Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Rozbuška

Orizemě osiřela a Země přišla o své vesmírné děti…

Co se děje na Zemi, mohli teď jenom hádat. Na Orizemi dál probíhalo pátrání, které se však navenek nijak neprojevovalo. Jen se postupně začínalo vyjasňovat, kdo je kdo.

Nejvíc se teď nudil Fritz Pilz. Gufyrové ho vyšplouchli ze Země, na Orizem se vrátit nemohl kvůli Standovi, musel tedy vydržet na Belfge. Když nesměl posílat na Zem ani své kamarády, rozpustil svou družinu, ať se každý vrátí na Orizem, nebo kam se komu zachce. Snadno si je přece svolá, až je zase bude potřebovat.

Belfge však byl tak nezajímavý svět, že mu tam zůstala jen skupinka Sandišůtských otroků, vytahaných ze Země. Poslední akce jeho družiny spočívala v tom, že odnosili ze Země na Belfge všechny »spící agenty«. Byl to pro ně asi nepříjemný šok, ale nic jiného se dělat nedalo. Na Zemi je ponechat nemohli – všichni již měli implantované ovladače lizidů, takže by jim tam podle gufyrů hrozilo nebezpečí, ale na Orizem je vracet nechtěli – byli rádi, že už je mají oddělené od ostatních. Musel je teď ale hlídat. Jednali o nich dlouho i na Radě Starších a Standa pak odděleně s Fritzem, ale nepřišli na nic lepšího, než je přenést na Belfge a tam je zablokovat.

Bylo to poměrně snadné – Fritz Pilz nastavil lizidy, aby nedovolovaly rationům vyšší letovou hladinu než pět tisíc metrů nad povrchem, čímž obyvatelům Belfge znemožnil odlet na sousední světy. Doufal jen, že jim ještě nikdo neprozradil, že by se mohli odtud sami dostat na libovolném jiném letadle – které by si sice museli sami vyrobit, ale tihle by to nejspíš dokázali. Ze zbývajících funkcí jim zablokoval ještě Spojení mezi světy – nebylo žádoucí, aby varovali ostatní na Orizemi. Protože se ale dosud ničím neprovinili, nebylo možné omezovat je více než tímto způsobem, ale Fritz Standovi tvrdil, že by to mělo stačit.

Standa si vyhlédl místečko stranou od hlavních ostrovů a postavil si na něm své další podzemní sídlo. Měl v tom už praxi, nebyl problém udělat v místnostech i falešná okna, do nichž se pomocí Spojení promítal obraz z okolí Jukagyri, takže by to mohlo splést každého, kdo by se do těchto prostor dostal a rozhlédl se z oken. Standa tak měl iluzi, že opět bydlí na hradě a přizpůsobil tomu i svoji a Slávčinu komnatu, komnaty rodičů a sester i navazující chodby. Iluze končila na schodišti, kde byl jinak připojený velký sál, ačkoliv i ten se snažil napodobit svůj vzor.

Tvrzníkova rodina se tedy přestěhovala do nového domova. Zdánlivě všichni pořád bydleli na hradě Jukagyri, ale ve skutečnosti už přespávali v novém útočišti.

Malá Růženka se už zkoušela stavět na vlastní nožičky a roztomile žvatlala, zejména když se na ni přišel podívat i »strejda« Mihovič.

Rada Starších si postupně předvolávala lidi, identifikované jako členy sítě Sandišůtů. Nikdo z nich se k Sandišůtům nehlásil, nikdo o nich v životě neslyšel – tak to aspoň tvrdili. Tvrdili to i ti, kdo měli setkání se Sandišůty ve vzpomínkách, znali je tedy a jistě věděli, komu slouží. Houževnatě popíraná síť dostávala čím dál přesnější obrysy – a také čím dál obludnější.

Snímání vzpomínek se Rada Starších zpočátku intuitivně bránila, ale s postupem času musela uznat, že by bez toho na Orizemi vznikla velice houževnatá a nebezpečná pátá kolona. Vzpomínky některých členů obsahovaly i vraždy, spáchané ještě na Zemi. V této chvíli ale nikdo nepomýšlel na jejich trestání. Přečtení vzpomínek maskovali zaváděním ovladačů lizidů, které ovšem všichni měli od začátku, jen jim nyní Standa jako Vědoucí uvolnil některé funkce, které dosud neměli.

Zvenku to tedy vypadalo jako rozšiřování možností, proto se mu nikdo nebránil, jenže kvůli věrohodnosti to museli podstoupit všichni Češi, zachránění před zkázou. Vzpomínky ale pro jistotu přečetli všem – pár milionů vzpomínek se do pamětí lizidů ještě bez problémů vešlo.

Členové Rady Starších už proti tomu ani neprotestovali. Všichni pochopili, že je to nutné zlo, bez kterého by uvolnili prostor ještě většímu zlu, osnovanému Sandišůty.

