Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útlum

Vztah Orizemě s původní Zemí se nečekaně zkomplikoval.

Za Břetislavem Kovářem, Vědoucím Pekla, přišla nečekaná návštěva. Přišel za ním vyslanec gufyrů se zcela nečekanými požadavky. Gufyrové žádali, aby lidé na minimum omezili odnášení lidí ze Země na Orizem.

„Máte snad k tomu nějaký vážný důvod?“ zeptal se ho Břéťa zdvořile, ale ne zrovna nadšeně.

„Dostali jsme od vás k potrestání kromě Sandišůtů i nějaké lidi z jejich blízkosti,“ vysvětloval mu tedy ochotně gufyr. „Ukázalo se, že Sandišůtští vyvolenci si na Zemi vytvářeli vlastní tajné sítě. Vyžádali jsme si u současného Vědoucího Země Fritze Pilze navazující články těchto sítí, ale sdělil nám, že některé mezitím přestěhoval na Orizem. Máte je tedy tam a nemůžete si být jistí, zda nejsou zpracováni pomocí latentních posthypnotických příkazů. U těch nikdy nevíte, kdy a jak se projeví, ale nejspíš jste si tam nekontrolovaně nasadili spoustu potenciálních sabotérů.“

„Díky za informaci, dáme si na ně pozor,“ přikývl trochu Břéťa.

Od gufyra to ale vypadalo spíš jako snaha pomoci než jako vynadání a to by měli ocenit.

„Neviděli bychom rádi, kdyby vyvolenci Sandišůtů ovládli i vaši Orizem,“ kývl hlavou gufyr. „Dám vám aspoň schema, kam vedou přerušené vazby, které už jsme zjistili. Ve vlastním zájmu jej doručte Radě Starších na Orizem. Ať je prověří, než se proti vám postaví! Zjistili jsme, že vyvolenci Sandišůtů jsou geneticky upravovaní. Všichni jsou inteligentnější a schopnější než průměr vašeho druhu a tím budou nebezpečnější.“

„Díky za varování, ale co s nimi máme podle vás dělat? Na Orizemi se ničím neprovinili, důvod k jejich trestání nemáme.“

„Asi by bylo nejlépe, kdybyste je vrátili na Zem,“ navrhl gufyr. „Souhlasím, že zatím nemáte nejmenší důvod trestat je, ale ten důvod získáte za cenu nespravedlnosti pro jejich oběti.“

„Co nám tedy navrhujete?“

„Jak říkám, dáme vám seznam vyvolenců Sandišůtů, ke kterým vedou přerušené vazby. Měli byste si je ve vlastním zájmu prověřit a případně je oddělit od ostatních – nejlépe odeslat je na Zem. Když se tam vrátí zpátky do sítě vyvolenců, půjdou i s ní lépe odhalovat.“

„O tom by se dalo uvažovat,“ přijal to z pozice zodpovědného Vědoucího.

„Proberte to ve vaší Radě Starších, ale nenechte se od nich zaskočit!“ nabádal ho ještě gufyr.

„Nenecháme,“ dostal stručný slib.

Břéťa poslal k Radě Starších posla a seznámil ji s obsahem návštěvy gufyra. Starší se rozhodli brát varování tak vážně, jak si to zaslouží.

Znamenalo by to prověřit vzpomínky několika set lidí, kteří se dosud ničeho nedopustili. Byl by to první případ a Radě Starších se to pochopitelně nelíbilo, ale když už se rozhodli vzít gufyrovo varování vážně, nezbylo jim než do toho citrónu odhodlaně kousnout.

Ještě že mohli začít u označených, kteří byli podle gufyrů na Zemi členy jakýchsi tajných sítí. Dostali se na Orizem při evakuaci ohrožených Čech, kdy orizemšťané v časové tísni nehleděli na úmysly nově příchozích. Ukázalo se, že většina členů tajné sítě Vyvolených se proti orizemšťanům postavila, nevěřila jim a v době ohrožení zůstala v Čechách, kde je smetl atomový oheň, jenže pár desítek jmen objevili mezi zachráněnými na Orizemi. Ačkoliv na Zemi s orizemšťany nesouhlasili, uměli si ze znalosti ostatních Vyvolených takové nebezpečí představit a na poslední chvíli přece jen využili nabídky na záchranu před zkázou. Když se pak ukázalo, jak to s Čechami skutečně dopadlo, zalezli jako hlemýždi do svých ulit a snažili se nenápadně splynout s ostatními.

Jenže přirozenost nedokáže nikdo skrývat věčně a vyvolenci Sandišůtů se začali projevovat. Poprvé již připomínkami k nově vznikající orizemské ústavě, kam se pokusili propašovat právnické kličky, výjimky a dvojznačnosti, které by umožňovaly beztrestné porušování základních přikázání Sedmera. Bylo zřejmé, že je mezi sebou porovnávali, takže se na Orizemi už stačili zkontaktovat, ale podávali je úmyslně každý zvlášť, jakoby jeden o druhém neměli ani tušení.

Naštěstí se Rada Starších na konflikty připomínek se Sedmerem zaměřila a na tom základě je rychle odmítla. Vyvolenci neuspěli – a uraženě se stáhli. Byli však na Orizemi a to nebylo dobré.

Rada Starších se nakonec rozhodla pro menší lest.

Začala si je jednotlivě povolávat do hradu Jukagyri, kde jim Starší dávali zajímavou nabídku. Měli by se dočasně vrátit na Zem ve funkci tajných zástupců Orizemě. Oficiálně s tím byla spojená úprava – zavedení ovladačů pro lizidy, umožňující jejich využívání. Ovladače se daly implantovat aniž by si toho dotyčný všiml, ale Rada Starších si od nich vyžádala souhlas s »drobnou operací«, při níž budou krátkou dobu bez vědomí.

Na vyvolence Sandišůtů to vlastně byla past. Ovladač lizidů jim zavedli, ale někdo ze Starších Orizemě přitom pořídil a k budoucímu zkoumání zaznamenal i úplný zápis jejich vzpomínek. Jejich úkol na Zemi byl přitom čistě formální. Měli se usídlit v libovolné zemi podle vlastního výběru, zabydlet se, získat vzhled místního člověka a čekat na další úkoly. Vlastně šlo o naturalizaci spících agentů – kdyby je tak chtěli využívat.

Jako první přišli na řadu vyvolenci Sandišůtů označení ještě gufyry, ale z jejich zachycených vzpomínek zjistili další a okruh odhalených vyvolenců se i na Orizemi rychle rozrůstal.

Některým zasvítily oči, když dostali nabídku, která by z nich, alespoň v jejich očích, udělala opět výjimečné. Úlohu spících agentů přijali velice ochotně, aniž by tušili, že se na ně Rada Starších spoléhat nehodlá. Starší očekávali, že tihle na Zemi naváží vztahy s dalšími vyvolenci Sandišůtů a kdyby je pověřili skutečnými tajnými úkoly, nejspíš by obratem zradili. Úloha spících agentů však vyhovovala oběma stranám. Vyvolenci se měli usídlit a očekávat na příkazy, které jim smluvenou cestou časem někdo doručí, netušili ale, že Rada Starších pro ně žádné diverzní úkoly nechystá. Jen je potřebovala uklidit na Zem, aby nemohli škodit na Orizemi. Spící agenti se obvykle naturalizují dlouhodobě, takže jim nebude podezřelé, že žádné důležité tajné úkoly nedostávají. Jen některým přišlo divné, že je na Zem dopravují hoši Fritze Pilze a že jako důležití agenti nedostanou schopnost skoků mezi světy. Fritz je však ujistil, že jde o složitou záležitost, která nejde vyřídit za pouhý rok.

