O královně Tamaře
|
Vítej, návštěvníku!
|
O královně Tamaře
|
Na strmém skalisku čněl kamenný hrad a pod ním leželo bohaté město. Protínala je dravá řeka, nesoucí kalné vody z horských sněhů a ledovců.
V zemi vládl starý král. Žena mu před lety zemřela a zanechala mu jedinou dceru. Litoval, že nemá syna, kterému by předal žezlo, až se jeho dny naplní. Vychovával proto alespoň princeznu Tamaru jako chlapce.
Jezdila výborně na koni v mužském sedle i bez sedla. Její šipka, vypuštěná z kuše zasáhla orla vysoko pod oblaky. Šplhala po skalách, neváhala přeplavat divoký proud. Po večerech seděla s otcem u krbu a četla mu z letitých knih, plných moudrosti.
Království žilo v míru a pokoji. To až do dne, kdy vzplály strážní ohně na hraničních horách. Jejich dým ohlašoval, že se průsmyky valí pohroma. Nepřátelská vojska plenila a pálila města a vesnice. Odvlékala muže, ženy i děti do otroctví. Běda tomu, kdo se jim postavil. Nešetřila starce ani stařeny. V jejich stopách zůstávala krev, popel a slzy.
Strašná zvěst letěla po celé zemi. Zástupy rytířů, ozbrojenců i prostých lidí spěchaly do hlavního města. Pastýři zanechávali stáda ženám a dětem, rybáři opouštěli sítě na břehu jezer a řek, rolníci odcházeli z nedooraných polí. Brzy jich stanuly nepřehledné řady před bránou hradu. Lidé byli odhodlaní svést s uchvatiteli zápas na život a na smrt.
Starý král seděl v kamenné síni a svíral hlavu v dlaních. Bojové oddíly před hradem na něho čekaly. Jeho místo bylo v jejich čele. Jak mohl vystoupit na koně a zdvihnout meč? Jeho síly byly jako pára nad řekou. Stěží se dokázal bez cizí pomoci zdvihnout z křesla.
Stanula před ním Tamara.
„Otče, povedu vojska místo tebe.“
„Děvče, jak bys mohla? Cožpak to je úloha pro ženu a ještě k tomu dítě?“
„Chválíš mne, že jezdím a šermuji lépe než zbrojnoš.“
„Pusť tu pošetilost z hlavy. Cožpak by lidé přijali takového vojevůdce?“
„Pod pancířem brnění a za spuštěným hledím se záměna nepozná.“
„Nemohu klamat lidi a postavit jim do čela nedospělé děvče.“
„Co zbývá? Každou hodinu strádají tisíce. Nepřítele musíme zastavit.“
„Válka není lov se sokolem. Jak bych tě mohl poslat do takového pekla?“
Dlouho se král bránil. Nejprve nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Pak váhal a kolísal. Nakonec seděl se svěšenou hlavou a marně hledal jiné východisko. Nešlo ani tak o královu válečnickou sílu, o jeho vojevůdcovskou zkušenost. Byl symbolem, korouhví, bez níž hrozila zástupům ztráta sebedůvěry.
S těžkým srdcem sňal se stěny meč.
„Nikdy jsem ti tajemství nesvěřil. Není to obyčejná zbraň. Po kom se rozmáchneš, tomu hlava spadne. Přechází v našem rodu z pokolení do pokolení. Slib, že ho nikdy nezvedneš pro nespravedlivou věc, v dobyvačné válce, k šíření moci a útisku lidí. Kdyby ses jednou jedinkrát něčeho takového dopustila, meč by navždycky kouzelnou moc ztratil.“
Tamara slavnostně slíbila, meč si připjala a s otcem se políbili.
V rytířské zbroji vyjela před bránu. Dav se podivil, jak pevně se drží starý král v sedle. Přivítal ho s radostí.
Příští den ráno vyšlo slunce nad horský hřeben. Údolím se valila lavina nepřátelských vojsk směrem k hlavnímu městu. Jeho přední hlídky se vracely s překvapivou zvěstí. Údolí bylo od jednoho boku po druhý přehrazeno šiky obránců. V čele seděl rytíř na bílém koni. Král? Všichni se domnívali, že je to on. I obránci, které vedl a tím spíš útočníci.
