Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Guantánamo

Ruská Tajga, světoznámé filmové ateliéry na Orizemi, pořádaly u příležitosti dokončení svého jubilejního dvacátého filmu velikou oslavu.

Hlavní režisér Michail Safronov si usmyslil pozvat na ni Vědoucí z pozemšťany obývaných světů. Nenechal si vymluvit, že je to nejen hazard, ale i nesmysl. Marně mu Slávka vysvětlovala, že se Vědoucí nemohou na žádném světě sejít, neboť by je to stálo život, nehledě na nebezpečí, že by jejich světy zůstaly bez ochrany před Sandišůty.

Míša si zkrátka usmyslel, že bez Vědoucích nebude mít jeho slavnost patřičný lesk. Stačilo by mu, aby se všichni sešli aspoň nakrátko – na společný přípitek a společnou fotografii, pořízenou bez trikových prostředků.

Slávka si překážky nevymýšlela, byly prostě dané. Michail se tím ale nenechal odradit. Když to nešlo na žádném z obydlených světů, vyslal několik průzkumníků, aby objevili svět s vhodnými přírodními podmínkami, kde dosud nejsou instalované lizidy. Nebyl to obtížný úkol. Vesmíry jsou nekonečné, jen v Prvním se špatně cestuje, neboť tam jsou mezi světy příliš velké vzdálenosti.

Vulnarmho, svět bez lizidů, měl ale pro uspořádání oslav podstatnou nevýhodu. Nikdo si tam nemohl nic od lizidů objednat.

Michail Safronov by ale nebyl excelentním organizátorem, kdyby to nezvládl. Na Vulnarmho osobně položil několik značek préta a armáda nadšených nosičů tam donesla hromadu součástí, z nichž na místě vše potřebné smontovala: veliké dřevěné pódium s ještě větším hledištěm ve tvaru amfiteátru, kryté lehkou smontovanou střechou, zázemí s několika restauracemi, vybavené vším potřebným – jen jídla a pití museli číšníci přinášet z libovolného světa vybaveného lizidem, ale to už byla maličkost. Technici umístili za nejbližší skálu, stínící hluk, vojenský dieselagregát, natáhli kabely a zajistili osvětlení i ozvučení celého prostoru.

Zbývalo jen přemluvit Vědoucí, aby opustili své světy a na pompézní slavnost se dostavili. Je ovšem pravda, že tuto příležitost uvítali i Vědoucí, dobrovolně přikovaní ke svým světům. Dalo se vydržet i riziko, že pro tuto chvíli budou jejich světy bez ochrany a nakonec s tím souhlasila i Rada Starších Orizemě, v zásadních otázkách uznávaná i v ostatních světech.

Setkání mohlo začít…

Filmařům je vždycky třeba přiznat dvě téměř dokonalé dovednosti – točit filmy a oslavovat.

Míša Safronov potvrzoval, že perfektně zvládá oboje. Filmy Ruské Tajgy byly oblíbenější než filmy z jiných zdrojů. Na Orizemi se říkalo, že jim žádné pozemské filmové ateliéry nesahají ani po kotníky. Rusové točili filmy bez násilí-pro-násilí. Pravda, v historických a pirátských velkofilmech jim také stříkala krev, ale vždycky jim šlo především o příběh, ne o kilogramy vyplácaného kečupu. Nejdůležitější bylo, že dosud nepociťovali tvůrčí krize, projevující se v Hollywoodu nedostatkem originálních námětů – znáte jistě jejich neustálé recyklování příběhů a remaky úspěšných filmů.

Rusové ale dokázali i velice okázale slavit. Michailův štáb zapojil do příprav i svůj tisícihlavý kompars. Na Orizemi jej netvořili lidé, procházející se podle scénáře tu a tam za nepatrnou odměnu, ale lidé, věnující se práci pro film bez každodenního přepočítávání honoráře, čistě z nadšení. Občas si z nich režisér vybíral i herce vedlejších postav, někteří mu zase přinášeli náměty na další filmy a tak se občas dostávali z nepojmenovaných roliček statistů až do závěrečných titulků. Nikdo z nich ale neodmítl jakoukoliv potřebnou práci.

Slavnost u příležitosti dokončení jubilejního dvacátého filmu proběhla hladce, bez zádrhelů. Obrovská fotografie současných Vědoucích získala místo v nově založeném albu jako vyvrcholení dokumentárních fotografií z natáčení všech dosavadních filmů. Zlí jazykové tvrdili, že hlavní účel akce byl, aby se Míša Safronov mohl alespoň na fotografii obklopit Vědoucími, ale na druhé straně – proč ne? Ani Slávka si neodřekla příležitost přitočit se k Standovi a už ho neopustit. Vědoucí setkání využili k uspořádání konference a k výměně zkušeností.

Centrem pozornosti byl Standa. K Zemi lidé vzhlíželi s největší nadějí. Málo platné, ačkoliv si lidé zvykli žít ve vesmíru na různých světech, Země byla odjakživa jejich původním domovem. Na Orizemi se už nějakou dobu rozšiřovaly řady nespokojenců, kteří tvrdili, že nebylo správné svěřovat nejcennější a nejobtížnější svět mladíčkovi bez zkušeností. Vědoucí to ale mohli probrat mezi sebou nezávisle na kibicích – a nikdo z nich netvrdil, že by to na Standově místě svedl lépe. Tak už to bývá, že nejvíc kritiky vyjadřují ti, kdo o věci samotné nevědí zhola nic.

Standa to mohl považovat za potvrzení svého působení na Zemi. Díky Fritzovu vynálezu mohli Vědoucí konzultovat všechny své nápady a připomínky přímo, bez kurýrů, ale vždy jen dva z očí do očí. Tady jim Michail připravil obrovský kulatý stůl, kde mohli jednat všichni současně.

