Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pozdrav z Orizemě

Standova komanda se ani po akci gufyrů nezastavila. Krátce poté Standovi hoši zlikvidovali nové velitelství NATO, tvořené nově jmenovanými nadanými mladými generály. Ačkoli se dalo čekat, že rozkaz k bombardování a zničení Čech dostali shora, naplňovalo to pro všechny zúčastněné definici válečného zločinu, i kdyby byli vázáni jakoukoliv přísahou. Likvidace štábu NATO kromě jiného znemožnila chystané a organizačně dobře připravené obsazení Čech aliančními vojsky. Čechy byly sice pusté, ale vojáci by tam nepochybně vjeli i do silné radiace, která by jim určitě neprospěla.

Druhým totálně vybíleným štábem bylo velitelství NORAD ve Spojených státech. Standa se na ně obrátil hned po velitelství NATO a tentokrát do akce zapojil i lizid, takže zničení štábu bylo ještě dokonalejší. Když Standovo komando Čejenskou horu opouštělo, nezůstala po tamním velitelství ani stopa. Skála hory byla jednolitá jako předtím, než generálové o vybudování tohoto centra rozhodli. Standovi hoši uvedli do původního stavu i okolí hory – zmizely všechny budovy, heliporty i asfaltové cesty. Podobně Standa likvidoval i staré poškozené lizidy – na jejich místě zůstala jen neporušená, kompaktní skála. Lizidy své staré poškozené předchůdce zničily a nové instalovaly na jiná místa, až na plánovaný v Čechách, který nahradily lizidem v Rumunsku pod Karpatami.

Mezinárodní situaci opanovala značná nervozita a nejistota. Zničené, radioaktivní Čechy byly až příliš ošklivou vizitkou vládnoucích kruhů. Byl to vřed ve středu Evropy, který se zahojit jen tak snadno nepodaří. Tím spíš, že se k tomu nikdo neměl.

Na Orizemi se mezitím stala pro Standu velká událost. Slávce se narodila pod dohledem doktora Hybeše holčička. Slávka jí dala jméno Růženka a za kmotra pozvala otce Mihoviče.

„Neměli bychom uspořádat oslavu na Zemi?“ zeptal se jí otec Mihovič u společného oběda.

„Ale kde?“ zakabonila se Slávka. „Dnes jsou přece Češi jen tady na Orizemi!“

„To se hodně mýlíš!“ nesouhlasil s ní otec Mihovič. „Jednak je po starém světě ještě hodně Čechů, nejvíc jich bude v Americe, ale najdeš je prakticky všude. Ale za druhé, oslavu bychom měli tak jako tak uspořádat u Standy, ne?“

„O tom mi ani nemluv!“ vybuchla Slávka. „Toho nechci vidět do konce života!“

Všichni zůstali jako opaření. Zvykli si v poslední době společně obědvat a večeřet v jídelně hradu Jukagyri III a scházeli se ve větším počtu než dříve. Kromě otce Mihoviče, Slávky a Standových rodičů se účastnili i doktor Hybeš, pan a paní Zadákovi se svými dvěma dcerkami ve věku deseti a dvanácti let a student Karel Kovanda, který v Čechách přišel o rodiče. Ti všichni ale dobře věděli o Standovi na Zemi a o jeho problémech s cestováním. Bylo logické, že když Standa na Orizem cestovat nemůže, měla by ho Slávka navštěvovat na Zemi. Co jí to najednou přelétlo přes nos?

„Co blázníš, Slávko?“ podíval se na ni i otec Mihovič udiveně.

„Nechci ho vidět do smrti smrťoucí!“ opakovala Slávka.

Teď už vyskočili všichni, ale otec Mihovič se naopak uklidnil.

„No dobře, nechceš ho vidět… nutit tě nikdo nebude. Ale poslyš, dozvěděli jsme se od gufyrů něco velice zajímavého a měli bychom to vyzkoušet. Potřebuji k tomu dobrovolníky. Nevadilo by ti účastnit se takových pokusů? Bylo by to pod dohledem Rady Starších a nemělo by to trvat dlouho.“

„Ale otče!“ postavila se proti němu paní Tvrzníková. „Snad byste do toho netahal i Slávku? To nemáte jiné dobrovolníky?“

„Budeme jich potřebovat víc,“ odvětil otec Mihovič vážně.

„V tom případě se hlásím taky!“ připojil se Karel Kovanda.

„Beru!“ přijal ho otec Mihovič. „Ale paní Jitko, nemusíte se o Slávku tak obávat. Nebude to nic nebezpečného, to bych jí ani nenavrhoval. Do nebezpečí přece ženy netaháme!“

„My se taky hlásíme!“ vyskočila ze židle Jituš i její sestra.

„Vy ještě nejste dospělé,“ odmítl je otec Mihovič rázně. „Vzal bych vás, ale i když to nebude nebezpečné, naše zásady překračovat nesmím. Prostě si ještě chvíli počkáte – a basta!“

„Vždyť jde jen o půl roku!“ zkusila to usmlouvat Lenka.

„Tak vás vezmu hned za půl roku,“ slíbil jí otec Mihovič. „Ale teď ne.“

„Nás nevezmeš, ale Slávku ano?“ čuřila se Jituš. „Podívej se na ni, vždyť je stokrát zdrchanější než my dvě!“

„Ale je už nějakou dobu plnoletá, jestli jste si toho nevšimly, slečny!“ ušklíbl se Karel, čímž si od obou dvojčat vysloužil jen pohrdavý úšklebek.

„To je sice pravda, ale Slávka není úplně v pořádku,“ zastala se snachy paní Tvrzníková. „Otče Mihoviči, styďte se! Máte vůbec srdce? Já vám ji na nějaké pokusy nedám!“

A postavila se mezi otce Mihoviče a Slávku. Ta se jen beze slova otočila a opustila jídelnu.

