Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nehoda

Se Sandišůty neměl Standa jen světlé okamžiky. Prohru utržil již ve chvíli, kdy se pokusil vrátit ke chlapovi, kterého se pokoušel volat prezident – či spíš jeho Sandišůt. Standa se domníval, že si ho stačil zapamatovat, ale když se na to místo chtěl vrátit, nebyl tam ani chlápek sportovního vzhledu, ani jeho jachta. Lizid Standovi umožnil vzletět do výšky a rozhlédnout se kolem, ale jachta nikde. Jen modré moře a nedaleké pobřeží, kde by se ovšem schovala i námořní flotila, natož malá jachta.

Lizidy si pamatují, kdo po nich co naposledy požadoval. Kdo se přemisťuje výhradně pomocí rationů a neudělá ani krok pěšky, toho najdou okamžitě. Ale lizidy klienty nesledují, když to není nutné. Kdo po nich něco chce, spojí se s nimi směrovanou telepatií, jejíž dosah v Druhém vesmíru vystačí k letům ze světu na svět a i na Zemi umožňuje mimoprostorové spojení s Orizemí a naopak.

Standa proto požadoval na Radě Starších Orizemě se sídlem na Jukagyri drastické omezení cest pozemšťanů na Zem. Jeho požadavek tam však způsobil značné rozladění. Standa tvrdil, že ti, kdo na Zemi něco opravdu neodkladného potřebovali, si to už jistě stihli vyřídit a další návštěvy jsou tam v této chvíli krajně nežádoucí.

Na hradě Jukagyri to vyvolalo bouři protestů.

„Dřív nás tam nechtěli pouštět Sandišůti. No dobře, byly to bestie. Ale proč nás tam nechce pustit náš vlastní člověk?“

„Pro tohle jsme podstoupili tolik obětí?“

„A ti, co tam už jsou, to budou mít jako výsadu?“

Horší bylo, že to někteří odmítli respektovat a pár pozemšťanů dokonce podniklo neohlášené protestní výlety do míst, kde již byly značky préta položené.

Standa ale pro ně neměl pochopení. Samozřejmě o každém návštěvníkovi hned věděl. Všichni se do několika vteřin po příletu prozradili požadavkem na ration, který by je měl dopravit od značky préta dál. Standa jim to zablokoval a pro provinilce posílal kurýry, aby je přenesli do Adu. Tím ovšem neuškodil lidem, kteří ovládají préto, jen vzbudil další protesty.

„Otče Mihoviči, vyřiďte, prosím, nedisciplinovaným návštěvníkům Země, ať s tím přestanou, než se stane neštěstí!“ požádal ještě téhož dne na Orizem. „Oni si vážně neuvědomují, že je mohou uvítat Sandišůti se svými ozbrojenými poskoky, dříve než se rozkoukají? Každá návštěva mi navíc způsobí falešný poplach! Kdo je opravdu tak nedočkavý po cestách na Zem, ať se přihlásí za mého kurýra, mezi nimi se ještě orientuji a nepletu si je se Sandišůty.“

„Říci jim to mohu, ale je velká otázka, zda poslechnou,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Oni tady všichni svorně tvrdí, že je to nepřípustné omezování jejich svobody.“

„Řekni jim, že je tam neposlechnou lizidy,“ pokračoval Standa. „Zablokoval jsem je, abych se ihned dozvěděl o každém pokusu o jejich využití Sandišůty. Když budou naši lidé spouštět falešné poplachy, přispějí jedině k tomu, že mi Sandišůti uniknou. Tím později se budou moci lidé na Zem doopravdy vrátit, ale ať za to všichni poděkují těmhle nedisciplinovaným frajírkům.“

Po další diskusi počet protestních návštěv Země klesl, ale nepřestal úplně. Jen se přesunuly do míst, kde byl den v době, kdy Standa spal. Každý falešný poplach ho vzbudil, pokaždé se zaměřil na místo, kde se zablokovaný požadavek na lizidy odehrál a když zjistil, že je to jen obyvatel Orizemě, mávl nad nimi rukou. Už za nimi ani neposílal kurýry. Nikdo z protestních návštěvníků ostatně na Zemi dlouho nevydržel. Jakmile zjistili, že je lizidy neposlouchají, vraceli se na Orizem. Jediným důsledkem tak bylo, že byl Standa čím dál tím ospalejší.