Před řady nepřátelských vojsk vyjel na černém hřebci vládce sousední země. Byl v rozkvětu sil a dmul se pýchou. Domníval se, že na bělouši proti němu sedí slabý stařec. Nadutým gestem vyzval soka na souboj. Boj muže proti muži měl předcházet bitvě tisícihlavých armád.
„Počkej.“ Tamara zdvihla paži.
Mladý král se zpupně rozesmál. „Bojíš se? Chceš vyjednávat? Chceš se vzdát bez boje?“
„Budeme zápasit, ale pod jednou podmínkou.“
Tamara se snažila mluvit hlubokým hlasem, ale příliš se jí to nedařilo. Naštěstí přilba sahající přes ústa hlas měnila.
„Jakoupak máš podmínku? Chceš, aby se někdo z rytířů postavil místo tebe? Bojíš se utkat stejnými zbraněmi? Chceš zůstat na koni a já se mám proti tobě postavit pěšky? Máme se slitovat nad někým z tvých blízkých, až vstoupíme do hlavního města?“
„Ať náš souboj rozhodne bitvu. Nechť už se víc neprolévá krev. Když zvítězíš, jsi pánem země a u nohou ti budou ležet klíče od hlavního města. Když budeš poražen, tvé armády odejdou nejkratší cestou z naší vlasti. Nechají tu všechno, co naloupily a vrátí svobodu lidem, které zotročily.“
Protivník zaváhal. Co jej překvapilo? Byla to odvaha soupeře? Když se rozhodl k dobyvačné výpravě, počítal se starým, nemohoucím panovníkem, a teď se setkává se zmužilostí. Překvapila ho snazší cesta k triumfu, než čekal? Několika ranami vyřídí starce a celá bohatá země bude jeho. Nebo ho zmátl podivný hlas, který zněl chvílemi dutě a pak zase až s dětskou jasností?
Zarazil se jen na okamžik. Velkoryse se rozmáchl železnou rukavicí. „Budiž podle tvého.“
Oba jezdci vyrazili proti sobě. Řady válečníků se ještě ani nesoustředily na vzácnou podívanou, pokládaly první rozjezd spíše za předehru – a bylo po boji. Nepřátelský král se válel bez hlavy pod kopyty černého hřebce.
Útočníci pochopili, že je bitva ztracena. Zmocnila se jich panika. Ústup se proměnil v útěk. Ani jim nebylo třeba připomínat, že za sebou mají zanechat, co naloupili.
Tamara se slavně v čele vojsk vracela do sídelního města. Před branami stanuli překvapením. S hradu visely černé prapory.
Proč? Přinesl snad někdo falešnou zprávu, že bitva skončila porážkou? Městem šlo jedněmi ústy: Král zemřel.
Co je to za nesmysl? Jak mohl zemřít, když právě přijíždí za jásotu vítězného vojska?
Tamara v hlubokém smutku sňala přilbu. Po pancíři se rozlila záplava černých vlasů. Dívčí ramena se otřásala pláčem. Dav zahučel údivem.
V příštích dnech prožívali lidé ve městě a v celém království rozporné pocity. Radost z vítězství, smutek nad smrtí panovníka a hoře ze spouště, kterou po sobě nechal nepřítel všude, kudy prošel. S vděčností hodnotili statečný čin princezny. Během celého tažení se osvědčila nejen jako odvážný, ale také jako moudrý člověk.
„Zvolme Tamaru královnou,“ volaly průvody, které procházely městem. „Ať žije královna Tamara.“
Děvče chvílemi nevědělo, zda jí kanou po tvářích slzy lítosti nad smrtí tatínka, nebo radosti, že ji lidé mají tak rádi.
Na přání většiny se ujala vlády. Její mládí nebylo na překážku, aby panovala úspěšně. Ani nejvzdělanější a nejzkušenější mocnář nemůže rozumět všemu. Obklopila se moudrými rádci. Netrpěla okolo sebe pochlebníky, patolízaly a kariéristy. Myslela především na prospěch lidí a teprve potom na sebe. Země prospívala.
To však nedalo klidně spát sousednímu vladaři. Nemohl zapomenout na potupnou smrt otce. Kdykoli mu vytanula na mysli, skřípal zuby zlobou. Prahl po pomstě. Pokládal za nesmírnou pohanu, že jeho otec, proslulý vítěz turnajů i válečných dobrodružství, skončil před zraky armády rukou děvčete.