„Nedáš – nedáš,“ ustoupil paní Tvrzníkové otec Mihovič. „Potřebujeme kromě dobrovolníků i pár dobrovolnic. To jsem si nevymyslel, to je rozhodnutí Rady. Jen jsem nečekal, že mě zrovna vy odmítnete. Nevadí, seženeme jiné, beztak jich potřebujeme víc. Ale musím přiznat, zklamali jste mě, Tvrzníkovi!“

„Nabízím se místo Slávky!“ řekl rychle otec Tvrzník.

„Mužských dobrovolníků máme dost,“ řekl otec Mihovič. „Nebudu ti v tom bránit, Stanislave. Být vaše dcery o půl roku starší, vzal bych je taky. Jenže naše pravidla musím dodržovat jako první, to přece víš. Škoda!“

„Ale proč zrovna Slávka?“ chtěla vědět paní Tvrzníková.

Otec Mihovič se nejprve opatrně přesvědčil, že už je Slávka z doslechu, ale pak si neobvykle tvrdě vyjel na paní Tvrzníkovou.

„A vy jste si, proboha, nevšimli, jak nepochopitelně Slávka odmítla Standu? Vy jste se nedivili, jak se změnila? A chcete mi mermo mocí bránit napravit to?“

„No… je ještě vykolejená, to se snad dá pochopit…“ zarazila se paní Tvrzníková, ale snažila se sama si to honem nějak vysvětlit a omluvit.

„Houby vykolejená!“ odpálil ji otec Mihovič. „Pod vlivem Sandišůta! Standa na ten problém přišel právě včas! Jako kdyby tušil, že se to týká i jeho samotného!“

Vysvětlil jim co nejstručněji Standovu domněnku o post-hypnotických příkazech u lidí, kteří byli byť jen nakrátko pod přímým řízením Sandišůtů.

„Slávka nebyla pod vlivem Sandišůta dlouho,“ skončil. „Mohlo to být jen pár vteřin, ale i to mohlo stačit, aby jí vpravil do hlavy nějakou utkvělou představu, kterou ona teď provádí. Ten příkaz může znamenat jen odmítání Standy, ale může to být i něco horšího. Mohla by se například pokusit Standu zavraždit, až se s ním setká. A my se chceme pokusit právě tyhle post-hypnotické příkazy najít a pokud to půjde, i zneškodnit.“

Společnost u oběda v té chvíli vypadala jako přešlá mrazem. Věční smíškové Jituš s Lenkou byly jako pěny a všichni byli až nezvykle vážní.

„Tos' nám ale neřekl!“ bránila se paní Tvrzníková.

„Znáte mě snad dost dlouho, abyste mi mohli trochu víc věřit!“ vyčetl všem otec Mihovič. „Nebezpečné bylo odnášení lidí z Čech – to jsme každému včas řekli a jistě si pamatujete, jak rázně jsme odmítli všechny dobrovolnice, ženy i dívky. Proto nakonec v Čechách zahynuli jen poměrně mladí chlapci. Ale věděli do čeho půjdou a nebylo to marné – zachránili mnohanásobně víc lidí, takže jejich oběť měla smysl. Myslíte si, že bych Slávku lákal do něčeho opravdu nebezpečného?“

„Měl jsi nám to říci přímo!“ namítla paní Tvrzníková.

„Před Slávkou?“ vrtěl hlavou otec Mihovič. „Nechápete, že právě ona jako jediná nesmí předem nic vědět? A ne abyste jí to teď vyslepičili – tím myslím i vás dvě, Jituš a Lenko! Jestli si myslíte, že byste jí pomohli, byli byste na velkém omylu. Post-hypnotické příkazy se vědomým prozrazením jen utvrdí.“

„Dobře, ale co s ní chceš dělat?“ starala se paní Tvrzníková.

„Standa to navrhl jen obecně, musíme s tím ještě experimentovat,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Proč chcete experimentovat zrovna na Slávce?“ nesouhlasila paní Tvrzníková.

„Nebojte se, u ní rozhodně nezačneme,“ uklidňoval ji otec Mihovič. „Nejprve se pokusíme ty příkazy vyzkoušet, vyvolat a zjistit, jak působí. Pak přijdou na řadu pokusy o odstranění. Ale právě Slávka je zářným příkladem oběti, která ten příkaz v hlavě má a nutně ho potřebuje odstranit. Měla by se ale přihlásit sama a dobrovolně a neměla by předem vědět, oč vlastně jde. A vy se nebojte, že bych dovolil, aby jí někdo ublížil. Naopak – to už se stalo a my to chceme jen napravit.“

„To kdybychom věděli…“ začala paní Tvrzníková…

„Takže se domluvme!“ ukončil hovor otec Mihovič. „Já s tím přijdu znovu. Ne hned, ale až to budeme mít trochu oťukané. Ale pak se proti tomu takhle hloupě nepostavíte. Holky Jituš s Lenkou se mohou klidně opět nabídnout – já je stejně jako dneska odmítnu, v podmínkách je plnoletost a holky, nezlobte se na mě, tahle pravidla jsem nevymyslel, ale souhlasím s nimi.“

„To bys musel stihnout do půl roku, protože pak už budeme…“

„Neočekávám, že by náš výzkum trval tak dlouho,“ přerušil ji otec Mihovič. „Ten výzkum má dneska přednost. Nevíme, kdo všechno chodí po Orizemi se zasutým příkazem v hlavě škodit.“

„Už aby všechny ty problémy se Sandišůty skončily!“ vzdychl si i pan Tvrzník.

