Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vyrovnání

Na Orizemi o výsledcích tahanic v Poslanecké sněmovně věděli pochopitelně hned a vznikly tam z toho důvodu další spory.

Rada Starších konstatovala, že Parlament neplní veřejné funkce a zabývá se jen zajišťováním vlastních požitků na úkor občanů a je na místě ukončit jeho ničivé působení. Na to ani nebylo třeba vládu svrhávat – postačí zmenšit její vliv, aby nemohla škodit.

Orizemšťané by měli v Čechách pomoci především tam, kde stávající politici již delší dobu na celé čáře selhávali. Naštěstí disponovali proti Zemi neobvyklými prostředky, takže mohli škodlivé působení parlamentních bafuňářů více než nahradit.

Péče lizidů měla nesrovnatelně lepší výsledky než světově špičková zdravotní péče, kterou české zdravotnictví, napůl ochromené neuváženými reformami, už beztak delší dobu nenabízelo. Zhoubné nádory mizely rychleji a spolehlivěji než po zničujícím ozařování a chemoterapii, nejenže nezaručujících vyléčení, ale navíc katastrofálně poničících imunitní systém, takže člověk zemře na banální rýmu nebo na selhání životně důležitých orgánů. Lizidy dokázaly napravit i to, o čem se špičkové pozemské medicíně ani ve snu nezdálo. Místo předražených kloubních náhrad, za které měli lidé platit nekřesťansky vysoké sumy jako za nadstandard, lizidy lidem klouby léčily a stavěly je tak opět na vlastní nohy. Zmrzačeným začaly dorůstat i amputované končetiny, veškerá postižení mizela jako sníh na jaře a i lidé od narození slepí poprvé v životě prohlédli.

Byly s tím však spojené i nečekané problémy. Uzdravení ztráceli nárok na invalidní důchody a někteří úředníci je dokonce zažalovali z jejich podvodného vylákání a požadovali po nich vrácení všech vyplacených částek zpětně od samotného přiznání. Bylo to jistě nesmyslné, nicméně soudci i to museli rozhodovat a když se spojila bezcitnost úředníků s nespravedlností soudců, docházelo až k nepochopitelným tvrdostem.

Naštěstí neměly soudy pro většinu postižených dost exekutorů. Těch pár nově ustanovených drsňáků zdaleka na všechno nestačilo a navíc byli už ve výběru exekucí setsakra opatrní. Znali totiž stanovisko mimozemšťanů, uveřejněné v televizi OTV a šeptandou rychle rozšířené, že jakoukoliv nespravedlnost ztrestají stejně tvrdě, jako u předchozích exekutorů. A pokud byla pravda, co se také říkalo, že se tresty odbývají v pravém Pekle, rozmýšleli si to dobře i největší tvrďáci.

Přece jen – druhé ovi si nechali zničit nebo sami vyhodili jen hlupáci a také – pro jejich ničení chyběli i všeho schopní a ke všemu ochotní aktivisté…

Nejdůležitější bylo, že i přes neustálé ukrajování z lékařské péče nebyly se zdravotnictvím tak tíživé problémy jako dřív. A to i přes zoufalé akce lékařů, hromadně a manifestačně odcházejících za lepším bydlem do sousedních zemí, když zájem o ně doma – k jejich zděšení – rychle ustával.

Ordinace byly méně a méně navštěvované. Nejprve se to projevilo na venkově a v menších městech, ale postupně, jak tam mimozemští misionáři vyčerpali své možnosti a zamířili i do větších měst, ubývali lékařům pacienti i tam.

Některých lékařských oborů se to zdánlivě nedotklo. O porodnice byl zájem víceméně stálý, neubývalo pacientů ani na úrazových odděleních – ačkoliv se i tam podivuhodně zkracovala doba, po kterou museli být pacienti udržovaní při životě a léčení probíhalo neuvěřitelně bez komplikací.

Jiné lékařské obory ale jen tak skomíraly.

Nejhůře byly postižené nejdražší obory. Onkologie žila převážně jen z německých pacientů, přijímaných ochotně a za výhodnějších podmínek než v Německu, ale v Čechách jako by rakovina úplně vymizela. Postihovala už jen ty, kdo mimozemské aktivisty odmítali.

