Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

O slonovi

Chlapeček šel na procházku do lesa. Uviděl na stromě krásného barevného papouška. Byl červený, modrý, zelený a zlatý.

Chlapeček ho chtěl pohladit. Říkal mu „Počkej, papoušku, neboj se, já ti neublížím.“ Když už byl na krůček od něho, jen jen si na něj sáhnout, papoušek frrr na vedlejší strom. Chlapeček mu domlouval a šel za ním. Ale sotva se přiblížil, ptáček zase odletěl o kousek dál. A tak se to opakovalo.

Najednou se chlapeček rozhlédl a nevěděl, kde je. Zabloudil. Dal se do pláče.

Zvířátka ho chtěla potěšit. Hrdličky na něj cukrovaly, ale chlapeček plakal dál. Papoušci mu říkali, že není daleko od maminky, že si zašel do lesa jen kousíček, ale chlapeček jim nerozuměl. Opice křičely jedna přes druhou, aby si s nimi šel hrát, že ho vynesou až nahoru do koruny stromu a uvidí všecko všecičko kolem dokola široko daleko. Ale chlapeček se jejich skřekem ještě víc poděsil. Hodný a moudrý starý had syčel: „Sssedni si na mne, donesssu tě domů“, ale chlapeček se hada moc a moc bál. „Hůů – hů“ zavyl vlk. „Neboj se nás, jsme hodná zviřátka, nic zlého ti neuděláme.“ Chlapeček se vlka jen ještě víc poděsil a plakal čím dál usedavěji.

Tu se země zatřásla, zaduněla, větve zapraskaly a kde se vzal tu se vzal stál před chlapečkem slon.

„Proč pláčeš?“ zeptal se hlubokým hlasem.

„Jak nemám plakat, když nevím, jak se dostat k mamince a k tatínkovi.“

„Neplač. Donesu tě domů.“

Slon vzal chlapečka chobotem o-pa-tr-ně pod paždí a posadil si ho na záda. „Drž se.“řekl mu.

Chlapeček jel na slonovi jako na koni. Seděl mu za krkem, už se ničeho nebál a líbilo se mu to.

Opičky se dívaly, papouškové se dívali, had se díval, vlk se díval, i hrdlička se dívala. Všichni měli radost, že už chlapeček nepláče a že ho slon nese domů.

Tatínek právě seděl u okna a vyhlížel ven. Měl o chlapečka starost a říkal mamince: „Kde se ten náš chlapec tak dlouho toulá? Už je dávno čas k večeři.“

Tu spatřil, že se k jejich domku blíží ohromný slon. Tuze se polekal. Vyběhl ven, mával rukama aby slona odehnal a volal sousedy na pomoc.

Ze slonových zad se ozval tenký hlásek: „Neboj se, tatínku, to je hodný slon. Zabloudil jsem v lese, on mne tam našel a nese mne domů.“

Slon se zastavil, vzal zase chlapečka o-pa-tr-ně chobotem pod paždí a postavil ho na zem. Vlastně ne na zem, ale rovnou tatínkovi do náručí.

Z domku vyběhla maminka a také popadla chlapečka do náručí a oba s tatínkem slonovi děkovali. Maminka se ještě rychle vrátila domů a přinesla slonovi mísu pocukrovaných buchet s povidly. Ty mu móóc chutnaly. Přešlapoval z nohy na nohu, kýval chobotem za strany na stranu a hlubokým hlasem opakoval: „Dě-ku-ju. Dě-ku-ju.“ Pak se trošku nemotorně otočil, řekl: „Na shle-da-nou.“ a vrátil se do lesa. Chlapeček a maminka a tatínek mu ještě zamávali.

Přátelství chlapečka se slonem tím neskončilo. Slon občas přicházel na návštěvu. Sotva ho chlapeček uviděl, nebo ucítil, že země duní a chvěje se pod slonovými bohatýrskými kroky, běžel mu naproti. Slon si ho posadil na záda a nosil ho po vesnici. Všechny děti prosily, aby je také svezl. A tak měl slon na zádech za chvilku skoro celou dětskou školku.

Jednou v noci, když chlapeček, maminka i tatínek spali ozvalo se na dveře strašné škrábání. Okno zařinčelo a za sklem se objevil tygr.

„Bydlí tu ten malý kluk, co jsem ho nedávno zahlédl v lese? Dostal jsem na něj chuť. Ještě jsem nevečeřel.“

Tatínek neměl žádnou zbraň, kterou by se šelmě ubránil. Tygr lomcoval oknem a hryzal do dveří, až třísky odletovaly. Celý domek se otřásal. Co si měli tatínek, maminka a chlapeček počít? Utéci nebylo kam a bránit se nebylo čím.

Tu země zaduněla a domek se zatřásl ještě silněji. Ozval se dupot a z lesa se přihnal jako vichr slon. Než se tygr vzpamatoval, slon ho popadl chobotem v pase, zdvihl ho vysoko nad hlavu a hodil ho rovnou do pichlavého trní. Popíchaný a poškrabaný tygr se horem pádem škrabal z trní a dal se na útěk. Měl nejvyšší čas. S dopáleným slonem nebyly žerty. Tak tak unikl tygr zpod sloních nohou a ty by mu bývaly daly co proto!

Tygr zalezl do nejhustšího lesa a už se nikdy do vesnice neopovážil. Slon mu ale nevěřil. O chlapečka se bál a rozhodl se, že u něho zůstane.

Tatínek postavil slonovi přístřešek Chlapeček mu nosil každý den ohromnou náruč trávy a listí. Slon se smál, on se chodil najíst na kraj lesa a ta kopice, kterou mu chlapeček nachystal pro něho byla jako drobeček na ochutnání.

Slon vozil chlapečka do školy a aktovku mu nesl v chobotu.

Jednou si chlapeček zapomněl bačkůrky na přezutí. Slon s nimi za ním do školy utíkal. Lidé ve vesnici se polekali. Slyšeli hrozitánský dupot a okolo oken se jim hnal slon. Když ale viděli, jak nese ve zdviženém chobotu červené kostkované bačkůrky, moc a moc se tomu nasmáli...

Slon ale unesl mnohem těžší věci, než bačkůrky. Dělal velmi užitečnou práci. Pomáhal tatínkovi dopravovat veliké klády a trámy na stavbu. Celé vesnici nosil do města na prodej banány, pomeranče a ananasy. Oral a vláčel pole a měl sílu větší, než traktor. Nejšťastnější byl, když maminka pekla buchty s povidly. Dostal jich vždycky celou mísu.

Když se chtěl chlapeček podívat do lesa, už nemusel jít sám. Jel na slonovi. A papoušek už se ho nebál a neutíkal před ním. Sedl si vedle něj a jeli na slonovi vedle sebe jako kamarádi.

Errata:

19.07.2021 08:36