Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Standův den

Pět let života na Orizemi se nejznatelněji projevilo na nejmladších. Nejvíce vyrostla samozřejmě mimina, přestěhovaná z Dzígvlegtu přes Hjöwilt. Ale i dvojčata Jituš a Lenka vyrostla – rozdíl mezi deseti a patnácti lety je u dívek znát, stejně jako u Standy a Slávky mezi dvanácti a sedmnácti. Slávka oslavila sedmnáctiny čtvrt roku před Standou, ale ti dva už dávno vystupovali skoro jako dvojčata.

Zato otec Mihovič se nezměnil ani v nejmenším. Tvrdil, že pět let je pro něho jako když mrkne a při jeho věku šesti set let o tom nikdo ani nepochyboval.

Na hrad Jukagyri III se původně stěhovali i Nejezchlebovi a Bělíkovi. Nejezchleba tak měl své žáky včetně Věrky Bělíkové pěkně pohromadě a Bělíkovi přijali vděčně nabídku otce Mihoviče na ubytování, když na Dzígvlegtu přišli o vlastní domek. Samozřejmě mohli mít domek i na Hjöwiltu nebo na Orizemi, ale zůstali na Jukagyri kvůli Věrce, která se připojila k dětem Tvrzníků, aby je měl učitel Nejezchleba pěkně pohromadě.

Nejezchlebovi se však po pěti letech odstěhovali – učitel Nejezchleba prohlásil, že žáci již přímé vedení nepotřebují, znají vše co nutně potřebují a v dalším vzdělávání si vystačí se samostudiem a případnými konzultacemi mezi vědci. Měl pravdu, Standa i Slávka se zavrtali do vědy. Standa vynikal v technice, Slávka se docela dobře zorientovala v genetice. Jen Věrka a Standovy sestry Jituš s Lenkou zřejmě nebyly studijní typy a zdálo se, že si vystačí se základy.

Rodiče je do studia nenutili, to se na Dzígvlegtu považovalo za nevhodné. Kdyby si to děti časem rozmyslely, mohly se vědě věnovat kdykoliv později. Díky lizidům neměl nikdo materiální starosti, každý se mohl zabývat tím, co ho nejvíc bavilo, a mnozí se k vědě už na Dzígvlegtu dostali až ve zralejším věku. Ani na Orizemi se proto nikomu meze nekladly.

Slávka přetáhla Věrku k filmu. Vzala ji jednou s sebou na natáčení, když Věrka žadonila, aby se mohla aspoň dívat. Jenže si jí všiml rejža Michail Safronov, důvěrně nazývaný Míša, a protože bylo na Dzígvlegtu a samozřejmě i na Orizemi mladých dívek pomálu, navrhl Věrce připojit se k jeho partě. Samozřejmě mu nedalo práci přemluvit ji – kariéra u filmu byla už na Zemi snem většiny mladých dívenek a i když se Věrka nikdy na Zem nepodívala, filmařská práce měla kouzlo i tady.

Od té návštěvy létaly k Rusům Slávka i Věrka. Hezké byly obě, v tomto směru nemohl nikdo dávat přednost jedné z nich. Slávka byla o rok a půl starší a měla s filmem zkušenosti, Věrka teprve začínala, ale zatímco Slávka věnovala svůj volný čas vědě, Věrka se pohybovala mezi filmaři od první nezávazné návštěvy častěji a získávala si jejich sympatie. Zpočátku dostávala jen drobné vedlejší role, zatímco Slávka zářila jako hlavní filmová hvězda, ale to se mohlo časem otočit.

Obě pořád bydlely na Jukagyri, ale od chvíle, kdy se odtud učitel Nejezchleba se svou paní odstěhovali, je už nespojovala škola. Préto Slávce umožňovalo bleskurychle měnit působiště, takže navzdory složitějším filmovým rolím pobývala na Jukagyri déle než Věrka, ale většinu z toho času trávila ve své sklepní laboratoři. Bělíkovi se spokojili s tím, že je Věrka zřejmě ve svém živlu. Udělali by pro dceru cokoliv a když viděli, jak se jí její nová úloha ve filmu líbí, nebránili jí v tom. Jen chtěli, aby se k nim denně vracela aspoň na společné večeře, což jim díky prétu snadno splnila. Préto to umožňovalo bez problémů – proč tedy ne?

