Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pomocníci

Eskadra letadel s dalšími dobrovolníky ze Země dorazila na hvězdolet podle místního času pozdě večer.

Nasměrovali jsme letadla do Třetího přístavu, nejbližšího k ubikacím. Tam už bylo všechno přichystáno, aby se všichni hned od začátku cítili co nejlépe. Dávno byly pryč doby, kdy všichni otroci nocovali jen v holých místnostech, kdy se na jedné matraci ve spánku střídali dva lidé a kromě matrací v místnostech nic nebylo. Pravda, Omíorové sami spávali také v takových neútulných ložnicích, jenomže měli na hvězdoletu i spoustu dalších prostor, kde mohli trávit čas, pokud právě neměli službu. Měli individuální pracovny, tělocvičny i sály pro společné využití. Omíorové měli i své sporty. Na lodi si stále procvičovali sílu svalů a postřeh. Měli k tomu účelu místnosti plné všelijak blikajícího světla, kde museli v co nejkratším čase reagovat na různé podněty – jednou to byly zvuky, jindy zákmity odlišných barev, někdy šlo jen o malé, nevýrazné změny, které se v neustále blikajícím prostředí docela ztrácely. Tyto sporty byly jistě prospěšné, cvičil se při nich především postřeh, takže Omíorové později při všech střetech hladce vítězili nad svými protivníky. I u nás na Zemi spousta lidí prožila svůj život jen ve sportu – jenže Omíorové už nic jiného neznali, byli se svou jednostranností až ubozí. Neznali žádné umění, obrazy, literaturu ani hudbu. Nevěnovali se ani sexu – této možnosti se sami vzdali velice krutým způsobem.

Brzy po osvobození uspořádali Xítiané přemístění všech bývalých otroků do důstojnějších prostor. Kromě Xítianů se do této akce zapojily tisíce dalších, nejnadšenější byli lidé z Ghoaverinu a Kuburové. Nejprve musely být upraveny vhodné prostory. Byly vybrány menší místnosti, vybaveny stolky, židlemi, pohodlnými lůžky a nějakými skříňkami. Počítalo se, že v každé místnosti budou spolu ubytováni nejvýš dva bývalí otroci. Po vyvraždění Omíorů a právě tak drastickém snížení počtu otroků bylo najednou ve hvězdoletu místa dost. Některé prostory byly předem přichystány i pro další lidi ze Země.

V první skupině, která na hvězdolet dorazila, byli jenom samí muži. Mnozí sem sice chtěli později vzít i své rodiny, ale opatrnicky přišli nejprve sami, aby prozkoumali, jaké to tu doopravdy je.

Shromáždili jsme je všechny do veliké jídelny, kde ovšem vznikl správný zmatek, než se všichni usadili. Pak nastal čas dotazů a odpovědí. Nově příchozí zajímalo všechno. Jak se tu žilo pod vládou Omíorů, jak jsme je svrhli a co se tu děje teď. Co tady všude pobíhá za příšerky? (Tazatel byl přitom jemně ujištěn, že všechny bytosti v hvězdoletu jsou myslící a všichni tu uplatňují nárok na oslovení lidé, stejně jako my pozemšťané). Další dotazy se týkaly ubytování, co bude k jídlu, zdali pořád platí, že si sem kdokoliv může pozvat celou rodinu, jak jsme předem na Zemi vyhlásili.

Byl to správný Babylón, neboť sotva desetina lidí uměla anglicky a sotva pětina česky. Odpovídal jsem vždy nejprve stejnou řečí, jakou byl vznesen dotaz, pokud to ovšem byla jedna z těch dvou. Několik ochotných překladatelů moje slova tlumočilo těm, kdo tyto dvě řeči neovládali. Bylo však nad slunce jasnější, že se všichni budou muset naučit společnou řeč, jinak se spolu nedomluvíme. Vzhledem ke stavu učících programů to mohla být samozřejmě pouze řeč Omío; jen tato řeč byla na hvězdné lodi zavedená.

Poté jsme příchozí jednotlivě zapsali do seznamů v palubních počítačích a každý obdržel svůj vlastní identifikační náramek. Musel jsem při tom odpovědět na jeden všetečný dotaz, proč musí mít každý svůj a zdali nesouvisí identifikační náramky s bývalým otrokářským systémem na lodi – ovšemže tomu tak bylo, ale náramek tu každý potřeboval už proto, aby si mohl otevřít dveře. Další funkce náramků jsem všem slíbil objasnit, až budou všichni umět řeč Omío a bude jednodušší domlouvání.

Pak následovalo rozmísťování po jednotlivých pokojích, ale toho už se s gustem ujali Xítiané. Předem bylo dohodnuto jen to, že si dnes všichni uloží své věci a pak se shromáždí v této jídelně na večeři. Přidělování práce nastane až zítra po snídani.

„Budeme muset počkat na Sengöho,“ řekl jsem, když jsme opouštěli jídelnu.

„Proč myslíš?“ podívala se na mě Monika.

„Tihle všichni se budou muset nejprve naučit řeč Omío, jinak ten Babylón nezvládneme,“ povzdychl jsem si.

„Tak jich rovnou dvacet vezmeme s sebou, já přece také umím obsluhovat učící stroje,“ obrátila se ke mně Monika.

Vrátili jsme se proto ještě ve dveřích. Oznámil jsem, už jenom česky, že potřebuji dvacet dobrovolníků, kteří začnou hned teď, dříve než ostatní. Chvatně se nám přihlásilo nejen dvacet mých krajanů, ale také asi stovka dalších, kteří sice nerozuměli co říkám, ale viděli, že se někdo hlásí. Vybrali jsme si požadovaných dvacet Čechů a odvedli je k učícím strojům do dětské zóny.

