Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výměna

Orizemšťané se po záchraně Čechů a potrestání největších viníků vrátili domů a Standa osaměl. Zůstal na Zemi coby poslední Čech – nepočítáme-li Čechoameričany, Čechorusy, Čechofrancouze a Sudeťáky, které vlastně za Čechy počítat nemůžeme, neboť dávno patří do jiných, často Čechům nepřátelských národů.

Jak to říkal nedávno otec Mihovič? Dvěma pánům nelze sloužit a modloslužebník se nemůže považovat za věrného služebníka Hospodinova, i kdyby to o sobě hrdě prohlašoval.

Standa ve své pevnosti pod spálenými Čechami několik dní přemýšlel. Kam se všechno zvrtlo? Čechy přece chtěli považovat za prubířský kámen a podle toho, jak v nich uspějí, měli pokračovat jinde. Teď to ovšem vypadá, že v Čechách dostali pořádně na frak a v okolních státech orizemšťany nenávidí jako příčinu neuvěřitelné zkázy. Média, vlastněná a řízená pomocníky Sandišůtů, všechno překroutila a teď bude ještě těžší přesvědčit svět o pravém stavu věcí. Dodnes většina lidí považuje za jediného, nebo aspoň největšího viníka v bývalé Jugoslávii Srby, ačkoliv byli napadenou obětí a ne zlými fašisty, za jaké je stále označují, zatímco barbarské bombardování jejich škol a nemocnic bylo podle nich aktem humanity!

Svět Sandišůtů je převrácený. Oběti vydávají za agresory, bombardéry za mírové holubice. Ekologové hlasují pro další používání střel s ochuzeným uranem a organizace, vydávající se drze za humanitární, podporují přednostně gaunery. Tohle se bude muset změnit – a možná jako první.

Za těch pár dní neudělal nic. Potřeboval si to nejprve sám promyslet. Jen když do Čech vlétlo další bezpilotní letadlo na obhlídku úspěšnosti bombardování, poslal tam v rationu kamaráda Hynka, aby dron nemilosrdně poslal k zemi. Oni ještě nějaké mají? Jen ať je použijí – nebude jich škoda.

Až tam vjedou vojáci ve svých obrněných vozidlech, daleko nedojedou, umiňoval si. Udělali jste z Čech smrtící zónu, bude taková i pro vás. I když orizemšťané své protivníky nezabíjejí a jako trest jim stačí pobyt v Pekle – ovšem v mnoha případech až tisíciletý.

Standův podzemní palác se teď podobal strašidelnému zámku. Zdánlivě se v něm nic nezměnilo, ale jako kdyby v něm teď obcházely miliony duchů posledních obětí v Čechách.

Teď jsou ale na tahu orizemšťané. Na počty je jich mizivě a nějakou dobu nemohou počítat ani s čerstvě přestěhovanými Čechy, ale disponují technologiemi několika mimozemských civilizací a to by jim mělo dodávat optimismus, že to zvládnou.

Nebude to ale snadné. Ve spálených Čechách zůstal poslední Čech – Standa. Má to skoro jako vyhnanství na pustém ostrově – navíc obklopeném žraloky. Nebude to mít snadné, ale vydržet by se tu snad dalo. Nemůže ale sedět nečinně v doupěti jako jezevec. Jezevec to má snadné – přejde si do zimního spánku a neví o světě, ale člověk to má složitější.

Co teď? Může si zdejší činnost rozvrhnout na několik bodů.