Až si jedné noci řekl, že už toho má dost. Dobrá, prošvihne několik Sandišůtů, ale konečně se trochu vyspí. A vypnul poplachové hlášení.

Návštěvníci ze Země se nejčastěji objevovali ve Spojených státech a jejich nejoblíbenějším místem se stala značka u katedrály svatého Patricka na Páté ulici v New Yorku. Byla umístěna na opravdu lukrativním místě poblíž Centrálního parku, jenže za dne tu bylo poměrně dost lidí, kteří si mohli nenadálých návštěvníků snadno všimnout. Tím spíš, že se záhadné objevování cizinců v New Yorku poměrně brzy rozkřiklo.

Standa začal uvažovat i o zrušení této značky. Podle jeho mínění se zde návštěvníci z Orizemě stávali centrem nežádoucí pozornosti. Tady se už snad ani nemohli objevit nepozorovaně a protože se nemohli vzdálit pomocí rationů, Newyorčané je zpravidla brzy obklopili, takže jim nic jiného než překotný návrat ani nezbývalo. Někteří to brali i jako jistý druh adrenalinového sportu. Bylo přece vzrušující vynořit se uprostřed davů, stát se ihned terčem desítek fotoaparátů i neobratných pokusů o seznámení, a stejně tak znenadání jim uniknout.

Samozřejmě si s sebou brali své tablety, pořizovali si o svém krátkém pobytu videozáznamy, kterými se pak na Orizemi navzájem chlubili. Největší úspěch měli odvážlivci, které se místní lidé pokoušeli na Zemi neúspěšně zadržet. Tyto případy se pochopitelně množily, neboť i lidé na Zemi se podivnými návštěvníky znepokojovali. Nikdo totiž nevěděl, co jsou podivní vetřelci zač. Noviny o nich uveřejňovaly různé ztřeštěné dohady, proč se na Zemi objevují a zase záhadně mizí a zda od nich nehrozí lidem Země nějaké nebezpečí.

Netrvalo ale dlouho a došlo na Standovy obavy.

Françoise Lebrieux, rebela již od osmnáctého století, zastřelil newyorský šerif zblízka střelou ráže pětačtyřicet přímo do čela. Stalo se to pět metrů od zdi katedrály. François neuposlechl výzvy, aby dal ruce nahoru, neboť je zatčen. Výzva byla v hlučícím davu špatně slyšitelná, nicméně šerif ji formálně vyslovil, považoval ji za dostatečnou a její neuposlechnutí za dobrý důvod k okamžitému použití služební zbraně.

Tělo zastřeleného Francouze následně zkoumali patologové newyorského koronera. Nenašli nic podezřelého a potvrdili verzi šerifa, že neznámého vetřelce zastřelil ze dvou metrů. Mrtvé tělo a všechno, co měl vetřelec u sebe, pak zabavili příslušníci americké bezpečnostní služby. Odvezli je do armádních laboratoří, kde všechno zmizelo z hledáčku civilních médií, nadšeně komentujících pohotovost a duchapřítomnost neohroženého šerifa.

Zatímco americká veřejnost několik dní hrdě jásala nad dopadením podivného návštěvníka, na Orizemi zavládlo zděšení.

Delegace protestních návštěvníků Země si vyžádala konferenci na hradě Jukagyri, kde by se incident z New Yorku projednal. Otec Mihovič jim vyhověl, ale nemohl splnit jejich požadavek, aby se konference zúčastnil Vědoucí ze Země Stanislav Tvrzník. Podle delegace právě on fatálně selhal při zajišťování bezpečí Orizemských návštěvníků na Zemi.

„Standa nemůže opustit Zem,“ vysvětloval otec Mihovič rozzlobeným členům delegace, kteří ho pro tento přístup začali podezírat z nadržování svému bývalému chráněnci.

Aby jim co nejvíc vyhověl, použil svého spojení na Standu, jenže standardní obraz byl příliš malý a zprostředkovaná diskuse zdlouhavá. Standa raději navrhl přijmout delegaci nespokojenců ve svém pozemském sídle, pokud nebude početnější než asi dvacet lidí, aby se tam vůbec vešli.

