Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Balada o Vlaštovce

Ryze český film »Slunce, seno a ostrovy« se ukázal jako naprostý propadák. Ačkoliv tvůrci film brzy kajícně nabídli do všeobecné distribuce, jeho sledovanost se trvale krčila při zemi.

Na slavnostní první promítání, proslulé trapným odhalením podprahových reklam, sice přišla veškerá česká filmová honorace a zaplnila do posledního místečka velký sál Kleinova Nového Kulturního Stánku v Nových Karlových Varech, ale zastavující se podprahové reklamy očekávaný skvělý dojem dokonale pokazily.

Režisér Kartáčník je sice již ten večer obětavě z filmu vystříhal, ale při dalším promítání byl velký sál poloprázdný. Omezující podmínky zřejmě diváky účinně odradily. Pár zájemců se sice na kulturním středisku ohlásilo, ale když se dozvěděli, že musí přijít osobně a zařadit se do fronty na vstupenky, většinou odvětili, že si v tom případě raději počkají, až bude film volně dostupný. Některé zprávy se mezi lidmi rychle rozkřiknou, takže se další zájemci ani nehlásili.

Naštěstí vyšla na distribuční stránce filmů podrobná recenze z díla českého filmového kritika Ivana Petříka, která film pečlivě rozebrala a vychválila. Jak se dalo čekat, zájemce navnadila, přesto účinek nedosahoval očekávání.

Ti nejžhavější sice přišli, ale protože se jich tolik nesešlo, dostali vstupenky i bez očekávané fronty. Jenže jich bylo málo, aby zaplnili velký sál, ačkoliv ve vedlejším salónku připravili i bohatý raut. Někteří pak ještě zvědavě obešli švédské stoly, ale většina se po filmu rychle vytratila.

Na distribuční stránce filmů se pod Petříkovou pochvalnou kritikou objevilo pár dalších hodnocení, zřejmě od diváků, kteří ze zvědavosti přišli na druhé představení.

„Odpad!“ hodnotili film skoro všichni, na rozdíl od osamoceného Petříka.

Tak příkré hodnocení se od posledních amerických »céček« už hodně dlouho neobjevilo.

„Bezduché plkání bez děje, osvěžované rádoby-vtipnými scénkami, kdy se má asi divák smát trapným trapasům postav. Vhodné leda pro sadisty, kteří se rádi smějí cizímu neštěstí!“ bylo pod tím rozvedené pro ty, kdo by se dožadovali podrobností.

„Pusťte si to doma, abyste nerušili předčasným odchodem ze sálu!“ zněla jiná rada.

Šeptanda film sepsula ještě víc, takže třetí promítání se konalo pro pouhých pět diváků, kteří se nedali odradit a přišli, aby se sami přesvědčili, zda je film opravdu tak slabý, jak se o něm tvrdí. Z těch pěti tři skutečně po třetině filmu odešli a film až do konce shlédli jen dva. A ti se už nenechali zlákat ani přichystaným rautem a odletěli, ještě nedoběhly závěrečné titulky.

Jedním slovem – fiasko.

Ještě hůř dopadl kritik Ivan Petřík, když na distribuční stránku filmů umístil vlastní kritiku na film »Balada Vítkova rodu«. Pravda, jeho kritice rozuměl málokdo, málokdo si uměl představit, co se skrývá pod odbornými pojmy »transcendentní nedostatečnost«, »plytká insolventnost« či »hluboká insufficience cool gagů«, ale pojmům jako »duchovní prázdnota«, rozumět bylo a chudák Petřík za ně schytal pár stovek nelichotivých hodnocení své kritiky. Nejmírnější odsudek byl »takhle kecat ho snad naučili sami Sandišůti«!

Kladným výsledkem bylo, že křivka sledovanosti, uvedená u tohoto filmu, ještě stoupla. Film se rozhodli shlédnout i ti, koho nezlákal název, ale jejichž zájem vzbudila polemika mezi novým, nesrozumitelným kritikem a osvědčenými starými matadory.

Petřík se pokusil zkritizovat i několik ruských filmů, jenže pak ho doma navštívil nejznámější ruský kritik Bezuchov a mezi čtyřma očima mu poradil, aby se nepletl do věcí, kterým vůbec nerozumí.

„Jestli se vám film »Slunce, seno a ostrovy« skutečně líbí, nepište jen, že je vynikající! Zkuste přidat aspoň jeden skutečný důvod proč – i kdyby jen to, že se vám tam líbily vtípky,“ poradil mu. „Ale nenavážejte se do filmů, které jste neviděl. Hodnocení »Film jsem neviděl, přesto se cítím oprávněný napsat o něm kvalitní recenzi« je větší pitomost, než si sám zřejmě myslíte.“⁰⁰¹

„Já si budu psát, co chci!“ nafoukl se Petřík. „Nemohu za to, že pravému umění nerozumíte!“

„Když budete psát kraviny, jaké píšete, nedivte se, že vás budou mít diváci za vola! Už teď jste tím pověstný!“ ulevil si Bezuchov – a práskl za sebou dveřmi. Komu není rady…

Petřík se pak pokusil hodnotit další filmy anonymně, jenže tvrdě narazil jako auto do protijedoucího kamionu. Jméno kritika se pod každým hodnocením objevilo automaticky a nedalo se smazat ani nahradit pseudonymem. Recenze podepsané »Ivan Petřík« se nejprve staly terčem nevybíravých vtipů, jenže později zůstávaly bez viditelné odezvy, jen se železnou pravidelností krátce po umístění mezi ostatními recenzemi krvavě zčervenaly. Každý, kdo s recenzí souhlasil, ji totiž mohl podpořit, nebo s ní nesouhlasit. Některé recenze se zvýraznily tím zeleněji, čím víc kladných hlasů měly, jiné naopak červenaly. Petříkovi nepomohlo ani že ho pokaždé hned po uvedení solidárně podpořili jeho známí. Jeho recenze vždycky zpočátku mírně zezelenaly, ale obvykle ještě týž den krutě zčervenaly jako dobře uvaření raci.

A nejhorší na tom bylo, že se to nedalo zfalšovat! Chudák Petřík soptil vzteky, ale nikde se nemohl dovolat spravedlnosti. Samozřejmě se obrátil na Lecha Stříbrského s požadavkem, aby tu »pomlouvačnou a dehonestující kampaň« zastavil, jenže Lech Stříbrský mu vysvětlil, že recenze automaticky obhospodařuje lizid a jediná možnost, jak se vyvarovat červené barvy, je získat na svou stranu víc příznivců než odpůrců.

„Znám pár přátel, kteří určitě hlasují kladně,“ stěžoval si Petřík. „Jenže barva zůstává stejná, ať hlasují kolikrát chtějí!“

„To bude asi tím, že každý máme jen jeden hlas,“ usmál se Lech dobrácky. „Každému z nás se započítá jen jeden a další hlasování už na tom nic nezmění. Každý může pouze změnit svůj hlas na opačný, ale jedině tato změna se projeví.“

„Jenže nás někdo pokaždé přehlasuje!“ stěžoval si Petřík.