„Já bych naopak řekl, že to šlo velice rychle,“ usmál se trochu otec Mihovič. „Ještě před osmi lety se tvářili jako naši dobrodinci, kdo by čekal, že se projeví, jak se projevili? Nejprve Dzígvlegt, teď Čechy, jeden podraz větší než druhý. Věděli jsme, že s nimi není úplně všechno v pořádku, ale skutečnost překonala i nejhorší obavy. No – doufám, že tohle jsou už jen dozvuky…“

„Taky doufáme,“ vzdychl si pan Tvrzník.

Rozsáhlá výstavba nových domů v nejkrásnějších oblastech subtropických ostrovů Orizemě neunikla pozornosti jiných zdejších obyvatel. Na hrad Jukagyri III přiletěla delegace nespokojenců. Otec Mihovič se hned při jejich spatření kysele usmál, ale jako člen Rady Starších je vyslechl, aby jim nedal příležitost k ještě větším protestům.

Nespokojené vedl nedávno sesazený císař Ori-Afro-Americké republiky Muhammad Ritchie. Nebylo to poprvé, co se jim postavil do čela, s podivem bylo, že mu i po tolika trapasech opět dali důvěru. Nejenže ho nechali vést odboj proti Radě Starších Orizemě, ale přišli jeho požadavky jako věrný houf hlasitě podpořit. Téměř se ani nevešli na vstupní nádvoří Jukagyri.

Otec Mihovič je pozval dovnitř, ale vymínil si, že jich bude nanejvýš dvacet, jinak by se ani nevešli do jednacího sálu.

„Ten je pro nás přece dost velký!“ namítl sebevědomě Muhammad Ritchie. „My se tam nějak naskládáme! Jen pojďte všichni, boys!“

„Pak ale nebudete mít s kým jednat,“ upozornil ho vážně otec Mihovič. „Vy byste se tam jistě nějak vešli, ale pro Radu by tam místo nezůstalo. Chcete-li jednat, musíte mít s kým!“

Vůdce opravdu velkého houfu tím trochu zaskočil. Vzal si s sebou příliš velkou družinu a až teď mu došlo, že to asi přehnal.

„To by ale nesměla přijít celá ta vaše Rada Starších!“ vymiňoval si rychle.

„Tu ani tak narychlo neseženu,“ přikývl otec Mihovič. „Snad vám postačí, když jménem Rady Starších přijde jednat také asi dvacet členů. Dvacet na dvacet – nebo máte jiné představy?“

„Pak by nás mělo být aspoň čtyřicet!“ smlouval Ritchie. „Je nás tady přece víc než vás.“

„To bychom se nedomluvili,“ namítl otec Mihovič. „Dvacet na dvacet, to se ještě dá jednat. Pokud byste trvali na tom, že bude jednat celá vaše delegace, museli bychom se sejít na planině pod hradem. Ale klidně tam dojdeme, budete-li trvat na přesile.“

„Nebudeme, v sále to bude oukej,“ podvolil se Muhammad Ritchie.

Ve velkém sálu Jukagyri se pak sešlo po dvaceti zástupcích obou stran. Otec Mihovič povolal ty členy Rady Starších, kteří už měli s Ori-Afro-Američany zkušenosti z minula. Očekával jednání v podobném duchu jako už vícekrát a chtěl, aby nátlaku nespokojenců čelili zkušení členové Rady Starších.

Nemýlil se ani ve stylu, ani v očekávaných požadavcích.

„Chceme plnoprávné postavení na Orizemi!“ vyhlásil Muhammad Ritchie na úvod jednání. „Nechceme už, abyste s námi jednali jako s podřadnými! Bílí nejsou jediní lidé tady na Orizemi.“

„V čem vidíte jakou neplnoprávnost?“ zeptal se ho člen Rady Starších Manfréd Kunz.

„Chceme volební právo a zastoupení ve vaší Radě!“ požadoval rázně Ritchie.

„Volební právo…“ opakoval po něm Manfréd. „Na Orizemi máme jiný systém než na Zemi. Tady nejsou volby každou chvíli a do Rady Starších se přistupuje jinak než na základě hlasování lidí, kteří o její funkci nemají ani ponětí.“

„To je ale chyba!“ považoval to Ritchie za nahrávku na smeč. „Měli byste se nám už konečně přizpůsobit! Náš demokratický systém je nejpokrokovější na světě!“

„O vašem demokratickém systému máme dost závažné pochybnosti,“ opáčil klidně Manfréd. „Považujeme ho za nepřehledný a snadno korumpovatelný. Máte vůbec někdo zkušenosti s vaším systémem?“

„No přece všichni!“ vypjal hrdě hruď Ritchie. „Všichni jsme už měli příležitost volit!“

„Tak jsem to nemyslel,“ zavrtěl hlavou Manfréd. „Kdo z vás byl na Zemi ve vašem systému zvolený?“

„Na Zemi to nešlo,“ opáčil Ritchie, jako kdyby poučoval neznalého školáčka. „Ke zvolení na Zemi je potřeba hodně peněz.“

„Myslel jsem, že systém rozhodování by neměl být závislý na penězích,“ usmál se Manfréd. „Volební systém, který se bez peněz neobejde, není spravedlivý. Náš systém je prověřený časem, na Dzígvlegtu fungoval už v dobách, kdy na Zemi nebylo po vašem státu ani vidu, ani slechu.“

„Však už je zastaralý a měl být dávno nahrazený něčím modernějším!“ oponoval Ritchie.

