Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ofenzíva zla

Ačkoliv prezident České republiky nestačil po výzvě obnoveného Parlamentu pozvat armády NATO na pomoc proti mimozemšťanům, ty se pozvaly samy. Eurokomisaře odneseného do Pekla za podvod s pozváním nahradili tři jiní a než se Standa a jeho parta vzpamatovali, převalily se přes hranice v několika vlnách tankové a motorizované divize, doprovázené leteckými údery na údajně »vojenské cíle«.

Inteligentní bomby srovnaly se zemí budovy České televize na Kavčích horách. Stalo se tak naštěstí v pozdních nočních hodinách, takže v areálu zahynula jen ostraha, nicméně Česká televize nebyla po tomto zásahu provozuschopná a vysílání již neobnovila. Soukromé televize přivítaly jako jeden muž vstup vojsk NATO, jenže druhého dne vojáci jejich sídla obsadili, dovezli si vlastní obsluhu a začali vysílat oslavné pořady na »osvobození Čech«, doprovázené záběry z demonstrací na oslavu »osvoboditelů«.

Jen znalci si ale všimli, že například na Václavském náměstí kolem sochy svatého Václava už dávno tramvaje nejezdí a i jinak jsou tyto záběry beznadějně zastaralé. Filmaři však odvedli skvělou práci a obyvatelé zbytku světa, pro něž byly tyto záběry především určené, nepochybovali o jejich autentičnosti ani na okamžik.

Letecké údery poškodily nebo úplně zničily také několik mostů. V Praze se jejich terčem stal nejprve železniční most na Smíchově, jehož obě prostřední pole se zřítila do Vltavy, Jiráskův most se po dvojím zásahu zhroutil celý a jedna střela přerušila i Karlův most poblíž Mostecké věže, kde se zřítil jeden oblouk, takže i nejstarší most byl od té chvíle neprůchozí. Zbývající mosty krátce poté zablokovaly obrněné vozy a pouštěly automobily po jednom až po důkladné prohlídce.

Mimo Prahu zničily naprosto přesné letecké údery i několik dálničních mostů, čímž způsobily kolaps dopravy přes území Čech. Částečně to vyvážila skutečnost, že se zahraniční dopravci začali již od minulého dne Čechám vyhýbat a mezinárodní provoz téměř ustal, ale i tak vznikl v Čechách těžký kolaps dopravy. Zejména když byly hlavní tahy zablokované tanky a obrněnými transportéry invazní armády a vojáci důkladně – a hlavně pomalu – prohlíželi každé vozidlo, zda není naložené trhavinami – ačkoliv se u Čechů nedali očekávat sebevražední atentátníci.

Obyvatelé Čech se vojákům nepostavili – až na zanedbatelné výjimky beztak neměli zbraně. Armáda České republiky nepodnikla bez svého vrchního velitele vůbec nic a většina důstojnického sboru se naopak na několika místech v Čechách přidala k uspořádání »vítání osvoboditelů«.

Narychlo aranžované vítání »osvoboditelů« těžce poznamenal incident v Plzni, kde vojáci po drobném nedorozumění a následující panice začali do vítajících občanů střílet. Nepříjemné na tom bylo, že šlo o jejich největší sympatizanty. Nebude ale problém svalit vinu na mimozemšťany, nebo to – jako obvykle – neutrálně nazvat »vedlejšími škodami«.

Americká námořní pěchota obsadila věznici na Borech. Mimozemšťané nedávno vyprázdnili věznice v Čechách, ale kriminalita zatím nepoklesla natolik, aby zůstaly dlouho prázdné. Američané vězně za jejich velkého jásotu osvobodili, aby mohli na uprázdněné místo zavírat zatčené příznivce mimozemšťanů. Příslušníci Military Police je začali v Plzni i po celém okolí houfně zatýkat. Totéž se odehrálo i v Praze na Pankráci, kde Američané vyhnali české vězeňské dozorce, převzali věznici do vlastní správy a hned ji začali zaplňovat zatčenými, většinou náhodně posbíranými po Praze.