„Zkuste psát tak, aby s vámi lidé víc souhlasili,“ poradil mu Lech. „Jestli u vašeho názoru převažuje červená, pak s vámi nesouhlasí mnohem víc lidí, než kolik máte příznivců.“

„Já jsem přece profesionální kritik!“ bránil se Petřík. „Nemohu za to, že je tady taková přesila buranů a intelektuálních hňupů! Nebudu přece populista!“

„Jo, profesionální kritik,“ pokýval hlavou Stříbrský. „To jsme tady ještě neměli. Ale jak se tak dívám, o profesionální kritiky tady nikdo nestojí. Nechcete se raději věnovat něčemu jinému, když vás lidé odmítají?“

„Nechte si takové rady!“ vypjal Petřík hruď a odešel s přesvědčením, že je zřejmě celá Rada Starších sbor buranů a intelektuálních hňupů, když ho neocení.

Zbyla mu hrstka přátel, kteří ho podporovali ze známosti a zřejmě jeho výplody ani nečetli. Jeho další recenze naštěstí zůstávaly alespoň ve slabě zelenavé barvě.

Zřejmě už je nikdo nečetl…

Krátce po »ryze českém filmu« »Slunce, seno a ostrovy« se ale v distribuci objevil jiný český film »Balada o Vlaštovce«. V nabídce bylo uvedené, že »Balada o Vlaštovce« je volné pokračování »Balady Vítkova rodu«, což způsobilo, že křivka sledovanosti krátce po uvedení do volné distribuce vyletěla strmě do výšky. Nejenže téměř ihned překonala sledovanost posledních ruských hitů a brzy se vyšplhala až ke sledovanosti »Balady Vítkova rodu«, ale nezastavila se a pokračovala ještě výš.

Některé zprávy se mezi lidmi rychle rozkřiknou… tohle znamenalo, že je to film – bomba.

A opravdu, zatímco historický film o Vítkově rodu měl spíš komorní charakter s poměrně malým počtem postav, následující Balada byl výpravný velkofilm.

»Balada o Vlaštovce« neměla žádné slavnostní uvedení a přesto se brzy promítala ve většině společných kin na Orizemi. Nevytlačilo je ani dokonalé domácí promítání. Sdílení dojmů prožitky z filmů umocňovalo, ať už šlo o staré dobré pecky z Hollywoodu na Zemi, nebo nejnovější trháky ze studií Ruské Trojky.

»Balada o Vlaštovce« se navíc vyznačovala něčím novým, dosud neokoukaným. Novinkou zde byla i filmová hudba. Ani znalci nebyli schopni určit, na jaké nástroje ji hudebníci vlastně hrají. Barva tónů na některých místech vzdáleně připomínala housle, jinde, aniž by se nástroje vyměnily, plynule přecházela od jemných houslí po ostré trubky. Žádný hudebník nebyl schopný určit, co to bylo za nástroje. Nakonec převážilo mínění, že se asi jedná o nějakou novou syntetickou hudbu.

Děj začínal pochmurně – zemětřesením, které rozvalilo hrad Jukagyri I a útěkem posledních lidí z hořícího Dzígvlegtu. Pamětníky dokonale uchvátila ponurá atmosféra vířících kotoučů dýmu, plamenů a ohně, ale i oni nevěřícně zírali na pohled na Dzígvlegt z dálky – jako kdyby tam byl tou dobou nějaký ration, ze kterého by někdo pořizoval otřesné záběry hořícího světa.

Zejména záběry, kdy svědek zkázy klesal až do dýmu a probleskujících plamenů, uchvátil jak pamětníky, tak i Novočechy i další nováčky, kteří se zatím na Orizem dostali ze Země a tato historie jim byla ještě zcela neznámá.

Následoval nedlouhý pobyt na Hjöwiltu, kde se shledávaly roztroušené rodiny, ulehčeně nad každým nově objeveným členem jásaly a naopak trnuly obavami o dosud chybějící, ale děj filmu se pak opět o pár týdnů vrátil do doby, kdy se divákům otevřel chitsaldil, přenášející průzkumníky do neznámého nového světa, tak podobného Zemi – a přece tak odlišného.

Tehdy ještě neměla Orizemě jméno. Byl to dosud neznámý svět, průzkum teprve začínal a moře průzkumníky uvítalo nejhorším zdejším způsobem – hurikánem.

Průzkumníci však první nepřízeň počasí přestáli, po pravdě jim nic jiného nezbývalo, pak se konečně obloha vyčasila a objevily se hvězdy, které mnozí neviděli už tisíce let…

Objevila se i scéna, kdy si inženýr Formánek poprvé prohlédl noční oblohu dalekohledem a ztuhl překvapením, neboť proti všem předpokladům našel souhvězdí Orion téměř shodné jako na Zemi, což znamenalo, že Slunce a s ním i Země nemohou být příliš daleko.

Jenže inženýr Formánek pak nejenže objevil Slunce, ale určil i kolem které hvězdy obíhá tato planeta. Z neznámé hvězdy se stala katalogizovaná ORI-Chí-1 a odečtením poloh v katalogu hvězd určil inženýr Formánek i vzdálenost od Slunce, která však původní nadšení změnila ve zklamání.

Naše Slunce bylo v nepředstavitelně strašlivé vzdálenosti celých osmadvaceti světelných let a z Orizemě bylo vidět jen jako slabá hvězdička. A tam někde, jak se chodila k jeho dalekohledu dívat procesí zvědavců, obíhá i Země, prášek neviditelný ani pouhým okem, ani Formánkovým hvězdářským dalekohledem. Byli tedy zpátky ve svém rodném vesmíru, jenže se na domov mohli dívat jedině z tak příšerné dálky, jakou si málokdo dokázal představit. Vesmír dokáže být krutý, ale tato krutost byla obzvlášť nezasloužená…

A pak přišlo legendární zasedání delegátů všech národů, zastoupených na Hjöwiltu, které otec Mihovič svolal na hrad Jukagyri II.

„Musíme počkat na bratry Sjöbergovy, trochu se pozdrželi,“ požádal shromáždění Fritz Pilz, ještě s obličejem červeným od popálenin, utržených na Dzígvlegtu. „Nikdo jiný za ně nemůže jejich referát přednést. Bude důležitý pro lidi z mimozemských světů i pro další život na Orizemi,“ dodal na vysvětlenou. Přitom se několikrát podíval na kapesní tablet, zřejmě napjatě sledoval hodinky a samotnému se mu zdálo zdržení Sjöbergů dlouhé.

Konečně to v sále zašumělo a k pódiu přišli rychlým krokem bratři Sjöbergové, Salmö a Arne, ještě v ohnivzdorných oblecích, jako kdyby se byli ještě jednou podívat na hořící Dzígvlegt.

Jenže tomu bylo jinak.

