Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hvězda vzkříšení

Podle palubní mapy jsme právě letěli nad prvními výběžky Španělska. Přímý pohled na obrazovky ukazoval mraky, mraky a zase mraky. Uvnitř letounu vládlo ticho, ačkoli jsme se pohybovali trojnásobně rychleji než zvuk.

V Praze jsme už byli očekáváni. Pro pacienta připravili malý polní operační sál a tým lékařů s chirurgem v čele. Monika dávala svému otci na hlavu mokrý šátek, ale roztřásla ho horečka tak, že téměř nevnímal.

„Pane...“ zachroptěl Yon Alvárez.

„Vydržte, za malou chvilku jsme v Evropě,“ povzbuzoval jsem ho. „Už nás tam čekají lékaři.“

„Je mi hrozně,“ zachrčel Alvárez. „Nechce se mi umřít, zrovna když je konec té prokleté invazi... ale... půjdu asi za svou ženou... a za dětmi...“

„Nejspíš přijdete o nohy,“ řekl jsem mu vážně. „Budete si muset zvyknout, ale i bez nohou se dá žít. Budete chodit jenom na protézách. Na hvězdném letadle máme nádherné antigravitační batohy, až se s nimi naučíte létat, nebudete potřebovat nohy vůbec. Dnes zahynulo dvanáct mých kamarádů, ale nejdůležitější je, že jsme nakonec přece jen zvítězili. Definitivně, rozumíte?“

„Kdybych zemřel, postarejte se o Moniku,“ vydechl Yon ztěžka. „Bude tady na světě sama.“

„Tati, ty přece nezemřeš,“ polykala dívka slzy.

„Za čtyři minuty jsme na místě,“ ujišťoval jsem oba.

„Rychleji to nejde, že?“ zeptala se Monika, ale zřejmě ani neočekávala kladnou odpověď. Bylo jí jasné, že letíme maximální možnou rychlostí. Nezpevněný plášť letounu byl podle teploměrů třením o vzduch rozpálený doruda, ačkoliv jsme byli osmnáct kilometrů vysoko, kde vzduchu už moc není. Letěli jsme v optimální letové hladině, výš to také nemělo cenu; byly by o to větší potíže při přistávání.

Zabručel jsem jenom, že kouzla nejsou můj obor.

Koincidence našeho světélka s ostatními se blížila. Od té doby, co jsem se přihlásil z letounu Omíorů, jsme všichni opět zapnuli identifikační světélka. Už nebyl důvod tajit naši polohu.

Mapa na malé obrazovce přede mnou opět změnila měřítko. Obraz se stal o něco podrobnější, ale hlavně, byli jsme tak blízko cíle, že jsme se vešli do jediné obrazovky při takto podrobném zobrazení.

Budeme muset přistávat pod mraky, uvědomil jsem si. Bude to určitě zajímavé, ještě nikdy jsem nepřistával naslepo.

„Táta usnul,“ vstala Monika a postavila se vedle mě. „Muselo ho to strašně bolet, ale teď si konečně na chvilku může odpočinout.“

„Za chvíli ho budou mít v rukou nejlepší lékaři, jaké se podařilo u nás doma sehnat,“ ujišťoval jsem ji. „Kdybych tu měl nějaké léky, dal bych mu aspoň morfium, ale nemáme tu vůbec nic...“

Letoun prorazil mraky a začal prudce snižovat dosavadní obrovskou rychlost. Město, náš cíl, leželo už pod námi, teď jsme se přibližovali podle identifikace dvou letadel dole mezi domy. Převzal jsem řízení a ostrou zatáčkou jsem nalétl na jediný volný prostor, kam se dalo přistát. Venku už stáli připraveni muži v bílých pláštích, opření o vozík s nosítky. Jakmile se náš letoun postavil na vysunuté teleskopické nohy a otevřely se spodní dveře, zdravotníci ihned vystartovali jako na přeborech. Všichni však náhle zděšeně vykřikli, když se nejprve objevila těla dvou zelených bestií.