Členové delegace nespokojenců po krátké diskusi tento návrh přijali. Vylosovali ze svého středu dvacet šťastnějších a požádali Standu, aby je přijal. Standa jim předal identifikaci značky préta, umístěné v jeho podzemním sídle, kde se zakrátko všichni směstnali.

„Posaďte se u mě!“ vyzval je, když přistál poslední z nich.

Měl tu pro ně dvacet pohodlných židlí, ale musel je dvakrát požádat, než je přijali. Až když je upozornil, že vstoje na sebe neuvidí a nebudou moci jednat, přistoupili na to, že vstane vždy jen ten, kdo bude právě mluvit.

„Tak povídejte!“ vybídl je, když se konečně usadili. „Ale ne všichni naráz!“

„Proč na Zemi nefungují rationy?“ zeptal se ho hned ten první.

„Zablokoval jsem je, abych zjistil, kde se nacházejí Sandišůti, kteří by je chtěli používat,“ řekl klidně Standa.

„To se nedají zjistit jinak?“

„Když vás napadne, jak zjistit Sandy mezi těmi miliardami lidí, sdělte mi to, budu vám velice vděčný,“ usmál se Standa trochu smutně.

„Sandišůty snad mezi lidmi nikdo nepřehlédne!“ namítal další z rebelů. „Nestačilo by vyhlásit v pozemském rádiu nebo televizi odměnu pro toho, kdo nějakého zahlédne?“

„Nestačilo,“ odvětil s jistotou v hlase Standa.

„Myslíte? Že by se nenašel nikdo, kdo by je za dost velkou sumu peněz nepoznal?“

„Kdyby se mezi lidmi volně pohybovali, poznal by je asi kdekdo,“ přikývl Standa. „Jenže to se neděje. Lidé na Zemi nemají o Sandišůtech ani tušení – pochopitelně až na jejich přímé služebníky, jenže ti zachovávají tajemství a nikomu nic neřeknou. Potřebuji, aby Sandišůti použili aspoň občas lizidy, jedině pak zjistím, kde se nacházejí.“

„Ale pak se na Zem nemůžeme stěhovat!“ namítal opět první rebel.

„Přesně tak,“ přikývl Standa. „Dokud na Zemi všechny Sandišůty neobjevíme a neodstěhujeme, budou pro nás představovat nebezpečí. Až tohle překonáme, bude to snad veselejší.“

„Ale co když je takhle neobjevíte?“

„Nestraš!“ napomenul ho s úsměvem Standa. „Může jich tu být jen poměrně nízký počet. Až je všechny objevíme a odstěhujeme na Ad, bude snad klid. Gufyrové už se tam na ně těší!“

„Ale do té doby budou lizidy vypnuté?“

„Nejsou vypnuté,“ upřesnil to Standa. „Jen zablokované. Když se je někdo pokusí použít – stačí požádat je o ration – budu o tom v téže vteřině vědět. Byly tu prakticky jen dvě skupiny, které by to mohly být. Sandi a jejich pomocníci z řad lidí – pokud by je vybavili ovladači. Nepočítám ani sebe a pár mých kurýrů. My lizidy nepoužíváme dokud nemusíme. Dokud je nás jen pár, mohu v případě potřeby lizidy na krátký okamžik odblokovat. Což ale neplatí o nedisciplinovaných návštěvnících z Orizemě. Objevují se na Zemi bez ohlášení, navíc je – nevím proč – nejvíce láká zrovna Amerika, takže se nejčastěji objevují v době, kdy jako každý normální člověk spím.“

„Bez vás by to nešlo?“ zeptal se kdosi jedovatě.