Celkově se dala invaze vojsk NATO v Čechách zhodnotit jako naprosté vítězství. Armády již prvního dne obsadily a bez sebemenšího odporu ovládly všechna města. Členové velení NATO se ubytovali na Pražském Hradě místo záhadně zmizelého – podle okupačního televizního vysílání zbaběle uprchlého – prezidenta a vydali slavnostní provolání o úspěšném ukončení mise v Česku.

Byla to ale předčasná chvála. V té chvíli se totiž začala kolečka vojenské mašinerie zadrhávat.

Prvními zrnky písku v soukolí bylo záhadné zmizení vrchního velitelství NATO v Německu a ve Velké Británii – navzdory tomu, že byly krátce před invazí všechny složky včetně velitelství uvedeny do trvalé bojové pohotovosti.

Po prvních náletech záhadně zmizeli i vojenští letečtí dispečeři a obsluha leteckých radarů na území celého Německa. Letadla vracející se z náletů musela přistávat naslepo, naštěstí se projevila vysoká kvalita výcviku pilotů, takže nedošlo k žádné havárii. Jenže i piloti záhadně mizeli krátce po opuštění kabin svých letounů přímo před očima taktéž řídnoucího pozemního leteckého personálu. Ztráty zaznamenala i americká velitelství ve Spojených státech včetně velitelských bunkrů.

Z Bruselského sídla Evropské Unie záhadně zmizeli i všichni členové Komise pro koordinaci vojenských záležitostí. Tím se stala Evropská Unie po vojenské stránce zcela neoperativní.

Jakmile ztratilo akceschopnost velení armád NATO v Evropě, začali mizet vojáci okupačních jednotek. Na křižovatkách stály i nadále tanky – jenže bez posádek. Na provizorních letištích, stejně jako na stálých letištích v Německu, stály ztichlé bitevní helikoptéry i letadla bez pilotů. Nikdo jim nedoplňoval palivo, rakety ani munici, nikdo se k nim ani nepřiblížil. Letištní budovy byly prázdné, stejně jako okolní vojenské automobily, chyběly i strážní jednotky. Na místech posádek zůstávaly lístečky, oznamující, že za účast v loupežné válce hrozí účastníkům pět let nucených prací v Pekle – a kdo toho má na svědomí víc, toho postihnou tresty ještě přísnější. Za zabití mimo případy nutné sebeobrany hrozí dvacet let v Pekle nejen tomu, kdo zabíjel, ale i tomu, kdo dal ke střelbě rozkaz.

Jednotky druhého sledu a logistiky, které mezitím překročily hranice Čech se zásobami jídla, paliva a munice pro prvosledové jednotky, nacházely na označených místech jen opuštěnou bojovou techniku bez mužstva a bez velitelů. Češi zřejmě ani prázdné technice nedůvěřovali, vyhýbali se jí a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl někdo z nich se zmizením vojáků něco společného.

Nicméně bylo zjevnou skutečností, že statisíce vojáků – bez jediného výstřelu – zmizely.

Velitelé druhého sledu podávali chvatné rádiové zprávy nadřízeným, ale záhadné zmizení vojáků neměli čím vysvětlit. Všichni opakovali jen jedno slovo.

„Mimozemšťané!“

Již prvního dne po invazi se sešel obnovený český Parlament, aby odhlasoval podporu NATO při osvobozování Čech od mimozemšťanů.

Hlasování probíhalo pod dozorem americké Military Police, jejíž příslušníci v bílých přilbách a se zbraněmi v rukou obsadili všechny dveře jednacího sálu a postávali i podél zdí. Dohlíželi, aby zasedání nikdo nerušil, ale přitom také sledovali, jak kdo bude hlasovat. Zasedání dokumentoval televizní štáb Námořní pěchoty Spojených států s jakž takž česky mluvícím komentátorem, pořad vysílala přímým přenosem stanice Freedom – bývalá Prima.

V okamžiku, kdy se na výsledkové tabuli objevil výsledek hlasování, zavířil před televizními kamerami černý dým – nebo to tak aspoň vypadalo. Když se obraz televizních kamer opět vyjasnil, seděly na svých místech strnule jen dvě poslankyně, které se odvážně zdržely hlasování, zbytek sálu byl prázdný. Zmizeli nejen poslanci, ale i příslušníci americké Military Police. Na předsednickém stole se objevila cedule s nápisem. »Podle trestního zákona České republiky, kdo se proti vlastnímu lidu spojí s cizí mocností, spáchá zločin velezrady a odsuzuje se ke dvanácti letům odnětí svobody. Na tento zločin se nevztahuje žádná imunita. Trest bude vykonán v Pekle.«

Poslankyně seděly v šoku na svých místech, i když pracovníci televizního štábu již v panice vyběhli ze sálu, ačkoliv jim samotným nikdo nezkřivil ani vlásku.