Otec Mihovič prosadil v Radě Starších zásadu, aby Čechy zůstaly neosídlené, dokud radiace na zamořeném území neklesne na bezpečnou úroveň. Po zkušenostech z Japonska by to mělo trvat třicet až padesát let – a po celou dobu bude nutné bránit je před nájezdy sousedů. Prázdné území v centru Evropy bude cenné a sousedé by je ochotně a rychle osídlili, ale Rada Starších Orizemě se rozhodla nedovolit jim to. Jednak by mocipáni klidně nahnali nic netušící lidi i do radiace, jednak by později Čechům úplně znemožnili návrat. Od samého začátku tu byla i možnost ponechat Čechy definitivně na Orizemi, ale tím by zpřetrhali vazby se Zemí, které si dosud všechny národnosti na Dzígvlegtu, Hjöwiltu i na Orizemi uchovávaly. Ačkoliv to nikdo nevyslovil, měly staré vlasti pro obyvatele Orizemě velkou cenu a nemínili se jich vzdát. Už na Dzígvlegtu lidé počítali s návratem na Zem, jakkoliv to tam nevypadalo nadějně. Nevzdávali to ani Lučané, jejichž nárůdek se mezitím rozplynul a promísil s bývalými nepřáteli. Lidé se na Orizemi snadno zabydlí, ale zůstane v nich stesk po původním domově – a ačkoliv se dnes nikdo nemá kam vrátit, neboť z obydlí zůstaly v lepším případě spáleniště a v horším případě ani stopy, bude obnova Čech jistě na pořadí jednání, jakmile to jen bude možné.

Druhou možností, jak se na Zemi zabavit, by bylo sondovat sousedy. Také u nich jsou u moci vládnoucí vrstvy Sandišůtských pohůnků, ale obyčejní lidé bývají rozumnější než jejich politici a dá se s nimi vycházet v dobrém – klasickým příkladem jsou poměrně dobré vztahy mezi národnostmi na Orizemi a dříve i na Dzígvlegtu. O největší objevy a vynálezy se svorně dělí všichni. Francouzi, Němci, Rakušané, Švédové, Poláci, Češi – až po Rusy. Na Orizemi se nikdy nikdo necítil nadřazený ostatním. Proč by se tak nemohli chovat lidé i na Zemi?

Třetí možnou činností na spálené Zemi by bylo vylepšování čehokoliv – lizidů, aglomna, ale třeba i Spojení nebo rationů. Možností je plno a každá činnost může být užitečná.

A taky by měl uvažovat o dětském koutku. Teď to možná nemá smysl, ale až Slávku dostanou na Orizemi z post-hypnotického podrazu Sandišůtů, Slávka ho jistě ráda navštíví i s Růženkou – vždyť ji ještě neviděl! Sandišůti ho okradli o možnost být se Slávkou a i teď ho každým okamžikem okrádají o nejkrásnější chvíle s jeho holčičkou!

No, jiní dopadli ještě hůř. Zamrzel se sám na sebe, co si to dovoluje litovat se, když tolik lidí přišlo o životy, ti na tom byli určitě hůř. Jenže těm už nikdo život nevrátí a je úkolem dne nefňukat nad tím, co se nedá napravit, ale napravit všechno, co se ještě napravit dá.

Takže – dětský koutek. Až sem Slávka s Růženkou dorazí, musí být všechno připravené.

Jdeme na to!

Znovuobjevení dronů nad Čechami byl neklamný příznak toho, že se pohrobci Sandišůtů ještě nevzdali a mají dost prostředků, schopných zasahovat kdekoliv na světě.

Standa si i na druhý dron pozval Hynka Darzu, ale nejprve, dřív než ho Hynek opět poslal k zemi, si dal práci vysledovat, odkud se řídí. Jakmile to zjistil, vymazal z oblohy osmnáct družic, které se na tom podílely, a pak postupoval až do řídícího střediska, odkud Hynkovo komando odneslo všechny operátory, zabývající se jejich řízením. Než je předal Břéťovi Kovářovi do Pekla, zjistil, kdo jim velí a odkud dostávají rozkazy. Pak vybral i jejich velitelství a přibral k tomu i školitele, kteří operátory dronů školili – ze vzpomínek operátorů se dozvěděl, že je školili s ostrou municí na nic netušících, úplně nevinných lidech na různých místech světa. Břéťa je tedy převzal jako další v pořadí.

