Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

O gumce

V jednom velikém domě s okny plnými sluníčka vyráběli panenky. Všelijaké. Jednu hezčí než druhou. Veliké jak opravdová miminka, maličké, že se daly schovat ve škole do aktovky a do kapsičky u zástěrky. Uměli udělat takové, které když se položily volaly „Mámo!“ Některé měly vlásky zlaté, jiné zase tmavé. Vycházely odtud i černošky, které ujížděly rovnou k dětem do Afriky.

Všechny panenky oblékali do hezkých šatiček. Některé měly bílou halenku a červenou sukénku. Ty s čepečkem na hlavě byly Karkulky. Jiné měly dupačky jako pacholátka a do pusinky se jim dal strčit dudlík. Nejhezčí byly princezny celé v bílém a se zlatou korunkou.

Jedna mladá maminka přišla s nápadem, aby udělali z gumy panenku, ani velkou, ani maličkou, takovou akorát a aby jí ušili podobné šatky, jako nosí většina dětí. Všichni se jí vysmáli. Kdopak stojí o obyčejné věci? Každý chce mít něco zvláštního.

Maminka se nedala odradit a panenku podle svých představ udělala. Sešly se odbornice, které už vyrobily celou spoustu panenek, založily ruce v bok a kroutily hlavami.

„Kdopak si koupí panenku bez krajek, bez vyšívání, bez mašle?“

„Jak to že nemá boty a je bosa?“

„Nemrká, má oči jen namalované.“

„Pusu má maličkou, ani dudlík se jí tam nevejde.“

„Nemá skutečné vlasy, jen vylisované z gumy a na žluto obarvené.“

„Pěkně děkuju, takovou nádheru bych nechtěla ani zadarmo.“ Všichni okolo se dali do smíchu.

Tu se objevila hlavní inženýrka, která celou výrobu hraček řídila.

„Copak to tu máte za legraci? Povězte mi to, ať se také pobavím.“

Ukázali jí gumovou panenku. Nesmála se a vážně si ji prohlížela.

„Uděláme jich pár na zkoušku a uvidíme, jaký o ně bude zájem.“ rozhodla.

Během několika dní měla gumka celou rodinu sestřiček. Zabalili je do veliké krabice, ovázali modrou stužkou a poslali do obchodu s hračkami na rohu náměstí.

Přivezli je tam právě koncem pracovní doby, prodavačky už odcházely. Vedoucí byl mrzutý, že ho zdržují a zavrčel: „Postavte to tady do kouta, ráno se to vybalí.“

Krabice stála v rohu skladiště několik dní a usazoval se na ní prach. Zapomnělo se na ni.

Gumky byly smutné. Těšily se jak si budou hrát s dětmi a teď tu ležely potmě, namačkány jedna na druhou a nikdo si jich nevšímal.

Až jednou... prodavačky hledaly zásilku mrkacích zlatovlásek a omylem otevřely krabici s gumkami.

„Co to tady je?“ divil se pan vedoucí. „Odneste pár kousků nahoru mezi vystavené hračky, uvidíme, jestli to někdo koupí.“

Tak se naše gumka s několika kamarádkami ocitla ve veliké místnosti s okny do ulice. Na policích stály, seděly a ležely stovky nejrůznějších panenek. A nejen panenky. I panáčci, vojáci, šaškové, kašpárci, tlusté babky v šátku, čarodějnice na koštěti, čerti s vidlemi, Hozové s ranečkem buchet, trpaslíci, hastrmani, i kosmonauti ve skafandrech s velikou stříbrnou přilbou.

Obchod byl od rána do večera plný zákazníků. Děti, maminky, tatínkové, babičky i sem tam nějaký děda s vnoučkem obcházeli hračky, prohlíželi je, občas nějakou vzali do ruky, obrátili ze všech stran. Některé pak vložili do košíku a odnášeli k pokladně. Takové hračky už se cítily štěstím v sedmém nebi. Ostatní se za nimi dívaly po očku trochu závistivě, vždyť ty si už za hodinku budou hrát s dětmi. Po tom každá hračka nejvíc touží. To je smysl jejího života od chvilky, kdy se v dílně nebo v továrně narodila.

