Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Orizemě (svět poslední naděje) Orizemě   (Světy za závěsem 5) Dětská science fiction Václav Semerád © 2012 Václav Semerád, Nová Ves Nakladatelství: Autobus Kontrola

 Věnuji své choti – za deset tisíc vyrušení,

 kterými zabránila, abych u počítače shnil…

Těžké kovové dveře se pomalu otevřely.

Místnost byla ponořená v šeru, ale i tak bylo znát, že se jedná o laboratoř plnou obrazovek. Na většině byla černá tma, jen pár jich zobrazovalo jakési mihotání. Sklepní místnost se silnými kamennými zdmi byla pro tento účel jako stvořená.

Do dveří pomalu, opatrně vstoupila dívka. Zabouchla je za sebou nohou, neboť v obou rukou nesla veliký křišťálový podnos s nádherným, smetanově bílým dortem, na němž trčel do výše věnec tenkých svíček.

„Jako bych to neříkala!“ vybuchla, když spatřila stranou v šeru stříbřitou postavu. „Okamžitě vylez z toho skafandru! Víš dobře, že tam sám nemáš lézt!“

„Heleď, Sláví, jen to tam omrknu a hned jsem zpátky!“ smlouval chlapec, již téměř úplně nasoukaný do kosmického skafandru, který ve zdejším sklepním prostředí působil trochu nepatřičně – jako plavky v Antarktidě nebo polární oblek v Egyptě.

„Nesouhlasil jsi, že tam už nesmíš chodit sám?“ nedala se dívka.

„Jen na chvilku!“ škemral chlapec. „Hele – tak tam pojď se mnou, ať jsme dva!“

„Spadl jsi z jahody? V těchhle šatech?“

Měla pravdu, její šaty měly blíž k plesu než ke skafandru.

„To přece není problém,“ řekl. „Otočím se a za minutku to máš na sobě! Pět minut na kontrolu a za šest minut můžeme být oba v knihovně!“

„Nejprve bude sfoukávání svíček!“ rozhodla rázně.

Svíčky na dortu v té chvíli zdánlivě samy od sebe vzplály a dívka je k chlapci přistrčila blíž.

„No dobře!“ zabručel, vida, že bude přece jen po jejím – při nejmenším aspoň v tomhle.

Nadechl se a sfoukl naráz všechny svíčky. Ale sotva se trochu narovnal, svíčky opět vzplály.

„To neplatí!“ řekl klidně. „Tenhle vtip znám, to tu bylo už minule!“

„Tak sfoukávat!“ pobídla ho se smíchem.

„Opakovaný vtip přestává být vtipem,“ prohlásil vážně. „Sfoukávat se to mělo společně se všemi, nemyslíš?“

Sáhl rukou do vody v kádince na stole a namočenou dlaní rychle přejel po plamenech všech svíček kolem dokola dortu. Voda zasyčela, svíčky poslušně zhasly a už nevzplály.

„Tak si aspoň kousek ukroj!“ přemlouvala ho a pokládala podnos s dortem na pracovní stůl. „Pekla jsem ho pro tebe, nazdobila jsem ho pro tebe, nahoře ve společnosti dostaneš ke sfoukávání ještě pět dalších, ale tenhle je jen náš!“

„Ty narozeniny by měly nebejt!“ vzdychl si, ale chopil se odevzdaně doneseného dortového nože a ukrojil dva kousky.

„Co je to za dort? Další pokus?“

Krém i piškot dortu svítily jako z reflexních barev. Krém byl borůvkově fialový a kontrastoval s jasně oranžovým piškotem.

„Jistě!“ řekla hrdě. „Ten krém je z orizemských jahod, už o to projevili zájem i další, zejména Francouzi, ti musí být u dobrot vždycky první!“

„No príma!“ řekl a podával jí jeden kousek. „Vezmeš si jistě taky, že?“

„Už jsem to ochutnala,“ usmála se. „Špatný kuchař, který neví, jak jeho vlastní výtvor chutná! Ale nemusíš se bát, neotrávila jsem se a klidně si vezmu s tebou.“

A zakousla se do dortu.

„Vidíš, to by mě ani nenapadlo!“ taky se usmál a taky odkousl kus křiklavě barevného dortu. „Kdybys mě chtěla opravdu otrávit, měla bys to snadné.“

Po obou kouscích dortu se jen zaprášilo. Chlapec se pak obrátil stranou, otevřel skříň a vytáhl další stříbřitý kosmický skafandr.

„Vezmi si to – nebudu se dívat!“ podal skafandr dívce a demonstrativně se otočil.

„A to je ti jedno, že se mi tam vůbec nechce?“ namítala.

„No – nemusíš, nenutím tě,“ připustil. „Ale já tam půjdu třeba sám.“

„Neblázni, Stáníku!“ nesouhlasila s ním. „Jednou jste se dohodli, že tam nikdo nesmí lézt sám, tak neblázni!“

„Už jsi oblečená? Můžu se otočit?“

„No počkej, ty se do toho dokážeš navléknout za půl minuty?“

„Dokážu to pod dvě minuty,“ ujistil ji. „Samozřejmě když spěchám a nevybavuju se!“

„Tak se aspoň neotáčej!“ napomenula ho pro jistotu.