Jednu z mála dobrých zkušeností ale učinili, když o síti Sandišůtských získali lepší přehled, aby mohli zapojit i statistickou matematiku.

Otroci Sandišůtů nebyli Češi.

Slavnostní založení »Prvního českého filmového studia« proběhlo na Orizemi téměř bez povšimnutí, ale dokončení »prvního českého« filmu provázely stížnosti a dokonce i žaloby.

Tvůrci filmu požádali jako obvykle zpravodajství, aby pozvali všechny české zájemce na jeho první veřejné promítání do kulturního domu v Nových Karlových Varech. Dvoučlennou delegaci vedl režisér filmu Jan Kartáčník, druhý člen mu jen přizvukoval, ale sám nic neřekl.

Zástupce lizidového zpravodajství Lech Stříbrský se pozastavil nad tím, proč by se měl film promítat pouze českým zájemcům a proč by se mělo promítání omezit na jedno jediné místo, když je jednodušší film prostě zařadit mezi ostatní a ponechat na divácích, aby si film shlédli sami.

Režisér Kartáčník se mu to pokusil objasnit tím, že se v Nových Karlových Varech chystá při této příležitosti i udělení prestižní ceny »Český lev« za nejlepší český film roku. Bude tam veškerá česká filmová honorace a pro tento účel přece na Orizemi existuje prakticky jediný vhodný objekt – kulturní stánek Josefa Kleina. Kde jinde by se mělo důstojněji oslavit vytvoření prvního českého filmu na Orizemi?

„Předně vás musím upozornit, že váš film – jakže se to jmenuje?“ zeptal se Lech pro jistotu.

„Slunce, seno a ostrovy!“ napověděl mu Kartáčník.

„První český film se, co já vím, jmenuje »Balada Vítkova rodu«,“ pokračoval Lech Stříbrský. „Už dlouho je mezi ostatními filmy na první příčce sledovanosti. V poslední době jej objevili i Noví Češi a rozkřiklo se mezi nimi, že je dobrý, takže jeho sledovanost stoupala ještě rychleji než dříve, ačkoliv se hned od svého zařazení oblibou vyrovnal špičkové ruské produkci. Váš film tedy nemůže být prvním českým filmem, natočeným na Orizemi, nanejvýš druhým. Za druhé – co to má být za cenu, ten »Český lev«? Můžete mi to nějak osvětlit?“

„Kdo ten první český film natočil?“ zeptal se zamračeně Kartáčník.

„Záleží na tom?“ opáčil Stříbrský. „Já to vlastně nevím, ačkoliv jsem ten film viděl. Vím jen, že je český námětem, autorem i filmově. Od ruské produkce se odlišuje. Jen jsem si všiml, že v něm hraje naše česká herečka Slávka Tvrzníková. Jenže ta často hraje i v ruských filmech, to by ten film od ruských neodlišovalo.“

„Kdo je režisér?“ vyzvídal dál Kartáčník. „Známe ho aspoň? To snad není možné, nedostal se na Orizem ještě před převratem?“

„Dostal – zaslechl jsem, že zažil ještě Dzígvlegt,“ přikývl Lech. „Ale víc o něm nevím.“

„Co to mohlo být za nulu?“ lámal si hlavu Kartáčník. „Rozumějte, my umělci se tady známe všichni. Znali jsme se už na Zemi a brzy jsme se sešli i tady na Orizemi. Udivilo by mě, kdyby něco převratného dokázal někdo, koho neznáme. Takže z dob Dzígvlegtu… co to mohlo být? Někdo z éry černobílého filmu? Nebo dokonce němého?“

„Podívejte se na ten film sami,“ navrhl Lech. „Vy umělci byste ho mohli ocenit nejlépe.“

„Na to se podíváme!“ sliboval Kartáčník. „My už si toho šmíráka podáme!“

„A neříkal bych tvůrci »Balady« šmírák,“ opravil ho Lech. „Ten film oceňují i Rusové, není to žádná odfláknutá práce.“

„To už posoudíme my,“ slíbil spatra Kartáčník. „Ruské ocenění u nás naštěstí neplatí.“

„Posuďte,“ přikývl Lech Stříbrský. „Uveřejníme poutač na vaše představení. Jak velkou má Kleinův kulturní stánek kapacitu? Nemáme pro úvodní představení zavést objednávkovou službu?“

„Vaše objednávková služba by byla k ničemu,“ odvětil rychle Kartáčník. „My máme vlastní vstupenky a už jsou všechny vyprodané.“

„Vyprodané?“ podivil se Lech. „Tak k čemu potřebujete zvát na to představení lidi, když už je máte pokryté vlastními vstupenkami?“

„No – kvůli reklamě!“ opáčil Kartáčník.

