Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mraveneček a vlaštovka na pustém hradě

Vylezl mraveneček na kopeček, rozhlédl se po kraji a smutně si povzdechl.

„Proč vzdycháš, mravenečku?“ zeptala se vlaštovka, která právě letěla kolem.

„Vidím hrad na obzoru. Tak rád bych se tam podíval, ale cožpak já mohu? Mám krátké nožky a ani za celý život bych tam nedošel.“

„Snadná pomoc. Sedni si na mne a donesu tě tam.To je pro mne hračka.“

„Nespadnu? Nejsem na výšky zvyklý. My mravenci létáme jen krátký čas po narození a potom nám křídla upadnou a už běháme jen nízko nizoučko při samé zemi. O takových výškách, v jakých se vznášíš ty se nám ani nezdá.“

„Nic se neboj. Sedni si mi na záda, zavrtej se do peří aby na tebe nefoukalo a pevně se drž.“

Mraveneček poslechl. Mezi peříčky se mu sedělo měkce. Vlaštovka se s ním vznesla do výše, zakroužila a namířila si to rovnou k hradu. Mraveneček vystrčil opatrně hlavu a podíval se dolů. Uviděl pole, louky, les, domky s červenou střechou, děti, psi a kravky na pastvě, všechno maličké jak hračky. Lidé byli jako mravenci a opravdové mravence s takové výšky vůbec vidět nebylo.

Než se nadál, byli na místě. Vlaštovka obletěla jednou, dvakrát hradní věž, kamenný palác s propadlou střechou a hladce přistála na travnatém nádvoří.

„Prohlédli jsme si to a letíme domů,“ spěchala.

„Proč tak honem?“ divil se mraveneček. „Kdypak já se sem zase dostanu?“

„Cožpak ty nevíš, že tady straší?“ udivila se zase vlaštovka.

„To nevím,“ zarazil se mraveneček.

„Nu ano. Mám hnízdo nad zápražím chalupy a vyslechnu leccos, co si lidé povídají. Tady nad hradem je prý každou noc veliká záře a ozývá se odtud strašný rámus. Ráno je všechno netknuté. Na stromech, na keřích, ba ani v trávě není po ohni stopy. Jsou to nějaká zlá kouzla a čáry. Nikdo se z večera a tím spíš v noci na hrad neodváží. Jak se slunko pochýlí k západu a na nebi se objeví první hvězdička, každý upaluje, aby byl od hradu co nejdál. A teď už pojď. Vidíš, že se připozdívá. Vychází měsíc a je nejvyšší čas, abychom vzali nohy na ramena.“

V mravenečkovi se probudila zvědavost. Teď teprve se mu domů nechtělo. Začal žebronit: „Víš co? Schováme se a uvidíme, co se tu v noci děje. Co se nám může stát? Jsme malí a nikdo si nás nevšimne.“

Vlaštovka nechtěla o něčem takovém ani slyšet.

„Mám v hnízdě čtyři malá písklátka a nechci, aby z nich byli sirotci. Když tu chceš mermomocí zůstat tak si zůstaň, ale já letím pryč. Ráno se pro tebe vrátím.“

Mraveneček byl odvážný, pokud tam byla vlaštovka s ním, ale když zůstal sám, začal mu běhat mráz po mravenčích zádech. Ale co si nadrobil, to měl. Zalezl do hluboké škvíry mezi kameny v hradní stěně a samým strachem za chvíli usnul.

Probudil ho hluk. Opatrně vyhlédl z úkrytu a co spatřil? Na nádvoří plál oheň a celá zřícenina byla osvětlená jako ve dne. Plameny šlehaly z široké díry mezi kameny a odtud vyskakovali – čerti. Jeden byl ošklivější a špinavější než druhý. Nejoválenější a nejrozdrbanější měl rezavou plechovou korunu na hlavě. Nebylo pochyb, že je to sám pekelný panovník a vládce všeho zlého – Lucifer.

Vyrojilo se těch černých a nazrzlých uličníků na dva tucty. Jeden přes druhého se hrnuli rovnou do hradního paláce. Mraveneček se lekl, že běží k němu a rychle se přitiskl hlouběji do škvíry. Ale čerti měli jiné starosti, než prohledávat dírky ve zdi. Jeden z nich zapíchl vidle mezi kameny travou prorostlé dlažby, zapáčil a v té chvíli se země rozestoupila. Z otvoru se rozlila záře zlatých a duhových barev. Mravenečka na chvilku skoro oslepila.