„Modernějším ještě neznamená lepším,“ přidal se bývalý husita Jiří Kališník a podrbal se při tom v plnovousu. „Jak si představujete Radu Starších? Stejně jako Senát na Ažefkoji? I s císařem?“

Měl to být rýpanec. Na Ažefkoji se Ritchieho demokracie zvrhla v císařství, když se její první a jediný prezident prohlásil za císaře a jeho »demokraticky zvolený« Senát mu to nadšeně schválil. Jenže jemné rýpance byly pod rozlišovací schopností Muhammada Ritchieho. Nejspíš mu nedošlo, jak si ho Jirka Kališník dobírá.

„Na Ori-Afro-Americe jsme si spravedlivě zvolili Senát!“ prohlásil rezolutně. „Na Orizemi ho zavedeme také. Nemůžete nás pořád brát jako póvl, nechceme být věčně pouhými azylanty, chceme být konečně plnoprávnými občany. Je nejvyšší čas ukončit zdejší rasistickou nadvládu bílých!“

„Zřejmě jste si nevšimli, že se nedávno na Orizem přistěhovali další azylanti,“ pokusil se ho na nedávné změny jemně upozornit Jirka Kališník.

„Nic nemůže zastavit naše práva!“ řekl Ritchie. „Chceme na Orizemi spravedlivé a svobodné volby do nového Senátu a zvolit si svého prezidenta!“

„Nemělo by tak závažnou změnu odsouhlasit nejprve referendum?“ usmál se Jirka Kališník pod vousy. „Co kdybychom se zeptali všech lidí Orizemě, zda si takovou změnu vůbec přejí?“

„Jistě, jsem pro referendum!“ souhlasil neuváženě Ritchie. „Můžeme ho uspořádat třeba hned. Volby už jsme u nás připravili, referendum taky stihneme.“

„Poslyšte, nepořádáte snad volby už zase jen ve vašem distriktu?“ zeptal se ho otec Mihovič. „Jestli z voleb opět vyloučíte ostatní obyvatele Orizemě, budou nedemokratické a tedy neplatné!“

„Žádný problém,“ odvětil Ritchie. „Natištění potřebného počtu volebních lístků je maličkost, klidně mohou vaši lidé přijít k nám a odvolit to u nás. Máme tam všechno krásně přichystané, urny slavnostně vyzdobené a volební komise se třesou na sčítání hlasů. Těch pár tisíc hlasů od vašich lidí zvládnou levou rukou!“

„Ale jestli se nepletu, vy chcete, aby mohli volit i azylanti, ne?“ zeptal se ho Jirka Kališník.

„No jistě!“ ujistil ho Muhammad Ritchie. „Všichni si musí být rovni! Už žádné rozdělování lidí na plnohodnotné a podřadné!“

„Dobrá,“ přistoupil na to otec Mihovič. „Uspořádáme tedy referendum. Jen nevím, zda jste si všimli, kolik nových azylantů se na Orizem nedávno přistěhovalo.“

„I kdyby jich bylo deset tisíc, nemohou nás přehlasovat!“ mávl blahosklonně rukou Ritchie.

„Není jich deset tisíc, ale několik milionů,“ upozornil Ritchieho otec Mihovič. „Přestěhovali jsme na Orizem z Evropy celý národ. Byla to opravdu nouzová akce, kdybychom je sem nedostali, vaši krajané by je úplně vyhubili. I tak v Evropě spousta lidí zahynula.“

„V Evropě byla… válka?“ zarazil se Ritchie.

„Něco horšího než válka,“ řekl otec Mihovič. „Vaši krajané spáchali v Evropě bez vyhlášení války genocidu. Pokud vím, vyhlašováním válek se už dlouho nezdržují, dnes začínají války rovnou bombardováním.“

„Genocidu?“ vytřeštil Ritchie oči. „Naši?“

„Genocidu,“ potvrdil otec Mihovič. „Vaši krajané zničili atomovým bombardováním Čechy. Dnes je to jen spálená, radioaktivní země. Dozvěděli jsme se to krátce předtím, podařilo se nám pár milionů Čechů přenést do Orizemě. Kdo tam zůstal, zahynul. Zachránění Češi mají na Orizemi azyl a pokud jde o hlasování v referendu, jsme docela rádi, že jim přiznáváte rovnost s vámi, ačkoliv jsou tu kratší dobu.“

„Kolik že jich tady je?“ zalapal Ritchie po dechu.

„Jen pár milionů,“ ujistil ho Jirka Kališník. „Češi nebyli nikdy velký národ. Neměli obyvatel ani tolik, jako má dnes město New York, ale snažili jsme se přetáhnout je sem všechny. Bohužel se nám to nepodařilo a kdo zůstal v Čechách, změnil se v popel. Ale i tak je jich dnes na Orizemi pár milionů a jestli doufáte, že budou hlasovat s vámi, já bych o tom upřímně pochyboval.“

„Takže jste si sem přitáhli svoje lidi, abyste nás přehlasovali!“ vybuchl vztekle Ritchie. „To je přece jasný podraz na nás, černé!“

„Nepřenesli jsme je na Orizem, aby vás přehlasovali, ale abychom je zachránili,“ nesouhlasil otec Mihovič. „Ten přesun jsme ani nestihli dokončit a bombardování vaší armádou zahubilo nejen zbytek Čechů, ale i naše lidi. Na Orizemi je dnes smutek, spousta rodin při tom o někoho přišla.“

„Neměli jste se stavět naší armádě!“ odsekl Muhammad Ritchie.