„To je snad nějaký nesmysl,“ vrtěl Lech hlavou nechápavě. „Jakápak reklama, když už jste si všechno zařídili sami a další zájemce beztak nemůžete uspokojit?“

„Reklama je nezbytná pro pozdější představení,“ ujistil ho Kartáčník. „Lidé, na které se dnes nedostane, budou tím zvědavější a nahrnou se příště. Ale vstupenky si budeme vyřizovat sami.“

„Takže chcete, jestli to dobře chápu, pozvánku na vaše představení doplnit informací, kam se mají zájemci obrátit s dalšími objednávkami, když už pro ně první představení tak jako tak není?“

„Ano… až na to, abyste neuvedli, že první, slavnostní představení je už vyprodané,“ souhlasil Kartáčník. „Z důvodů reklamy… chápejte. Zájemci se to dozvědí až v našem kulturním středisku, až si přijdou sami zakoupit vstupenky, ale neměli by to vědět předem.“

„Proč ne?“

„Některé by to mohlo odradit.“

„Vždyť se to dozvědí hned, až se spojí s tím vaším kulturním střediskem a budou si pořadí na další představení objednávat!“

„My zásadně nebereme objednávky na dálku!“ opáčil důstojně Kartáčník. „Zájemci se musí osobně dostavit do Nových Karlových Varů a vystát si poctivě frontu u pokladny…“

„Proboha – proč?“ nechápal Lech. „Snad ne frontu i na objednávku představení?“

„Jistě,“ přikývl režisér. „Zájemce musí něco pro shlédnutí našeho filmu podstoupit, aby mu to nepřišlo tak… zadarmo! Co je příliš levné, nebo dokonce zadarmo, toho si přece lidé neváží! Teprve po překonání nějakých překážek správně ocení pravou kvalitu!“

„Ale tady na Orizemi je zadarmo skoro všechno!“ upozornil ho Lech Stříbrský.

„No právě!“ odfrkl si režisér. „To je přímo zdejší mor! Každý tu může mít, cokoliv si umane, ačkoliv za to neplatí! Pak tady vlastně nic nemá hodnotu! Všiml jste si, jak se u ženských poslední dobou rozmohla mánie briliantových šperků? Pár pravých nóbl žen si je přivezlo ze Země, jenže tady se toho chytly všechny a dneska jsou všechny oháknutý jako od Diora a každá má aspoň pravé briliantové náušnice! A některé jsou brilianty ověšené jako vánoční stromečky!“

„To jen ty nové,“ usmál se chápavě Lech. „Naše poznáte podle nevyzývavých, pohodlných šatů staršího střihu a skoro bez ozdob. Pravda, náušnice nosí skoro všechny, ty byly doménou žen už v dávnověku. Ale aby z nich dělaly divadlo, to ne! Všiml jsem si, že náušnice nosí i někteří noví chlapi! Že jim to za to stojí! Móda přece odjakživa patřila ženám!“

„Já nosím náušnice taky,“ opáčil Kartáčník. „Úplně normálně. Jenže teď jsem si je na protest proti jejich nošení všelijakými sockami manifestačně sundal!“

„Sockami?“ zpozorněl trochu Lech. „No – my starousedlíci nic takového nenosíme. A bohdá nebudeme! Za našich časů byl na Zemi mužskou ozdobou meč, štít a palcát. Ale těch jsme se vzdali – na Dzígvlegtu nám byly k ničemu a tady taky.“

„Zřejmě patříte ke Starým Čechům,“ zavrčel Kartáčník. „Hlavně nám zařiďte tu reklamu ve vašich zprávách, ostatní nechte na nás. Obejdeme se i bez vaší objednávkové služby, která beztak vyhoví kdekomu, sockám jako lepším lidem!“

„Zajistím to,“ slíbil Lech Stříbrský.

Slavnostní představení nového, byť už ne prvního českého filmu proběhlo až po udělení ceny, kterou tento film získal, aniž by jej shlédl někdo jiný než jeho tvůrci a porotci »Českého lva«. Měli to jednoduché – do soutěže byl přihlášen jediný film, takže ji samozřejmě musel dostat.

Byl to opravdu slavnostní večer. Kleinův kulturní stánek v Nových Karlových Varech přetékal honorací a celebritami, reportéry s kamerami a cvakajícími pozemskými fotoaparáty s blesky.

V téže době běžel ve Zprávách rozhovor s Vladimírem Vernerem, bývalým sousedem režiséra Kartáčníka. Byl to již postarší, osaměle žijící úředník, který se už na Zemi připojil ke stoupencům mimozemšťanů. Když se ze svého ovi dozvěděl o chystané zkáze Čech, nejenže uposlechl výzvy a běžel na nejbližší určené shromaždiště, ale nepřenesl přes srdce, aby se sám zachránil, ale sousedy nechal neodvratné zkáze. Cestou se stavil u sousedních domků a  nevybíravě zburcoval i sousedy.