Standovi se zalíbil poměrně snadno proveditelný námět Poláka Zachariáše Pietrwalda. Navrhl mu jednorázovou akci – převést v některé zemi výkony trestu výhradně do Pekla. Znamenalo to odnést tam všechny vězně a nechat je dokončit tresty tam, třeba i výjimečně beze změny délky trvání.

Chvíli to diskutovali ve společném kruhu a Zachariáš přitom získával další a další příznivce.

Mělo by to několik jasných výhod. Trestanci by se vraceli na Zem dříve než u nejzávažnějších zločinů, jaké Standovi kurýři dodávali do Pekla nyní, a šířili by mezi lidmi povědomí o pravém Pekle. Skazky o hořící síře a jezírkách žhavé lávy by jistě byly v příkrém kontrastu se současnými poměry ve věznicích. Žádná zábava, televize, posilovny, tělocvičny, pohodlí, nicnedělání v celách, mobilní telefony, návštěvy příbuzných, ale naprostá nemožnost útěku, vražedné prostředí, stísněné buňky na spaní a tvrdá nucená práce po většinu dne. Kdyby tak popisovali hrůzy Pekla všichni, další zločinci by si z toho přestali dělat legraci a mělo by to na ně konečně správný odstrašující vliv.

Standa chvíli namítal, že v pozemských věznicích bývá mezi zločinci i přinejmenším pár tisíc nevinně odsouzených. Pro ně by bylo takové zostření trestu ještě nespravedlivější.

„Vždyť máš schopnost vyslechnout si u každého jeho vzpomínky!“ připomínal nu Fritz Pilz.

„Jo, to mám,“ vzdychl si Standa. „Ale víš ty, jak to vyčerpává? Dva, nejvýš tři denně, to je ještě v lidských silách, i když mám pak hlavu jako střep. Ale tisíce? To nemyslíš vážně! To by byla fuška na několik desítek let obzvlášť krutého utrpení!“

„A nenapadlo tě využít k tomu paměťové kapacity lizidů?“ naklonil se k němu Fritz.

„Jak?“ zarazil se Standa.

„Jednoduše,“ řekl Fritz. „Vždyť jsi k lizidům beztak připojený prakticky pořád. Až zase budeš vyslýchat nějakého darebáka, uvolni se a místo abys ho aktivně probíral, nech jeho vzpomínky skrz sebe jen tak protékat. Jistě to brzy vystihneš, jde to stokrát rychleji a místo do tvé nebohé hlavičky se přelijí do pamětí lizidu, na rozdíl od tebe neporovnatelně rozsáhlejších, rychlejších a trvalejších. Tobě se ukládají do krátkodobé paměti. Začneš je zapomínat už ve chvíli, kdy je vstřebáváš a trvale si z nich zapamatuješ jen nejdůležitější minimum. Když jim v lizidu přidělíš včas vhodné návěští, uschovají se třeba trvale. A teď pozor! Nemusíš je vyhodnocovat sám. Když se dohodneš se svými lidmi, můžeš je stejným stylem přelít některému z nich. Po krátkém zaškolení to zvládnou a stihnete tak padesát podezřelých v době, kterou bys potřeboval na jednoho.“

„Myslíš, že moji hoši jich snesou víc než já?“ nedůvěřoval mu Standa.

„Pochopitelně do toho musíš zapojit víc lidí než těch pět nebo šest, co máš teď!“ pokračoval v radách Fritz. „Založ si vyšetřovací odbor, naber padesát dalších lidí – na Orizemi jich najdeš i víc, stačí vyhlásit nábor a naznačit, oč jde. Každému svěř denně dva až tři, to krátkodobá paměť snese, a sám si ponechávej největší lahůdky. Poslyš, nechceš si to se mnou prohodit? Já bych si vzal Zemi a ty by ses vrátil na Orizemi.“

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou rázně Standa. „Nejde jen o vyšetřování. Někdo musí ty lidi přinést a na to potřebuješ aglomno, jinak ti hrozí, že ti tvé lidi nějaký pistolník postřílí. Aglomno mám jen já, takže je jasné, že výměna nepřipadá v úvahu.“

„No jo, zapomněl jsem,“ zabručel Fritz. „Promiň, ale když jsem odpojený od vnější paměti, myslí mi to nějak pomaleji. Člověče, já už se bez lizidu cítím jako pitomec!“

„I tak jsi to vymyslel nádherně!“ přiznal Standa. „Vyzkouším to, hned jak se vrátím na Zem. Já teď zkouším vymyslet aglomno. To budeme na Zemi potřebovat ještě víc.“

„Myslíš, že nám je gufyrové nedají?“ otázala se ho Slávka.

„Kdyby chtěli, dávno by dali,“ řekl Standa. „Zřejmě nechtějí. Doufám, že je objevíme bez nich. Jestli se to povede, bude to podstatně lepší, než kdyby nám je dali. Stejně jako to bylo s prétem. Je lepší než gufyrský adchyf, snadněji se určuje cíl, umíme je zablokovat, ale co je nejdůležitější, gufyrové naše značky nedokáží ani objevit, natož zrušit. Bylo pro ně snadné znemožnit nám přístup na Zem, dokud na ní měli značky adchyfu. Udělali to, aby vyhověli Sandům. Teď už nám nemohou škodit omylem ani úmyslně. Je ale tisíckrát lepší, když máme světy zajištěné vlastními prostředky. Chráníme lizidy, aby je nikdo nemohl zničit. Určitě před Sandišůty, ale možná i před gufyry.“

„Člověče!“ zvážněl Fritz. „Co povídáš, se strašně podobá přípravě války s gufyry! Nemyslíš, že by to bylo od nás příliš zákeřné?“

Nejbližší Vědoucí zpozorněli, i Slávka vypadala zaraženě.