„Časem dojde na všechny,“ ujišťoval je. „Uvědomte si, na Orizemi žijí lidé déle a proto mají tu vymoženost všichni. Však to trvalo celá desetiletí! Má to ale i své nevýhody. Kdo žije na Orizemi už tisíc let, v současném světě se prostě nevyzná. Vy jste tam byli doma a to je zase vaše výhoda – proti nám starším.“

„Nevypadáte tak staře,“ podotkl podezíravým tónem jeden z nových »agentů«.

„Otec Mihovič, který vás donesl ke mně, je současník Otce vlasti Karla Čtvrtého. Přitom na to také nevypadá, že?“ opáčil Fritz Pilz. „Taky byste to do něho neřekli. Jirka Kališník je mladší, ale i on pamatuje Jana Žižku. Z toho si nic nedělejte, nepřijde vám to, až i vám bude šest set let. Až na Orizemi potkáte někoho takzvaně ve zralém věku, bude to nejspíš někdo z nově přistěhovaných, kdo ještě nestihl omládnout. Ale kdyby to byl starousedlík, pak pamatuje přinejmenším staré Řecko nebo Řím. Jenže ti zase nemusí umět česky – tenkrát ještě v Evropě čeština nebyla.“

„Proč nás ale posíláte na Zem, kde se stárne rychleji?“

„Proto jste přece i vy dostali ovladač lizidů!“ ujistil je Fritz. „Ten způsobí, že i vy začnete na Zemi zvolna mládnout. Počítejte s tím raději předem, mohlo by se stát, že to sousedům přijde divné, ale tyhle změny se projevují pozvolna, jistě si na ně zvyknete vy i sousedé.“

Nemohli si ani v nejmenším stěžovat. Dostávali vlastně na Zemi další příležitost. Mohou si ji ještě zkazit, ale to už bude záviset jen na nich.

Přestěhováním ze zničených Čech do jiných zemí přetrhali vazby s ostatními vyvolenci.

Když je obnoví, nebylo jim pomoci.

Na život v nicnedělání se dá snadno zvyknout, ale po nějaké době si většina lidí uvědomí, že jim ke spokojenosti pořád něco chybí.

Brueghel: V zemi peciválů

To něco se na Zemi nazývalo práce, na Orizemi činnost. Když se podíváte na známý obraz středověkého malíře Brueghela »Země lenochů«, uvidíte, jak si lidé tehdy představovali zaslíbenou zemi. Tlustí, přežraní lenoši se válí na zemi pod stromem, pečení holubi jim létají až do otevřených chlebáren, po zemi si vykračují pečená kuřata a selátka i se zapíchnutým nožem v zádech, jen si ukrojit, na keřích rostou koláče, v potoce teče pivo nebo víno a na rybníku plave smetana. A oni jen leží, přežírají se a utěšeně tloustnou, že si už ani kalhoty nedopnou.

Každý, kdo se na Orizem dostal, se v první chvíli staral, kde bude bydlet a čím se bude živit. To se ale obvykle ukázalo jako záležitost prvního dne, jen ve zcela výjimečných případech, jako při nucené evakuaci celých Čech, se řešení bydlení protáhlo na několik dní. Ale nikdo ani v přechodné době nemusel nocovat pod širým nebem – ačkoliv ani to nebylo v subtropickém podnebí Orizemě nemožné, nebo dokonce nebezpečné. Jenže pak si každý osahal vlastní domek, slastně se natáhl do měkkého křesílka – a až teď ho napadlo, co bude dělat dál.

Ležet, přežírat se a utěšeně tloustnout?

Někteří by si s tím vystačili, zejména když se seznámili se zdejší televizí, která sloužila nejen jako zdroj zpráv, ale i jako videotelefon, video s velkou zásobou filmů a pro počítačové fanatiky to byl příruční počítač. Ale s pasívní zábavou si člověk vystačí krátce, v horším případě až na několik let, jenže pak se před ním opět vynoří otázka – co dál?

Pár vědecky založených nadšenců, jako byl Standa, si našlo zaměstnání v drobném vylepšování programů v lizidech, ale to nebylo zaměstnání pro každého. Jednak bylo těžké najít, co ještě zlepšit na systému, vylepšovaném už statisíce let, ale ještě těžší je opravovat zaběhaný systém tak, aby šlo o zlepšení a ne o zhoršení.

Nebyl na to každý dost inteligentní – a drzý, aby se pustil do tak choulostivých experimentů. Standovi zatím štěstí přálo. Orizemšťané i pozemšťané měli na lizidy odlišné požadavky než původní tvůrci, takže bylo co zlepšovat. I tak první, co musel každý zlepšovatel lizidů umět, byla obnova do původního stavu, kdyby se mu zásah nepodařil.

Tohle však byla zábava pouze pro pár mimořádně nadaných jedinců – ve Standově případě navíc vybavených výhodou přímého napojení Vědoucího na lizidy. Nebyla to však činnost pro miliony.

Ale i miliony si mohly najít užitečnou a zajímavou činnost.

Záleželo jen na nich.

Část lidí se mohla nerušeně věnovat umění. Ale i umění má svoje omezení a není určené pro všechny. Kromě píle a vytrvalosti vyžaduje i jistou dávku talentu, která není dána všem. Zabývali se tím tedy jen jedinci skutečně nadaní. Na ostatní zbývalo obdivování, i na to člověk potřebuje aspoň dispozice ve vnímání.

Na Orizemi nebyli tak rozšíření handicapovaní lidé, jako na Zemi. Kdo se na Orizem dostal slepý, tady obvykle do pěti let začal vidět. Beznohým narůstaly nohy, invalidní vozíčky byly nutné jen krátce po přestěhování ze Země. Trvalí obyvatelé Orizemě žádnými handicapy netrpěli a charita zde úplně postrádala smysl. Dobročinnost je vůbec příznak něčeho nedobrého. Znamená totiž, že společnost v něčem fatálně selhává, když to dobročinnost musí napravovat. Na Orizemi ji nahradila »sousedská výpomoc«, která však neměla charakter materiální, jako spíš informační pomoci.

Obyvatelé Orizemě handicapy netrpěli, což ovšem neznamenalo, že každý, kdo vidí, dokáže ocenit mistry malíře. Stejně jako je nutný talent na vytváření umění, potřebujete alespoň minimální vlohy i na jeho ocenění. Ale tak je to obecně s vnímáním krásy – každý si může pořídit fotoaparát, ale ne každý se díky tomu stane uměleckým fotografem.

Spoustu lidí ale na Orizemi umění zklamalo. Především ty, kdo se jím na Zemi zabývali jen jako byznysem – ti se tady cítili ošizení. Na umění se tu totiž nedalo vydělávat.

