Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čas - spojenec i nepřítel

„A tím jsme vyřízení,“ prohlásil Džataši kupodivu klidným tónem, jako by předem s něčím podobným počítal. „Přes zónové dveře neprojdeme. Nedá se nic dělat, vybijeme Omíory v téhle zóně, i to bude dost – a pak ať se děje cokoliv.“

Odvrátil se ode dveří, zdvihl s podlahy Madgéšův náramek a vykročil zpátky. Zachytil jsem ho skoro na poslední chvíli a naše bubliny urychleného času se opět spojily.

„Počkej – vůbec nejsme vyřízení,“ zastavil jsem ho.

„Co chceš dělat?“ obrátil se Džataši na místě se svou až příslovečnou opičí mrštností.

„Dívej se!“ odvětil jsem.

Odvedl jsem pak svého přítele trochu stranou. V blízkosti zónových dveří byla určitě stěna lodě mnohem masívnější, musely v ní být totiž ukryty všechny potřebné mechanismy. Odhadoval jsem, kde už by mohla být jen stěna obvyklé tloušťky. Pak teprve jsem odtrhl naše bubliny a přistoupil ke stěně. Prudkým rozmachem jsem do ní zabořil svůj meč a začal jsem kov stěny řezat. Šlo to, dokonce lépe, než jsem očekával, skoro stejně, jako kdybych řezal trochu tvrdší perník. S tímto efektem jsem už dopředu tak trochu počítal. Můj meč byl mnohem ostřejší než žiletka a navíc se v reálném čase pohyboval odhadem třikrát až pětkrát rychleji než náboj v ústí hlavně dalekonosného děla. Snadno pronikal kovem i dalšími vrstvami stěny. Okraje přitom obvykle krátce zakmitávaly, než ztuhly, všelijak zohýbané a rozervané. Tak nějak se kov chová i při průstřelu protipancéřovým nábojem. Prořízl jsem nejprve dva svislé, potom i dva vodorovné řezy. Zejména jsem si dával pozor, aby se mi meč v řezu nezkřížil. Kdybych zastavil jeho pohyb, kdyby rozkmitané okraje řezné rány jeho list skříply, už bych s ním ani nepohnul. Naštěstí to šlo jako po másle, netrvalo mi to ani pět tisícin sekundy a celý okraj obdélníku byl odříznut. Potom teprve jsem si se zájmem prohlédl, co to udělalo s mým mečem. Ovšem – i na něm byly znát stopy opotřebení po takové práci. Když jsme plechy gumovými válečky lisovali do sebe, nedokázali jsme je spojit naprosto přesně. Na mnoha místech byl teď staniol pomačkaný; kde se neprolnul dostatečně přesně, zůstaly ho dvě oddělené vrstvy s původními vlastnostmi. Všechna taková místa zmizela a odřela se, zůstal jenom zpevněný kov. Můj meč byl najednou posetý tisíci nepravidelnými otvůrky, takže skrz něj bylo vidět jako závojem. Zbývající část zpevněného ostří však dál držela pohromadě a jak se zdálo, ze své neobyčejné pevnosti nic neztratila.

Skoro současně jsem si však uvědomil, že Džatašiho šavle nebude pro tuto činnost vhodná právě pro svůj zahnutý tvar. Kdyby se i Džataši potřeboval prorubat skrz stěnu, musel by mít rovný meč jako já.

Opřel jsem se botou do vyříznutého obdélníku a chtěl jsem jej vykopnout na druhou stranu, ale ani se nepohnul. Udiveně jsem se zarazil; Džataši strnul též. Že by i tady byla stěna silnější než metr, což je délka mého meče? Pak bychom se ani s jeho pomocí nedostali dál a to by byl náš konec! Jasně jsem přece v ruce cítil, jak na konci odpor materiálu trochu povolil, určitě jsem byl na druhé straně! Zoufale jsem do kovového kvádru zatlačil ramenem. Uslyšel jsem slabé pískání urychlovače, jako kdyby protestoval proti zvýšené zátěži. To bych celkem pochopil, opravdu nebyl stavěný na urychlení tak velikého kusu kovu, ke všemu opřeného o masu hvězdoletu. Na tu byl můj kapesní přístroj samozřejmě krátký, ale odříznutý kov by měl být podle mě urychlen dřív než bublina přejde dál a urychlovač se zahltí. Naštěstí jsem se mohl s dostatečnou přesností orientovat podle sluchu. Jakmile jsem se dostal do dlouhého kontaktu s okolím, slyšel jsem, jak výška tónu mého urychlovače poklesla. Pak jsem musel kontakt aspoň nakrátko přerušit a opřít se do kvádru až za chvíli.

Náhle jsem zpozoroval, jak se veliký kus stěny, do něhož jsem se usilovně opíral, znatelně pohnul. Pomalu, ale přece jenom opustil své místo a nezastavil se, ani když jsem svůj tlak přerušil. Milimetr po milimetru teď sám klouzal dovnitř stěny. Teprve v této chvíli jsem si uvědomil, že to není nic nepochopitelného, jde o zcela normální jev, s nímž musíme počítat. Pobývali jsme ve zrychleném čase jen krátce. Z našeho pohledu to byly necelé tři hodiny, z pohledu Omíorů ještě méně, v reálném čase jsme totiž nezačali ani třetí sekundu. Čas se urychlil pro nás a trochu pro okolní vzduch, pokud se nacházel v bublině. Vyříznutý kus stěny se ale pohyboval v reálném čase a já jsem se jej snažil urychlit do rychlosti dělostřeleckého náboje. Setrvačnost tak velkého kusu kovu zůstala setrvačností a nezbývalo mi než opřít se ramenem uprostřed a vyříznutý kus stěny pomalu a trpělivě uvádět do pohybu. Jako když se pokoušíte roztlačit železniční vagón. I kdyby stál na naprosto vodorovných kolejích a všechna jeho ložiska byla dobře namazána, naráz s ním nehnete.