Soud v Pekle ani nestačil zasedat a dostával další a další přírůstky, přičemž nejkratším trestem bylo pět let v Pekle za účast na loupežné válce – což byly všechny války posledních dvou století.

Speciální Standovo komando dostalo za úkol převzít některé zdlouhavé soudní případy z různých míst světa, zejména kde se jednalo o zločiny proti lidskosti. Jako první se Standa rozhodl vzít případy Mezinárodnímu soudu v Haagu – už kvůli častému podezření na jeho zaujatost. To se brzy potvrdilo – nejenže se dramaticky rozšířily řady obviněných, ale do Pekla se nedobrovolně odebrala i většina soudců, obžalovaných z porušení Sedmera v bodě »Nepodáš křivého svědectví«. Vzhledem k jejich vysokému postavení a tím vyšší nebezpečnosti zločinů dostali mnohem vyšší tresty, než jaké čekaly na obyčejné falešné svědky – ačkoliv ani ti neunikli beztrestně.

Zejména konflikt v Jugoslávii znamenal obrovské přírůstky trestanců v Pekle. Standovi nestačilo předat Břéťovi do Pekla přímé vrahy, ale řady obviněných se rozšiřovaly téměř geometrickou řadou. Kde dosavadní soudy jednaly příliš jednostranně, tam to Standova komanda rozvinula do šíře. Spolu se skutečnými bojovníky se dostalo i na ty, kdo válku jen z pozadí vyprovokovali. Do Pekla se kromě oslavovaných válečných hrdinů dostali i dodavatelé a pašeráci zbraní ze sousedních zemí, kde dnes spokojeně žili jako vážení a na jugoslávském konfliktu nesmírně zbohatlí podnikatelé. Jenže ani to nebylo všechno a Standa se nezastavil ani u majitelů zbrojních firem, podílejících se na vyzbrojování všech stran konfliktu. Jakmile zjistil, že i oni dostali k těmto krokům nepřímý návod od zástupců světových bank, pustil se směle i do nich.

Čtení vzpomínek, kterého se kdysi orizemšťané štítili a obávali jako hrozícího zla, se změnilo v nástroj skutečné spravedlnosti. Ano, mohlo by se stát nástrojem zla – a v rukou Sandišůtů nejspíš takovým nástrojem bylo. Ale dokud se používalo ve prospěch spravedlnosti, byl to nástroj nesmírně silný a spolehlivý.

Standa se několikrát dlouze zamýšlel nad oprávněností jeho používání. Často teď musel číst vzpomínky nevinných – obětí i svědků. Zpočátku to vnímal jako velikou vinu, později už žádnou vinu necítil. Říkal si, dokud toho nezneužije, neměl by se ani on obávat, že se to jednou obrátí proti němu. Musel se ale striktně držet toho, že ze vzpomínek nevinných použije jen nezaujaté svědectví proti skutečným viníkům a všechno ostatní okamžitě zapomene – což při čtení vzpomínek tak jako tak nastávalo. Říkal si, že je to podobné lékařskému tajemství. To se také smí použít k léčení, ale stejně jako lékař nesmí těchto získaných informací použít v neprospěch svých klientů, tak ani on nesmí zneužít ničeho, co se dozví a co nesouvisí se zločiny.

Čtení vzpomínek se do jisté míry podobá zpovědi – až na dva velké rozdíly. Zpověď je vždy dobrovolná – zpovídající přizná jen co sám přiznat chce. A zpovědník nic z toho nesmí použít, ani proti zpovídanému, ani proti nikomu jinému, ani když se dozví o skutečných zločinech. Jako nástroj proti zločinu je zpověď naprosto neúčinná, zatímco čtení vzpomínek je v tomto směru neuvěřitelně silný nástroj. Moderní kriminalistika má vysoce pokročilé a účinné metody, ale žádná se nemůže měřit se čtením vzpomínek.