„Nechceme válku s gufyry,“ zavrtěl hlavou Standa. „Ale odstup si od nás udržují oni. Když se nic nestane, tím lépe, ale uvažujte, nakolik jim smíme věřit? Kdyby si opravdu přáli spolupráci, dali by nám i aglomno. Dali jsme jim všechno nač jsme přišli a co jim chybělo, včetně jejich vlastního tajemství Vědoucích, které sami dávno zapomněli. Nedali jsme jim jen préto, které nepotřebovali, neboť měli adchyf. A mezi námi, bylo by dobré být na nich nezávislí a postavit si lizidy na nějakém novém Adu, abychom byli soběstační i v Pekle.“

„Proč bychom si měli vytvářet vlastní Peklo?“

„Protože jim zatím svěřujeme jen lidi ze Země, kteří nic nevědí,“ řekl vážně Standa. „I kdyby si vyslechli jejich vzpomínky, nic se z nich nedozvědí. Horší bude, až se mezi lidmi Země rozšíří naše další tajemství. Zejména préto, které by jim umožnilo přístup na naše světy.“

„A my na jejich světy můžeme?“

„Také ne,“ odvětil Standa. „A to je dobře.“

„Ale ty tam přece můžeš!“ podíval se na něho tázavě Fritz.

„Mě by to zabilo!“ řekl klidně Standa. „Já nemohu opustit ani Zemi. A bude lépe, když to nikdo nebude ani zkoušet.“

„Mohla by k nim Slávka!“ připomněl mu Fritz.

„Ta tam taky nepůjde,“ řekl Standa. „Je to prostě jejich území, nechme jim je. Důležité je, že oni nemohou cestovat ani do Orizemě, ani na Zem. V tom ostatním musíme dodržovat přátelské styky – bohužel víme, že nám nechtějí pomoci, když to potřebujeme. To je asi tak všechno.“

„Dost na pořádné zamyšlení,“ řekl Fritz.

Ačkoliv se Vědoucí vrátili do svých světů, slavnost Ruské Tajgy pokračovala, takže se Slávka spolu se Standou na Zem nevrátila. Standovi to nevadilo, měl jiné aktivity a věřil jí, že přiletí k němu na Zem, až na Vulnarmhu slavnost skončí. Sám toho využil k vyhlášení náboru do týmu detektivů pro Zemi. Na místě se mu přihlásilo dvacet Rusů, ale otec Mihovič slíbil rozhlásit to i v Orizemi po české enklávě, Češi by si podle něho se Standou lépe rozuměli.

Standa si po návratu na Zem svolal do své skalní rezidence všechny dosavadní kurýry k poradě. Vysvětlil jim nápad Fritze Pilze a navrhl další postup s oddělením únosců a vyšetřovatelů. Ti první by představovali výkonné nástroje a jejich hlavním úkolem by bylo přinášet vybrané zločince ze Země vyšetřovatelům, kteří by je pak v klidu vyhodnocovali.

V obojím měl ale klíčovou úlohu Standa, bez něho by ostatní nemohli dělat zhola nic. Neměli ovladače aglomna, takže je musel sám měnit do allohmoty a posílat na Zem, jako dřív Sandišůti při vysílání lidí na »částečné návraty«. Z nedostatku lepších možností by mohli vystačit i s tím, ostatně i on sám s tím měl zkušenost z dětství. Vyslýchání unesených zločinců šlo podle návodu Fritze Pilze jako po másle. Standa ukládal vzpomínky unesených lidí, uvedených krátkodobě do stavu ztuhlosti, do paměti lizidů, odkud je přeléval ho hlav pomocníků, aby je prověřili a nejdůležitější poznatky zapsali do obžalovacího spisu. Bylo to rychlé, ale opět – bez Standy to nešlo.

Kdyby své vyšetřovatele zatěžoval jen jedněmi vzpomínkami denně, dalo se to snést v pohodě a ráno by se budili s jasnou hlavou. Lidská paměť je naštěstí taková, že si trvale pamatuje jen velice silné nebo důležité podněty. Být tomu jinak, vešlo by se do jedné hlavy jen malé množství cizích vzpomínek. Takhle se dalo u jednoho vyšetřovatele počítat s převzetím vzpomínek až tří set šedesáti lidí ročně, nouzově i s dvojnásobkem. Nebylo to dost na celý svět, ale Standa to chtěl používat jen na nejtěžší případy a pak by si mohli vystačit. Výborné bylo, že se mu hlásili další zájemci z Orizemě a počet vyšetřovatelů stoupal.

Sjöbergovci mu slíbili přednostně zprovoznit lizidy na některém hořícím světu, podobného Adu, kde by bylo možné založit trestanecké kolonie. Zkusili to nejprve na Vytvezylu, ale tento svět byl ještě příliš čerstvý a divoký, takže tam nedokázali lizidy ani postavit, natož uvést do chodu. Na Vytvezylu nebylo snadné najít stabilní skalní kru, nezasypávanou žhavým popelem a sopečnými pumami. Sjöbergovi průzkumníci ale prošli několik jiných hořících světů, pozůstatků dřívějších zločinů Sandišůtů, a nejméně dva byly dost vybouřené, aby se tam daly lizidy postavit.

Standa tvrdil, že vlastní Peklo bude pro pozemšťany výhodné a Sjöbergovci se snažili, takže mu po pouhém čtvrt roce předali nové, plně funkční Peklo.

Šlo teď o to, koho tam nastěhují. Na počátku tam připravili několik zabezpečených obydlí pro strážné a ti už si jistě rychle zařídí zbytek.