„Vaše armáda neměla Čechy bombardovat,“ tvrdil naopak otec Mihovič. „Kdybychom aspoň některé Čechy nezachránili, byli by je na Zemi vyhubili. My takovému činu říkáme zločin genocidy a vyžadujeme tvrdé potrestání. V současné době jsme zlikvidovali celé velení NATO v Evropě, vaše velitelství v Cheyenne Mountain Complex a obě komory Kongresu Spojených států.“

„Vy jste šílenci!“ vybuchl Muhammad Ritchie. „Postavit se proti armádě Spojených států! To přece může jen šílenec!“

„Proč?“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Na Orizem vaše armáda nedosáhne, tady jsme před ní naprosto bezpeční. A proč bychom se nestavěli proti zločincům, kteří zabíjejí lidi po milionech?“

„Ale spousta z nás v té armádě sloužila!“ ujišťoval všechny Muhammad Ritchie. „Měl jsem u mariňáků hodnost seržanta!“

„Tady nejste ve službě na Zemi,“ připomněl mu otec Mihovič. „Na to byste se musel nejprve vrátit na Zem – jenže pak byste se už na Orizem nedostal. Jak říkám, armáda Spojených států sem nedosáhne, takže si z ní tady vrásky neděláme.“

„Takže jsme tu vlastně – v zajetí nepřátel naší vlasti!“ docházelo postupně Muhammadovi.

„Tak se to nedá nazývat,“ uklidňoval ho otec Mihovič. „Orizemě nemá zajatecký tábor. Nikdo vás tu nehlídá, nikdo vám nebrání v návratu domů. Poskytujeme vám jen azyl před nespravedlivými zákony vaší původní země. Teprve od chvíle, kdy se zřeknete občanství Spojených států a stanete se plnohodnotnými občany Orizemě, abyste se mohli zúčastnit zdejších voleb, až pak by se případné vaše akce na podporu vaší původní země staly velezradou Orizemě. To si ale musíte rozvážit sami.“

„Cože?“ vytřeštil oči Ritchie. „My že bychom se měli zřeknout našeho občanství?“

„Ale ovšem,“ přikývl nevzrušeně otec Mihovič. „Nechcete být přece zdejšími azylanty, chcete se stát našimi rovnocennými občany – jenže občan Orizemě nemůže být už z principu také občanem …řekněme trochu znepřátelené pozemské velmoci. Za koho má bojovat občan, který patří současně k oběma stranám konfliktu? To je přece neřešitelné dilema! Jediné jakž takž schůdné řešení je vzdát se jednoho nebo druhého. I v Bibli je přece psáno »Dvěma pánům nelze sloužit« a modloslužebník se nemůže považovat za služebníka Hospodina. Vy to neznáte?“

„Ale to přece úplně mění situaci!“ vybuchl Muhammad. „My se nechceme vzdávat občanství Spojených států! Víte vy vůbec, jakou práci to některým dalo, než je získali? Víte, kolik nás muselo kvůli tomu občanství sloužit v armádě? Zvlášť když přišli z Haiti nebo z Kuby?“

„Nás nezajímá, jak jste občanství Spojených států získali,“ usmál se otec Mihovič. „To je váš problém, ale když se chcete stát našimi občany, musíte se původního občanství zříci. U nás je to zákon a takový postup není ojedinělý ani na Zemi. Získání našeho občanství je naštěstí jednodušší. Stačí zřeknout se svého původního, stvrdit to podpisem přijímací listiny – a jste občanem Orizemě. Nemůžete být ale občanem žádného pozemského státu, to se vylučuje. Představte si, že si ponecháte obojí občanství a Spojené státy vyhlásí oficiálně válku Orizemi! To byste měli teprve problém! Kdo by zůstal u nás, spáchal by velezradu Spojených států – a pokud vím, za tu je za války trest smrti. Kdybyste naopak vlastenecky vstoupili do armády Spojených států, byla by to velezrada Orizemě – nevyberete si, tak či tak jednu stranu vždycky zradíte a ta vás potom plným právem potrestá.“

„To si raději ponecháme jen občanství Spojených států!“ odsekl Muhammad.

„Potom tady zůstanete pouhými azylanty,“ pokrčil rameny otec Mihovič. „Volební právo patří všude ve vesmíru jen právoplatným občanům. Ale jako azylanti se tu máte lépe než zajatci. Jistěže musíte dodržovat i naše zákony, ale dodržování Sedmera je velice jednoduché, na to si každý rychle zvykne. S tím by neměly být problémy.“

„Zase to Sedmero!“ otřásl se Ritchie. „Už od nás zmizelo několik dobrých chlapců a co jsme se dozvěděli? Že porušili Sedmero a jsou v Pekle! Z toho by jeden vyletěl z kůže! Že prý se vrátí, až si to tam odpracují! A to jste nám vysvětlovali, jak je nemravné používat vězně jako otroky!“

„Ale my opravdu vězně nepoužíváme jako otroky!“ ozval se ihned otec Mihovič. „Vězňové v Pekle nepracují pro nikoho, jen pro sebe. Nikdo jejich práci nevyužívá – proto také dělají samé nesmyslné práce, tahají a rozbíjejí kameny, staví z nich úplně zbytečné pahorky, dřou jako koně, ale nikdo z jejich práce nebohatne – a proto nikoho zbytečně do Pekla neposíláme. Nesmyslná práce v Pekle slouží jen jako trest za zločiny, ne aby někdo na práci vězňů vydělával.“

„To je ještě větší nesmysl než u nás!“ vrčel Ritchie. „Radši bych se vrátil k nám do kriminálu, než sedět tady a pořád se hlídat, aby člověk ani omylem neporušil to vaše Sedmero!“

„Kdybyste se opravdu chtěl vrátit do Spojených států – anebo kamkoliv jinam na Zemi – stačí se zmínit a můžete si vybrat, kam chcete,“ usmál se trochu smutně otec Mihovič.

Ritchie by nadskočil radostí, ale hned zase zvadl.

