Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hvězda smrti

Peníze se na hvězdoletu dlouho nepoužívaly, ale nakonec jsme se bez nich přece jen neobešli.

Zpočátku byla naše společnost příliš jednoduchá a peníze jsme tudíž nepotřebovali, leda ve styku se Zemí. Tady jsme brzy měli prostředků dost a uvnitř hvězdné lodi jsme nijak nepociťovali nutnost jejich zavedení. To se však radikálně změnilo s příchodem hudebníků na hvězdolet.

Ne snad, že by si právě oni vymohli jejich zavedení. Ani oni, pokud byli na lodi, peníze nepotřebovali a při odletu byli podle smlouvy bohatě zaplaceni pozemskými penězi, takže neměli nejmenší důvod k nespokojenosti. Na hvězdoletu nadále platilo, že každý dostal co potřeboval i bez peněz. Problémy nastaly až když přišla první dodávka hudebních nahrávek.

Najednou se ukázalo, že něco nelze poskytnout všem stejně spravedlivě jako dosud. Přehrávačů bylo málo a na každého se nedostalo. Skončilo to hádkami, obviňováním a dokonce soudy. Murkwairové však jako soudci tentokrát selhali, neměli totiž dostatečná kriteria co je a co není spravedlivé. Náš systém bez peněz vyhovoval jen v období relativního blahobytu. Při první situaci, kdy nebylo možné dát zadarmo všem stejně, nám žalostně selhal. To se ostatně dřív nebo později dalo čekat.

Nedalo se dělat nic jiného. Museli jsme na hvězdoletu zavést peníze a skončit s obdobím, kdy každý dostal co chtěl bez ohledu na zásluhy.

Bylo to pochopitelně velice choulostivé období, kdy by se každá nespravedlnost mohla projevit obrovskou bouří nevole. Pozvali jsme si na hvězdolet několik pozemských expertů, aby tu zavedli peněžnictví, banky a ostatní.

Peníze v papírové podobě ani mince jsme však nezavedli. Místo toho jsme vytvořili programy, které každému občanu našeho ministátu zavedly a spravovaly jeho osobní konto, což umožnilo placení bez hotovosti po celé lodi. Jakmile jsme zavedli peníze, museli jsme určit ceny všeho, s čím jsme se na lodi setkávali. Nově vzniklé oceňovací komise sepsaly vše co se nacházelo ve skladech, určily veškerý majetek na lodi, jeho hodnotu vyčíslily a rozdělily. Každému z nás připadla – naposledy všem stejně – spravedlivá část všeho, co se na lodi nacházelo.

Problémy byly se zařízením napevno spojeným s hvězdoletem – těžko bychom například dělili stroje na recyklování vody a vzduchu. Prohlásili jsme je proto za společné vlastnictví hvězdoletu – v podstatě tak vznikl státní sektor, na jehož chod museli všichni přispívat. Vznikli i státní zaměstnanci, placení za udržování těchto mechanizmů v chodu. Podobně to dopadlo s výrobními roboty. I ty byly prohlášeny za státní majetek a obsluha se stala státními zaměstnanci. Výroba teď byla chápána jako pronajímání těchto strojů za poplatek, odpovídající určitému procentu z hodnoty výrobků. Stejně tak byla pronajímána i jiná zařízení hvězdoletu, zejména když se ukázalo, že to je výhodnější než dosavadní stav. Jednotlivé jídelny brzy získaly nájemce, kteří se teď starali o jejich lepší využívání. Mimo jiné se tím prudce zvýšila rozmanitost nabízených jídel. Konečně skončila éra automatických jídelen a jednotných kaší a gulášů; mnozí „restauratéři“ měli dobré nápady a nelitovali námahy spojené s realizací. Nejlepšími se ukázali Xítiané. Prosluli nejen jako pozorní číšníci, ale i jako výteční kuchaři i chytře uvažující majitelé. Založili vlastní exportní společnost a začali na loď dovážet některé vybrané pochoutky ze Země. Nejprve ovoce, později všechno možné – od mořských ryb po hovězí maso. Aby to nebylo příliš jednostranné, brzy opačným směrem putovaly speciality jejich mimozemské kuchyně – a s velikým úspěchem se ujaly na Zemi. Obchody jim vzkvétaly každým dnem a týdnem.