Orizemská spravedlnost mohla na Zemi začít…

Aby neobraceli pozornost a případnou zlobu Sandišůtů k jednomu místu světa, navrhl Standa novou strategii. Parta únosců začala střídavě probírat různé státy. V každé zemi se zaměřili na věznice, odkud vytahali odsouzené vězně a přenesli do Pekla. Přitom je v Standově sídle vyslechli za použití získávání vzpomínek a zpravidla se tak dozvěděli tipy na další nespravedlnosti.

Část vězňů ale způsobila Standovi menší problémy. Byli totiž nevinní, přinejmenším ne tím, za co byli odsouzení. Standa musel řešit, co s nimi. Propustit je na svobodu? Jejich domovská země by je dál vedla jako uprchlé trestance, brzy by se ocitli zpátky ve vězení a ještě by se dočkali zpřísnění i tak nespravedlivého trestu.

Standa si tyto vězně bral jednotlivě a navrhoval jim nějaké přijatelné řešení. Nejvýhodnější pro něho i pro většinu z nich byla nabídka usídlení v Orizemi, kde na ně budou všichni hledět jako na nevinně a nespravedlivě odsouzené. Získali by tím novou příležitost, navíc vylepšenou vyšší životní úrovní v Orizemi i neobvyklou možností prodloužení života. Komu by vadilo odloučení od rodiny, těm Standa navrhoval přivést si na Orizem i své rodinné příslušníky a příbuzné, pochopitelně pokud budou souhlasit i oni. Na Orizemi bylo pořád místa dost a dost.

Našli se ale i takoví, kteří chtěli navzdory všem křivdám zůstat na Zemi. Těm Standa navrhoval počkat na Orizemi, než se jejich případy na Zemi vyřeší. Zamýšlel totiž nejprve obvinit z justičního omylu příslušné soudce, zodpovědné za jejich odsouzení. Někteří mohli dostat šanci napravit vlastní omyly a nevinně odsouzené očistit. Pak by se mohli vrátit nejen rehabilitovaní vězni, ale i soudci. Horší by bylo, kdyby soudci odmítli své přehmaty uznat a napravit, nebo kdyby Standovi vyšetřovatelé zařadili činnost těchto soudců jako úmyslnou. Ti by se pak mohli sami dostat do Pekla jako justiční zločinci. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale přehmaty některých soudců byly příliš úmyslné, než aby se daly chápat jako omyl. Pak by se ale návrat nespravedlivě odsouzených zkomplikoval.

Typických justičních omylů bylo ale víc než dost. Byly by snad pochopitelnější v primitivních oblastech, kde justice nemá prostředky k důkladnému vyšetření, jenže počet justičních omylů rostl i ve státech, které se v tomto směru považovaly za vyspělé.

Primitivnější společnosti se navíc nějakou spravedlností ani nezdržovaly. Dopadené zločince, vinné i nevinné, při dopadení prostě zmasakrovali. Prosluly tím především vojáci, a to nejen ze zemí Afriky, ale i ze zemí, které se prohlašují za demokratické. Stačilo, aby nad nimi neměli dohled novináři. A to bylo prakticky všude, kde se vedly vojenské mise.

Kdekoliv podnikli Standovi kurýři výpravu do státních věznic, spustila proti nim místní média obrovské kampaně. Bylo to pochopitelné. Žádný režim nebude nadšený, když se mu někdo dívá pod pokličky. Ačkoliv Standovi kurýři dbali na to, aby při svých nájezdech nikdy nikomu neublížili, média je líčila jako nejnebezpečnější odnože teroristů, nebezpečnější než sebevrazi, odpalující se uprostřed davů. Pravda, občas jejich nájezdy doprovázela střelba, ale stříleli vždycky jen příslušníci vězeňské ostrahy. Standovi lidé u sebe střelné zbraně vůbec neměli a pokud se zmocnili zbraní ostrahy, spokojili se s jejich zneškodněním. Někdy je nechali rozpálit, až se roztekly na kovové loužičky, ale častěji je zahřáli na takovou teplotu, aby se nedaly udržet v ruce a explodovala v nich munice. Nejdůležitější bylo, že při žádných akcích netekla krev. I když ostraha prostřílela kurýra jako řešeto, nezranila ho. Jakmile kurýr vnikl do cely, zmizel i s vězni do bezpečí dřív, než ostraha stihla otevřít dveře. Bylo tu jediné nebezpečí, že se příslušníci ostrahy postřílejí navzájem. Kdykoliv něco takového hrozilo, kurýři jim zbraně znehodnotili. Naštěstí je ozbrojenci odhazovali, jakmile je začaly pálit do rukou.

Největší, celosvětovou mediální kampaň si Standovi kurýři vysloužili přepadením a vyklizením koncentračního tábora Guantánamo na Kubě.

Standa věděl, že tamní ostraha bude střílet při první známce něčeho nenormálního a poslal tam neobvykle početné komando. V té době měl připravený oddíl šedesáti odhodlaných, které před akcí přeměnil v allohmotu, a do střeženého prostoru i do ubikací vojenské posádky jim předem osobně položil značky préta. Výsledkem bylo, že se podařilo vězně odnosit bez jediného výstřelu, dříve než se všichni vojáci vzpamatovali ze ztuhnutí.

Média celého světa se okamžitě začala předhánět v líčení zvěrstev, kterých se únosci dopustili na nebohých strážných. Novináři a reportéři se nezastavili ani před falšováním. Uváděli v médiích obrázky a rozhovory s popálenými a zraněnými vojáky v různých amerických nemocnicích, ačkoliv šlo zpravidla o oběti autohavárií. Standovi únosci neměli do médií přístup a proti nařčením se nemohli bránit, ale ani se o to nesnažili. Dobře věděli, že média budou v této fázi proti nim a oni s tím vůbec nic nesvedou. Nechali to na později.