Naštěstí se žádný okraj nikde nevzpříčil. Kovový kvádr se pohnul z místa a pomalu se zasouval do sousední místnosti. Když jsem na něj přestal tlačit, kov pokračoval sám. Nemělo smysl udělovat mu větší rychlost, než bylo nezbytně nutné. Pro nás dva se pohyboval příliš pomalu, jenže v reálném čase měl už teď rychlost jako kdyby padal z mrakodrapu. Živě jsem si představil, jakou paseku stačí natropit, až tam na druhé straně dopadne.

Než se uvolnil průchod, navrhl jsem Džatašimu posvačit. Aniž jsme si toho dosud všimli, měli jsme už oba velký hlad. Vytáhli jsme z batohů balíčky s jídlem a pustili se každý do svého. Ještě že jsme si prozíravě připravili zásoby předem. Při zrychleném pohybu jsme přece jenom vydávali víc energie, než kdybychom se pohybovali normálně. Při prudkých pohybech jsme naráželi na vzduch, který nám ve zrychleném čase kladl větší odpor, než chůze proti větru. Naše životní pochody se ale zrychlily také a stačily našim svalům dodávat potřebnou energii. Museli jsme častěji jíst; naštěstí jsme měli zatím zásob dost. Než jsme oba snědli každý svou porci, vyříznutý kvádr odplul mimo a pokračoval dál. Pro nás dva se kuriózně vznášel a pomalu odplouval vzduchem.

Zbyl po něm otvor do zakázané zóny. Na víc jsme nečekali a protáhli jsme se dovnitř. Džataši napřed, já hned za ním.

Byli jsme v jakési honosně vyzdobené hale. Na stěnách tu visely látkové závěsy, na stolcích stály podivné průhledné nádoby – asi ze skla. Před námi byly další dveře. Džataši před ně položil Madgéšův náramek a poodstoupil stranou. Chvíli jsme museli čekat, než se dveře deaktivují a mezitím jsme pozorovali, jak stranou od nás milimetr po milimetru pluje vzduchem těžký kus stěny, který jsme vyřízli. Mířil mezi skleněné nádoby, ale nemínili jsme ztrácet čas a měnit jeho směr. Co se dá dělat, rachot nastane v každém případě, ledaže bychom jej měkce položili na podlahu. Tím jsme se ale nemínili zdržovat.

Konečně dveře zajiskřily. Prošli jsme jimi a ocitli se ve velkém sále. Kolem obvodu bylo rozmístěno několik desítek stolů, za nimi se na stěny promítaly obrazy z desítek kamer, takže místnost zdánlivě měla kolem dokola okna. Za stoly zde seděli Omíorové. Tvářili se – pokud se Omíorové umějí tvářit – netečně a bezstarostně. Žádný poplach, klid a pohoda. Ani jsme se nemuseli dlouho domlouvat. To co následovalo, nebyl boj, ale hromadná poprava, anebo ještě hůř – obyčejná jatka. Nebylo to z naší strany ani trochu rytířské, ale oni se také rytířsky nechovali, když nás napadli, ani my jsme neměli šanci proti jejich zbraním. Kromě toho – s vražděním začali oni, nedělal jsem si proto vůbec žádné výčitky. Na počty mrtvých jsme nemohli dosáhnout vyrovnání ani když vyvraždíme posádku hvězdoletu do posledního muže, což jsem měl ostatně v úmyslu od začátku, jakmile mě napadla možnost změnit pro sebe čas. Čas, který se dá urychlit i zpomalit, ale nikdy ne zastavit – nebo dokonce vrátit...

Džataši postupoval po obvodu místnosti vlevo, já vpravo, až jsme se na protější straně setkali. Společně jsme pak došli doprostřed sálu, kde se čtyři Omíorové rozvalovali v pohodlných křeslech u velkého kruhového pultu. Před ně se na nízkou, šikmou stěnu promítaly obrazy, některé dokonce visely jen tak ve vzduchu před nimi. Usekali jsme nejprve hlavy zbylým Omíorům a spojili jsme své bubliny urychleného času, abychom se mohli domluvit.

„Honzo, jsme nejspíš v hlavním velínu,“ vydechl nadšeně Džataši. „O tomto místě jsem vždycky jenom slýchal všelijaké pověsti. Určitě jsme první otroci, kteří se sem kdy dostali. Odsud se dá řídit celá loď – tím jsme ji vlastně ochromili! Co budeme dělat dál?“

„Trochu se tu rozhlédneme,“ prohlásil jsem. „Uvidíme, jak na nás byli vybavení a jestli něco z toho nedokážeme naopak my využít proti nim.“

Dovedl jsem zacházet s omíorskými počítači, ale tohle byl i pro mě pekelný úkol. Řízení hvězdoletu mě samozřejmě nikdo neučil, to by bylo od Omíorů absurdní. Musel jsem se proto spolehnout na štěstí a trochu logických úvah. Naštěstí ani Omíorové nebyli neomylní a měli ve svých programech skryté nápovědy, s jejichž pomocí se jim dalo porozumět. My jsme je ovšem mohli ovládat jedině tak, že jsme se alespoň na krátký okamžik zpomalili. Nemůžete stisknout knoflík, překlopit páčku či zadat myšlenkový příkaz, pohybujete-li se tisíckrát rychleji, než nač jsou tyto ovládací prvky stavěné. Museli jsme nejprve prosmýčit všechny okolní chodby a místnosti, zbavit je Omíorů a teprve pak jsme mohli v klidu vypnout na pár okamžiků urychlovače a pokusit se ovládnout loď.