Odstartovali jsme příliš nakvap, nenapadlo mě nic jiného než dovézt zraněného k nám do Evropy. Neměli jsme už ani čas zbavit se čtyř mrtvol uvnitř letadla. Dvě v pilotní kabině jsem jen odtáhl stranou, aby mi nepřekážely v řízení, další dvě jsem teprve teď shodil z přechodové místnosti na dlažbu, abych uvolnil cestu našim zdravotníkům. Ti se však leknutím zastavili a málem upadli i s nosítky. Zavolal jsem na ně, ať se nebojí, mrtví přece nekoušou. Teprve teď si všimli, že zelené bestie nemají hlavy. Pak už to šlo rychle. V mžiku byli uvnitř letounu, pacienta odborně uložili na nosítka a připoutali, aby ho mohli odnést.

„Co je to tu za svinstvo?“ zahromoval jeden z nich, když sklouzl po rosolovité zelené krvi Omíorů. Málem zezelenal také, když se to dověděl, ale aspoň přestal nadávat.

Monika samozřejmě následovala saniťáky. Já jsem vypnul agregáty letounu a pomalu jsem se šoural za nimi. Moniku jsem našel před vchodem do podzemního bunkru. Tam už totiž čekali další muži v bílých pláštích a několik sestřiček, Moniku rozhodně odstrčili od nosítek, protesty jí nijak nepomohly, zejména když jí ani nerozuměli. Lékaři jsou na celém světě nesmírně důležití, když jde o čas.

Zabouchli nám před nosem i dveře do podzemí. Sami vezli pacienta dál, rovnou na operační sál. Ujal se nás mladý muž s reportážním magnetofonem a hned chtěl vědět, zda bychom mu mohli něco sdělit pro posluchače zbrusu nové, právě založené rozhlasové stanice Evropa 1.

„Jenom stručně,“ řekl jsem do mikrofonu unaveně. „Naši nepřátelé Omíorové, známí jako zelené bestie, nebudou už nikoho na celém našem světě zabíjet. Je konec jejich invaze. Válka, kterou nám přinesli, dnes skončila!“

„Vyletěli jste na třech letounech a vracíte se sám, kde zůstali ostatní? Proslýchá se, že prý Omíorové někoho z vás sestřelili.“

„Ano, zaskočili nás a zničili všechna naše letadla,“ přikývl jsem. „Všichni kromě mě zahynuli. Letoun, jímž jsme právě před chvílí přiletěli, jsme ukořistili Omíorům poté, co jsem je zabil.“

„Zabil – a sám?“

„Hlavy jsem jim srazil sám, ale hodně mi pomohla Monika Alvárezová, doprovázela mě až k jejich doupěti. Bez ní by rozhodně všechno tak hladce neskončilo.“

„Kolik jich tam vůbec bylo?“

„Byly tam posádky tří letadel a pět mužů navíc. Málem nás dostali.“

Od vchodu do podzemí jsme viděli, jak mrtvá těla Omíorů okukuje spousta zvědavců. Nahrnuli se kolem nich do houfu a vzrušeně spolu debatovali.

„Říkal jste, že tam byla tři letadla?“ nenechal se odbýt reportér. „Ostatní jste tam nechali? Daly by se ještě použít?“

„Nenechali,“ zavrtěl jsem hlavou. „Hned po startu jsem ty poslední stroje rozstřílel přímým zásahem. V pralese po nich zbyl jen pořádný kráter. Škoda letadel, ale nemohl jsem je tam nechat. Co kdyby se tam někde skrýval třeba jeden jediný Omíor? My jsme je tam nemohli hlídat, pospíchali jsme domů s raněným.“

V té chvíli vyšel ze vchodu do podzemí jeden z lékařů.

„Patří někdo k tomu raněnému muži, kterého nám před malou chvílí přivezli?“ otázal se nepříliš nahlas.

„Tady, jeho dcera,“ ukázal jsem mu na Moniku.

„Nedalo se nic dělat,“ řekl lékař. „Dovezli jste nám ho jako nebožtíka. Srdce to nevydrželo. Možná za to může tuková embolie, víte, měl strašně zřízené nohy... To ukáže pitva.“

Monika zbledla, ačkoliv nerozuměla ani slovu. Když jsem jí to vzápětí přeložil, naplno se rozplakala. Lékař se ihned omluvil a odešel.

„Co to bylo za člověka?“ zeptal se mě reportér.