Standa proto pověřil dva hochy pořizováním autentických dokumentů ze všech akcí. Měli na to tablety a snažili se zachytit co nejvíc podrobností o únosech a hlavně o překonávání ostrahy. Standa navíc nechal lizidy pořizovat záznamy vysílání všech satelitních televizí. Až nadejde správný čas, všechno zveřejní, ale do té doby museli nechat média lhát, tak jak jsou zvyklá.

Jednou jim to ale spočítají.

Ve svobodné zemi? (Guantánamo - koncentrák USA)

Guantánamo bylo ze všech světových věznic výjimečné hned v několika směrech.

První výjimečnost byla v tom, že zde byli vězňové zavření už desítky let bez soudu. Svědčilo to o mimořádné bestialitě těch, kdo to nařídili. Něco takového je možné v diktaturách, ale i diktátoři nejhoršího zrna se obvykle snaží takové případy před světem ospravedlnit, i kdyby museli soudce k vynesení rozsudků donutit hrozbami nebo silou.

Americký prezident tento stav legalizoval, když prosadil zákon, podle něhož je možné věznit podezřelé z terorismu libovolně dlouho bez soudu a dokonce i bez sdělení obvinění. Do té doby byli vězňové na Guantánamu protiústavně. Po tomto aktu to bylo i nadále protiústavní, jenže v souladu s americkými zákony. To, že jsou samy tyto zákony protiústavní, zřejmě nikoho nepálilo.

Druhá výjimečnost této neobvyklé věznice byla v tom, že zde nebyly cely, ale pouhé klece. Ty by vojákům umožnily ve velice krátké době vězně postřílet, kdyby se začali nepochopitelně ztrácet. Aby k tomu nemohlo dojít, bylo nutné nejprve tvrdě vyřadit vojenskou ostrahu. Proto musel Standa vázat část únosců na hlídání akceschopnosti vojáků a znovu je vyřazovat, kdykoliv by se vzchopili.

Třetí výjimečnost zjistil Standa až dodatečně a pořádně jím otřásla.

Soudy nemohly zdejší vězně odsoudit, protože nebylo zač. Všichni vězni byli nevinní. Uvěznili je pro formální podezření z terorismu, ale důkazy o konkrétních zločinech chyběly. Většinu jich zajali američtí vojáci náhodně na ulici, když se některému z nich zdáli podezřelí. Ale uvěznění na déle než deset let na tak chatrný důvod, to je opravdu silné kafe.

Jak je ale možné, že k něčemu tak otřesnému mohlo dojít?

Amerika se stala terčem teroristických útoků. Podle oficiálního vysvětlení za ně mohla tlupa dobrodruhů, se kterou by si možná poradil i větší pes, ale s tak pronikavým úspěchem, jaký nikdo ve světě neočekával.

Zničení několika letadel a dvou mrakodrapů v New Yorku byla drobnůstka, jaká by normálně vůbec nestála za řeč. Donebevolajícím úspěchem teroristů bylo, že tím Američanům sebrali svobodu. Nejpikantnější je, že si ji Američané nenechali sebrat od teroristů, ale od svých vlastních představitelů. Zákony likvidující občanské svobody předložil Kongresu jejich vlastní prezident, schválili je jejich vlastní zástupci. Co jim ještě zbylo z jejich starých svobod? Jedna ošuntělá socha – a nejdéle, zuby nehty udržované právo držet zbraně.

Když Standa zjistil, že vězňové z Guantánama nejenže nejsou ničím vinni, ale většinou nemají ani tušení, co se jim klade za vinu, upozornil na to všechny vyšetřovatele, kteří se toho dne zabývali probíráním vzpomínek zajatců. Měli se zaměřit na cokoliv, co by dalo tomu neuvěřitelně dlouhému věznění důvod. Nestačila pouhá nenávist k Američanům. Ta vznikla přirozeně při agresi jejich vojsk do zemí, odkud vězňové pocházeli, navíc byla násobená křivdami nesmyslného zatčení a umocněná zločiny, jichž se na nich jejich věznitelé dopouštěli. Mučení, psychický teror do úplného zlomení – to přece byly zločiny nejhoršího zrna, hodné mezinárodního soudu!

Žádný mezinárodní soud však nebyl ochoten zločiny tohoto druhu soudit. I to vypovídalo o žalostném stavu spravedlnosti na Zemi. O tom si ale Standa nedělal iluze od chvíle, kdy je exekutor bez sebemenší příčiny připravil o všechno. Jen věděl, že bude strašná práce tohle napravit!

Nechal si všechny zajatce shromáždit do velkého sálu svého tajného podzemního sídla, aby je mohl oslovit všechny najednou. A pak mezi ně vstoupil – jako vstupuje krotitel do lví klece.

Překvapilo ho, že nikdo ze zajatců neprojevuje při jeho příchodu hněv. Očekával, že je bude muset nejprve přesvědčovat, že nepatří k Američanům, aby s ním byli ochotní jednat. Nečekal, že ticho při jeho vstupu do sálu bude pokračovat, i když si ho všichni všimnou.

„Vítejte v mém paláci!“ oslovil je prostě.

Jedna z jeho neuvěřitelných možností Vědoucího byla, že mohl mluvit po zařazení překladače do svých myšlenek. Kdysi se ve škole na Zemi učil anglicky, ale teď, ačkoliv dál uvažoval česky, si mohl nechat vlastní myšlenky překládat prakticky do libovolného pozemského jazyka, takže je teď vyslovoval čistou arabštinou. Předpokládal, že mu bude alespoň většina rozumět, ale překvapilo ho, že po jeho slovech ticho nepřestávalo. Nikdo ani nešpitl. Stáli před ním ve vězeňských oranžových oblecích mlčky, jen ho upjatě pozorovali. Nedalo se odhadnout, zda s nenávistí nebo s nadějí.