Standovým nejbližším a hlavním cílem se stala výprava Vlaštovky k Zemi. Měl na ní lví podíl, až mu ji nakonec svěřili. Standa byl na to patřičně hrdý a nedal na Vlaštovku dopustit. Slávka o svých cílech tak často nemluvila, ale Standa věděl, že ji nejvíc zaujímá Sandišůtská úprava dlouhověkosti. Na Orizemi to neměla kde a na kom testovat, tu úpravu měli všichni a zřejmě byla dědičná, takže se projevovala i na potomcích, ale Slávka právem očekávala, že to na Zemi jednou způsobí obrovský problém. Není přece myslitelné, aby v jednom světě žili vedle sebe s desetitisíciletými junáky lidé umírající sotva v osmdesátce. Jonathan Swift takovou společnost popsal v Gulliverových cestách u nesmrtelných Struldbrugů, považovaných lidmi za přítěž. Dlouhověkost lidí, dosažená Sandišůty, měla k nesmrtelnosti daleko, ale přece jen byla přijatelnější než u Swifta a deset tisíc let je proti současné pozemské době života nesrovnatelně mnoho.

Nešlo tedy jen o vlastní vyřešení dlouhověkosti, ale i o to, jak si s ní poradí lidé Země. Kdyby ji tam zavedli ze dne na den, Země by se katastrofálně přelidnila. Ve vesmíru byly sice světy vhodné ke kolonizaci, schopné v první fázi přebytky Země spolykat jako maliny, jenže žádný svět není tak velký, aby se nedal přeplnit.

Dlouhověkost vyžaduje zodpovědný přístup k životu – a toho se na Zemi nedostávalo. Slávka se tím ale nezabývala. Ne že by o hrozícím problému netušila, ale naštěstí věděla, že se tím zabývá i několik starších odborníků a ti jistě něco vymyslí. Mohla se proto bez obav věnovat jedinému – zjistit, jak to Sandišůti s lidmi dělali a jak by to šlo napodobit.

Standa ani Slávka prostě neřešili, co bude dál…

Nechali to povolanějším…

Hrad Jukagyri III byl ze všech svých předchůdců nejhezčí.

Původní hrad na Dzígvlegtu stál na vyvýšeném dně obrovitého sopečného kráteru, měl kolem dokola vysoké skalní stěny a z věže byl všemi směry dohled sotva na pět kilometrů. Sopečný kráter měl sice impozantní rozměry, ale omezoval okolí hradu na pětikilometrový okruh a to bylo málo.

Jukagyri II stál na Hjöwiltu na osamělé skále, jenže kolem se všemi směry rozkládala jednotvárná džungle. Mraky většinou visely nízko a pořád tam pršelo, takže rozhled z Velké věže většinou také nestál za nic.

Jukagyri III na Orizemi stál na vysokém útesu na nevelkém ostrůvku, nazvaném romanticky ostrov Bohemia – všichni jeho obyvatelé pocházeli z Čech, takže se na jménu rychle shodli. Hrad obklopovalo ze tří stran moře, poseté dalšími romantickými ostrovy a ostrůvky, ze čtvrté strany se rozkládala většina ostrova, ale útes s hradem byl bezesporu nejvyšším bodem a celé jeho okolí bylo výjimečně přehledné. Ostrov Bohemia měl na délku jen asi deset kilometrů a na šířku tři a při dobré viditelnosti bylo z Velké věže vidět moře kolem dokola.

Rozhled byl tady bezesporu nejkrásnější a nejromantičtější.

Chybělo už jen pár proplouvajících pirátských brigantýn a jejich pronásledovatelé, lodě Jejího Veličenstva, snažící se piráty polapit, aby je pro výstrahu pověsili na ráhnech.

Standu napadlo pár replik těchto lodí postavit, zakotvit je v zátoce blízkého protilehlého ostrova a případně uspořádat divadelní představení – velký dělostřelecký souboj. Nenašel ale dost podkladů pro jejich stavbu. Pokusil se postavit plachetnici, aby vyhovovala jeho představám o pirátské lodi, jenže kamarád Olda mu ji tvrdě zkritizoval, že pirátské lodi na Zemi takhle nevypadaly. Odmítl se ale angažovat na nápravě – tvrdil, že neumí kreslit, aby mu nakreslil věrnější podobu a nejbližší věrohodné prameny byly neskutečně vzdálené – na osmadvacet světelných let vzdálené Zemi.