„Jmenoval se Yon Alvárez,“ řekl jsem. „Pokaždé, když toto jméno uslyšíte, vzpomeňte si, že to byl hrdina, který velkou měrou přispěl k záhubě Omíorů. On a jeho dcera Monika.“

„Pojď se mnou, Moniko,“ obrátil jsem se pak polohlasem anglicky k dívce. Vzal jsem ji za ruku a vedl od vchodu do podzemí zpátky k letounu. Reportér se neodvážil následovat nás, tušil, že následující rozhovor už slyšet nemusí.

„Na světě zemřelo několik miliard lidí,“ říkal jsem tiše a zamyšleně jsem jí ukázal na čtyři letadla Omíorů, která tu stála vyrovnaná v řadě. Byly to čerstvě opancéřované stroje, Džataši a jeho přátelé na hvězdoletu se činili, ale do bojů už tato letadla nezasáhnou. Nevadí, tím lépe.

„Tyhle letouny vraždily lidi po milionech. Teď už nikoho zabíjet nebudou. Na tom má zásluhu tvůj otec i ty, Moniko. V téhle válce zemřely miliony lidí, ale tvůj otec a moji kamarádi, kteří zahynuli v letadlech přímo před tvýma očima, nezemřeli zbytečně. Jejich zásluhou se teď může do opuštěných měst vrátit život a celá naše civilizace se zase vzpamatuje.“

„Já vím, ale já už jsem měla jenom tátu...“ vzlykala.

„Kdyby s tebou po objevení základny Omíorů utekl někam daleko, mohl by být dnes naživu, ale Omíorové by stále zabíjeli jiné lidi. Jenže on riskoval více než jiní, zůstal v nebezpečném sousedství, ale přispěl ke zneškodnění toho zla. Zemřel, ovšem bez hrdinů jako byl on bychom asi všichni skončili nejprve jako otroci, pak i jako pečínka na stolech zelených bestií. Dobře že jsou na světě takoví lidé!“

„A co vy?“ obrátila se na mě.

„Já?“ usmál jsem se na ni trochu smutně. „Já nejsem ani z polovičky tak statečný jako tvůj otec, Moniko. Omíorové mě zajali a udělali mě odborným asistentem jednoho velkého vědce. Bohužel to byl Omíor a já ho musel zabít jako prvního. Podařily se mi dva velice důležité vynálezy a dokázal jsem je použít proti těm otrokářům, to je vše. Kdybych to neudělal, kdybych jim věrně sloužil, skončil bych nakonec na pekáči, co jiného bych mohl očekávat od lidožroutů? Jakmile jsem měl účinné zbraně, bylo tak logické, tak nevyhnutelné vzbouřit se a pustit se do nich. Jiná možnost neexistovala. A jak jsi viděla, moje vynálezy přetrumfly jejich obrovskou technickou převahu. To neznamená, že jsem hrdina. Tvůj otec měl možnost utéci, ale neutekl a to bylo hrdinské. Já jsem takový výběr nebo jiné východisko neměl. Ani jako člověk nejsem ničím mimořádný, sama přece víš, že ty moje zvláštní schopnosti jsou dány jenom urychlovačem. Když jsme se na hvězdoletu s přítelem Džatašim pustili do té bitvy, nemohli jsme couvnout, nebylo kam. A přitom jsme nevydrželi dovést ji až do úplného konce na jeden zátah, což několik tisíc jiných lidí stálo život.“

„Přesto jste to byl vy, kdo zabil většinu Omíorů!“

„Ano, já a Džataši jsme pobili všechny, ale to bylo tím, že jsme měli pouze dva urychlovače času. Bez nich neměl proti Omíorům šanci nikdo. Před námi se na hvězdoletu mnoho lidí pokoušelo Omíory zabít, ale nikdo neměl úspěch a každý skončil strašlivou smrtí. Sama jsi přece na vlastní oči viděla, co znamená takový urychlovač. Musím tě teď aspoň dodatečně požádat, abys tohle tajemství za žádných okolností nikomu neprozradila. Umíš si představit, co by znamenala taková zbraň ve špatných rukou?“

„Umím. Ten urychlovač je přece vaše dílo, ne? Kdo jiný by směl rozhodovat, co s ním bude dál?“

„Ano, už jsem se rozhodl, že tenhle vynález lidem Země nedám. Byl by nebezpečnější než atomová bomba.“

„Já s vámi souhlasím,“ řekla potichu. „Vím, váš vynález byl v dobrých rukou jenom u vás...“

„Nesměj se tomu, Moniko. Lidé vynálezy vymýšlejí, aby lidem pomáhaly, ale kolik se jich už stalo prokletím?“