Jediným hrozícím problémem se pomalu ale jistě stávalo Peklo.

„Stando, neblázni!“ varoval kolegu Vědoucí Pekla Břéťa Kovář. „Peklo není nafukovací! Máme tu pro hříšníky jen omezené využitelné plochy! Velká část Pekla je pokrytá divokými sopkami, tam nemůžeme umístit ani ty největší grázly! Nepřežili by ani den!“

„Já vím,“ připustil Standa. „Poslyš, nemohl by ses domluvit s gufyry? Že by od tebe aspoň na čas převzali pár tisíc nejtěžších darebáků? Když neznají préto, nic by jim neprozradili ani kdyby chtěli. Mezitím buď vyprší části hříšníků trest a oni ti uvolní místa, nebo se Peklo trochu stabilizuje – je přece mladší a od katastrofy na něm uplynulo méně času.“

„Nevím, nevím,“ pochyboval Břéťa. „Nejmenší tresty jsou půl roku, ale takových tu máme jen pár, ti mnoho místa neuvolní. Zato velkých grázlů je tu plno – v každé válce velice rychle narůstají počty mrtvých a to nese s sebou nejtěžší tresty. Jenže ty nejtěžší zločince nemohu gufyrům vydat, už by nám je nevrátili. Víš přece, jak trvají na zpopelnění po deseti tisíci letech!“

„Takových tam snad nemáš tolik!“ vzdychl si Standa.

„Tys je nepočítal, že?“ ušklíbl se Břéťa. „Viníků válek je na Zemi tolik, že by se nevešli ani do Prahy. Spočti je, od velitelů vraždících jednotek přes štáby až po politiky – protočí se ti panenky.“

„Tak jim zkus nabídnout aspoň ty menší grázlíky!“ slevil Standa.

„Zkusím to – ale nevím, nevím…“

„Gufyrů se neboj, ti jsou spravedliví!“

„Zkusím to,“ opakoval Břéťa.

Gufyrové se množství hříšníků nejprve podivovali, ale přebírali je ochotně. Uznali, že Peklo je mladší a nebude ještě pár tisíciletí rovnocenné nejstaršímu Adu. Zřejmě si přečetli vzpomínky všech, koho jim Břéťa Kovář předal, protože se brzy v poměrech na Zemi vyznali skoro stejně jako Standova parta i Břéťa a jeho dozorci, kteří Standovi občas vypomáhali.

„Není jich na vás příliš mnoho?“ ptali se občas Břéťi s očividnou snahou vypomoci.

„Zvládneme je,“ ujišťoval je Břéťa.

„Tušili jsme, že to na Zemi nebude v pořádku, ale ne že to bude takový svinčík,“ přiznávali gufyrové. „Co tady Sandišůti vyváděli, to se nikde v našich vesmírech nedělo. A přitom nám zničili tolik světů! Tvrdili, že jsou tak zkažené, že se nedají napravit – ale co sami vyváděli na Zemi, to se s tím vůbec nedalo srovnávat!“

„Přitom jsme je dlouho považovali za dobrodince,“ vzdychl si Břéťa.

„Občas nám posílali hříšníky,“ připomínali mu gufyrové. „Lichváře, zloděje a podvodníky, často dokonce i soudce, ale nikdy nebylo z jejich vzpomínek zřejmé, jak hluboce je zločin na Zemi prorostlý. Vždycky budili dojem ojedinělých černých ovcí.“

„Nejspíš vám i tyhle hříšníky pečlivě vybírali,“ snažil se to vysvětlit Břéťa. „Posílali vám jen menší ryby, které se na jejich zvrhlém systému jen samy přiživovaly, ale neměly přehled o tom, jak je doopravdy zakořeněný. Sandišůti si zřejmě dávali pozor, aby vám ani náhodou neposlali skutečné kmotry. Tak to přece dělali i na Zemi. Kdykoliv se provalila nějaká korupční aféra a lidé se začali bouřit, odkázali je na oficiální vyšetřovatele. A ti si samozřejmě dávali na čas, obvykle tvrdě semleli pár úředníčků, ale skutečné viníky obcházeli uctivým obloukem. Mohli lidem předhodit i ministry, ale oni si dobré loutky schovávali – obvykle jim po aféře ještě ústy zprofanovaného prezidenta vřele poděkovali – a přesunuli je do nového teplého místečka a k novému plnému korytu.“