Jeden panel na řídícím pultě mě naštěstí brzy zaujal tak, že jsem nechal všeho okolo a soustředil se na něj. Vlastně jsem o něj zavadil myšlenkou jenom náhodou, ale tím jsem jej aktivoval a ukázalo se, že bude pro nás nejužitečnější ze všech zdejších systémů.

Přímo přede mnou se najednou ve vzduchu objevil obrovský plán hvězdoletu. Ten jsem už prostřednictvím svého počítače viděl mnohokrát, ale tentokrát byl úplný, bez zamaskovaných úseků. Na tisících místech na něm ve většině pater jiskřily malé hvězdičky, bílé, růžové, zelené, modré i žluté. Když jsem se na jednu z nich myšlenkově soustředil, objevil se přede mnou ve vzduchu nad plánem lodě obraz jakési chodby. Opět jsem se zrychlil a chvíli jsem v klidu odhadoval, co to asi může být. Brzy mi to však došlo. Každá z těch barevných jiskřiček zde zobrazovala jednoho nositele identifikačního náramku. Když jsem k ní vyslal myšlenkový požadavek, změnila se v miniaturní kameru a ukázala mi všechno, co bylo z místa náramku vidět. Byl to samozřejmě další z prostředků, jimiž nás mohli Omíorové špehovat. Možná právě tak Madgéš zjistil, co s Džatašim děláme ve své komůrce. Identifikační náramky se nedaly vůbec sejmout, leda tak, jak získal Džataši Madgéšův – useknutím ruky. Jak jsme byli bláhoví, když jsme se svými tajnostmi chodili na chodbu! Madgéš nás tam mohl sledovat stejně jako v místnosti a možná se tím dobře bavil – naštěstí zprvu o nic nešlo a když jsem konečně prohlásil, že se vzbouřím, bylo to pod bublinou zrychleného času, takže to Madgéš nemohl ani postřehnout.

Celkem jednoduché bylo orientovat se v barevném značení. Zelená a modrá světélka patřila Omíorům, žlutá a červená asi otrokům. Nebyl jsem si jist bílými, růžovými a dalšími, ani mi nebylo jasné, co značí dvě odlišné barvy pro stejné druhy náramků. Stačilo mi však chvíli si prohlížet plán a přišel jsem alespoň na to, co znamenají bílá světélka. Pomalu jich totiž přibývalo v místnostech, kudy jsme právě před nedávnem s Džatašim prošli. Bílá světélka zřejmě značila umírající nebo už mrtvé Omíory.

Podle plánu jsme měli nedaleko odtud skupinku asi třiceti modrých Omíorů. Ukázal jsem Džatašimu svůj objev a řekl jsem mu, aby pro tentokrát počkal tady, že se půjdu přesvědčit, zdali jsou moje předpoklady správné.

„Proč nechceš, abychom tam šli spolu?“ podivil se.

„Protože by někdo z nás měl zůstat tady a sledovat, co se děje. Hlavně musíš vyřídit Omíory, kdyby sem přišli.“

Džataši přikývl, ale bylo vidět, že zůstává nerad.

Prošel jsem dveřmi a po krátké chodbě dalšími. Ty se také otevřely a já jsem vtrhl dovnitř, kde měla být skupinka těch třiceti. Skutečně tu byli – ale leželi na vzorně vyrovnaných lůžkách a spali. Zakroužil jsem po této místnosti a vrátil se pak zpět do velínu dříve, než se mohly zavřít dveře, jež jsem si otevřel cestou.

Chvíli jsme čekali a zatím jsme zkoumali své možnosti. Moc jsme toho ovšem o hlavním velínu nevěděli. Pak najednou Džataši zpozoroval, že oněch třicet modrých světélek jedno po druhém mění barvu na bílou. Naše úvahy byly tedy správné a měli jsme tím pádem dokonalý přehled o svých nepřátelích. Už jsem si také domyslel, že modrá světélka označují spící, kdežto zelená bdící Omíory. Brzy poté jsem zjistil i význam některých dalších barev; žlutá značila spící a červená bdící otroky. Některé barvy nám však ani teď nebyly jasné, nezdálo se mi však, že by byly nějak podstatné. Růžových a fialových bylo jenom málo a byly soustředěny v jednom místě. Až tam dorazíme, snadno poznáme, co je to zač.

Z hlavního velínu jsem začal podnikat sérii spanilých jízd, nejprve po nejbližším okolí, pak po celé vnitřní zóně, dál a dál do dalších zón. Nemohl jsem sice mezi jednotlivými patry jezdit výtahy, ty byly pro nás příliš pomalé, ale byla tu přece schodiště, od malých točitých, zřejmě nouzových, až po široká pohodlná a dokonce stále používaná. Vždycky jsem se po nějaké době vracel do velínu zkontrolovat výsledky předchozího výpadu. Džataši mezitím připravil plán dalšího, abych při každé výpravě obsáhl co největší část lodě a pobil co nejvíce Omíorů. Systém identifikačních náramků, původně myšlený jako spolehlivá kontrola nad otroky, nás teď naváděl přímo proti těm, kteří jej tak dlouho zneužívali.