„Já to vím a mluvím vážně. Právě tak vážně si myslím, že jste byl vyvolený, abyste zachránil lidi před zkázou... Víte, co mě napadlo, když jste se mnou na zádech kráčel po vodě? Napadlo mě, že jsem už o takovém případu slyšela. Bylo přece psáno, že i Kristus chodil po vodě suchou nohou...“

„Jenomže to byl zázrak, to sem nepleť. Přirovnání, jaké jsi použila, se sem nehodí. My jsme se pohybovali přirozeně, jako vodní lyžaři nebo jako malá dětská žabka, kamínek, poskakující na hladině,“ řekl jsem. „Když ti půjčím urychlovač, můžeš i ty chodit po vodě, ale nesmíš se zastavit, nebo se vykoupeš. Co jsem dokázal já, to by na mém místě dokázal každý, nemysli si.“

„Každý by to dokázat nemohl,“ trvala na svém. „Vy musíte mít v sobě něco navíc, třeba vědomosti jako nikdo jiný, už to vám dává nějaké předurčení...“

„Možná,“ přikývl jsem vážně. „Jenže moje úloha dnešním dnem skončila. Ode dneška jsem zase úplně obyčejný člověk.“

Posadil jsem se na lavičku, na níž předtím seděli lékaři, když čekali na přílet našeho letounu. Usedla vedle mě.

„Co budete dělat?“ zeptala se vážně.

„Teď se najím a půjdu si odpočinout,“ řekl jsem unaveně. „Radím ti to samé. Věřím, že vydržíš více než já, ale teď už přece o nic nejde.“

„Tak jsem to nemyslela. Co budete dělat zítra, pozítří?“

„Vrátím se na hvězdolet,“ řekl jsem. „Mám tam další úkol, právě tak důležitý jako bylo zabití posledních Omíorů. Neboj se, tebe tu nejprve zabezpečím, abys neměla nouzi.“

„Vy tu nezůstanete?“ podívala se na mě zklamaně. Až teď shodila ze zad batoh, otevřela jej a vyňala balíček. Byly v něm suché placky, pečené v popelu. Nabídla mi je, už dlouho jsem nic nejedl s takovou chutí. Dívka jedla také, ale právě tak jako já asi nevnímala, co vlastně jí.

„Podívej se, Moniko, Omíorové způsobili v naší pozemské civilizaci ohromný chaos. Zničili většinu měst, rozvrátili obchod, zemědělství, prostě všechno. Bude velice obtížné ten zhroucený systém opět uvést do chodu. Když se zamyslíš, co nám na Zemi nejvíc chybí, brzy zjistíš, že to jsou elektřina a doprava. Elektrárny jsou rozbité, proto není světlo, ale ani plyn a benzín. Bez energie není myslitelná doprava, ani jakákoliv výroba.“

„To říkal táta taky,“ otřela si slzy. „Prohlašoval, že se lidé budou muset vrátit o jedno nebo dvě století zpět. Dají dohromady primitivní zemědělství, aby nezahynuli hladem, pak postupně postaví, co stavěli už naši předkové. Začnou od jednoduchých parních strojů, po nich přijde na řadu všechno ostatní. Táta byl optimista, věřil, že nám to půjde mnohem rychleji než našim dědečkům. Nebudeme přece muset všechno vynalézat znovu.“

„Souhlasil bych s ním, kdybych nevěděl co vím,“ řekl jsem už zase s úsměvem. „Kdybychom se vraceli o těch dvě stě let dozadu, pak i při dvojnásobném tempu by nám cesta zpátky na naši nedávnou úroveň trvala nejméně dalších sto let. Ale ani pak by to nebylo tak jednoduché. Většina přírodních zdrojů na Zemi je už vyčerpaná. Za časů našich pradědečků na mnoha místech světa vyvěrala ropa až na povrch, stačilo nalévat ji do sudů a cisteren. Před agresí Omíorů ji naftaři pumpovali ze dna moří nebo z velkých hloubek. Povrchová naleziště jsou dnes úplně vyčerpaná a nedá se na ně spoléhat. Bez vyspělé techniky se v dnešní době ropa těžit nedá a bez ropy se naše civilizace neobejde. Je to začarovaný kruh, rozumíš?“

„To jsem nevěděla,“ pobledla.