Galerii umění si mohl otevřít každý, kdo měl možnost něco vytvořit, stejně tak jako si tu mohl kdekdo otevřít koncertní sál. A pokud si jeho umění našlo obdivovatele, mohl mít návštěvnost vyšší než na Zemi. Tak tomu bylo už na starém Dzígvlegtu, kde však spousta uměleckých děl podlehla při katastrofě zkáze. Umělci ale přežili a ztráta jejich galerií byla pro ně pobídkou, aby se na Orizemi opět s vervou pustili do práce.

A co bylo zajímavé, právě staří umělci získávali vrch nad nově příchozími.

Staré umění je především práce a pečlivost. Nové umění na Zemi je umění zkratky, karikatury a jednoduchosti. Stačí vhodně cáknout barvu na plátno a pokud máte jméno, můžete i za tak prosté dílko požadovat až pětimístné honoráře. Staří mistři byli mnohem pečlivější. Pravda, na Zemi měli dřív problémy s perspektivou, neuměli ji správně vystihnout. Proto staří Egypťané malovali postavy nepřirozeně zkroucené a i pozdějším malířům dávala perspektiva zabrat. Později se ji na Zemi učili zvládat lépe a lépe – jenže ani na Orizemi nezůstávali zkameněle stát. Fotografii objevili na Zemi až v posledních staletích, kdežto lizidy ji ovládaly odedávna. Stačilo, aby malíř požádal lizid o věrnou fotografii předlohy a podle ní mohl, zprvu jen kopírováním, pak i ze získaných poznatků namalovat tak dokonalé obrazy, jaké se na Zemi objevovaly až o celá staletí později.

Svého času poskytovala pozemským malířům podobnou službu camera obscura, která obraz promítá na matnici, kde jej stačí obkreslit. Jenže na Zemi přišla až později, když už staří malíři na Orizemi perspektivu mistrovsky zvládali.

Nové umění na Zemi je umění karikatury. Ta může být zajímavá spíš námětem. I karikatury mají v umění své místo, ale precizní díla starých mistrů nenahradí. Nejhorší je, že se moderní umění tak soustředilo na karikatury, že malíři už nedokáží malovat skutečně realistická díla a ponechávají je fotografům. Fotografie je přesnější, jenže nedokáže zachytit něco, co ve skutečnosti neexistuje – sny, vize, fantastické obrazy. Namalovat mimozemšťana může být pro skutečného malíře snadné, vystačí si s představivostí – ale zkuste mimozemšťana vyfotografovat, pokud do mimozemských světů nemáte přístup! Výhodou malířů je, že dokáží namalovat i to, co ve skutečnosti neexistuje. Buď to zmizelo, nebo jde od samého počátku o výplod fantazie.

Když malíři na Zemi ztratili schopnost malovat realisticky a omezili se na karikatury, prostě to prohlásili za trend moderního umění a obchodníci s uměním kšeftovali i s karikaturami. V umění se dál točily obrovské peníze a ceny obrazů známých malířů rostly.

A tohle všechno na Orizemi jako když utne!

Staří mistři malíři měli pět let času, než Vlaštovka dorazila k Zemi. Celou tu dobu na Orizemi pilně malovali, aby mohli znovu otevřít své obnovené galerie. Pak na Orizem vtrhli moderní malíři. Nebylo jich mnoho, drtivá většina moderních českých umělců mimozemšťanům nefandila, ale pár malířů se tam s ostatními přece jen dostalo. Jakmile se trochu rozkoukali a dozvěděli se o existenci galerií obrazů, navštívili je, aby se porozhlédli, co v nich v současné době je.

Tam se samozřejmě dozvěděli, jak je snadné vystavět si vlastní galerii – jde prakticky jen o to, mít co vystavovat. Malíři na Orizemi nejsou závislí na snobských sponzorech. Kdo se rozhodne pro vlastní galerii, může již druhého dne začít vystavovat – má-li co. Barvy, štětce i plátna dodají lizidy kdykoliv, ani malířské stojany nepředstavují problém. Stačí uchopit štětec – a začít.

Moderní umění nevyžaduje na namalování obrazů tolik času. Noví malíři si vlastní galerie otevřeli brzy a požádali zpravodajství, aby pozvali zájemce. Objevilo se to v nejbližších zprávách a brzy začali přicházet první zvědaví návštěvníci. Přišli, prohlédli si vystavené obrazy – a odešli. A pak už další nepřicházeli. Moderní galerie zůstaly brzy prázdné, bez návštěvníků. Jeden z malířů, dříve na Zemi uznávaný Jan Hrabák, se v zoufalství obrátil na otce Mihoviče, aby mu nějak přijatelně vysvětlil, proč je jeho galerie prázdná.

„Na Zemi mě přece všichni uznávali! Proč tady nikdo nepřijde, jako třeba ke starému Mistru Vukovi ze Žatce? Ten má galerii plnou skoro pořád!“

„Vidíš – já jsem k tobě ještě nepřišel,“ omlouval se otec Mihovič. „Ale zrovna teď mám chvíli volna, poleťme to spolu napravit!“

Zaletěli tedy spolu do Hrabákovy galerie. Otec Mihovič ji celou prošel a jednotlivé obrazy si pozorně prohlédl.

„No – nepovažuji se za velkého znalce, ale tuším, proč sem lidé nechodí,“ začal otec Mihovič rozšafně „Srovnej si sám, co je na tvých obrazech a co na obrazech Vuka ze Žatce.“

„Mistr Vuk maluje postaru!“ souhlasil Hrabák. „Ale dnes je přece jiná doba!“

„Jiná doba je,“ připustil otec Mihovič. „Ale stará krása zůstává. Podívej se na obrazy Mistra Vuka podrobně a zblízka! Je v nich život, cosi se v nich děje, člověk na první pohled ani nedokáže všechno očima zachytit! Proto k němu lidé přicházejí znovu a znovu a v jeho obrazech nacházejí pořád něco nového. Kdo přijde sem, necítí už potřebu vracet se, neboť za tu čtvrthodinku přehlédne prakticky všechno. Například tento obraz. Nazval jsi ho opravdu výstižně »Tunel v mlze«. Je tam jen obraz jakéhosi tunelu, podle rozmazaných kolejí železničního, kolem šeď – zřejmě mlha. Stačí jediný pohled a návštěvník viděl všechno. Proč by se sem ještě vracel?“

„Ale to je přece smysl moderního umění – naznačit a zbytek ponechat na fantazii diváka!“

„Předpokládáš, že lidé přímo touží po tom, aby mohli zapojit fantazii a chtěli si domýšlet, co na těch obrazech chybí? Jistě, tady na tom tunelu si může domýšlet každý, co ho napadne. Hezké je, že každého napadne něco jiného – pokud to není chyba. Poslyš, nechtěl bys tyto obrazy změnit na čistě virtuální a dát je do virtuální galerie? A vystavovat je až podle ohlasu?“

„To by bylo zneuctění!“ utrhl se Hrabák. „A navíc, kdyby byl ten obraz někde v elektronické podobě přístupný každému, kdo by sem ještě chodil?“

„Dělají to tak jiní a za zneuctění to nikdo nepovažuje,“ ujistil ho otec Mihovič. „Obrazy Vuka ze Žatce jsou ve virtuální galerii prakticky od začátků jeho tvorby. Jsou tam jak obrazy, které dnes neexistují, neboť shořely při katastrofě Dzígvlegtu, tak i jeho nejnovější. Lidé si je mohou v klidu do posledního detailu prohlédnout i doma – a pak přijdou do Vukovy galerie, aby viděli ty pravé.“

„Ale když je tam všechno do posledního detailu, lidem nezbývá nic na domýšlení!“ snažil se Hrabák argumentovat.