Sotva se usadil na trůně, začal chystat odvetu. Chtěl mít vítězství jisté a nešetřil lidmi ani penězi. Měsíc od měsíce rostly síly pěšáků i opancéřovaného jezdectva. Z kostelních věží nechal strhnou zvony a z drahého bronzu lít děla. Rostla armáda, která neměla obdoby.
Na jaře se zazelenaly v Tamařině království horské stráně. V lesích rozkvetly petrklíče a u potoků blatouchy. Na pastvinách zabečela tenkým hláskem čerstvě narozená jehňátka. V té době na hraničních horách opět vzplály zlověstné ohně. Do země znovu vtrhl nepřítel, tentokrát se znásobenou silou i neurvalostí
Tamara už nemusela nikoho přemlouvat, aby jí bylo dovoleno postavit se do čela obránců. Neskrývala tvář za spuštěným hledím přilby. Lidé k ní měli důvěru jako k rozumné panovnici a zdatnému vojevůdci.
I tentokrát chtěla zabránit zbytečnému krveprolití. Věděla, že v armádě nepřítele je mnoho vojáků nedobrovolně. Nedychtili po plenění a vraždách, ale byli přinuceni pány, šlechtou a králem.
Když obě armády proti sobě stanuly na travnatém návrší mezi lesy, vyzvala Tamara nepřátelského krále na souboj. Toho však nebylo vidět. Byl příliš zbabělý. Schoval se za železnou jízdu, za naježený les halaparten, za jícny bronzových moždířů.
„Kupředu, nečekejte na nic, bijte je!“ křičel král se zaječím srdcem až modral a hlas mu přeskakoval. „Trubači trubte k útoku. Bubeníci bubnujte. Děla salvou pal!“
Tamara pochopila, že není zbytí. Rozmáchla se a kouzelný meč porážel nepřátele jak kosa lán obilí. Nepomohly štíty, ocelová brnění, ani masivní kanony, pod které vyděšení kanonýři zalézali. Ve chvíli bezhlavě prchalo, co z nepřátelského vojska zbylo. V trávě a v loužích se válely rytířské přilby s volavčím peřím, meče se zlatou rukojetí, vyšívané praporce z brokátu.
Král utíkal první. Před chvílí se schovával, ale teď ujížděl v čele trosek své armády. Jeho hřebec s červenou čabrakou nebyl k dostižení.
Tak skončila druhá nepřátelská válečná výprava do Tamařina království.
Konečně bude klid, říkali lidé a vraceli se ke své práci. Tamara pověsila meč na jeho staré místo na zdi a doufala, že už ho nikdy nebude muset sejmout. Všichni si oddechli.
Nikoli však nepřátelský král. Novou válku si nepřál, věděl, že by nedopadla o nic lépe, než dvě poslední. Jeho touha po pomstě však nebyla o to menší. Rostla do obludných rozměrů. Dnem i nocí se mu rojily v hlavě fantastické plány, jak Tamaru zničit.
Zavolal do tajného kabinetu nejoddanější nohsledy a několik dní se s nimi radil. Byli to darebáci, kteří si co do špatnosti s králem nezadali. Výsledek jednání podle toho vypadal. Král kumpánům slíbil, že když se dohodnutý záměr podaří, čeká každého z nich pohádková odměna. Oči jim svítily chtivostí, když v hlubokém předklonu pozpátku opouštěli komnatu.
Hranice Tamařina království byly pečlivě střeženy. Záseky v průsmycích hlídali ozbrojení jezdci. Pomezními lesy a planinami procházely hlídky.
U hraniční stráže zastavila karavana kupců z dalekých zemí. Velbloudi a koně byli obtíženi vzácným zbožím. Nesli koberce, látky, tepané nádoby, šperky, drahé jižní koření a vzácná vína. Muži byli oblečeni v cizokrajné suknice a hedvábné pláště. Na hlavách měli turbany se zlatými ozdobami a na nohou jezdecké boty z nejjemnější kůže se zdviženými špičkami.
Vojáci se vyptali na cíl jejich putování a doporučili jim nejvýhodnější cesty.
Obchodníci neměli zájem prodávat v menších městech ani v podhradí tvrzí. Šli s krátkými zastávkami rovnou do hlavního města. Teprve tam sňali ze soumarů objemné balíky, rozvázali provazy a vyložili na tržišti pod hradem takovou nádheru, že oči přecházely.