Čechy opět zůstaly bez zákonodárců.

Ovšem ne na dlouho…

Šumícími chodbami věznice Pankrác procházeli chlapci s klíči, odemykali cely a pouštěli na svobodu vězně. Následovaly je mladé dívky a nabízely zájemcům velké obložené bagety a láhve se studeným čajem k zahnání žízně.

„Konec věznění!“ oznamovaly zvesela zadrženým. „Svoboda pro všechny!“

Někteří vězňové vybíhali na chodby, ale jiní seděli dál v celách se strnulým výrazem ve tváři – zjevně byli v šoku. Těm se dívky věnovaly nejvíc. Některé žádaly o spojení s jakýmsi střediskem a když se přímo před nimi objevilo okno podobné televizní obrazovce, domlouvaly se s nimi, co podniknou dál.

„Pošlete sem aspoň pět nosičů, některé lidi budeme muset vzít na léčení,“ hlásily.

„Je to tak vážné?“ zeptal se hlas ženy z obrazovky. „Teď jsme sem dostali třicet lidí z Plzně, jsou na tom dost špatně, většinou jsou v šoku po úrazu elektrickým proudem. Ti, co mohli mluvit, tvrdili, že do nich vojáci ten elektrický proud pouštěli úmyslně!“

„Tady jsou taky lidi v šoku,“ ujistila ji dívka. „Měli je v pařátech sotva den a podívejte se, co s nimi provedli! Tihle ani sami neodejdou!“

„Položte nám tam značky!“ požádala dívky naopak žena z obrazu.

Zdánlivě se nic nedělo, ale vzápětí se v cele zničeho nic objevil trochu starší muž, přistoupil k apaticky sedícímu vězni, shýbl se k němu, objal ho a zdvihl na nohy. Pak ale i s ním naráz zmizel. Namísto něho se objevil další, mladší chlap.

„Ne!“ vykřikl druhý vězeň. „Já nechci! Nechte mě!“

„Vrátíme tě, neboj se!“ uklidňoval ho chlap. „Jen si tě prohlédnou naši doktoři.“

Proti jeho vůli ho nadzvedl a zmizel s ním.

„Co tam s nimi děláte?“ zajímal se další vězeň, který vypadal aspoň trochu normálně.

„Trochu je dáme dohromady,“ ujistila ho dívka. „My jsme z Orizemě, víte? U nás se budou mít jako v lázních a až se trochu vzpamatují, vrátíme je domů.“

„A co kdyby chtěl někdo zůstat u vás?“ nadhodil osvobozený vězeň.

„Takovým u nás nabídneme azyl a přístřeší,“ usmála se dívka.

„Nemít tady v Praze rodinu, hned bych to vzal,“ vzdychl si.

„Vezměte to i s rodinou,“ navrhla mu dívka. „Kdybyste měl naše ovi, mohl byste požádat o azyl třeba hned.“

„Myslíte to rozpláclé vajíčko? To jsem měl, ale sebrali mi ho.“

„Chcete-li, tady máte jiné,“ podala mu dívka nový přístrojek. „Běžte domů k rodině, vyvolejte si úvodní stránku a podívejte se na položku »Žádost o azyl«.“

„Jak se to ale dělá?“ zarazil se vězeň. To už kolem nich byl celý houf dalších.

„Umíte zacházet s počítačem?“ zeptala se ho dívka.

„Ten mám doma,“ připustil.

„Když zvládnete počítač, zvládnete i ovi. Vyvolejte úvodní stránku a místo počítačové myši použijte ovi. Špička určuje směr, jen vás nesmí mást, že tlačítka fungují, ačkoliv nejsou vidět.“

Předvedla mu to na svém ovi, které se jí znenadání objevilo přímo v ruce. Ukázala všem, jak se vyvolá úvodní stránka a jak se z ní dá odbočovat do dalších. Přítomní potvrdili, že takhle by to zvládli také a další zájemci se hlásili o ovi.