„Na úvod vám chci dát hádanku,“ pokračoval raději dál čistou arabštinou. „Víte, proč jste se dostali do mého paláce a kde se ten palác nachází?“

Mlčení bylo také jakousi odpovědí. Nemohli to vědět, to jim musel říci sám.

„Zřejmě to nevíte, nevadí, řeknu vám to,“ pokračoval po chvilce, když se nedočkal odpovědi. „Můj palác leží pod silnou vrstvou skály a nevede sem žádný vchod, chodba ani dveře. Může sem vstoupit jen ten, kdo dokáže projít skálou. Tu schopnost ale žádný člověk na světě nemá. Ptám se vás tedy, chápete, co to znamená?“

„Že lžeš!“ řekl stručně, ale jasně jeden z bližších zajatců.

„Mýlíš se,“ odvětil ihned Standa a usmál se. „Znamená to, že my, kteří jsme vás sem unesli, jsme přišli z jiného než z vašeho světa. Jsme lidé z hvězd a proto máme i schopnost projít skálou.“

„To není možné!“ odvětil ihned poměrně klidně zajatec.

„Je to nejen možné, ale je to pravda,“ odvětil Standa. „Můžete se o tom přesvědčit. Podejte mi ruku na znamení míru mezi námi.“

Napřáhl ruku k zajatci, ale v téže chvíli se nepozorovaně změnil v allohmotu, takže když mu zajatec váhavě ruku podal, jejich ruce prošly jedna druhou. Při této ukázce ztuhli všichni.

„Už věříte, že nejsme z vašeho světa?“ usmál se Standa, když se změnil do normální hmoty.

„Kdo tedy jste?“ vyhrkl zajatec zmateně.

„Lidé jako vy,“ vysvětloval mu Standa. „Jenže jsme přišli z hvězd. To byste mohli pochopit, ne? Máte aspoň nějaké představy o světech ve hvězdách?“

„V Koránu nic takového není!“ namítl suše zajatec.

„To je v pořádku,“ souhlasil s ním Standa. „Korán je kniha z vašeho světa. Nemusí v ní tedy být něco, co na váš svět vlastně ani nepatří.“

„Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok!“ řekl hlasitě zajatec a všichni při těch slovech na okamžik sklonili hlavy.

„Alláh je veliký!“ opakoval po něm Standa. „Ale Mohamed byl jeho prorok jen tady, na Zemi. U nás ve hvězdách nikdy nežil. Shodneme se tedy aspoň na tom, že Alláh je veliký. Souhlasíte?“

„Vy jste bezvěrci!“ napadl zajatec Standu, naštěstí jen slovně.

„Shodneme se aspoň, že Alláh je veliký?“ opakoval návrh Standa. „Korán napsal tady na Zemi Alláhův prorok Mohamed. Obojí proto patří sem, na Zem. My jsme ale přišli z hvězd.“

„Sláva Mohamedova se i hvězd dotýká!“ trval na svém zajatec.

„To ano, i my o něm víme,“ přikývl Standa. „Ale on i jeho učení patří sem na Zem, to byste měli uznat. My máme jiné proroky, které vy ani neznáte. Shodněme se aspoň na tom, že Alláh je velký!“

„Na tom se shodnout můžeme,“ připustil nepříliš ochotně zajatec. „Ale pokud jste přišli z hvězd, co děláte v našem světě?“

„Jsme tu zatím jako hosté,“ řekl Standa. „Ovšem i jako hosty nás zaujala nespravedlnost, jaká ve vašem světě panuje. Chceme vám pomoci a proto jsme vás unesli z vězení. Neočekávali jsme ale, že jste tam byli nespravedlivě všichni.“

„Alláh ať zatratí ty, kdo nás tam mučili!“ řekl s procítěnou nenávistí stále týž zajatec. Zřejmě se právě stal s mlčenlivým souhlasem ostatních jejich mluvčím.

„Všem se dostane spravedlnosti,“ ujistil je Standa. „Ale teď jde o vás. Zjistili jsme, že jste byli ve vězení neprávem. Proto se tam už nevrátíte. Můžeme vám nabídnout pár jiných možností. Vyberte si tu nejvhodnější, ačkoliv ideální asi nebude žádná.“

„Co nám nabízíte?“ zeptal se stručně mluvčí zajatců.

„Možností je víc,“ opakoval Standa. „Řeknu vám některé a až pak se rozhodnete. První, pro vás možná nejlepší, by byla, kdybychom vás vzali do některého našeho světa ve hvězdách. Máme jich tam víc, určitě by se pro vás našlo místo. Výhodou by pro vás bylo, že u nás získáte delší život bez velkých starostí. Nevýhodou by bylo, že byste si tam museli nejprve zvykat, než byste tam byli jako doma, a ztratili byste na nějakou dobu kontakt s domovem, který jste v zajetí beztak neměli.“

„Dobře. A jiné možnosti?“

„Druhá možnost by byla, že vás vrátíme domů,“ pokračoval tedy Standa. „Výhodou by pro vás bylo, že to doma znáte. Zvykat byste si ale museli na to, že tam nebudete v bezpečí. Prozatím není v našich silách zabezpečit vás kdekoliv na světě. Takže bych vám navrhl třetí možnost. Zůstaňte tady u nás, a podílejte se s námi na obnovení spravedlnosti na tomto světě.“

„Jiné možnosti nejsou?“

„Jistě by jich bylo víc,“ řekl Standa. „Ale tyto tři jsou podle mého názoru nejlepší.“

„Co si máme představit pod tou třetí možností?“ zeptal se mluvčí zajatců. „Co to znamená, podílet se na obnovení spravedlnosti?“

