil s kamarády, kteří odvazovali zelený dobytek a vyváděli jej z chléva. Peťa byla zvědavá, jak taková pastva vypadá. Představovala si to podle obrázků od Josefa Lady. Myslela, že uvidí zvířata, jak ukusují trávu, pasáčky, jak zapálí ohníček a budou si péct brambory.

Vypadalo to zase jinak.

Stádo nezamířilo na palouk, ale po větvích šípkového keře do listí. Pasáci nařízli spodní stranu lístků a mšice se pustily do prýštící šťávy. Pásly se klidně a spokojeně, jako jalovičky na jetelišti. Jen s tím ohníčkem to bylo podobné. Pasáčci ho rozdělali pod keřem. Když se rozhořel a vytvořila se hromádka žhavého popele, zahrabali do něj místo brambor šťovíková semínka. Posadili se do kruhu a dívali se do plamenů. Jako to obyčejně bývá, dal se jeden z nich do vyprávění. Příběh byl stejně zvláštní, jako všechno, co tu holčička viděla a prožívala.

„Šel jsem tuhle pár kroků odtud po mezi a najednou začalo pršet. Ve chvilce lilo jako z konve. Neměl jsem kabát ani deštník. Mez posečená, nikde lupínek pod který bych se schoval. Zahlédl jsem dirku do země. Sláva, mám vyhráno. Šup a byl jsem v suchu.

Ale ouha. Sotva jsem ze sebe stačil trochu otřepat vodu, ozval se za mnou nerudný hlas: „Co tu děláš, uličníku? Už ať jsi pryč.“ Jak ale mohu být pryč, když mne v té chvíli někdo popadl za tykadlo. (Třeba poznamenat, že když někdo chytí mravenečka za tykadlo, je to jako když drží kluka za ucho.) Ujišťoval jsem, že jsem tam nechtěl dělat nic zlého, jen se schovat před deštěm.

„Nu dobrá,“ ozval se ten hlas, už o zdání mírnější, „podíváme se, co jsi za ptáčka.“

Jakýpak bych mohl být ptáček, když nemám křídla a neumím zpívat – pomyslel jsem si. Co to ten hrubián plete? A tykadlo mi pořád nepouštěl a táhl mne do hloubi chodby. Byla ve mně malá dušička. Otevřel nějaké dveře a strčil mne do světlem zalité místnosti. Byl jsem v kuchyni – u Cvrčků. V cvrččím domečku pod mezí. Přivedl mne sem bez mého souhlasu a nadšení pan domácí – Cvrček Cvrčíček. U plotny stála a míchala kaši v kastrůlku paní Cvrčková.

Způsobně jsem pozdravil: „Dobrý den.“

Slušně mi odpověděli a pan Cvrček pustil mé tykadlo. Když mne teď viděl na světle zmáčeného a vystrašeného, asi ho mrzelo, že na mne byl tak přísný, „Sedni si ke kamnům a osuš se, jsi celý mokrý,“ vybídl mne laskavě. Paní Cvrčková přede mne postavila hrnec horkého čaje a kus bábovky a pohladila mne po hlavě.

Ohřál jsem se, pochutnal si, poděkoval a chtěl jsem odejít.

„Kam bys spěchal, stejně ještě prší.“ zdržoval mne pan Cvrček.

Rozhlédl jsem se po světnici a uviděl na stěně podivnou věc. Mělo to bříško jako veliký mravenec a krk jako malá kudlanka nábožná a byly na tom nataženy nějaké provázky. „Prosím vás, strýčku, copak to je?“

„Ty to neznáš? Přece housličky.“

„A jak se s tím houslí?“

„S nimi se nehouslí, ale hrají se na nich písničky.“smál se pan Cvrček. „Chceš, já ti nějakou zahraju.“

Sňal housle se stěny, opřel si je pod bradu a začal. To vám byla krása. Nemohl jsem se nabažit. Venku už dávno přestalo pršet, ale Cvrček hrál a já poslouchal.

Na rozloučenou mi ještě paní Cvčková zabalila kus bábovky a pozvali mne, abych zase přišel.“.