Když si promnul oči a drobátko se z úkrytu vyklonil, úžasem nechal mravenčí pusinku otevřenou. V podlaze paláce zel otvor do prostorného sklepení, plného nejvzácnějších pokladů. Mísy a poháry byly plné diamantů a smaragdů, safírů a perel. Ležely zde kupy diadémů, náhrdelníků, prstenů, vzácných zbraní a štítů, zlatých a stříbrných křesel. Z truhlic přetékaly řetězy posázené drahokamy, umělecky kované drahocenné pásy. Na hromadách ležely přilbice, pancíře, koňské postroje, bohatá sedla. V koutech stály vzácným dřevem vykládané a stříbrem a zlatem kované kočáry. Mravenečka z té nádhery až oči bolely.

Čerti se pustili do divokého tance. Křepčili okolo díry v dlažbě, metali kozelce, skákali po hlavě do hromady pokladů jako žáby do tůně, vyhazovali plné vidle klenotů. Váleli se ve zlatě, ovazovali si chlupaté boky brokátovými suknicemi, potýkali se šavlemi, které zářily nejdražšími kameny, nasazovali si královské koruny, házeli si ohromnými achátovými, malachitovými a alabastrovými vázami jako míčem a kopali do nich zablácenými kopyty. Prali se o nejkrásnější kousky, kousali se, škrábali, kopali, trkali do sebe jako berani a vzápětí nejdražší věci odhazovali mezi lebedu a kopřivy. Počínali si jako smyslů zbavení.

Uprostřed největšího dovádění, tancování, hopsání, strkání a trkání zamečel Lucifer jako kozel: „Ne-e-ezapome-e-eňte, že nejvzácnější poklad a úlovek máme v hradní vě-e-eži.“

Na to propukl pravý čertovský jásot a pekelníci vyváděli, pokud to bylo možné ještě větší skopičiny než před tím.

Říkává se, že čeho je moc, toho je příliš. Mraveneček zpočátku nad tím čertovským řáděním strachy trnul, ale když to trvalo dlouho, začal se nudit. Nejprve párkrát zívl a pak na něho přicházela ze samého ohlušujícího rámusu dřímota.

V tom zakokrhal ve vesnici pod hradem kohout. Do čertů jako když střelí. O překot naházeli všechnu nádheru do jámy. Nejumouněnější pekelník dupl kopytem a země se nad pokladem zavřela. Jeden čert za druhým udělal na nádvoří šipku po hlavě do otevřených plamenů a i zde v příští chvíli jako by díra v zemi nikdy nebyla. Nastalo v okamžení takové ticho,že se z toho mravenečka až ouška rozbolela. Jen v korunách borovic šuměl ranní větřík.

Mraveneček si načechral mech pod hlavou a konečně se mohl v klidu vyspat.

Probudilo ho úzkostlivé švitoření. To ho vlaštovička hledala a už měla strach, že se ztratil.

Kuk – udělal na ni a vystrčil tykadýlko z úkrytu.

„Ty uličníku. Já tady o tebe strachy trnu a ty jsi samá legrace. Tak vyprávěj, co se v noci dělo. Už se nemohu dočkat,“ šveholila vesele vlaštovka, když viděla kamaráda živého a zdravého.

Mraveneček vyprávěl a jak to mají všichni maličcí tvorové ve zvyku, trochu si přidal. Hlavně několikrát opakoval, že se ani drobátko nebál a že kdyby byli čerti sami neutekli, zrovna se chystal, že se do nich pustí a vyžene je.

Vlaštovka poslouchala. O jeho vychloubání si myslela své, ale nepřela se s ním. Když domluvil, zeptala se na to nejdůležitější:

„Co to mělo znamenat, že mají nejcennější poklad ve věži?“

„To nevím, to neříkali. Asi tam mají nějakou královskou korunu, nebo něco takového. Co jiného by to mohlo být? Však se tam můžeme podívat.“ Mraveneček byl plný srdnatosti, vlaštovka byla opatrnější, ale pomyslela si: čerti jsou pryč, je bílý den a co se nám může zlého přihodit? A šli. Vlastně letěli.

