Balada Vítkova rodu

V Ruské Tajze se skutečně dělo něco nezdravého. Při každém návratu z Orizemě to na Slávce bylo znát, ani nemusela Standovi říkat, že nemá náladu – a proč.

„Víš co?“ uvítal ji při jednom takovém nevrlém příletu. „Uděláme si dneska spolu oddychový čas. Zvu tě na film. Opatřil jsem jeden, to budeš koukat.“

„Na filmy dneska nemám náladu,“ vzdychla si. „A na Hollywood už tuplem ne.“

„Žádný Hollywood,“ ujistil ji. „Ani Barrandov, ačkoliv se to odehrává v Čechách. A bude tě to zajímat, vsaď se.“

„Odehrává se to v Čechách?“ zpozorněla.

„V Čechách za doby husitské,“ doplnil svou informaci o další drobný detail.

„No – snad přijdu na jiné myšlenky, Češi uměli dělat slušné historické filmy,“ připustila.

„Za to ti skoro ručím,“ ujistil ji. „Budeš určitě překvapená, ačkoliv netušíš, v jakém směru.“

„No tak už to spusť!“ vybídla ho.

Dali si oba kapučíno se zákusky, Standa otočil křesílka proti čisté stěně a zhasl velký lustr.

Stěna zmizela, místo ní byl letecký záběr na jihočeskou krajinu, typickou svými rybníky, přes které se objevily první titulky. Jako kdyby nad ní celá místnost letěla, ale titulky vznášející se ve vzduchu dokazovaly, že Standa jen použil nejdokonalejší promítačku, vytvářenou lizidy.

Balada Vítkova rodu – příběh z dob starých Čechů.

Podtitulek hlásal, že jde o příběh podle skutečných událostí rodu Vítků z Věnce u Tachova, jak se odehrával kolem roku 1410 a později. Tvrz Věnec u Tachova dávno zmizela ve víru husitské doby a stálo by značné úsilí sehnat stará svědectví a zápisy, nutné k objasnění osudu rodu Vítků…

Letecký pohled ale skončil a děj se přenesl do hlubin minulosti…

Záběr ukázal vesnickou kovárnu, před kterou zastavila skupinka tří jezdců na koních.

„Hej, kováři!“ zvolal jeden z nich. „Potřebujeme maličkost, jen přibít podkovu, můj kůň se na ní cítí nějak nejistě.“

Mladík, který vyběhl z kovárny, se hbitě sklonil ke koňské noze.

„To je maličkost,“ prohlásil. „Hned to bude, jen si skočím pro kladivo a pár podkováků.“

Odběhl do kovárny, kde ho ale zadržel starý kovář.

„Poslyš, Jošte, nebuď tak hrr!“ zarazil ho.

„Co dělám špatně?“ opáčil mladík.

„To jsou přece Vítkové!“ upozornil ho staroch.

„No a? Myslíš, že mi za práci nezaplatí?“

„Všechno, co jim uděláš dobrého, ti může náš pán Arnošt vyčíst.“

„Mně se jejich spory netýkají,“ odsekl mladý Jošt.

„Ale týkají!“ trval na svém starý kovář. „S Arnoštem bych se do žádného sporu nepouštěl, má příliš dlouhé prsty a všechno si dlouho pamatuje!“

„S naším panem Arnoštem žádné spory nemám,“ odsekl Jošt.

„Ale chystáš se pomáhat Vítkům!“ namítl kovář. „To by tě mohlo setsakra mrzet!“

„Proč?“ ušklíbl se Jošt. „Ty to přece Arnoštovi nevyzvoníš a nikdo jiný tady není.“

„Jen jsem tě varoval!“ vzdal to starý kovář. „Když se to nedozví, dobře. Ale cák si myslíš, že ti to projde pokaždé? Pamatuj, tak dlouho se chodí se džbánem…“

„…až se ucho utrhne!“ dokončil rychle Jošt. „Poslyš, Jechu, je snad jedno, kdo z pánů nám za práci zaplatí. Nejsme Arnoštovi robotězi a na měďácích nikdo nepozná, jestli přilétly z měšce pana Arnošta nebo od Vítkovců. Arnošt navíc měďáky příliš paškrtí.“

„Pak si aspoň pospěš, ať nám před kovárnou nestojí dlouho!“

„Vždyť jde o maličkost,“ odvětil Jošt a s kladivem vyběhl před kovárnu.