„No jo, jenže to je na nic,“ řekl zklamaně. „Když u nás vyjdete z kriminálu, neseženete práci, za chvíli začnete krást a zase se tam vrátíte. A to vás z krimu vyšoupnou aspoň s pár dolary v kapse, což je sice za veškerou vězeňskou otročinu směšné, ale bez nich byste museli krást hned první den. Vy tady peníze ani neznáte.“

„To neznamená, že se vrátíte na Zem s prázdnou kapsou,“ opáčil otec Mihovič. „Nemáme sice peníze, ale kdo nás požádá o návrat, dostane něco do začátku, aby nemusel krást. Nám nevadí, když odsud odejde s plnou kapsou zlatých mincí, jako by na Zemi objevil poklad. Nebo si odnese sáček přírodního zlata, jako kdyby v horách objevil zlaté ložisko. Mělo by to do začátku stačit, ale pak už to bude záležet jen na něm – kdo od nás odejde, přestane nás zajímat.“

„To by nebylo marné,“ zajiskřily Ritchiemu oči. „Jenže – vy přece chcete zavádět Sedmero i na Zemi. To by si člověk nevybral.“

„Nevybral,“ přikývl otec Mihovič. „Jednou to zavedeme i na Zemi, jenže to podle všeho bude trvat dlouho. Když to stihneme za pět set let, bude to úspěch. Zrovna teď se nám to na takových třicet let zaseklo a ve Spojených státech to nejspíš půjde nejpomaleji. My ale máme času dost.“

„Času dost…“ vrčel Ritchie. „Víte, na Orizemi si jeden připadá jako v ráji. Nic se tu neděje, jen nuda, nuda a samá nuda. Nemáte tu pořádný chlast, aby to člověk zapil, o jiných požitcích ani nemluvě. Kdo to má vydržet? Rozhodně nám netvrďte, že by to nešlo opatřit. V Ori-Afro-Americké republice jsme měli všeho dost, chlastu i drog, proč to tam šlo a tady ne?“

„Vy jste si zřejmě nevšimli, že se tady nudíte prakticky už jen vy?“ zeptal se ho otec Mihovič. „Kdo se zabývá něčím užitečným, nepotřebuje ani škodlivé drogy, ani chlast a nenudí se. Tady na Orizemi je pořád co dělat.“

„Ale zadarmo to přece nikoho nebaví!“

„Pravda, nemáme tu peníze, ani je nepotřebujeme. Přitom se tu lidé baví i zadarmo a nemusí jen chlastat, hulit, píchat si heroin a šňupat koks. Což takhle najít si něco jiného, užitečného?“

„Vždyť se tady nic jiného dělat nedá!“ řekl s opovržením Ritchie. „Nejsou tu žádné pořádné zábavní podniky, není tady ani jeden bar, nic!“

„Chybí vám zábava?“ zeptal se ho otec Mihovič. „Není to tím, že jste ji ani nehledali? Proč si nějaký zábavní podnik nepostavíte? Proč jen čekáte, až co vám kdo nabídne? Zkuste se zamyslet, co by se tady dalo vylepšit a bylo by to ve vašich silách.“

„To si máme sami stavět i hospody?“

„Je to přece jednoduché!“ ujistil ho otec Mihovič. „Na Ažefkoji jste si stavěli sami domy, co vám brání stavět si je i tady?“

„To uměli jen někteří,“ vysvětloval mu Ritchie. „A ti tady nic stavět nechtějí, že už má každý všechno, co potřebuje.“

„A co kdybyste je přesvědčili, že by bylo dobré postavit si nějaké kulturní centrum?“

„Když… není tu taková svoboda jako na Ori-Afro-Americe!“ stěžoval si Ritchie. „Nemůžete tady nikoho pořádně popadnout pod krkem! Celá moje bývalá ochranka je v Pekle, nikdo tu nesmí druhému ani natrhnout obočí, natož zlomit ruku.“

„Jistě, tady se obvykle přesvědčuje po dobrém!“ navrhl mu bezelstně otec Mihovič.

„Já nikoho prosit nebudu!“ utrhl se Ritchie. „To se radši vrátím na Zem, do zlatých Spojených států! Tady to nemá cenu! Dáte mi na cestu to zlato? A kolik?“

„Budete-li na tom trvat, prosím!“ vzdychl si otec Mihovič. „Ale doufám, že si to ještě pořádně promyslíte. Na Zemi byste zahozené příležitosti pozdě litoval.“

„Lituju jedině ztracenýho času tady!“ odsekl Ritchie.

„Víte co?“ řekl otec Mihovič. „Raději to shrneme. Za prvé: občanem Orizemě se stane jedině ten, kdo se svého původního občanství zřekne. Žádné výjimky nejsou a nebudou. Za druhé: kdo se chce bavit, musí si zábavu najít sám. Času má tady každý dost a nouze je pojem naprosto neznámý. Poradil bych vám, podívejte se, jak se baví jiní. Za třetí: komu se na Orizemi nelíbí, smí se kdykoliv vrátit na Zem, dokonce si může vybrat, kam to má být a dostane od nás něco do začátku. Dolary to nebudou, protože tady žádné nemáme, může to být jedině něco cenného – ale na zlato na Zemi slyší skoro každý. Na druhé straně ať potom nebrečí, že se sem nevrátí. Stačí vám to shrnutí?“

„No, nic moc!“ odfrkl si Ritchie.

„Ale probrali jsme všechno,“ řekl spokojeně i Jirka Kališník. „Tak to teď takhle předejte těm venku a potažmo i ostatním svým voličům, aby všichni věděli, co tady mohou očekávat. Stačí?“

„Když nic jinýho nemáte…“

„Nemáme,“ odvětil otec Mihovič.

„No tak si to půjdeme rozmyslet!“ ušklíbl se Muhammad Ritchie. „Jdeme, boys!“

A delegace hrdě vyšla ze sálu.