Stáhla přes ramena šaty a opatrně a pečlivě je složila stranou přes židli. Pak rozevřela zádové dveře skafandru a rychle vklouzla dovnitř, bylo znát, že to nedělá poprvé. Zapnula si přezky bot a trhnutím se otočila, aby se zavřelo zádové víko jejího skafandru.

„Zabouchni mi záda!“ požádala chlapce a otočila se zády k němu.

Chlapec se otočil k ní a plochou dlaní docvakl její skafandr. Svůj jako vždycky zavíral tím, že se zády prudce opřel o stěnu, ale kamarádce vždycky rád pomohl.

„Tak ještě přilbu a rukavice,“ podával jí oboje. Když převzala přilbu a nasadila si ji, sám si podal a nasadil svoji.

„Zkouška spojení!“ zahuhňal do vnitřního mikrofonu.

„Telepatie ti nestačí?“ odpověděla mu bez technických pomůcek a usmála se.

Telepatie procházela skafandrem rozhodně snadněji než zvuk a byla i srozumitelnější. Navíc telepatii rozuměli i lidé hovořící různými jazyky, kteří by se bez ní jen těžko dorozuměli.

„Telepatie se nenahrává!“ odvětil. „Když chceš být poctivá, musíš dodržet všechno.“

„No – o poctivosti bych radši nemluvila,“ ušklíbla se Slávka. „To má i jiné významy. Radši namluv úvod, ať můžeme jít.“

Chlapec se nadechl, aby zaznamenal povinnou hlavičku záznamu.

„Kontrola třicátého druhého února roku nula nula pět Orizemského letopočtu. Vlaštovka je na cestě čtyři a půl roku a má za sebou patnáctinu cesty. Přípravu na kontrolní návštěvu zvládli Stanislav Tvrzník a Miloslava Thorovská…“

„Musíš tam uvádět všechno?“ přerušila ho telepaticky Slávka a zamračila se.

„Jo, podle odsouhlaseného předpisu tam musím uvést všechno!“ odvětil Standa. „Když tak bazíruješ na předpisech…“

„Kdo tam chtěl jít sám?“ odfrkla si nespokojeně.

„Vždyť bys mě tam samotného jít ani nenechala!“ usmál se dobrácky.

„Nenechala!“ odvětila. „Ale ne kvůli předpisům!“

„Tak půjdeme, ne?“ nechal její narážku bez odezvy.

„Odsud snad ne!“ připomněla mu.

„Vždyť už jdeme!“ ubezpečil ji.

Otočil se a otevřel další železné dveře. Za nimi byla nevelká prázdná kobka bez oken, osvětlená jedinou pancéřovou svítilnou. Oba nemotorně vešli dovnitř a Standa pečlivě uzavřel železné dveře. Měly místo kliky otočné kolo, které pevně dotáhl.

Světlo bliklo – a oba se rázem nacházeli jinde. Současně se oba vznesli do vzduchu, takže se museli chytit nejbližších rukojetí – naštěstí jich měli na dosah víc. Všechny ale byly chlupaté jiskřivou jinovatkou. V místnůstce byl zřejmě mráz, jen to praštělo.

Standa se přitáhl do černého koženého křesla, rovněž pokrytého jinovatkou. Stejně bylo ojíněné všechno na dosah – stěny maličké místnosti, přístroje na jakémsi ovládacím panelu i kovová podlaha – pokud to byla podlaha, ale podle umístění jediného křesla by to měla být podlaha. Standa odmetl rukavicí skafandru jinovatku z několika obrazovek, ležících na dosah, pak pomalu zapnul otočnou rukojeť vypínače na řídícím panelu před sebou.

„Zdá se, že baterie fungují,“ řekl nahlas, když se před ním rozsvítily tři obrazovky.

Ukazovaly černou hvězdnou oblohu – nebýt těch hvězd, nedalo by se ani rozpoznat, že je zapnul. Zručně odepnul od nevelkého konektoru malou ojíněnou černou pecku a nahradil ji jinou, neojíněnou, kterou měl připravenou ve vnější kapse svého skafandru.

„Kolem Vlaštovky je všechno při starém,“ pokračoval v hlasovém záznamu. „Nahradil jsem záznamovou flešku čistou, teď se dívám na energii… všechno v pořádku, baterie ukazují osmdesát procent, to ještě není na výměnu… Zásoby vzduchu zatím dostačující… takže je všechno v pořádku a můžeme kontrolu ukončit…“

Tak daleko od hvězd neměly sluneční články smysl – jejich výkon nestál za námahu spojenou s jejich instalací. Bylo asi jednodušší vyměnit každého čtvrt roku akumulátory za nově nabité, stejně jako se daly doplňovat železné zásoby.

„Ještě rychloměr!“ připomněla mu.