Chvíli se pak ozývalo jen rychlé bušení jeho kladiva.

„Uvolněné to bylo hodně,“ skončil práci mladý kovář. „Osm podkováků už jste ztratili, musel jsem tam dát silnější. Zato teď to bude držet déle než zbývající tři podkovy.“

„Dobře jsi pracoval!“ uznale to zhodnotil jezdec.

Pár měďáků z jeho měšce vzápětí změnilo majitele. Joštovi zajiskřily oči. Podle jednoduché práce zřejmě očekával jeden jediný – pan Vítek byl zřejmě štědřejší než pan Arnošt.

„A pozdravujte ode mě Máju!“ zavolal za odjíždějícími.

„Máju?“ ohlédl se nejstarší jezdec, jedoucí jako poslední. „Odkud ji znáš?“

Zastavil dokonce koně, aby si počkal na odpověď.

„Jela kolem nás už víckrát!“ volal za ním Jošt. „Občas tudy jezdí s matinkou do Tachova na nákupy. Jen poslední dobou nějak málo nakupují!“

„Doba je zlá,“ zachmuřeně odvětil starší jezdec a opět pobídl koně. „Dvě slabé ženy se starým kočím nemají jistotu, že projedou bez úhony územím našeho souseda… teď za ně nakupujeme my, na nás si Arnošt zatím netroufá!“

„I tak ji pozdravujte!“ zavolal vesele Jošt.

Jezdci odjeli a Jošt se zasněně vrátil do kovárny.

„Kdo to natočil?“ šeptla Slávka, když se chvilku nic nedělo.

„Neruš, uvidíš!“ napomenul ji mírně Standa a film pokračoval dál.

Ještě se nesnesla noc a na cestě kolem kovárny zabušila kopyta mnohem větší jízdní družiny. Oba kováři opatrně vyhlédli, ale jen Jošt vyskočil, jako když ho píchne.

„Arnoštovi zbrojnoši! I s Arnoštem, v plné zbroji!“ šeptal vzrušeně. „Kam ale jedou? Tudy se dá jet jedině k Vítkům!“

„Neříkal jsem ti to?“ šeptal ještě zděšeněji starý kovář. „A na jednom voze si vezou složený těžký prak, na dalším sudy, jistě plné smůly… zdá se, že se Arnošt rozhodl sousedy vypálit.“

„Musíme je varovat!“ napadlo Jošta.

„Na to je pozdě!“ hlesl starý kovář. „Jejich koně nepředjedeš!“

„Jedou úvalem, ale když je nadběhnu přes hřeben…“

Na nic víc Jošt nečekal a vyběhl. Následoval strašlivý běh v nastupující tmě úzkou pěšinkou do strmého kopce, pak cesta mezi rozeklanými skalami hřebenu a na druhé straně stejně strašný sešup. Před zoufale spěchajícím kovářským chasníkem se valily desítky větších i malých kamenů, utržených pod jeho škorněmi. Předběhl ale jízdní, kteří po klikaté cestě zdlouhavě rozsáhlý skalní ostroh objížděli a navíc je zdržovaly vozy s těžkým nákladem. Vozkové s tichým klením popoháněli koně, ale neodvažovali se zvýšit hlas, aby se předčasně neprozradili.