Znali ho jako spolehlivého chlapa a když viděli, jak je vyděšený, nedalo jim to. Dva či tři měli doma vysmívané ovi, schovávané na památku jako raritu nebo trofej. Zapnuli je a tak se dozvěděli, že soused vůbec nepřehání.

Jan Kartáčník osobně obtelefonoval nejbližší známé, ti zase další, popadli co popadli a stihli odlet nejbližších záchranných kontejnerů. Tak se na Orizem dostal i výkvět české kinematografie, ačkoliv mimozemšťany do té chvíle považovali za své zavilé nepřátele.

„Vidíte – ani na tu jejich slávu mě teď nepozvali!“ vzdychl si pan Verner. „Tak svět odplácí!“

„Já bych to nazval jinak,“ usmál se Lech Stříbrský ve funkci reportéra. „Na to je v Čechách lepší jiné úsloví. Panská láska po zajících skáče!“

„Mohli si vzpomenout!“ trval na svém pan Verner. „Beze mě by teď byli jen prach a popel!“

„Nezáviďte jim,“ pokáral ho mírně Stříbrský. „Závist není krásná vlastnost. A vzpomeňte si, co o vděčnosti říkal Ježíš: kdo si odměnu vyžádá hned, ztrácí ji později.“

„Já vím,“ přikývl pan Verner. „Ať si to užijí! Půjdu si raději pustit »Baladu Vítkova rodu«, známí říkali, že je to úžasný film.“

„A abyste jim nezáviděl ani trochu… ona ta jejich slavnost beztak nedopadne dobře,“ zavěštil si Lech Stříbrský.

„Copak?“ zpozorněl pan Verner – a s ním v té chvíli všichni, kdo tento rozhovor nesledovali ze záznamu, ale v přímém přenosu.

„No – žádná lumpárna by na Orizemi neměla projít bez povšimnutí,“ dodal opatrně Lech.

„Jaká lumpárna?“ vyzvídal rychle pan Verner.

„Subliminální,“ řekl Lech.

Když se promítaný obraz poprvé na vteřinu zastavil, považovali by to všichni v sále za drobný technický nedostatek, ačkoliv na tu vteřinku v obraze zamrzl podivný nápis.

»Věřte«

Co to mělo znamenat? To v té chvíli nikdo nechápal.

Film se však po tomto zadrhnutí rozběhl dál a chvíli zobrazoval normálně. Děj byl poměrně jednoduchý, vtipy s mírně sexuálním podtextem vzbuzovaly v sále smích a dobrou náladu. Občasná rána pěstí, tu a tam červená z nosu, místy ještě akčnější kopy.

Pak se najednou začal obraz krátce po sobě zadrhávat víc a překvapení diváci si mohli přečíst další slova. »První«, po chvilce »České«, pak »Filmové« a nakonec »Společnosti!«

»Věřte První České Filmové Společnosti!«

Režisér Jan Kartáčník se v té chvíli pokusil promítání zastavit.

„Stopněte to!“ křičel do sálu. „To je skandál!“

„Jak?“ obrátil se na něho bledý kameraman Igor Doučil. „Čím se to dá stopnout?“

„Kdo to vyvolal?“ běsnil Kartáčník. „Kdo to spustil, toho to přece poslechne!“

„No – spustil jsem to já, normálně se dá obraz zastavit, když si člověk potřebuje při promítání odskočit, tady to ale nereaguje! Když dám příkaz »Počkej!« nebo »Stůj!«, nic se neděje a jede si to klidně dál! Úplně mě to ignoruje!“

„Předveď mi to!“ udeřil na něho Kartáčník.

Igor příkaz zopakoval, ale film pokračoval. Zasekával se ale dál, aby pokaždé na dostatečně dlouhou dobu zobrazil nápisy, vložené do děje.

»Ruské filmy jsou ubohé!«

»Sledujte jedině První České filmy!«

»Ruské filmy jsou pro loosery!«

»Podporujte První Českou!«

»Ruské filmy sledují jen hlupáci!«

Diváci si nápisy prohlíželi se zájmem. Někteří nad nápisy souhlasně pokyvovali hlavami, jiní při nich krčili rameny – tohle přece do filmu nepatří!

„To je sabotáž!“ pěnil režisér Kartáčník.

Nechal nešťastného kameramana na pokoji a vyběhl ze sálu na chodbu, aby o samotě požádal o spojení s Lechem Stříbrským. Vzápětí se už díval do jeho tváře.

„Co je to za svinstvo?“ vypálil na něho místo pozdravu.

„Svinstvo?“ divil se Lech. „Jaké svinstvo?“

„Svinstvo, které na nás vyskakuje z našeho vlastního filmu!“ soptil Kartáčník. „Co jste nám to tam vpašovali?“

„Netuším o čem mluvíte,“ vrtěl hlavou Lech.