Standa se ale nevzdal. Shlédl kvůli tomu i několik hollywoodských pirátských filmů, vystříhal si z nich všechny dostupné obrázky pirátských lodí a znovu zkoušel stavět. Jenže se mu to ani teď nedařilo – jeho loď, ačkoliv už vypadala lépe a měla i kormidlo, neudržela směr a nedalo se s ní plout, kam měl její kapitán zamířeno. Obvykle plula přímo po větru, ale odmítala uhnout, když s ní chtěl zamířit šikmo. Jak dokázali staří námořníci plout i proti větru, to mu zůstalo úplně neznámé. Odložil to tedy na jindy, zvlášť když se jeho výtvor při nejbližší tropické bouři utrhl od kotvy, najel bokem na útes a se vším všudy se potupně potopil. Proběhlo to za tmavé, deštivé noci, takže se to Standovi nepodařilo ani nafilmovat.

Tím jeho pokusy prakticky skončily.

Díky Slávce však nezůstaly utajeny. Slávka žila dvojí život – pravidelně se účastnila natáčení ruských filmů, s každým dalším vypracovanějších a zajímavějších, ale ve volných chvílích se stále věnovala svým výzkumům. Díky prétu stíhala obojí – při natáčení filmů bývá spousta volného času, který Slávka využívala zcela jinak než Věrka – i než je pravidlem u hollywoodských hvězd.

Dál také žila na hradu Jukagyri, odkud létala na natáčení filmů pomocí préta. Bylo to snadné – stačilo mrknout a byla z ateliérů zpátky ve své hradní laboratoři, odkud si ji režisér Míša Safronov před dalším záběrem stejně snadno přivolal. Měla tak možnost věnovat se naplno obojímu, přičemž film měl mírnou přednost před vědou.

Když se jednou v krátké přestávce, kdy ještě nestálo za to vracet se k výzkumům, jen tak letmo zmínila o Standových pokusech se stavbou pirátské lodi, režiséra to zaujalo a pověřil svého »dvorního scénáristu« Nikolaje Pandějeva, aby se zamyslel nad filmem z pirátského prostředí. Tuhle tematiku ještě neměli zpracovanou a Nikolaj Pandějev proto poctivě shlédl všechny hollywoodské filmy natočené na toto téma, od dobrých až po nejhorší slátaniny.

A aby toho nebylo dost, rozhodl se napsat scénář tak, aby se nejvhodnějším místem pro natáčení stal právě hrad Jukagyri, na Orizemi dosud jediný. Stál příhodně na ostrohu na břehu moře a mohl by tedy plnit úlohu jakési pozemské pevnosti.

Slávka s ním na scénáři ochotně spolupracovala.

Nakonec – proč ne? Bude hrát doma…

Standovy narozeniny znamenaly na hradě velkou slávu.

Bylo to, jak jinak, dílo Slávky. Nejenže vedla v patrnosti, aby se na to nezapomnělo, ale sama ty oslavy organizovala.

Přizvala na hrad i Rusy, kterých se na Orizemi zabývalo filmem více než dvě stovky, a když Standu přivlekla do knihovny, nebyli tam shromážděni jen trvalí obyvatelé Jukagyri, doplnění při této příležitosti i o manžele Nejezchlebovy, ale v knihovně nebylo hnutí, jak se tam všichni tlačili. Bylo tu nejméně šest kameramanů, dychtivých pořídit co nejlepší záběry. Slávka tentokrát nebyla jejich hlavním cílem – tu už měli na tisíci záběrech, ale kdy se jim poštěstí nafilmovat ji spolu se Standou? Ani Standa pro ně nebyl neznámou tváří, vždyť pro ně sestrojil většinu speciálních kamer a kdysi na počátku dopravil na Dzígvlegt i impozantní sbírku filmů, ze kterých se dodnes dalo ledacos použít a napodobit.

Standovi ale taková pozornost nepřipadala zasloužená. Jakou byl on sám hvězdou? Před kamerou se nikdy nepohyboval, neuměl to a připadal si trapně. Slávka se u Rusů cítila jako doma a i Věrka byla mezi nimi známější, před kamerami se pohybovaly s jistotou, kterou jim mohl Standa jen tiše závidět. K závisti měl naštěstí daleko, nepovažoval totiž film za svoji budoucnost, ale přece jen se necítil v takovém davu nejlépe.