„Tak proto tak zuřili, když jsme se vaší pomocí pokusili získat necenzurované hříšníky!“ řekl gufyr. „Divili jsme se, co u nich vyvolalo takovou zuřivost! A oni se báli, že se od nich dozvíme pravý rozsah jejich působení na lidi Země!“

„V tom jste ale podrazili i vy nás,“ vyčetl mu Břéťa. „Vy jste přece v té době dobře věděli, co jsou Sandišůti zač! Kdybyste nás seznámili s pravým stavem věcí, my bychom spořádaně couvli a Sandišůti by neměli nejmenší důvod zničit Dzígvlegt.“

„Kdybychom vám naznačili pravý stav věcí, Sandišůti by se to dozvěděli a zkázu Dzígvlegtu by ještě více urychlili,“ namítl gufyr. „Bylo třeba, abyste si mysleli, jak jsou Sandišůti dobří. To vás do jisté míry před nimi chránilo. Jakmile jste je trochu prohlédli a postavili se jim na odpor, vyvolali jste nechtěně jejich ničivou reakci…“

„…přitom naprosto neúměrnou a zločinnou,“ doplnil ho rychle Břéťa. „A vy jste pro nás ani prstem nehnuli, ačkoliv jste mohli. Neříkejte, že byste při vašem urychlení nedokázali i na poslední chvíli většinu lidí z Dzígvlegtu zachránit.“

„Kam bychom vás ale dali?“ zeptal se ho gufyr. „Oni by vás brzy objevili a ještě by to odnesl nějaký další, úplně nevinný svět.“

„Prostě jste jim, jako vždycky, ustoupili,“ shrnul to Břéťa. „A nás jste jim předhodili, aby si na nás vybili vztek.“

„Neměli jsme jinou možnost,“ přiznal gufyr. „Dělali si všude, co chtěli. Kdybychom měli již od začátku přístup k jejich světům, bylo by to určitě jiné.“

„Byli byste je zničili hned po jejich zničení Adu?“

„Nejspíš ne,“ nesouhlasil gufyr. „Hned od počátku si na nás netroufali. Jakmile zjistili, že nás mají v hrsti, začali být drzejší a drzejší.“

„Dobře – ale jedno jsme nepochopili,“ pokusil se Břéťa obrátit směr hovoru. „Proč se vlastně Sandišůti chovali, jak se chovali? Proč zotročovali lidi, proč se stavěli i proti vám? Vždyť měli od vás lizidy a díky nim všeho dost!“

„To zatím nevíme ani my,“ odvětil gufyr nerozhodně. „Ale taky nás to zajímá.“

„Bylo by dobré, kdybyste se to dozvěděli,“ popíchl je Břéťa. „Už proto, aby se to nemohlo už nikdy zopakovat. Aby v některém světě nevyrostla další civilizace, podobná Sandišůtům.“

„Zjišťujeme to,“ ujistil ho gufyr.

Fritz Pilz občas Standu navštěvoval, i když jen virtuálně. Každého na Orizemi zajímalo, jak se věci na Zemi vyvíjejí, ale Fritz Pilz to měl díky přátelství se Standou z první ruky.

V jednom rozhovoru ho ale opravdu překvapil.

„Poslyš, Stando, co kdybychom se na čas vyměnili?“ zeptal se ho znenadání.