„Ale šlo, proč ne?“ ušklíbl se Standa. „Zpočátku jsem nezvané hosty posílal ze Země šupem do Adu, ale nemělo to žádoucí účinek, takže jsem to vzdal. Od té doby to jde bez mých zásahů, ale za výsledek si můžete už jen a jen sami.“

„Ale co kdyby byly lizidy zapnuté?“ zkusil navrhnout někdo vzadu. „Pak bychom se mohli na Zem vypravovat bez nebezpečí, ne?“

„Ne,“ odvětil Standa. „Nebezpečí na Zemi je větší než si myslíte. Můžeme hovořit o štěstí, že náš hrdina François narazil pouze na ztřeštěného pistolníka. To se na Zemi dalo čekat, v Americe se střílí až příliš často. Před tím jsem vás marně varoval, ale mohlo to dopadnout i hůř.“

„Hůř? François je přece po smrti, nebo ne?“

„Ano, je po smrti,“ kývl Standa. „Pro něho cesty na Zem skončily. Podle zpráv utrpěl průstřel hlavy střelou velké ráže, která naštěstí nadělala z jeho mozku paštiku.“

„Naštěstí?“ opáčil nevěřícně rebel z první řady. „Tomu říkám cynismus! A Françoisův duch to za tak velké štěstí určitě nepovažuje!“

„Děsím se okamžiku, až některého z vás zajmou živého!“ vybuchl náhle Standa. „Jsem opravdu vděčný tomu šerifovi, že mířil na hlavu, že mířil dobře a jeho příruční kanon měl dostatečně ničivé účinky. François naštěstí neměl u sebe tablet, takže jim nepadlo do rukou nic podstatného. Ale až někoho z vás zajmou živého, to teprve bude katastrofa! A té se bojím nejvíc.“

„Nač takové obavy?“ namítl další rebel. „Zajmout nás není možné! Při jakékoliv známce nebezpečí zmizíme zpátky na Orizem! Vždyť je to pro nás otázka mrknutí oka a préto je dostatečně rychlé a bezpečné.“

„Rychlé a bezpečné jen do chvíle, kdy proti vám použijí něco, co vás ještě bleskověji uvede do stavu bez vědomí, ale nezabije vás to. Takových zbraní má v Americe policie dost. Taserem vás omráčí dříve než stačíte zmizet – a pak už jim nezmizíte!“

„No tak jim zmizíme, až se probereme!“ namítl lehkovážně další. „I kdyby nás zajali, préto nám nikdo vzít nemůže. To přece není peněženka ani zbraň. Zmizíme, i kdyby nás svlékli do naha!“

„Nezmizíte!“ zavrtěl hlavou Standa. „Až se proberete, bude vás řídit Sandišůt přímo ve vašem těle a bez jeho vůle ani nemrknete. Samozřejmě hned zmizíte na Orizem, jenže se Sandišůty v těle, jako jejich otroci. Díky pitomcům jako jste vy získají Sandišůti préto, umožníte jim, aby se rozšířili do všech vesmírů a schovali se někde, kde je nikdo nenajde – sakra, pořád vám to nic neříká?“

Tohle ovšem nikdo nečekal.

„Ale vždyť je to nesmysl!“ vzpamatoval se po chvilce jeden ze Standových hostů.

„Proč si to myslíte?“ opáčil Standa.

„Sandi jsou mnohem větší bytosti než lidé, do lidského těla se nemohou vejít!“

„V tom případě se jděte přeptat do Adu gufyrů, jednoho zajatého Sandišůta tam mají,“ poradil všem Standa. „Odnesl jsem ho na Vytvezyl v těle člověka, jeho sluhy. Taky jsem nechtěl věřit, že by se tam vešel, ale když pak tělo svého otroka opouštěl, nedalo se o tom pochybovat.“

„Ale před tímhle jste nás nevaroval!“ vyčetl mu kdosi.

„Vy si myslíte, že dokážu předvídat všechno? Já ale opravdu nejsem věštec!“

„Tak jak to, že to teď víte…?“

„Napadlo mě to až ve chvíli, když jsem se dozvěděl o té střelbě,“ přiznal Standa. „Od té chvíle je to má noční můra. Sandišůti by mohli zajmutím někoho, kdo ovládá préto, získat přístup do všech známých vesmírů. A nejen to, kdyby se jim podařilo zmocnit se některého z Vědoucích, mohli by zničit i jeho svět. Snad by byly aspoň ostatní světy před nimi bezpečné, ale každému, nejen mně, už dnes musí být jasné, že by takové příležitosti zneužít mohli, a nejspíš by ji využili. To by mohlo mít velice tragické následky.“

„Vy jste ale nechtěl, aby lidé navštěvovali Zemi, ještě dřív, než jste tohle věděl.“