„Jo, rychloměr je konstantní,“ doplnil rychle. „Není žádný důvod ke změně, jsme příliš daleko od všech hmotných objektů, nejbližší hvězda je naše Orislunce, já vím, měl bych ji nazývat oficiálně Orion-Chí-jedna, ale to je název z pohledu ze Země, my už jsme si zvykli na Orislunce a z našeho pohledu je to v pořádku. Rychlost teď bude konstantní, úmyslně ji neměníme a takhle poletíme až ke Slunci. Takže konec, všechno v pořádku – vracíme se!“

Blýsklo to – a byli zpátky v prázdné kobce.

„Vidíš – ani to dlouho netrvalo!“ obrátil se na ni přes rameno, když točil kolem, aby se otevřely pancéřové dveře a mohli se vrátit do laboratoře.

„Mně při tom pokaždé jezdí mráz po zádech!“ přiznala se. „Skok přes dva světelné roky! Vždyť je to půl cesty od Slunce k nejbližším hvězdám! Vlaštovka letí už pět let…“

„Ke Slunci máme pořád hrozně daleko,“ vzdychl si odevzdaně, když odepnul přilbu svého skafandru a odložil ji na stůl. „Oddychnu si, až budeme přistávat na Zemi, to mi věř!“

„Já taky – ačkoliv, mohlo to být ještě horší. Původní plán počítal s posádkou, která by tam seděla celou cestu… to by teprve byla otrava! Hele, rozepni mi záda a otoč se!“

Mezitím jako on položila na stůl rukavice a přilbu a otočila se k němu zády.

„Jo, jenže sama dobře víš, že ten plán vydržel tak deset vteřin,“ mávl rukou Standa.

Zručně sáhl na přezky a pootevřel zádové víko jejího skafandru. Otočil se k ní zády, ale mluvit nepřestal.

„Na to by musela být úplně jiná hvězdná loď!“ pokračoval. „Pořád to říkám a pořád se najde někdo, kdo se na to ptá. Když si představíš zásoby vzduchu, vody, jídla a energie pro posádku, musel by to být kolos jako Titanic! Tohle je jen mrňavá hvězdná sonda, jednou za týden ji na skok navštívíme a pak zase letí sama…“

„Koho to tenkrát napadlo?“ podívala se na něho čtverácky, zatímco si přes ramena hbitě oblékala své jemné šaty, do této chvíle přehozené přes opěradlo židle. „Slyšela jsem, že jsi to byl ty, kdo na té poradě vyskočil, když bratři Pilzové navrhli tu velkou kosmickou výpravu! A můžeš se otočit, jsem oblečená!“

„Tak vidíš, ani tě to nebolelo!“ řekl, zatímco si oblékal košili. „To se rozumí, že takový kolos nemohl projít, když je řešení tak jednoduché! Spotřeba materiálu by nám nevadila, ale sedět v lodi takovou dobu by nikoho nebavilo. Chci vidět, kdo by se na to dal! Tak neúnosně dlouhý let by byl na hranici psychické odolnosti, ponorková nemoc je prevít… jen mě trošku mrzí ten problém se synchronizací… Hrozně ve mně hrklo, když jsme zjistili, že to najednou bez viditelné příčiny nejde!“

„No jo, tak Vlaštovka poletí pomaleji,“ pokrčila rameny. „Stejně jsem předem čekala větší problémy. Není jednoduché skákat na těleso, které letí takovou rychlostí!“

„Není,“ přiznal. „Ale to jsme při startu nevěděli.“

Natáhl si zatím kalhoty a odvrátil se, aby si je mohl zapnout, ale pak se klidně obrátil a začal uklízet do skříně skafandry.

„A koho napadlo zpomalit?“ zeptala se významně.

„To by napadlo každého,“ mávl rukou. „Přece se nesmíříme se ztrátou Vlaštovky! To si piš, že jsme udělali první poslední!“

„Zajímavé je, že to napadlo zase tebe!“

„No tak mě to napadlo jako prvního!“ připustil. „Ale zpomalit by napadlo všechny, je to přece logické. Při určité rychlosti se do lodi nedá skočit, při nižší to šlo, logicky z toho vyplývá, že postačí zpomalit. Horší je, že teď letí Vlaštovka jen třetinovou rychlostí světla a tak se bude courat až k Zemi. Dlouho jsme se těšili, že tam bude dřív!“

„Předtím ses podivoval nad tím, že to třetina není!“ připomněla mu.