„Vy vážně nic nevíte o těch pitomých nápisech, co se nám zastavují uprostřed filmu?“

„Jo – vy myslíte subliminály?“ zdálo se, že Lech konečně pochopil. „Kde jste tu vykopávku vyhrabali? Tohle bývalo ve starých amerických filmech, ale většina už je přece dávno vykleštěná. Řekněte mi, co je to za film, někdo už se na něj podívá!“

„To není žádný americký film, ale náš nejnovější trhák!“ zuřil režisér.

„Aha!“ spolkl to Lech klidně. „No – možné to je. Někdo si s vaším filmem pohrál a dodal tam subliminální obrázky. Víte – takové ojedinělé nápisy, určené k působení na podvědomí…“

„To je přece trestné!“ přerušil ho vztekle Kartáčník, ale v té chvíli zaváhal.

„Teda – aspoň na Zemi to trestné bylo!“ dodal po vteřině rozmýšlení o poznání krotčeji.

„Tady taky,“ ujistil ho dobrácky Lech. „Tady se to považuje za sprosté ovlivňování a porušení přikázání »Nepodáš křivého svědectví…«.. Bohužel, staré americké filmy toho byly plné. Naštěstí na Orizemi promítá filmy program v lizidech a nebyl problém dodat tam vyhledávání subliminálů. Program je pak zobrazuje o trošku déle, aby si je lidé mohli pěkně v klidu přečíst. Když nejdou přes podvědomí, lidé si je už sami nestranně posoudí.“

„Chcete říci, že tam to svinstvo vkládá nějaký pitomý zdejší program?“

„Nevkládá,“ opravil ho Lech. „Jen je zobrazuje, aby si jich lidé všimli. Subliminály tam byly zaručeně už před promítáním. Program je jen zvýraznil, aby se daly snadněji najít a odstranit.“

„Ale jak to, že to ani nejde zastavit?“ čertil se dál Kartáčník.

„Je to soukromé promítání nebo veřejné?“ požadoval upřesnění Stříbrský, ale byla to řečnická otázka, protože hned pokračoval. „Soukromé se přerušit dá, ale veřejné ne, to dřív dělalo zlou krev. Veřejné promítání má dodnes své kouzlo, takže se tu udrželo, ale našlo se tady pár vtipálků, kteří si veřejně promítané filmy zastavovali, kde je to napadlo. Měli jsme tu i nějaké pornofilmy a každého opravdu nebaví dívat se pět minut do nějaké vagíny – ale i jindy to bylo ostatním nepříjemné. Dnes se tedy dá přerušit jen film, který sleduje maximálně pět-šest diváků. Veřejné promítání prostě jede non stop až do konce. Nic si z toho nedělejte, pro jednou se to jistě vydržet dá, pak nám to zapůjčte, subliminály vám vystříháme, je to poměrně jednoduchá záležitost.“

„Děkuji za nabídku!“ zavrčel Kartáčník a zrušil Spojení. Bylo mu jasné, že to na Stříbrského nesvalí a hosté si to vychutnají pěkně do konce.

Sakra, nemuseli tam toho aspoň dávat tolik!

Fritz Pilz zavolal soukromě Standovi, aby mu sdělil něco zajímavého.

Poslední dobou to nebylo časté, zato teď se Fritz tajuplně usmíval.

„Poslyš, Stando, co bys mi řekl, kdybych tě úplně zbavil problémů s otroky Sandišůtů?“

„To bys musel přijít s něčím novým,“ odfrkl si skepticky Standa.

„No – něco nového mám,“ připustil Fritz. „Předali mi to gufyrové. Sem ke mně trefí, takže se mi tady už párkrát objevili. Tentokrát nám lidem předali něco, co začali na Zemi používat a je to podle nich vysoce spolehlivé.“

„Tak to honem povídej!“ vybídl ho Standa.

„Neměl jsi nedávno na Orizemi problém s podprahovým ovlivňováním lidí?“ zeptal se Fritz.

„Jo, měl,“ přisvědčil Standa. „Mohou za to ale Novočeši. Natočili tu nějaký škvárfilm a měli ho totálně prošpikovaný subliminály – jako králičí pečeni špekem. Rada Starších se tím přece zabývala už na Dzígvlegtu, když jsem tam od kamaráda ze Země přitáhl první sbírku. Tenkrát jsem beztak řešil problém přizpůsobení – aby lizidy dokázaly pozemské formáty vůbec přehrát, musel jsem jim vnutit i pozemské kodeky. Byla to fuška, každý desátý film měl jiné než předchozí… hrál jsem si s tím pěkně dlouho – a to mají lizidy slušnou kapacitu pro analýzu a syntézu. Přitom jsem víceméně náhodou narazil na subliminály a po poradě s otcem Mihovičem jsem pro ně vytvořil filtr. Každý subliminál to prostě zobrazí na tak dlouho, aby ho člověk stačil přečíst. Když ho čteš vědomě…“

„To znám,“ přerušil ho Fritz. „Vědomě to nepůsobí. Umíš tenhle filtr i vypnout, ne?“

„No – umím, ale nechápu, proč bych to dělal?“ zarazil se Standa.