Přestěhování téměř všech Ori-Afro-Američanů zpátky do Spojených států byla mnohem kratší záležitost, než oni sami očekávali. Když přišli za Radou Starších s požadavkem o kolektivní návrat, možná aspoň někteří z nich vskrytu doufali, že je budou orizemšťané přemlouvat, aby to nedělali. Místo toho dostal každý mapu Spojených států, na které měli vyznačit místo, kam by se chtěl vrátit.

Někteří vzdorovitě prohlásili, že se nechtějí vrátit do Států, ale jinam. Dostali ale mapu světa, aby si vybrali jiný cíl. Většinou ovšem i na ní označili Spojené státy – byli tam přece jen víc doma.

Pak následoval přenos do vytouženého domova. Každý z repatriantů dostal na cestu batoh s náhradním oblečením, v jehož kapse byl váček s dvěma kilogramy zlata. Někteří si zlato přáli ve tvaru středověkých španělských mincí, jiní dávali přednost přírodním nuggetům. Všichni si pečlivě zkontrolovali, zda je dostali ve správné formě a váze – a všichni při jeho spatření úplně zapomněli na poslední pochyby o správnosti tak ukvapeného návratu. Vrátí se přece jako boháči, Spojené státy jim budou ležet u nohou a jistě je přivítají otevřenou náručí svých barů a heren! Kdo by pak ještě litoval ztrátu zdejších nudných ostrovů?

Orizemšťané je pak odnášeli na zvolená místa. Většinu jich přenesli nad ránem, kolem třetí až šesté hodiny Washingtonského času, jiní chtěli být nenápadnější za většího provozu odpoledne.

Orizemští dobrovolníci stačili přenést všechny během jediného dne. Z celé populace azylantů zůstala na Orizemi jen dvacítka nejchytřejších – ti, kdo si spočítali, na jak dlouho jim u nich doma vystačí sáček zlata a došli k závěru, že je to nevýhodná výměna. Kromě toho byli spíš ochotní zvelebovat svůj život na Orizemi. Nenásledovali proto své horkokrevné kolegy, zavřeli se ve svých domech a až druhého dne přišli všichni na hrad Jukagyri.

„Vy tady žijete už dlouho – napovězte nám, jak to děláte!“ žádali otce Mihoviče.

Ten se nejprve zamyslel. Těchhle dvacet nepřišlo s ultimativními požadavky, ale s prosbou o radu, jak by měli žít dál na Orizemi. Znamenalo to, že si uvědomují marnost svého dosavadního života a rádi by s tím udělali něco kladného. Tak jako stovka jiných před nimi, kteří utekli z jejich prvního ráje – Ori-Afro-Amerického císařství Muhammada Ritchieho.

„Měl bych pro vás radu,“ řekl po chvilce. „Uvítal bych, kdybyste se rozhodli opustit americký způsob života a přizpůsobit se poměrům na Orizemi. Nemyslím, že to je nemožné, před vámi už to skoro tři sta lidí dokázalo. Měli byste se víc přiblížit zdejším lidem. Zůstanete-li ve svých domech, budete mít pořád před očima jen rozpadající se domky vašich spoluobčanů, kteří se rozhodli vrátit. Bylo to jejich rozhodnutí, ale podle mého názoru hodně nešťastné. Co po nich na Orizemi zůstalo? Prázdné, rozpadající se domy. To není povzbuzující prostředí. Nejlépe byste udělali, kdybyste je teď opustili a přestěhovali se mezi starousedlíky. Zkuste se přeptat v některých zdejších osadách nebo městečkách, zda by vás nepřijali za sousedy. Nechte si ukázat, kde by vám doporučili postavit si domy a přestěhujte se tam. Ale předem počítejte, nebude to snadné. Postavení domu je ve zdejších podmínkách až příliš jednoduché, ale stát se dobrými sousedy už tak snadné není. Řekl bych, že to ani neumíte. Zdejší sousedé se víc setkávají, jejich děti si spolu hrají – ale netvoří žádné gangy, ani drogové party.“

„Tady už nějací Američané žijí?“ zachytil ten náznak černý mluvčí skupinky.

„Ano, ti co utekli z Ritchieho císařství,“ přikývl otec Mihovič. „Rozptýlili jsme je mezi námi starousedlíky a zdá se, že mezi nás docela zapadli. Musíte si ovšem uvědomit, že angličtina v tomto světě není jazyk velmocenský, ale menšinový. Znamená to naučit se řeč lidí svých nových sousedů, abyste se od nich nevyloučili. V současné době je na Orizemi nejvíc Čechů, ale máme tu i oblasti osídlené Rusy, Poláky, Němci a Francouzi. Ke komu se přistěhujete, těm se přizpůsobte.“

„Slyšeli jsme, že je tady většina rasistů,“ namítl černoch. „K těm bychom za sousedy nechtěli. Nechceme být zase jen trpění.“

„Tím vás strašil císař Muhammad Ritchie, že?“ usmál se otec Mihovič. „Ti, kdo uprchli z jeho císařství, se mezi zdejšími uchytili většinou slušně. Jen osm z nich se pak chtělo vrátit do Spojených států – a i ti tam šli spíš ze stesku po svých příbuzných.“

„Vy tu žádnou větší komunitu Američanů nemáte?“

„Nemáme,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. „A ani bych vám nedoporučoval, abyste si nějakou vytvářeli. Alespoň ne hned. Do dneška jste tu vlastní americkou enklávu měli – a jak dopadla? Byly s vámi jen problémy. Vy ani na Zemi neumíte žít pospolitě. Vaše krédo bylo odjakživa – každý ať se stará sám o sebe. Dařilo se vám dokonce vyvážet váš sobecký styl života i do Evropy. Tady ale lidé nejsou takoví sobci, tady žijí pěkně pospolitě.“