Překvapit hlídky tvrze se nakonec podařilo jen Joštovi. Zabušil na bránu a když se stranou ve zdi otevřelo malé okénko, udýchaně strážného burcoval:

„Vstávejte, strojte se do zbraně! Jedou na vás Arnoštovi ozbrojenci!“

Vítkovci se zřejmě nedali ukolébat dosavadním klidem a bránu proto nestřežil jediný strážný. Měl u sebe pomocníka, kterého ihned poslal zburcovat ostatní, ale sám zůstal u brány.

„Jak to víš, že jedou sem?“ vyslýchal skrz okénko neznámého posla špatných zpráv.

„Jeli kolem naší kovárny,“ vysvětloval mu mladý kovář. „Nadběhl jsem jim přes hřebeny, ale jedou na koních a budou tu co nevidět!“

„Ty jsi z kovárny starého Jecha?“ vyzvídal strážný dál.

„Ano, jeho pomocník Jošt!“ tvrdil mladý kovář.

„Vy ale patříte Arnoštovi!“ udeřil na něho strážný.

„Nejsme jeho!“ opáčil hrdě Jošt. „Naše kovárna je svobodná!“

„Vladane, pootevři mu bránu!“ ozvalo se náhle ze dvorce. „Jestli je to opravdu Jošt, nenech ho venku Arnoštovým lidem na pospas! Ale pak hned bránu zajistěte břevny, ať něco vydrží!“

„Mohl by se ještě vrátit do kovárny!“ namítl strážný. „Přes hřebeny ho nikdo z Arnoštových neuvidí, nebudou ho s námi spojovat!“

„Nevidíš, že sám nechce?“ namítl hlas zevnitř.

Skulinou v pootevřené bráně se mladý kovář rychle protáhl do dvorce. Zatímco za ním strážní vrata zabouchli a navíc zajišťovali velkými příčnými břevny, kovář se ocitl před starým vladykou. Tím, který mu před necelým půldnem vysvětloval, proč ženy z tvrzi nejezdí samy na nákupy.

„Přišel jsi nás varovat,“ promluvil na mladého kováře zamračeně. „Díky.“

„Nechtěl jsem, aby vás přepadli nečekaně,“ vysvětloval rychle Jošt. „Nemám žádnou zbraň, ale kdybyste mi uvěřili, zůstal bych tu s vámi a pomáhal vám.“

„Jak dobře umíš zacházet s mečem?“ zeptal se ho starý vladyka.

„Moc ne,“ přiznal Jošt. „Zkoušel jsem to, ale cvičil jsem jen sám a nejsem si v tom jistý. Lépe mi jde střelba z luku, trefím v lese veverku na padesát kroků.“

„Možná bys byl dobrý nahoře na věži, ale… Radovane!“ zarazil jakéhosi zbrojnoše, který nesl toulce plné šípů k věžičce u vrat.

„Myslel jsem, že jich mají Vladanovi lidé málo,“ vysvětloval rychle zbrojnoš.

„Dones jim je, ale na zpáteční cestě odvedeš tady Jošta do podzemí,“ nařídil mu vladyka.

„Mezi ženské?“ ušklíbl se trochu přezíravě Radovan.

„Nezná naše pasti, tady by jen překážel. Tam může být víc platný než tady!“ nařídil vladyka. „Předej ho Máje!“

Zbrojnoš už nic nenamítal a odběhl k bráně, ale vzápětí se vracel.

„Tak pojď, nešiko!“ vybídl Jošta a rychle ho vedl do hlavní budovy, přilepené k vysoké skále, na jejímž vrcholu stála strážná věžička.

Jošt raději spolkl celkem pochopitelné obvinění z nešikovnosti. Jasně, tady byli na přepadení od sousedů připraveni a on neznal jejich tajemství. Nebylo divu, že ho starý vladyka posílá kamsi do sklepení, nejspíš hlídat ženy a děti. Bylo to jasné vyjádření nedůvěry v jeho schopnosti, ale na druhou stranu to vlastně bylo i přiznání jisté důvěry. Který zodpovědný obránce by svěřil nepříteli do ochrany to nejcennější, co má?