„Tušíš aspoň, kdo podprahové ovlivňování vymyslel?“ pokračoval zdánlivě nelogicky Fritz.

„Podle mě někdo na Zemi,“ hádal Standa. „Já jsem ty filmy na Dzígvlegt přitáhl přesně tak, jak jsem je získal.“

„Někdo na Zemi…“ přikývl Fritz. „A protože se to dá považovat za vrcholné darebáctví, zkus hádat, čí to byl nápad!“

„Myslíš, že to pochází od Sandišůtů?“ zpozorněl Standa.

„Uhodl!“ ušklíbl se Fritz spokojeně.

„Těm je to podobné,“ vzdychl si Standa. „Naštěstí jsme to už ze všech pozemských filmů dali pryč – byly tam toho balastu tuny! Naštěstí to moje filtry zvýraznily a naučil jsem pár nadšenců, jak se to vystříhá – abych nemusel všechny filmy prohlížet sám.“

„Poslyš, Stando, ty jsi přece nedávno sám a sám spáchal docela slušný film, ne?“ obrátil Fritz nečekaně téma úplně jinam.

„Jo,“ vzdychl si Standa. „To bys dokázal taky… jen jsem chtěl umravnit partu Míši Safronova. Nějak jim stoupla sláva do hlavy a začali se chovat příliš hvězdně…“

„Nebylo to kvůli Slávce?“

„Ale jo, začali ji v Ruské Tajze trochu dusit a po tomhle se k nim vrátila správná úcta.“

„A dokážeš natočit ještě jeden takový film?“

„Dokázal bych to – kdybych Slávce neslíbil, že už to nikdy neudělám.“

„Aha – nevadí, obrátím se na Slávku, aby tě sama toho slibu zprostila.“

„A proč by to, prosím tě, dělala?“

„Aby zachránila Orizem,“ zvážněl najednou Fritz Pilz.

Pár vteřin bylo ticho. Standa na kamaráda jen třeštil oči.

„Čoveče – o čem to vlastně mluvíš?“ vyhrkl zmateně.

„Až ti to Slávka sama poručí, natočíš ještě jeden film,“ pokračoval Fritz rozhodným tónem. „Na námětu nesejde, něco si jistě vymyslíš. Navíc se postaráš, aby nikde na Orizemi během jeho promítání nefungovaly filtry proti subliminálům. A někam – nejlépe do dost napínavého okamžiku – vmontuješ tyhle nápisy! Ulož si je někam – ale ať se ti na ně nikdo nepovolaný nedostane!“

Standa s údivem pozoroval podivné znaky, které mu Fritz ukazoval v dalším obraze.

„Poslyš – to vypadá jako nějaké písmo!“ řekl po chvilce.

„Je to písmo,“ potvrdil mu Fritz. „Vždyť říkám, že to jsou nápisy!“

„Ale – k čemu to je?“

„To uvidíš,“ ušklíbl se Fritz. „Upřímně řečeno, co pochází od Sandišůtů, to asi vždycky smrdí – a tohle je prý betonově od nich. Ale gufyrové tvrdí, že je to účinné.“

„Cožpak může pouhé písmo něco udělat?“

„Jó, kámo, slovo je někdy mocné!“ vzdychl si Fritz. „Vyslov správné slovo a strom uschne!“

„Já tam ale žádné slovo nepřečtu!“ stěžoval si Standa. „Tahle písmena vůbec neznám! Spíš mi to připomíná nějaké divné abstraktní obrázky!“

„Můžeš si je nechat přeložit, lizidy to písmo znají,“ ujistil ho Fritz. „Je hodně staré, starší než si umíš představit. Tyhle obrázky jsou sice ozdobné tvary toho písma, proto je lizidy nepřekládají samočinně, ale kdybys chtěl, přeloží ti je. Jenže ani pak by ti moc neřekly.“

„Dobře – někam si je uložím,“ přikývl Standa. „Ale teď chci vědět, co udělají. Poslyš, nemůže to lidem nějak… ublížit?“

„Může,“ přikývl mrazivě vážně Fritz. „Ale většině ta slova nic neřeknou, takže ani neudělají. Když je ukážeš nějakému lingvistovi se specializací na Orient – máš-li ovšem na Orizemi nějakého – možná je přečte, ale ani on smysl nepochopí, takže to většině lidí jen proletí neškodně hlavičkami jako poněkud divné, abstraktní, ale jinak bezvýznamné obrázky.“

„Tak k čemu to bude?“ naléhal Standa.