Otec Mihovič zahájil setkání delegátů a prohlásil je za nejdůležitější v historii Hjöwiltu, nejen protože bylo první a zatím jediné a ticho ve velkém sále konečně protrhl hlas Arne Sjöberga.

„Dovolte nám, vážení přítomní, seznámit vás s výsledkem našeho výzkumu a především s jeho následky. Určitě to bude pro vás všechny překvapení a nejspíš i větší šok, než můžete čekat.“

Tehdy poprvé padlo ujištění, že katastrofa na Dzígvlegtu nebyla přírodní katastrofou, ale šlo o neuvěřitelně nenávistný pokus Sandišůtů o vyhubení všech žijících pozemšťanů, kterým fakticky zapálili svět přímo pod nohama.

„Někdo nám zvenčí uvedl do nestabilního stavu anihilátory lizidů,“ řekl Arne.

„Hned to vysvětlím,“ pokračoval. „Je to podobné jako uvést do nestability jaderný reaktor, jenže to způsobilo asi milionkrát ničivější explozi, než jaká se na Zemi kdy odehrála, včetně nejsilnějších termonukleárních výbuchů. Exploze prvního anihilátoru přivedla do nestability všechny, výsledkem byla přeměna světa Dzígvlegtu v pravé peklo. Naši »velcí dobrodinci« Sandišůti nám zkrátka odpálili Dzígvlegt přímo pod nohama! Výsledky znáte.“

„To snad ne!“ „Co vám dává oprávnění k takovému obvinění?“ „Máte to něčím podložené?“ ozývalo se chvíli ze sálu.

„Prosím, klid!“ vyskočil otec Mihovič. „Nechte Arna mluvit!“

„Taky jsme si mysleli, že je to šílenost!“ připustil Arne. „Ověřili jsme to tím, že jsme totéž způsobili na jiném světě! Také jsme úmyslně způsobili nestabilitu anihilátoru a také jsme tím zapálili všechny i s celým světem! Přesně jako na Dzígvlegtu!“

Sál strnul, ani nebylo třeba vyzývat nikoho ke klidu.

„Ale protože nejsme jako oni, vybrali jsme si k pokusu opuštěný svět,“ pokračoval rychle Arne, aby se nikdo nestačil ani otřást hrůzou a všichni si mohli aspoň trochu oddychnout.

„Uvedli jsme do nestability anihilátor lizidu na Vytvezylu, kudy Sandišůti prochází na Zem. Ověřili jsme tím, zda je vůbec technicky možné takovou katastrofu způsobit, ale my jsme tím navíc úmyslně odřízli Sandišůty od Země. Vytvezyl byl jediný svět, umožňující přechod mezi vesmíry na Zem. Udělali jsme z něj peklo, neprůchodné i pro Sandišůty. A protože své značky na Zemi zrušili i gufyrové, nikdo se teď na Zem nedostane.“

„Tím jsme se ale definitivně zbavili naděje na návrat!“ namítl kdosi.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Salmö Sjöberg. „Stačí nám dostat na Zem jednu jedinou značku préta. A my ji tam dostaneme. Vyšleme směrem k Zemi mezihvězdnou loď z Orizemě!“

Tak lidé na Hjöwiltu rozhodli o letu legendární hvězdné lodi Vlaštovka, vypravené směrem od Orizemě k Zemi přes neuvěřitelných osmadvacet světelných let. Letu, který se naštěstí sám zkrátil…

Což tenkrát nikdo netušil…

Skutečně monumentálnímu úvodu s hořícím Dzígvlegtem Standa obětoval i vysvětlení, proč to vlastně Sandišůti spáchali. Ani slovem se nezmínil o svých a Slávčiných návštěvách Země, které jim i s otcem Mihovičem umožnili gufyrové, ani o tom, že se Rada Starších Dzígvlegtu za ně solidárně – a jak se ukázalo, až příliš obětavě postavila. Ačkoliv to bylo z hlediska dějin důležité, děj filmu začal až rozvalením původního hradu Jukagyri.

Standa se tedy objevil ve filmu až u projektování Vlaštovky a účasti na jejím letu. Vlastní úlohu na něm bagatelizoval. Na cestě nebyla jen Vlaštovka, ale i sondy Allouette, Blitz a Molnija, každá s jiným cestovním programem. Vlaštovka byla na cestě první a spolu s Allouette byly pomalejší než oba Blesky, německý Blitz i ruská Molnija.

Ve filmu se mihl okamžik, kdy Standa poprvé zjistil, že se nemůže přenést na palubu Vlaštovky a šťastně ho napadlo vyslat sondě příkaz zastavit motory a přibrzdit. Tento příkaz mu vrátil řízení Vlaštovky, ale neúnosně oddálil dobu, kdy se dostane k Zemi. Byly tam také bouřlivé diskuze, které nakonec vedly k vyslání obou Blesků.

A pak přišel okamžik, kdy náhradní pilot Olda kontrolu plně nezvládl. Přesněji – rutinně ji vykonal, ale přehlédl přitom nečekané a ničím nevyvolané zvýšení rychlosti Vlaštovky. Standa si toho všiml a snažil se kamarádovu chybičku napravit, bohužel spolu se Slávkou skočili do těsné kabiny Vlaštovky krátce předtím, než vlétla do naprosto nečekaného chobotu červí díry.

Slávčin skafandr, pozvracený zevnitř, se ve filmu objevil krátce, stejně jako další podrobnosti, pro další děj nepodstatné. Důležitý byl okamžik, kdy bliklo a rozsvítilo se červené světlo na horním panelu výstrah.

„Sakra, to nám chybělo! Štít je v čudu!“ vykřikl tenkrát Standa na Slávku.

„Aspoň to budeme mít dobrodružné! Pokud vím, tady se ještě nikdy nic nestalo!“ usmála se.

„Jo, nestalo!“ zavrčel. „Slávko, tohle není žádné cvičení, to smrdí havárií!“

„Snad nebude tak zle!“

„Nejspíš už je! Přišli jsme o štít a kolem nás je buď tma, nebo shořely venkovní kamery.“

„Proč by měly shořet?“

„Hádal bych nějakou řídkou mlhovinu…“

Na displeji rychloměru znenadání naskočila nula. Byl to nesmysl, chyba musela být jedině ve zničeném rychloměru. Seděli vedle sebe a bezradně se dívali jeden na druhého.

„Co teď?“ začala Slávka.