„Já jsem ovšem větší optimista, než byl tvůj otec. Myslím si, že obnovu civilizace můžeme podstatně urychlit. Řekněme na třicet, možná i na dvacet let. A toho se můžeme dožít i my.“

„Proboha! Jak to chcete urychlit?“ zajímala se.

„Právě s využitím toho, co nám zbylo po Omíorech,“ řekl jsem. „Podívej se! Elektrárny jsou všude zničené, ale v tomhle podzemním bunkru svítí elektrické světlo. Jak je to možné? Ano, měli tu malý dieselagregát, jenomže palivo jim ubývalo, ačkoliv svítili jenom v nejnutnějších případech. Až by vyčerpali poslední sud, byl by konec. Teď tu všude svítí světla naplno. Proč nikdo nešetří? Povím ti to, protože se odborníkům podařilo přizpůsobit našim podmínkám energetický zdroj z letadla Omíorů. Vidíš? Tyhle elektrárny způsobí proti předpokladům tvého otce skok vpřed přinejmenším o sto let. S elektřinou se podaří obnovit továrny rychleji, než kdybychom se vraceli k parním strojům. To není všechno. Podívej se na tenhle nůž.“

Podal jsem jí nůž, kterým jsem zabil poslední Omíory.

„Myslím, že jsem ho už viděla,“ řekla udiveně. „Já vím, krájí lehce i ocel.“

„Ale nevšimla sis pořádně, co je to zač. Jenom se na něj podívej zblízka! Obyčejný nůž, řekneš si. Jenže tenhle je tenčí než žiletka, lehounký je jako pírko, ale zkus si ho prohnout! Nejde to, což? Tímhle nožem můžeš řezat ocel, jako kdyby to byl perník. Až je to trochu nebezpečné. Přitom je to docela obyčejný staniol. Totiž – ne zcela obyčejný, jen trochu vylepšený. Ale když se z tohoto materiálu něco vyrobí tak dobře, aby všechny hrany byly pečlivě zaoblené, získá se téměř nezničitelný výrobek. Nerezaví, v ohni neměkne, odolá kyselinám a navíc je úžasně lehký. Z toho se bude vyrábět!“

„Ale když je nezničitelný, co s ním, až doslouží?“

„Naše letadla měla z toho materiálu pancíře,“ řekl jsem tišším hlasem. „Získala tím obrovskou odolnost. Když se nás pokusili sestřelit kanónem, tyhle pancíře ani nepoškrábali. Ale Omíorové nás i navzdory tomu sestřelili. To znamená, že ani tento materiál není nezničitelný. Když použijeme dosti mohutné síly, také jej sešrotujeme. Ale sám o sobě... ne, on skutečně vydrží věky. Však také z tohohle materiálu nikdo nesmí dělat nevratné plechovky na coca-colu, které by se potom všude válely a byly by nezničitelné... Brrr.“

„A jak se s tím pracuje?“ zajímala se.

„Budeš se divit, ale je to jednodušší než se železem. Továrny, které budou pracovat s tímhle materiálem, nebudou tak hřmotné jako dosavadní.“

„No, vidím, máte to velmi dobře promyšlené,“ přikývla trochu zamyšleně.

„Tady jste!“ vyběhl ze vchodu do podzemí mladý chlapec v uniformě. „Pojďte dovnitř! Všichni vás chtějí vidět!“

„Proč?“ opáčil jsem klidně. „Teď už přece není žádný spěch. Najdou se u vás dvě pořádné postele?“

„Vždyť ještě není večer!“

„Nespal jsem šestatřicet hodin...“ podíval jsem se na svůj náramek, jehož hodinky ukazovaly prodloužený čas.

„Dobře, však oni počkají,“ mrkl na nás vojáček. „To víte, mám vás přivést do štábu, ale předtím mám pro vás udělat všechno, co si budete přát! Dáte si něco k snědku? Chcete se něčeho napít? Pojďte se mnou do kuchyně, já zatím opatřím dvě parádní postele někde, kde vás nikdo nenajde!“

Kuchaři nás zvědavě okukovali, ale byli potěšeni, že nás mají dříve než generalita. Dostali jsme každý misku guláše a pustili se hladově do něj, jako kdybychom před chvílí nesnědli placky od Moniky. Museli jsme především doplnit energii, kterou jsme museli vydat ve zrychleném čase.