„Na počátku mi šlo o dopadení Sandišůtů,“ přiznal Standa. „A na to jsem potřeboval nečinnost lizidů. Aby jakákoliv jejich aktivita znamenala, že je používají Sandišůti. Lizidy své klienty aktivně nesledují, jen pasivně vyčkávají, až po nich budou něco požadovat. Sandišůti si ale na Zemi vystačí s pozemským luxusem a lizidy skoro vůbec nepoužívají. Pokud to dělají s úmyslem, aby byli mezi lidmi nenápadnější, není to úplně špatná taktika.“

„Takže po nás chcete, abychom už Zemi nenavštěvovali?“

„Doufám, že to nebude natrvalo,“ přikývl Standa. „Nemůžeme je nechat skrývat se mezi lidmi. Mám obavy, že právě oni stojí za většinou zla na Zemi. Pořádně si oddychneme, až je vyvezeme ze Země do Adu, kam už dávno patří. Ani potom nebude Země bezpečná, zůstane tam pořád spousta darebáků, které si tam Sandišůti za staletí vypěstovali, ale s nimi už snad bude jednodušší pořízení. Takže byste udělali lépe, kdybyste mi to neznesnadňovali.“

„Když je to tak… ale to jsme nemohli vědět!“

„Měli jste mě respektovat už dřív,“ vyčetl jim Standa. „Nepožaduji to bez důvodu. I když teď je těch důvodů více a jsou ještě závažnější. Nevydržíte to aspoň chvilku?“

„Řekneme to takhle ostatním,“ zahučel nejbližší z rebelů.

„To doufám,“ přikývl Standa.

Protestující návštěvníci přestali na Zem cestovat, ale ani Sandišůti se neprojevovali a Standa pochopil, že půjde o dlouhodobou záležitost. Ne že by je pustil ze zřetele, zablokování lizidů stále považoval za nejsnadnější metodu jejich odhalení, takže v tom pokračoval i nadále, ale když se nic nedělo, nezbylo mu než zaměřit se i jinam.

Pokračoval tedy v únosech pozemských darebáků. Svěřoval je kurýrům, které měnil po dobu akcí v allohmotu, aby nebyli tak snadným terčem pozemských zbraní. Jakmile se vrátili z Orizemě, nebo přímo z Adu, a neměl pro ně další úkoly, měnil je zpátky v normální hmotné lidi a dával jim zasloužené volno. A protože bylo skutečně nebezpečné omezit se jen na Čechy, kde by mohlo dojít k zásahu globální vlády, musel své působení rozšířit. Chtělo to jen vybírat si správné cíle.

Kdykoliv začínal na novém místě, kde neznal prakticky nikoho a nic, musel se tam vypravit osobně. Jen on dokázal vniknout ve formě allohmoty do zamčených kanceláří a vojenských prostor a zmocnit se namátkově vybraných dokumentů. Aby tam nechyběly, nechal je analyzovat lizidem, jako by šlo o nová jídla. Ve svém sídle si pak nechal v klidu vytvořit duplikáty a buď si je prohlížel sám, nebo to dával za úkol svým kurýrům.

Nutno přiznat, že Standa se svými kurýry neshledali všechno v pořádku téměř nikde. Skutečně spravedlivé soudce aby hledal za dne s lucernou. Jednotlivé případy se ale od sebe lišily závažností. Drobné případy museli ponechávat bez povšimnutí, zasahovali až když zachytili skutečné křivdy, páchané na jednotlivcích i na celých rodinách. Nejvíc zločinů objevili u vojenských a politických špiček. Téměř všude na světě, kde zasahují vojáci, dochází na obou stranách konfliktu ke zločinům. Každé použití zbraní signalizuje zločin – a ne vždy je vítězná strana v právu. Vítězství neznamená spravedlnost, často je tomu právě naopak. A když vítěz soudí poražené, jen tomu nasazuje korunu.

Standa dlouho rozmýšlel zásah proti newyorskému policistovi, proslulého nedávno zastřelením Françoise Lebrieuxe. Stal se mezitím miláčkem davů, rozdávajícím na všechny strany autogramy i zářivé úsměvy, ačkoliv každému soudnému člověku muselo být jasné, že šlo o obyčejnou, i když státem tolerovanou vraždu. François Lebrieux přece nikoho neohrožoval a v hlučícím davu šerifovu chvatně zadrmolenou výzvu přeslechl. To však davům nebránilo obdivovat ho a nechávat si od něho podepisovat jeho fotografie, pohotově vytištěné místním podnikatelem.