Zatím naše plány vycházely dobře. Věděli jsme, že půjde o hrozné vraždění, ale že to půjde tak hladce, to jsem sám nečekal. Tím méně Džataši. Ten byl neustále přesvědčen, že zemřeme, ale těšil se z toho, kolik škody Omíorům mezitím způsobíme. Já jsem počítal zabité Omíory zprvu po desítkách, pak po stovkách, ale ve chvíli, kdy jejich ztráty přesáhly první tisícovku, přestal jsem počítat zabité a raději jsem odhadoval, kolik jich ještě zůstává naživu. Byla tu místa, kde byli Omíorové shromážděni v nepřehledných zástupech. Jídelny, společenské sály, společné ložnice, různá kontrolní a řídící stanoviště, tam všude jejich hlavy padaly jedna za druhou v tak rychlém sledu, že jsem všechnu svou pozornost musel soustředit jen na to, aby v těchto prostorách nezůstal některý Omíor naživu. V hustých davech bych mohl některého snadno přehlédnout, a když jsem se pak někam musel vracet, byla to jenom zbytečná ztráta času.

Při těchto cestách jsem si brzy uvědomil další, pro nás velice výhodnou skutečnost. Pokud jsme se pohybovali ve zrychleném čase, pamatovali jsme si všechno snadno a přesně do nejmenších podrobností. Byl to jakýsi druh fotografické paměti. Když jsem na plánu hvězdoletu navrhoval trasu, jíž půjdu, zapamatoval jsem si tento plán tak dobře, že jsem pak nikdy nemohl zabloudit. Stačilo mi, abych si plán připomenul a měl jsem ho hned před očima. Rovněž jsem si zapamatoval i umístění všech Omíorů podél celé trasy, těžko jsem pak některého přehlédl, i když byl zacloněn některými předměty a místnost byla při letmém pohledu ode dveří prázdná.

Až mnohem, mnohem později jsem si uvědomil, že i tato výhoda se naopak může stát krutou nevýhodou.

Pamatoval jsem si pak jasně a přesně všechno – i to, co bych nejraději zapomněl... Některé výjevy, zapamatované do těch nejmenších podrobností, mě měly strašit ze snů po celá léta... Nebyly to scény ze zabíjení Omíorů, tady jsem ničeho nelitoval. Mnohem horší byly okamžiky, během nichž umírali moji kamarádi – a já jsem jejich smrti bezmocně přihlížel, aniž bych pro ně mohl cokoliv udělat...

Dostal jsem se i do zvláštní místnosti, kde seděl jediný Omíor v rudém obleku. Tato barva byla vyhrazena pro zvlášť důležité osoby, nosil ji i Madgéš. Rudá bestie seděla nad jídlem, které jí její otrok, krajan Džatašího, zřejmě právě prostřel. Na misce s jemnými, filigránskými ozdobami bylo jakési voňavé maso. Otřásl jsem se – i kdyby to nebylo maso lidí ze Země, jistě původně patřilo nějaké rozumné bytosti, pomyslel jsem si. Krk toho významného lidožrouta jsem proto přeťal s obzvláštní chutí.

Kdo to vlastně byl? Vědec jako Madgéš? Anebo snad sám kapitán hvězdné lodě? Vrátil jsem se k Džatašimu, ale ani on mi nedokázal odpovědět. Buď jak buď, dostali jsme nejspíš nějaké vysoce postavené zvíře a Džataši si mnul ruce, jako kdyby toho hlavouna sťal on sám.

To už do velínu začaly prosakovat první známky poplachu. Na mnoha panelech se rozsvěcovala poplašná hlášení, svítila varovná světla. Nedivil jsem se. Mnoho Omíorů muselo být na hranicích sektorů a tím i našich výprav. Pro ně muselo být nesmírně šokující, když vstoupili do sálů, kde všem ostatním najednou začaly padat hlavy a kde se rozlévaly potoky zelené krve. Tito Omíorové jistě volali do velínu o pomoc, možná se snažili své kamarády varovat. Nikdo však na ně nereagoval. Ve velínu jsme byli jenom my a neměli jsme čas zdržovat se komunikací s našimi nepřáteli.

Pokoušeli jsme se odhadnout, kolik nepřátel jsme až dosud zlikvidovali a kolik jich ještě zbývá, ale nepodařilo se mi dost rychle najít potřebný povel a nemínil jsem ztrácet čas hledáním. Pouhý pohled na jednotlivá patra hvězdoletu však hovořil velice výmluvně. Střed lodě byl už dávno bez jediné zelené či modré jiskřičky a záplava bílých se rychle šířila do všech stran. Věděl jsem, že situace je pro nás mnohem výhodnější, než jak to vypadalo na plánu. Mnoho Omíorů dávno nemělo hlavy, ale byli stále mezi zelenými, protože jejich náramkům nějakou dobu trvalo, než zjistily záhubu svých pánů a nositelů.

Občas jsem kontroloval hodinky. Ty, co byly součástí mého identifikačního náramku, ukazovaly zhruba dvacet šest hodin od počátku naší vzpoury. Druhé, zamontované do urychlovače, ukazovaly něco přes dvacet sekund reálného času. Pouhá třetina minuty už stála Omíory přes osm tisíc mrtvých, mezi jinými i osob pro chod hvězdoletu nepostradatelných. Několik dlouhých okamžiků z těch dvaceti sekund jsme přitom věnovali řídícím prvkům tady ve velínu, kdy jsme se museli zpomalit.

Na mnoha místech jsem se musel prosekávat stěnou, neboť mě neposlechly zablokované dveře. Šlo vždycky o hranice zón. Ty pro otroky nikdy průchozí nebyly, ale jak vidět, pouhý náramek rodilého Omíora k jejich otevření nestačil. Asi bylo třeba použít nějakého speciálního postupu nebo skrytě zadat heslo. Zatím mi to nevadilo, probourat si otvor mečem nebylo těžké, meč se dále neobrušoval a zdálo se, že náhradní ani nebudu potřebovat. Ten budu muset přece vyměnit s Džatašim, aby se i on mohl prosekávat stěnami.