Naoko se panenky i paňáčci tvářili nehybně. Nemluvili, nemrkali, ani mouchu nesměli plácnout, když se po nich drze procházela. To už je taková prastará úmluva mezi lidmi a hračkami, hračky musí předstírat, jako by neměly duši. Ani mrkačky nesmí zamrkat, pokud je děti nevezmou do náruče a nezakolébají s nimi dopředu – dozadu.

Slunce klesalo níž a níž, zákazníci odcházeli a posléze se i za poslední prodavačkou otočil klíč v hlavních dveřích. Nastal večer.

V tu chvíli jako by se celý obchod s hračkami probudil. Hračky mají totiž žití obrácené. Ve dne jakoby spaly a od večera do rána, když je lidé nepozorují, jsou plné života a taškaření.

Na policích nastal čilý ruch. Panenky povídaly jedna přes druhou. Musely se vzájemně svěřit, co všechno za den uviděly, čeho zajímavého si všimly, co prožily. Nejsilnější zážitky měly z toho, když nějaké děcko škemralo na mamince, nebo na dědovi, aby jim je koupil.. To pak o sobě z dětských úst slyšely samou chválu a tváře se jim zardívaly vzrušením a radostí.

Kašpárek seděl smutný, div neplakal. Jeden klučina ho odpoledne podstrčil mamince do košíku. Rolnička kašpárkovi cinkla, maminka se do košíku podívala a poslala synka s hračkou zpátky, aby ji vrátil na místo. To bylo pro kašpárka trpké zklamání. Hračky ho těšily: „Třeba chlapec maminku uprosí a zítra si pro tebe přijde.“ Kašpárek si povzdychl a byl o trošku veselejší.

Na poličkách bylo málo místa a hračky slézaly čiperně po sloupcích na zem. Vojáčci jim galantně pomáhali. Kominíčci podali pomocnou ruku tlustým babkám a kašpárek, který už se přestal trápit, snesl s police v náručí i čarodějnici. Byla z toho kopice smíchu. Dělali si z něho legraci, že si tu nevěstu s jedním posledním zubem a s bradavicí na nose namlouvá.

Gumky se připojily k zábavě. Před naší prvorozenou se zastavil vojáček v červených kalhotkách a modrém kabátku. Hezky se uklonil a požádal ji o tanec. Hrála vynikající kapela, jakou se nemůže pochlubit ani nejslavnější ples. Sólo měl cvrček houslista, princezna naladila dětský xylofon, šašek foukal do zlacené trumpety s třapcem, žabák ovládal mistrně foukací harmoniku a rytmus udával dřevěný bubeník na kolečkách. Bubnoval jen když ujížděl. A tak ho chňapl plyšový pejsek s rolničkou za provázek a uháněl s ním po koberci kolem dokola. Bubeníček bubnoval, až se mu paličky kmitaly a ještě k tomu zvonila hafánkova rolnička.

Vojáček byl slušně vychovaný a při tanci se s gumkou příjemně bavil. Když mu řekla, že je tu nová, nabídl se, že ji palácem hraček provede.

Pozorně vybíral vhodný dopravní prostředek. Nejprve obešli motorová vozidla. Stála tam veliká nákladní auta, sklápěčky pro malé stavitele na pískoviště. Ty se na výletní jízdu s dámou nehodily. Šlapací autíčka byla vhodnější, ale byla moc veliká a vojáček na pedály nohami nedosáhl. Rozhodně vyloučili bagry, cisterny na benzin a na mléko, míchačky na beton, pojízdné jeřáby a buldozery. Nejedou přece na staveniště, ale na výlet. Tank, které při jízdě sršel z děla jiskry, sice vojáčka lákal, ale gumka rozhodně zavrtěla hlavou.