Standu rozhoupalo až chystané vyznamenání »Za statečnost« od primátora města New Yorku, slavnostně ohlášené při nejbližší slavnostní příležitosti. Oficiální oslavy vrahů se na Zemi konají často a zcela běžně, ale tahle oslava se týkala i Orizemě a Standa se rozhodl ji překazit.

A tak, zatímco primátor New Yorku vlastenecky řečnil do několika instalovaných mikrofonů, středem sálu se k jeho pultu blížila podivná, černě oblečená postava.

Někteří lidé jí nervózně uhýbali z cesty. Jiní o ní nevěděli a neuhnuli, těmi procházela, jakoby jí v cestě ani nestáli. Obvykle se vyděsili až když se z nich vynořila a kráčela volným krokem dál, směrem k řečnickému pultu. Pak pozdě uskakovali, ale postava si jich nevšímala a kráčela dál.

V sále se rozmáhal šum, víc a víc lidí se ohlíželo. Černé postavě uskakovali na poslední chvíli s cesty, ale ta si jich nevšímala. Kráčela, jako kdyby měla celý sál jen pro sebe.

To už se jí stavěli do cesty i někteří pořadatelé. Postava je zřejmě zaznamenala, přinejmenším jim reflexívně uhýbala hlavou a mrkala, když jí sahali do obličeje, ale nezpomalilo ji to. Procházela nastavenýma rukama i nohama, jako kdyby tam nebyly.

Jeden z pořadatelů se se černé postavě postavil do cesty, aby ji zastavil pod hrozbou namířené zbraně, veliké pistole. Tomu hrdinovi se však dva kroky před vetřelcem podlomila kolena, zhroutil se na podlahu a pistole mu vypadla z bezvládné ruky. Vetřelec nezpomalil, bez váhání prošel jeho ležícím tělem a kráčel dál. Další ozbrojence to donutilo podobné úmysly rychle přehodnotit. Přestali se pokoušet vetřelce zastavit nebo zpomalit. To bylo dobře, střelba mezi lidmi by určitě neskončila bez dalších obětí.

Černá postava stále stejným krokem došla k řečnickému pultu s emblémem města New Yorku a zastavila se před ohromeným starostou, který zděšením zmlkl a fascinovaně sledoval, jak se černé monstrum nezadržitelně blíží bez ohledu na lidi, marně se mu stavějící do cesty. Stranou stál i stejně zkoprnělý policista ve slavnostní uniformě, kterého naštěstí ani nenapadlo tasit svoji zbraň.

„Varujte své strážné, ať nestřílejí!“ obrátila se postava na starostu poněkud zastřeným hlasem s podivně cizím přízvukem. „Ublížili by si navzájem, nemají toho zapotřebí.“

Ačkoliv stála jako on přímo před mikrofony, jen z opačné strany, v sále bylo ticho. Mikrofony nic nezaznamenaly, postava ostatně při těchto slovech ani neotevřela ústa.

„Kdo jste, člověče?“ vyhrkl ohromeně starosta.

„Oficiální vyslanec Pekla,“ řekl stejně nepřirozeným hlasem černý. Zblízka to byl mladíček, ale černá kombinéza ho zdánlivě dělala štíhlejším a starším.

Vzápětí se kolem něho nepatrně zavlnil vzduch, ale všimli si toho jen ti nejbližší.

„Pane starosto, vážení hosté!“ promluvil konečně neznámý – a jeho cizokrajně znějící hlas se tentokrát rozlehl jasně a čistě po celé hale. Mikrofony se zřejmě vzpamatovaly a snažily se hlasitostí dohnat, co dosud zanedbaly.

„Oslavovat vraždu nevinného člověka je přinejmenším zvrhlost,“ pokračoval neznámý.

Tato slova ale trhla všemi. Tak příkré odsouzení nikdo neočekával. V sále nastalo ticho, bylo by slyšet zazvonění padajícího špendlíku.