S podobnými potížemi se potýkaly i další obory. Jako kdyby v Čechách úplně zmizely některé nemoci. I lékárny pocítily katastrofální úbytky. Lidé – především venkované – si přestávali kupovat dokonce i nutné léky, jako inzulin na cukrovku a léky proti bolestem. Ubývalo pacientů, užívajících léky na vysoký krevní tlak. Mezi majiteli ovi se rychle šířil návod z televize OTV, jak si tlak pomocí ovi změřit snadno a rychle, precizněji než kupovanými tonometry – a že léky na vysoký krevní tlak nejsou tak nezbytné, jak jim lékaři až dosud tvrdili.

Nebylo to tím, že by jim lékaři lhali. Jen se lidé v tomto směru rychle zlepšovali.

Venkované jako první přestali kupovat i drahé dioptrické brýle. Měli zájem už jen o sluneční, jenže ty dostali levněji u Vietnamců – než se mezi lidmi rozšířilo, že jsou i v nabídce lizidů. Oční optikové hromadně krachovali a zavírali prodejny.

Katastrofa nastala i pro stomatology. Lidé k nim přestali chodit, neboť je přestaly trápit zuby. Pražáci ještě platili jako mourovatí za předražené plomby, můstky i zubní protézy, ale venkované už zřejmě zapomněli, co je to bolest zubů. I za vytržené zuby jim samovolně vyrůstaly třetí a někdy i čtvrté zuby. Ti informovanější věděli z televize OTV, že je to díky neviditelnému mimozemskému léčení a přestali chodit i na pravidelné prohlídky, kam naopak ze setrvačnosti docházeli ti pečlivější a opatrnější, aby se pokaždé dozvěděli jen osvobozující »V pořádku, další kontrola za půl roku!«

Pro zubaře to ale byla katastrofa a když ministr zdravotnictví vyhověl jejich nátlaku a prosadil zavedení nových regulačních poplatků za každou návštěvu u zubaře, dosáhl tím pravého opaku.

K zubařům přestali docházet i ti největší pečlivkové.

Nebýt občasných úrazů, živořily by nemocnice jen z porodnických oddělení. Jenže ani tento stav netrval dlouho.

Nepoučitelný ministr zdravotnictví vydal nový sazebník nekřesťansky zpoplatňující porody. V obšírném zdůvodnění uvedl, že je naprosto nezbytné, aby i matky přispívaly na chod nemocnic, kde dostávají světově špičkovou péči. Jediným důsledkem ale bylo, že se po Čechách rychle rozšířil další návod z televize OTV – jak snadno zvládnout domácí porod.

Nepomohlo ani soudní stíhání matek, které rodily doma. Ministr zdravotnictví na ně podal hromadnou žalobu pro ohrožování životů novorozeňat, jenže soudy žádné z nich nemohly prokázat, že se nesnažily dostat do porodnic a naopak, svědkové shodně potvrdili, že porod proběhl znenadání a tak rychle, že přivolaná záchranka dorazila až po všem. Většina matek navíc odmítla předraženou poporodní péči s odůvodněním, že se přece jedná o nadstandard, na který nemají peníze.

O nic ale nepřišly, komplikace zůstaly už jen v lékařských učebnicích.

Ránu z milosti dostalo české zdravotnictví dalším televizním návodem – jak udržet zraněného při životě prvních dvacet minut po úrazu, než se samovolně uzdraví.

Ministr zdravotnictví poté podal demisi.

Nikdo už ho nepotřeboval.

Zpočátku úspěšná invaze do České republiky se změnila v Pyrrhovo vítězství. Vojska NATO sice Čechy hladce a bez sebemenšího odporu obsadila, jenže následující záhadné zmizení dvou set tisíc vojáků, elitních pilotů a především štábů je úplně ochromilo. Přitom se proti vojákům nikdo z Čechů nepostavil a další sledy zachránily veškerou nepoškozenou bojovou techniku.

Problém nastal s lidmi. Záhadné zmizení celé invazní armády se prostě nedalo ututlat a když se v sousedních zemích rozkřiklo, že je to dílo mimozemšťanů, narazili verbíři nováčků na strach, odmítání a nezájem. Kdo by se odvážil postavit mimozemšťanům, když se tak snadno vypořádali se dvěma sty tisíci elitních vojáků? Do takové armády by se dal najmout jen šílenec. Asi by se někteří nechali zlákat výhodným žoldem, jenže na to zase v této chvíli Evropská unie neměla.