U Jošta tu navíc silně zapůsobilo i vědomí, kdo mu bude nadále poroučet jako velitel. Mája? Pravda, zemanské dívky mají tvrdší jádro než hradní slečinky, kdoví, jaké schopnosti dcera vladyky měla, když jí tatík svěřil velení podzemní části tvrze!

Neprotestoval tedy proti přízvisku nešika, což mohla být i pravda ve vztahu k jeho dovedností v zacházení s mečem, a raději následoval Radovana do vrat hlavní budovy.

Tam už bylo všechno ve spěchu a zdánlivém zmatku. Chodbu osvětlovaly dvě zřejmě předem připravené pochodně v držácích, muži i ženy nosili jakési vaky po točitých schodech do sklepení. Ženy nosily židle a jiný drobný nábytek, dokonce zahlédl dva docela malé kluky, opásané krátkými mečíky, jak důležitě vlečou malé židličky.

„Májo!“ zavolal zbrojnoš. „Táta ti posílá tady toho venkovana! Přiděl mu místo!“

„Co je to zač?“ ozvalo se z temné chodby.

„Přiběhl nás varovat, že nás jedou vykouřit Arnoštovi pacholci!“ vysvětloval jí Radovan. „Ale nezná naše pasti, máš ho vzít raději dolů. Prý je to kovář, mohl by mít aspoň sílu!“

„Kovář? Snad ne z kovárny za hřebenem?“ zeptala se pro jistotu dívka a konečně vystoupila z temného schodiště do osvětlené chodby.

Jošt se na ni usmál jak jen mohl. Ano, byla to Mája, která dříve jezdila kolem kovárny se svou matkou do městečka… a uhodla, o koho jde…

„Ježíšikriste!“ vykřikla v té chvíli Slávka. „Zastav to! To není možný!“

Máju totiž hrála – ona sama. Herečka Slávka Thorovská – Tvrzníková.

„To není možný!“ opakovala, když Standa pohotově film zastavil a obličej Máji ztuhl.

Možné to ale bylo. Těžko o tom mohla pochybovat, když porovnala svou tvář s tváří té dívky. Byla to ona sama – ledaže by to byla její dvojnice. Ale musela by být až neuvěřitelně stejná. Ne jen podobná, ale naprosto stejná, do poslední drobné pihy na tváři. Ne že by to bylo úplně nemožné, ale omráčit ji to mohlo.

„Proboha!“ držela se za hlavu. „To jsem přece já! V žádném takovém filmu jsem ale nehrála! Kde tohle mohli natočit?“

Standa opatrně rozsvítil velký lustr. Promítaný obraz byl i při plném osvětlení jasný a zřetelný, promítačka lizidů byla dokonalejší než pozemské.

Slávka se teď dívala střídavě na něho a na svůj obraz.

„Stando, netrap mě!“ obrátila se nakonec jen na něho. „Kdo to natočil?“

„No přece já!“ usmál se na ni.

Slávka nebyla schopná dokoukat film, dokud jí Standa nevysvětlí, jak je možné, že v něm hraje jednu z hlavních rolí právě ona.

„Stěžovala sis, že se dá herečka nahradit jinou,“ usmíval se na ni.