„To byl důvod, proč jsme tu dva!“ řekl s hraným klidem. „Vrať se na Jukagyri, zburcuj bratry Pilzovy, Francouze a ať se podívají na dálkové řízení rationu! Já tu ještě okamžik zůstanu, sestavím brzdící program a přiletím pak za tebou. Ať mi tam nikdo nevleze na značku! Ale ty mazej domů!“

„Hele, nech program programem a pojď pryč!“

„Přišli bysme o Vlaštovku! Nezdržuj a padej!“

V té chvíli už bylo pozdě. Slávka se nemohla přenést zpátky do řídícího střediska na Jukagyri, protože – jak se zjistilo později – Vlaštovka se v té chvíli začala převracet v chobotu červí díry. To už nešlo o ztrátu Vlaštovky, ale o životy! Standa se pokusil přibrzdit, Vlaštovka zabrala, ale pak prudce narazila zadní částí a roztočila se. Standa tak tak zastavil její rotaci a nastavil ji podle gyroskopů do původního směru – jiného přístroje se nemohl chytit, vnější kamery ukazovaly černou tmu. Ani jako konstruktér Vlaštovky si v té chvíli nevěděl rady a oběma hrozilo zůstat v neovladatelném modulu světelné roky od nejbližších hvězd.

„Jak se odsud dostaneme?“ zkusila se ho Slávka zeptat.

„Teď to zřejmě nejde,“ nepotěšil ji. „Musíme počkat na pomoc z Orizemě.“

„Oni nás dokáží nějak odsud vytáhnout?“

„To ne, ale snad Vlaštovku přibrzdí pod kritickou rychlost,“ uvažoval v mylném domnění, že je v kabině uvěznila nadkritická rychlost. „Snad po nás brzy vznikne sháňka! Musí je napadnout, že jsme tady. Zkontrolují dálkový rychloměr a pak nás přibrzdí. Až pak se vrátíme.“

Ve ztemněné kabině to ale nevypadalo nijak růžově.

„A co když nás tady neobjeví?“ vyjádřila Slávka, co si ani jeden z kosmických vězňů nechtěl ani připustit…

Kdo z diváků si povšiml krátké větičky v titulcích: Film byl natočen podle skutečnosti? Proč by se báli o ty dva hrdiny, vždyť oba dodnes žijí!

Jenže v rychle zamrzající kabině bezmocné sondy to ani tenkrát nevypadalo růžově. Černé obrazovky, jakoby zalité tuší, pár červených světélek, signalizujících vážné problémy, rychloměr, ukazující nesmyslnou nulu – v kosmickém prostoru to byl naprosto vyloučený údaj…

Pak náhle oba kosmonauty semlela závěrečná turbulence, až se sklo Slávčina skafandru zevnitř zneprůhlednilo od zvratků, Vlaštovku naráz prostřelil skrz všechny pancíře drobný meteorit, který měl dost síly prorazit všechny pancíře i druhou stranou, směrem ven…

Jak si všichni diváci oddychli, když se podařilo uniknout z neovladatelné Vlaštovky nejprve Slávce, zatímco se Standa snažil obnovit hermetičnost kabiny! A ještě víc se zaradovali, když inženýr Formánek v řídícím středisku na Jukagyri zjistil, že červí díra ze sebe vyvrhla Vlaštovku skoro u Země, takže se její cesta podstatným způsobem zkrátí.

A Země se teď zdála úplně na dosah…

Drobného detailu si v té chvíli málokdo povšiml a ti, koho to přece napadlo, nad tím jen mávli rukou jako nad něčím nepodstatným. Nově vytvořené pole rationů, chránící Vlaštovku před dalšími průstřely mikrometeoritů, nepocházelo z Orizemě, ale z mnohem bližší Země. Všichni ale věděli, že i na Zemi existují lizidy, nikdo se tomu tedy nedivil.

Netušili, že v této chvíli Země o Vlaštovce ví.

Ne lidstvo, ale Sandišůti, zničením Vytvezylu uvěznění na Zemi. A jak se orizemšťané na přílet na Zem těšili, netušili, že už je tam chladnokrevně očekávají.

Ne lidé, ale vesmírní vetřelci…

Film obsahovat většinu dalších důležitých událostí na Orizemi. Bylo to něco jako legendární filmová epopej režiséra Bondarčuka podle Tolstého románu »Vojna a mír«. Bylo v něm sestřelení Vlaštovky s posádkou atomovou hlavicí při přistávacím manévru nad Španělskem, záznamy gufyrů ze sebevražd jejich průzkumníků, spojených s úplnou zkázou dvanácti planet Sandišůtů, objevených ve Čtvrtém vesmíru.

»Balada o Vlaštovce« líčila nejen osud nepatrné, jen částečně pilotované mezihvězdné sondy, ale na jejím pozadí i tragédie miliard bytostí všeho druhu – lidí, gufyrů i Sandišůtů.

Mohl někdo litovat i je? Co věděli o jejich domovských světech, zničených gufyry? Gufyry ale museli chápat – Sandišůti spáchali tolik zla přímo před jejich očima, že jiná možnost snad ani nebyla. Nakonec – co se stalo, stalo se a nikdo se už tomu ani nedivil.

Jak to tenkrát říkali?

„Jakmile některá civilizace začne vyvražďovat své sousedy, neponechá jim na vybranou. Buď ji zničí dřív než ona je, anebo zahynou. Genocida plodí vždycky další genocidu.“

Proto se průzkumná skupina gufyrů po objevení domovských světů Sandišůtů rozhodla zničit ty nenáviděné bytosti jednou provždy, ale protože sami uznali, že něco takového je i další zločin v řadě, vyřešili to trochu teatrálním odtržením průzkumníků od civilizace gufyrů, založením vlastní nezávislé civilizace a následným zničením dvanácti světů Sandišůtů po vzoru fanatických japonských kamikaze – sebevraždou přistáním na těchto světech těsně před odpálením lizidů.

Odtržená civilizace zahynula současně se Sandišůty, aby už nikdo nemohl označit za zločince nikoho dalšího a poslední zločin byl současně proveden – i potrestán.

Divné bytosti, tihle gufyrové!

Ale ani Sandišůti nejsou bytosti snadno pochopitelné. Nejprve se pokusili zničit Zemi flotilou nejstrašnějších bomb, jaké se kdy na Zemi vyskytly, ale když jim je Standa zničil, pochopili, že silou nic nesvedou. A pak když zjistili, že po Marsu pochoduje pozemský výsadkář ve skafandru, udělali další nepochopitelný čin. Spáchali kolektivní sebevraždu, i s deseti tisíci lidmi, svými nejbližšími služebníky. Nebo to tak mělo vypadat. Na Marsu nejspíš zahynuli jen jejich sloužící lidé.

Definitivní konec Sandišůtům přinesli až gufyrové. Standa je pozval na Zem umístěním značek adchyfu, gufyrské verze préta, poblíž místa konání Sandišůtského sněmu. Gufyrové přiletěli jako vichřice a s využitím svého urychlení Sandišůty odnesli, jenže je v Adu neudrželi.

Podle gufyrské verze všichni Sandišůti spáchali sebevraždu, jakmile pochopili, že prohráli. Dalo se věřit i jiné verzi, že je zlikvidovali gufyrové, kteří je považovali za tak nebezpečné, že by si jejich genocidu obhájili i před svým svědomím.

Posledním nebezpečím zůstali lidé, Sandišůtští služebníci či lépe otroci na Zemi i na Orizemi. Tvrdil to i poslední záběr filmu »Balada o Vlaštovce«.