Napadlo mě také, co by se mohlo stát, kdybych se takhle proboural do sekce s poškozenou hermetičností, například v rozbitých částech hvězdoletu. Příliš jsem se tím však nezatěžoval. Doposud jsem postupoval vždy tak, abych se jen přibližoval k Omíorům – ti přece nebudou v poškozeném úseku, leda snad pár hlídačů... Až dosud jsme šli jenom po větších skupinkách a ojedinělé zelené jiskřičky jsme si nechávali na pozdější dobu. Ale i kdyby se to stalo a zjistil bych, že z úseku začíná unikat vzduch, nezaskočilo by mě to. Skafandr jsem měl pořád na sobě. Kromě toho jsem u sebe neustále nosil roličku staniolu a vytvrzovací hlavici, jistě bych otvor dokázal přeplátovat a utěsnit.

Postupně jsem se blížil k okrajovým oblastem hvězdoletu, kde bylo mnohem více otroků než Omíorů. Nebyli tady lidé ze Země, ale všehochuť jiných ras, ponejvíce vysokých bytostí z Raxenu. Jejich svalnaté kočkovité tělo bylo celé pokryté žlutohnědě skvrnitou srstí, měli dvě oči v jamkách jako my, ale čenich jako kočky, obličeje však měli holé, vrásčité a navíc fialové barvy. Neměl jsem však čas podrobně si je prohlížet, okrajové oblasti hvězdné lodě byly mnohem rozsáhlejší než zóny poblíž středu, a na každou další výpravu proto připadalo méně a méně zabitých nepřátel.

Pociťoval jsem už přitom stále rostoucí únavu a ospalost. Nebylo divu. Být tak dlouho bez spánku, ke všemu s velikým výdejem energie a ve stálém napětí, to mohlo znamenat jen veliké vyčerpání. Uvažoval jsem o tom, jak se budeme střídat ve spánku. Každý z nás bude potřebovat odhadem pět sekund reálného času. Vzhledem k tomu, že vnitřní zóna je dokonale vyčištěná od Omíorů, mohli bychom spát oba současně bez obav z překvapení. Přesto bude jistě lépe, když se budeme ve spaní střídat.

Navrhl jsem Džatašimu, aby si lehl jako první. Samozřejmě nechtěl, navrhoval, abych si nejprve odpočinul já, ale nedal jsem se přesvědčit – a dobře jsem udělal. Odešli jsme spolu do nedaleké ložnice, kde leželi už jenom umírající Omíorové s usekanými hlavami. Od jejich popravy uplynulo zatím málo reálného času, takže uťaté hlavy dosud žily a jejich oči na stopkách se zděšeně rozhlížely kolem. Nás však ani teď vidět nemohly. Některý z umírajících by si mohl všimnout spícího Džatašiho, až bude dlouho ležet na jednom místě. Uškodit mu však žádný bezhlavý nemohl, proto jsme mohli jejich přítomnost ignorovat. Chtělo to sice jistou dávku otrlosti, spát přímo vedle svých obětí, ale tady bych mohl Džatašiho mnohem lépe hlídat a chránit než v našem pokojíčku – a my jsme se museli chovat účelově, jak to jen šlo. Byli jsme v bitvě, nemohli jsme se ohlížet na city. Sekání hlav bylo také tak odporné, a přece jsme v tom nepřestávali. Větší část lůžek byla volná, Džataši se tedy na jedno pohodlně natáhl a já jsem se chystal vrátit do velínu.

Naštěstí jsem se přede dveřmi ohlédl.

Džataši ležel na lůžku klidně, dokonce se ještě za mnou díval. Jeho pohled byl však nepřirozeně nehybný jako pohled zabitých Omíorů. V té chvíli jsem také zpozoroval, že kolem něho chybí modravá aureola zrychleného času. Vrátil jsem se proto a sklonil se k němu. Vypínač urychlovače měl v poloze Zapnuto, ale urychlovač zřejmě nefungoval.

A v té chvíli mi blesklo hlavou vysvětlení.

Urychlovač dokázal převést do zrychleného času nejen nás, ale i slabou vrstvu okolního vzduchu. Vlny času se šířily hmotou, ale už ne tak dobře plyny, kde je vzdálenost mezi molekulami příliš velká. Zatím jsme se stále pohybovali tak rychle, že časová bublina nestačila přestoupit podrážkami našich bot do podlahy. Také naše dosavadní kontakty se všemi pevnými předměty měly charakter mikrosekundových interakcí. Vzpomněl jsem si však na pískání přetíženého urychlovače, které jsem slyšel, když jsem se poněkud delší dobu opíral do vyříznuté stěny. Jakmile se Džataši pohodlně uložil, bublina zrychleného času se začala šířit. Nejprve do matrace, pak i do obrovské hmoty hvězdoletu. Takovou zátěž můj urychlovač pochopitelně nemohl utáhnout – a vysadil. Bylo to poprvé, co se to stalo, kdykoliv jsme se až dosud zastavili, vydýchaný vzduch nás brzy donutil pohybovat se, a to mnohem dříve, než by se mohlo přetížení projevit, ale teď se to přece jen stalo a měli bychom s tím počítat.

Sklonil jsem se k Džatašimu, vypnul jsem svůj urychlovač a hned potom i jeho. Džataši okamžitě vyskočil. Všechny oči popravených Omíorů se k nám okamžitě otočily a divoce sebou koulely. Poprvé a naposledy nás tito Omíorové spatřili...

„Co je, co se děje?“ vykřikl tlumeně Džataši.