Jediným bankéřem byly centrální počítače hvězdoletu. Tady byly uloženy všechny peníze, přes centrální počítače se vše platilo, zde byly i finance všech vzniklých společností. Za centrální počítače jsem odpovídal já – musel jsem ovšem dát finančnictví brzy do menších počítačů, trochu oddělených od centrálních a pečlivě chráněných, aby do nich neměl přístup kdokoliv, jinak by se brzy našel někdo „šikovný“, kdo by se pokusil neoprávněně změnit v boháče.

Při zřizování těchto programů jsem spolupracoval s mnoha pozemskými experty. Povedlo se nám tak vytvořit jednodušší bankovní systém než byly obdobné systémy na Zemi. Zahrnoval také státní správu a programy pro kontrolu a konverzi peněz. Na hvězdoletu neměly peníze hmatatelnou formu, jen obchod se Zemí se bez příslušných pozemských platidel neobešel.

Samozřejmě se stalo, že někteří si své podíly rozházeli velice rychle a neměli pak ani na jídlo. Museli jsme zpětně pro každého vymezit nevelký podíl na celkovém hospodaření hvězdoletu, což stačilo na nejnutnější jídlo v automatických jídelnách. Těch bylo právě pro tyto účely několik zachováno. Ubytování ve společných ubytovnách hvězdoletu bylo i nadále zdarma, jen za privátní oddělené kabinky a zejména za jejich zařízení se začalo platit. Tak jsme poměrně rychle přešli na peněžní systém, obvyklý v ostatních státech světa. A navíc – světe zboř se – donutili jsme pracovat Um-lusíty.

Pochopitelně ne všechny; většině se jejich životní styl povalečů zalíbil tak, že se ho nemínili vzdát, ačkoli se tím sami vyloučili z mnoha příjemných maličkostí, ale někteří se po dlouhém a nelehkém rozvažování nakonec přihlásili, že by si také chtěli vydělávat. Zajímala je pozemská elektronika a hudba. Opravdoví zájemci si chtěli dovézt ze Země i nějaké pozemské hudební nástroje.

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Skupině patnácti Um-lusítů jsem poskytl ze svých prostředků úvěr a zajistil jim i dovoz nástrojů. Učitele hudby jsme už měli a tak mohla brzy začít hrát naše první vlastní kapela. Od pozemských hudebníků jsem věděl, že osm Um-lusítů má docela talent, učitelé hudby se jen rozplývali chválou a slibovali, že budeme brzy pořádat vlastní koncerty. Také ostatním se jejich hra líbila a když se dozvěděli, že se dají hraním vydělávat peníze stejně jako prací, bylo najednou zájemců víc než dost. Těm už jsem úvěr za tak výhodných podmínek neposkytl, museli si na nástroje vydělat sami. Nebyl jsem si jist, zda je jejich nadšení pro hudbu tak opravdové jak tvrdili – a kromě toho moje finanční možnosti také nebyly bezedné.

Prostředkem placení se staly osobní náramky. Odjakživa měly instalovány komunikační možnosti pro styk s počítači hvězdoletu, stačilo jen rozšířit okruh příkazů, na něž by centrální počítače reagovaly. Jejich pomocí se daly snadno převádět imaginární, nehmotné peníze z konta na konto, což vlastně bylo stejné, jako kdyby přecházely z ruky do ruky bankovky a mince. Mělo to i určité výhody. Náramky reagovaly pouze na svého majitele, ostatní osoby naprosto ignorovaly. Navíc bylo snadné vybavit je heslem, po jehož vyslovení byly okamžitě zablokovány peněžní transakce daného náramku; navíc počítače podaly hlášení našemu středisku policie. Krádeže peněz a loupežná přepadení tak na hvězdoletu ztratily smysl dříve, než vůbec kohokoliv napadlo vylepšovat si stav svého konta na účet někoho jiného.