„Jako u nás Číňani?“

„U vás v Americe když chce nějaká komunita žít pospolu, musí se od zbytku Ameriky oddělit. Daří se to jen náboženským nebo etnickým menšinám, ale i ty pak žijí odděleně od ostatních – a to není dobře. Proto jsem pro pokus – připojte se ke zdejším lidem a až od nich převezmete zdejší styl života, pak – řekněme po deseti nebo raději po padesáti letech – si tu vytvořte vlastní americkou enklávu. Jenže to už se naučíte žít mezi lidmi a ne jen každý pro sebe.“

„Americký způsob života ale vždycky vytvářel silné a úspěšné jedince!“ namítl černoch.

„Ano, silné, úspěšné, ale také bezohledné, nelítostné a dravé jedince,“ souhlasil otec Mihovič. „Byla to poměrně dobrá průprava pro průzkumníky, rangery, schopné přežít v drsných podmínkách. A také pro pozdější milionáře, velkozloděje a lichváře. Americkou dravost potřebují k přežití i naši průzkumníci, kteří rozšiřují naše poznání okolních vesmírů. My jsme se zbraní zřekli, průzkumníci je mají a občas je i používají. Dravost je pro ně výhodná, ale na druhé straně je krutě znevýhodňuje v normálním životě. Oni se už ani neumějí pohybovat mezi lidmi a Kosmický Průzkum je pro ně jediné uplatnění. Ano, máme i průzkumníky, ačkoliv je – vlastně nepotřebujeme.“

„Rozšiřují přece vaše poznání okolních vesmírů…“ namítl černoch.

„Rozšiřují poznání nekonečnosti vesmírů,“ přikývl otec Mihovič. „My ale nechceme využívat tisíce okolních světů, když nevyužíváme plně ani naši známou vesmírnou oblast. K čemu by vedla exploze lidstva do všech vesmírů, když neumíme pořádně žít ani na naší rodné Zemi? Myslíte si, že by bylo správné vyvážet do vesmírů sobeckou dravost a bezohlednost? Ba ne, my se musíme naučit žít sami jako rozumné bytosti a pak teprve se smíme opatrně rozšiřovat. Pěkně pokorně a s citem, abychom se nestali zkázou a prokletím, jako Sandišůti.“

„Sandišůti? Kdo je to?“

„Vesmírné bytosti, které donedávna vládly na Zemi,“ řekl otec Mihovič. „Možná právě jim vděčíte za vaši americkou dravost – tyhle bytosti si několik desítek tisíc let upravovaly lidi ke svým záměrům – jenže dělaly z lidí otroky. Bezohledné, dravé, ale přitom neuvěřitelně poslušné otroky.“

„To snad nejde dohromady, nebo ano?“

„Jde to dohromady,“ ujistil ho otec Mihovič. „Jistě si dobře pamatujete, jak jste byli poslušní vůči bankám a ostatním vydřiduchům – a přitom bezohlední k okolním národům.“

„Ale ty banky přece patřily lidem a řídili je lidé!“

„Jistě – jenže i to byli otroci Sandišůtů – poslušní nahoru a bezohlední dolů. Otroci Sandišůtů byli vždycky poslušní svých pánů a bezohlední k ostatním. Takové je Sandišůti potřebovali.“

„Ale tak to bylo vždycky na celém světě,“ namítl černoch.

„Sandišůtům se to dařilo rozšířit skoro po celém světě,“ přikývl otec Mihovič. „Ale nebylo to ani vždycky, ani na celém světě. Jen byli v tomto směru dost úspěšní, to se jim musí přiznat.“

„Ale my jsme se necítili jako otroci! Byli jsme přece nejsvobodnější na světě!“

„Nejlepší otroci jsou takoví, kteří si myslí, že jsou svobodní,“ usmál se smutně otec Mihovič. „Cítili jste se svobodní, i když vás na letištích svlékali do naha a zabavovali vám všechno, co by se dalo chápat jako zbraně. Cítili jste se svobodní, i když proti vám vedli nespravedlivá soudní řízení a cítili jste se svobodní i jako otroci ve vězení. I tam jste byli nejsvobodnější na světě, že?“

Černoch mlčel. Co na to mohl říci, když i jeho orizemšťané osvobodili z amerického vězení, kde byl nevinně – jen aby ho mohl soukromý majitel věznice využívat jako pracovníka bez nároků na odměnu. A i když byl předtím na svobodě, pak svobodně platil daně, aby mohla jeho nejsilnější armáda světa svobodně bombardovat každého, koho se vládcům ve Washingtonu – anebo ještě spíš jejich politickým a finančním loutkovodičům zachtělo.

„Člověk přece nikdy nemůže být absolutně svobodný,“ připustil po chvilce. „To se ukázalo i na Ori-Afro-Americe. Tam jsme prý byli absolutně svobodní, jenže i tam se nakonec ukázalo, že svoboda byla jen pro jednoho – pro císaře. Už ani jeho garda nebyla úplně svobodná.“

„My tady máme Sedmero,“ řekl otec Mihovič. „To nám jako zákony stačí.“

„To by se přece dalo dodržovat,“ připustil černoch.

„Tak je dodržujte,“ doporučil mu otec Mihovič. „Zkuste se přizpůsobit některé zdejší skupině – schválně neříkám národu – a když vás přijmou a bude to vyhovovat i vám, budete se na Orizemi cítit brzy doma. A pak uvidíte!“

„My to tedy zkusíme,“ slíbil to za všechny.

Errata:

03.09.2021 16:39