„Zapni urychlovač,“ řekl jsem, a když jsem viděl, jak on tiskne vypínač, stiskl jsem i svůj. Opět jsem však byl ve zrychleném čase o nějakou dobu dříve a tentokrát se mi zdálo čekání obzvlášť dlouhé. Už jsem se začal obávat, že nenadálé přetížení urychlovač zničilo, ale nebylo tomu tak; i Džataši se zrychlil a naše bubliny se opět spojily.

„Co se stalo, Honzo, povídej!“ vyhrkl ihned.

„V mých plánech je chyba,“ přiznal jsem mu. „Nemůžeme se na delší dobu dotýkat velkých předmětů, jinak urychlovač vysadí a přestane fungovat.“

„Co to znamená?“ vyjekl Džataši.

„Jenom to, že nemůžeme spát. Leda bez urychlení, což by znamenalo několik hodin reálného, nezrychleného času.“

„No to je malér,“ zachmuřil se Džataši. „Kolik můžeme bez spánku vydržet? Přiznám se ti, jsem tak unavený, že každou chvíli usínám, snad i v chůzi.“

„To znamená, že musíme vybít Omíory do posledního muže dříve než oni zabijí nás,“ rozhodl jsem.

„To nevydržíme,“ namítl Džataši. „Ovládli jsme sice střed lodě ve všech patrech, ale okrajové části jsou tím větší, čím jsou od tohoto středu dál. Na počet jsme už pobili více než polovinu všech Omíorů, ale přitom jsme prošli nanejvýš šestinu z celkového objemu hvězdoletu.“

„Nebudeme se zdržovat ve velínu a půjdeme na výpady oba, každý jinam. Sejdeme se nejraději opět tady – řekněme až za pět hodin našeho času, ano?“

„Měli jsme to tak provozovat od začátku,“ svěsil hlavu Džataši. „Teď už je pozdě, nestihneme to.“

„Kdybys to nevydržel, jdi do naší komůrky, lehni si tam a vyspi se,“ navrhl jsem mu. „Ale než usneš, vypni urychlovač, ať neshoří přetížením. My lidé ze Země vydržíme více. Já už to nějak dokončím.“

„Když budeš sám, nic nezvládneš,“ zavrtěl hlavou smutně Džataši. „Já vím, chystal ses na ně původně sám, přiznávám i to, že nám tvůj urychlovač dává dostatečnou převahu nad všemi zbraněmi našich pánů, ale pustil ses do vzpoury proti desetitisícům a na jednoho člověka je toho moc. Kdybys měl celý týden, snad bys to mohl zvládnout, ale za pouhé tři dny se to stihnout nedá.“

Nevěděl jsem, co na to říci. Byla to pravda. Mohli bychom zkusit zalézt do naší komůrky, vypnout urychlovače a vyspat se tam v reálném čase, ale tím bychom dali Omíorům osm hodin a kdoví, zda by nám nebyly osudné. Pokud Omíorové nepřijdou na to, že jsme příčinou zkázy právě my dva, mohli bychom pak pokračovat. Když nás ve spánku přepadnou, bude s námi konec.

Přesto se mi nechtělo předem se vzdávat. Vysvětlil jsem své úvahy Džatašimu a on souhlasil, že bude nejlépe pobít co nejvíc Omíorů, dokud jsme schopni udržet se na nohou. Spánek v naší komůrce by byl podle něho problematický už proto, že jsou díky poplachu všichni vzhůru. Dva spáči budou podezřelí už tím, že jsou jiní než ostatní.

Vyměnili jsme si meče, aby se i Džataši mohl probourávat skrz stěny. Pak jsme opět vyrazili, každý na opačnou stranu. Za pět hodin se sejdeme tady ve velínu, ale do té doby musíme zneškodnit co nejvíc nepřátel. Zabitý Omíor nám už nemůže škodit – je tedy zapotřebí, aby takových, co ještě škodit mohou, zůstalo co nejméně...

Vypravil jsem se směrem, kde se na plánu hvězdné lodě nacházela dosud neznámá světélka – růžová a fialová. Bylo to dost daleko, skoro tři kilometry od středu lodě, ale ne úplně na okraji, nýbrž zhruba uprostřed tloušťky lodě, skoro kilometr od povrchu. Všechna tato světélka byla soustředěna na poměrně malém prostoru a navíc to byla místa pro otroky nepřístupná a tedy neznámá. Postupoval jsem zprvu s rutinní rychlostí, později pomaleji, neboť jsem během svého putování pobíjel Omíory. Mnoho jich tu nebylo, jen osm, výjimečně se mi to hodilo. Pamatoval jsem si je perfektně všechny. Teprve v sousedství neznámých světélek bylo i několik zelených, tedy bdících Omíorů, ale byl jsem čtyřtisíckrát rychlejší než oni, neměli nejmenší šanci.

Prorazil jsem poslední otvor do stěny, která mě dělila od záhadného prostoru. Jako obvykle jsem musel počkat, než se vyříznutý kvádr materiálu dostane trochu dál. Jako obvykle jsem přitom zmenšil zásoby o další balíček jídla. Ubývalo ho rychleji, než jsme počítali, ale tím jsem se neznepokojoval. Zřejmě to odpovídalo našemu zvýšenému výdeji energie. Když jsem se před několika měsíci začal zabývat urychlováním času, nemohl jsem ovšem znát všechny souvislosti toho jevu. Nejzávažnějším problémem byl teď pro nás spánek – mohl by se stát i příčinou naší zkázy a proto jsem teď nad tím pilně uvažoval, ale zatím mě nic nenapadalo.