„Máte ve vaší zemi hodně zvrácené mravy, když něco tak nechutného strpíte,“ pokračoval bez slitování černý. „Ale není to ještě dost hnusné, abych vás směl za pouhé oslavy vraždy odnést do Pekla. Rochněte si tedy ve své úchylce, jak je vám libo. Ale vražda nevinného, kterou se chystáte odměnit, je už dostatečný důvod k příkladnému trestu.“

„Co vám dává právo…!“ vybuchl starosta, ale pod ostrým pohledem umlkl v půli věty. Pocítil přitom neznámou tíhu, jako kdyby ho vetřelec popadl pod krkem a stiskl, ačkoliv ten stál nepohnutě metr od něho, jen si starostu přísně změřil očima.

„Mám pověření vámi vyznamenaného vraha odnést, kam patří,“ pokračoval černý. „Celu pro vyvrhele má již v Pekle nachystanou.“

„Ale on přece není žádný vrah!“ zmohl se starosta na nesmělý protest. „Konal jen řádně svoji povinnost! Postupoval přesně podle zákona!“

„Vaše zákony mě nezajímají, pro nás nemají váhu ani význam. My se řídíme staršími zákony. Zrušili jste ve vaší zemi Bibli?“ zeptal se ho ostře černý.

„To jistě ne…“ zakoktal starosta.

„Pak se důkladně zamyslete nad přikázáním »Nezabiješ«!“ řekl černý. „Uznáváme sice právo na sebeobranu, ale ten zabitý nikoho neohrožoval. Nemusíte se obávat, Peklo bude spravedlivější než vaše pozemské soudy.“

Pak se obrátil stranou k policistovi ve slavnostní uniformě.

„Za porušení přikázání »Nezabiješ« patříš do Pekla, zlosynu. Půjdeš se mnou!“

Udělal ještě krok, pak úplně ztuhlého policistu objal – a oba zmizeli. Jen zápach po hořící síře po něm zůstal.

Ve velkém sále vypukla panika…

Standa se nejvíc obával setkání se Sandišůty v tělech pozemšťanů. Očekával, že jsou v té chvíli změnění v allohmotu a tedy nebezpečnější než v reálné hmotě. Nechat je na starost kurýrům by bylo příliš riskantní, proto po nich pátral především sám.

Bylo to však příliš zdlouhavé. Zaměřil se na nejvyšší místa v hierarchii pozemských vládců, ale byli to pouze lidé. Osobně unesl z Afriky do Vytvezylu několik desítek vojenských velitelských figurek, ale i když byli nepochybně zodpovědní za spoustu krutostí, nikoho z nich Sandišůti přímo neřídili. Po únosu několika afrických samozvaných prezidentů byl tam, co na počátku. Jediné, čeho dosáhl, bylo dočasné snížení intenzity vojenských operací na bojištích Afriky. Pak se chopil moci další samozvaný plukovník a vyslal své vojáky na další krvavou výpravu. Standa si chvílemi připadal jako starověký Sisyfos.

V Africe navíc nezabíraly ani teatrální únosy, při nichž vystupoval jako vyslanec Pekla. Mělo to větší úspěch v Evropě i v obou Amerikách, ale ne v zemích, kde Peklo nemělo odstrašující sílu. Podobně jako v Africe to neúčinkovalo ani v Asii. Výjimkou byli muslimové, kterým mohl pohrozit hněvem Alláha, ale příslušníci ostatních náboženství si z Pekla ani z jeho vyslance nic moc nedělali.

Zlatí křesťané! říkal si Standa, když viděl v očích některých lidí nefalšovaný strach, který dával naději na brzké zázračné obrácení Šavla v Pavla.

Mizerní ateisté! láteřil, když narazil na očividný, nijak nezastíraný výsměch.

Pravda, měl dost přesvědčivé prostředky. Objevoval se příliš záhadně, hmotou procházel příliš snadno a když někoho přenesl aspoň nakrátko do Vytvezylu a předvedl mu na vlastní oči »pravé peklo«, stávali se bigotní křesťané i ze zapřísáhlých ateistů.

Bohužel to nezajišťovalo, že přestanou své bližní podvádět, okrádat, nebo aspoň pomlouvat. Někteří by potřebovali ke změně smýšlení strávit v Adu alespoň několik let. Na to by ale potřeboval dostatečnou vinu, opravňující takový trest.