Teprve v ordinacích nastalo trochu klidnější dohadování. Nejprve jsem se všech pozeptal na jejich dřívější povolání. Samozřejmě ne proto, že bychom některá potřebovali. Už těch dvacet byla pestrá směsice. Bývalý důstojník armády, trochu starší pán, tu seděl vedle bývalého horníka, dřívější řezník vedle docela mladého učitele. Bylo tu několik zemědělců, dva řidiči, dokonce jeden strojvedoucí a dva popeláři.

Zatímco jsem se vyptával, připravila si Monika několik testů. Během nich bylo ticho, pak Monika odešla vyhodnotit výsledky. Odpovídat na otázky prý nestačí, důležitější bylo přesné měření mozkových vln, které při řešení otázek testovaný produkuje – a já jsem se zatím bavil dál.

„To byla také nějaká kráska z vesmíru?“ zeptal se mě na Moniku bývalý učitel.

„Ne, ta pochází ze Země, od Amazonky,“ ujistil jsem ho.

„Docela pěkná kočka,“ ohodnotil ji jeden řidič. „Určitě by stála za hřích...“

„Na to pozor, hoši, ta není volná,“ usmál jsem se. „Ale jestli chcete dobrou radu, řeknu vám, kde seženete také takovou. V Jižní Americe je indiánských děvčat dost – když si takovou dívčinu přivezete a naučíte ji všemu potřebnému, pak se jí nevyrovnají děvčata z celého světa.“

Za malou chvíli Monika přišla zpět a chvíli se se mnou domlouvala řečí Omío, čemuž ostatní nerozuměli a museli jen poslouchat zvuky, dosud pro ně zcela neznámé.

„Čtyři z nich mají nadprůměrnou mozkovou kapacitu,“ zněl posudek Moniky. „Dva jsou naopak silně pod průměrem. Z těch dvou géniové rozhodně nikdy nebudou.“

„Řeč Omío zvládnou všichni?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, to je to nejmenší“ usmála se. „Ale já bych některým z nich už ráda dala i nějaké vědomosti navíc.“

Dohodli jsme se, že všichni dostanou kurs řeči Omío, nad to můj rychlokurs ovládání letadel, připravený pod dohledem doktora Pattersona. Důstojník, oba řidiči a oba popeláři na tom dnes skončí, neboť pilotů letadel bude potřeba nejvíce a nemá cenu zatěžovat je znalostmi, jež by ani nemohli dost dobře využít.

Horník Kamil Čermák byl ale velice inteligentní a bylo by ho možná škoda, kdyby měl dělat jen pilota. Zeptal jsem se ho, zda by se nechtěl stát geologem. Ne v pozemském smyslu, ale podle posledního stavu vědy Omíorů. Musel by se naučit zacházet s mnoha přístroji, ale lidí, kteří se vyznají co se kde nachází pod zemí, bude zapotřebí jako soli. Kamil Čermák byl s tím svolný a Monika si ho hned vzala stranou, aby tam s pomocí Pedra Gonzálese započala s vyučováním.

Učitel, mladý František Bambas, by se podle Moniky mohl snadno naučit totéž co uměla ona sama a stát se biologem nebo lékařem. Když jsem se s ním však začal domlouvat, přiznal se, že by ho víc zajímala technika. Byl jsem rád, že budu mít nějaké spolupracovníky a tím víc, když se k němu přidal i bývalý strojvůdce.

„Mohla bys jim oběma dát moji školu?“ ptal jsem se, když Monika přišla pro další adepty.

Podívala se na mě zadumaně.

„Honzo, tady jen těžko získáš někoho, kdo se naučí přesně to co ty. Kdybych jim dala tvoji dávku, zabije je to, jako že jedna a jedna jsou dvě,“ řekla starostlivě. „On ti Sengö ještě neřekl, jaká jsi výjimka?“

„Něco mi už říkal,“ zavrčel jsem nespokojeně.

„Možná nám projdou rukama tisíce lidí, než zase narazíme na takového. To snad nevadí, nemusí být přece každý génius,“ vzdychla si Monika. „koukám na tebe čím dál s větším obdivem, ale nemyslím si, že bych tu byla zbytečná. Pro mě je také trochu hřejivý pocit když vím, že i já jsem vysoko nad průměrem. Jenže někdy může být mnohem užitečnější člověk, může být i trochu mentálně pozadu, když je na správném místě. Vezmi si například svého kamaráda Džatašiho. Nedáš na něho dopustit a dobře děláš. Inteligencí sice nevyniká, to z Xítianů nikdo, ale všichni jsou hrozně milí, snaží se seč mohou a pomáhají nejlépe ze všech. Inteligencí vynikali naopak Omíorové. Stačí?“

Dohodli jsme se, že učitele a strojvůdce prozatím naučíme jen to samé, co ostatní. Další kurs dostanou, až pro ně bude něco připravené na míru.