Návštěva gufyrů u Fritze Pilze ve světě Belfge lidi naposledy varovala.

„Dejte si pozor na lidské otroky Sandišůtů!“

„Budou své pány mstít!“

Fáma tvrdila, že šéf filmového studia Ruská Trojka, režisér Michail Pavlovič Safronov, se po shlédnutí »Balady o Vlaštovce« ze žalu opil pod obraz, ale nejspíš to byla jen zlá pomluva. Míša Pavlovič nebyl alkoholik a při neškodných vlastnostech místních alkoholických nápojů by to bylo na Orizemi umění. Pravdou je, že pozastavil uvedení svého dalšího dokončovaného filmu s oficiálně uváděným vysvětlením, že film potřebuje ještě nějaké nutné úpravy a přetočení několika nedokonalých scén. Jeho rozhovor se Slávkou Tvrzníkovou proběhl mezi čtyřma očima a zůstal jejich tajemstvím. Ani Míša, ani Slávka se o něm nikomu nezmínili, nepočítáme-li Natašu Petrovnu Safronovovou, kterou si Míša vzal před měsícem a před kterou neměl žádné tajnosti, a Standu Tvrzníka, kterému zase nic netajila Slávka.

„Hrát ve velkofilmu a nic mi ani neříct – to není kolegiální, Slávko!“ vyčetl jí Míša.

„Hrála jsem tam jen virtuálně,“ usmála se Slávka.

„Virtuálně hraje přece každý,“ namítl Míša. „Film není divadlo, abys pokaždé stála před…“

„Tak jsem to nemyslela,“ přerušila ho Slávka. „Standa si jen vypůjčil moji podobu. Nikdy jsem za jeho klapkou nestála. Ostatně – v Baladě o Vlaštovce jsem přece mladší než dneska.“

„Taky jsem se chtěl zeptat, kdo ti tam dělal vizáž?“ přikývl Míša. „Když máš dneska zahrát takové děvčátko, to už chce hodně úprav!“

„Nechce,“ ujistila ho. „Uvědomuješ si, že celý film natočil Standa bez herců, bez kulis a bez kameramana? Balada o Vlaštovce jsou prostě jeho digitalizované vzpomínky. Proto jsem tam jako mladý žabec, chápeš? Jsem tam přesně tak, jak si mě pamatuje. A je vidět, že si mě pamatuje dobře, skoro bych řekla, až příliš podrobně. Asi mu v tom pomáhá připojení k lizidům.“

„Takže jsi pro něho nic nedělala?“ podíval se na ni divně.

„Poslyš, Míšo, pusť si ten film doma znovu a pořádně se soustřeď, až se tam objeví zmínka o Ruské Trojce. Uvidíš se tam sám, jen jsi tam trochu mladší.“

„To si mohl tenkrát natočit do zásoby,“ usuzoval Michail. „Nikdo nemůže ručit, že neměl u sebe nějaký tablet v době, kdy hrál s tebou. Mohl přece něco natočit, aniž bych si toho všiml.“

„Hele, Míšo, já ho přemluvím, aby tě přesvědčil,“ zkusila to ukončit.

„Myslíš, že mě dokáže ukecat, že je tomu tak?“

„Nebude tě ukecávat,“ ujistila ho. „Ale přesvědčí tě – a on sám přitom neřekne ani slovo.“

„To chci vidět!“ skončil i Míša.

Druhého dne doporučila Slávka Michailovi, aby si pustil jeden krátký film z distribuce filmů.

„Je to tam jen pro tebe,“ ujistila ho. „Standa to pak chce smazat!“

„Tak počkej tady – uvidíme oba, jestli mě ukecá!“

„Klidně! Už jsem to viděla,“ usmála se trochu.

Michail jí nabídl křeslo a stranou spustil film, roztažený na celou stěnu své kanceláře.

Ukázalo se ale, že film trvá jen pár desítek vteřin. Neměl ani titulky, jen kousek čehosi, čemu se ani nedalo říkat děj.

Objevila se prázdná, temná komnata, skoro jako u horrorů odehrávajících se na hradě. Pak se naproti se skřípěním otevřely okované dřevěné dveře a do komnaty vstoupil – osobně Michail Pavlovič Safronov, oblečený do hrubého hnědého mnišského pláště, dlouhého až na zem, přepásaného hrubým provazem s roztřepenými konci, s kapucí odhozenou vzad. Obrátil se k oběma svým divákům a s potutelným úšklebkem řekl Michailovým hlasem:

„Míšo, nezlob se, ale tebe přesvědčit je opravdu těžké!“

Pak se znenadání zhroutil na temnou kamennou podlahu a změnil se v krvavou hromádku – a to byl konec filmu, či spíš jen krátké ukázky.

„Tak co, Míšo?“ usmála se na šéfa Slávka, když hradní komnata zmizela a místo ní byla opět jen hladká bílá stěna. „Přesvědčil tě, nebo ještě nevěříš? Snad jsi to – proboha – s ním opravdu tajně nenatočil?“

„Počkej!“ zavrčel otřesený Michail. Pustil si film ještě jednou – a tentokrát si na několika místech poručil pauzu, aby si mohl sám sebe prohlédnout zblízka.

Ne, nebylo to zrcadlo! Jeho obraz byl perfektně ostrý, ale ve filmu měl na sobě hrubý plášť, kdežto on sám měl na sobě bezvadný společenský oblek. Obličej i hlas byly ale bezpochyby jeho a kdyby někdo toto video předložil jako důkaz u soudu, měl by problém dokazovat, že to opravdu nebyl a nemohl být on sám.

„Bohorodičko, jak je tohle možné?“ vyhrkl na konec, když po posledním zastavení filmu zíral na krvavou hromádku na zemi, ze které na několika místech trčela krvavá žebra. Že by se on sám změnil v něco takového? Nesmysl! Samozřejmě to byl trik – jenže trik tak dokonalý, nad jakým by jeho trikaři museli dlouho přemýšlet, jak to narafičit.

„Tohle že Standa dovede? Pak je to mistr práce s kamerou!“

„Pořád to ještě nechápeš, Míšo?“ usmála se opět na něho Slávka. „On to dovede bez kamery, bez herců – jen si to představí, představu digitalizuje a zapíše. Tak vznikla i ta první Balada.“

„No, naštěstí mu takový film trvá déle než nám,“ oddychl si trochu Michail Pavlovič. „My za tu dobu stihneme pět filmů.“

„A to ještě netušíš, že mu každý takový film netrval ani týden,“ dodala Slávka. „Naše štěstí, že má dost jiných starostí a že se rozhodl nekonkurovat nám.“

„Komu – nám?“ podíval se na ni trochu nechápavě.

„Nám – živým hercům,“ vysvětlovala mu rychle. „V tom jsem na jedné lodi s tebou. Standa mi nechce brát chuť do života, jen proto se nedal na výrobu filmů. Kdyby toho nebylo, mohlo by se mu to zalíbit – a představ si padesát takových filmů ročně, to bychom to mohli okamžitě zabalit.“

„Padesát – ročně?“ zalapal po dechu Michail.