Pak jsem se protáhl otvorem do první místnosti – a užasl jsem. Něco takového jsem nečekal – přesněji, překvapilo mě to, ačkoliv jsem věděl, že někde ve hvězdoletu něco takového existuje a že na to dříve nebo později narazíme.

Dvě protilehlé stěny této poměrně rozsáhlé místnosti byly téměř úplně zastavěné velikými skleněnými nádržemi, po okraj naplněnými modrozelenou tekutinou. Neustále ji probublávaly milióny bublinek, vháněných odspodu. Místnost osvětlovalo jen slabé modravé světlo, podobné měsíčnímu. Uprostřed stáli – pro mě zcela nehybně – u velikého stolu čtyři Omíorové. Čímsi se zabývali, ale zpočátku jsem jim nevěnoval pozornost a zvědavě jsem se rozhlížel kolem.

Ve skleněných nádržích se volně vznášely jakési obrovské předměty, podobné velikým žokům živé hmoty. Každý měl kolem tří metrů v průměru a podobaly se neznámým mořským netvorům. Došlo mi, co to je – a přejel mi mráz po zádech. Byly to stroje na rozmnožování, zda Omíorů či jiných bytostí, těžko říci při letmém pohledu. Zvědavě jsem si prohlížel jejich provedení. Ke vznášejícím se orgánům vedly různé ohebné trubice, zřejmě přivádějící živiny. Orgány samy se mi zdály nehybné, ale to bylo dáno mým zrychlením. Představoval jsem si, že se ve skutečném čase možná všelijak chvějí, že se uvnitř nich něco mele. Opět jsem se zachvěl, když jsem si v duchu připomněl, že každý z těchto strojů představuje předčasnou smrt jedné ženy – lhostejno zda pozemšťanky, nebo Omíorky.

Teprve po chvíli jsem se začal zajímat o to, co tu dělají zdánlivě nehybní Omíorové. Stůl, u něhož stáli, nebyl nijak obyčejný, uprostřed měl zapuštěné veliké akvárium. Uvnitř se ve vodě vznášel podobný žok, jako ve skleněných stěnách, byl však už částečně rozříznutý a okraje řezu byly rozevřené přídržnými pásy, zachycenými na okrajích. Otvorem vyčnívala hlavička novorozeného Omíora a dva dospělí pomáhali dítěti na svět. Zbývající dva ukládali novorozence do košíků na vozíku, jaké se používají k převážení kojenců i v pozemských nemocnicích. Měli už osm mimin a zřejmě jich očekávali více, na vozíčku bylo totiž připraveno dvacet pět košíků. Moje tušení tedy bylo správné. Tato místnost byla něco jako porodnice, ovšem ne pro matky, jenom pro strašné, nestvůrně veliké vypreparované orgány. Udělalo se mi z toho nevolno, byl to přece jen pohled pro otrlejší nátury. Dnes jsem se vypracoval na masového vraha, sekání hlav už mi nepřipadalo tak strašné, šlo přece o lidožrouty, kteří nás pozemšťany napadli, aby nás zčásti rovnou zničili, zčásti zotročili; jenomže tady byla právě narozená miminka a ošetřovatelé, kteří se starali o dosud nevinné životy. Tihle tvorečkové přece nejsou vojáci, nemají ruce od krve našich lidí...

Otočil jsem se s pevným úmyslem dát se jinam. Tady přece nemám co dělat. Ale v té chvíli jsem spatřil něco jiného. Kus vyříznuté stěny se dosud pohyboval vzduchem; zdánlivě pomalu, ale dobře jsem věděl, že ve skutečnosti sviští jako kámen z praku proti jedné z těchto skleněných nádob. Pokud nezasáhnu, rozbije ji a zabije ještě nenarozené děti, které tam jsou uzavřeny!

Když jsem mohl kus stěny uvést do pohybu, dokážu ji snad též zastavit, řekl jsem si a opřel se do letící hmoty. Byl však pořádně těžký a skoro čtvrt metru mě přetlačoval, než jsem jeho pohyb zastavil úplně. Párkrát jsem přitom málem zahltil urychlovač, což by bylo nebezpečné, protože by mě pak mohl tento balvan kovu rozdrtit o nejbližší stěnu a navíc by předtím zničil i akvárium s dětmi. Když jsem urychlovač navrhoval, nenapadlo mě, že by měl utáhnout větší hmotu než asi dvě stě kilogramů a na tuto hmotu jsem jej také spočítal. Na předělávání bylo v této chvíli pozdě. Naštěstí jsem nebezpečný kus hmoty ve vzduchu zastavil. Za chvíli dopadne na zem s velkým rachotem, ale to už mi nebude vadit. Tak – a jdeme!

Vyběhl jsem kvapně z oddělení a zamířil raději do jedné z obvodových chodeb. Tady bylo několik desítek Omíorů a ty jsem zabíjel jednoho po druhém bez slitování. Ano, tohle už byli vojáci, ty bylo nutné zničit, nemají-li oni zničit nás. Vnikal jsem i do okolních místností a abych nemusel čekat, než se otevřou jejich dveře, pokládal jsem před ně náramky, sebrané Omíorům. Rozepnout jsem je nemohl, takže jsem musel Omíorům kromě hlav sekat i ruce, abych z nich mohl náramky stáhnout. Obešel jsem vždy dveře po jedné straně chodby, pak dveře po druhé straně. Mezitím byly první již deaktivované, a tak jsem mohl vstoupit bez čekání. Takto, s plnou hrstí náramků, jsem se nemusel zdržovat každými dveřmi jednotlivě a o to rychleji jsem mohl kroužit po místnostech hvězdoletu. Nezůstala za mnou ani jedna z těch bestií naživu, až na celé osazenstvo porodnice, kde jsem zabíjet nedokázal.