Nebylo nic jednoduššího, než instalovat i do některých bank na Zemi nevelké terminály, dovolující převádět peníze z hvězdoletu na Zem a zpět podle požadavků majitele náramku – pochopitelně do výše jeho konta. Kdo z obyvatelů hvězdné lodi, ať pozemšťanů nebo jiné rasy, se od této chvíle vydal na Zem, měl svou peněžní hotovost kdykoliv po ruce, dokonale chráněnou proti ztrátám – snad kromě vlastní hlouposti. Náš peněžní systém byl brzy k dispozici i pozemšťanům – začali se totiž ozývat zájemci, kteří se také chtěli na našem novém finančním systému podílet, ačkoliv sami nikdy na hvězdoletu nebyli. Náramkový systém byl totiž výhodný pro všechny.

Po poradě s experty jsem na toto rozšíření přistoupil. Náramky bylo možné sledovat i na Zemi, nic tedy nepřekáželo záměru vybavit jimi i ostatní zájemce. Brzy vešly ve známost i další výhody náramků – počínaje přesným časem přes možnost snadno se domluvit s ostatními držiteli náramků jako dříve pomocí telefonů, byla tam i služba přesného určení polohy majitele, až po možnost napojit se kdykoliv na poradní nebo i jiné programy našich centrálních počítačů a využívat je.

Existovali ovšem i odpůrci náramků. Lupičům například možnost rychlého přivolání policie pořádně znesnadňovala práci. Mezi uživateli byla totiž brzy i policie a záchranné služby mnoha států. Bylo to výhodné pro lidi v tísni, kteří si mohli rychle přivolat pomoc. Snad i proto se náramky brzy staly žádaným zbožím a zdálo se, že se stanou celosvětovým standardem.

Samozřejmě se našli závistivci. Nelíbilo se jim, že máme opět monopol, tentokrát na vedení finančních programů. Byl jsem podezírán, že zneužívám svého postavení, abych si tak zajistil nadvládu nad celým světem. Po Zemi kolovaly fámy o stamiliardových zpronevěrách, jimiž jsem už poškodil své klienty a další podvody se prý připravují. Měl jsem na to velice jednoduchou odpověď. Kdyby tomu bylo tak, snad by se přihlásil někdo poškozený – místo toho počet klientů našeho systému stále narůstal, aniž by se našel někdo, komu by se stala nějaká křivda. Ano, měli jsme několik soudních sporů se svými zákazníky, ale vždycky se vysvětlilo, že chyba není na naší straně – ani v programech, ani ve zneužívání naší pozice na hvězdoletu. Do programů jsem mohl zasahovat jen já a já jsem k nějakému zneužívání neměl sebemenší důvod. Moje příjmy byly obrovské, pravda, ale všechny pocházely z výroby letadel. Na těch jsem měl vskutku lví podíl, neboť jsem je zkonstruoval a byl jsem majitelem všech patentů.

Kromě pozemských letadel jsme vyráběli serie letadel pro použití v kosmickém prostoru. Flotilu vlastnila společnost pro dopravu mezi hvězdoletem a Zemí, v jejímž čele byla rada složená ze zástupců všech možných ras. Původně tu bylo více menších dopravních a dovozních společností, ty se však brzy sloučily, ovšem kontrolu nad dopravou chtěli mít všichni. Mě těšilo, že předsedou této správní rady býval na každém jejím pravidelném zasedání volen můj největší přítel – Džataši.

Jednou z mála zemí, kde mezi lidmi vyvstal nepochopitelný odpor proti náramkům, byla Itálie. Zdálo se mi, že za vším vězí známá a přece neznámá tajná organizace Mafie. Také zde si lidé kupovali identifikační náramky, ale pouze pro jejich peněžní výhody. Italové je nikdy nevyužívali k tomu, aby se jejich prostřednictvím obraceli na policii. Typická italská „omerta“ byla dále pilířem zlověstného přízraku, proti němuž si nikdo netroufal nic podniknout.

Čas od času proskakovaly z Itálie zprávy o vraždách. Byly málokdy pořádně vysvětleny. Obětmi se stávali různí lidé, od obyčejných pouličních povalečů až po lidi z vysokých kruhů. Litoval jsem zejména zabitých dětí, protože ty byly určitě obětmi nevinně. U ostatních se nedalo snadno určit, kdo byl nevinná oběť a kdo zahynul při všelijakém vyřizování účtů mezi jednotlivými klany.