„Nevrátili byste se domů, kde pro vás beztak není bezpečí. Ubytovali bychom vás buď tady pod zemí, nebo ve hvězdách. Získali byste naši schopnost procházet zdmi i mřížemi a odolnost proti zbraním. Mohli byste nám pak pomáhat napravovat křivdy tohoto světa.“

„Pokud jde o pomstu, jsme k ní ochotní kdykoliv,“ řekl rychle mluvčí. „Je to i naše přání.“

„Ale my nechceme pomstu, jen spravedlnost,“ nesouhlasil Standa. „To není totéž. My například pro spravedlnost zásadně nikoho nezabíjíme – a to byste museli dodržovat i vy.“

„To pak není žádná spravedlnost!“ vybuchl mluvčí. „Jen smrt vrahům může být spravedlivá!“

„Spravedlnosti se dá dosáhnout i bez zabíjení,“ namítl Standa. „Hynku, zanes ho na okamžik do Pekla, ať vidí, co tam čeká na naše zločince!“

Poslední větou se obrátil česky na svého kurýra, sledujícího jeho vyjednávání. Hynek pochopil, co má dělat, přistoupil k mluvčímu zajatců a v okamžiku s ním zmizel. Ostatní poděšeně od Standy ucouvli o další krok, Hynek se však po několika vteřinách opět objevil i s mluvčím, kterému bylo na obličeji znát, že právě prošel nějakou hroznou zkušeností.

Standa si ho chvíli prohlížel. Zajatec se naštěstí brzy ovládl a získal ztracený klid.

„Nikdo tam naše odsouzence nemučí,“ pokračoval Standa po chvilce vyčkávání. „Nemučíme je, ani je tam nezabíjíme. Ale když si představíte život v tom světě…“

„Svět věčného zatracení!“ vydechl v hrůze zajatec. „Ano, jen věčný život v zatracení je horší než smrt…“

„Věčné zatracení by bylo příliš kruté,“ namítl Standa. „Stačí prožít tam rok, aby každého přešla chuť na další zločiny. A rok je malý trest, těžší zločiny trestáme víc. Co bys řekl trestu osmi set let živoření ve světě, kam jsi jen na okamžik nahlédl?“

„Osm set let… je přece totéž co věčnost!“ otřásl se zajatec.

„No, je v tom přece jen rozdíl,“ nesouhlasil Standa. „Po osmi stech letech odtud vyjde i lev jako beránek. Musí ovšem vědět, že tam byl spravedlivě. Že si to opravdu zasloužil. Ale naše soudy jsou spravedlivé, nikoho tam nepošleme nevinně.“

„A jaký trest tam čeká vraha, který zastřelí tři malé děti i s jejich matkou?“ vybuchl mluvčí.

„Spravedlivý,“ přikývl Standa. „Kdyby to nebylo nic víc, bylo by to osmdesát let. Bez možnosti amnestie, bez předčasného propuštění za dobré chování. Já vím, těm čtyřem to život nevrátí, ale jen si na druhé straně představ… celých osmdesát let tam skřípat zuby…!“

„A po těch osmdesáti letech…?“

„Takového už pak ani nenapadne ukládat někomu o život,“ přikývl Standa. „Zejména když si představí, že by ho pak čekaly další desítky let tam… tohle vyléčí každého.“

„A co v tom můžeme udělat my?“ zeptal se suchým hrdlem mluvčí po chvilce rozmýšlení.

A Standa je měl tam, kde je chtěl mít. Nabídka účasti v něčem, co přináší spravedlnost, byla pro ně docela lákavá, zejména po tom, co sami nedávno prožili.

„Můžete se stát našimi policisty,“ nabídl jim. „Policista v našem pojetí nechodí po městě, aby dával řidičům pokuty za špatné parkování. Naši policisté chodí zatýkat darebáky, které jim určí naši detektivové. Naučíte se procházet zdmi, zneškodňovat zbraně a přenášet se přes hory a doly. Nic víc, ale i to je dost. Nebudete zjišťovat, koho máte přinést, to je záležitost detektivů, ani co se s nimi bude dít dál. To necháte našim soudcům. Platí?“

„Proč bychom měli zatýkat jen ty, koho nám někdo jiný označí?“ zarazil se mluvčí zajatců. „Vy nám snad nevěříte?“

„Neumíte číst myšlenky,“ odvětil klidně Standa. „To umí jen naši detektivové a jen díky tomu jsme si jistí, že nepotrestáme nevinné. Můžete zatknout člověka, který spáchá zločin přímo před vámi, aby o jeho vině nebyly pochyby, ale uznejte sami, to by byla opravdu výjimka.“

„Čtete lidem myšlenky?“ podivil se. „To je opravdu příšerná vlastnost! Ale pro spravedlnost může být i užitečná. A ve které oblasti světa bychom měli to… působit?“

„Všude,“ pokrčil Standa rameny. „Všude, kde to bude třeba. Máte pravdu, čtení myšlenek je zneužitelná vlastnost, ale když se nezneužívá, mohou se jí obávat jen zločinci. Vám jsme také přečetli myšlenky, ale když jsme zjistili, že jste byli ve vězení nevinně, znamenalo to pro nás jedině, že vás musíme osvobodit. Tak to bude spravedlivé.“

„Ale vy pak o nás… víte všechno? I z dřívějška?“

„Víme, ale nic z toho nebylo zavrženíhodné,“ ujistil ho Standa. „Možná vás to uklidní, ale naši detektivové většinu z toho rychle zapomenou. Jinak to nejde, bez zapomínání se do lidské hlavy tolik poznatků nevejde. Naši detektivové musí všechno důležité zapsat, protože druhého dne už nic nevědí. Ale tak je to jistě nejlepší.“

„A budete se také zabývat našimi… vězniteli?“

„Jistě,“ přikývl vážně Standa. „Máme o nich dost důkazů. Škoda, že vám při mučení nasazovali na hlavy černé pytle, takže si nepamatujete jejich tváře. Ale až je dopadneme, z jejich vzpomínek si sami zjistíme, kdo se toho účastnil aktivně a kdo jen přihlížel.“

„A co ti, kdo jen přihlíželi?“ zajímal se další.