Oslavě naštěstí daly jiný směr jeho vlastní sestry, Jituš s Lenkou. Napadlo je přemístit všechny do Velkého sálu, kde je jednak víc místa a za druhé se tam dá pohodlně i tancovat. A nedaly jinak, než že se musí Standa navléknout do své nejúspěšnější masky Darth Vadera, aby v ní jako oslavenec postupně provedl všechny tancechtivé dívky.

Standovi to příliš vtipné nepřipadalo, na tu masku – a zejména na světelný meč – měl nepříjemné vzpomínky. Vyčítal si, že meč Darth Vadera přispěl velkou měrou ke konfliktu lidí se Sandišůty. Ale když viděl, jak se té myšlenky s nadšením chopili všichni, od Rusů po rodiče, ustoupil a odešel se převléknout, aby jim vyhověl.

Pravda, od té doby, co byl v masce poprvé, se trochu tančit přece jen naučil. I na tom měly jeho sestry zásluhu. Učily ho tancovat, když na hradě jiného tanečníka neměly.

Když teď přišel do sálu v černé přilbě a plášti, vzbudil samozřejmě potlesk. Musel pak tančit se všemi dívkami v sále, jak požadovaly sestry. Nebylo jich tam mnoho, většinou tam byli muži a s maminkou a s paní Bělíkovou ho do tance nikdo nenutil, ale kromě jeho sester, Slávky a Věrky, tam bylo ještě šest mladičkých ruských filmových hereček, které si ovšem nenechaly tuto příležitost ujít – už protože kamery filmovaly »pro strýčka Příhodu« i tanec, ačkoliv by se do skutečného filmu jen těžko hodil.

Udýchaný a zpocený po dlouhém trdlování se Standa vrátil do čela stolu, který zatím postavili na pódiu pro pokračování oslavy. Už tam všechno připravili ke slavnostnímu přípitku – Slávčiny neopakovatelné koktejly pro děti i pro dospělé.

Oslava ale dopadla jak to Standa – a upřímně řečeno nikdo – neočekával.

Standa musel pro přípitek odložit neforemnou černou přilbu, ve které navíc špatně viděl, ale když se společně se všemi posadil, pocítil, že dosedl do něčeho měkkého a mazlavého, co se vůbec nepodobalo polštářku.

Vstal a rychle se ohlédl.

Na sedátku židle ležel rozsednutý dort s polámanými svíčkami. Fialová poleva z Orizemských jahod ulpěla na jeho černém plášti a smetanové ozdoby tvořily nepravidelný bílý věnec kolem jeho sedací části. Standa cítil, jak řídká bílá smetana prosákla pláštěm i kostýmem, takže by nepomohlo ani kdyby plášť nenápadně odhodil.

Stranou právě mizela modrá sukně jeho sestry Lenky. Že by v tom měla prsty? Jen počkej, ještěrko, tohle ti nevyjde!

Rychle uvažoval, co dál. Měl zhruba dvě možnosti. Bleskurychle zmizet do své komnaty, kde se mohl převléci. Jenže zmizet ze společnosti není zdvořilé, i kdyby to bylo jen na chvilku. Druhou možností bylo dělat, že si toho nevšiml. To by sice znamenalo, že se přede všemi návštěvníky neuvěřitelně ztrapní, ale současně by to byla pomsta Lence – všiml si, že ji v jeho blízkosti vidělo více lidí a původce toho podrazu se jistě dlouho neutají.

Pro co se rozhodnout? Nechat se ztrapnit, ale přivodit sestře nepříjemné chvíle před rodiči – výslech a případně i citelný trest? Dalo by se čekat, že to tak dopadne a samotnému mu bylo bližší udělat ze sebe šaška než nezdvořáka, který neví, co se sluší.

Než si ale rozmyslel, pro co se rozhodne, vyřešila to za něho Slávka.

„Ježkovy zraky!“ zakvílela nahlas. „Vždyť sis sedl do dortu!“

A bylo rozhodnuto! Šídlo bylo z pytle venku a všichni se otočili k němu. Chtě nechtě zrudl hanbou, ačkoliv s něčím takovým vlastně už pár vteřin počítal.

„No – mám tady v sále zřejmě někoho velice přejícího!“ povzdychl si s trpitelským úsměvem. „Omluvíte mě? A může někdo uklidit ze židle zbytky toho dortu?“

Pak se s hraným klidem otočil, nasadil si helmu Darth Vadera a odpochodoval středem mezi úplně zkoprnělými gratulanty ze sálu na chodbu.