„To přece nejde!“ namítl Standa. „Já se nesmím objevit na Orizemi a ty na Zemi.“

„Ale šlo by to,“ nedal se Fritz. „Když teď odletím na Vulnarmho, kde jsme úspěšně uspořádali první setkání Vědoucích, nebo na jiný svět bez lizidů, mohl bys přeskočit na Orizem a já bych pak od tebe převzal Zemi. Nemyslím natrvalo, jen na čas. Ty by sis na Orizemi odpočinul a přišel bys na jiné myšlenky. Slávka teď potřebuje pomoc s Růženkou a tobě by to taky prospělo. Užij si v klidu rodiny a až budeš chtít, vyměníme se zpátky, natrvalo ti Zem sebrat nechci. Já nikde žádné závazky nemám, takže to mám ještě jednodušší. Ostatně si myslím, že bychom si my Vědoucí mohli a měli naše světy občas – a třeba i na pár let – prohodit, bylo by to tak lepší. Vezmi si Břéťu, proč má věčně strážit v Pekle darebáky? Občasná změna může být lepší pro všechny, nejen pro Břéťu.“

„Vybrali jsme si snad světy svobodně, ne?“ namítal Standa.

„Jo, vybrali,“ přikývl Fritz. „Ale co bys měl proti tomu, kdybychom si je stejně svobodně, ale dočasně zapůjčovali? Můžeme si zavést nové pravidlo, že každý máme svůj vybraný domovský svět s přednostním právem, ale změna je život, klidně si je můžeme na čas vyměňovat, ne? Tím by se do jisté míry snížila i naše nevýhoda v nemožnosti cestování. Já si myslím, že by ti pár nerušených let se Slávkou na Orizemi jen prospělo, Slávka by byla taky ráda a spolu byste si užívali Růženky.“

„Když to myslíš takhle, nejsem proti,“ řekl Standa.

Rada Starších Orizemě návrh na pravidla dočasných výměn světů Vědoucími schválila. Fritz Pilz tvrdil, že to oslabí nevýhodu v omezení cestování Vědoucích a Rada Starších potřebovala, aby byli všichni Vědoucí v pohodě. Jakmile se to mezi nimi rozkřiklo – a to bylo velice rychle – nastalo období vyjednávání a dočasných střídání.

Kupodivu byl největší zájem o Peklo Břéťi Kováře. Mohl si vybrat hned z dvaceti světů. Ještě větší podivení vyvolalo, že právě on výměnu odmítl. Zdůvodňoval to tím, že je v současné době do Pekla největší nával hříšníků a nechce to zrovna teď svěřovat nikomu nezaučenému.

Výměna mezi Fritzem Pilzem a Standou Tvrzníkem byla naopak hladká jako žádná jiná. Standa se nejprve přestěhoval na Orizem, kde ho už netrpělivě čekala Slávka. A zatímco se se Standou vítala, Fritz se přestěhoval do Standova podzemního sídla na Zemi. Kasal se, jak to teprve teď na Zemi začne lítat a jak s pozemskými darebáky zatočí! Sliboval, že na ně bude tvrdší než Standa, otec Mihovič i Rada Starších dohromady. Měl k tomu ale jejich podporu a cítil se k takovému postupu oprávněný.

Zatímco se Fritz nedočkavě chystal k novým úkolům, Standa se Slávkou se mohli konečně setkat v klidném, krásném prostředí Orizemě. Slávka bydlela s otcem Mihovičem na hradu Jukagyri III – už si to ani neuměla představit jinak. Hrad se hrdě vypínal nad mořem, jako kdyby tu stál odjakživa a Orizemě svým novým obyvatelům předváděla své krásy.