Až při jedné z těchto zpráv jsem nastražil pozornost. Známý komentátor jednoho italského deníku si povšiml celé série vražd, spáchaných za zvlášť záhadných okolností, kdy tajemný, nikým neviděný pachatel každé své oběti uřízl hlavu, ale v takové situaci, že to vlastně bylo naprosto vyloučeno. Stávalo se to nejen v místnostech před očima mnoha svědků, kteří si však nikdy nedokázali záhadnou vraždu vysvětlit, mnohdy přímo na rušné ulici nebo při nastupování do letadla. Nezůstávaly žádné stopy, přímí svědkové u obětí nikdy nikoho neviděli. Oběti „decapitato“, jak tomu v Itálii říkali, byli především muži, často vysoce postavení, jimž navzdory síle a opatrnosti jejich tělesným stráží znenadání odpadly hlavy s krků – i tehdy, když se k nim očividně nikdo nepřiblížil. Zpočátku byli z těchto vražd podezíráni muži osobní stráže, ale většina vražd se stala za přítomnosti svědků a ti svorně tvrdili, že osobní strážci za nic nemohou. Nikdo jiný nebyl podezřelý, nikdo nemohl být proto stíhán; ani příbuzní se neměli komu mstít. Docházelo i k velice zajímavým vraždám. Jednou byli zabiti muži, kteří se chystali k teroristickému útoku, právě když zaparkovali auto plné výbušnin před vilu jednoho nepohodlného prokurátora; jindy byla tímto záhadným způsobem naráz povražděna celá schůze jakéhosi dobročinného spolku – což by bylo asi odsouzeníhodné, kdyby všichni tito „dobrodinci“ neměli u sebe pistoli nebo krátký samopal.

„Decapitato“ se velice často stávalo násilníkům, lupičům, kteří si jako svůj prostředek vybírali bezbranné rukojmí. Ti teď byli náhle zabíjeni právě takovýmto záhadným způsobem. Jeden případ jsem dokonce sám viděl v televizním přenosu ze Země. V Miláně byla přepadena banka a ozbrojený muž hrozil, že všechny rukojmí zabije ručním granátem. Gangsterovi však náhle přímo před objektivy televizních kamer upadla hlava a navíc i ruka s granátem a granát naprosto nevysvětlitelně zmizel, nikdo nevěděl kam.

Odborníci se dlouho dohadovali, čím by takovéto vraždy mohly být způsobeny. Nejpřesvědčivější se zdála domněnka infračervené nebo ultrafialové laserové pušky. Neviditelný, jako vlas tenký paprsek by mohl snadno řezat obětem krky, aniž by se dalo zjistit, odkud přichází. Nikdy se však kolem místa činu nenašly další stopy. Předpoklad, že se pachatel strefí vždy naprosto přesně, hladce přeřeže tkáně, ale tato energie neprojde dál a nedotkne se ničeho na pozadí, byl příliš fantastický. Přesto odborníci nic jiného nevymysleli – domněnka, že se jedná pouze o obyčejný nůž, byla zavržena jako nejméně pravděpodobná hned na počátku. Záhada vražd ve stylu „decapitato“ tak zůstala nerozluštěna a tyto vraždy pokračovaly bez slitování dále.

Zajímavé bylo, jak spolu s nimi pomalu ale jistě ubývalo jiných násilných činů. Postupem času se ukázalo, že záhadným způsobem zavraždění muži měli vždy nějakou spojitost právě s Mafií. Mně však mnohem dříve došlo, co se v těch případech děje. Někdo tam zřejmě používal urychlovač času – a protože to mohl být jediný člověk, věděl jsem hned, jak se jmenuje.

Francesco Mirandelli, bývalý společník mafiána Peppina.

Samozřejmě jsem ho nemínil prozradit, i kdyby se v těchto případech na nás italská policie obrátila s žádostí o pomoc. Jako jediná nás nikdy o pomoc nežádala – později se ukázalo, že ministerstvo mělo spojení s Mafií – a my jsme zase neměli důvod zastávat se vražděných mafiánů. Pokud Francesco užíval urychlovač jen proti zločincům, nedělal vlastně nic jiného než my. My jsme je přece zabíjeli také – Omíory i mafiány.