„Víš, strojové učení Omíorů má jednu velkou nevýhodu,“ vysvětlovala mi Monika. „Využívá kapacitu mozku jen z menší části. Představ si svůj mozek třeba jako mnohavrstevný prázdný včelí plát. Nalitím strojem xonthí může být naplněn jen v nejvrchnější vrstvě. Když ta vrstva přeteče, nastane katastrofa a člověk se zblázní, ale i když je naplněna, může člověk pro později získané vědomosti využít dalších vrstev. Kapacita lidského mozku je mnohem vyšší, než se zdá. Omíorské strojové učení je jako prvotní zdroj vědění velice nádherná věc. Člověk může vlastně v jediném dni získat vědomostí jako při dlouhém studiu na universitě, ale tím to nekončí. I potom se může, kdo chce, naučit mnoho, aniž by přeplnil všechny vrstvy připravené v jeho mozku.“

„Dobře, ale proč se může člověk zbláznit, když dostane víc vědomostí než snese ta vrchní vrstva?“

„Nevím, Honzo,“ povzdychla si Monika. „Obávám se, že to nevěděl ani nikdo z Omíorů. Z jejich pokusů se zdá, že mozek nemá rád úplné naplnění některé vrstvy. Pak se snaží přemísťovat přebytečné znalosti sem-tam, ale nikde už není místo. Přenášení mezi vrstvami chce čas, který najednou chybí. Kdyby byl lidský mozek počítač, dalo by se říci, že se zacyklí. Bohužel, člověk nikde na sobě nemá známé červené tlačítko RESET.“

„To ale nemají ani počítače Omíorů,“ řekl jsem zaraženě. „Odkud víš o takovém tlačítku?“

„Táta měl taky, dávno před invazí, počítač,“ řekla Monika smutně. „Já si to pořád dobře pamatuji...“

Také jednomu z bývalých zemědělců Monika navrhla, aby se dal vyučit na biologa. Po chvíli váhavě přikývl, a s tím jsme v této skupince skončili. Pro Josefa Nováka, bývalého agronoma, Monika vybrala obvyklý kurs biologie se zaměřením na recyklátory. Všechny pak opatrně uspala slabými vlnami a jednoho po druhém je uložila pod veliké zvonovité příklopy učebních strojů.

Jak probíhá učení, to jsem se nedozvěděl. Monika mi pak o tomto procesu něco řekla, ale bylo to příliš odborné. Však se právě té části biologických věd nemohl naučit každý, vyžadovala totiž poměrně velkou mozkovou kapacitu. I pozemská věda je nesmírně složitá a žádný člověk na světě se nemůže chlubit, že zná všechno. O vědě Omíorů to samo sebou platilo dvojnásob. Začal jsem si mnohem více vážit lidí, kteří ovládali tajemství biologie. A byl jsem moc rád, že je mezi nimi i Monika.

„Zítra vezmeme další,“ prohlásila. „Jsem docela zvědavá na Kamila Čermáka, byl ze všech nejlepší. I když na tebe nikdo z nich nemá.“

Požádal jsem ji, aby se novým příchozím pečlivě věnovala a kdyby snad mezi nimi objevila někoho s mozkovou kapacitou jako mám já, ať mi dá vědět, protože takového člověka nutně potřebujeme k technice. S úsměvem mi to slíbila, ale nikdy v životě mi pak nikoho takového nepřivedla...

Tuto noc jsme toho moc nenaspali. Všichni tři jsme si jen trochu zdřímli přímo v ordinaci. Monika i Pedro hlídali probíhající procesy a já jsem tu byl s nimi jen do počtu. A také proto, že tu byla Monika a tohle byla vlastně její tovaryšská či snad dokonce mistrovská zkouška.

Rukama našich doktorů postupně prošli všichni pozemšťané a tak jsme se konečně mohli domluvit. Ačkoliv zpočátku byli na tento úkol Monika a Pedro sami, brzy se učením zabývali i další biologové.

Předně to byl Sengö Patterson. Nazítří ráno se urychleně vrátil z krátké návštěvy Země. V jeho letadle byla pořádná tlačenice. Naložil celou rodinu, až na malou dcerku Solveigu. Ta v době jeho nepřítomnosti zemřela, nevydržela útrapy a zejména dlouhodobé hladovění. Bylo to smutné, ale Patterson byl i tak rád, že se setkal alespoň se svou ženou a se dvěma zbývajícími dětmi, osmiletým chlapcem a pětiletou dceruškou. K nim přibral i oba své staré rodiče, sestru se švakrem a jejich dvě děti a navíc svého bratra. Vytáhl je prý z jedné jeskyně v pobřežních skalách, ale tato jeskyně nebyla zdaleka tak komfortní, jako bratránkovo Bludiště. Když je našel, byli všichni překvapeni, dávno ho už totiž považovali za mrtvého, stejně jako moji příbuzní odepsali mě. Sengöho žena Solveiga mu však zůstala věrná i dva roky po jeho náhlém zmizení a když všem navrhl, aby se společně přestěhovali na hvězdolet, nebyl nikdo z nich proti.

Klan Pattersonů se musel pochopitelně stěhovat do nových prostor, protože v dětské zóně nebylo možné ubytovat tolik lidí. Skoro půl hodiny jsme nad plánem hvězdoletu uvažovali, kam bychom je co nejlépe umístili. Nakonec jsme se rozhodli adaptovat pro ně a pro další lidi málo používanou skladovou zónu v těsném sousedství s dětskou, jenom blíž k samotnému okraji hvězdoletu. Museli jsme rozvažovat i možnost ohrožení meteority. Tato část hvězdoletu byla však trvale obrácená k Zemi a po chvilce uvažování jsem přímé ohrožení vyloučil. Bylo ovšem třeba nejprve vyklidit sklady a prostory upravit, aby byly pro lidi vhodné. Požádali jsme o tuto pomoc bývalé otroky na hvězdoletu a nabídlo se jich více než bylo třeba. Úkolu se zhostili především Ghoaveriňané a byli s ním hotovi do dvou dnů.

Změnil jsem zaheslování všech sousedících zónových dveří, aby do této zóny ztratili přístup teroristicky smýšlející, stále stejně nesmiřitelní otroci, především Um-lusíté.

Přitom jsem se trochu zamyslel a pak jsem udělal několik změn v programech. Až dosud bylo možné, aby se společně s lidmi, jejichž náramky umožňovaly přístup do dětské zóny, dovnitř vetřel i kdokoliv jiný. Počítače teď kontrolovaly i toto nebezpečí a vyhlásily by poplach, kdyby se kdokoliv pokusil vniknout sem silou nebo lstí.