Zdálo se, že bude nejvhodnější osobní automobil. Byl jich tu bohatý výběr. Od starých oldtimerů, zářících novotou, se zakroucenými trubkami a zlacenými lucernami až po závodní vozy formule jedna na setrvačník. Stálo tam i několik aut na dálkové ovládání a mezi nimi pásový lunochod. I když gumka patřila k nejmladší generaci, byla drobátko konzervativní a k měsíčnímu vozidlu měla nedůvěru..

Její pohled zabloudil do vedlejšího oddělení, kde bujně podupávali a pohazovali hřívou houpací koně. Vojáček se ochotně nabídl, že jí pomůže do sedla a mohou se spolu projet. Gumce se myšlenka líbila, ale přece jen se zarazila. Ještě nikdy na koni nejela a kromě toho nebyla vhodně oblečená. Jak by vypadala na koni v sukénce a bosa?

Vojáček byl taktní, pochopil to a nenaléhal. Jízdu koňmo si však přece ujít nedali. Zvolili si žebřiňáček, tažený dvěma dřevěnými vraníky. Neměl nejlepší pérování, trochu to v něm drkotalo. Ale koberec byl měkký a vojáček řídil spřežení dovedně a opatrně. Nehnal koně do trysku a neriskoval, že by se mohli splašit. Z žebřiňáčku byl utěšený rozhled.

V oddělení panenek to gumka znala. Jen si neuvědomovala, že je tak veliké a že tam má takové množství kolegyň a kamarádek. Projížděli zástupy tančících a dovádějících postaviček. Jeli opatrně a co chvíli zastavovali. Vojáček gumku představoval svým známým. Skoro o každém znal pěknou pohádku. To byly jejich životopisy. Většinou se za ně nemuseli stydět, zvlášť Český Honza, rytíři a stateční princové. Jen s vlkem, černokněžníky a zlou kněžnou to bylo horší.

Dobré známé vojáček pozval, aby si přisedli. Tak měla gumka brzy na žebřiňáčku společnost.

Odbočili přes práh do oddělení zviřátek. Všecko, co se potká ve volné přírodě bylo tady ze dřeva, z plyše, z plechu, z gumy nebo z umělé hmoty. Od maličkých rosniček až po ohromné nafukovací žraloky do bazénu, od Miky Mause po draky se sedmi hlavami, kterým ze chřtánu sršely jiskry jako před chvílí z tanku. Byli tu něžňoučcí malí tygříci i strašní velcí pavouci s hrozivými kusadly. Když se mačkal měchýřek na šňůrce, skákali. Místnost byla plna lahodného zpěvu slavíků – píšťalek, jež se plnily vodou. Plyšový medvěd Míša spokojeně pochrupoval na houpacích kohoutech, kteří se ho ani trošku nebáli. Byla tu zoologická zahrada, které se nevyrovná ani ta v Tróji. Kromě velbloudů, slonů, lvů, nosorožců a takové běžné čeládky tu měli nejen onu výše zmíněnou sedmihlavou saň, ale i luční kobylku s chomoutem a koňským postrojem, která táhla vozík. Viděli jste už v některé zoo takové exempláře?

Žebřiňáček uháněl oddělením dětských pokojíčků, loutek a divadélka, oddělením lodí, kde kotvilo několik nefalšovaných pirátských plachetnic. Visely na nich zlopověstné vlajky s lebkou a zkříženými hnáty.

Piráti se bavili sami pro sebe. Ostatní hračky se jich stranily. Seděli okolo ohně, přidržovali u úst dřevěné lahve, na kterých bylo napsáno „Rum“ a zpívali obhroublé písně se samým „johohóóó“. Rozkládali na kolenou mapy pustých ostrovů s ukrytými poklady. Šeptem se radili o dalších loupežných výpravách.

Když okolo zadrkotal žebřiňáček, pirát s dřevěnou nohou a černou páskou přes levé oko sáhl za opasek pro bambitku. Jen co však zahlédl vojáčka a na jeho červených kalhotách namalovanou šavli, se schlíplýma ušima se ukryl mezi podařené kumpány. Rychle schovávali mapu s pokladem kapitána Flinta. Společnost na žebřiňáčku je však přehlížela jako vzduch a ujížděla do oddělení letadel, vzducholodí, raket a balonů.