„Ale zbývá,“ pokýval hlavou otec Mihovič. „Nemusí si domýšlet detaily, to přece není nutné. Mohou si zkoušet domýšlet osudy zobrazených postav, co si která myslí, co cítí, jak se bude chovat. Námětů na domýšlení tam najdou jistě víc než v rozmazaném obrazu tunelu v mlze, bez detailů.“

„Ale obrazy pana Vuka jsou strašně složité,“ namítal Hrabák.

„Složité? Jistě. Vuk maluje už pěkných pár staletí. Když si porovnáš jeho počáteční díla, jsou na úrovni středověkého malířství na Zemi. Dnes je má mnohem propracovanější a pravdivější.“

„Ale pracnější!“ nedal se Hrabák.

„Pracnější… asi ano. Však také Mistr Vuk nenamaluje obraz za den-dva. Za posledních pět let jich namaloval deset. Znamená to půl roku práce na každém – ale v jeho galerii se dveře netrhnou, lidé se tam musí objednávat, aby nevznikaly fronty jako na Zemi u nedostatkových požitků.“

„To nepochopím, když si každý může ty obrazy prohlížet doma!“

„Může,“ přikývl otec Mihovič. „Ale kdo ty obrazy shlédne, vyvolá si obvykle objednávkovou službu, aby si je mohl prohlédnout i ve skutečnosti. Vždyť i na Zemi může každý vidět dokonalé kopie Mony Lisy – a přece lidé stojí dlouhé fronty u originálu!“

„Za tím je částečně snobismus a částečně věhlas autora!“ namítl malíř.

„Snobismus? Věhlas autora? Možná. Ale tady na Orizemi? S tím bych se neukvapoval.“

„Zdejší lidé zřejmě tíhnou ke starému,“ usoudil Hrabák.

„To bys mohl tvrdit, kdyby k Mistru Vukovi chodili jen ti starší,“ nesouhlasil otec Mihovič. „Ale k němu chodí i ti noví. Dokonce jich je většina. Nás starých není tak mnoho, abychom museli vymýšlet objednávkovou službu. Tu spouštěl nedávno Stanislav Tvrzník právě kvůli frontám, které se tu začaly tvořit až po příchodu Novočechů.“

„Tak co mám, sakra, dělat, abych se lidem zavděčil?“

„Možná by to chtělo poctivější přístup,“ navrhl mu bezelstně otec Mihovič. „Podívej, já bych byl schopný namalovat jedině obraz »Krajina v noci«. Prostě bych plátno pečlivě pokryl nejčernější černí, jakou mi lizidy dodají. Ale nečekal bych, že se tomu někdo přijde obdivovat. Dal bych ho do Virtuální galerie, aby se mu pár lidí zasmálo, ale víc bych ani nečekal. To je samozřejmé, vždyť nejsem malíř, byl by to jen laciný vtip. Když ale chceš, aby byli lidé na tvé obrazy natolik zvědaví, aby jim elektronická kopie nestačila, budeš muset zvýšit požadavky sám na sebe a snažit se, aby na tvých obrazech bylo víc života. Podívej se – na Orizemi tě nebude tlačit čas, toho budeš mít tady habaděj. Tady se neumírá ve stu letech a člověk po padesátce není troska, jako na Zemi. Využij toho a zkus malovat poctivěji.“

„Ale to je strašně pracné!“

„Je,“ přikývl Mihovič. „Ale lidé to ocení. Vždyť Mistra Vuka neoceňují jen staří orizemšťané, ale i nově příchozí. Zkus se mu vyrovnat! Nekoukej na to, že je starý – tady je věk zralosti až dva tisíce let a Mistr Vuk zrál mnohem déle než vy noví. Máš-li schopnosti, výsledek se jistě dostaví!“

„No – aspoň díky za radu,“ odvětil kysele Hrabák.

„Není zač,“ usmál se Mihovič.

Umění naštěstí nebylo jen malířství. Například hudba je prchavá a i když se dá zakonzervovat do elektronické podoby, účinky přímo při vzniku jsou vždycky silnější. Možná tu spolupůsobí také koncertní atmosféra, teplo od okolních posluchačů a různé odrazy. Hudební skupiny proto vznikaly na Orizemi jedna po druhé, od osamělých bardů – samotářů až po symfonické orchestry. Většina si našla své příznivce, kteří chodili na koncerty. Úspěšnost se snadno poznala podle toho, jak velkou halu pokaždé zaplnili a u nejoblíbenějších i podle toho, že se kapela ocitla v seznamu objednávkové služby. Bylo to častější u skupin, jejichž složení vylučovalo ozvučit příliš rozsáhlé haly, takže hrály v komornějším prostředí než velké orchestry.

Osamělí bardi nejčastěji bavili lidi u táborových ohňů, neboť romantika kvetla i na Orizemi. Tam nezáleželo na tom, zda hraje koncertní mistr nebo amatér. Kdo měl úspěch u táboráků, mohl požádat nejbližší nahrávací studio o záznam a uložení do Virtuální koncertní síně, kde získal další posluchače. A stávalo se, že se úspěšné táborákové produkce dostaly i do objednávkové služby, aby se zájemci o živou produkci vešli kolem ohně.

Nejtrvalejší díla produkovali sochaři. Také začínali na vlastních zahrádkách a časem si stavěli galerie. Úspěšné sochaře žádali o umístění soch na veřejná místa, náměstí a mosty.

Sochaři si ovšem museli zvykat na trvanlivější materiály. I na Orizemi bylo možné stavět sochy a sousoší z ledu. Přírodní led tu byl jen na pólech, kde nebyly pevniny, takže se ledové kry často utrhly a cestovaly do teplejších vod, aby se staly příčinou zdejších hurikánů, ale lizidy led na požádání dodaly kdykoliv a kamkoliv. Samozřejmě nebyl problém stavět pro ledové sochy mrazící galerie, ale lepší bylo dát sochy na místa, kde se lidé scházeli nejčastěji a použít co nejtrvanlivější materiály. Ne drolivý pískovec, ale nejtvrdší žulu nebo trvanlivé kovy – nerez a ještě lépe titan.

Mosty nebyly v zemi rationů nezbytné, ale stavěly se pro potěšení z krásy, většinou pro radost z pěších procházek. Nejčastější tvar mostu odpovídal mostu v Písku nebo dokonce Karlovu v Praze, kam se sochy opravdu hodily. Na mostech často pobíhaly děti. Z Čech jich přišlo mnohem více než jich předtím bylo na Orizemi, kde se jich rodilo málo a mezi staršími byly spíš výjimkami. Ale to už zase těsně souviselo s dlouhověkostí.

Dlouhověcí nemohli mít každých deset let dítě, to by jejich počty stoupaly exponenciálně a to je, jak potvrdí každý matematik, neskutečně strmá funkce. A na rozdíl od Země, čím později, tím lépe, takže skutečně rodilí obyvatelé Dzígvlegtu mívali děti až kolem pěti set let věku.