„Jo, týden na každý film a kvalitu posuď sám,“ dodala.

„Tak proč natočil tyhle dva – a jen tyhle dva?“

„Ten první byl kvůli tobě, Míšo,“ řekla s náhlou upřímností. „Pamatuješ se ještě, jak jsi mi loni naznačoval, že by mě mohla Nataša Petrovna úplně nahradit, když budu dál bydlet se Standou a do Ruské Trojky jen denně létat? Standa ti jen jemně naznačil, že by mohl nahradit ne mě, ale tebe. A sám víš, že jsem u tebe zůstala.“

„Tak proč mi vyhrožuje dnes?“ zamračil se Michail.

„On nevyhrožuje,“ zavrtěla hlavou a zvážněla. „A už vůbec ne tobě. Tentokrát to ani s Ruskou Trojkou nesouvisí. Potřeboval jen upoutat pozornost všech lidí na Orizemi a myslím si, že se mu to podařilo.“

„To tedy ano,“ souhlasil Michail. „Pochybuji, že zůstal na Orizemi jediný člověk, který by ten film neviděl. Po čertech geniální film! Ale k čemu potřeboval upoutávat pozornost lidí? Nestačila mu už ta první Balada?“

„Stačila by, kdyby ji už tolik lidí nevidělo,“ vzdychla si. „Standa potřeboval, aby se na ni dívali pokud možno všichni. I ti, kdo nesledují Zpravodajství. Naštěstí pro nás, živé filmaře a herce, se to nejspíš nebude jen tak opakovat. I když to vyloučit nemohu. Jen doufám, že další film natočí až v daleké budoucnosti – my jich zatím uděláme desítky a pěkně si to užijeme.“

„Ale k čemu to všechno dělá?“ dotíral na ni dál.

„Souvisí to s posledními slovy druhé Balady,“ řekla.

„Poslední slova?“ opět strnul. „Můžeš mi je připomenout? Ten film snad končí, když se tam opět objeví gufyrové…“

„Ano, dobře si to pamatuješ. Dali tam nám lidem poslední varování. Dejte si pozor na lidské otroky Sandišůtů, budou své pány mstít!“

„To jako abychom se teď začali vzájemně podezírat, kdo z nás je snad tím otrokem?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ta slova byla určena jim. Aby věděli, že o jejich úmyslu víme a nesnažili se mstít, ani škodit.“

„Vážně si myslíš, že by je těch pár slov zastavilo, kdyby se opravdu rozhodli škodit nám?“

„Už je to zastavilo,“ řekla tišším hlasem. „Netušíš, co za tím vězí…“

„Pouhých pár slov?“ opakoval nevěřícně. „Vždyť to jsou pouhá slova!“

„I pouhá slova mohou být mocná!“ řekla tiše.

Všiml si toho nejprve Standa, protože právě on se pídil po všech možných změnách, které by se na Orizemi po uvedení Balady o Vlaštovce objevily.

Po tomto filmu se orizemšťané nejvíc lišili strmým poklesem tvořivého nadšení.

Krátce po strastiplném přicestování z Čech, kde lidem zůstalo skoro všechno, byla jejich první starost, kde složí hlavu, hala s matracemi ale přišla všem vhod jen na první noc. Starousedlíků bylo na Orizemi mnohem méně než Novočechů, jak jim začali říkat, takže musel pomáhat každý. Někde překážela jazyková bariéra, jinde jakási iracionální nechuť. Některým Čechům například vadilo, že jim měli pomáhat Rusové, ačkoliv ti, kteří byli na Orizemi, za Brežněvovu invazi nemohli.

Starousedlíci se před Novočechy vytáhli – během týdne bydleli všichni ve vlastních domech, uměli alespoň v základních věcech používat lizidy, ovládali Spojení a začali se zabydlovat. Příbuzní se navzájem shledali, případně oplakali ty, kdo zůstali v Čechách – nikdo se neodvážil pochybovat, že orizemšťané udělali všechno i pro jejich záchranu, jenže všichni věděli, že atomový oheň udělal za veškerým zachraňováním krutou tečku dřív, než se to dalo stihnout. Ostatně, i orizemšťané měli ztráty a museli se smířit se svými ztrátami.

Po týdnu nebo dvou zachráněným otrnulo a začali svá nová obydlí vylepšovat. Co také jiného mohli dělat? O zaměstnání přišli a i kdyby zde objevili svého zaměstnavatele, ten přišel o podnik, takže je ani zaměstnat nemohl. Což nikomu nevadilo. Jakmile je starousedlíci seznámili s lizidy a jejich možnostmi, ztratilo zaměstnání smysl.

Někteří se svého dosavadního zaměstnání nevzdali. Například hostinští a učitelé, kterým tady starousedlíci pomáhali postavit hospody a školy – jen to zaměstnání museli vykonávat zadarmo. Na to ale většina učitelů i hostinských přistoupila a místní je v tom podporovali. I na Orizemi se děti musí učit a hospody tady patřily mezi kulturu, které se dostávalo všemožné podpory.

Školy tady předtím nebyly, ale to souviselo se způsobem vyučování a zejména s počtem dětí, které vzdělání potřebovaly. Na Dzígvlegtu bylo dětí málo, vyplácelo se tedy učit je individuálně, takže učitelé docházeli za nimi. To na Orizemi přetrvávalo jen do chvíle, kdy se sem přestěhovaly tisíce dětí z Čech. Pak už byla stavba škol a hromadné vyučování nezbytné – a do škol se vraceli i staří učitelé – penzisté. Na Orizemi budou přece mládnout…

Ostatním ale nezbývalo, pokud se chtěli nějak zaměstnat, než si najít něco jiného. Na Orizemi nebyly obchody ani továrny. Jakýsi smysl měly zemědělské podniky, které ovšem neprodukovaly stovky tun obilí, ale spíš čerstvou – a především živou – zeleninu a ovoce. Na Orizemi se ještě dala chovat některá domácí zvířata, ale opět nešlo o tisíce tun, spíš o doplňky potravy. Lizidy nedokázaly produkovat živé potraviny, jogurty, zrající sýr, kynuté těsto a podobné chuťovky byly přece jen lepší čerstvé.

Kolem nových sídlišť postupně vyrůstaly i ovocné sady, mezi domy se objevily pěšinky a přes potoky a říčky vedly ozdobné mosty. Kde měli štěstí, mohli se pochlubit novou hospodou nebo kulturním domem s univerzálním sálem na kino, divadlo a taneční zábavy, ale také s místnostmi pro kondiční cvičení a posilovny. Záleželo jen na tvůrčí fantazii obyvatel, čím se sídliště, vesnice nebo i městečko mohlo chlubit.

Standa si jako první všiml, že po fenomenálním úspěchu filmu Balada o Vlaštovce zvelebovací aktivity prudce poklesly. Mohlo to být tím, že by se všechny osady společenskými domy již nasytily a další sady už také začaly postrádat smysl?