NATO doplnilo do opuštěné bojové techniky na území Čech vojáky druhého sledu a nechalo je hlídkovat. Narychlo vzniklé záložní velení zakázalo vojákům v Čechách střelbu s výjimkou nutné sebeobrany. Jak se zdálo, generálům kdosi dobře poradil jak velet, aby mimozemšťanům znemožnili zasahovat. Mimozemšťané sice pohrozili, že budou účast v dobyvačné válce tvrdě trestat, jenže druhý sled přišel do již dobyté země a neměl tedy na dobývání přímou účast. Jakoby někdo předem věděl, že mimozemšťané slovo neporuší…

Evropské unii to ale nestačilo. Evropská komise se rozhodla potrestat Čechy hospodářskými sankcemi, zastavením veškerých dotací a embargem českého zboží, dokud se nepodřídí Evropské unii, nevrátí všechny zajatce a prokazatelně se nezbaví mimozemšťanů.

To ale bylo nad síly české vlády – na mimozemšťany přece neměla sebemenší vliv. Jak měla vracet zajatce, když v Čechách žádní nebyli? Vládní vyjednavači se v Bruselu poníženě, ale marně snažili Evropskou komisi obměkčit.

„Zbavte se mimozemšťanů, uveďte zemi do stavu před jejich příchodem – a můžete se vrátit do Evropy!“ podmiňovali eurokomisaři ponížený návrat České republiky pod křídla Evropské unie. Všem bylo ale jasné, jak to dopadne – nesplnitelné požadavky to znemožňovaly, ustoupit by musela Evropská unie – a to už vůbec nevypadalo reálně.

Jenže uvést Českou republiku do stavu před příchodem mimozemšťanů nebylo vůbec snadné. Prozatímní vláda mimozemšťanů stihla za svého krátkého působení zrušit v Čechách armádu. Nová vláda si proto dala ambiciózní úkol – vytvořit novou, moderní armádu, schopnou podle požadavků spojeneckého velení operativního nasazení kdekoliv na světě. Potřebovala na to ale spoustu peněz, které v této chvíli neměly ani mnohem bohatší státy v sousedství.

Na rozdíl od rozumnějších – či snad pohodlnějších – sousedů by se v Čechách přihlásil do nové armády dostatek dobrodruhů, ochotných vyrazit do světa i na životu nebezpečné mise – ovšem jen budou-li dobře zaplacené. Ze sběrných surovin by se dala zachránit i většina zbraní a bojové techniky, neboť důstojníci, pověření jejich sešrotováním, tento úkol sabotovali a většina vojenského materiálu byla dosud netknutá. Problémem byly jen peníze, které nové české vládě zoufale chyběly. Pokusila se proto vyjednat s Evropskou unií dotace na znovuobnovení armády, kterou by pak mohla Evropská unie využít přednostně, jenže ani Evropská unie již neměla peněz nazbyt a kromě toho už Čechům příliš nedůvěřovala. Stát, který se v době vlády mimozemšťanů lehkovážně zbavil armády, nemohl ani pro příště zaručit, že se to nebude opakovat. Mohl by se pak pro evropské peníze změnit jen v bezednou černou díru.

Nebylo to poprvé, co Čechům jako vojákům někdo nedůvěřoval.

„Tschechische volk ist eine simulantenbande!“ hřměl už rakouský vojenský lékař ve Švejkovi.

Ani Hitler neměl o české vojáky zájem. Známý je výrok o Češích jako o smějících se bestiích. Ale i Slováci příliš často přebíhali k Rusům a na závěr proti Němcům dokonce otevřeně povstali.

Ani Rusové Čechům nevěřili, že opravdu chtějí jen zlepšit socialismus s lidskou tváří a svými tanky nesmyslnost takových reforem jen potvrdili.

Sousedním státům Evropské unie se zdálo výhodnější trvat na hospodářských sankcích proti Čechům. Byly přece účinné, většina českých podniků závislých na exportu byla donucena ukončit činnost a propustit zaměstnance. Pro zahraniční podniky by bylo zničení české konkurence vítané. Mohli by je pak pod cenou skoupit a i kdyby o ně neměly zájem, postačilo by jim vyplnit mezeru na českém trhu svými výrobky.

Ukázalo se ale, že v Čechách mezera na trhu nevznikla. Češi neměli o zahraniční zboží zájem. A majitelé zkrachovalých podniků je nehodlali prodávat. Zejména když šlo o podniky zahraničních vlastníků, kteří už teď převažovali. Ti sice propustili své zaměstnance jako první, ale počítali s tím, že je po skončení embarga přijmou zpátky – nezaměstnaní většinou přijmou i horší platy, jen aby se mohli vrátit do špatně placené práce.