Vznesli se nad pevnostní hradby a přistáli v okénku věže. Stála na skále nad korunami smrků a jedlí. Vyhlížela temně a podmračeně. Nezapřela, že v ní bývalo vězení a hladomorna.

Mříže v okénku nebyly pro naše malé přátele žádnou překážkou. Prohlíželi si špatně osvětlenou kruhovou místnost a uviděli na kamenné podlaze masivní, železem okované padací dveře. Zpod nich se ozývaly slabé vzlyky.

Vlaštovka a mraveneček se zaposlouchali a opravdu, nemýlili se, někdo tam dole plakal. Vypadalo to jako hlásek děvčátka.

Vlaštovka se pokusila padací dveře zobáčkem pootevřít, ale kdepak. Byly příliš těžké. Silný muž by s nimi sotva pohnul. Kromě toho na nich visel ocelový zámek. Co teď?

„Počkej, podívám se tam.“prohlásil statečný mraveneček. Div že samou rozhodností vlaštovku neodstrčil a vlezl do štěrbiny mezi prkny.

V první chvíli neviděl ve tmě nic. Když si na příšeří trochu zvykl, spatřil, že se ocitl ve sklepení, vytesaném do skály. Bylo tam chladno, až ho zamrazilo. V koutě se něco bělalo. Dvěma, třemi skulinami v padacích dveřích pronikala shora špetka světla. Za chvilku rozeznával, že to bílé jsou šaty a v šatech děvčátko. Sedělo na vlhké hliněné podlaze a ramínka se mu otřásala pláčem.

„Neplač,“ oslovil ji mraveneček, „dovedeme tě k mamince a k tatínkovi.“

Dívenka polkla poslední vzlyk a udiveně se rozhlížela.

„Kde jsi, já tě nevidím.“

„Tady jsem, nad tebou, pod škvírou v padacích dveřích.“

„Ty jsi neviditelný?“

„Ne, neviditelný nejsem, ale nejsem moc veliký. A jsem černý, takže je mne potmě špatně vidět.“

„Černý? To jsi čert? Jeden z mých trýznitelů? Přišel jsi se mi vysmívat?“ A holčička už se pouštěla znovu do pláče.

„Počkej, nebreč. Jakýpak já jsem čert. Jen maminka mi tak někdy říká, když zlobím. Nemám ale ani rohy ani kopyta, ani dlouhý červený jazyk. A hlavně nejsem takový zlý jako čerti. Jsem mraveneček.“

Z toho sdělení nemělo děvčátko vůbec žádnou radost. Zklamaným hláskem opakovala: „Mraveneček? A já bláhová jsem už měla radost, že mne vysvobodíš.“

„Vysvobodím, neboj se. Jen mi pověz, komu mám dát zprávu, kde jsi uvězněná. Přivedu pomoc.“

„Koho ty bys mohl přivést. Než bys doťapal za tatínkem na královský zámek, trvalo by to roky a ze mne by už byla stará babička. Pokud bych tu samým trápením neumřela. Kdo ví, co se mnou ti rohatí za den, za dva udělají.“

„Nejsem tu sám. Čeká mne kamarádka, vlaštovka. V hlavním městě jsme, než si utřeš poslední slzu. Jen mi dej nějaké znamení, aby mi tatínek král uvěřil, že nesu zprávu od tebe.“

Princeznička ochotně sňala prstýnek s červeným kamínkem. Mraveneček seběhl dolů po stěně a pokusil se prstýnek zvednout. Ale marná snaha. Jen se pod ním prohnul, div se nepolámal. A stejně – jak by ho protáhli uzounkou štěrbinkou mezi prkny? Našli řešení. Princeznička si vytrhla pár zlatých vlasů a svázala je nitkou ze sukénky. To už mraveneček unesl a mezi prkny provlékl.

Ani nemusel vlaštovce vysvětlovat, co je třeba udělat. Poslouchala s ouškem na padacích dveřích a celý rozhovor slyšela. Mraveneček vklouzl do vlaštovčina peří a už se vznášeli pod modrou oblohou. Opatrně se vyhnuli luňákovi, který kroužil nad lesy a vyhlížel kořist. Prolétli údolím potoka a dostali se k řece. Ta je bezpečně dovedla až do hlavního města. Letěli rychleji, než plynula voda a už byli nad zlatými báněmi zámku Na cimbuří přecházely stráže, ale vlaštovky si ani nevšimly.