Sledoval jsem občas hodinky a včas jsem se obrátil zpět do centra, do velínu. Pochopitelně jsem se nevracel stejnou cestou, ale prorazil jsem jiný průchod a pokračoval jsem vyvražďováním další zóny. Tady bylo mnohem více otroků než Omíorů. Musel jsem se jim vyhýbat a musel jsem rovněž dávat pozor, abych mezi ně nekatapultoval velikou rychlostí kusy stěn na hranicích zón, které jsem prořezal. Přesto i tady padaly hlavy Omíorů. Představil jsem si jenom, jakou paniku to způsobí mezi otroky, kteří tu byli v celých houfech.

Nakonec jsem prořezal i poslední stěnu do vnitřní zóny a chvíli poté jsem byl ve velínu, kde na mě čekal Džataši.

„Mám nápad,“ uvítal mě optimistickým úsměvem, sotva se naše časové bubliny spojily a mohli jsme opět jeden druhého slyšet. „Dokázal bys vypnout umělou gravitaci? Stačilo by na krátkou dobu, jen co se vyspíme...“

„Ty kluku zlatá!“ vykřikl jsem radostí. „Tys na to přišel! Vždyť je to docela prosté!“

V beztížném stavu se samozřejmě můžeme zavěsit někam do vzduchu a viset tam třeba i deset hodin, aniž by hrozilo, že vysadí urychlovač. Rovněž s vydýchaným vzduchem už to nějak vydržíme. Řešení našeho nejtíživějšího problému se najednou zdálo být tak jednoduché!

Jenže nebylo proveditelné. Jak se brzy ukázalo, umělou gravitaci jsme vypnout nemohli, alespoň ne ovládacími prvky ve velínu. Strávil jsem pokusy několik minut. Džataši nevydržel tak dlouho čekat, urychlil se a podnikl raději dvě pětihodinové, velice úspěšné výpravy do vzdálených zón hvězdoletu. Vyčerpal se tím však natolik, že už nemohl dál.

„Tak málo nám schází!“ bědoval. „Co budeme dělat? Teď už je jasné, že to nezvládneme!“

„Mohli bychom se vyspat ve skafandru,“ napadlo mě. „Když vyjdeme ven z hvězdoletu, můžeme se docela pohodlně vyspat v kosmickém prostoru, v beztížném stavu.“

„To mě už také napadlo,“ řekl Džataši utrápeně. „Jenomže dveře do kosmického prostoru nás nepustí ven, jsou stejné jako u zón. A když si prořízneme otvor, uteče tudy z lodě vzduch. To by nás mohlo odfouknout tak daleko od hvězdoletu, že bychom se sami nemohli vrátit.“

Měl pravdu. Antigravitační batohy jsme neměli a shánět je, na to nebyl čas. Ani pak bychom s nimi neuměli zacházet! A čekat, až nás někdo vyloví? To by to dopadlo!

„Pak máme ještě jednu možnost,“ napadlo mě. „Půjdeme se vyspat do naší komůrky, ale zablokujeme její dveře a raději hned celou stěnu.“

„Jak, prosím tě?“ vyjekl Džataši. „Omíorové přece dokážou otevřít jakékoliv dveře zablokované otrokem.“

„Pojď se mnou!“ vybídl jsem ho.

Do naší komůrky jsme dorazili v pořádku. Tam jsem ukázal na balíček staniolu, který předtím Džataši sehnal, to ještě netušil k čemu. Vypnuli jsme pak své urychlovače a pomocí těchto plíšků jsme zpevnili celou stěnu, v níž se nacházely dveře. Silové pole dveří jsme zpevnit nemohli, přeplátovali jsme je však dvěma vrstvami zevnitř. Teď by Omíorové dveře otevřít mohli, ale nebylo by jim to nic platné, za nimi by ihned narazili na hradbu z dvojitého staniolu. Jen zkuste prorazit něco tak pevného, páni otrokáři, nepostačíte se divit!

Džatašimu jsem tvrdil, že meče jsou pro nás ta nejlepší zbraň – a měl jsem pravdu. Teď jsme nepotřebovali doplňovat ani munici, ani energii, což by dávno představovalo nebetyčné potíže. I tak jsem zamýšlel při první příležitosti ukořistit Omíorům nějakou jinou zbraň. Meče měly nevýhodu, i Madgéš na ni správně poukazoval. Byly dobré jen pro boj zblízka. Zatím jsme ji nepocítili, dosud jsme se k našim nepřátelům vždycky dostali na dosah. Byli bychom však určitě bezmocní, kdyby Omíorové zaútočili na hvězdnou loď letadly z dálky. Do této chvíle to snad nepřicházelo v úvahu, ale až Omíorové z výsadkových letadel poznají, že ve hvězdoletu jsou pouze vzbouření otroci, může se všechno změnit.

Pak jsme mohli vypnout urychlovače a slastně se natáhnout na kavalce. Ještě jsem zkontroloval zdroje. Omíorské články byly neporovnatelně lepší než nejlepší z pozemských, takže jsme měli dost energie nejméně na další stejně dlouhý pobyt v urychleném čase. Než jsme usnuli, zeptal se mě Džataši, jak se dostaneme skrz zpevněnou stěnu ven.

„Nedostaneme se,“ usmál jsem se ospale. „Nevím o ničem, co by dokázalo zpevněné krystaly poškodit. Ale nic nám přece nebude bránit, abychom si prořízli jiný východ... Stěny jsou tu čtyři a to nemluvím o podlaze a stropu...“

Errata:

11.08.2021 22:29