Navštívili ještě místnost pro kutily. Byly tam srovnány řady kleští, kladívek a pilníků. Gumku jako každou mladou ženu nejvíc zaujaly pračky, žehličky a šicí stroje. Všechny se vešly do dětského pokoje.

Když chtěl vojáček obrátit spřežení do oddělení zbraní, gumka odmítavě zamávala oběma rukama. Přemlouval ji, sliboval, že jí všechno jako odborník vysvětlí. Ne. Nechtěla. Dala přednost síni knížek. Tam všichni z povozu vystoupili a posadili se do kruhu kolem staré babičky. Ta si nasadila brýle (sice bez skla, ale v pohádkách to tak stačí), otevřela knížku od Boženy Němcové a četla o Sněhurce a sedmi trpaslících. Gumka, vojáček a všichni jejich přátelé seděli tiše jako myšky, ani nedutali a poslouchali a poslouchali.

Ani si nevšimli, že noc odchází, pouliční světla za okny zhasínají a probouzí se nový den.

Překvapilo je zarachocení klíče v zámku. To byl shon. Rychle na žebřiňáček a vojáček práskl do koní. Horečný chvat nastal v celém hračkářství. Panenky naspěch uklízely míče, stavební kostky a kočárky. Gumka vyšplhala na svou poličku. Její sestřičky už tam seděly, opřené jedna o druhou s nevinným výrazem v modře namalovaných očích. Ve chvilce to vypadalo, jakoby se tu za celou noc vůbec nic ani nepohnulo.

Jen jeden nafukovací hroch, takový tlustý nemotora nestačil se pověsit na provázek ke stropu a zůstal ležet na zemi uprostřed uličky. Stalo se mu to tenhle týden už podruhé.

„Zase se utrhl,“ poznamenala jedna prodavačka ke druhé. „Musíme mu dát pevnější šňůrku.“

Přinesla schůdky a hrocha pověsila.

Za chvíli se obchod otevřel a začali přicházet první zákazníci.

Gumové srdíčko naší panenky se vždycky rozbušilo, když procházela okolo nějaká holčička a prohlížela si ji. Ale většina dětí byla okouzlena velikými pannami s bohatou parádou a po gumkách jen pohledem bez zájmu přejížděla. Gumka byla čím dál smutnější.

Tu zaslechla, jak se nějaká paní ptá prodavačky: „Nemáte, prosím vás, takovou nějakou menší panenku? Nejlepší kdyby byla gumová.“

„Ne. Myslím, že takového tu nic není,“ odpovídala prodavačka, která tu pracovala první den. „Ale máme tady překrásné veliké chodící panny, které se dají česat. Pojďte se podívat.“

Gumce bylo do pláče. Ta paní hledala právě takovou panenku, jako byla ona a ta prodavačka ani neví, že celá rodina gumek je tu pár kroků od ní. Měla sto chutí vykřiknout: Tady jsme. Ale věděla, že to si dovolit nemůže. Ve dne a před lidmi se musí tvářit, že je bez života. Je to utrpení!

Naštěstí paní se nenechala lehce odbýt. Procházela se podél vystavených hraček a pozorně si je prohlížela.

„Tady je to, co hledám!“ řekla si pro sebe polohlasem a zastavila se před gumkami.

Natáhla ruku a vzala z poličky právě naší gumku. S tou se štěstím zatočil svět. Vzápětí ji ale čekalo rozčarování. Paní ji zase postavila zpátky a brala do ruky a prohlížela jednu panenku po druhé. Obracela je a uvažovala. Nakonec se ale rozmyslela, vrátila se k naší malé gumce a šup s ní do košíku. Gumka se sotva stačila rozloučit se sestřičkami a už byla u pokladny. Zabalili ji, paní ji zaplatila a vložila do tašky.

Potom gumka cítila, jak se pohupuje, jak ji paní nese ulicemi. Na něco se paní postavila, mírně se to pohybovalo a klesalo dolů. Byl to eskalátor v metru. Pak jeli vláčkem, který často zastavoval. Vždycky se ozvalo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice...“ a následovalo jméno, ale gumka se ještě ve městě nevyznala.