Oslava očividně skončila obrovským krachem, ale Standa si v duchu říkal, že to asi stálo za to. Po tomhle fiasku už mu zřejmě žádná další oslava nehrozí.

A možná to tak bude lepší.

Hřmotným, důstojným krokem Lorda Darth Vadera vyšel jen na chodbu. Dál nemělo smysl pochodovat, když to tady beztak nikdo neocení. Mžiknutím se přenesl doprostřed své komnaty – bylo to sice blízko, takže nemělo smysl zneužívat na to préto, ale na druhé straně potřeboval zmizet z dosahu, kdyby se po něm někdo díval.

Rychlými pohyby ze sebe strhl přilbu, odepnul si plášť i krunýř a zul těžké kožené holínky. Všechno odhazoval doprostřed komnaty, jako kdyby to bylo jedovaté.

Rychle si poručil normální všední oblek – jednoduché džíny, flanelovou košili a měkké mokasíny, tak jak se vždycky cítil nejlépe. Pryč s tou slavnostní maškarádou!

Hromádka kostýmu roztála a vypařila se. Příkazy k úklidu smetí prováděly naštěstí lizidy ochotně a rychle.

Zaklepání na dveře ale takhle brzy nečekal. Kdo to sem může takhle rychle…?

„Smím dál?“ ozvalo se zvenčí.

Po hlase poznal Slávku, což ho trochu vyvedlo z míry. Čekal rodiče, kteří by na něho přišli naléhat, aby se rychle vrátil a nedělal uraženého. Což by jim s klidem splnil, to už na výsledné fiasko nemohlo mít vliv. Ale proč zrovna Slávka?

„Jó, klíďo pojď dál!“ vyzval ji, ačkoliv si z hromádky čistých svršků stačil natáhnout jen trenýrky a teď se chvatně soukal do flanelové košile.

Slávka vplula do komnaty ve svých nádherných červených tanečních šatech, ale na prahu se zastavila, jako kdyby narazila do neviditelné bariéry.

„Jé – promiň!“ zakoktala se trochu.

„Nic se neděje!“ odvětil ležérně. „Ze skafandru vylézám stejně málo oblečený jako teď a na to už sis, doufám, zvykla.“

Bariéra zmizela, ale Slávka postoupila dál sotva o metr a zastavila se.

„Víš, Stáníku, je mi to strašně líto…“ začala.

„Nač?“ zavrtěl lhostejně hlavou. „Tys tam ten dort nepoložila, co by ti mělo být líto?“

„No… jak to dopadlo…“

„Dopadlo to náhodou báječně!“ ujistil ji. „Proč myslíš, že jsem si do toho dortu tak ochotně sedl? Po takovém trapasu mi teď žádná další monstr-oslava nehrozí nejméně do mých dvacetin. Miluju ty oslavy jako jinovatku na obrazovkách Vlaštovky! Taky se dají vydržet, ale strašně zebou.“

„Poslyš – tebe to vůbec, ale vůbec nemrzí?“ podívala se na něho divně. „A ty sis snad do toho sedl schválně?“

„Schválně? Upřímně řečeno, ne,“ ujistil ji. „To se ví, že mě to trošku mrzí, však to byl trapas jako hrom, ale brečet kvůli tomu nebudu. Nevím, někoho to teď možná mrzí víc než mě. Předně asi Lenku, která to spískala, protože ta z toho bez trestu nevyjde. Pak možná mámu, ta ten trapas určitě nese hůř než já a jestli tu oslavu organizovala, pak ji to asi mrzí i kvůli pokažené práci…“

„Organizovala jsem ji já,“ přiznala rychle. „Takže mě to mrzí jistě taky, ačkoliv ne jen kvůli zbůhdarma zmařené práci!“

„Ale proč?“ podíval se na ni. „Tobě ještě nedošlo, že mě zbytečné oslavy nebaví?“

„A umíš ty se vůbec bavit?“ zaútočila na něho nečekaně. „Pořád jsi akorát zahrabaný v laboratoři, nevylezeš ani na oběd a na večeři aby tě taky tahali! Co z toho máš?“

„Třeba to, že mě opravdu baví věda,“ odtušil klidně. „Rozhodně víc, než trdlování ve strašně nepohodlné masce, ve které člověk tápe jako poloslepý. Nenapadlo tě, že tanec v té masce může být i za trest?“

„To mě nenapadlo,“ připustila. „Mně se tanec docela líbí.“

„Já vím – i kdybys tančila s gufyrem!“

„To jsem ti taky ještě neodpustila!“ dělala uraženou.