„Když to přijmou geneticky upravovaní, vpálí se jim ten vzkaz do hlavy, že už ho odtud nikdo nedostane. Zatímco pro normální lidi jsou to trochu podivné obrázky, pro tyhle to bude rozbuška. Gufyrové zatím odhalili dvě. Dám ti obě, ale ta druhá je příliš razantní, po ní bys musel po každém promítání povolat do kina posily pohřební služby, protože by na to reagovali tak těžkým infarktem, že by každá pomoc přišla pozdě. Gufyrové mě před tou druhou takhle varovali. Ale kdyby bylo nejhůř, máme použít i tu. Sandišůti tím měli své otroky jištěné proti odepření poslušnosti. Člověk je přece tvor svébytný, občas má i vlastní rozum. Kdyby jim jejich poslušné nástroje přece jen odmítly splnit rozkazy, použili by tohle. Nebylo by to poprvé.“

„Nebylo by to ale porušení přikázání »Nezabiješ«?“ upozornil ho Standa sarkasticky.

„Podle situace,“ pokrčil rameny Fritz. „Představ si, že některý gauner unese jako rukojmí dítě a bude vyhrožovat, že je zabije. Je toho schopný, o tom nesmíš pochybovat, věřit mu to musíš. Jsou zkrátka okamžiky, kdy zabiješ člověka a přikázání přitom neporušíš. Nejen sebeobrana, ale i obrana někoho jiného se v takovém případě nepovažuje za trestuhodné zabití.“

„Takže… myslíš?“

„V takovém případě nabídneš únosci vyjednávání a během něho mu metodou subliminálů do hlavy nemilosrdně vpálíš příkaz okamžité sebedestrukce,“ řekl tvrdě Fritz Pilz. „Na to nepotřebuješ ani film, stačí na to i Spojení. Jen budeš muset dávat pozor, abys přitom rukojmí sám nezabil tím, že únosce vyřídíš na nějakém nebezpečném místě – když balancují na vrcholu útesu, plavou ve vodě – a tak. A dej si na ně pozor, jsou děsně vynalézaví a mohli by tě i tak zaskočit.“

„Ty vážně myslíš, že to dokážu použít?“ otřásl se Standa.

„Jestli se na to necítíš, můžeme se vyměnit,“ navrhl bezelstně Fritz. „Jsem si jistý, že nevinné ochráním i za tuto cenu. Ale mohl bych ti nabídnout jen Belfge, jiný svět nemám a tady je nuda.“

„Já to zvládnu,“ otřásl se ještě jednou Standa. „Ale co je ten první příkaz?“

„Není tak razantní,“ odvětil Fritz. „Neslyšel jsi ještě na Zemi, že by zločince pronásledovaly nějaké odpudivé obrazy? To byla totiž jejich metoda. Nedalo se před nimi utéci. Kdekoliv jim mohl před očima nakrátko vyvstat ohyzdný obraz s další částí vražedného příkazu. Ve chvíli, kdy oběť shlédne poslední slovo příkazu – zatmění před očima, infarkt a rychlý konec! Říkám tomu příkaz k sebedestrukci – Sandišůti se na ně opravdu dívali jen jako na jakýsi druh strojů.“

„Dobře… dobře… ale co ta… měkčí varianta?“

„Je pomalejší, ale vyřadí je také,“ vzdychl si Fritz. „Nezabíjí, ale taky se s nimi nemazlí. Víš, oni jsou speciálně geneticky upravení. Proti ostatním lidem mají mnohé výhody. Vyšší inteligencí to začíná a vyšší fyzickou odolností končí. Jsou skvělí a úžasní. Navíc se sami udržují v pohotovosti pro další generace – pěstují si i znalost toho starého písma a řeči, zatímco mnohem mladší latina už upadla do zapomnění. Sandi do nich ale zamontovali pojistky na geneticko-biologické bázi, svázané s tím starým písmem. Ano, to písmo je aktivuje i ničí. Gufyrové na to nedávno přišli a řekl bych, že je to překvapilo. Když to ale Sandi tak důkladně udělali, není podle mě – ani podle gufyrů – chybou použít to, dokonce i v původním smyslu – jako pojistky. Spusť prostě na Orizemi druhou sekvenci – a připrav se i na možnost, že tě pak někdo z nich donutí použít i tu první.“

„Ta měkčí varianta – nezabíjí? Co doopravdy dělá?“

„Má dva účinky,“ řekl Fritz. „S okamžitou platností ukončí působení lizidů na organizmy. To se sice ihned neprojeví, ale eliminuje to všechny kladné účinky.“