Momentálně ale bylo na Orizemi dětí v poměru k dospělým nejvíce a všichni se proto snažili připravit jim dětství co nejšťastnější. Nejenže se sem dostaly ze Země, ale v poslední době jich více i přibývalo, dokonce víc než na Zemi. Mladé páry, které si v Čechách nemohly zatím děti dovolit, si je tady houfně pořizovaly a bylo těžké jim to vymlouvat.

Místní statistici ale očekávali, že po první vlně nastane rozumnější útlum, až si lidé zvyknou na jiné chování při zdejší dlouhověkosti.

Počítalo se jen s krátkým překmitem.

Lizidy mohly syntetizovat i nejsložitější objekty, ale pouze neživé. Přesněji – dokázaly stvořit i život, ale nanejvýš jednobuněčné organizmy a ani ty ne vždy. Dokázaly stvořit bakterie, nálevníky a kvasinky, ale nic složitějšího. Pokusné myši sice analyzovaly i syntetizovaly, ale byly mrtvé. Život nedokázaly povzbudit ani když vytvořily živočichy ve stavu zimního spánku, kdy zvířátko vypadá jako mrtvé, ale mrtvé rozhodně není a po syntéze mu ke skutečnému životu přece jen něco chybí.

Dokonce ani jednobuněčné organizmy nežily jako dřív. Dobře to znaly kuchařky, používající do těsta obyčejné kvasnice. Syntetické kynuly jen neochotně a i když se v nich našlo poměrně dost živých kvasinek, většina byla mrtvá. Vyplácelo se proto nechávat si stranou kvásek od minula, kde už byla naopak většina těch živých.

Lizidy vytvářely i nejsložitější jídla stejná. Ani v restauracích s hromadným užitím polotovarů nedostanete dva stejné knedlíky, dvě stejné porce masa. Dvě porce jídla z lizidů byly ale stejné do posledního smítka, tak jak je kdysi někdo vložil do receptáře.

Někteří vědci proto požadovali, aby si člověk občas doplnil stopové prvky, které mohou právě u výtvorů lizidů chybět, nebo být seskupené nevhodně. Zkuste se živit výhradně jen nejkvalitnějším jídlem, jenže pořád do poslední molekuly stejným – a můžete z toho i onemocnět.

Hitem se proto na Orizemi stala individuální zemědělská výroba.

Začala to vlna sadaření, které se začalo šířit už v Čechách. I když zasadíte tisíce stromků, dva stejné mezi nimi nenajdete a totéž platí o ovoci. I méně vzhledné jablko utržené ze stromku může být přínosnější než krásný plod stvořený lizidem, protože všechna jablka z lizidů jsou stejná, kdežto jablka ze stromků jsou zaručeně jedinečná.

Sázení stromků může rozšiřovat rozmanitost, potřebnou k udržení zdraví. Lizidy sice dokáží lidský organizmus vyladit nejlépe, ale proč jim to zdravou výživou neusnadnit? A místo pečených holubů a selátek si občas osladit život voňavým jablíčkem?

Navazující hobby bylo celkem logicky včelaření. Pozemské stromy vyžadují opylování, takže museli na Orizem ke stromkům dovézt i včely. Aby jim nezdivočely, musel se o ně někdo starat.

Včelaření bylo naštěstí již v Čechách dostatečně rozšířené, takže snadno našli pár zapálených včelařů, ochotných se tím zabývat i na Orizemi. Včelaření patří mezi koníčky, které vyžadují trvalé nasazení. Jiné koníčky můžete odložit i na rok, pak se k nim vrátit a pokračovat kde jste skončili. Mezi takové patřilo i sadaření, ale včelaření to neumožňovalo. Včelař nemůže uložit včely k ledu. Nemusí se o ně sice starat denně, ale nemůže si dovolit ani delší výpadek.

Podobným koníčkem byl i chov drobných hospodářských zvířat. Během evakuace Čech nebyl na zvířata čas, z Čech do Orizemě přivezli lidé jen pár domácích mazlíčků, ponejvíce psů a koček, ale později nebyl problém dovézt z jiných oblastí Evropy i jiné druhy.

Lidé na Orizemi začali ve velkém chovat slepice, králíky a kozy. Několik nadšenců si dovezlo na chov i stádečko krav. Nechovali je na maso, na Orizemi se zvířata zbytečně nezabíjela. Králíci tady plnili úlohu dětských plyšáků, lidé občas konzumovali jen čerstvá slepičí vejce, kozí a kravské mléko, ale i to dovolovalo zavést zde chovy těchto zvířat. Už dříve na Dzígvlegtu chovali jezdecké koně Lučanů, teď je ještě rozšířili. Bez čipů, zajišťujících dlouhověkost, se zvířata obměňovala a vyžadovala péči stejně jako na Zemi.

Nejdůležitější, co chovy lidem poskytovaly, byla právě ta trvalá činnost.

Teď, když došlo k omezování dalších přírůstků, se společenství lidí na Orizemi pomalu, ale jistě stabilizovalo.

Lidé si začali zvykat.

Radě Starších se podařilo postupně vrátit na Zem dvě stě sedmdesát šest vyvolenců Sandišůtů, označených gufyry. Počet odhalených Vyvolených se mezitím rozšířil až na čtyřnásobek, ale někteří návrat na Zem i pověření »tajnými úkoly« odmítli. A ještě se rozčilovali, že orizemšťané nejsou lepší než vládci Země, když používají stejně špinavých metod!

Bylo jejich rozhořčení sehrané anebo skutečné? Prohlédli lest Rady Starších, nebo je Orizemě skutečně vyléčila z jejich vyvolenosti?

Standa se na ně pro jistotu zaměřil, ale oni se opravdu neprojevovali. Nestýkali se mezi sebou, nekomunikovali spolu přes funkci »Spojení« lizidů. Někteří se normálně zapojili do činností svých měst a vesnic a stali se brzy váženými členy radnic. Nikdo nezůstal stranou, všichni si našli mezi ostatními užitečné místo a když bylo potřeba, nejenže se účastnili rozhodování, ale pomáhali stavět, upravovat a zvelebovat. Vynikali zejména architekti – jejich kreace byly proti pozemským nevšední, ale účelné a praktické. Zvykli si rychle na odlišné možnosti lizidů a vytvářeli zde architektonické skvosty, které se staly ozdobu měst i vesnic.

Jediné, co proti nim Standa i Rada Starších měli, byla svědectví o jejich pozemském spojení do jakýchsi podezřelých sítí, na Zemi zjevně zaměřených proti zbytku lidí – nevyvoleným.

„Víš, otče, připadá mi, jako kdyby byli přesně takovými agenty, jako jsme po nich chtěli na Zemi. Jenže oni to dělají ve vlastním zájmu a proti nám,“ postěžoval si Standa otci Mihovičovi.

„Jak to myslíš?“

„No – všichni se tady stali »spícími agenty« a jen čekají na příkaz, aby začali škodit. Ale do té doby, než ten příkaz dostanou, si budují dobrou pověst a chovají se tak, aby splynuli s ostatními.“

„Myslíš?“ pochyboval otec Mihovič.

„Všimni si aspoň toho, jak se rozdělili,“ nabádal ho Standa.

„Nevšiml jsem si žádných odlišností,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič.