Vystoupily z vláčku a vyjely eskalátorem. Paní ji zase chvilku nesla. Když se zastavili a zaharašily klíče, gumka trošíčku poodhrnula papír, do kterého byla zabalená a jedním očkem z tašky vyhlédla. Uviděla domek uprostřed zahrádky.

Vyhlížela nedočkavě děti, ale v zahradě i v domku – nikdo. Asi jsou ve škole – pomyslela si.

Paní ji vyňala z tašky a schovala do skříně. To bude překvapení, až se děti vrátí, těšila se gumka a už se nemohla dočkat.

Hodiny ubíhaly, v pokoji se stmívalo, po domě se ozývaly hlasy, ale stále to byli jen dospělí lidé a děti nikde. Nastala noc. Přišel druhý den a druhá noc, třetí den a třetí noc a o dětech ani zdání.

Zapomněli na mne anebo žádné děti nemají, přemýšlela gumka a dala se do pláče.

„Kdopak to tady bulí?“ ozval se tenký pištivý hlásek. Přicházel od psacího stolu. Gumka se zaradovala, že tu snad přece jen není úplně sama. Ještě ze setrvačnosti dvakrát, třikrát zaštkala a uplakaným hlasem řekla: „To jsem já, gumová panenka.“

„Kde jsi, odkud jsi se tu vzala? A proč natahuješ moldánky, co se ti stalo?“vystřelil na ni pisklavý hlásek několik otázek najednou.

„Jsem ve skříni, zabalená do papíru, jak mne paní koupila v hračkářství. A že pláči? Těšila jsem se, jak si budu hrát s dětmi a teď na mne zapomněli.“ Panence zase začaly kanout slzičky.

„Ale nezapomněli, blázínku. Babička tě jistě koupila pro Peťku a schovává tě pro ni. Jak maminka Peťu přivede, budete si hrát.“

„A je ta Petruška hodná? Netrhá panenkám ruce a nohy a nenechává je ležet, kde jí z ruky upadnou?“

„Neboj. Je docela prima a hračky má ráda.“utěšoval gumku tenký hlásek.

„Kdo jsi vlastně ty? Ani jsi se nepředstavil!“ vzpomněla si gumka.

„Pardon, nemyslete si, že jsem nezdvořák a nevím co se sluší a patří, když mluvím s dámou. Jsem, prosím, zelené prasátko z umělé hmoty. Ale nejsem jen tak ledajaké prasátko. Procestovalo jsem hnedle celý svět a jsem neobyčejně zkušené a moudré. Když se chystá děda na cestu, babička mne vždycky přibalí do kapsy u pyžama. Pro štěstí. Stojím pak v cizině na nočním stolku, hned vedle budíku. Můžete se ho zeptat. Cestujeme spolu Už jsme byli v Paříži, v Londýně, v Rio de Janeiro...“

Chlubivý hlas byl přerušen smíchem z desítek hrdélek. „Prasátko se zase vychloubá,“ ozval se hluboký bručivý hlas. „To dělá vždycky, když přijde někdo nový. Na to si zvykneš“.

„Nech si to, medvídku, jóóó?“ ohradilo se nakvašeně prasátko. „Bylo jsem všude a všechno vím, abys věděl. A všemu rozumím. Na všech cestách jsem hrozitánsky důležité. Někdy mne napadá, jestli vlastně jezdím já s dědou, nebo děda se mnou. O koho má babička větší starost, kdo je důležitější? Vždycky klade dědovi na srdce: Ať tam to prasátko nezapomeneš. Ještě nikdy si nedělala starosti, zda někde v těch vzdálených končinách nezapomenu já dědu. To by zřejmě takové neštěstí nebylo.“

Chlubivému prasátku se hodně nasmáli. Gumka se sebe shodila papír, pootevřela dveře u skříně a vyskočila na koberec. Figurky ji obklopily. Kromě prasátka a medvídka se seznámila s hliněnou kočkou a tlustým dřevěným panáčkem z popelníku. To byly postavičky z psacího stolu. Pak přiběhly figurky z obrázků, které Peťa namalovala. Připojily se ještě desítky králů, princezen, rytířů a jiných lidiček a zviřátek z pohádkových knížek. Každý znal spoustu zajímavých příběhů a bylo to vyprávění na mnoho hodin.