„Takže jsi mě nahradil nějakou… dvojnicí?“ zamračila se. „Kde jsi ji sebral?“

„Jakoupak dvojnicí?“ vrtěl hlavou a nepřestal se usmívat. „Žádná neexistuje. Tenhle film je malá ukázka, jak se dá nahradit nejen herečka, ale úplně všichni. Herci, kameramani, ale i režisér, scénárista, střihači, kulisáci i kostymérky. Všichni. Ten film jsem natáčel sám a trvalo mi to pět dní. Jošta hraje kamarád Týna, Máju ty, roli tam má i otec Mihovič. Není rozhodující, kdo z nich umí či neumí hrát. Všichni hrají, jak jsem jim to určil já. Máš tam roli zemanské dcerky. Možná bys ji ve skutečnosti zahrála jinak, ale hraješ ji přesně tak, jak si to představuji a jak si tě pamatuji. To platí i o ostatních. Většina mých postav nejsou herci a dlouho by jim trvalo, než by se to naučili, ale mně stačí, že si pamatuji jejich podobu. I ta největší dřeva se u mě pohybují přirozeně, nikdo nepotřebuje zastupovat kaskadérem. Rozumíš?“

„Tys to natáčel jen pět dní?“ vyjekla. „Nám takový film trvá nejmíň půl roku, ale častěji rok, a to nepočítám přípravy! Jak je to možný?“

„Protože nepotřebuji přípravy,“ usmál se. „Nezajímá mě prostředí, kulisy, dokonce ani počasí. Nenatočil jsem to na jeden zátah, ale základ děje jsem měl během dvou hodin a pak už to šlo samo. Od třetího dne jsem už jen vyšperkovával drobné detaily, vkládal a mazal, ale to už byl film skoro v definitivní podobě. Nevylezl jsem přitom ze svého podzemního doupěte a nikdo mě nenavštívil, ani herci. Všechno to jsou jen mé zdigitalizované představy.“

„Bez studia, bez spolupráce…?“ dodala zděšeně. „Ty bys nás nahradil všechny?“

„Jo, šlo by to,“ přikývl. „Jediné, co jsem potřeboval, byl příběh. Pro tenhle film jsem si půjčil skutečný příběh rodu Vítků, zaznamenaný na Dzígvlegtu. Abys věděla, sklepením jejich tvrze byla rozsáhlá jeskynní síť s podzemní říčkou. Na podzemním odtoku si postavili dřevěnou přehradu se stavidly, díky kterým mohli v krátké době zatopit vstupní chodby vodou. Za sucha mohli do jeskyní odvést i domácí zvířata, ovce, kozy, drůbež i jízdní koně, i po částečném napuštění se tam ještě dalo projít, ovšem až po krk ve vodě, a každý člověk se musel vyhnout několika důmyslně připraveným vodním pastem. Při úplném zatopení chodeb by se tam dalo vniknout jen s potápěčskou výzbrojí, jenže ta v té době ani nebyla vynalezena.“

„A co ta tvrz na povrchu?“

„Když obránci zjistili, že útočníků je příliš mnoho a oni tvrz neudrží, stáhli se do podzemí a ponechali Arnoštovcům vrchní část na pospas. Ti ji sice obsadili, ale brzy pochopili, že získali jen úplně prázdnou vrchní část, kde nebylo co drancovat. Samozřejmě zapálili dřevěné součásti tvrze, ale pak jim nezbylo než odtáhnout.“

„A co sklepy?“

„Schodiště i rampa pro zvířata končily ve vodě,“ pokrčil rameny. „A kdo se tam potopil, brzy zjistil, že je to nad jeho síly. Mohli by ještě prorazit skálu a odvést vodu pryč, ale i kdyby to udělali, voda by klesla nanejvýš o metr, dostali by se o pouhé dva metry dál a spadli by do pastí.“

„Takže Arnoštovi lidé odešli a Vítkovci se vrátili…“

„Dopadlo to jinak,“ řekl Standa. „Jeden z Arnoštových zbrojnošů se tam přece pokusil projít. Nebyl to ale dobrý nápad potápět se v těžkém kyrysu. Dostal se až za první prahy, kde se pod ním přetočila podlaha, zapadl do pasti a utopil se. Útočníka litovat nemusíš, jenže klesl až k přehradě, jeho krunýř se vzepřel o stavidlo, takže se nedalo vytáhnout a uvěznilo Vítkovy lidi v podzemí.“