Pattersonova Solveiga byla před invazí Omíorů lékařka, stejně jako její muž. Sengö ji osobně otestoval a pak jí dal stejnou dávku učení, jakou dostal od Omíorů sám. Přiznal se mi až po dlouhé době, že měl přitom o svou ženu strach. Ne snad že by kurs lékaře byl nad její možnosti, ale všichni členové rodiny Pattersonů byli na pokraji svých sil, protože život v místech kde se skrývali byl obzvlášť krušný.

Solveiga Pattersonová však i tuto zátěž přečkala a sotva se probrala, začala se zajímat o všechno, co tu pro ni bylo nové. Jak se dalo čekat, brzy se v dětském oddělení vyznala stejně jako sám Sengö, Monika, Pedro i další lékaři vyškolení z řad nových: Vlasta Mareš, Antonín Jordán a jeden ze „staré gardy otroků“ Francesco Mirandelli.

Odborníků bylo brzy více, než jsme mohli využít.

Většina příchozích však na hvězdoletu dlouho nezůstala. Místo původních čtyřiceti pilotů všech hvězdných ras brzy zajišťovalo spojení se Zemí na sto padesát nových pozemských letců. Na několika místech světa jsme založili své pobočky, nejprve v Evropě a později i v dalších světadílech. Měly se starat o optimální využití hospodářské pomoci. Podle jejich dobrozdání bylo potom dopravováno na místo veškeré zboží, vyrobené na hvězdoletu a tolik potřebné dole.

Sengö při své návštěvě na Zemi nezapomněl na to, co nám slíbil, měl to však velice jednoduché. Knězem byl totiž jeho vlastní bratr – na hvězdolet by odletěl i kvůli Pattersonům, natož když se dozvěděl, že bude vlastně misionářem a dostane příležitost obrátit na pozemskou víru tisíce pohanů z hvězd.

Nejvíce byla z jeho příletu nadšená Monika. Nejspíš by se mnou žila i bez všech těch slavnostních obřadů, jenomže jako většina dívek Jižní Ameriky byla vychována v křesťanské víře a měla by asi pořád pocit, že není všechno v pořádku.

Komplikace pochopitelně na sebe nedaly dlouho čekat. Kněz Jarrin musel respektovat podmínky svého úřadu. Mé předchozí manželství bylo samozřejmě vážnou překážkou svatby. Naštěstí se ukázalo, že jsme s Jitkou uzavřeli pouze občanský sňatek, který novému církevnímu nebránil, zejména když jsem zaletěl na Zem a přinesl odtud rozhodnutí o svém oficiálním rozvodu. Vše proběhlo před obnovenými úřady v tichosti a ve vzájemné shodě mé, Jitky i Rudolfa. Ani jsem jim nevykládal, proč tak trvám na rozvodu, ale zřejmě jsem jim rovněž udělal radost. Pak jsem ještě jednou navštívil bratránka a vrátil se na hvězdolet.

Horší bylo, že kněz Jarrin vyžadoval před svatbou i moji a Moničinu zpověď. Nevím jak to probíhalo u Moniky; nejspíš všechno přestála hladce. Zato se mnou to měl Jarrin těžké.

„Pověz mi své hříchy, synu,“ vybídl mě hned na počátku.

„Zabil jsem, otče,“ přiznal jsem se bez skrývání. „Zabil jsem – a dokonce víckrát.“

„To je velice těžký hřích, synu,“ podíval se na mě Jarrin udiveně a zaraženě – a snad se i trochu zhrozil.

„Neměl jsem jiného východiska,“ pokrčil jsem rameny.

„Tím chceš říci, že toho činu ani nelituješ?“ pokusil se mě napravit Jarrin.

„Nelituji,“ přikývl jsem. „Kdybych se dnes nebo zítra ocitl ve stejné situaci, musel bych jednat stejně.“

„Kolik lidí jsi zabil? Můžeš popsat, za jakých okolností k tomuto činu... k těmto činům... došlo?“

„Kdybych měl popisovat všechny mé vraždy, potřeboval bych na to aspoň měsíc,“ namítl jsem. „Nemohu vám, otče, říci ani přesný počet zabitých – bylo jich více než jedenáct tisíc.“

„Ach tak – myslíš tím Omíory?“ trochu se rozjasnil. „Ale to přece nebyli lidé!“

„Nebyli to pozemšťané, ale lidé – lidé to byli, otče,“ opravil jsem ho. „Možná s těmito bytostmi Bible nepočítala, ale já i Omíory považuji za lidi a doporučuji vám, abyste je tak chápal i vy. Máme tu spoustu všelijakých vesmírných ras, malé Omíory nevyjímaje. Kdybychom za lidi považovali pouze pozemšťany, bylo by to ke všem ostatním nespravedlivé.“

Po tomhle úvodu Jarrin čestně přiznal, že není schopen pokračovat ve zpovídání a požádal mě o čas na rozmyšlenou. Odešel velice zasmušilý a teprve druhého dne za mnou opět přišel, aby spolu se mnou zpověď dokončil.

„Přesvědčil jsi mě, že i tyhle bytosti jsou lidmi,“ řekl mi hned na počátku. „Ale pokud jde o jejich zabíjení, bylo to sice hrozné, ale docela pochopitelné. Každý z nich byl mnohonásobným vrahem a měli na svědomí nejenom desítky již zabitých lidí, ale k mnoha dalším vraždám se chystali. Byli to nepřátelé a v tomto směru nezbývá, než uznat oprávněnost tvého boje. Tvé vítězství možná zachránilo zbytek lidské rasy před úplnou zkázou. Bible rovněž praví, že i Izraelité vedli války – a byly spravedlivé. Pověz mi tedy, zabil jsi někoho – ať už Omíora, nebo jiného z lidí – nad rámec boje proti těm uchvatitelům?“

Musel jsem přiznat svou účast na pobití několika desítek pučistů. Ale Jarrin se mezitím stačil informovat od jiných a moje přiznání ho tentokrát nezaskočilo, jako to včerejší.