„Přibližně třetina to je,“ opáčil. „Ještě mi nikdo nevysvětlil, proč je to zrovna rychlost světla dělená pí, ale to už je detail. Nejspíš to souvisí s geometrií paralelních vesmírů, ale to je zatím vysoce nad našimi matematickými schopnostmi…“

„Spíš mě zajímá, kdo tam bude dřív!“ vzdychla si. „Jestli naše Vlaštovka, nebo Blesk od Pilzů. Ačkoliv – i na něm ses taky trošku podepsal, ne?“

„Jo, u Blesku jsem nesměl chybět,“ přikývl. „Tam šlo hlavně o spolehlivost. Ale Blesk teď řídí Pilzové, nám nechali Vlaštovku. Uvidíme, kdo vyhraje!“

„Blesk tam bude dřív!“ řekla s určitostí. „Nemá takové omezení rychlosti! Teď je sice vzadu, protože odstartoval až dlouho po Vlaštovce. Ale už teď letí rychleji a brzy ji dožene a předběhne, zatímco Vlaštovka se vleče pořád tou třetinkou!“

„Blesk sice nemá takové omezení, ale rychlost světla taky nepřekoná a je otázka, jestli se mu podaří u Slunce přibrzdit a jestli ho tam vylovíme,“ připomněl jí. „Vypadly i všechny datové kanály kromě starodávného rádia. Zatím ještě vysílá, ale vysílání se čím dál tím víc opožďuje. Kdyby šlo všechno dobře, bude u Země dřív, ale při jakékoliv nepředvídané situaci může proletět kolem ní neovladatelný a zmizí nám z dosahu. Pak by byla Vlaštovka ještě dobrá!“

„A ty si na ni nenecháš sáhnout, co?“ usmála se. „Co těch pár návštěv bez jištění? Kdo tam chtěl jít i dneska sám?“

„Vždyť jsi sama viděla, že to byla maličkost!“ uklidňoval ji. „Nakonec jsme tam dva byli, tak o co šlo?“

„Ale šel bys tam zase sám!“ trvala na svém. „Otec Mihovič by se zlobil!“

„Otec Mihovič by se zlobil jen naoko,“ usmál se. „Vždyť víš… otec Mihovič je přece dobrák, ani zlobit se neumí.“

„Hele – s Vlaštovkou to máš za sebou, takže teď půjdeme nahoru do knihovny!“ řekla tónem, nepřipouštějícím odporu. „Dneska máš narozky, to se musí oslavit!“

„Dyť jsou teprve sedmnácté!“ ušklíbl se. „Jó za rok bude důvod slavit, ale dneska?“

„Sedmnácté máš taky jen jednou!“ odsekla.

„A co s tímhle načatým?“ ukázal na rozkrojený dort.

„Dám ho mezi ostatní, až se načnou další, už si toho nikdo nevšimne,“ navrhla.

Vzala opatrně podnos a zamířila ke dveřím. Standa ji předběhl, aby jí mohl galantně otevřít dveře, pak je opatrně zavřel, ale u schodů už šli spolu rovnou cestou do knihovny.

Už je tam jistě čekají…

Po útěku z hořícího světa Dzígvlegtu se stala Orizemě útočištěm největšího množství lidí, postižených trestem mimozemšťanů.

Původně to tak nevypadalo. Mimozemšťané, nazývaní Sandišůti, poskytovali již po několik tisíciletí v jednom ze svých světů útočiště pozemským ztroskotancům, kterým se poštěstilo objevit chitsaldil, přechodové rozhraní umožňující vstup do sousedního vesmíru. Těch ztroskotanců zatím nebylo příliš mnoho. Sandišůti je na Zemi sami aktivně nevyhledávali a přístup k chitsaldilům býval pečlivě ukrytý v přírodních jeskyních, kam se z nespočetných davů pozemských ztroskotanců dostal ve správnou chvíli jen málokdo. Navíc byly všechny chitsaldily na Zemi rozesety v srpovitém pásu napříč Evropou. Začínalo na jihu Francie a táhlo se přes Německo, Čechy a Polsko do Ruska, takže počet národností na Dzígvlegtu byl omezený na zmíněné jazykové oblasti. Až na pár nepodstatných, i když důležitých výjimek, jako byl napůl Srb otec Mihovič, Švýcarští Němci Pilzové nebo Švédská rodina Sjöbergovců. Ačkoliv tu byli ojedinělí, jejich vliv byl rozhodně větší, než co by odpovídalo procentuálnímu zastoupení mezi národnostmi.

Chitsaldily byly podle prastaré mapy otce Mihoviče i na středním východě, v oblasti táhnoucí se od Egypta po Indii, ale byly už ve středověku opuštěné a zrušené. Bylo s podivem, že se z těchto oblastí nikdo nedostal na Dzígvlegt? Ani nejstarší pozemšťané na Dzígvlegtu, pocházející z dávné doby bronzové, nepamatovali, že by se na Dzígvlegt dostal někdo z to míst. Nebyli tu žádní Indové, Peršané, Arabové ani Izraelci. Proč, když tam bylo několik dávných hustě osídlených civilizačních center? Proč Sandišůti na Dzígvlegt nikoho z těchto oblastí nepřijali?

Zdálo se, že se to podařilo jen lidem z Evropy. Ačkoliv i zde byly chitsaldily umisťované co nejtajněji, aby nepřitahovaly pozornost lidí.

Komu se ale poštěstilo chitsaldilem vstoupit, připadal si v první chvíli jako v ráji.