„Tady máte,“ podávala dívka dalším.

Vzápětí se ale přihlásili další a dívka nestačila rozdávat.

„Odkud vlastně ty ovi berete?“ zeptal se jí podezíravě jeden z obdarovaných. „Vždyť s sebou nemáte žádnou tašku a kapsy také žádné nemáte!“

„U nás jen takhle natáhneme ruku – a máme co chceme,“ řekla dívka.

Natáhla ruku a na dlani se jí objevilo další ovi, které podala dalšímu zájemci.

„U vás! Ale tady jsme přece na Zemi!“ upozornil ji jemně obdarovaný.

„Na Zemi je to už také skoro připravené,“ přikývla. „Všechno zatím účinkuje jen pro nás, ale chystali jsme to i pro vás. Jenže bez zavedení Sedmera to nejde.“

„Proč je to tak zoufale závislé na Sedmeru?“ zeptal se kdosi.

„Získali jsme strašlivé zkušenosti se světem, kde Sedmero neuznávali,“ řekla dívka. „Lidé ze Země jsou schopni zneužít cokoliv a během krátké doby tam zahynulo několik tisíc lidí. Za tu dobu, co jsme na Zemi my, jsme stačili zavést jen pár drobností. Někomu jsme prodloužili život, někomu jsme pomohli i jinak – třeba jako vám. Ale dokud nepřijmete Sedmero, nemůžeme vám dát nic víc z toho, co máme. Věřte mi, nedopadlo by to dobře.“

„Aby čert vzal naši prodejnou vládu!“ ulevil si osvobozený. „Tohle všechno odmítat!“

„Vláda i s Parlamentem skřípou zuby v Pekle,“ usmála se smutně dívka. „To není náboženská představa, to je skutečnost. Ve vesmíru jsou světy podobné ráji – naše Orizemě je jedním z mnoha takových. Ale jsou tam i světy, které se plným právem nazývají Peklo.“

„A tam také žijí lidé?“

„Peklo používáme k izolaci darebáků, kteří si nezasluhují žít s ostatními,“ zamračila se. „Ale nemůžeme si dovolit příliš je přeplnit. Tento týden tam přibylo sto šedesát tisíc vojáků. Všichni, kdo vtrhli do Čech a s nimi i jejich velitelské štáby a zodpovědní politikové z okolních zemí, někteří až z Ameriky. Zasloužili si to – ale kdo je tam má teď hlídat?“

„Když se Francouzi rozhodovali o zřízení trestnice na Ďábelských ostrovech, ptal se tenkrát jeden politik druhého – kdo tam bude ty zločince hlídat?“ řekl kdosi. „Ještě větší darebáci, než jsou oni, dostal tenkrát odpověď!“

„To není řešení,“ ohlédla se po něm dívka. „Osvobodili jsme vězně z Guantánama a dali jsme jim možnost pomáhat nám napravit zločineckou soudní mafii Spojených států. Jenže to pochopili jako příležitost uplatnit »Oko za oko, zub za zub« – a začali Američany zabíjet. Ne že by pro svou pomstu likvidovali i nevinné, zabíjeli jen skutečné darebáky, ale i to bylo proti našim zásadám. My nezabíjíme ani vesmírné příšery, natož lidi, kteří se dají napravit.“

„Vy se snad pokoušíte napravovat i vrahy?“ nesouhlasil kdosi.

„Peklo napraví každého,“ přikývla dívka. „Ale nechme toho, zdržujete mě. Dneska chceme vyprázdnit celou tuhle věznici a nemůžeme se bavit v jediné cele na jednom patře!“

Zjednala si rukou ticho a vyšla opět na chodbu. Zběžně prohlédla další cely. Několik vězňů poslala na zotavenou na Orizem, ale nikde už se tak dlouho nezdržovala. I tak ji provázel neustále se zvětšující dav.

„Jděte teď domů!“ pobídla všechny. „Komu se zdá, že jeho pobyt v Čechách není bezpečný, může požádat o azyl u nás. Víte už jak, sami se rozhodněte. My tady končíme – věznice je prázdná. Doufám, že už nikdy tady nebudou zavíraní nevinní.“

„To bychom si přáli všichni,“ vzdychl si kdosi.