„Také to je třeba chápat jako spravedlivou obranu,“ řekl přesvědčivě. „Pokud jsi nikoho nezabil zbytečně – a už jsem slyšel, že tomu tak nebylo – pak snad i tyto případy mohou být plně odpuštěny.“

Nakonec jsem si vzpomněl na hořícího otroka a na jednoho z Um-lusítů, kterého jsem zabil zcela nechtěně, protože jsem nemohl vědět, že se nachází za proráženou stěnou. Oběma jsem během naší bitvy usekl hlavu, aby se netrápili, když už jsem jim nemohl nijak pomoci.

„Takže euthanasie, smrt z milosti,“ pokýval hlavou Jarrin starostlivě. „A skutečně se domníváš, že jim nebylo pomoci?“

Vysvětlil jsem mu, že první už byl ze všech stran opečen zobhyrem a byl by zemřel během několika desítek minut, jenže za strašných bolestí. Druhý muž byl drcen stěnou a ani jemu bych rozhodně nemohl pomoci.

„Zabít člověka – i když nepochází ze Země – je zlé,“ řekl po chvilce Jarrin. „Žádný člověk nemá právo vztáhnout ruku na život svého bližního. Jak jsem už řekl, tvůj boj byl plně oprávněný a věřím, že i všechno zlé, co jsi přitom vykonal, bylo mnohonásobně vynahraženo tím, že jsi mnohem většímu zlu zabránil. Ale dobře se teď nad sebou zamysli, ať nepropadneš falešné představě, že ti bude odpuštěno všechno jen pro tvé – připouštím že nemalé – zásluhy.“

Ujistil jsem ho, že jsem si dobře vědom toho, že bych se mohl snadno stát diktátorem a tyranem a že i v budoucnu budu přemýšlet a jednat tak, abych nikomu nečinil příkoří.

Probrali jsme pak ještě další, podle mě podružnější body. Nakonec se Jarrin dlouze zamyslel, než vyřkl svůj soud.

„Měl bych ti uložit nějaké pokání,“ řekl smířlivě. „Ale já vlastně se všemi tvými činy souhlasím – dokonce i s tou euthanasií. S tou bych souhlasit neměl, vím. Takže to pokání teď uložím především sám sobě. Budu se modlit, aby nám oběma bylo odpuštěno. Tobě – jsi velice inteligentní člověk – ani neukládám modlit se. Modlitba neuškodí nikomu, ale nemá cenu ukládat ji jako pokání. Tobě ukládám přemýšlet.“

Jarrin Patterson nám pak vyšel vstříc jak to šlo a brzy se konala malá, ale velice zajímavá slavnost. První svatba ve staleté historii hvězdného letounu civilizace Omíorů.

Tvářnost naší Země se oproti stavu před invazí od základů změnila, ale lidé žili dál. Poměrně rychle se na předinvazní úroveň pozvedla Evropa – možná proto, že jsme zde začali uplatňovat moji koncepci vzdušné dopravy a stavět továrny, možná také proto, že zde bylo nejvíce zachovalých ostrůvků civilizace. V Číně nebo v Indii to bylo podstatně horší.

Čína byla srovnaná se zemí téměř úplně. Nepoznávali ji ani rodilí Číňané, pokud byli v době invaze jinde ve světě a přežili. Změnil se i reliéf krajiny, uprostřed Mandžuska se zvedalo zcela nové, čtyřtisícimetrové pohoří. Úplně zato zmizely pověstné řeky Chuang-ho a Jang`c`tiang. Místo nich se časem vytvořily řeky úplně nové. Většina památek prastaré čínské kultury nenávratně zmizela, dokonce i včetně obrovské Čínské zdi. Z tohoto divu světa se zachovaly jen nepatrné fragmenty a nebylo už vůbec patrné, o jaký monument šlo.

Podobně, vlastně téměř stejně, dopadla další oblast jiné pradávné kultury, Indie. Řeka Ganga sice existovala dál, ale tekla jiným korytem. Zmizely pověstné indické pralesy, celý poloostrov Indie byl pokryt spálenou pouští, kde dnes rostly jenom odolné druhy trávy. Nezůstal jediný strom, nezachovalo se jediné obydlí. Zmizela města, která mívala v době svého rozkvětu milióny lidí. Madrás, Kalkata, Bombaj teď byly jen pojmy z knih, zachovaných v méně zničených oblastech světa. Vyhynuly prý i zvířecí druhy, včetně slonů a pověstných bengálských tygrů. Podobně dopadl i ostrov Lanká, který byl teď úplně holý, bez lidí. Jenom pomalu na něm začínaly opět narůstat pralesy. Uvažovalo se o něm jako o jednom z možných území, vhodných pro kolonizaci nepozemšťany z hvězdoletu. Totéž platilo o Austrálii, kde byla zničena všechna města a přežilo jenom několik set rodin, roztroušených po celé pevnině bez vzájemného spojení.