Byl to však zoufalý zápas jednoho muže proti organizaci, která měla své kořeny kdesi ve středověku. Obával jsem se, že to Francesco brzy prohraje. On si však zvolil zajímavou a působivou strategii. Jako každý, kdo prožil těžká léta otroctví na hvězdoletu, i on dostal patřičné „odškodné“, na což nemělo vliv ani vyhoštění. Francesco si za tyto peníze zařídil hospodu na poměrně rušném milánském náměstí, takže byl neustále na očích veřejnosti a tedy i mafiánů. Ve všech případech, kdy se stala vražda ve stylu „decapitato“, měl Francesco perfektní alibi. Udržoval dokonce občasné styky se svými bývalými společníky, kteří na jeho dvojí život nemohli přijít – vždyť s ním často sami popíjeli právě v době, kdy se několik kilometrů odtud udála některá z dalších záhadných vražd. Francesca měli tak dokonale na očích, že ho museli chtě nechtě vyloučit ze seznamu podezřelých. Nemohli tušit, že jemu stačí okamžik, kdy si „odskočí“ na toiletu...

V době kdy byl Francesco vyhoštěn jsme na Zem dodali také několik desítek antigravitačních batohů. Všechny byly určeny pro policii, pro hasiče a záchrannou službu. Antigravitační batohy se staly jejich nepostradatelnými pomocníky. Stejně tak jako letadla se však nedaly použít k nekalým činnostem. Ve většině zemí si lupiči a zloději brzy zvykli, že pohyb každého létajícího prostředku je dlouho pamatován v pamětech počítačů hvězdoletu, takže použití letadel k přepadení nebo ke krádeži vedlo k jejich odhalení tak rychle, jako kdyby pachatel na místě činu ponechal svou vizitku s plným jménem, titulem a adresou.

Neplatilo to o jediném antigravitačním batohu. Ten byl ve vlastnictví Francesca, ale nikdy nebyl používán veřejně. Ve spojení s urychlovačem umožňoval svému majiteli přeletět na kterékoliv místo do pěti set kilometrů ve velice krátké době – do jedné minuty. Na víc sice dolet batohu nestačil, ale i to Francescovi umožňovalo zasahovat téměř po celé Itálii. Samozřejmě – čím dále od Milána, tím méně byl podezřelý.

A tak se stalo, že všemocná Mafie, starodávná a dokonce snad i nejmocnější nevládní organizace světa, teď dostávala jeden za druhým těžké údery pod pás. Právě takové, jaké byla sama zvyklá rozdávat. Tak jako bývalo dříve nemožné dostat její představitele před řádný soud, stejně nemožné teď bylo dostat se na stopu jejímu protivníkovi. Novináři i ostatní lidé se brzy dovtípili, co znamenají vraždy useknutím hlavy. Někteří dokonce začali tajemným mstitelům fandit. Ani teď si Italové nechodili stěžovat na policii, ale když se někdo stal obětí vydírání či loupežného přepadení, jeho příběh se díky sousedům a známým dříve nebo později dostal ke správným uším a zločinci se pak dlouho neradovali. Pověst o neznámých mstitelích brzy přesáhla hranice Itálie. Všichni se naštěstí domnívali, že jde o jinou organizaci. Zprvu se lidé obávali, že se jedná jenom o konkurenční bandu, později se rozšířila domněnka, že jde skutečně jen o organizaci mstitelů – vždyť žádné jiné zločiny na svědomí neměla – nikoho však nenapadlo prosté vysvětlení, jaké jsem znal vlastně od samého počátku. Na Zemi bylo zřejmě možné používat urychlovač času skrytěji než na hvězdoletu, kde si už dva lidé, Peppino a Šantaj, nezávisle na sobě z různých indicií domysleli pravdu.