V nejlepší zábavě je vyrušil hlahol hlasů na schodišti. Figurky se rozprchly, ale gumka už se samoty nebála. Domem se rozléhal zvonivý dívčí smích.

Dveře u skříně se otevřely a Petruščina babička vyňala a rozbalila dárek. Rozzářené děvčátko chytilo panenku do náručí, přitisklo ji na prsa a samou radostí s ní hopkalo po pokoji.

„Ta je krásná. Děkuji ti, babičko.“ A mlaskla pusa.

„Jak jí budeš říkat, Peťo?“

Děvčátko se krátce zamyslelo. „Gumka. Prostě – Gumka. To je hezké jméno, ne?“

„Mohla bys jí říkat Jenoféfa, nebo Klotilda, nebo Brunhilda,“ozval se vážný mužský hlas.

Gumka se polekala. Ta jména se jí ani za mák nelíbila. Peťka se smála. Znala dědův vážný tón a věděla, že si dělá legraci.

V následujících dnech nastaly gumce zlaté časy. Peťa si s ní hrála od rána do večera. Zkoušela jí šatičky všech ostatních panenek, vařila jí všelijaké dobroty na plechovém dětském sporáčku, pekla jí bábovky na pískovišti. Posadila všechny hračky na gauč a hrály si na školu. Učila je číst písmenka a počítat do pěti. Když byli žáci hodní, vyprávěla jim pohádky. Nejhezčí byla o princezně, kterou unesl drak, ale Honza ji vysvobodil.

Kolektiv hraček v dětském pokojíku přijal mezi sebe gumku mile a přátelsky. Bylo jich tu méně než v hračkářství, ale o zábavu a legraci nouzi neměly. V noci tu spala Peťa, ale ta se neprobudila, ani když medvídek nemotora strčil do židle, nebo když slon-pokladnička rozsypal krabičku se skleněnými korálky a panenky, pejsci, kocouři, žabák, zviřátka z hliněné zoologické zahrady i celé loutkové divadlo sbírali a prolézali pod židlemi, za skříní i pod Petčinou postýlkou.

Když odešel děda s babičkou do města a Peťa do školky, mohly hračky řádit i přes den.

Gumce tu bylo dobře. Jen po vojáčkovi z obchodu se jí občas zastesklo. Kdepak asi je? Koupil ho někdo? Zacházejí s ním děti také tak pěkně, jako Peťa s gumkou?

Když byl hezký den, Peťa uložila gumku do kočárku a vyšli si s dědou do lesoparku. Panenka se musela chovat způsobně a nesměla se ani pohnout. Po očku sledovala spoustu zajímavých věcí. Děti hrály na pěšince kuličky, kluci pouštěli draka a druzí kopali do krásné žlutočervené mičudy. Děda vyprávěl pohádku a právě o gumce. Ale moc si vymýšlel. Panenka už už chtěla zavolat, že to tak nebylo, ale pak se vzpamatovala, šlehla po něm káravě okem a maličko si povzdechla. Ale co, pohádka je přeci pohádka a v té se leccos vymýšlet může.

Jindy si Peťa hrála s kamarádkou Helenkou kousek od domu. Obě vozily kočárek a byly „jako“ maminky. Sedly si ne lavičku a panenky převlékaly. Helenka byla neposeda a brzy ji to omrzelo. Vzala Peťu za ruku a utíkaly na druhý konec trávníku. Kvetlo tam plno pampelišek a vázaly z nich věnečky.

Gumka zatím ležela opuštěná na lavičce. Měla dlouhou chvíli. S Helenčinou panenkou byla špatná zábava. Rostly jí „jako“ zoubky a byla mrzutá. Však jí také maminka-Helenka ovázala tvářičku kapesníkem.