„Podle toho, že se objevili na Dzígvlegtu, se jim zřejmě podařilo objevit chitsaldil Sandišůtů,“ hádala Slávka. „Je to někde ve tvém filmu popsané?“

„Ano, tak to nakonec dopadlo,“ přikývl. „Pro Vítkův rod to tehdy dopadlo poměrně dobře, na Dzígvlegtu. I když si v podzemí užili i zoufalství. Z hladu snědli všechna domácí zvířata a až pak se jim podařilo objevit chitsaldil. Mája si na Dzígvlegtu vzala Jošta a Sandi povolili vladykovi Vítkovi jeden částečný návrat, při kterém unesl k potrestání hlavního viníka, urozeného pana Arnošta. I ten dnes žije v ústraní na Orizemi, jenže peklo Adu ho navěky odnaučilo škodit sousedům. A tam končí i můj film. Jestli chceš, seznámím tě s rodem Vítků, jsou teď na Orizemi.“

„A to všechno jsi zvládl natočit za pět dní – a sám?“

„Za pět dní a sám,“ přisvědčil. „Myslím, že bys měla ten film shlédnout znovu a celý, teď už tě vlastní tvář nevyvede z míry a mohla by ses více zaměřit na jeho filmové kvality či nedostatky.“

„Podle začátku je to úžasné!“ řekla. „Je prostě k neuvěření, že je to dílo jediného člověka!“

„Nevěříš, že je to moje?“

„Tobě to věřím,“ připustila. „Ale kdo to uvěří mně?“

„Předveď to chlapcům z Ruské Tajgy!“ poradil jí. „Nemohou si nevšimnout, že tam hraješ i ty a bude to pro ně nejspíš šok. I kdyby ti neuvěřili, že je to moje dílo a že nebylo natočené kamerou, jistě pochopí, že Ruská Tajga už nemusí mít na filmování monopol. A že by si tě měli vážit, protože se bez nich obejdeš lépe než oni bez tebe.“

„Jenže ty se obejdeš bez nás všech!“ namítla. „To není jen pohrůžka klukům z Ruské Tajgy, to je přece jasná hrozba i mně! Vždyť z nás všech uděláš nezaměstnané!“

Spatřil najednou v jejích očích slzy. Ale jí přece nechtěl sebrat chuť k filmování!

„Proti tobě to zaručeně není,“ ujistil ji mírně. „Mám na Zemi důležitější úlohu než zdržovat se filmováním. Jen točte filmy jako dosud. Rozšiřujte ateliéry, naberte další herce. Já jen doufám, že to srazí hřebínek lidem, kteří už překračují jisté hranice. Jen ať si uvědomí, že by se neměli chovat monopolně. To přece lidi kazí – skoro stejně jako politická moc.“

„Jestli to myslíš jen tak… ale stejně je k neuvěření, aby jeden člověk dokázal něco takového! Čím jsi to mohl vytvořit?“

„Chceš tím říci, že na to nemám hardware?“ usmál se trochu. „Ale mám. Lizidy.“

„Ale tohle s nimi přece nikdo neumí!“ namítla.

„Nemáš tak docela pravdu,“ opravil ji. „Vědoucí to dokáží. I když – jen oni a nikdo jiný.“

„Vědoucí to dokáží?“ ujišťovala se. „Jen oni?“

„Dokázali by, kdyby chtěli,“ upřesnil to. „Naštěstí si myslím, že to nikoho z nich nenapadne, jinak by to mohly všechny filmové ateliéry od hodiny zabalit. Ale pro zbytek lidí to není dostupné. Na to je nutné opravdu důkladné spojení s lizidy, tak aby se staly tvojí součástí. A to může opravdu jen Vědoucí. Zkusím prostřednictvím otce Mihoviče navrhnout všem Vědoucím, aby vám nedělali nekalou konkurenci.“