„Budou mít menší vinu,“ ujistil ho Standa. „Ale vina je už takovým věcem přihlížet. Bez viny může být jen ten, kdo proti tomu dal najevo odpor.“

„To u nás nebyl nikdo,“ ujistil ho jiný.

„Je to možné,“ připustil Standa. „Na taková místa se vybírají jen dostatečně otrlí. Ale pobyt ve světě zatracenců napraví i sadisty.“

„A budeme se toho účastnit už teď?“

„Co nejdřív,“ ujistil ho Standa. „Něco vás naučíme a můžete začít.“

„To je dobře – ať jim můžeme aspoň trochu vrátit jejich pohrdání!“

„Budete mít příležitost. Ačkoliv, pohrdání vás brzy přejde,“ řekl Standa vážně. „Zpočátku vás to možná uspokojí. Pomsta bývá sladká, znám to také. Ale pak se změní ve smutek, i když vám způsobili veliké křivdy. Však uvidíte!“

„Ale vy přece pomstu uznáváte, ne?“

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Standa. „Vaším úkolem i pomstou bude, že viníky přivlečete ke spravedlnosti. Sami je trestat nemůžete. Uvědomte si, pořád můžete přivléci nevinné. O vině a trestu se rozhodne až tady, podle jejich vzpomínek. Trest proto musíte nechat na povolanějších.“

„To může být nejspravedlivější,“ připustil mluvčí zajatců.

„Alláh je velký!“ stvrdil to další.

Když se média, zejména americká, předháněla v líčení utrpení hrdinných strážců demokracie na námořní základně Guantánamo, vymýšlela si o sto šest. Jenže brzy se ukázalo, že všechna ta líčení byla vymyšlená a zfalšovaná.

Pravda vyšla najevo, až když během další noci záhadně zmizeli všichni strážci a zaměstnanci Rentgenového campu – koncentračního tábora, proslulého dlouhodobým vězněním vězňů v otevřených klecích bez řádného soudu, mučením podezřelých, otevřeně porušujícím Ženevské konvence a splňujícím proto označení válečných zločinů.

Pro tyto válečné zločiny byli G.W.Bush spolu se členy své vlády i s Tonym Blairem z Velké Británie v nepřítomnosti v květnu 2012 označeni tribunálem pro válečné zločiny v Kuala Lumpuru »vinnými v plném rozsahu z genocidy a zločinů proti lidskosti« během války v Iráku. Tribunál se jednomyslně shodl podle článku 6 Norimberské charty o jejich vině na mučení s tím, že důkazy byly spolehlivě prokázány a že Bush a členové jeho vlády si byli vědomi porušování Ženevské konvence a konvencí o mučení z r.1984, ale nijak nezasáhli proti jejich porušování.

Náhlé zmizení osazenstva koncentračního tábora proběhlo třetího dne po zmizení vězňů. V té době trval v celé vojenské základně Guantánamo nepřetržitý stav poplachu a nejvyšší bojové pohotovosti všech jednotek. Navzdory tomu se ráno třetího dne ukázalo, že v noci záhadně zmizelo dalších několik tisíc lidí, tentokrát věznitelů a zaměstnanců.

K zátoce ihned zamířila flotila válečných lodí, na letišti přistála letka interceptorů US-Navy, ale záhada přetrvávala. Podařilo se zjistit jen to, že všichni zmizeli v průběhu pěti minut a nikdo na svou obranu nestačil použít služební zbraň. Několik zbraní nalezli ležet v místnostech, část byla záhadně poškozená vysokou teplotou, jakoby je někdo na pár minut položil do kovářské výhně. Experti však tento druh poškození zbraní ihned prohlásili za přísně tajný, čímž znemožnili srovnání s jinými oblastmi Země. A protože se stejně zachovali experti ve všech zemích, nikoho nenapadlo, že je tento druh poškození zbraní pro podobné události dokonce typický.

Hned následujícího dne se však stalo něco nečekaného.

Osm zmizelých, tři vojáci a pět civilních zaměstnanců, z toho tři ženy, se nečekaně objevilo krátce před polednem v prázdné důstojnické jídelně Rentgenového campu.

Nikdo z nich nebyl schopen vysvětlit, kde se těch šestatřicet hodin nacházel. Poměrně shodně popisovali své zmizení – někteří hovořili o setkání s neznámými průhlednými postavami, jiní si na nic takového nepamatovali, ale všichni tvrdili, že se po neočekávaném trhnutí ocitli v kamenné cele, kde je navštívili lidé v oranžových šatech, jaké předtím nosili vězňové. Pak si však už nic dalšího nepamatovali, někteří sice neurčitě hovořili o tom, že se chvílemi budili na bílém lůžku, ale nemohli na to přísahat a nepamatovali si žádné podrobnosti.

Všech osm však mělo v kapsách oděvu záhadný dopis v zalepené obálce bez adresáta. Když se na to přišlo, vojenští vyšetřovatelé jim dopisy zabavili a podrobili zkoumání.

Na nevelkém listu papíru byl u všech stejný, stručný, ručně psaný anglický nápis.

»Nevinní z Guantánama. Nelze je obvinit, je třeba je vrátit s omluvou do X-ray campu.«

Podepsán Vědoucí, guvernér Země.

Errata:

03.09.2021 16:39