Na kobercích jasných barev byli vetkáni roztodivní ptáci s bájnými draky, do bohatě členěných ratolestí byly vpleteny nevídané květy. Muži obdivovali sedla z šarlatové kůže, pobitá zlatým a stříbrným kováním. Ženy prohlížely drahé látky, perlové diadémy, zlaté prsteny, náušnice, náramky a náhrdelníky s brilianty, rubíny, safíry a smaragdy. Děti se nemohly odtrhnout od figurek z černého ebenu, vonného santalu a bělostné slonoviny.
Celé město proudilo na tržiště. Kdo neměl peníze aby kupoval, alespoň potěšil oči.
Zpráva o cizích kupcích došla ke královně..Přála si vidět ukázku vzácného zboží.
Než by sokol třikrát obletěl městské hradby spěchali vousatí obchodníci s obtíženými velbloudy do hradního nádvoří. Sloužící pomáhali odnášet plné náruče do paláce.
Tamara se s kupci pozdravila, ukázky si prohlédla, pochválila a pár věcí si vybrala. Mezi jiným překrásný gobelín s obrazem lovce, zápasícího se lvem. Návštěvníky pohostila a rozloučila se s nimi.
Nikdo si nepovšiml, že jich odcházelo z hradu o jednoho méně. Ukryl se v královnině komnatě za závěsem.
Nastala noc. Vetřelec se vkradl do Tamařiny ložnice a přiložil jí k obličeji šátek, napuštěný omamnou látkou. Upadla do bezvědomí. Otevřel okno a dal smluvené znamení. Zavázal bezvládné tělo do gobelínu s lovcem a se lvem a spustil je na hedvábné šňůře k patě strmé hradní a skalní stěny. Opustil komnatu stejnou cestou.
Stráže u městské brány se podivily, když uprostřed noci vyjížděla skupina královniných zbrojnošů. Vykázali se písemným glejtem. Strážní je politovali, že musí místo spánku harcovat do horoucích pekel. Nevěnovali zvláštní pozornost těžkému předmětu na jednom z volných koní.
Poplach na hradě a ve městě nastal teprve ráno. Sloužící dlouho čekali, kdy vyjde královna z ložnice. Komorná několikrát jemně ťukala na dveře, ale nedostala odpověď.
Na tržišti se lidé marně dohadovali, kdy konečně kupci vyloží zboží a zahájí prodej. Stany byly bez života, jen velbloudi, přivázaní k břevnu přežvykovali.
Malý všetečný kluk si první povšiml tenké šňůry, visící podél skalní stěny z otevřeného okna hradního paláce. Když vyšlo najevo zmizení královny a také kupců z tržnice, šňůra napovídala souvislost. Únosci zanechali na místě všechnu zlatou a briliantovou nádheru. Prchali s pokladem nesrovnatelně cennějším.
Nebylo těžké uhodnout, kdo únos zosnoval. Desítky jezdců na rychlých koních vyrazily nejkratší cestou k hraničním přechodům. Bylo však pozdě. Prchající měli náskok několik hodin.
Zákeřný únos vzbudil v celé zemi pobouření. Rytíři byli odhodlaní vytáhnout bez odkladu s celou vojenskou silou a královnu osvobodit. Rozumnější radili k opatrnosti. Hrozilo nebezpečí, že by podlý král nechal Tamaru usmrtit.
Vyjednávali. Nabídli za královnu veliké výkupné. Král se tomu vysmál. Pomsta pro něho byla nade všechny poklady.
Měl strach, že se Tamaru její lidé pokusí stůj co stůj vysvobodit a místo, kde ji uvěznil, přísně tajil.
Čtyři oddaní Tamařini rytíři se převlékli za potulné šumaře a pronikli do nepřátelské země. Táhli od města k městu, od vesnice k vesnici. Krátili zpěvem a báchorkami dlouhou chvíli panstvu na hradech. Měli uši nastražené a snažili se zachytit stopu, která by je dovedla ke královně.
Toulali se krajinou, byli trpěliví, navazovali nitku k nitce, až narazili na celé klubko a rozpletli je. Král věznil oběť v nepřístupné pevnosti vysoko ve skalách. Proniknout tajně za zdi, semknuté do pevného prstence bylo zhola nemožné. Podařilo by se to snad jen za noci orlu, ale ne člověku.