Ukázalo se ale, že s opětným obnovením výroby to vůbec nebude jisté.

Nejhůř na tom byly automobilky, závislejší více než kdy jindy na exportu, neboť v Čechách nedokázaly ve srovnání s předešlými lety prodat ani tisícinu své produkce. Ti, kdo v Čechách ještě peníze měli, nakupovali spíš luxusní zahraniční auta dražších značek. Obyčejní Češi peníze neměli – nejen na nová auta, ale ani na benzín. Dalším hřebíčkem do rakve automobilismu v Čechách byl televizní pořad v OTV, kde se lidé dozvěděli, jak se dají používat mimozemské dopravní prostředky – rationy. Zatím jen nad územím České republiky – na tomto omezení Standa trval, aby mimo Čechy mohli o služby lizidů žádat jen Sandišůti, ale mělo to být dočasné a nikoho to příliš neomezovalo. Automobily se v Čechách změnily v dinosaury a venkované je již začali hromadně odhlašovat.

Hospodářské sankce se tak obrátily proti zahraničním majitelům českých automobilek. Bývalí manažeři se snažili mezi propuštěnými zaměstnanci zorganizovat nátlakové akce proti české vládě ve prospěch jejich bývalých bossů, ale mimozemští misionáři byli při jejich přesvědčování rychlejší a úspěšnější. Využili příležitosti a rozšířili mezi nimi ještě více ovládací čipy lizidů.

Obvykle stačilo zájemcům vysvětlit, co všechno tím získají. Úžasným magnetem byly hlavně mimozemská zdravotní péče, prodloužení věku a samovolná regenerace zubů, nabízené lizidy. Ani další výhody nebyly zanedbatelné a ztráta zaměstnání byla už jen poslední kapkou.

Většina Čechů byla bez práce již dlouho, ale klienti lizidů si nestěžovali ani když nedostávali žádné podpory z kolabujícího Úřadu sociálního zabezpečení. Lizidy dodávaly lidem předměty denní potřeby i většinu potravin, takže se obešli úplně bez peněz.

Standa se mohl soustředit na hlídání služeb lizidů mimo území Čech, kde o ně mohli požádat prakticky jen Sandišůti.

A Standa na ně trpělivě čekal.

Zatímco v Praze ve čtvrtích s luxusními drahými byty a rodinnými paláci nadále mimozemské misionáře ode dveří odháněli, v chudých čtvrtích je vítali jako vysvobození od lichvářských upírů.

Především šlo o čipy, zajišťující lidem zdraví a přímé ovládání lizidů. Lidé už pochopili, že zveličená varování mediamachrů jsou falešná propaganda. Čipy nikoho nezotročovaly, ale přinášely lidem mimozemské vymoženosti, o jakých se jim dosud ani nezdálo, počínaje tím nejdůležitějším – zdravím. Kdo je odmítl, platil i nadále čím dál víc za klasickou lékařskou péči, která přitom nikomu zdraví nezaručila. Ideologie tak mohla i zabíjet, aniž by si to oběti byť na okamžik připustily.

Materiální požadavky se většina lidí naučila zadávat lizidům i pomocí ovi, ale to nepřinášelo jistotu, neboť ztrátou ovi by o všechno přišli. Policisté je přitom začali opět zabavovat podle nového zákona, zakazujícího použití mimozemských prostředků, přijatého nově rozšířeným Parlamentem.

Zákona, který pětadevadesát procent Čechů nedodržovalo.

Zákona, jehož porušení se nedalo věrohodně prokázat, neboť lidé vybavení mimozemskými čipy ovi nepotřebovali a pokud si je schovávali, pak jen na památku. Mohli kdykoliv požádat o jiné, ale nač, když všechno šlo i bez nich? Čipy všechno zjednodušovaly. Kdo by odmítl mimozemskou zdravotní péči? Snad jen mentálně retardovaný člověk – anebo fanatik. Je pravda, tato dvě postižení se často doplňují, ačkoliv – fanatikem může být i nadprůměrně inteligentní zaslepenec.