Gumka pozorovala černého psíka. Očichával keře a lavičky a pomalu se přibližoval. Bylo to alespoň něco zajímavého.

Ale počkat! Ten čoklík si už moc dovoluje. Opřel se předními packami o sedadlo a začal gumku drze očichávat. Na takové důvěrnosti neměla náladu. Odtáhla se od něj, ale on byl čím dál tím dovolenější. Pokoušel se jí dokonce okusovat nožičku. To už bylo přece jen moc. Kopla ho do studeného nosu. Její gumová nožka byla ale měkká a psíka to ani trošku nebolelo. Myslel si dokonce, že si s ním chce hrát, popadl ji do zubů a pelášil s ní po parku.

Takové žerty se už gumce vůbec nelíbily. Zapomněla v té chvíli i co smí a co nesmí a volala o pomoc. Leč její hlásek byl slabý a nikdo ji neslyšel.

Pes se dopálil, že nemá pro hru s ním pochopení a upaloval s ní do polí. Zatáhl ji do staré opuštěné kůlny, plné harampádí. Přidržel ji špinavými prackami a začal ohryzávat.

„Nastal můj konec.“ pomyslela si panenka a odevzdaně zavřela oči. Pod psími zuby zapraskaly roztržené šatičky.

Tu se mezi dveřmi ozval cizí hlas: „Co děláš, Alíku? Poď honem, mám prima typ. Vyšpehoval jsem, kam zahrabal Punťa od sousedů šunkovou kost.“ Bylo to proneseno psí řečí, ale hračky, jak známo, jazyk zvířat ovládají a tak tomu gumka rozuměla.

Alíkovi chvíli trvalo, než si ve své nepříliš chytré hlavě zprávu srovnal, ale pak mu to došlo. Nadšením štěkl, vyskočil, nechal gumku gumkou, zavrtěl ocasem a byl ten tam.

Gumka si oddechla, ale jen trochu. Vždyť ten nenechavý Alík se může každou chvilku vrátit. Posadila se a rozhlédla. Kůlna zůstala otevřená. Jak tomu také mohlo být jinak, když tu dveře už dávno nebyly. Vítr je vyvrátil a kluci si z nich udělali ohníček. Panenka rychle slézala z hromady rozdrbaných matrací, na které ji pes zatáhl a námahou vzdychala.

„Kdo to vzdychá? Není tu někdo, kdo by mně mohl pomoci?“ ozvalo se z kouta a hlas připadal gumce povědomý.

„To jsem já,“ řekla, jako kdyby takové stručné sdělení muselo každému stačit. Hlásku v koutě však nestačilo a dožadoval se podrobnější informace:

„Kdo je to »já«, pěkně prosím, že jsem tak smělý?“

„Přece gumka.“

„Jak jste se zde ráčila octnout, slečno gumko?“

„Zatáhl mne sem proti mé vůli strašný Alík. Teď odběhl s druhou psí příšerou ukrást nějakému Punťovi kost. Každou chvilku se může vrátit.“

„Och, slečno gumko, nemůžete mi podat ruku? Mne sem také přivlekl ten zlý Alík. Ještě mně pustil z pusy tak nešťastně, že jsem zapadl hlavou dolů do staré boty a nemohu ani sem, ani tam.“

„S největší radostí vám pomohu. Mějte jen okamžik strpení!“

Gumka přelézala krabice od cukru, nožky jí klouzaly po rozsypaném vápně. V koutě spatřila děravou gumovou holinku, zaklíněnou mezi rezavou drátěnku a předpotopní noční stolek s ulomenými dvířky. Z holinky vyčnívaly červené kalhoty a na nich namalovaná zlatá šavle.

Gumka nebyla vzrušením mocná slova. Vyskočila na noční stolek, uchopila oběma ručkama nohy v červených kalhotách a táhla a táhla co měla sil a ještě trochu víc. Vynořil se modrý kabátek a před gumkou stanul v plné kráse – jen trochu zaprášený – její vojáček z hračkářství.

Dívali se na sebe překvapeně, oba žasli, ale byli šťastní přešťastní. Jeden i druhý měl na jazyku spoustu otázek, ale teď nebyl čas na dlouhé řeči. Popadli se za ruce a utíkali.