„To bude záležet i na vás,“ popíchla je.

V pořadí už třetí Parlament provázela při zasedání snadno pochopitelná nervozita.

Poslanci, opět nominovaní svými partajemi, se bázlivě rozhlíželi, kdy se kolem nich šustne něco podezřelého. Dvě generace partajních borců před nimi zmizely, v obou případech s výjimkou dvou poslankyň, které jediné zachovávaly klid s jednoduchým odůvodněním – kdo nekrade a nedělá žádné podrazy, toho ani peklo nechce.

Kdyby tak měli jejich víru všichni!

Kdosi si z poslankyň pokusil utahovat, že je peklo nechce, protože zrovna nevynikají krásou, ale dotčená poslankyně se na něho klidně otočila.

„Nepodáš křivého svědectví proti bližnímu svému – za to je půl roku v Pekle, pane kolego!“

Poslanec cosi zakoktal, ale viditelně zbledl a umlkl.

„No jo, ale jak máme vymýšlet zákony, když máme neustále někde za zády mimozemšťany?“ napadlo dalšího. „To je přece nepřípustný nátlak!“

„Asi budeme muset vymýšlet zákony, které nejsou v konfliktu se Sedmerem,“ podotkla klidně druhá původní poslankyně.

„Jenže sekretariát nás pak už nikdy nedá na kandidátku, když nebudeme dělat zákony podle přání lobbistů!“

„Stojíte zřejmě před osudnou volbou, páni kolegové,“ vzdychla si i poslankyně. „Buď budete plnit zadání partajního sekretariátu – a skončíte v Pekle. Nebo budete hlasovat pro takové zákony, aby byly pro lidi – a partaj vás napříště vyškrtne z kandidátek. Jenže budete naživu. Zvolte si podle své nátury, ale my dvě hlasujeme zásadně s příručkou o Sedmeru v ruce a podle svého svědomí. Na rozdíl od ostatních jsme tady přečkaly už dvě Sněmovny. Minule nám dokonce stačilo zdržet se hlasování. Buď budete uvažovat – a to vlastní hlavou – nebo si necháte pořád našeptávat od lobistů a sponzorů – a pak to parádně odnesete. Za ně – protože oni vás určitě přežijí.“

„To přece není spravedlivé!“ kohoutil se další.

„Spravedlnost – to je oč tu běží!“ ušklíbla se poslankyně. „Myslíte si, že stranické čachry byly někdy spravedlivé? A slib poslance přece nic neříká o službě lobbistům.“

„Ale bez partají se nedá dělat politika!“

„A bez lobbingu nejsou na politiku peníze!“ prořekl se druhý. Ještě že tu nebyli novináři, to by pro ně byla pastva!

„To je možné,“ připustila poslankyně. „Jako nezávislá to mám jednodušší a kolegyně za svoji malou partaj taky. Jsme vděčné, že jsme pro lobbisty nezajímavé a nevšímají si nás. A doufáme, že to tak i zůstane.“

„Nějak snadno ustupujete nátlaku mimozemšťanů!“ pokáral je další.

„Když si to v hlavě přeberete nezaujatě, dojde vám, že mimozemšťané po nás nechtějí nic, co by se nedalo splnit i bez nich. Když se podíváte na Sedmero, jsou to přece jen samé samozřejmosti, které by měli dodržovat všichni!“

„Jenže s těmi samozřejmostmi, jak jim říkáte, nadlouho nevystačíte!“

„Obávám se, že déle než ti, co si je mimozemšťané odnesli,“ podotkla poslankyně. „Jestli se skutečně všichni smaží v pekle, není jim co závidět.“

„Ale proč zrovna my?“ zaúpěl jiný. „Vždyť se to Sedmero nedá dodržovat! Nikdo na světě je nedodržuje – proč ale za to máme trpět jen my?“

„Trochu se nad tím zamyslete!“ vyzvala ho poslankyně. „Dojde vám, že se dodržovat dá. Plno lidí tak žilo dodneška a žijí dál. Nejsou všichni lidé na světě vrazi a zloději!“

„Ale ti zase nejsou v politice!“ namítl tlustý poslanec.