Rytíři odložili převlečení, předstoupili před krále a nabídli své životy za svobodu Tamary. Králi i to bylo k smíchu. „Dříve vytryskne voda z téhle mrtvé skály, než Tamaru pustím.“
„Když voda vytryskne, dáš jí svobodu?“ chytili se jeho slov rytíři.
Král se po nich pohrdavě podíval a ušklíbl se: „Vytesáte do skály studnu?“
„A když ji vytesáme?“
Uzavřeli úmluvu. Král nevěřil, že by bylo v lidských silách dobýt pramen ze žuly tvrdé jako železo a strmící do oblak. A i kdyby, co ztratí? Kdykoli se mu zachce, rozmáčkne čtyři rytíře jako hnidu a dodržet slib ho nikdo nepřinutí.
Rytíři také nebyli prosťáčci. Chápali beznadějnost svého pokusu. Byl to ale jediný způsob, jak mohli alespoň setrvat královně nablízku.
Opatřili si za drahé peníze primitivní nástroje a pustili se do díla. Každý večer klesali vyčerpáním a jizva, kterou vytesali do kamene byla sotva patrná. Ruce měli rozedrané do krve, dláta se třepila a lámala, jejich vůle však byla pevnější, než ocel.
Houževnatost se dočkala odměny. Jednoho večera, když klesli utrmáceni na lože ze slámy, místností se rozlila podivná záře. Stanula před nimi mlhavá postava zesnulého krále, Tamařina otce. Vlídně jim pokynul, jako by je chválil za jejich úsilí a do kouta, kde měli složeny nástroje položil nevelký sochor. Záře pohasla a tajemný duch zmizel.
Rytíři si nebyli jisti, zda to nebylo pouhé zdání. Ale mohou mít čtyři lidé zároveň navlas stejný sen? Mezi nářadím ležel nový sochor. Na pohled nic zvláštního, ale byl to předmět, který tam nikdo z nich nepoložil.
Co ta záhadná návštěva znamenala? Projev uznání? Povzbuzení? I za to díky. S novou chutí se pustili do práce a do trhliny ve skále nasadili nový sochor.
Co to? Skála, která byla ještě včera tvrdá jako pancíř se drolila jako písek. Sochor pronikal kamenem jako rybka vodou, jako šíp vzduchem. Sotva stačili lopatami vyhazovat drť. Brzy museli sestrojit rumpál a džbery plné nalámané žuly vytahovat ze stále větší hloubky.
Kamínek, hozený do jámy už padal mnoho vteřin, člověku se v ní tajil dech a tmu překonávaly pochodně. Několikrát nastavovali lano, aby dosáhlo dna.
Nastal kýžený okamžik: „Voda, voda prýští.“
„Jaký mocný pramen.“
„Rychle ven, než nás zatopí.“
Spěchali na křídlech radosti. Hladina ve studni stoupala tak, že ani nestačili vytáhnout všechno nářadí. Jen kouzelný sochor zachránili.
„Pane králi, voda teče. Skála vydala pramen. Dodržte slovo a propusťte královnu.“
Král nevěřil vlastním očím. Jak dokázali přemoci horu?
Na nádvoří se seběhl celý hrad. Zbrojnoši i děvečky, sluhové i kuchaři, žalářník se svazkem klíčů od podzemních kobek i kastelán. Nabírali do cínových pohárů, do korbelů, do hliněných misek. Pili s rozkoší křišťálovou perlivou vodu, jako by to byl božský nektar. Tekla jim po bradě, po krku, za límce. Smáli se, stříkali po sobě, zapomínali chvilku i na rozdíly mezi pánem a kmánem. Jako by je opojila medovina.
Král stál nad černou hladinou studny, na níž se kýval zlatistý odlesk nebe. Panovačně napřáhl paži. Desatero rukou mu poníženě podávalo naplněnou číši. Kdy pil král obyčejnou vodu? U tabule mu nejvyšší dvorní číšník doléval jen nejdražší vína. Když na lovu zastavil žíznivý u venkovské chalupy, poddaní se neopovážili nabídnout mu něco tak sprostého. Teď cítil na jazyku příjemnou nakyslou chuť. Do studny prýštil léčivý pramen z hlubokých skalních zdrojů.