Pravda, občas tu moře bouřilo a hurikány zde byly mnohem častější než v Čechách, ale bouře nepůsobily větší škody. Všechny domy na Orizemi byly poctivé, bytelné stavby na skalách, žádné laciné dřevěné domečky, které vítr rozmetá jako dětské pískové hrady. Hurikány zalévaly některé domy až po střechy a hřbety vln se přelévaly přes cimbuří Jukagyri, ale domy ani skály neustoupily a uvnitř bylo sucho a pohoda. Lidé si museli dávat pozor jen aby je hurikány nezastihly venku, ale ani to nebylo nebezpečné. Stačilo vyvolat ration a člověk v něm byl v pohodě. Nebezpečí by hrozilo jen malým dětem, neschopným se o sebe postarat. Těch tu však nebylo mnoho a rodiče jim věnovali potřebnou péči. Za celou dobu pobytu lidí se na Orizemi nestala žádná nehoda s vážnými následky ani v době, než Fritz Pilz vložil do lizidů službu varování před hurikány, natož teď.

Ani Slávka nebyla v tomto směru výjimkou. Kdykoliv lizidy vydaly varování před blížícím se hurikánem, nevycházela z hradu a na každé vycházce s kočárkem ji provázely buď její nové zdejší přítelkyně Magda a Růža Krčmářovy, nebo aspoň roboti otce Mihoviče.

Slávce ale stačilo ke spokojenosti, že tu měla Standu. Na krátkou epizodu se Sandišůtem i na dobu, kdy se pokusil znechutit jí její životní lásku, vzpomínala jen jako na černou noční můru. Otci Mihovičovi se naštěstí podařilo sestavit skupinu vědců a lékařů, kteří zjistili, jak zrušit Sandišůtské post-hypnotické příkazy. Tyto výzkumy se mohly hodit i u jiných obětí.

Doktor Navrátil se vypravil až k Břéťovi Kovářovi do Pekla vyhledat lidi trvale ovládané těmito příkazy. Doufal, že se mu podaří odlišit zločiny spáchané pod jejich vlivem od zločinů z jejich vlastní vůle, snížit některým tresty, případně úplně propustit na svobodu ty, kdo z vlastní vůle žádné lumpárny nespáchali. Podařilo se mu snížit některé tresty až na polovinu – jenže málokdy to bylo pod tisíc let. Největším neštěstím hříšníků bylo, že když si jednou zvykli na beztrestnost, chovali se jako bestie i bez Sandišůtských příkazů. A spousty jiných takové příkazy ani nepotřebovaly, stačilo jim vědomí, že jim zločiny, spáchané ve vyšším zájmu, projdou.

„Zkrátit tresty – budiž,“ připustil Břéťa Kovář. „Třeba o tisíc let – nejsem proti, i zbytek jim postačí. Ale co bys dělal, kdybys tu našel někoho, kdo by měl na svědomí pouze a jedině zločiny na příkaz Sandišůtů? Prohlásit ho za nevinného a s uctivou omluvou propustit? Když je jisté, že zabíjel i děti? Ba ne, kdo něco provedl, nějaký trest dostat musí, aby si nemohl myslet, že se zločiny trestat nebudou! Ještě že jsi tady žádného takového nenašel! Každý, komu nějaká lumpárna prošla, páchal další už i sám. Se divím, že ses tím vůbec zaobíral!“

„Víš, když spravedlnost, tak spravedlnost,“ krčil rameny Navrátil. „Aby nám nemohli vyčítat, že jsme to s tresty přehnali.“

„No tak jsme to napravili!“ usmál se kysele Břéťa. „Největší snížení o dva tisíce let – kdyby to nebylo z šestnácti tisíc na čtrnáct, musel by ti ten grázl líbat ruce! Takhle si myslím, že se vděčností zatěžovat nebude. Zajímalo by mě, co bude na Zemi za čtrnáct tisíc let, až ho propustíme.“

„Hlavně aby nebyla z celého světa poušť!“

„To taky doufám,“ přál si vroucně Břéťa.

Totéž si přáli všichni obyvatelé Jukagyri, když tam pak doktor Navrátil vyprávěl, jak dopadl v Pekle se snižováním trestů.