Počet loupeží, vražd a násilných činů se však pomalu ale jistě snižoval i v Itálii. Mafie začínala mít problémy. Její nejostřejší hoši postupně přišli o hlavy a ani ostatní pro kmotry nemínili nasazovat krky – tentokrát ne jen obrazně. Zdálo se, že během nejbližší desítky let nebude v Itálii nikdo, kdo by byl ochoten spojit se s kýmkoliv za účelem nějakého násilí. Zločinnost se snížila na drobné zlodějíčky, kteří si jen příležitostně „přivydělali“ nějakou uzmutou cenností – ale i ti měli vždycky nahnáno, zda je někdo nepozoruje, aby se jim taková maličkost nestala osudná.

Počet pozemšťanů na hvězdoletu se časem ustálil. Každý, kdo sem ze zvědavosti zavítal, se brzy opět vracel na Zem. Možná proto, že tu nebylo dost obvyklé pozemské zábavy, nebo proto, že si málokdo zvykl na neustálé sousedství opravdu hrozivě vyhlížejících bytostí, jako byli třeba mravencovití Um-lusíté nebo ještěrovití Rhora-moantové. Kdo vytrval déle než půl roku, mohl se už počítat ke starousedlíkům.

Kromě malíře Leo Dundira mě zaujal další zájemce o pobyt na hvězdoletu. Jmenoval se Nathan Zivnéd a byl to už šedivý a shrbený člověk. Prostřednictvím naší pobočky v Paříži mě zdvořile požádal o studijní pobyt na hvězdoletu, protože tu dosud nemáme žádné hvězdáře. Vzhledem k tomu, že byl první zájemce tohoto druhu a opravdu neměl dost prostředků, aby si mohl pobyt platit sám, vyhověl jsem mu. Navíc jsem mu nabídl místo hvězdáře „ve službách světa“, takže po dobu pobytu na hvězdoletu pobíral plat jako státní zaměstnanec. Přitom jsem mu zaručil, že nebude zkrácen o autorství případných objevů, pokud tu nějaké učiní.

Nathan tyto podmínky, výhodné především pro něho, přijal s velkou radostí. Ubytovali ho ve dvou samostatných pokojích podobně jako malíře Dundira, jenomže v ateliéru měl namísto malířského stojanu terminál dálkově řízených elektronických dalekohledů. Nathan si je vyzkoušel a byl jimi přímo unesen. Navíc měl k dispozici dostatečnou kapacitu paměti počítačů a všechny hvězdné mapy Omíorů, aby nemusel objevovat již objevené.

„Omíorové měli vesmír pochopitelně zmapovaný tisíckrát podrobněji než my lidé,“ řekl mi, když jsem se o jeho práci zajímal a ptal jsem se ho, co by ještě potřeboval.

„Přesto doufáte objevit něco navíc?“ ptal jsem se ho.

„A vy si člověče myslíte, že vesmír je neměnný?“ usmál se na mě šibalsky. „Já vím, děje ve vesmíru nejsou tak rychlé, hvězdy žijí mnohem déle než my lidé, ale přece jen se i mezi nimi dá tu a tam objevit něco nového, co třeba před pouhým půl rokem neexistovalo.“

Nathan Zivnéd byl trochu podivín, ale všichni si na něho brzy zvykli a on jejich zájem oplácel klidným úsměvem. Občas pro všechny obyvatele dětské zóny bez ohledu na věk pořádal odborné přednášky o hvězdách a o vesmíru vůbec. Byly docela zajímavé, takže se posluchačů pokaždé našlo dost. Pak však byl zájem o vesmír pomalu vystřídán zájmem o jinou událost, blížící se přímo před zraky všech.

Monika se totiž pomalu ale jistě připravovala na svou novou roli. Podle ultrazvukových vyšetření se nám měla brzy narodit dvojčata. Dalo se dokonce už zjistit, že jedno bude chlapec, druhé děvčátko. Na jménech jsme se dohodli snadno. Chlapec dostane jméno Adam a děvče Eva, když už měli být první, kdo se na hvězdoletu narodí jinak než ze strojů. Bylo kolem toho dost polemik mezi místními lékaři. O chystané události mimo hvězdolet žádné zvěsti nepronikly. Nechtěli jsme podporovat zbytečný zájem ostatních odborníků a raději jsme se spolehli na vlastní. Do očekávaného termínu chyběly necelé tři měsíce a nad Monikou už bdělo trio nejstarších lékařů, v čele s doktorem Sengö Pattersonem.