„Jedna tu přece je,“ řekl Standa. „Kdo se uvolil stát naším fiktivním agentem na Zemi a kdo to odmítl a zůstal na Orizemi?“

„Čím se ty dvě skupiny liší?“ zeptal se otec Mihovič věcně.

„Povoláním,“ odvětil Standa. „Na Zem se ochotně vrátili právníci a finančníci, zůstali převážně umělci, architekti a lékaři. Vraceli se ti, kdo pochopili, že se na Orizemi vůbec neuplatní a největší prospěch svým spoluvyvoleným přinesou zradou naší věci na Zemi. Proto se naoko ochotně nechali ukolébat »úkolem tajného agenta« – a teď už pevně věřím, že to přijali s úmyslem zradit. Zbývající by se mezi lidmi Orizemě snadněji zamaskovali a už s tím začali. A všimni si, jak nezůstali pozadu! Všude se už stihli protlačit na radnice, kde se už teď podílejí na rozhodování.“

„Zajímavé,“ zamyslel se otec Mihovič.

„Oni přece totéž dělali i na Zemi,“ pokračoval Standa. „I tam působili jako vážení občané a ve svých oborech špičkoví a nenahraditelní odborníci. A právě to je pro jejich sítě charakteristické. Oni se stanou ve svém okolí pokud možno nepostradatelní, starají se o obecné blaho, přijímají funkce, v nichž rozhodují o ostatních. Na Zemi proto často zastávali funkce poslanců, senátorů, nebo aspoň starostů či obecních radních. Ovládali nejen zastupitelstva, ale i média. A teprve, když bylo potřeba, se z pohledu ostatních až nepochopitelně sjednotili do jednoho šiku, kterému nebylo možné odolat. Tak prosazovali volbu a často až zbožňování nepřijatelných politiků, tak prosazovali i nepopulární a dokonce vyloženě škodlivá rozhodnutí i zákony. A kdykoliv se jim to podařilo, rychle se opět stali těmi nepostradatelnými, aby mohli vynášet své zásluhy a odrážet jimi případné výtky.“

„Dobrá – ale co s tím chceš dělat?“ zeptal se ho otec Mihovič přímo.

„Momentálně nic. Nechám je na pokoji. Dokud dělají obecně prospěšné věci a neškodí lidem, nebudu si jich všímat. Ale s očí je nespustím. A jednoho dne se pokusím podstrčit jim příkaz, aby začali škodit – a uvidíme!“

„Jaký příkaz?“ nedůvěřoval mu otec Mihovič.

„Až zjistím, jaký by skutečně přijali,“ odvětil Standa. „To bude zřejmě nejtěžší. Prozradí se tím, že to provedou.“

„Dej si tedy pozor, ať je něčím nevaruješ!“ vzdychl si otec Mihovič.

„Dám,“ přikývl Standa.

Omezení návštěv Země nesli nelibě především starší obyvatelé Orizemě.

Aby ne – když se po dlouhé době přiblížila na dosah možnost navštěvovat Zemi bez omezení, Rada Starších to znemožní kvůli gufyrům!

Starší obyvatelé Orizemě ale byli zvyklí stěžovat si někomu z Rady Starších a ti jim zpravidla rychle vysvětlili, proč to opravdu nejde jinak.

„Sledovali jste, jaké »novinky« nám přinesli Ori-Afro-Američané? Jak nám chtěli zavést svou příšernou společnost, řízenou právem silnějšího, zavést u nás zbraně a nespoutané zabíjení a snažili se to vnutit i nám, kteří jsme si zvykli na Sedmero? Naši bezpečnou společnost by úplně zničili!“

„Těch jsme se přece zbavili, ale co nám hrozí teď?“

„Naštěstí pro nás chtěli ti první ustanovit primitivní společnost bez Sedmera, s uplatňováním práva silnějšího, hned a v plné zrůdnosti. Nechali jsme je podniknout menší pokus, ohraničený na jeden jediný svět, a když se ukázalo, k čemu to vede, dalo se to poměrně snadno napravit. Kdyby se totéž ale zavedlo ve všech světech, napravovalo by se to mnohem hůř. Ti druzí nejsou primitivové, ale chtějí skoro totéž. Jejich společnost je také řízena právem silnějšího, jen ne tak otevřeně. U nich nemá toto právo ten, kdo má zbraně, ale kdo umí nashromáždit více peněz. My jsme tomu odvykli, stejně jako jsme odvykli zbraním a násilí, ale na Zemi je právo peněz rozšířené víc než si myslíme a my se nesmíme nechat dotlačit k zavedení tak pokřivené společnosti i u nás. Nehledě na to, že je právo peněz na Zemi také vymáhané zbraněmi. Výsledek je vidět v Čechách.“

„Ale vždyť na Orizemi nikdo žádné změny nepožaduje?“

„Nepožaduje – zatím. Tihle jen čekají na vhodnou chvíli, kdy by začali požadovat.“

„Jak tomu máme rozumět?“

„Asi tak, že tihle chtějí nejprve lidi přesvědčit, že by jejich změny byly dobré. Snaží se proto vyvolat dojem, že právě oni dělají pro lidí nejvíc. Pak do toho začnou přidávat pochybnosti o našem systému. Zpočátku by šlo o detaily. Dodržování Sedmera znamená jistá omezení a na ta by se chtěli zaměřit. Odstraňme z našeho života zbytečná omezení! To by jistě znělo dobře, jenže postupně by všechno obrátili naruby. Na Zemi až dosud všechny pokusy o »osvobozování« lidí končily krvavým diktátem. Osvobozující hnutí »Pryč s omezujícím Sedmerem« by skončilo ještě horší diktaturou původně »utlačované« menšiny nad většinou. Tak, jak se to stalo na Zemi už několikrát.“

„Ale vždyť to tak nevypadá! Co by bylo špatného na odstraňování zbytečných omezení?“

„Jen to, že všechna omezení Sedmera jsou zaměřená k jejich vyváženosti. Zrušení některých omezení způsobí jiná omezení jinde. Jako falešné úsloví »Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého«. Svoboda otroka nutně končí tam, kde začíná docházet ke »zbytečnému« omezování svobody otrokáře. Otrokář bude neustále zdůrazňovat skutečnost, že ho svoboda otroků omezuje – a bude mít pravdu. To, že on sám omezuje svobodu otroků mnohem víc, než oni jeho, při svých »oprávněných« požadavcích nezmiňuje.“

„Otrokářství snad na Zemi skončilo s pádem Říma, ne?“

„Otrokářství na Zemi neskončilo dodnes. Proslulá válka »Sever proti Jihu« byla v Americe skoro dva tisíce let po pádu Říma – a to ještě bylo ve Spojených státech nejtužší otroctví.“

„No dobře, ale tím to snad skončilo, ne?“

„Neskončilo. Otroctví dnes změnilo formu. Finanční otroctví je pro většinu lidí stejně tíživé, jako klasické otroctví starých otrokářů. My jsme si zvykli na vyváženost Sedmera, finanční otrokáři jsou zvyklí na menší omezování, jenže sami přitom podstatně víc omezují jiné.“