Je nutné připomenout, že ve vesmíru Sandišůtů platí odlišné fyzikální zákony než tam, kde se nachází Země. Světy tam neobíhají kolem sluncí, ale naopak, maličká slunce obíhají kolem světů. Vzduch není soustředěný jen kolem povrchu planet, ačkoliv tam je nepatrně hustší, ale rozprostírá se po celém vesmíru. Navíc má i jinou pohltivost světla, takže tamější hvězdy neosvětlují pouze své světy, ale všechny světy rovnoměrně ze všech stran. Znamená to, že tam ztrácejí smysl pojmy den a noc, den trvá nepřetržitě a chybí tam i roční období, takže se léto a zima nikde nestřídají. Pokud je na některém světě led, je tam po celý rok a ten svět pak zkrátka není vhodný k životu. Jenže světů je tam nespočetné množství, jsou blíž od sebe než v našem vesmíru a je tam pochopitelně mnohem větší výběr – od horkých po ledové.

Dzígvlegt byl svět podobný ráji. Nejenže tam bylo neustálé léto, ale jeho klima lidem ze Země vyhovovalo ze všech okolních světů nejlépe. Rostliny tam rostly jako z vody a také krotkým zvířatům se tam dařilo – jen z pozemských zvířat tam byli jedině koně, jiná se tam se svými pány nedostala. Výhodou byla i neobvyklá dlouhověkost – lidé se zde dožívali až deseti tisíc let, takže se tu mohli nováčci setkat i s původními lovci mamutů ze Sibiře.

Dzígvlegt byl navíc díky Sandišůtům světem splněných přání. Cokoliv si člověk přál, vzápětí dostal. Staraly se o to lizidy, nacházející se ve všech světech kolonizovaných Sandišůty. Nebyly to klasické pozemské továrny, ale sofistikovanější stroje, které plnily požadavky lidí na dálku. Stačilo si něco přát, aby se žádaný předmět zhmotnil na nejbližším místě od žadatele. Podobalo se to pozemské pohádce »Ubrousku prostři se«, jenže bez ubrousku. Lizidy plnily nejen žádosti o hmotné předměty, které vytvářely pomocí dálkových syntezátorů hmoty, ale poskytovaly jim i různé služby. Jednou z nich byla okna podobná televizní obrazovce, kterými se lidé dorozumívali jako na Zemi mobilem, nebo nehmotná letadla ration, sestrojená čistě ze silových polí, která lidem zajišťovala dopravu nejen v rámci jednoho světa, ale i mezi různými světy.

V tomto vesmíru neznamenaly meziplanetární lety žádný problém a ačkoli většina lidí ze Země zůstala na Dzígvlegtu, část se jich rozptýlila i po okolních světech.

Jakkoli byly lizidy úžasné stroje, samy si ale vymýšlet neuměly. Poskytovaly jen to, co aspoň jednou dostaly v podobě vzorku k analýze, nebo co jim někdo srozumitelně popsal. U jídel se to dělalo tak, že někdo uvařil vzorek, který si lizidy zapamatovaly, u předmětů jako stoly, židle, postele a různé přípravky, se daly využívat i konstruktérské programy – jak by se to dalo nazvat terminologií pozemských počítačů.

Další, co lizidy nedokázaly, bylo stvoření živých tvorů – život je asi přece jen složitější než nejsložitější mrtvá věc, na jakou se dá pomyslet.

Většina toho, co si lidé mohli přát, znaly tyto stroje už dávno. Pozemšťané jim poskytli jen některá pozemská jídla, aby si nemuseli zvykat na mimozemské potraviny. Lizidy pro jejich kuchařské experimenty poskytovaly i suroviny, objednané ze Země – někdo je zřejmě na požádání do zdejšího vesmíru dopravil.

Sandišůti obvykle zbloudilé pozemšťany posílali do světa Dzígvlegt a svěřovali je tam zkušenějším lidem, kteří tam žili již déle a vyznali se ve zvláštnostech tamního života. Ještě před odesláním jim kamsi do mozku voperovali malé telepatické vysílačky, aby mohli lizidy telepaticky žádat o všechny poskytované služby. Taková operace ale neměla nic společného s pracnými a drahými operacemi, prováděnými na Zemi. Sandišůti operovali lidi při vědomí a to tak dokonale, že si toho operovaný obvykle ani nevšiml.

Pobyt na Dzígvlegtu by byl rájem, kdyby mu nechyběla možnost návratu na Zem. Ten lidem vytrvale odmítali. Jedinou výjimkou byly občasné »částečné návraty«, které se tvářily jako akt spravedlnosti.

Lidem, kteří se dostali do zdejšího vesmíru, umožňovali jediný krátký návrat na Zem, aby přinesli k potrestání toho, kdo jim na Zemi nejvíc ublížil. Nebylo to však jednoduché ani snadné. Neměli totiž na Zemi hmotná těla, ale podobali se duchům, procházeli snadno zdmi a většinou byli i neviditelní. Dokázali sice pomocí silového pole své bývalé trýznitele odvléci, ale sami se na Zemi nemohli ničeho dotknout. Možnost »částečného návratu« na Zem nedostal každý, Sandišůti to umožňovali jen jednou v životě, jen nováčkům a to krátce po jejich přijetí do zdejšího vesmíru.