Očekávaná událost se blížila a na Monice to bylo stále více vidět, ale ona všechno pořád brala s úsměvem. Dokonce uspořádala dětem přednášku, jak vlastně přicházejí děti na svět. Byla při ní oblečená jen v gymnastickém úboru, aby si na ní děti mohly všimnout, jak to opravdu vypadá. Kromě toho si všichni mohli na ultrazvukovém přístroji prohlédnout obě děti, jak jsou stočené v jejím bříšku, a jak se pohybují.

Jednoho večera se však u mne ohlásil neočekávaný, nezvaný host. To ovšem neznamenalo, že by nebyl vítaný, naopak. Náš „palubní hvězdář“ Nathan Zivnéd se mi zalíbil už od začátku a jeho velmi naléhavá žádost o setkání se mnou proto nemohla zůstat nevyslyšena.

„Byl bych raději, kdybychom si mohli pohovořit jenom mezi čtyřma očima,“ zdráhal se trochu Nathan, když jsem ho zval do našeho bytu. Byla tam právě společnost, Džataši přiletěl ze Země a přivezl Monice koš pomerančů, banánů a jiných pozemských pochoutek. Tvrdil, že miminka potřebují co nejvíc přírodního ovoce. Nathan však trval na tom, že jeho odborné výklady budou zajímat jedině mě a nechtěl by nikoho jiného unavovat, nejméně ze všech Moniku.

„Dobrá, povídej,“ řekl jsem, když jsme spolu zapadli do menšího pokojíku stranou od hluku návštěv.

„Podívej se!“ rozvinul mi před očima velikou fotografii souhvězdí Muscae. Fotografie se daly pořizovat i tady, ale všichni se s něčím takovým zdržovali jen když to bylo nutné a nešlo to jinak. Nedávno jsme spolu s Nathanem diskutovali o vesmíru a souhvězdí Muscae se v těchto úvahách několikrát objevilo. Jedna z hvězd tohoto souhvězdí byla totiž poměrně blízko a měla být podobného typu jako naše Slunce. Nathan se domníval, že právě ona by mohla být sluncem planety Xítió, zničeného domova mého přítele Džatašiho.

„Nějaká nová hvězda?“ hádal jsem s úsměvem.

„Ano, tady ta,“ ukázal mi na jednu z nich. Byla to malá hvězdička nedaleko od jiné, v jejíž záři se téměř ztrácela, ačkoliv elektronika dalekohledů jistě dělala co mohla.

„Nějaká nova?“ hádal jsem.

„Ani ne,“ vrtěl hlavou. „Jen jsme si jí dříve nevšimli, ono to ani dost dobře nešlo...“

„Jak je daleko?“ zeptal jsem se zvědavě. A najednou mě zamrazilo náhlou předtuchou.

„V tom je největší potíž,“ prohlásil Nathan. „Proto jsem za tebou přišel. Ona je totiž velice blízko, ačkoliv na to zatím nevypadá. Je mnohem blíž než Neptun – a brzy bude blíž než Jupiter,“ prohlásil hvězdář. „Není to hvězda, ale je to hvězdný letoun – podle mého odhadu zhruba stejně velký jako náš. Obávám se dokonce, že přilétá z téhož směru a bude mít proto i stejnou posádku.“

„Omíorové!“ vykřikl jsem, ale tlumeně, aby mě neslyšeli ve vedlejší místnosti.

„Obávám se, že je tomu tak,“ přikývl vážně hvězdář.

„Kdy tu budou?“ zeptal jsem se ho úsečně.

„Za dva, nejvýše za dva a půl měsíce,“ řekl tiše Nathan. „Pokud poletí stejným režimem jako dosud. Ale nedomnívám se, že by jej měnili. Letí velice rychle, ale brzdění je podle mě optimální a odpovídá plné akceleraci, jakou by byl i náš hvězdolet schopen vyvinout. Také všechny ostatní parametry souhlasí – a Bůh nám buď milostiv, až sem doletí!“

Errata:

11.08.2021 22:29