Tenkrát Standa jednal s gufyry zrovna v době, kdy měl být na velkém plese na hradě. A zatímco mu gufyrové umožnili navštívit Zemi, odkud měl přinést k potrestání jednoho zločince, na plese ho zastoupil jeden z gufyrů v Standově masce Lorda Darth Vadera. Ta maska vyhrála soutěž masek, ale nejvíc si tenkrát všechny dívky pochvalovaly tanečníka, který se v ní skrýval. Netušily, že v masce je jedna z pekelných příšer – gufyr. Tancovat ale uměl, to se mu muselo nechat, Standa by to sám tak bravurně nedokázal. Na závěr, těsně před odmaskováním, se v nestřeženém okamžiku vyměnili a Standa sklidil nezasloužený obdiv za své taneční umění. Když se ale tenkrát Slávka dozvěděla, s kým tak krásně tančila, měla chuť Standu přetrhnout jako hada.

Standa se od té doby několika tanečním krokům a obratům naučil – jeho mladší sestry ho tak dlouho otravovaly, až se od nich nechal do tajemství tance zaučit, ale nedalo se tvrdit, že by v tom našel zalíbení.

„Hele, Stáníku,“ rozhodla se Slávka změnit tón hovoru. „Mě taky baví věda, i když jiného oboru než tebe, takže tě trošku chápu. Ale život není jen věda! Potěšil jsi mě se stavbou té pirátské lodě, i když se ti moc nepovedla…“

„Já vím!“ přerušil ji. „To byl jen takový úlet!“

„Úlet neúlet, potěšil mě,“ trvala na svém. „Potěšilo mě, že nejsi jen veskrze vědecký suchar, ale že máš ještě někde v koutku duše smysl pro romantiku. Proto jsem zorganizovala dnešní oslavu, abys věděl. Nešlo o chvilku trdlování, jak si myslíš. Přivlekla jsem na hrad celý ruský filmový štáb, dvě stovky lidí! A ne proto, aby ses před nimi ztrapnil jedním rozsednutým dortem – to mají u mě tvé ségry schované jako ve spořitelně – ale abys pochopil, že jsou i jiní romantici než ty a že by ses mohl s nimi dát dohromady k něčemu jinému než k suché vědě!“

„Ale já jsem se s nimi už přece dával dohromady!“ namítal. „Všechny kamery mají ode mne! Vymýšlel jsem pro ně stabilizátory obrazu, realizaci trikových záběrů…“

„Jo, věda, na to tě užije!“ nenechala ho domluvit. „Ale aby ses s nimi trochu pobavil jen tak, bez předávání technických parametrů nejnovějších přístrojů… hele, Stáníku, jsou tady dneska kvůli tobě nejen protože máš narozky, to je jen záminka. Chtěli by tě zlanařit, aby ses taky postavil před kameru v roli herce! Tak nevyšiluj a pojď za nimi!“

„Já a herec?“ ani nemusel hrát překvapeného, protože byl.

„No jo, proč ne?“ usmála se na něho. „Jestli chceš tvrdit, že bys byl před kamerou jen nějaké dřevo, na to ti řeknu, že nejsi žádná výjimka. Taky jsem byla dřevo, Věrka jakbysmet, to je otázka rutiny. Míša… teda Michail Pavlovič Safronov, náš rejža, chce natočit film s piráty. Chce to natáčet v okolí hradu Jukagyri, protože je to na Orizemi jediný středověký hrad, který stojí na břehu moře. No a ty bys tam mohl hrát jednoho z pirátů, chápeš? Hlavní roli kapitána nedostaneš, na tu jsi skutečně příliš velký dřevo, ale jako řadový pirát by ses tam mohl taky úžasně vyřádit. Nechceš?“

„Nejsem herec!“ upozornil ji.