Mraveneček skončil vyprávění. Všichni byli ještě chvilku potichu a pak se začali vyptávat na podrobnosti. Jak to mají u Cvrčků zařízené, zda svítí na elektriku, nebo svíčkou, jestli mu bábovku hodně pocukrovali a za které tykadlo ho Cvček tahal, za levé nebo za pravé a jak to bolelo.

Vyhrabali z popele upečená šťovíková semínka, přehazovali je z dlaně do dlaně aby vychladla a pustili se do nich. Petě nechutnala, byla moc kyselá. Brambory jsou lepší, pomyslela si, ale nahlas to neřekla, aby kamarády neurazila.

Chvilku seděli, pojídali, měli pusy od popele. Tu jednoho mravenečka napadlo: „Co kdybychom šli Cvrčkovic navštívit všichni jak jsme tu i s holčičkou?“

„Proč ne?“ připojil se druhý. „Mšice se pokojně pasou, nikam neutečou. Cvrčkovic tě přece pozvali.“

„Nojo“, namítl vypravěč, „ale to pozvali mne a ne celý průvod.“

„To mají tak malou kuchyni, že bychom se tam nevešli?“

„Copak o to, to bychom se vešli. Ale když já nevím...“

„Víte co? Pojďme to zkusit. Zaklepeme, slušně pozdravíme a zeptáme se, jestli si můžeme poslechnout housličky. Když se bude pani Cvrčková bát, že bychom našlapali, může nám pan Cvrček zahrát venku. Je hezky.“

To byla rozumná řeč. Uznali to a vykročili. První šel ten, který znal cestu a za ním tři kamarádi a Peťa.

„Tak tady to je.“

„Běž první.“

Udělali pár kroků do chodby, když zaslechli žalostné vzlyky. Co to? Nerozmýšleli se a vběhli do cvrččího příbytku. Na stoličce u vyhaslých kamen seděla paní Cvrčková a ramena se jí otřásala pláčem.

„Co se stalo, paní Cvrčková?“ Mravenečci se rozhlíželi po kuchyni, kde bylo všechno přeházené páté přes deváté, jako by se tudy přehnala smršť.

„Můj muž...“ zanaříkala paní Cvrčková.

„Co se mu stalo? – Kde je? – Můžeme mu nějak pomoci?“ ptali se mravenčci a holčička jeden přes druhého.

Utrápená paní zvedla hlavu, ani nebyla překvapená z nečekané návštěvy, jen si povzdychla: „Tomu už na tomhle světě žádná pomoc není.“ A znovu propukla v usedavý pláč.

„Snad bychom přece nějak mohli... aspoň se pokusit... Pověste nám co se stalo.“

Paní Cvrčková si otřela oči cípem zástěry. „Byli jsme právě po obědě. Seděli jsme za stolem. Manžel četl noviny a já podřimovala. V tom se rozletěly dveře a v nich se objevila strašná postava. Krtonožka. Zápas byl nerovný a krátký. Muž chránil hlavně mne, ale odnesl to sám. Vlastně to ani neodnesl, ale jeho odnesl ten bídák. Už ho nikdy neuvidím, už se nikdy neshledáme.“ nebohá paní se dala zase do pláče.

Mravenečci se dívali bezradně jeden na druhého. Čím mohli pomoci, jak nešťastnou paní potěšit? Dobře věděli, že proti mocné krtonožce jsou slabí a bezmocní. S tím zloduchem říše broučků si neporadil nikdo. Snad jen roháč, ale kde tomu byl konec a kdo by ho teď honem až někde v dubovém háji našel a přivedl? A mravenečci? I největšího a nejsilnějšího by krtonožka smetla a rozmáčkla jedinou ranou hrozné tlapy.

V kuchyňce zavládlo ticho. Ozývalo se jen štkaní paní Cvrčkové a tikot hodin na stěně. Visely nakřivo, jak do nich pan Cvrček v zoufalém zápase narazil ramenem.

„To by bylo, abychom mu nepomohli.“ ozval se odhodlaný hlas do skleslého mlčení. Zazněl jak fanfáry andělských trub. Všichni s úžasem pohlédli na Petrušku. I paní Cvčková spolkla poslední zaštkání a zvedla uslzelé oči.