„Škoda!“ odsekla.

Večer poslal Standa Hynkovu partu do Prahy napravit, co se dá.

První byl na řadě Karlův most. Hynkovci vzali kus nepoškozeného mostu jako vzor, podle něhož nahradili zřícený oblouk. Pak už jen trochu začistili drobné nepřesnosti, takže část kamenů, zejména na kamenném zábradlí, vypadala trochu čerstvěji. Kameny brzy ztmavnou a pak se dá těžko poznat, která část mostu byla poškozená. Jedinou stopou zůstanou trosky mostu pod hladinou Vltavy.

U Jiráskova mostu to bylo horší. Byl v troskách od jednoho břehu k druhému, ale tam to hoši vyřešili jinak. Natáhli od jednoho břehu k druhému nosnou konstrukci z nejodolnější slitiny, jakou měly lizidy v paměti, zakotvili ji na obou březích a nanesli na ni vrstvu nahrazující vozovku. Nový most vypadal ze stran úplně jinak než starý, ale shora, z pohledu automobilistů, se nedalo na první pohled zjistit, v čem se nový most od starého liší.

Stejně tak nahradili most železniční. Tam byly největším problémem koleje, ale i to se během noci podařilo vyřešit. Do rána všechny mosty stály, jen vypadaly jinak – nejvíc se lišil železniční, kde typické železné oblouky nahradila rovná konstrukce jako u Jiráskova mostu.

Další noci nahradili Standovi hoši všechny zničené mosty v Čechách. Orizemšťané se sice trochu podivovali, proč nahrazovat mosty, když je rationy nepotřebují, ale Standa to označil jako příspěvek orizemšťanů Čechám.

„Armády NATO ničí, my stavíme,“ řekl Standa. „A kromě toho – sebereme našim vypečeným zastupitelům příležitost zašmelit miliony vydřené z lidí, které by jinak skončily v jejich kapsách.“

Tak to vzali i ostatní, kdo se na těchto stavbách podíleli. Jen kdosi poznamenal, že to poslanci zcela jistě označí za nepřípustné sebrání práce tisícům lidí.

„Uvidíme, jak to pochopí lidé,“ řekl Standa.

Další problém připravil Standovi a vlastně celé Radě Starších Břéťa Kovář z Pekla.

„Je mi líto, ale třetinu poslanců musím vrátit na Zem,“ oznámil. „Prakticky jde o všechny, kdo hlasovali pod řízením Sandišůtů. Nemůžeme je přece trestat za něco, co nemohli ovlivnit. Ovládaný člověk se nedokáže sám ani podrbat na nose!“

„Jenže právě ti strhli ostatní!“ namítal Standa.

„Strhli,“ připustil Břéťa. „Jenže to dělali pod vlivem Sandišůtů. Teprve ti druzí jednali sami za sebe a měli možnost své rozhodnutí pozměnit podle vlastní šedé kůry mozkové. Jejich chyba, že se dali strhnout. Sandišůti přece na svou stranu nezískali všechny! Dvě poslankyně se vzepřely a aspoň se zdržely hlasování, když už se neodvážily být proti. Všichni ostatní za sebe mohou zodpovídat, ty vám vezmu. Ale loutky Sandišůtů vzít nemohu, to by nebylo spravedlivé!“

„To bude problém, v Parlamentu už jsou za ně náhradníci,“ vzdychl si Standa.

„To není náš problém,“ upozornil ho jemně Břéťa. „To už nech na nich. Ti navrácení se možná ještě rádi sami vzdají mandátů, když si vzpomenou, jak s nimi Sandišůti cvičili.“

„Pochybuji, že se český poslanec vzdá dobrovolně koryta,“ opáčil Standa. „I když dobře ví, že tím upíše duši Sandišůtům!“

„Ale to už bude jejich problém,“ řekl Břéťa. „Neboj se, všichni budou vědět, že jsme je vrátili jen díky tomu, že neměli možnost jednat jinak. Teď už budou vědět, do čeho jdou a jestli zůstanou i nadále poslanci, riskují tím další ovládnutí Sandišůty, za které by už měli zodpovídat. Teď jim ale musíme uvěřit, že o tom předem nevěděli. Je to ostatně pravda.“

„No, to ale bude v Parlamentu mela!“ věštil Standa.