„Splň slovo a propusť královnu.“
Král jakoby procitl. Obrátil nenávistný pohled na rytíře, kteří tu stáli s rozzářenými obličeji, ještě špinaví, otrhaní, zarostlí, jak vystoupili z výkopu.
Kmitla mu v očích zlá jiskra. „Ano. Vaše královna dostane svobodu. Pustím ji ze žaláře, vyjde z hradní věže. Vezmete si vaši královnu. Bude volná, ale jen na tomhle nádvoří. Přes bránu ani krok.“
Propukl v posupný smích. Jak chytře oříšek rozlouskl a ještě na tom vydělal. Hrad má vzácnou vodu. Už nebudou každou kapku dovážet po příkré cestě z údolí a za obležení pít špinavé patoky dešťové vody z cisteren. Nenáviděnou královnu stejně nepustí. Ať užívá svobodu na shnilé slámě v kůlně u prasečích chlívků se svými otrhanými many. Král si připadal chytrý a vtipný.
„Poplival jsi slovo krále,“ vmetl mu do tváře jeden z rytířů.
Král zrudl a sáhl po meči. Rozmyslel se a se strojeným klidem řekl:
„Vy zůstanete s královnou. Budete jí dělat společnost. Přišli jste sice dobrovolně, ale nikdo vás nezval. Ani vy už nikdy v životě nepřekročíte hradby. Teprve po smrti dostanete milost a shodí vás s cimbuří.“
To bylo naposled, co rytíři krále spatřili.
Cítili hořkost z jeho věrolomnosti, ale čekala je přece radost. Setkali se s Tamarou. Byla zesláblá a pobledlá po měsících věznění, ale byla živa. Měla o krůček blíž k osvobození, i když do skutečné svobody bylo ještě daleko.
Neztráceli víru v úspěch. Posilovala je vzpomínka na noční setkání s vidinou mrtvého krále. Měli pocit, jako by dobrý duch sledoval jejich kroky. Doufali, že jim v rozhodující chvíli znovu podá pomocnou ruku.
Také Tamara se ze shledání radovala. Bylo to štěstí slazené pelyňkem. Holubice byla vypuštěna, ale se svázanými křídly. Byla však mezi přáteli, netiskla ji studená samota, mohla se potěšit dobrým slovem.
Po celou dobu, kdy rytíři zápasili s mrtvým kamenem, neměla královna o jejich úsilí ani tušení. Žalářník, který k ní přicházel měl přísný zákaz slovem se o tom zmínit. O to větší byla nyní její radost z jejich obětavosti a ze shledání.
Její přítomností jakoby prkenné stěny kůlny ožily. Rytíři se snažili poskytnout jí největší možné pohodlí a dodat duševní sílu. Brzy poznali, že královna je zmužilejší mysli, než oni.
Vyprávěli o všem, co se událo od královnina únosu. Vzrušilo ji líčení noční návštěvy otcova přízraku. Pohled mužů padl na kouzelný sochor a v hlavách jim bleskla stejná myšlenka. Jak to, že je nenapadla hned ? Ani se nemuseli domlouvat, jen se po sobě podívali.
Skutek neodložili ani o hodinu. Odhrnuli slámu na podlaze a pustili se do práce. Sochor sliboval otevřít cestu ke skutečné svobodě.
Jestliže hloubení studny bylo namáhavé, vytesat chodbu z hradu za okruh jeho zdí bylo těžší. Zejména o to, že museli konat všechnu práci tajně. Zbývaly jen noci, nesměl je prozradit hluk a nejvíc starostí bylo s uklízením kamenné drti z výkopu. Vynesení každého koše bylo složité.
Přes všechny svízele pokračovali rychle. Měli už zkušenosti a nadějná vyhlídka je poháněla.
Za několik nocí na konci tajné chodby problesklo stříbrné světlo měsíce. Vyústění bylo kus od hradní brány. Naštěstí nikoli na holé skalní stěně, ale na přístupnějším místě.
Vyčkali do příštího večera a vyplížili se z hradu. Obloha byla zatažena mraky a pohybovali se opatrně, aby je padající kámen hlídkám na cimbuří neprozradil. Vchod z kůlny zamaskovali, aby oddálili chvíli, kdy za nimi vyrazí pronásledovatelé.
Zamířili směrem k hranicím a do jitřního rozbřesku dosáhli hluboké lesy. Cestou se brodili říčkou a několika potoky, aby zmátli stopu psům, které jistě za nimi pustí.