Pravda, ani starousedlíci svá obydlí nevylepšovali, ale ti žili na Orizemi od začátku a zdálo se, že již nemají co vylepšovat. Obzvlášť Staročeši byli zvyklí na prostější život, který jim teprve v poslední době trochu změnily filmy. Jenže lizidy umožňovaly promítat je v každé chalupě a Staročeši necítili potřebu stavět si honosné kulturní domy. Ještě tak hospody, kde se dalo scházet a popovídat si se sousedy, jenže ty si pořídili krátce po příchodu na Orizem.

Novočeši jako kdyby se teď zastavili v půli cesty. Někde smělé plány již dokončili, jinde ale zůstaly nedokončeny. Budovy se na Orizemi stavěly pomocí lizidů tak snadno, že se i členitější dům dal postavit za jeden jediný den – a i tak složité stavby, jako velké hrady podle vzoru Jukagyri, se daly dokončit do týdne.

Jenže ke stavbám patřilo i okolí a různá zázemí. V některých vsích si postavili krásné kryté bazény, aby nebyli závislí na počasí, ale teď chyběly okolní budovy, ačkoliv je původně v plánech obcí zahrnuli.

Nikomu se zkrátka do ničeho nechtělo.

Standa si o tom promluvil s otcem Mihovičem. Chtěl po něm radu, co by s tím mohl dělat, ale nepochodil. Otec Mihovič v tom neviděl nic mimořádného a tím méně podezřelého a doporučil mu hodit to za hlavu.

„Vždyť je to normální, vždycky tomu tak bylo,“ uklidňoval ho. „Kdykoli na Dzígvlegt přišel někdo nový, nejprve mohl elán rozdávat, ale časem se každý uklidnil. Když to tak vezmeš, člověku stačí k životu poměrně málo a většinou toho brzy dosáhne, když má k ruce lizidy. Opatříš si dům, obhospodaříš sad – ale co dál? Někteří to řeší uměním, jiní vědou, další pořádají honosné plesy a bály, ale po čase každý prostě jen žije. Vždyť ani to není málo! Ti nejuspěchanější o hodně přicházejí, pro samý spěch skoro ani nežijí.“

Možná, pomyslel si Standa, jenže ten pokles byl příliš strmý a příliš se shodoval s hromadným promítáním Balady o Vlaštovce. Za tím něco je!

Pak ho napadlo zavolat Fritzovi na Belfge. Fritz se mu ihned objevil, ale vypadal zasmušileji, než Standa čekal.

„Co je s tebou?“ zeptal se ho přímo, když si vyměnili obvyklé zdvořilosti a dotazy na rodinné poměry, jako vždycky po delší době.

„No… mám tu trochu problémy,“ přiznal Fritz.

„Já taky, ale já mám jen jakési nejasné tušení,“ přiznal Standa. „U tebe je to něco vážnějšího?“

„Řekl bych, že můj problém je dost nepříjemný,“ připustil Fritz.

„Tak povídej!“ vybídl ho Standa.

„Máme tu stejné filmy jako vy,“ řekl Fritz Pilz trochu ustaraně. „Po tvém filmu se ve zdejších lidech něco zlomilo Zřejmě je to účinek skrytých příkazů, ale očekával jsem přece jen něco jiného. Neměl bych otroky Sandišůtů litovat, ale jako kdyby ztratili smysl života či co…“

„Přesně to se děje i na Orizemi,“ doplnil ho Standa. „Klesl tam elán cokoliv dělat. Doufám, že se to týká jen Sandišůtských otroků, ale projevuje se to tak, že všude zmizelo nadšení.“

„A taky ti tam odcházejí?“ zeptal se ho Fritz.

„Odcházejí?“ nechápal hned Standa. „Kam by odcházeli z Orizemě?“

„Třetina osídlení na Belfge už odešla sebevraždou,“ řekl Fritz. „Vyšetřujeme každou, ale nic podezřelého jsme neobjevili. Žádné cizí zavinění, vždy jde o čisté sebevraždy. Zanechávají po sobě dopisy na rozloučenou, kde píší, že je omrzel život. Poslyš, nebylo by nakonec lepší, kdyby se všichni vrátili mezi ostatní na Orizem? Teď už snad škodit nebudou a mezi ostatními lidmi by se mohli vzpamatovat.“

„Tady jsem o žádné sebevraždě neslyšel,“ odvětil zaraženě Standa. „I na Orizemi poklesl elán, jakoby i ty naše omrzel život. Ale jestli chceš, pošli nám je, přijmeme je mezi ostatní. My je pořád ještě neodlišujeme, nemáme o nich takový přehled, jaký bychom potřebovali.“

„Pokusím se poslat ti je tam,“ řekl Fritz. „Kam ti je mají moji hoši přenést?“

„Příletovou halu na ostrově Mykosui jsme už zlikvidovali, ale nebude problém ji obnovit,“ vzdychl si Standa. „Ponech mi den na přípravu, předám ti kód cílových značek préta.“

„Budu čekat,“ řekl Fritz.

Když na Belfge přednesl Fritz Pilz svým osadníkům návrh přestěhovat se zpátky na Orizem, přijali to lhostejně, ale nebránili se. Na Belfge byli soustředění na jednom místě, na Orizemi je Standa nechal rozptýlit mezi ostatní osadníky. K jejich původnímu »úkolu« na Zemi jim sdělili, že došlo k nevysvětlitelnému prozrazení akce, na Zemi jim hrozilo nebezpečí a proto se museli vrátit. Pobyt na Belfge pak vysvětlovali nutností odhalit toho, kdo to prozradil, ale když se ukázalo, že to nikdo z nich nebyl, mohou se vrátit na Orizem. Fritz je upozornil na nutnost udržet všechno v tajnosti. Na žádném tajemství sice nezáleželo, ale mělo to vzbudit dojem, že šlo přece jen o něco důležitého. To vysvětlení vypadalo přijatelně, ale žádnou radost v nich nevyvolalo.

Vlastně – nevyvolalo v nich žádné city, kladné ani záporné. Přijali to úplně lhostejně.

Fritz Pilz se starostí zbavil, zato Standovi nastaly.

Zatímco na Belfge zavládla ještě větší nuda, problémy se přesunuly na Orizem. Již druhý den po přesunu a rozptýlení bývalých »agentů« přišly otci Mihovičovi Jobovy zvěsti.

Pět sebevražd v jednom dni! To se ani na Orizemi, ani na Dzígvlegtu ještě nestalo.

Vlastně… ať si mořili paměť jak chtěli, otec Mihovič ani ostatní z Rady Starších se nepamatovali na žádné sebevraždy. Na Dzígvlegtu ani na Hjöwiltu se nevyskytovaly. Až teď. A vypadalo to skoro jako epidemie. To už to brala vážně celá Rada Starších, nejen otec Mihovič.