Bohužel, i takoví se v Čechách našli… a to poměrně hojně… Tihle lidé si často i upřímně přejí, aby jejich vyvolená partaj vytvořila na Zemi ráj… a vytrvale ji podporují, ačkoliv sami den po dni na vlastní oči pozorují, jak dělá přesný opak…

Prokletím je, že svět ovládají mediamachři se svými vědeckými metodami, jak přesvědčovat o svých »pravdách«, i když bez uzardění lžou jako když tiskne. A lidé jim pořád a pořád věří…

Misionáři Orizemě se zpočátku soustřeďovali na ty nejpotřebnější. Začínali proto v léčebnách dlouhodobě nemocných lidí, odložených už jen na umření. Po jejich uzdravení přešli do nemocnic a věnovali se nemocným, pak přibrali zdravé nezaměstnané – a pak už je lidé zvali i do rodin, které ještě na dně nebyly. V Čechách se šeptanda šíří neuvěřitelnou rychlostí, lidé tak o mimozemských zázracích slyšeli buď od příbuzných, nebo od známých.

Kdo měl čip lizidů, měl všechno potřebné a nevadilo mu, když byl nezaměstnaný. Když se ale tito lidé obraceli na mimozemské misionáře s otázkou, co mají dělat, když je teď nikdo nezaměstná, dostávali obvykle jednoduchou radu.

»Najděte si něco obecně potřebného a dělejte to zadarmo.«

Někteří protáhli obličeje a takové – podle nich hraběcí – rady odmítli. Jiní je poslechli a začali zvelebovat okolí. Nebyl to jen obligátní úklid. Dobrovolníci postupně vyměnili veřejné osvětlení za mimozemské autonomní svítilny bez přívodů elektřiny, svítící podle skutečné potřeby. Chodníky s mimozemskými tepelnými panely po dešti rychle osychaly a zbavovaly se sněhu. Kdosi přišel za mimozemskými misionáři s návrhem vytvořit tepelné panely i na úpravu silnic, ale mimozemšťané byli proti – podle nich nebudou silnice vůbec potřebné a nemá tedy smysl je vylepšovat.

Vděčným tématem se naopak stalo zakládání parků a ovocných sadů. Jakmile se té možnosti chopili první dobrovolníci, rychle se to rozšířilo a sadaři měli nadlouho plné ruce práce.

Proti Orizemi byla nabídka lizidů na Zemi chudší. Standa jejich působení omezil na Českou republiku a navíc úmyslně zúžil seznam požadovatelných položek. Všude mimo Zem bylo normální požádat lizidy o celý obytný dům a ještě si lidé mohli vybrat z bohaté nabídky variant, jenže ty byly příliš exotické a přitahovaly by policisty, pátrající po mimozemských prostředcích. Standa povoloval jen nabídku stavebních materiálů. Misionáři obešli v každém městečku stavební firmy a předali jim je pod podmínkou snížení cen, aby bylo vlastní bydlení dostupné i pro nezaměstnané. Televize OTV uváděla i návody, umožňující svépomocnou stavbu z neklasických materiálů. Takto postavené domy se vzhledově nijak nelišily od dosavadních, ale měly některé nečekané vlastnosti, zejména tepelné, voduodpuzující a umožňující snadné následné úpravy.

Především ale byly nové domy nezávislé na vnějších zdrojích. Mimozemské světelné panely, umisťované obvykle na stropy, se obešly bez elektřiny, tepelné podlahové panely nepotřebovaly ani elektřinu, ani plyn. V bytech chyběly kuchyně. Lidé s čipy nepotřebovali sporáky ani ledničky – nač skladovat polotovary a vařit, když stačí požádat o hotové čerstvé jídlo? Nač používat starodávné radiopřijímače, když mohou mít televizi kdekoliv si vzpomenou, třeba i ve vaně?

Starousedlíci houfně odhlašovali drahou elektřinu a plyn a ze střech mizely satelitní antény.

Nejdražší položkou v Čechách zůstal stavební pozemek. Ale zatímco ceny parcel ve městech stoupaly, v menších městech a zejména na venkově klesaly. Získat stavební místo bylo ve vsích čím dál snadnější a proto se tam stavělo nejvíc. Ceny práce i materiálu u venkovských stavebních firem dovolovaly stavbu opravdu každému a ani svépomoci se při tom meze nekladly.