„Takže jim to zkrátí život!“ domyslel si Standa. „Není to totéž co vražda?“

„Nezkrátí jim to život,“ namítl Fritz. „Jen jim ho neprodlouží. Když si uvědomíš, že na Zemi tak zůstává pár miliard lidí, nemusí ti být líto, když se k nim tihle přidají. Miliony lidí na Zemi by si zasloužily prodloužení života víc. Vždyť těmhle celý jejich lidský život zůstane – jen podle starého životního schématu. Tak Sandišůti nakonec sebrali dlouhověkost i Metuzalémovi a dalším. Kdybys s tím zbytečně čekal a použil to až po pěti stech letech, to bys teprve viděl horrory! Postižení by ti před očima zestárli do podoby, jak by vypadali bez lizidů. Kdyby se ti taková mladá žena změnila během minuty v seschlou, umírající mumii, strašilo by tě to nejspíš ještě dlouho. Udělej to radši hned, ať ty horrory nezažijeme!“

„Dejme tomu,“ uklidnil se trochu Standa. „To nevypadá tak vražedně. Jen jako kdybychom jim odepřeli ovladače lizidů, beztak si je nezasluhují. Máš asi pravdu, dnes to ještě projde nenápadně, skoro bez povšimnutí. Ale říkal jsi – dva účinky…“

„Vyřadí jim to reprodukční orgány,“ dodal suše Fritz. „Prostě se stanou neplodní. Trvá to sice maličko déle, ale roztřepí jim to DNA, takže s ničím nenavazuje. Přerušíš tím jejich genetickou linii a ponecháš jim jen možnost adopce cizích dětí. Ani to není úplně nenormální, na Zemi se to stává často. Zastavíš ale šíření jejich genetických úprav. Adoptivní děti jejich geny dál neponesou, takže víceméně přirozeně vyhynou. Nebude to tak lepší?“

„Sebereme jim právo na děti!“ zamračil se Standa.

„Nesebereme, mohou je kdykoliv adoptovat,“ namítl Fritz. „Na Zemi si spousta dětí zaslouží lepší život, než jaký je tam čeká – a tihle by jim mohli poskytnout všechno. Jen by to nebyly jejich pokrevní děti – je to ale tak nutné? Sandišůti jim neplodnost beztak naplánovali dávno předem.“

„To by mě zajímalo, proč?“

„Jednoduše,“ ušklíbl se Fritz. „Až by mouřenín vykonal službu, nechali by je vyhynout. Byla by to mírnější verze k brutálnímu vyvraždění. Měli připravené oboje, tohle by ale bylo nenápadnější – a když si to v hlavě přebereš, tak i milosrdnější.“

„Ale co když všechny své znalosti předají těm adoptivním dětem? Včetně znalosti tajemství jejich tajného písma?“

„To písmo není tajné,“ pokrčil Fritz rameny. „No tak je to naučí! Jak říkám, písmo samo ještě na nic nestačí, musí se sejít určitý kódovaný rozkaz s genetickou úpravou. Děti, které by se naučily písmo, budou v pozici tvého hypotetického lingvisty, který daný nápis přečte a podiví se, co to má znamenat. Ale nemusíš si dělat starosti, oni žádné děti adoptovat nebudou.“

„Počkej – jak to myslíš? Říkal jsi přece, že budou moci!“

„Budou moci, ale nebudou chtít,“ doplnil Fritz. „Samozřejmě by nějaké děti rádi adoptovali, ale musely by být z jejich genetické linie. To si oni velice pečlivě hlídají. Oni úplně cizím dětem své výhody nepředají! Potíž bude v tom, že je to postihne všechny, takže na Orizemi prostě nenajdou děti vhodné k adopci. Tedy – vhodné pro ně a pro jejich požadavky.“

„A nebude to pro ně kruté?“

„Možná ti to bude připadat kruté. Ale připravili to Sandové, my to jen spustíme. A připrav se i na použití té první možnosti, kdyby jim to došlo. Očekávám, že takové poznání neunesou a že je to aktivuje ke škůdcovství. Neřekl bych, že to přijmou, jak říkají křesťané, jako kříž, který by nesli hrdě a se vztyčenou hlavou. Nad křesťany jsou ostatně povznesení…“

„Oni nejsou křesťané?“

„Mohou být navenek i křesťany, ale určitě ne z přesvědčení. Spíš tam, kde se jim to na Zemi jevilo jako výhoda. Proč by jí nevyužili? Mohou být na Zemi i křesťanskými kněžími, není to přece tak namáhavé povolání! Neslyšel jsi ale na Zemi úsloví, že káží vodu, ale sami pijí víno? V tomto případě je to doslova. A neslyšel jsi ani o pedofilních skandálech u těch, kdo se ve službě církve vzdávají oficiálně sexu? Řekl bych, že se předem nevzdávají ničeho. Výhod ani neřestí.“

„To nemají aspoň nějakou… ideologii?“

„Jednu mají,“ řekl Fritz. „Sandové jim vštípili přímo genetickou nadřazenost. Považují se za víc než ostatní lidé, kteří mezi ně nepatří. Proto také mezi sebe nikoho cizího nepustí.“

„To má být nějaká ideologie?“ pochyboval Standa.

„Ano, to je Vyvolenost.“

Errata:

03.09.2021 16:39