„My tu naštěstí peníze nemáme a nikdo je ani nepotřebuje.“

„To je dobře, ale žádné části Sedmera se vzdát nesmíme. Lidé Země si zvykli nerespektovat rodiny a děti vychovávají jako dříví v lese. Všimli jste si, jak někteří mladí hoši reptají, že nemáme na Orizemi pořádné počítače? Posuzují je přitom podle jediného hlediska – nemáme na nich žádné střílečky! Tak se na Zemi říká počítačovým hrám, při kterých se střílí do jiných lidí, i když jen na obrazovkách počítačů.“

„To tady přece nikdo z nás nechce!“

„Jistě, my starousedlíci, kteří ještě pamatujeme Dzígvlegt, se nechceme vzdávat Sedmera ani v takové podobě. Ale někteří přistěhovalci ze Země mají na ně jiný názor. Počítačové hry považují za neškodné, ačkoliv v nich otevřeně porušují Sedmero i děti. A někteří odmítají omezení Sedmera i ve skutečném životě. Nejvíc jim vadí přikázání o rodině. Na Zemi se rodiny podařilo téměř zrušit a jim to velice vyhovovalo. Tady jim vadí, že by se měli k původním rodinám vrátit. Jiní jdou ještě dál, zatím jen skrytě, ale časem přejdou do otevřeného odporu. Budou chtít některá přikázání zrušit, nebo aspoň dosáhnout, aby přestupky proti Sedmeru nebyly trestné. Tomu se ale musíme postavit. Nemůžeme přece napravovat poměry na Zemi, když si neporadíme ani s těmi, kdo chtějí zavádět pozemské manýry i u nás. Musíme gufyrům ukázat, že zlo na Orizemi zvládneme.“

„Vážně si myslíte, že už je pozemské zlo i u nás?“

„Gufyrové nás varovali, že jsme si na Orizem nějaké představitele zla přivezli. Stalo se to při záchraně lidí z Čech, kdy jsme neměli čas hledět na smýšlení zachraňovaných, takže jsme si sem přitáhli i služebníky Sandišůtů. Ale co hůř, speciálně vypiplané, aby sloužili dobře a věrně. Musíme si na ně dát pozor.“

„Ale jak je poznáme?“

„To je právě to – těžko. Při zachraňování lidí z Čech jsme neměli čas zkoumat jejich smýšlení a vzhledem k jejich počtu je obtížné prověřovat je dodatečně. Navíc se nám opravdu příčí procházet vzpomínkami nevinných a k tomu by nejspíš také došlo.“

„No jo – ale jak je tedy chcete zjistit?“

„Bude to těžké, bude to i pomalé, ale máme od gufyrů stopy, kterých se můžeme zachytit. Než ale škůdce zneškodníme, musíme být na ně opatrní. Vyvolenci Sandišůtů – podle gufyrů to jsou spíš jejich otroci – nejsou hloupí, aby se prozradili předčasně, navíc jsou na Orizemi v menšině, takže si hned zkraje škodit netroufnou. Musíme si ale dávat pozor na všechny pokusy o zpochybňování Sedmera. Na ty, kdo porušování přikázání chtějí považovat za neškodné projevy lidské svobody. Musíme se naučit pečlivě rozlišovat svobodu otrokářů od svobody otroků. A budeme muset umět říci »ne« každému, kdo bude změnu Sedmera požadovat, i kdyby zpočátku jen v maličkostech.“

„To ale bude opravdu obtížné!“

„Bude. Ale musíme vydržet.“

Gufyrové se znenadání přihlásili u Břéťi Kováře v Pekle a požadovali, aby jim zprostředkoval jednání s Radou Starších Orizemě jako nejvyšší autoritou pozemšťanů žijících mimo Zemi. Navíc trvali na tom, aby se jednání neúčastnila jen část Rady Starších, ale aby byli přítomni všichni, aby se nemuseli vracet na Orizem k poradám se zbývajícími členy.

Břetislavovi se zpočátku zdál jejich požadavek podezřelý. Kdyby gufyry nedejbože napadla nějaká kulišárna, mohli by jedinou ranou Radu Starších vyřídit. Pak si ale tyto pochybnosti v hlavě přebral a tuto nejistou možnost zavrhl. Lizidy měl pod vládou on a bez jeho svolení by je nemohli použít pozemšťané ani gufyrové. Nepřátelská akce gufyrů proti Radě by postrádala smyslu. Pozemšťané se nacházeli ve vztahu ke gufyrům v podobně nerovnovážném postavení jako předtím Sandišůti, jen s tím rozdílem, že jim neustále nevyhrožovali a snažili se s nimi vycházet co nejlépe. Měli přístup na domovské světy gufyrů, kde by je mohli zasáhnout více než citelně, zatímco Orizemě byla pro gufyry nedostupná, neboť se na ní nenacházela žádná značka gufyrského adchyfu.

Obyvatele Orizemě však ani nenapadlo tuto výhodu – vojensky jistě cennou – zneužít. Možná za tím bylo i dlouhodobé působení Sedmera, nezkažené Sandišůty. Na Dzígvlegtu, kam měli přístup i gufyrové, se Sandišůti snažili vyvolat dojem, že je všechno v nejlepším pořádku – proto tam bylo Sedmero zákonem. Aby v lidech i v gufyrech neustále udržovali dojem zkažené populace na Zemi a sebe jako spravedlivých, ale zatím málo úspěšných ochránců utlačovaných, obětovali tomu při »částečných návratech« i pár darebáků. Dávali si přitom velký pozor, aby gufyrům neposlali do Adu nikoho ze svých speciálně upravených lidí. Výjimečně, i když asi nechtěně kladným výsledkem této kamufláže bylo, že orizemšťané neuvažovali tak zákeřně, jako lidé Země.

Gufyrové však již získali dost vzorků, aby si vytvořili představu o úplné činnosti Sandišůtů.

Břetislav Kovář vážnost situace pochopil. Nemeškal a vyřídil jejich požadavek otci Mihovičovi s tím, aby svolal členy Rady Starších k jednání s gufyry do Pekla. Otec Mihovič také včas pochopil, jak je to vážné – Břéťa nikdy neměl zálibu v kanadském stylu žertování – a sám všechny svolal.

Všichni Vědoucí měli možnost umístit ve své rezidenci celou Radu Starších i s rezervou, všichni se do Břetislavova velkého sálu vešli a přesun Rady Starších do Pekla byl proto otázkou několika málo minut. Počty byly nerovné, protože na straně gufyrů byli jen tři, ale na to nikdo nehleděl. Ti tři měli zřejmě oprávnění jednat za všechny gufyry a totéž očekávali od Rady Starších.

„Můžeme jednat,“ ujistil po chvilce otec Mihovič gufyry.

„Dobrá,“ přikývl jejich vedoucí. „Zjistili jsme, že problém Země přesahuje vaše možnosti.“

„Jste si tím jistí?“ zpochybnil to otec Mihovič.

„Naprosto jistí,“ přikývl gufyr. „A budete mít ještě velký problém i na Orizemi, ale tam byste to zvládnout mohli – a měli. Ponechte nám ale Zemi! Potřebujeme, abyste odtud stáhli všechny lidi z Orizemě – myslím všechny s ovladači na lizidy. Byli by tam ve velkém nebezpečí.“

„To myslíte vážně?“ zeptal se rychle otec Mihovič.