Z vesnic se ztrácely obchůdky a hospody. Dříve byly centrem vesnic hospody a kostely, dnes se zde stavěly kulturní domy, nezávislé na státních i soukromých médiích. Lidé jsou přece tvorové společenští a sedět celé dny doma každého brzy omrzí. Hospody sloužily tomuto účelu jen částečně – přece jen byly častěji cílem finančních kontrol. Staré vysloužilé sokolovny se konečně dočkaly důstojných nástupců. Mimozemská snadnost stavby se promítla do jejich velkorysosti. Byly v nich hospodské šenky i tělocvičny, bylo tam místo i na čítárny a divadelní kinosály, kde se nejčastěji promítaly exotické orizemské filmy, ale i zprávy televize OTV, která měla díky pravdivým zprávám i orizemským filmům nad ostatními výrazně navrch.

Orizemská televize nevysílala pevný program, ale přenášela pořady podle požadavků diváků. Interaktivní nabídka měla bohatý výběr a pořady nebyly rušené připitomělými reklamami. Byly v ní jen různé návody, ale zásadně je nikomu nevnucovala, zájemci si je museli podle potřeby vyhledat – pak ale – na rozdíl od reklam – dostávali podrobnější a hlavně pravdivé informace.

Lidé s orizemskými čipy, ačkoliv většinou nezaměstnaní a bez peněz, si žili poměrně slušně a především nezávisle na státu. Peníze nepotřebovali, ale nemohli je ani utrácet. Vesnické hospody a obchody by to zruinovalo, kdyby se jejich majitelé včas nepřipojili k ostatním a i oni nepřešli na orizemské čipy.

Se zrušenými hospodami a obchůdky ale přestaly téci do státní pokladny peníze. Odběr plynu a elektřiny klesl na vesnicích k nule a i distribuční společnosti odváděly z klesajícího zisku čím dál nižší daně. Ani nezaměstnaní neměli z čeho odvádět daně z příjmu a výnosy daní strmě klesaly.

V Čechách běžely ze všech podniků naplno jen elektrárny. Největší české odběratele – velké podniky – přivedlo embargo Evropské unie na mizinu, venkov neodebíral elektřinu vůbec a i do měst jí teklo čím dál méně, jenže embargo se vztahovalo jen na hmotné zboží a elektřina mohla dál proudit po drátech bez omezení. Vývoz elektřiny proto rychle stoupal a příjmy z něho držely zatím rozpočet České republiky nad vodou. Parlament musel ovšem i tak seškrtat, co se dalo.

Vláda se začala chovat podle hesla »Po nás potopa«.

Ministr zdravotnictví výhodně – hluboko pod cenou – prodal zahraničním zájemcům všechny nemocnice, neboť zisk jakž takž vykazovaly jen ty největší. Ministr dopravy také pod cenou prodal ztrátové České dráhy, ačkoliv je noví majitelé nehodlali dál provozovat. Vyvezli z Čech jen vagóny a lokomotivy, rozprodali je do sousedních zemí a v Čechách zůstaly prázdné koleje. Správa železnic rozprodala nádraží a pozemky pod tratěmi, generální ředitel s náměstky převedli výtěžek prodeje na svá soukromá konta v zahraničí a pak kvapně opustili republiku.

V Čechách po třech stoletích skončily železnice – až na pár vedlejších tratí, provozovaných nadšenci pro muzeální jízdy. Naši pilní sběrači kovů měli žně, o jakých se jim ani nezdálo. Nikdo je za krádeže nestíhal a osiřelé koleje, odpojené elektrické rozvody i kovová silniční svodidla mizely jako sníh na jaře – jenže to bylo asi naposled, rozkradené sítě nikdo neobnovoval.

Nejen železnice, silnice a elektrická síť, ale celý stát se čím dál rychleji rozpadal.

Úřad sociálního zabezpečení se zhroutil aniž by proti tomu lidé protestovali. Mnohamilionová armáda nezaměstnaných žila zdánlivě z ničeho – ve skutečnosti se jim dařilo lépe než v zaměstnání, jen to nešlo finančně ohodnotit. Bez zdanitelných příjmů zůstala většina venkovanů. Finanční úřady poukazovaly na to, že si žijí nad poměry dobře a chtěly je za to pokutovat, ale nemohly jim dokázat, že nějaké příjmy zatajují. Lidé se proti pokutám okamžitě odvolali, soudům nezbylo než jim dávat za pravdu a finanční úředníci to po prvních prohraných soudních případech raději vzdali.