Druhou stranou mince bylo u »částečných návratů« to, že se lidé dozvěděli o existenci zdejšího pekla, kam se dostávali potrestaní darebáci, unesení v rámci odplaty. Zdejším peklem byl svět, příznačně nazývaný Ad – v některých jazycích na Zemi to přímo znamená peklo, v jiných je výraz pro peklo příznačně podobný – například řecký hádes. Je to opravdu shoda jen náhodná?

V každém případě se do zdejšího pekla dostávali lidé, kteří si to plně zasluhovali. To se stalo i rodičům Slávky Thorovské. Byli to podvodníci, vyděrači a mafiáni, zodpovědní za ožebračení několika rodin. Na Zemi by nejspíš nebyli nikdy potrestaní, už protože byl Slávčin otec soudcem a měl možnost všechny důkazy účinně zamést.

Manželé Thorovští ožebračili i rodinu Tvrzníků, tentokrát však tvrdě narazili. Ne na pozemskou spravedlnost, ale Sandišůti povolili Standovi Tvrzníkovi »částečný návrat«, aby potrestal ty, kdo jeho rodinu přivedli na mizinu a prakticky ji zahnali do jeskyně, kudy vedla další cesta jen do sousedního vesmíru.

Standovi bylo teprve dvanáct let, ale »částečný návrat« využil lépe než by to dokázal jeho vlastní táta. Přivlekl Sandišůtům jako kořist nejen oba manžele Thorovské, ale i jejich dceru Slávku. Na zločinech svých rodičů podíl neměla, ale Standa se jí nedokázal zbavit, když její rodiče odnášel a ona mu je nechtěla vydat. Přivezl tedy Sandišůtům všechny tři, jenže zatímco Slávčini rodiče putovali do pekla Adu, nevinná Slávka zůstala Standovi obrazně na krku. Mělo to sice trvat jen do návratu jejich rodičů z Adu, jenže ti se měli vrátit až za sedmadvacet let, tak dlouhý trest za své pozemské zločiny dostali.

Slávka už se od rodiny Tvrzníků neodloučila, skoro jakoby ji adoptovali. Musela uznat, že Standa nemohl jednat jinak a předal její rodiče pekelným bytostem gufyrům spravedlivě. I samo zdejší peklo vlastně sloužilo spravedlnosti. Ani se příliš nedivila, když zjistila, že za Standou přišly pekelné bytosti gufyrové s návrhem, který Standa po delším rozvažování přijal.

Gufyrové mu nabídli, aby se dal do služby spravedlnosti, stejně jako když byl na Zemi na »částečném návratu«. Jenže to nemělo být pro Sandišůty, ale přímo pro gufyry.

Bylo to těžké rozhodování. Gufyrové Standovi slíbili, že nebude zlu pomáhat, ale pomůže je spravedlivě trestat. Sandišůti totiž na Zemi zásadně nikoho netrestali. I největší zločince dávali k potrestání gufyrům a navíc se omezovali jen na »částečné návraty« poškozených, což na zločince nemělo odstrašující vliv. Gufyrové chtěli, aby jim Standa přinášel víc darebáků, aby tak dali i dalším najevo, že zločiny nemusí vždycky zůstat bez trestu. Duchovití únosci se podle nich směli zjevovat nejen unášeným, ale i jejich známým. Navíc Standovi umožnili na Zem cestovat rychleji a účinněji, takže měl více volnosti.

Standa to ovšem využil i jinak. Který kluk by odolal navštívit jako duch své kamarády? Jeden z bývalých spolužáků mu prokázal zajímavou službu – zkopíroval mu ze svého počítače svou sbírku filmů, což Standovi umožnilo přinést je na Dzígvlegt, kde přece jen některým tento druh zábavy chyběl.

Tím se to ale dozvěděli Sandišůti – a začaly se dít věci spíš špatné než dobré. Sandišůti se nemohli smířit s tím, že někdo z lidí na Dzígvlegtu spolupracuje s gufyry. Ačkoliv je původně měli všichni za své dobrodince, tentokrát lidem ukázali i zuby.

Nejprve zasáhli u gufyrů a donutili je další cesty na Zem okamžitě zrušit. Pekelné bytosti jim ze záhadných důvodů ustoupily a zrušily na Zemi i značky, umožňující bleskové cestování jejich adchyfem. Nejen ty umístěné lidmi, ale i své, takže tuto možnost zrušily i pro sebe.

Sandišůtům to ale nestačilo.

Standu na Zemi nechytili a proto přišli na Dzígvlegt s požadavkem, aby jim ho lidé sami našli a vydali k potrestání. Lidé se ho ale zastali. Odmítli, že by se dopustil zločinu hodného přísného potrestání. Tím nastala podobná situace, jako když Američané žádali bez jediného důkazu vydání údajného zločince a Afghánci to jako nespravedlivé odmítli.

Lidé na Dzígvlegtu pak dopadli podobně, jako na Zemi Afghánci.