„Smrtelně vážně,“ odvětil gufyr. „Musíme špinavé dílo Sandišůtů zničit úplně, není jiné cesty. Chceme to ale udělat tak, aby se zásah pokud možno nedotkl ostatních lidí Země. Domníváme se, že máme takovou možnost, ale dotkli bychom se nešetrně všech, kdo mají v hlavách ovladač lizidů. Proto potřebujeme, abyste nám Zem vyklidili.“

„Jiná cesta není?“

„Cest k odstranění toho nebezpečí je pochopitelně více,“ řekl gufyr. „Pomohlo by i nechat na Zemi explodovat lizidy, jenže to by tam vyhubilo všechen život a tuto možnost musíme odsunout až jako poslední zoufalý pokus, kdyby ostatní prostředky selhaly.“

„Snad neuvažujete i tohle?“ zarazil se otec Mihovič a s ním i všichni Starší.

„Uvažujeme,“ přikývl vážně gufyr. „Nebezpečí je větší, než si umíte představit. Upravení lidé měli Sandišůtům sloužit nejen k ovládnutí Země, ale všech vesmírů. Jsou nebezpečnější, než si sami myslíte. Navenek vypadají jako ostatní lidé, ale uvnitř jsou to tikající bomby.“

„Myslíte, že by mohli být nebezpeční nejen nám, ale i jiným?“

„Jsme o tom přesvědčeni,“ odvětil gufyr. „Úpravy Sandišůtů je předurčují k tomu, aby z nich byli ideální dobyvatelé. Mají všechny potřebné vlastnosti. Jsou inteligentní, ale jejich inteligence se dá snadno ovládat. Mají přímo v sobě geneticky zafixované znalosti, potřebné k úspěšnému vedení vesmírných válek. Už teď na Zemi splňují požadavky na ideální vojáky, ale ve vesmíru by se jejich schopnosti ještě zvýšily a zjemnily. Budete mít značný problém, než se s nimi vypořádáte. Jediné, co vám dává naději, je skutečnost, že v současné době nemají na Orizemi velení. Bez aktivace se od ostatních lidí téměř neliší, ale nechtějte zažít, kdyby je někdo aktivoval.“

„Sandišůti jsou přece minulostí,“ namítl otec Mihovič. „Máme se jejich otroků bát, když je už nikdo nezaktivuje?“

„Nemusí je aktivovat jen Sandišůti. Na Zemi je část jejich otroků aktivních a ti jsou schopní podle potřeby strhnout další. Přitom bude obtížné zjistit, kteří jsou aktivní a kteří ne, ale co horšího, někteří mohou být neaktivní, ale se zabudovanými příkazy k samovolné aktivaci po splnění určitých podmínek. Nejen časových, ale i jiných. Právě těch se musíte nejvíce bát. Byli by schopní zničit vás i na Orizemi. Zdá se, že někteří vědí i o způsobu, jak zničit lizidy – jistě je i u vás chrání Vědoucí, ale i ti jsou jen lidé a útočníci by je mohli v kritické chvíli odstranit.“

„Domníváte se, že na Orizemi mohou být někteří aktivní už teď?“ staral se otec Mihovič.

„V tom nejenže nemáme jistotu, ale ani náznaky,“ odvětil gufyr. „Potíž je, že jste si je z Čech na Orizem vtáhli se zpřetrhanými vazbami. Víme jen, že jich v Čechách několik muselo být. Kdyby všichni zůstali a zahynuli, byla by to asi výhodnější varianta, ale není to jisté.“

„Měli bychom si je tedy lépe hlídat,“ vzdychl si otec Mihovič. „Především aby se nemohli ani přiblížit k Vědoucímu.“

„Tak nějak,“ schválil to gufyr.

Jednání pak pokračovalo především o Zemi.

Gufyrové nejenže požadovali umožnit přístup na Zem, ale navíc tam chtěli úplně volnou ruku. Chtěli, aby se tam orizemšťané nezdržovali ani dočasně, o případných kontrolách nemluvě. Nebylo to ale riskantní? Nemohou zde gufyrové zavést totéž co Sandišůti?

Rada Starších se ale chovala ke gufyrům vstřícně. Důležité bylo, že Orizemě zůstává plně pod kontrolou lidí a na Zemi nikdo nezruší značky préta, aby se tam lidé mohli opět vrátit. Jak dlouho to gufyrům potrvá? To zatím ani oni sami netušili. Tvrdili, že většinu těch nejnebezpečnějších nejspíš vyřídí rychle, ale část Sandišůtských otroků zůstane nedotčena, což se pozná až po prvních akcích. Gufyrové slibovali, že využijí všeho včetně urychlení času, ale ani jistotu, ani hrubý časový odhad lidem slíbit nemohli.

Nakonec se, jak jinak, dohodli.

Orizemšťané vyklidí Zemi – stáhnou odtud všechny lidi, vybavené ovladači lizidů. Nenechají tam nikoho – a včas varují všechny, aby se tam ani nesnažili vracet.

Sami se musí zaměřit na Sandišůtské otroky, odnesené na Orizem v rámci záchrany Čech před vyhlazením. Jejich počet na Orizemi neznali – a ze všech nejhorší by byli ti, kterým gufyrové říkali »aktivovaní«. Od těch mohli očekávat nejen že budou škodit, ale co hůř – mohli by aktivovat další. Záleželo by pak na náhodě, zdali budou ostatním škodit, nebo ne. Museli by ale pro jistotu počítat s horší variantou.

S tím, že někteří škodit budou.

Po návratu z Pekla se otec Mihovič nejprve vypravil za Standou, aby ho varoval před možnými úklady ze strany Sandišůtských otroků, roztroušených po Orizemi.

„Budeš si muset postavit novou, skrytou rezidenci,“ poradil mu. „Odstěhuj se někam pod zem, jako na Zemi, než všechny prověříme.“

„Zase se mám skrývat jako potkan v noře?“ zavrčel Standa. „Moc se mi nechce.“

„Budeš asi muset,“ pokrčil otec Mihovič rameny. „Už kvůli Slávce.“

„No právě!“ odvětil Standa. „A to je ještě horší. Kdyby se to týkalo jen mé maličkosti, neřeknu ani popel. Ale aby se mnou do podzemí musela i Slávka s Růženkou? To se mi vůbec nelíbí! Radši bych byl, kdyby bydlely na Jukagyri.“

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou otec Mihovič. „Dávno už není žádné tajemství, že patříte k sobě. Byl bys pak strašně snadno vydíratelný. Kdo bude bydlet s tebou, bude v naprostém bezpečí. Máš se pořád o někoho strachovat?“

„To abych s sebou vzal do podzemí i rodiče a sestry!“

„A proč ne?“ usmál se otec Mihovič. „Bude vás tam víc, bude vám veseleji.“

„A sestry mi oči vyškrábou, protože se nevdají!“ namítl.

„Tak dlouho to trvat nebude, aby to vadilo,“ utěšoval ho otec Mihovič. „Pár nejbližších přátel vás tam může navštěvovat. Stačí utajit značky préta před všemi kromě okruhu nejbližších lidí.“

„Už jsem to zažil,“ brblal Standa – ale nakonec se podvolil.

Bude tedy stavět novou podzemní pevnost.

Kolik ještě?

Errata:

03.09.2021 16:39