„Jak jsi na to vlastně přišel?“ vyslýchal Standu. „Byl jsi první, kdo si všiml, že se na Orizemi něco nepřípustného děje!“

„Mám dokonce dojem, že jsem to vyvolal,“ nezapíral Standa.

Pak oznámil otci Mihovičovi, že dostal přes Fritze od gufyrů tajné starodávné znaky, které měly pomocníky Sandišůtů zneškodnit.

„Ukaž mi je!“ požádal ho otec Mihovič zamračeně.

Standa mu je tedy zobrazil, ale otci Mihovičovi nic neříkaly.

„Tohle písmo neznám,“ zavrtěl hlavou. „A když to neznám, jak by to mohli znát lidé, čerstvě přistěhovaní ze Země?“

„No právě!“ opáčil Standa. „Na Dzígvlegtu ani na Hjöwiltu se to tohle písmo nikdy neobjevilo, ale na Zemi je prý otroci Sandišůtů udržuji už pár tisíciletí. Gufyrové přiznali, že má na ně velký vliv. Předali to Fritzu Pilzovi a ten to pak předal mně.“

Vysvětlil mu pak krátce metodu subliminálního působení přes podvědomí.

„Co ten nápis znamená?“ chtěl vědět Mihovič.

„Nevím. Ale Fritz říkal, že to písmo lizidy znají.“

Ale ani když požádali lizid o překlad, nebyli z toho moudří. Záhadný nápis byl příliš krátký, než aby obsahoval víc než jedno slovo. Znělo – »propuštěn«.

„Mám tady ještě jeden nápis,“ vzpomněl si Standa a nechal přeložit i druhý, podle Fritze ještě účinnější. Obsahoval také jediné slovo – »mrtvý«. To měla být mocná slova, schopná Sandišůtské otroky zneškodnit a dokonce zabít?

„Gufyrové Fritzovi tvrdili, že otroci Sandišůtů mají geneticky vloženou pojistku, aby se nikdy nemohli z jejich vlivu vymanit,“ pokračoval Standa. „Funguje to zřejmě na klíčové slovo, které ale nám dvěma neuškodilo. Ta písmena nám nic neříkala, ani jejich překlad.“

„Nepůsobilo to přece na nás ultrarychlou metodou,“ připomněl mu Mihovič.

„Subliminální obrázky působily na všechny lidi Orizemě, kteří viděli můj film,“ namítl Standa. „Řekl bych, že je na Orizemi viděla drtivá většina, pokud ne rovnou všichni. Jenže na Belfge to na lidi působilo drtivěji než tady. Fritz nám zbývající lidi poslal na Orizem, už si s nimi nevěděl rady.“

„Takže je jen přesunul k nám,“ zavrčel otec Mihovič. „A místo na Belfge umírají u nás. To je od něho krásné! Kdyby je nechal tam, byl by od nich pokoj.“

„Přeješ Fritzovi žít v pustém světě, kde všichni ostatní vymřeli?“ zastal se Standa kamaráda.

„Je tam teď sám tak jako tak, nebo ne?“

„Ne tak úplně, je tam s ním část jeho hochů,“ dodal Standa. „Ale má aspoň čistší svědomí, že se to pokusil zastavit.“

„Jenže je jenom přesunul k nám,“ vzdychl si otec Mihovič.

„Z těch pěti byli jen tři z Belfge,“ upozornil ho Standa. „Já jsem se o ně zajímal.“

„Takže to ještě přenesli na Orizem? No – krása!“

„Nepřenesli,“ zavrtěl hlavou Standa. „Dával jsem si pozor, abych ty z Belfge co nejvíc rozptýlil mezi normální lidi Orizemě. Tři se zabili, ale dva zbývající sebevrazi se s nimi nestýkali. Znamená to jen jedno – na Orizemi to vypuklo o trochu později než na Belfge, ale začalo to také, nezávisle na sobě. Fritz doufal, že ostatní lidé dodají těmhle chuť do života, ale zřejmě to nestačilo.“

„Neměli bychom se obrátit na gufyry s prosbou o pomoc?“ napadlo otce Mihoviče.

„Obávám se, že nám nepomohou,“ vzdychl si Standa. „Uvědom si – přišli na to, ale pochybuji, že by dokázali včas přijít na to, jak to zastavit. Kdoví, jestli by to dokázali sami Sandišůti! Byla to jejich pojistka, ale pochybuji, že by měli připravené i přerušení. Když někoho »propustili«, už pro ně nebyl zajímavý a komu nařídili zemřít, zemřel tak rychle, že náprava nepřicházela v úvahu. Gufyrové přišli na existenci té pojistky, ale divil bych se, kdyby dnes věděli víc než že to existuje.“

„Takže očekáváš, že se všichni sluhové Sandišůtů sami v nejbližší době zabijí? A že my dva proti tomu nic nesvedeme ani s pomocí gufyrů?“

„Všichni možná ne,“ odvětil nerozhodně Standa. „Ale jestli dostali příkaz propuštění ze služeb Sandišůtů, mohou to nést těžko. Jestli jim zmizel smysl života, bylo by to pro ně těžké závaží. Jak se zdá, někteří to neunesou.“

„Přežijí to aspoň někteří?“ staral se otec Mihovič.

„Vyloučeno to není,“ přikývl Standa. „Ale museli bychom jim dát jiný smysl života.“

„Přednesu to večer Radě,“ slíbil otec Mihovič. „Možná něco vymyslíme.“

„A i kdyby ne – kolik těch služebníků na Orizemi máme?“ pokrčil Standa odevzdaně rameny. „Na ostatní lidi to vliv, doufejme, nemělo. Řekl bych, že Sandišůtských otroků mezi Čechy moc nebude a i kdyby, nebude to tak velká škoda, jako kdyby škodili. Lépe když přestanou věřit ve svou výjimečnost.“

„Jenže pak se pozabíjejí!“

„Možná,“ přikývl Standa. „V tom případě bude od nich definitivní pokoj. Možná přijdou o víru, že jsou jediní vyvolení Sandišůtů – taky dobře. Řekl bych, že by jim jen prospělo, kdyby se zařadili mezi ostatní lidi a přestali se na ně dívat jako na méněcenné. Ale řekl bych, že jich na Orizemi není tolik. Starousedlíků se to netýká vůbec – mezi nimi není nikdo takový. A i kdyby se zabili všichni, bude to jen nepatrný zlomeček obyvatel. I když se zdá, že právě tihle byli nejaktivnější, přečkáme to bez problémů.“

„To by snad byla jakási naděje,“ připustil otec Mihovič.

„Možná přijdeme o nejaktivnější pracanty – ale časem by se beztak ukázalo, že jejich aktivita je jen zástěrka skrytých agentů a jejich přínos nevyváží budoucí škody,“ vzdychl si Standa. „Horror očekávám úplně jinde…“

„Na Belfge snad zůstal jen Fritz a jeho hoši, ne?“

„Nechci totéž vidět na Zemi!“ řekl Standa.

Errata:

03.09.2021 16:39