„Nechme už Peklo Peklem,“ ukončil jeho vyprávění otec Mihovič. „Nám lepší zprávu. Víte, co se na tento hrad chystá? Přivítáme tady už brzy vzácnou návštěvu.“

„Kdo se sem chystá?“zeptala se Slávka. „Někdo známý, nebo jsme ho tu ještě neviděli?“

„Neviděli, ale znáte ji,“ zatvářil se otec Mihovič tajemně. „Mohl bych vás nechat hádat, ale někdo by to mohl uhodnout, tak vám to raději rovnou řeknu.“

„Ale k čemu to tajemno?“ zavrtěl hlavou Standa. „To nemohla přijít rovnou?“

Čeština umožňuje sdělit pouhou koncovkou, zda se jedná o muže nebo ženu, ale ani Standa, ani ostatní nic víc netušili.

„Nemohla přijít,“ ujistil ho otec Mihovič. „Zatím nemůže. Nemůže se na hrad ani nastěhovat, to by nebylo vhodné.“

„Vhodné?“ pozastavil se nad tím i pan Tvrzník.

„No – může se na nás prozatím jen podívat,“ upřesňoval to otec Mihovič. „Víte, při katastrofě v Čechách jsme měli těžké ztráty – a dá se říci, že tam zahynuli naši nejlepší.“

„To víme,“ zamračil se Standa.

„Mezi nimi i Vitold z Hůrky, co si vzal Magdičku,“ pokračoval Mihovič. „Šel zachraňovat do Čech a s většinou našich tam zahynul. Magdička je teď vdova – takže jsem jí nabídl ruku.“

„A proč už není tady?“ zeptala se rychle Slávka. „Měl jsi ji sem vzít hned!“

„Nebyla by proti, však si na mě ještě pamatuje,“ vysvětloval otec Mihovič. „Jenže jako vdova musí držet smutek, to dá rozum. Nedivte se, je z těch starších a nestýkala se s novými Čechy, jako já. Takže mě odkázala, abych se přihlásil za rok, až bude smět odložit šlojíř smuteční. Pozvání na Jukagyri přijala, ale jen na krátkou zdvořilostní návštěvu, jinak to nešlo.“

„Tys na ni celá ta staletí čekal?“ podíval se na něho Standa nevěřícně.

„Nečekal,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. „Měla přece Vitolda. Říkal jsem si, že si najdu jinou, ale pořád jsem to odkládal… ale teď, když je volná…“

„…bude mít Jukagyri konečně i hradní paní,“ přikývla Slávka. „Doufám, že bude aspoň taková, jako dosavadní hradní pán… Jen aby nás z Jukagyri rychle nevyprovodila!“

„Magdička je lepší,“ zastal se jí ihned otec Mihovič. „Uvidíte, až se s ní seznámíte! Jukagyri je příliš velký hrad, než aby v něm bydlela jen jedna rodina. Myslím, že se tu všichni shodneme.“

„Mohla přijít hned,“ řekla Slávka. „Aspoň by tady přišla na jiné myšlenky. Takhle se bude rok zbytečně trápit…“

„Jen ji nechte,“ zastal se jí otec Mihovič. „Musí se nejprve vyrovnat s tou ztrátou a nepomůže jí v tom nikdo – ani já ne.“

„Mohla by bydlet vedle nás,“ navrhla paní Tvrzníková. „Tím by neporušila smutek a přitom by se měla lépe než když bude sama.“

„Nechte ji,“ zastal se jí otec Mihovič. „Sama ať se rozhodne. My jí budeme jistě vstřícní, ale nutit ji by nebylo v této chvíli vhodné.“

„Ať se rozhodne sama, až nás navštíví,“ navrhla paní Tvrzníková. „Třeba si dá říct.“

„Uvidíme,“ řekla Slávka.

A sklonila se k Růžence, která se právě probudila a začala v postýlce natahovat.

„Nebreč!“ napomenula ji Slávka. „Přebalíme a nakrmíme, hned se dočkáš!“

Errata:

03.09.2021 16:39