„Nejsi, ale můžeš být!“ ujistila ho. „Zas tak strašný dřevo přece nejsi. Vlaštovka ti neulítne, ta poletí ještě padesát let a co to znamená? Jednou za týden na ni skočíš, vyměníš záznamovou flešku, někdy vyměníš i baterie a máš další týden pohov, volno, zpívat! Já si odskakuji z natáčení každou chvilku a můžeš mi věřit, že i při filmování bádám víc než ty. Proč bys nemohl taky spojit vědu s něčím jiným, příjemnějším?“

„Příjemnějším?“

„Jo, protože se dostaneš mezi lidi a to je jiná zábava než sedět u tabletu! Hele, Stáníku, já ti to zařizuji k tvýmu dobru, chápej! A s Vlaštovkou ti klidně pomůžu pokaždý, beztak bych to uměla i bez tebe, není to tak těžký!“

„Tím si nejsem tak jistý,“ zavrtěl hlavou. „Rutinní kontrola samozřejmě není složitá, ale kdyby došlo k nějakému mimořádnému jevu…“

„Jakému?“ opět mu skočila do řeči. „Ona se ti snad zrychluje, či co?“

„To ne, nemá důvod,“ zavrtěl hlavou. „Ale nikdy nemůžeš vyloučit, že se v prostoru nepotká s nějakým malinkým kamínkem. Stačilo by zrnko písku a hned by bylo co řešit!“

„Kdo mi ještě nedávno bájil, jak obal silového pole rationu zvládne všechno kosmické smetí levou zadní?“

„Ration to zvládne,“ trval na svém Standa. „Ale nikdo nezaručí, že vydrží až k Zemi. Uvědom si, že ho vytváří lizid z Orizemě. A zřejmě ho vytváří přes nějaký ohyb prostoru, když mu rychlost světla vůbec nevadí.“

„Dobře, nechme ration rationem,“ obrátila. „Teď se mnou půjdeš do sálu, seznámím tě oficiálně s Míšou Pavlovičem, já vím, že se znáte, ale zatím jste vždycky jednali jen jako režisér s dodavatelem technického vybavení, teď to bude domluva režiséra s hereckým elévem, což je něco úplně jiného. Budeš tam vystupovat trochu sebevědomě, ale ještě víc pokorně, jako herecký elév jsi dřevo, které potřebuje ořezat, otesat, obrousit a opálit, aby z něho bylo něco užitečného.“

„Musím?“

„Nemusíš!“ odsekla. „Ale jestli to vzdáš, tak jsi u mě skončil!“

„A byla by to taková škoda?“ provokoval.

„Byla!“ řekla rezolutně. „Hele, Stáníku, máš jedinečnou příležitost získat něco, co by ti na Zemi záviděly miliony. Jako hobby je to atraktivní. Přece to nezahodíš? Věda ti nemůže zabrat všechen čas, film taky ne. Neřekla bych, kdyby ti to vadilo, ale podívej se na mě, zvládám oboje a jde to.“

„No – já mám o filmařích vlastní představy…“ vzdychl si.

„Jo, to můžeš mít,“ přikývla. „Ale máš představy jedině o filmařích z Hollywoodu, to je extra sorta náfuků, kteří nic než film neznají a podle toho pak ty filmy vypadají. Rusové na Orizemi jsou úplně jiný druh. V Hollywoodu by bylo nemyslitelné, abys vedle filmování stíhal i vědu, tady to možné je. Préto je jako střih ve filmu – mrkneš a jsi úplně jinde, takže tam má skoro každý kromě filmování ještě jiné záliby. Pojď, popovídáme si s Míšou!“

„Nejsem už na to oblečený!“ namítal ještě.

„Právě naopak!“ opáčila. „Půjdete si sednout někam do salónku a pěkně si popovídáte. Určitě je dobře, že na sobě nemáš smoking, aspoň to bude neformálnější!“

„No dobře – nechám to na tobě,“ podvolil se konečně.

„Já věděla, že nezklameš!“ vyskočila radostí. „Tak pojď!“

Popadla ho za ruku a vytáhla z jeho komnaty na chodbu.

Mohli by použít préto, ale dalo se předpokládat, že u značky ve Velkém sále nebude dost volného místa. Pěšky to přece bylo jen kousek.

Vtrhli do Velkého sálu jako velká voda. Všichni jako kdyby na ně čekali, dívali se jen na ně. Slávka Standu dovlekla k Michailu Pavloviči Safronovovi a ještě trochu zadýchaně ho požádala, zda by jim nevěnoval chvilku času, nejlépe vedle v salónku.

„To víš, že rád!“ usmál se ruský režisér na Standu.

Obrátili se tedy ke dveřím do nejbližšího salónku. Standa si uvědomil, že se ani neklepe trémou. S Míšou přece jednal už mnohokrát.

Snad to nebude tak hrozné…

Errata:

03.09.2021 16:39