„Jeden film za pět dní – to by bylo zhruba sedmdesát filmů do roka,“ uvažovala. „Vynásobíme to počtem Vědoucích a dostaneme strašlivou lavinu, kterou by nikdo nebyl schopný shlédnout. Asi je opravdu lepší nechat to Ruské Tajze nebo i žabařům z Hollywoodu.“

„Nehledě na to, že bude opravdu lepší, když budou točit pořádné filmy a ne aby je šili horkou jehlou jako já,“ přidal jí další argument proti sobě. „Mé filmy nejsou úplně dokonalé. Kdyby ses na ně zaměřila, zjistila bys, že se pozadí příliš často opakuje. Listy stromů nejsou jako ve skutečnosti každý jiný, na stromech se občas opakuje i tvar větví – na první pohled si toho všimne málokdo, ale kdo to předem očekává, tomu to neunikne.“

„Máš pravdu jen v tom, že jsem si zatím ničeho nevšimla,“ usmála se.

„Hoši v Ruské Tajze nejsou takoví žabaři, všimnout by si toho mohli. Ale postrašit je můžeš. Prospěje jim to – a tobě ještě víc. Budeš tam mít pevnější pozici.“

„Zkusím to,“ slíbila.

Při příštím návratu k Standovi Slávka přímo zářila.

„Ti teda koukali!“ hlásila mu nadšeně, jakmile se objevila. „Vejrali na to jeden jako druhý! A nikdo si nevšiml opakujícího se pozadí! A když jsem se na to zaměřila, všimla jsem si toho snad jen na dvou místech. Není to tak moc znát, jak jsi tvrdil.“

„A ještě tě straší vyhazovem?“

„Ani nápad!“ usmála se. „Jenom…“

„Jenom co?“

„Jen mi jedovatě říkali, že jsem v Baladě Vítkova rodu hrála naprosto bezchybně a že bych to měla někdy zopakovat i u nich.“

„Doufám, že to nemysleli vážně!“ usmál se.

„Bohužel, mysleli,“ zvážněla trochu. „Víš, Stando, natočit všechny scény napoprvé a bez chyby je skoro nemožné. Některé scény točíme víckrát, než je rejža spokojený. Doufám, že i ty jsi některé záběry předělával aspoň šestkrát!“

„Šestkrát jsem nic nepředělával. Pár záběrů jsem upravoval, když mi kolidovaly s pozdějšími, ale nanejvýš jednou. Na víc jsem neměl čas. Uvědom si, dělat všechno sám mělo jednu obrovskou výhodu. Věděl jsem přesně, co mají moji herci hrát – a také mi to tak hráli.“

„Jo, to máš pravdu,“ přijala to. „Kdežto my někdy nevíme, jak to rejža myslel a on nám to pak musí i třikrát vysvětlovat. Vědět vždycky přesně, co rejža chce, taky bych toho tolik nezvrzala. Ale část viny je i na něm – kdyby se uměl pořádně vymáčknout napoprvé, nemusel by to upřesňovat.“

„A pak jsem měl další výhodu,“ pokračoval Standa. „Měl jsem v podstatě hotový příběh, který se skutečně stal. Jen ho zdigitalizovat. Dokonce bych si mohl vypůjčit postavu skutečné Máji, příliš se od té doby nezměnila.“

„Proč sis tedy vybral mě?“

„Tebe jsem tam dal schválně. Jednak jsi mi při spatření sebe sama bez velkého přesvědčování uvěřila úplně všechno, za druhé jsi dostatečně známá na to, aby to dost omráčilo i tvé ruské kolegy. A o ty mi šlo nejvíc – aby s tebou nemávali jako s kusem hadru. Moc dobře vím, jak ti na filmu a na herectví záleží. Ale abys hrála jen z milosti jiných? Na to jsi příliš dobrá, než aby si na tebe někdo vyskakoval!“

„Vidíš! A já už jsem se bála, že mi řekneš: holka, zanech herectví, na Zemi potřebujeme víc policajtku než herečku!“

A ze samé radosti ho objala.