Také v Evropě byla většina měst zničena, naštěstí ne tak dokonale, jako v Číně a v Indii. Tam se nezachovaly dokonce ani terénní útvary, podle nichž by bylo možné města zpětně lokalizovat. V Evropě přežilo poměrně dost lidí, i když ne zcela rovnoměrně. Čechů zůstaly skoro dva miliony, což by se mohlo jevit jako tragédie, kdyby tu nebylo srovnání s Němci a Poláky, kteří měli po skončení invaze Omíorů pouze stejný počet obyvatel. Mnohem lépe na tom byli Francouzi, Angličané a Španělé. Těch zůstalo v každé této zemi něco okolo deseti milionů. Mnohem hůř naopak dopadli Holanďané – potopili se s celým Holandskem. Veliké zničení bylo v severských zemích, ale přírodní podmínky, zvláště množství různých úkrytů, daly i tam přežít poměrně velkému počtu lidí.

Kromě Evropy se dobře zachovalo i Japonsko, kde zahynuly dvě třetiny obyvatel, zato zbývající třetina představovala jedno z nejzachovalejších civilizačních center světa.

Afrika a Jižní Amerika byly invazí také dost poznamenané. Severní Amerika přišla o oblast Velkých jezer. Rozsáhlý kus pevniny se tam zcela propadl a byla zaplaven mořem, včetně pověstných Niagarských vodopádů a bohužel i s městy ve svém nejbližším okolí. Zcela zmizela Florida – také se potopila do moře se vším všudy. Přitom zmizely i blízké ostrovy, od Kuby po Bermudy. Uprostřed Atlantiku se zato z moře vynořilo nové bezejmenné souostroví; zatím jsme mu říkali Atlantis. Bylo však tvořeno holými skalami, v jejichž trhlinách bylo jen mořské bahno. Kanada a Spojené státy se však po invazi rychle vzpamatovávaly navzdory obrovským ztrátám, zejména ve velkých městech.

Některé kraje byly jen málo změněné, ale všude po celém světě si Omíorové vybrali obrovskou, nelidskou daň v podobě milionů mrtvých. Bylo jen málo nepoškozených měst, na celém světě by se dala spočítat na prstech. Tři v Japonsku, dvě na Sibiři, osm porůznu v Americe. Částečně poškozená města byla mnohem častějším zjevem. Taková se zachovala i v Evropě, za všechny větší bylo možné jmenovat Prahu, Darmstadt, Zurich, Paříž, Madrid, Göteborg, Rigu, Kraków, Řím, Palermo, Neapol a Athény, z menších měst u nás například Karlovy Vary.

Bohužel, proti mému předpokladu na Zemi nevznikl jediný společný stát, jak jsem si to přál. Zůstaly zachovány zhruba dosavadní hranice a lidé se pomalu vraceli do předinvazních zvyklostí. Se všemi vládami světa jsme měli brzy velmi dobré vztahy – jak by také ne, když byl na naší pomoci svět dlouho závislý. Bylo tomu přesně tak, jak jsem předpokládal. Brzy se vzpamatovaly nepřetechnizované oblasti světa, ovšem opět jen na úrovni jako před dvěma sty lety. Technické státy byly samozřejmě zdevastovány mnohem více a samy by se také mnohem pomaleji vzpamatovávaly. Do neutěšeného stavu naší pozemské civilizace však přiletěla naše letadla a přinesla s sebou spoustu vymožeností, o jakých se nikomu ani nesnilo.

Postupně jsme vybavili všechny země moderními dopravními prostředky a postavili jsme tisíce malých elektráren. I bez neustálého doplňování hvězdného paliva a bez dozoru vydržely nepřetržitě pracovat několik let. Rychle jsme se dohodli se všemi, kdo chtěli obnovovat staré továrny či zakládat nové. Nepodporovali jsme všechny. Průmyslová odvětví, zaměřená na zpracování energie, zejména ropy, uhlí, plynu a elektřiny, byla našimi letadly a novými elektrárnami beztak odsouzena k zániku; nemohla jim nijak konkurovat. Bylo nutné kompletně přestavět bývalé továrny na automobily, letadla, lokomotivy a lodě, prostě všechno, co nějak souviselo s dopravou, aby vyráběly zcela jiné druhy výrobků. Naše nová letadla byla mnohem lepší, palivo musela doplňovat nanejvýš jednou ročně a především – nepotřebovala nesmírně drahé pozemní stavby, jako byly dříve silnice, dálnice, železnice, lodní přístavy a letiště, které nemilosrdně zabíraly zvláště ve vyspělých zemích tolik zemědělské půdy.

Hned v prvním roce jsem se zúčastnil několika seminářů, zaměřených na budoucnost lidstva. První jsme pro lidi Země uspořádali u nás na hvězdoletu, další už organizovali lidé na různých místech Země sami. Sešly se pokaždé tisíce lidí, jejichž znalosti a schopnosti byly nejvíce potřebné k obnově civilizace. Na prvním setkání jsem měl dokonce hlavní slovo. Před všemi zástupci lidí jsem přednesl svůj plán na obnovu světa. Zpočátku nebyl přijat s nadšením, dokonce se proti němu zdvihla celá vlna protestů, nejvíce z řad lidí, jejichž zájmy s ním byly v rozporu. Mezi mými oponenty byli zástupci loďařů, automobilek a ostatních továren, dříve vyrábějících dopravní prostředky. Obrovský pokřik spustili zástupci zemí, vyvážejících ropu. Postavil jsem si však hlavu a prosazoval jsem, že se pozemská civilizace bude muset zbavit všech těch nepotřebných přežitků staré, zničené Země. Protesty mě nijak neodradily, hrozba bojkotu nezapůsobila. Prohlásil jsem, že hvězdolet sám stačí vyrobit dostatek nových letadel – žádná starší auta, lodě ani letadla jim nemohou konkurovat. Všem postiženým jsem doporučil, aby změnili sortiment, jinak brzy zkrachují. Aby však mé plány nebyly pro ně jen katastrofou, slíbil jsem zájemcům vyškolit odborníky pro novou výrobu i dodávky strojů pro „netepelné zpracování kovů“, čímž jsem mínil jak rezonanční tavičky Omíorů, tak především ztužovače krystalů, které jsem přece sám nedávno vynalezl. Naftařům jsem zase doporučil, aby se přeorientovali z nepotřebných paliv na plastické hmoty. Ty by pro ně znamenaly záchranu, protože i plastů bude na nové Zemi jistě hodně zapotřebí.