V příštích dnech pronikali opatrně hustými hvozdy. Vyhýbali se lesním samotám a cestám, kde by mohli někoho potkat.
Konečně spatřili holé hřebeny hraničních hor. V ranním slunci se před nimi vynořil průsmyk, tvořící práh jejich vlasti. Svoboda byla na dosah ruky.
Šli nyní zvlášť opatrně. Na každém kroku mohli narazit na nepřátelskou pohraniční hlídku. Po ozbrojencích, ani cizích, ani vlastních však ani stopy. Bez překážky se ocitli před hraniční zástavou Tamařina království. Srub, obehnaný hradbou silných, do ostrých hrotů přitesaných kmenů působil podivným dojmem. Vypadal jako opuštěný. Nebyl to tvrdý, nedobytný oříšek, spíš pohozená skořápka. Hradba byla napolovic rozvalená, na okně skřípala povislá okenice, veřeje bez dveří, stavení bez života. Vše nasvědčovalo, že posádka už před delším časem odešla.
Co se tu událo? Postavili novou, lepší pevnůstku? To by nebylo nic divného. Jak je ale možné, že ponechali důležitý průsmyk bez ostrahy?
Přišli do údolí a spatřili pár samot, rozhozených po pastvinách. Byli už doma, po dlouhé době zpátky ve své zemi. S radostí zaklepali na první okno.
Místo šťastného shledání je však čekaly k neuvěření mračné zprávy. Zatím co dleli na hradě ve vysokých horách, nepřátelské vojsko využilo bezvládí v zemi k nové, třetí výpravě, tentokrát úspěšné. Zpustošilo a zotročilo království. V hlavním městě panoval zrádce, dosazený nepřítelem. Protivník rozšířil zprávu, že Tamara není mezi živými a lidé sklonili šíji pod jařmem.
Byly to rmutné zvěsti. Leč Tamara a její průvodci nepřekonali tolik překážek, aby se nyní vzdali. Rozhodli se proniknout stůj co stůj do stoličního hradu, zmocnit se znovu Tamařina kouzelného meče a vydobýt zemi ztracenou svobodu a nezávislost.
Průchod vlastní krajinou nebyl lehčí, než prve cesta nepřátelskou zemí. Cizí zbrojnoši střežili brány každého většího města, jízdní hlídky projížděly po cestách. Jejich posádky opanovaly hrady a tvrze. Jen na několika se dosud bránili proti obležení domácí rytíři a zemané. Tamaře s její nepočetnou družinou se podařilo na jednu ze svobodných pevností proniknout.
Vladyka i druzí lidé na hradě je uvítali s nesmírnou radostí. Zpráva, že královna Tamara žije, jako by jim vlila do krve nové odhodlání a sílu. Našli způsob, jak tuto zvěst rozšířit přes okruh obležení. Novina jako jiskra roznítila plameny nové naděje po celé zemi.
Jak praménky z horských ledovců se spojovaly skupiny mužů, ozbrojených čím se dalo. Mířily k hradu na němž dlela Tamara. Na podnoží pevnosti došlo k boji, který po dlouhém smutném řetězu porážek poprvé zase přinesl vítězství domácím silám. Zbytky obléhatelů se rozprchly.
Od té chvíle se podhradí stalo shromaždištěm a táborem vůčihledně rostoucích davů, prodchnutých odhodláním k rozhodnému zápasu.. Sekery, okované cepy, kosy, dubové kyje, to vše byly hrozivé zbraně v rukou lidí, odhodlaných vyhnat nenáviděné okupanty.
Zvědové přinesli zprávu, že se blíží početné oddíly uchvatitelů. S nimi zrádce, který se zmocnil Tamařina meče. To bylo na celé skutečnosti to nejhorší. Pro nikoho nebylo tajemstvím, jaká je v meči síla. Mnohých se zmocňovala beznaděj a zoufalství. Boj je předem ztracený – válka je prohraná – každý další odpor je marný – jiskérka naděje pohasla
Tamaru zpráva o zcizení rodového meče zasáhla jako blesk z jasného nebe. Ani to ji však nedokázalo zbavit odhodlání. Cítila, že na ní spočívá odpovědnost za osud celé země. Její rozhodnost jako by přešla do myslí a paží tisícihlavých zástupů.