Sandišůti nejprve nad nimi vyhlásili sankce – pohrozili jim vypnutím lizidů, které jim nejen plnily různá přání, ale zajišťovaly jim základní životní potřeby. Lidé ale dali přednost spravedlnosti před pohodlím. Zaseli na chvatně založená pole nejnutnější plodiny, ve spěchu si postavili aspoň pár primitivních vysokých pecí k tavení železa a nespravedlivý požadavek Sandišůtů opět odmítli.

Sandišůti se ale chovali stejně velmocensky, jako na Zemi Američané. Z dobrodinců se přes noc změnili v tyrany nejhoršího zrna. Nevtrhli do Dzígvlegtu vojensky jako jejich předchůdci na Zemi, ale použili tisíckrát horší zlo než kobercové bombardování anebo sedmitunové bomby. Uměle vyvolali explozi lizidů, která změnila celý svět Dzígvlegt v sopečné peklo.

Zahynuly desítky lidí a téměř všechna zvířata, kvetoucí rajský svět se změnil v neobyvatelný asteroid. Počty obětí sice nebyly tak drastické, jako při americké invazi v Afghánistánu, ale jen díky tomu, že na Dzígvlegtu bylo v kritické době málo lidí – ale jen zlomku se podařilo z toho ohnivého pekla uniknout.

Lidé na Dzígvlegtu měli ale víc štěstí než Afghánci na staré Zemi. Štěstí – ale zejména vědomostí. Záchranu totiž našli ve vědě. Sandišůti je naštěstí podcenili. Několik vědeckých týmů se na Dzígvlegtu již předtím stačilo orientovat v sandišůtské vědě a v posledních letech se jim podařilo více objevů, které změnily nejen jejich svět, ale i jiné světy. A nejen v tomto vesmíru.

Švédové totiž vyvinuli obdobu sandišůtského chitsaldilu, umožňujícího otevřít tunel do paralelních světů. V tom směru byli dosud všichni odkázaní na monopol Sandišůtů, ale Sjöbergům se podařilo vymyslet vlastní konstrukci zcela odlišnou od originálu a umožňující vstup do dalšího, dosud neobjeveného vesmíru.

Našli tam svět Hjöwilt s příznivými podmínkami k životu, a stačili do nově založené kolonie odstěhovat ještě před počátkem Sandišůtských sankcí většinu obyvatel Dzígvlegtu. Podařilo se jim přinejmenším přesunout tam všechny ženy, děti a lidi, jejichž přítomnost na Dzígvlegtu nebyla v té chvíli nutná. A nejen to, podařilo se jim postavit tam i kopie sandišůtských lizidů.

Bratři Pilzové po mnoha letech výzkumů vytvořili obdobu gufyrských adchyfů a v pozemské hantýrce jí začali říkat préto. Stejně jako gufyrské adchyfy, i préto umožňovalo bleskurychlou dopravu na libovolné vzdálenosti. Právě to umožnilo odstěhovat většinu lidí na Hjöwilt ještě včas před zničením Dzígvlegtu.

Sandišůti se zmýlili, když lidi podcenili. Lidé pochopili, že peklo na Dzígvlegtu vzniklo úmyslně způsobenou nestabilitou anihilátorů lizidů a na neuvěřitelně brutální zkázu Dzígvlegtu odpověděli stejně drtivým protiúderem, byť ne tak vražedným.

Když se otec Mihovič snažil Sandišůty při vyjednávání přimět k dodržování jejich vlastních zásad spravedlnosti, umístil potají na několik světů značky préta. Jako vyjednavač měl výjimku – na vyjednávání směl cestovat i když cestování lidí už bylo blokované. Netušil, co Sandišůti zamýšlejí, jen věděl, že značky préta umožní lidem tyto světy kdykoliv později navštívit i bez sandišůtských rationů a gufyrských adchyfů.

Bratři Pilzové však tuto možnost využili i jinak, než otec Mihovič původně zamýšlel.

Přeskočili prétem na malý, neobydlený svět Vytvezyl, který změnili uměle vyvolanou explozí lizidů v další sopečné peklo. Nikdo tam trvale nežil, ztráty na životech tam nebyly významné, zato to byl jediný svět, umožňující Sandišůtům vstup do našeho původního vesmíru, především na Zem.

Lidé tak Sandišůty od původní Země odřízli a znemožnili jim mstít se tam ještě víc. Zkáza Vytvezylu znemožnila návrat na Zem touto cestou i lidem, ale překažení úmyslů Sandišůtů se Zemí považovali za důležitější.

Zatímco dva hořící světy vytvořily neprostupné ohnivé přehrady, oddělující Sandišůty od Země i od uprchlíků ze světa Dzígvlegtu, odlišná konstrukce chitsaldilů pozemšťanům zajistila vstup zpět do našeho původního vesmíru. Bohužel ne na Zem, ale na Orizem. Nazvali ji tak, protože se při pohledu ze Země nachází v souhvězdí Orionu. Orizem od Země dělí osmadvacet světelných let vesmírného prostoru, což byla, bohužel, nepřekonatelná překážka.