Ve velmi krátké době si lidé na Zemi zvykli uznávat náš hvězdný letoun jako nezávislé území s vlastní vládou, zákony a svrchovaností. Naše váha byla taková, že jsme mohli snadno u všech států prosadit cokoliv jsme potřebovali. Jako první ze všeobecně platných norem jsme prosadili náš návrh zákona o vzdušné dopravě, který umožňoval volný pohyb letadel přes území všech států. S tímto zákonem souviselo zrušení celních předpisů a bariér. Při takto rozšířené letecké dopravě by to ostatně nikdo neuhlídal. Vzhledem k tomu, že se moje letadla osvědčila jako velmi spolehlivá, díky kosmické navigaci také v podstatě neexistovaly dopravní nehody ani neštěstí, uznali všichni náš monopol na jejich výrobu.

Letadla jsme dodávali celé Zemi, zpočátku podle potřeby na úvěr nebo i zadarmo, později za takové ceny, aby byla dostupná prakticky pro všechny. Netrpěl jsem však vandalství a úmyslné ničení letadel. Kde jsme takové případy zjistili – a dá se říci, že pomocí navigačního systému, na nějž byla letadla napojena, jsme zjistili všechny – následovala naše opatření. Kdo přišel o letadlo ne vlastní vinou, tomu jsme jakožto poškozenému dodali ihned a zdarma nové, kdo však si letadlo rozbil úmyslně, nedostal obvykle příležitost koupit si další, leda za tisícinásobnou cenu. Za těchto podmínek ani nemělo smyslu letadla pojišťovat. V případech, kdy někdo letadlo úmyslně rozbil někomu jinému, jsme na viníkovi tyto tisícinásobné sumy soudně vymáhali, což mnohdy i bohaté lidi zruinovalo.

Při prvních procesech tohoto druhu se soudcům zdály naše požadavky nemístně přehnané a chtěli dosáhnout kompromisu, spočívajícího v zaplacení podstatně nižší sumy.

„V rámci pomoci Zemi dodáváme letadla za méně než tisíc dolarů, ačkoliv mají cenu přes milión. Komu se zdá, že si je může dovolit rozbíjet, ať je rozbíjí, ale za plnou cenu,“ vysvětloval jsem udiveným soudcům. „Kromě toho si uvědomte, že jich je na světě pořád nedostatek. Pokud se vám zdá, že už máte letadel nadbytek, můžeme je začít přednostně dodávat jinam, kde si jich lidé víc váží.“

Po prvních procesech však už další nenastaly. Každý si něco takového rozmyslel – a lidé si konečně začali zvykat, že některé věci se prostě rozbíjet nebudou. Byl to podle mě první krok k přeměně klasické staré spotřební společnosti, kde je hlavním cílem neustále kupovat a „spotřebovávat“, ke společnosti nové, kde věci jsou od toho, aby sloužily – a ne aby byly neustále ničeny.

Kosmická navigace měla ještě jednu výhodu. Její moduly byly ukryté u antigravitačních motorů, v nichž se nikdo na Zemi nevyznal. Vzhledem k jejich velké spolehlivosti nebylo třeba udržovat obvyklou síť servisů, vybavovat je speciálním nářadím a přístroji a školit pro ně opraváře. Nikdo neměl tušení, kde se v letounu kosmická navigace nachází, nemohl ji tedy ani vyřadit, což by bylo životu nebezpečné nejen pro něho, ale i pro ostatní lidi kolem. Počítače na hvězdoletu měly dokonalý přehled o kdejakém letounu, bylo také velice snadné zjistit jakýkoliv pohřešovaný stroj. Zloději aut měli u letadel své řemeslo mnohem těžší. Jakmile byla objevena krádež některého letadla, následoval zpravidla dotaz policie na hvězdolet a odtud byla policejní letadla ihned navedena na stopu pachatele. Krádeže letadel přestaly hned na počátku nové éry – nemohly se totiž nikomu vyplatit.

Aniž bych o to nějak usiloval, stal jsem se od začátku uznávanou hlavou velice různorodého společenství, jaké se na hvězdoletu vytvořilo. Do běžných věcí jsem se nemíchal, ale kdykoli jsem přece jen o něčem rozhodl, mělo mé slovo velkou váhu a nikdo neměl protesty ani námitky. Někteří lidé se mě možná i trochu báli, zejména ti, kteří věděli, že patřím ke skupině přemožitelů Omíorů. Časem o nás vznikly i dlouhé, květnaté legendy. Dosud však nikoho ani nenapadlo, že tato skupina měla pouze dva členy – mě a Džatašiho.

Na hvězdoletu zpočátku nebyly zavedeny peníze. Každý tu dostal co potřeboval, pokud to samozřejmě bylo v možnostech našeho nevelikého společenství. Trochu jsme se tak shodovali s prastarými utopickými komunistickými ideály, či spíše jsme se podobali starým židovským kibucům, ale v těch přece jen o důležitých věcech rozhodoval všeobecný sněm, kdežto tady vždy ten, kdo danému problému nejlépe rozuměl. Záležitosti související s biologií řešili lékaři, technické problémy zase technici. Všechny organizační věci si na starost vzali Xítiané, kteří měli za svého nepsaného, ale všemi uznávaného vůdce přítele Džatašiho. Spravedlnost se postupně dostala pod správu lidí rasy Murkwairů, jejichž rozsudky od začátku uznávali všichni včetně Um-lusítů, pověstných zejména tím, že nepracovali a neustále vyvolávali drobné potyčky.