„Mám ještě další námět, dopravu,“ pokračoval jsem plnými ústy v našem rozhovoru, započatém venku. „Nač stavět nebo znovu obnovovat železnice, silnice a přístavy, proč vyrábět lodě, lokomotivy a auta, když můžeme všechny tyto vynálezy našich pradědečků přeskočit a začít hned stavět letadla?“

„Myslíte taková, jako měli Omíorové?“ řekla překvapeně.

„Lepší,“ prohlásil jsem. „Nebudou mít zbraně schopné zničit velkoměsto, ale prostorné kabinky pro cestující nebo kontejnery pro zboží. Letadla nahradí vlaky, lodě, automobily i traktory. Letadla budou jednou orat půdu, sklízet obilí i ovoce... dovedeš si představit, jaké to bude na Zemi krásné, Moniko?“

„Nikdo z lidí nic takového neumí! Jak chcete stavět svá letadla, když na celém světě nenajdete dost odborníků?“

„Nikdo?“ usmál jsem se. „Já přece konstrukci těch letadel rozumím, mohl bych je začít stavět už dnes. A co jsem se naučil já, to se může naučit dvacet, padesát, sto i tisíc takových, dnes možná docela obyčejných lidí. Nejsem přece nijak zvláštní člověk a schopných inženýrů se jistě najde dost a dost.“

„Tady mají všichni největší starost, jak přežít,“ namítala. „Někde, třeba v tomto městě, zůstaly zásoby na dlouhou dobu, proto tady jsou i lidé, schopní něco vynalézt. Až zásoby dojdou, uvidíte, jak to i tady půjde z kopce.“

„Proto bych chtěl shromáždit všechny schopné lidi tam, kde nebudou trpět nouzí a kde je dostatek všech možných prostředků, aby mohli hned začít vymýšlet a vyrábět. Energetické zdroje, i ta letadla. Když na Zemi opět zavedeme elektřinu a dopravu, celá naše civilizace už se obnoví. Bude to sice asi chvíli trvat, ale nevidím to tak černě.“

„Obávám se, že takové místo na Zemi nenajdete,“ řekla tiše. „Svět je příliš zničený. Táta se domlouval se všemi svými přáteli radioamatéry po celém světě, pokud to přežili, všude je jen zkáza, bída a chaos.“

„A opět mám proti tvému otci výhodu, jakou on neměl. Vím o místě, které splňuje i zdánlivě nemožné podmínky. Mám na mysli hvězdnou loď Omíorů. Právě odtud začneme obnovovat naši civilizaci. Omíorská věda Zemi zničila, tatáž věda ji zase postaví na nohy a navíc mnohem lepší, než jak jsme měli dosud. Uvidíš, že to bude docela zajímavé. Bude nám v tom pomáhat i spousta dobrých přátel, i když někteří z nich se nám lidem vůbec nepodobají.“

Chvíli mlčela, soustředěně jedla a přemýšlela.

„Jenže hvězdolet Omíorů je dnes pro většinu lidí symbolem zla. Jak chcete dosáhnout, aby do těch prokletých míst někdo na delší dobu odešel? Vy tam určitě půjdete, tím jsem si už jistá, ale sám nic nesvedete. Potřeboval byste tisíce lidí, nejen odborníky, ale i jiné. Kde je vezmete?“

„Však se najde dost dobrovolníků, kteří chtějí pomoci světu, i když to znamená na nějakou dobu jej opustit. Hodně lidí půjde, když se dovědí, že to je jediná schůdná cesta, aby se naše Země dostala z dnešní bídy. Někteří půjdou čistě z přesvědčení, jiní si spočítají výhody, které mohou získat, když budou při tom. Potřebujeme inženýry i chemiky, elektroniky i obchodníky. Právě teď sháníme lékaře a zdravotní sestry. Na celý hvězdolet máme jen jednoho lékaře, který se navíc musí starat o celou mateřskou školu. Máme práci pro tisíce lidí a až to rozjedeme, budeme stavět továrny na Zemi. Já to vidím přijatelně.“

„Kolik dobrovolníků už máte?“ zeptala se mě s lišáckým úsměvem.

„Zatím jenom jednoho,“ usmál jsem se také. „Sebe.“

„Omyl – dva,“ a s úsměvem ukázala prstem na sebe...

Errata:

11.08.2021 22:29