Vlétla otevřeným oknem přímo do královských komnat. Bylo tu mnoho nádhery, ale na prohlížení nebyl čas. Proplétala se mezi křišťálovými lustry a sametovými závěsy z pokoje do pokoje.

Král seděl smutně v křesle, hlavu opřenou v dlaních.

„Pane králi, nezoufej, neseme ti dobrou zprávu!“ zavolal mraveneček zvonivým hláskem a vlaštovička k tomu zatrylkovala.

Král zdvihl překvapeně hlavu a rozhlížel se. Kdo ho to v prázdné místnosti oslovil?

„To jsme my, vlaštovička a já, mraveneček. Našli jsme tvou ztracenou princeznu. Čerti ji trápí na pustém hradě v lesích. Podívej se, tady jsou její vlásky a nitka z bílých krajkových šatů.“

Krále nebylo třeba dlouho přesvědčovat. Ani se nedivil, že malý mravenec mluví lidským hlasem. Věděl, že je králem z pohádky a byl na leccos zvyklý. Zatleskal, seběhli se sloužící a než bys napočítal třikrát do sta, vyrazila ze zámecké brány tryskem skupina jezdců. Nad nimi poletovala vlaštovka a na červené semišové králově rukavici se pevně držel malý mravenec. To byli dva nejdůležitější členové družiny. Ukazovali výpravě cestu.

Než se měsíc vyhoupl nad hraniční hory, byli na místě. Těžko se dá vypsat šťastné shledání tatínka s dcerou. Král nekrál a princezna neprincezna, táta je vždycky táta a holčičky jsou tak trochu (nebo kapánek víc) tatínkovi mazánci.

Shledáním historka neskončila. Zbrojnoši odvedli koně do podhradí a poschovávali se v sutinách paláce a mezi černým bezem. Nadešla noc. Na nádvoří se otevřela zem a vyskákala banda umouněnců. To jste měli vidět ten výprask! Z čertů jen chlupy lítaly. Než se vzpamatovali a naskákali horempádem zpátky do plamenů, dostali jich nepočítaných. Zem za sebou přirazili tak rychle, že to poslednímu rarachovi přiskříplo oháňku. Jeden z rytířů si ji odsekl na památku. Nosil ji pak připnutou na přilbě. Král mu ji udělil jako dědičný znak do rodového erbu.

Čerti si ten výprask tak dobře pamatovali, že o nich od té doby nikdo po celé zemi ani neslyšel. Jen v pohádkách.

Vzácný poklad v hradním paláci nechal král vykopat. Protože byl panovník spravedlivý, vrátil klenoty těm, komu je čerti ukradli. Za několik drahocenných předmětů, o něž se nikdo nehlásil dal postavit pěkný dům se zahradou pro děti, které neměly maminku a tatínka, ani babičku a dědečka, kteří by se o ně starali.

Nejbohatší odměnu nabídl mravenečkovi a vlaštovičce. Mohli si vybrat, co si budou přát. Ujistil je, že splní každé jejich přání, že jim dá s největší radostí všecko všecičko, co si jen vzpomenou.

A oč myslíte, že si řekli?

O nic. Docela nic nechtěli. Král jim nabízel několikaposchoďový dort se šlehačkou, jezírko nejlahodnější jahodové šťávy, hrad z čokolády, několik vozů bonbonů. Ne, nechtěli. Poděkovali. Odmítli tři pokoje panenek, které samy chodí a mluví, pohádkové knížky, které se samy čtou nahlas, pastelky, které samy malují, na co se jen podíváš.

Nechtěli zkrátka nic. Vůbec nic. Měli radost, že pomohli hodným lidem a to pro ně byla největší odměna.

Král se jim však přece odvděčil a věru královsky. Na všech lesních cestách nechal vyvěsit oznámení a ve všech městech vyhlásit, aby lidé chránili mraveniště a vážili si mravenců, neboť to jsou velice užiteční tvorové. A vlaštovky si mohou od té doby stavět po celém království hnízda nad prahem všech lidských obydlí a každý ušlechtilý člověk je má rád.

Errata:

19.07.2021 08:36