„Jde se na to. Kde má ta neplecha svou sluj?“ Petruščin hlas zněl jako signál polnice. Do všech vjelo odhodlání a síla. Zapomněli, že se chtěli vzdát bez boje.

Paní Cvrčková ukázala vchod do krtonožčí jeskyně. Byla to tmavá díra pod lopuchovým listem v hlinitém břehu nad potokem. Blížili se opatrně a každý se něčím ozbrojil. Ostrým borovým jehličím, ostnem z bodláku, Peťa trnem šípkového keře. Byli odhodláni postoupit urputný boj.

Holčička vkročila do ústí jeskyně první. Šli chvíli temnou chodbou a narazili na dveře. Prudce je otevřeli. Čekali, že se ocitnou tváří v tvář netvorovi. Veliká místnost byla prázdná. Drak byl patrně za novou kořistí. Ale holčička ani mravenci tomu docela nevěřili. Počítali s překvapením. Opatrně obešli velikou pec, v níž asi nalezlo smutný konec mnoho nešťastných broučků a vešli do další chodby. Ústilo tam několik dveří. Za jedněmi se ozývaly vzdechy.

Zastavili se a poslouchali. Nevypadalo to na krtonožku. Hlas byl slabší a zkormoucený.

V zámku trčel klíč. Krtonožka si byla tak sebejistá, že ani nepomyslila na to, že by se někdo opovážil vniknout do jejího doupěte. Holčička se pokusila klíčem otočit, ale šlo to ztuha. Teprve když jí mravenci pomohli, v zámku to klaplo a dveře se otevřely. Objevila se malá temná komůrka s nepatrným okénkem u stropu. V koutě seděl na zemi pomačkaný a utrápený Cvrček. Nevzhlížel k svým osvoboditelům šťastně. Měl spíš v očích hrůzu. Myslel, chudák, že nadešla jeho poslední hodinka, že si pro něho přichází jeho věznitel, aby si ho upekl k večeři.

Když poznal svůj omyl, strach vystřídala velká radost. Znal se jen s jedním z mravenečků, ale padli si do náruče postupně se všemi, i s holčičkou.

Nestačili však vychutnat ani první radost ze šťastného shledání, když se v chodbě za nimi ozval jízlivý skřehotavý chechtot. Těžké dveře vězení s rachotem zapadly a v zámku zaskřípěl klíč. „Měla jsem k večeři připravenou jednu pečínku a teď mám čtyři. Jedna a pět jsou čtyři.“ Za dveřmi si mnula radostí ohavné tlapy krtonožka a počítala na umazaných prstech. Protože chodila do školy nepořádně, její počty podle toho vypadaly. Holčička, mravenečci i Cvrček věděli, že to spočítala špatně, ale co jim to bylo platné?

„Pěkně si roztopím pec,“ broukala si na chodbě krtonožka a její kroky se vzdalovaly.

Co teď? Holčička lomcovala klikou. Opřeli se do dveří rameny, ale všechna námaha marná. Byli jak zaživa pohřbení.

„Zkusme se prokopat,“ zvolala holčička, která se nemínila lehce vzdát. Přistrčila stůl ke stěně, vylezla na něj a počala šípkovým trnem rýpat do stropu. Mravenci ji následovali. Cvrčkovi chvíli trvalo, než našel vhodný nástroj, ale posléze mu posloužil ostrý kamínek. Vlhká hlína se sypala. Pomohlo jim, když narazili na starší chodbičku od žížaly. Tahle cestička se ale vzápětí obrátila jiným směrem a tak se lopotili dál.

Z chodby se ozvaly hřmotné kroky a škodolibý hlas: „Už se to pěkně chystá. Pec je červená a hrách se vaří. Abyste věděli, jaký konec vás čeká – udělám si vás s hrachovou kaší. Už víte, v jaké společnosti poputujete do mého břicha? Cha – cha – chá. A zapiju vás jahodovou limonádou, abyste neměli strach, že mi budete do žaludku špatně klouzat -cha – cha – chá.“

„Nahrňme všechnu hlínu ke dveřím!“ vykřikla Peťa. Když se krtonožka za chvíli pokoušela dveře otevřít, nešlo to.