Dva ozbrojené proudy stanuly proti sobě. Na jedné straně ostřílení žoldnéři, na druhé nezkušení, ale na smrt odhodlaní lidé.
Před řadami nepřátel se objevil zrádce.
„Pojď, Tamaro, máš-li odvahu. Ráda se přece předvádíš v souboji na očích armád. Zvlášť když víš, že tě chrání kouzlo. Tentokrát se ale na nic podobného spoléhat nemůžeš. Kouzlo je mé. Meč »Všem hlavy dolů« je tady. Vidíš ho? Poznáváš jej? Pojď se teď utkat, jestli se ti netřesou strachy kolena.“
Tamara vyšla soupeři vstříc. Pěšky, bez koně. Stejně jako její lidé. I oni byli opěšalí.
„Utkám se s tebou za podmínek, které se staly tradicí. Bez zbytečného krveprolití. Souboj rozhodne bitvu. Vyhraješ, národ, který povstal se tvé jidášské duši podrobí. Podlehneš, panství vetřelců skončilo.“
Zrádce se posupně a sebevědomě zasmál. Řady lidového vojska oněměly překvapením. Nedává královna v sázku příliš mnoho? Má právo riskovat povstání lidí, kteří opustili všechno, co jim bylo drahé, aby svedli rozhodující boj? Měli Tamaru rádi, věřili jí. Ale přece... Zrádce měl divotvorný meč Stačí jeden rozmach a Tamařin život bude zmařen. A s ní má skončit jejich zápas za svobodu a oni znovu shrbit záda pod karabáčem?
Reptání ve vlastních řadách sílilo. Tamara zdvihla ruku, zjednala si ticho a promluvila: „Budiž podle vašeho přání. Moje vítězství či porážka nikoho k ničemu nezavazuje. Až do chvíle, kdy bude mezi námi dvěma dobojováno, nechť se však sečká s útokem z jedné i z druhé strany.“
Zrádce byl spokojen. Ani on si nepřál, aby smrtí Tamary bitva skončila. Představoval si, jak kosí nepřátele, jak po léta budou potulní trubadúři po hradech a zpěváci na tržištích opěvovat památnou bitvu a jeho jako hlavní hrdinskou postavu.
„Mám také slézt s koně? Stojí to zato?“ zeptal se uštěpačně. „Vyřídíme to i tak.“ Rozjel se proti Tamaře a máchl mečem, jako by to byla drobnost, kterou je třeba vyřídit, než se pustí do opravdového klání. Tamara, ještě zesláblá vězněním zdvihla štít, aby ránu zachytila.
Ale co to? Meč se zlomil jako rákosová třtina. Těžká čepel se oddělila od rukojeti a dopadla na zrádcovu šíji. Zdivočelý kůň se vzepjal a tělo bez hlavy a hlava bez těla se válely pod kopyty.
Lidové vojsko vyrazilo k útoku. Následovalo cosi, co se podobalo bitvě jen vzdáleně. Spíš zaslouženému výprasku uličníků na útěku.
Tamařino království bylo opět svobodné. Se sousední zemí nenavázalo jen křehké příměří, ale časem skutečný mír. Prostí lidé se nikdy z vlastní vůle do války neženou a panstvu laskominy na výboje přešly.
Jak skončil proradný a zbabělý král? Jako všichni nedobří a válkychtiví mocnáři. Vlastní lid se s ním po zásluze vypořádal a zvolil si ušlechtilého panovníka.
Hraniční průsmyky mezi oběma královstvími přestaly být linií nepřátelství a dějištěm šarvátek. Procházely tudy obchodníci, umělci a vandrovní řemeslníci oběma směry.
Tamara bylo nejoblíbenější jméno děvčátek ještě po mnoho příštích pokolení.
Konec
© 2006 Milan Matouš, Praha
Titul: Matoušovy pohádky
Autor: Milan Matouš © 2006 Milan Matouš, Praha
Nakladatel: Autobus
Žánr: Pohádky
Téma: Matoušovy-pohádky Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Matoušovy pohádky četli
3 (1=normal)
host=0819
Q-22020418=1849
Q-21121419=1943
Včera 13 návštěvníků, Matoušovy pohádky četli 0
"Matoušovy pohádky" (komentáře)
Téma=Matoušovy-pohádky
Errata:
19.07.2021 08:36
Domů
Statistiky