Tato „spravedlivá společnost“ by snad byla ideální, jenže nám bohužel – či bohudík – příliš dlouho nevydržela. Časem jsme zjistili, že vliv a síla pouhých ideálů se dříve nebo později vyčerpá, ačkoliv mohou být i velmi silnou motivací. Bylo to sice docela krásné období, ale utopický systém se nám neosvědčil – nebylo to ostatně poprvé.

Z hvězdoletu do roka odešla většina pozemských otroků. Jako odškodné za období hrůzy pod vládou Omíorů dostávali na cestu, co kdo chtěl. Většinou se rozhodli zařídit se na Zemi jako piloti s vlastními letadly, ale mnozí si odnášeli podle svého výběru i vzdělání, které mělo hodnotu mnohem větší. Po nějaké době, když se na Zemi opět stabilizovalo hospodářství a my jsme měli dost pozemských peněz, dostával každý určitý podíl z přebytku. Tento podíl dosahoval stále větší výše, jak odpovídalo postavení hvězdoletu v hospodářství Země.

K mé spokojenosti se hned na počátku naší spolupráce se Zemí vyřešil i problém bývalých otroků jiných ras. V jejich věci jsem jednal s obnovenou Organizací spojených národů, kde jsme měli jako nezávislý stát své pevné místo. Bylo to velmi dlouhé a nepříjemné jednání. Ukázalo se, že se lidé cizích bytostí bojí. V žádné zemi je nechtěli přijmout mezi sebe, všude se proti nim postavili.

Nakonec jsem dohodl kompromis. Mimozemšťané měli podle dohody dostat nějakou neobývanou oblast na Zemi. Takových bylo bohužel hodně. Omíorové na mnoha místech světa vyhubili během invaze všechny obyvatele do jednoho. Jako nejvhodnější byl vybrán Madagaskar, Srí Lanká, nová Atlantis a několik menších ostrovů v Pacifiku. Tato území měla být lidmi Země věnována mimozemšťanům, kteří vlastní domovy dávno ztratili a neměli kam se obrátit. Sami si je však měli zvelebit, aby byly schopné kolonizace.

Souhlasil jsem jen s podmínkou, že mimozemšťané budou mít volnost pohybu po celém světě a pokud v některých státech nebudou souhlasit s jejich trvalým usídlením, nebudou nikomu bránit v běžném pohybu za turistikou, obchodem nebo z jiných podobných důvodů. Totéž se samozřejmě mělo týkat i obyvatel hvězdoletu, pokud by chtěli zavítat na Zem.

Této těžce prosazené nabídky však kupodivu využila pouze část kočkovitých Ghoaveriňanů. Ostatní bývalí otroci zůstali raději na hvězdné lodi, kde už všechno dobře znali. Někteří se sice do míst, kam se měli přestěhovat, podívali i osobně, ale většinou se pak zase vraceli. Ostrovy bez lidí v krátké době zpustly a rozmnožila se na nich divoká zvěř; vzrůstem menší a slabší rasy Kuburů či Xítianů se jí oprávněně bály. Silnější bytosti, jako Um-lusíté, kteří by se pozemských dravců rozhodně nijak bát nemuseli, zase příliš zpohodlněli. Na lodi nemuseli vůbec pracovat a měli se dobře – proč by tedy měli obsazovat nějaké území, kde jim nikdo nepřinese jídlo až do jídelny?

Problémem těchto kolonistů byly navíc ženy. Holčiček bylo na hvězdoletu málo a navíc to byla teprv batolata. Bylo by neodpovědné brát je s sebou do necivilizované divočiny.

Z tohoto hlediska musím chápat velkou odvahu těch lidí, kteří se navzdory těmto a dalším potížím vydali kolonizovat svěřená území na planetě, která pro ně byla přece jen dost neznámou veličinou.

Samozřejmě jsme kolonisty podporovali neméně než ostatní státy světa. Ale co se nám už nepodařilo, byla snaha obnovit jejich osobité civilizace. Ty byly zaváté prachem staletí, kdy si tito bývalí otroci nezachovali víc než pár prastarých legend. Nedalo se dělat nic jiného, museli přijmout stejný styl, jaký jsme začali prosazovat i pro obnovovanou, vlastně téměř nově vytvářenou pozemskou civilizaci. Jak se zdálo, jim samotným se náš pozemský styl života zalíbil – pořád si mohli vybírat z mnoha odlišných národních specifik. Xítiané se zhlédli v evropské civilizaci, Kuburům se více zalíbilo Japonsko a zejména jeho poklidnější filozofie – to však až poněkud později, až když je lidé z těchto oblastí přece jen přijali mezi sebe. Kočkovití Ghoaveriňané, jakmile se trochu porozhlédli po světě, začali kopírovat nejvíce Jižní Ameriku s její tradicí pokřtěných Indiánů, Španělů a míšenců.

Možná byla škoda, že se vesmírné rasy nemohly navzájem mísit ani s lidmi Země, ani mezi sebou. Genetické bariéry se ukázaly jako nepřekročitelné – což naštěstí odlišným rasám nebránilo žít vedle sebe jako dobří sousedé. Občas se sice všude vyskytli jedinci, považující se za výjimečné (obvykle „lepší“), ale takové jejich vlastní krajané brzy napravili, aby jim nedělali – mezihvězdnou ostudu.

Errata:

11.08.2021 22:29