„Co děláte za hlouposti. Hned toho nechte. Sádlo na pekáči se připálí a bude mne z vás bolet žaludek. Okamžitě otevřete, nebo vás rozkoušu zaživa.“

Dveře držely. Ležela za nimi pořádná hromada písku, hlíny a kamení.

Naši přátelé se snažili, seč jim síly stačily. Jedni dloubali do stropu, druzí vršili zem u dveří. Chatrné nástroje dostávaly co proto. Jednomu mravenečkovi se zlomila borová jehlička, i Petřin trn už měl špičku roztřepenou.

Krtonožka vrážela do dveří celou vahou, sveřepě a vztekle. Poháněla ji chuť na večeři. Na stole už měla prostřeno: příbor, talíř, sklenici s limonádou a ubrousek. Nejvíc zuřila, že si někdo dovolil vzepřít se jí – jejímu Veličenstvu všemocné vládkyni hmyzí říše.

Dveře povolovaly. Pomalu, centimetr za centimetrem, ale neúprosně. Krtonožka už prostrčila jednu tlapu, pak i druhou. Už se natahovala po mravenečkovi, který jí házel ze všech sil na hlavu a do očí hlínu a kamínky. Prskala, vztekala se a snažila se toho drzouna zmocnit.

Holčička i mravenečci a Cvrček vyhrabovali zem tak usilovně, že se jim ručky a nožky jen kmitaly, Už se objevily i kořínky rostlin, ale na povrch bylo stále daleko. Krtonožka prostrčenými tlapami odhrnovala překážku od dveří. Boj kdo s koho dostupoval vrcholu.

Dveře se uvolnily úplně, zaskřípaly na zbytcích písku a otevřely se dokořán. Krtonožka vítězoslavně stanula na prahu. Osud našich malých přátel byl zpečetěn.

Holčička, která byla v té chvíli otočená zády ke dveřím se ohlédla a spatřila tu ohavnou nestvůru. Ještě jednou se rozmáchla zbytkem šípkového trnu a ten se zapletl do nějakých kořínků. Chopila se jich v marné naději vytrhnout celý drn, ale ty povolily a zůstaly jí v ruce.

Peťce uklouzly nohy a sjížděla po vlhké hlíně neodvratně vstříc strašným kusadlům. Křečovitě svírala kořínky a bezděčně přitiskla zaťaté pěsti k ústům, aby zadržela zoufalý výkřik.

Co se to děje? Oslnilo ji prudké světlo a oči se jí na okamžik samy zavřely. Když je otevřela, jako by upadla do snu, nebo se ze zlého snu probudila. Stála v plné lidské velikosti na břehu potoka. Ve vlasech a za krkem cítila hlínu a podpatkem vězela v rozhrabané zemi. V pěsti držela kořínky s kvítkem sedmikrásky. To ji spasilo v hodině dvanácté. Nadechnutí čarovné vůně jí vrátilo rozměry, kterými byla proti krtonožce nebetyčným obrem.

Pohlédla na levou botku a spatřila drobné postavičky. Prchali tu čtyři malí mravenečci a za nimi trochu těžkopádně Cvrček Cvrčíček. Ještě někdo se vyvalil z hlíny. Krtonožka. Peťa ji štítivě popadla mezi palec a ukazováček pravé ruky, rozmáchla se a příšera žbluňk do potoka. Všechno, co po ní zůstalo, bylo pár kruhů, rozbíhajících se po hladině. Víckrát už broučkům neublížila.

Peťa počkala, až jí broučci odpochodují ze střevíčku, zavolala „Ahoj, kamarádi!“ a zamířila k domovu.

„Ahoj, holčičko. Přijď si zase hrát. Krtonožky už se neboj, my tě ubráníme.“volali mravenečci.

Vy toho tak ubráníte, vy třasořitky, pomyslela si se smíchem Petruška. Otočila se a zamávala jim. Uslyšela z dálky housličky. To pan Cvrček hrál pod jahodovým listem a paní Cvrčková si utírala slzy, dojatá šťastným shledáním.

Peťku jen mrzelo, že to nebude moci zítra ve školce vyprávět ani Honzíkovi, ani Helence. Ještě by se jí vysmáli, že si vymýšlí.

Errata:

19.07.2021 08:36