„Ruce spravedlnosti potřebujeme taky,“ ujistil ji, když si patřičně vychutnali další pusu. „Ale byla by škoda utopit na to tvůj herecký talent. Tvé schopnosti nejlépe vyniknou ve filmu, takže hraj, jak nejlépe umíš, máš na to. Na rozdíl od Země není na Orizemi práce nutná k obživě ani k udržení životní úrovně, proto tam lidé pracují z nadšení. Kdo bude dělat z nadšení ruku spravedlnosti, bude ji také dělat nejlépe.“

„Kolik těch nadšenců už tady máš?“ zeptala se ho, když se na chvilku přestali líbat.

„Já s tím nespěchám,“ zachmuřil se trochu. „Ještě musím vyřešit aglomno. Bez něj by to bylo příliš nebezpečné. Máme to pořád jen my dva a když se věnuješ filmu, zůstal bych na to sám.“

„Mohla bych ti pomáhat aspoň v přestávkách mezi natáčením,“ navrhla nesměle.

„Jeden jako dva – na prohnilou pozemskou civilizaci by to nestačilo,“ mávl rukou. „Asi budu muset co nejdřív zlomit odpor gufyrů. Nechtějí nám aglomno věnovat, jakoby se nás báli! Přitom jsme je zbavili jejich největší hrozby!“

„A co kdybys vyvinul vlastní?“ navrhla mu bezelstně. „Jako když bráchové Pilzové vymysleli préto. Nebylo by lepší být na nich nezávislí?“

„Možná bylo,“ připustil trochu neochotně.

„Když máš takové možnosti, nemělo by to být pro tebe snadnější? Nemáš náhodou k dispozici i znalosti o starší verzi – tyhborgyrech?“

„To asi mám,“ pokrčil rameny.

„Tak co ti brání pustit se do toho?“

„Zkusím to,“ řekl. „Ale nečekej, že to zmáknu za týden! Sandišůti na to za statisíce let nepřišli vůbec! A to nám tvrdili, že mají třikrát větší mozkovou kapacitu než my lidé!“

„Mohl bys to mít dřív než my natočíme další film?“

„Můžeme to porovnat,“ přistoupil i na tuto možnost. „Je pravda, že mám proti většině vědců obrovské výhody. Zatímco oni se musí potřebné výchozí znalosti pracně učit nebo je vyhledávat, já je mám všechny přímo… řekl bych v hlavě, kdyby byly v té mé. Ale ono to zvenčí opravdu vypadá, jako kdybych měl všechno ve své vlastní hlavě.“

„Není to náhodou, jako kdybys měl v hlavě veškeré vědění lidstva?“ naťukla to.

„Kdyby jen lidstva!“ vzdychl si. „Mám tam velkou část pozemské vědy, jak ji přitáhl inženýr Formánek ve svém notebooku, navíc vědění Sandišůtů a nejvíc toho bude od gufyrů. Ale když se do toho dám, nemohl bych se asi bavit s tebou, na jednu ubohou lidskou hlavu je toho příliš mnoho. To si nechám na později, až budeš točit v Ruské Tajze.“

„Ty moje ubohá lidská hlavičko!“ zasmála se a vzala jeho hlavu do svých dlaní. „Co všechno se to na tebe sesypalo…“

„Tomu se radši nesměj,“ poprosil ji také tak žertovným tónem. „Se divím, že mě z toho hlava nebolí. Jenže o to se taky starají lizidy. I ty můžeš znát bolení hlavy jen z doby, kdy jsi žila na Zemi. Některé slovní obraty zůstanou už jen jako historické relikvie…“

„Kdyby zůstaly pouhými historickými relikviemi války, násilí, zbraně, vraždy a utrpení, bylo by to jen dobře,“ řekla vážně.

„Budeme se o to snažit,“ ujistil ji.

Errata:

03.09.2021 16:39