Zastavili se až pod šípkovým keřem. Trnité větvičky jim slibovaly ochranu. Kdyby se za nimi psi pustili, do trní by se jim nechtělo. Gumka a vojáček se posadili do trávy a vyprávěli si a vyprávěli.

Zatím co ti dva seděli pod keřem, Petruška ve svém pokojíku usínala s pláčem. Když se s Helenkou vrátily ke kočárkům, gumka nebyla k nalezení. Všechno hledání bylo marné.

„Vidíš, nemáš nechávat hračky pohozené. Někdo ti ji sebral a máš po gumce.“ řekla přísně babička.

Hračky v pokojíčku poslouchaly a byly smutné. Čekaly, až babička s dědou odejdou a Petruška usne a zahájily poradu.

Dlouho netrvala.

„Nezbývá, než jít gumku hledat,“ prohlásil Pinoccio. Protože měl nejdelší nos, všichni uznávali, že má jistě také nejvíc fištronu, čili že je nejchytřejší. Tiše pootevřeli dveře a dlouhý průvod hraček se jako noční přízrak duchů ubíral dolů po schodech a domovními dveřmi na ulici.

Plyšový kocour se ujal velení. Byl největší. Rozdělil hračky do několika skupin a vydaly se pátrat všemi směry. Měsíc a hvězdy jim svítily na cestu. Větší panáčci a panenky šly vpředu a malé za nimi ujížděly v autíčku, na vozíku, na koni a na slonu.

Neocenitelnou úlohu hrál gumový pes Pluto. Měl výborný čich. Našel lavičku, na které si Peťa s Helenkou odpoledne hrály a odtud se neomylně pustil po stopě. Za ním pospíchal plyšový kocour a všechny ostatní hračky.

Ve stříbrném svitu měsíce uviděli tmavou siluetu kůlny. Ozbrojili se klacíky, natrhali si bělotrn kulatohlavý a připravili se na tuhý boj.

Bouda byla prázdná. Psi byli na nočním lupu, nebo je jejich páni doma uvázali. Pluto zavětřil a vedl výpravu dál.

Nemusím vás přesvědčovat, jak radostné shledání na ně čekalo pod šípkovým keřem. Gumka a vojáček spali s hlavičkami na polštářku mechu. Probudil je veselý hlahol. Než se jak se patří probrali a protřeli si oči, už byli v náručí neohrabaného, ale moc hodného kocoura, zlatovlásky a všech hraček, kterých čekala na objímání dlouhá řada.

Cestou domů vyprávěl vojáček své zážitky. Nepořádný kluk ho zapomněl na pískovišti. Dva dny a dvě noci tam ležel v dešti a nepohodě. Pak ho našel toulavý pes a zavlekl do kůlny.

Vojáček už se nechtěl k nepořádnému klukovi vrátit. Prosil Petiny hračky, aby mohl zůstat s nimi. Gumka se také velice přimlouvala. Nebylo to ale třeba. Ani ježibaba z loutkového divadla neměla námitky.

Když se ráno Peťa probudila, nevycházela z údivu. Jak se v krabici s hračkami objevila gumka, kterou už oplakala? Ještě víc ji udivil vojáček. Zaboha si nemohla vzpomenout, kdy a od koho ho dostala. Maminky se raději neptala, aby se jí nesmála a neříkala: Skleróza, skleróza. Z vojáčka měla o to větší radost když viděla, jak se hodí ke gumce a jak jim to spolu sluší.

Gumce bylo ale Petrušky přece jen líto když viděla, jak jí to zmizení a tajemné objevení hraček vrtá hlavou. Počkala, až Peťka usne a pak jí celý příběh do ouška pošeptala.

Když se Peťka probudila, myslela že se jí to zdálo. Byl to hezký sen a ráno ho rodičům a babičce s dědou vyprávěla. Děda to za dobré paměti zapsal a tak se to dobrodružství gumové panenky dovídáte i vy.

Errata:

19.07.2021 08:36