Největším problémem lidí bez příjmů byly daně z nemovitostí. Neměli je z čeho platit a na to už čekali závistiví finanční úředníci s přichystanou bandou exekutorů. Šeptanda naštěstí rozšířila, že je poměrně schůdná cesta platit je z dávek v hmotné nouzi, o které se dalo ještě požádat. Tyto dávky by nestačily k zajištění života, ale daly se z nich zaplatit daně a zabránit tak hrozícím exekucím.

Daně z nemovitostí byly vlastně to poslední, co se ještě dalo z lidí vydřít.

Ministr financí se proto rozhodl prosadit v Parlamentu zákon o jejich podstatném zvýšení, ale tentokrát se proti němu lidé postavili tak rozhodně, že musel couvnout a daně ponechat. Půl milionu lidí se na Václavské náměstí v Praze ani nevešlo a požadovali tak hlasitě hlavu ministra financí, až mu nezbylo než vzkázat demonstrantům, že se alespoň tyto daně zvyšovat nebudou. Ve vládě chvíli uvažovali i o možnosti požádat okupační vojáky o rozehnání demonstrantů, telefonický rozhovor se styčným důstojníkem vojsk NATO jim ale vzal náladu úplně – velení NATO by v Čechách z obavy před mimozemšťany neriskovalo použití jakéhokoliv násilí.

Ministr financí to tedy bláhově zkusil kompenzovat zvýšením daní z pohonných hmot, jenže v Čechách už jezdil autem málokdo a vzduch nad venkovem stále častěji vířily zakázané rationy. Policie je neměla čím a jak stíhat, policisté proto udělali nejrozumnější věc, jakou mohli – zaujali k nim postoj mrtvého brouka. Tím víc se létání na rationech šířilo.

Embargo Evropské unie zasadilo skomírajícímu hospodářství České republiky smrtelnou ránu a většina podniků do měsíce zbankrotovala. Život se ale nezastavil, i když i malé živnosti jen tak skomíraly. Drobní pekaři, řezníci i majitelé stavebních firem své firmy drželi, ačkoliv většina jejich zákazníků odebírala zboží jen za symbolickou cenu. Vlastně už to nebyly živnosti, neboť majitelům neposkytovaly obživu. Tu měli zajištěnou prostřednictvím lizidů a podnikání podle hesla – Ni zisk, ni slávu – se ani nedalo říkat podnikání. Bez zisků ovšem neměli z čeho platit daně a kruh se opět uzavíral, ministerstvo financí od nich nedostalo ani korunu.

Katastrofou pro ministra financí bylo, když zahraniční ratingové agentury ohodnotily finanční stav České republiky jako naprosto nespolehlivý a zahraniční věřitelé přestali vládě půjčovat.

To už vláda rozdělovala ze všech sociálních dávek jen příspěvky v hmotné nouzi, které se jí celé obratem vracely do rozpočtu v podobě daní z nemovitostí. Od lidí jiné daně neplynuly, příjmy poskytoval jen vývoz elektřiny. Po odečtení bohatých prebend politiků – na ně si přece nikdy nedali sáhnout – zbývalo s bídou na hladové mzdy pro učitele, hasiče a policii. Žádný div, že se i učitelé i hasiči spolehli raději na mimozemšťany. Ať si vláda káže vodu – beztak sama pije víno.

Na ambiciózní plán obnovy moderní armády nezbyla ani koruna. Rozhněvaný ministr obrany podal na protest proti odložení tohoto plánu demisi, premiér ji přijal a po dlouhé a rozvleklé debatě v Parlamentu zrušil ministerstvo jako nepotřebné s tím, že si Česká republika vystačí s Policií.

Ta ale fungovala také jen ze setrvačnosti. Policisté už s hladovou, neustále snižovanou mzdou dávno nevystačili. Někteří včas pochopili, že zde kariéru neudělají a jak se říká, práskli do bot dříve než ministr financí zrušil odstupné. Zbylí – ti poctivější – se připojili k uživatelům mimozemských lizidů. Co tím riskovali? Vyhazov od Policie? Lizidy by je uživily lépe než žebrácké služné! Služba u Policie měla pro ně jedinou výhodu – konečně mohli poctivě zasahovat proti těm, kdo si pořád ještě neodvykli terorizovat své spoluobčany.

S takovými policisty se ale nedalo počítat pro rozhánění nespokojených občanů.

Moc české vlády i Parlamentu se neustále zužovala.

Errata:

03.09.2021 16:39