Orizemě se stala nejdůležitějším objevem pozemšťanů z Dzígvlegtu. Byl to převážně vodní svět, ale natolik podobný Zemi, aby se na něm dalo žít. Na Hjöwiltu se také dalo v nouzi přežít, ale místní dravá fauna lidi příliš ohrožovala na životě. Orizemě byla z toho hlediska vhodnější. Nic tam neohrožovalo ani děti. Když tam později přenesli a sestavili kopii lizidu, stala se Orizemě polovičním rájem, na rozdíl od Dzígvlegtu i Hjöwiltu ještě podobnějším naší původní Zemi.

Lidé z hvězd měli naštěstí pokročilejší způsoby cestování. Préto Dzígvlegtských vědců umožňovalo skoky mimoprostorem kamkoliv, kde byla položená značka, nepatrný a neviditelný uzlík zkrouceného prostoru. Stačilo umístit na Zem aspoň jednu, aby tam mohli lidé založit celou síť dalších značek a préto by jim umožnilo cestování bez závislosti na Sandišůtech i na gufyrech.

Šlo tedy o první značku. A o to, jak ji na Zem dostat.

V našem původním vesmíru měli naštěstí důležitý záchytný bod – poloviční ráj, vodní svět Orizemi. Vzdálenost osmadvaceti světelných let byla pro lidstvo Země nepřekonatelná překážka, jenže lidé z Orizemě měli proti nim nesrovnatelně vyšší možnosti.

Postupně k Zemi vyslali několik malých hvězdných lodí – či spíše sond. Každá v sobě nesla značku préta, aby tam mohla posádka kdykoliv přeskočit, zkontrolovat let a rychle se vrátit do bezpečí Orizemě. Až u Země měli do sondy nastoupit piloti a bezpečně s ní přistát.

První Vlaštovka však narazila na zákeřný paradox. Jakmile její rychlost překročila do té doby neznámý fyzikální limit, skoky préta selhaly a posádka se na loď nemohla přenést. Standu naštěstí včas napadlo dát Vlaštovce příkaz k přibrzdění a když se zpomalila pod limit, podařilo se na ní obnovit kontrolní návštěvy. Let mohl pokračovat, i když sníženou rychlostí proti původnímu plánu. Vlaštovka letěla na jistotu a vzdálenost k Zemi ukrajovala pomaleji, zato stále stejně vytrvale.

Blesk odstartoval až po zjištění toho paradoxu, jenže bratři Pilzové, duchovní vůdci druhého pokusu, rozhodli jinak. Blesk měl dosáhnout co nejvyšší rychlosti bez ohledu na to, že se posádka na jeho palubu nedostane. Pilzové se spolehli na automatické řízení a posádku vynechali úplně. Podle nich postačí dálkové rádiové řízení a sonda poletí sama. Těsně před cílem svou rychlost zbrzdí pod tu nešťastnou hranici, posádka se na ni vypraví, převezme řízení a zkontroluje připravenost sondy k přistání. Dál to mělo být stejné jako u Vlaštovky.

Největší nebezpečí, které by mohlo Blesk postihnout, bylo v tom, že během dlouhého letu může dojít k poruše, kterou nikdo včas neodhalí. Sonda by se pak odmlčela, proletěla by plnou rychlostí kolem Slunce a bez užitku by zmizela v černém vesmíru.

S poruchami se ostatně musí počítat tak jako tak a proto, aby nedošlo k nepříjemnému překvapení, letěly k Zemi dnes už čtyři sondy. Dvě v režimu Vlaštovka – první, na kterou dohlížel Standa Tvrzník, měla před ostatními největší náskok, druhou Allouette, odeslanou na cestu půl roku poté, řídili Francouzi. Dvě sondy typu Blesk letěly až po nich – první Blesk si vzali na starost bratři Pilzové a poslední, nedávno vyslanou Molniju, Rusové. Lidé Orizemě se chystali vypustit i další sondy obou typů, ale zatím s nimi nespěchali – měly sloužit jako záloha v případě havarie některé z prvních, ale hlavně by je měli vyslat upravené podle nově získaných zkušeností.

V sondách tedy žádná posádka neseděla. Většina lidí si žila spokojeně na Orizemi, pár tisíc – mezi nimi i pět tisíc Lučanů – zůstalo na Hjöwiltu v lidmi objeveném a dosud neprozkoumaném vesmíru a jen pár desítek osamělých objevitelů se toulalo po dalších světech a zjišťovalo, kde všude by mohli lidé jednou žít.

Proslýchalo se, že takových světů již našli dvě desítky, ale jejich kolonizace se zatím nechystala. Orizemě bez problémů pobrala všechny lidi z hvězd a nebyl důvod kolonizovat další světy. Prvním úkolem bylo dosáhnout naší původní Země, položit na ní základní značku préta a tím umožnit zasahovat do jejího současného, nepříliš spravedlivého světového řádu.

Lidí na Orizemi bylo málo, ale jejich vědecká úroveň by jim to umožňovala.

Až lidé z hvězd dosáhnou své staré dobré Země, změní ji k nepoznání. Ačkoliv tam ještě nikdo nic netuší… 

Errata:

03.09.2021 16:39