Právem.

V Českém Parlamentu nastala kuriózní situace.

Zhruba třetina poslanců se vrátila na svá místa, obsazená mezitím náhradníky, kteří se odmítli svých křesel vzdát, neboť již složili poslanecký slib a podle vlastního názoru se stali právoplatnými poslanci. Část jich byla přitom právníky, podepírali si to několika různými paragrafy včetně ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod i nálezu našeho Ústavního soudu, který již jednou zrušil předčasné volby a přiznal poslancům nezadatelné právo na nerušené čtyři roky mandátu.

Ti, kdo se vrátili, byli navíc podezřelí. Jak to, že se po únosu mimozemšťany vrátili? Co asi s nimi ti zákeřní mimozemšťané provedli? Nejsou teď v jejich službách? Čím se vlastně odlišují od těch, kdo v Pekle nedobrovolně zůstali?

Vrátivší se poslanci pochopitelně nemohli nikomu za žádnou cenu prozradit skutečný důvod svého odmítnutí Peklem. Dobře věděli, že jejich nevina spočívala jen v tom, že byli v době spáchání velezrady loutkami jiných mimozemšťanů. Možná by měli být rádi, že vypadli ze hry – jenže koryta jsou pro politiky stejně lákavá jako úplatky pro korupčníky nebo rum pro ožraly – a je hodně naivní očekávat, že už jsou tak zchlastaní, aby dalšího panáka čestně odmítli.

V Poslanecké sněmovně se rozpoutala nelítostná mocenská bitva o křesla. Jedni i druzí se své pravdy nemínili vzdát, právníci z poslanců dodávali oběma stranám barikády paragrafovou munici a právních názorů bylo více než všech dohromady. Korunou byl pěstní souboj dvou nejvášnivějších poslanců před televizními kamerami, který přítomné soukromé televize nadšeně snímaly.

Rozvášnění poslanci nakonec poslali policejní helikoptéru pro ústavní soudce, aby se dostavili a spory přímo na místě rozsoudili. Soudci byli po příletu obklopení davem rozvášněných poslanců a aby jim co nejrychleji vyhověli a nebyli přitom sami zlynčováni, navrhli jim pozměnit nepatrně ústavu a prostě zvýšit počet členů Poslanecké sněmovny, aby se dostalo na všechny.

Řešení se všem zalíbilo a všech dvě stě sedmdesát poslanců si změnu ústavy ústavní většinou odhlasovalo. Menší problém nastal, že se jich tolik do současného jednacího sálu nevešlo, ale to už nebyla tak velká překážka. Kdosi navrhl přesunout Poslaneckou sněmovnu do důstojnějších prostor Pražského Hradu a navrhl pro tento účel využít Vladislavský sál. Mělo se to stát ještě před zvolením nového prezidenta, aby proti tomu nemohl protestovat. Úpravy i s instalací hlasovacího zařízení svěřili bez zdlouhavého výběrového řízení firmě nového předsedy Poslanecké sněmovny a odklepli jí rovnou miliardu, hlavně aby to zvládla do týdne, což její přivolaný zástupce s jiskřícíma očima přislíbil. Aby ne, kšeft s tak úžasným vývarem by se mu jen tak nenaskytl.

Novější poslanci navíc navrhli – s odvoláním na dřívější nález Ústavního soudu – prodloužení současného volebního období, aby i oni mohli využít svůj ústavou zaručený čtyřletý mandát. Soudci Ústavního soudu jejich oprávněný požadavek na místě posvětili a v nové Poslanecké sněmovně tak zavládla všeobecná spokojenost.

Ani ústavní soudci neodešli s prázdnou a jak se zdálo, chmury na čele zůstaly pouze ministru financí, který jako jediný začal uvažovat, kde na to v hubeném rozpočtu vezme peníze. Nebylo však pochyb, že je najde, i kdyby měl opět ubrat důchodcům a zrušit i poslední zbytky podpory dětem.

O mimozemšťanech – jedněch i druhých – nepadla ani zmínka.

Jako kdyby se jich nikdo nebál…

Errata:

03.09.2021 16:39