Podle dávné dohody s otcem Mihovičem nechával bez povšimnutí porušení méně závažných přikázání, zejména těch, které nebyly součástí Desatera. Nemohl trestat vandaly, porušující zákaz svévolného ničení, ani otrokáře, nevšímal si prohřešků proti rodině. Na to dojde, až je celosvětově vyhlásí – ani pak to nebude jednoduché, lidé si u těchto přikázání zvykli na beztrestnost. Zaměřil se proto jen na ty nejhorší – Nezabiješ a Nepokradeš – navíc jen u velkých zlodějů, neboť těch malých bylo na Standu a jeho pět kurýrů příliš mnoho. Všem bylo jasné, že šest lidí na nápravu světa nestačí. Všude, kde se mihli, zanechávali po sobě zděšené darebáky a naopak naději v očích poškozených, ale na prorostlé justiční i finanční mafie to bylo směšně málo.

Standa se proto vrhl na výzkum aglomna, jak to nedávno slíbil Slávce. Potřeboval, aby se z jeho kurýrů stali plnohodnotní detektivové, schopní měnit se podle potřeby v allohmotu a zpět. Mohli by pak bez překážek procházet zdmi, ale na druhé straně vzít do rukou důležitý dokument, který by jim mohl hodně napovědět i bez vykrádání lidských vzpomínek.

Dvakrát požádal o aglomno gufyry, ale ti se k vydání svých tajemství neměli. Měl k dispozici jen principy tyhborgyru a svou schopnost zapojit do výzkumu podporu lizidů. Nezbylo mu nakonec než vrhnout se do výzkumu jako plavec po hlavě do řeky. Přitom pokračoval i v únosech darebáků a osobně unášel ty, u kterých se obával, že by k nim mohli mít blízko Sandišůti. I když se pokaždé vzápětí ukázalo, že u nich žádný nebyl a únos by bez problémů zvládli i méně vybavení kurýři.

Na výzkumy mu naštěstí zbývalo dost času. Seznámil se svým záměrem i otce Mihoviče, ale ten mu nemohl pomoci. Věda tohoto druhu byla už nad jeho schopnostmi. Mohl mu aspoň slíbit, že se spojí se všemi pozemskými Vědoucími a vyzve je, aby nad tímto problémem bádali i oni.

Standa byl ovšem nejdál.

Pomoci se ale znenadání dočkal ze strany, odkud to nečekal. Netýkala se aglomna, ale také mu významně pomohla.

Nebyl jediný, komu vadilo odříznutí Prvního vesmíru od Druhého, Třetího i Čtvrtého. Všichni Vědoucí si museli postupně pořídit kurýry, ale nebylo to příliš pohodové. Kurýři občas neměli co dělat a jindy nestíhali přenášet zprávy. Nejvíc byli vytížení kurýři Země, kde občas Standovi chyběli při únosech darebáků.

V podobné situaci byl i Fritz Pilz, Vědoucí Orizemě. Ale zatímco Standa se přednostně vrhl na výzkum aglomna, Fritz se úspěšně pokusil spojit pozemskou techniku s chitsaldily. Výsledek stál za to – podařilo se mu prolomit mezivesmírnou informační bariéru. Po zavedení spojovacích modulů do lizidů bylo možné vyvolat spojení i mezi vesmíry. Jediným rozdílem a omezením bylo, že kromě volané osoby musel volající správně určit i vesmír, ve kterém její přítomnost očekává. Ale i to se dalo snadno obejít – když lizid nenašel volanou osobu ve svém vesmíru, opakoval požadavek i pro všechny další vesmíry, dokud ji nenašel.

Zatím to pro jistotu nepřizpůsobil ani automatickým aktualizacím mezi lizidy samotnými, což se časem ukázalo jako velice prozřetelné opatření…

Byl to opravdový průlom. Zejména Standovi se nesmírně ulevilo – potřeboval se až několikrát denně spojovat s gufyrským Vědoucím Adu kvůli předávání pozemských trestanců, což mu kurýři zajišťovali příliš zdlouhavě.

Informační síť mezi vesmíry začala fungovat a mohl své kurýry plně nasměrovat na únosy.

Konečně se to trochu pohne!

Errata:

03.09.2021 16:39