Můj odhad byl přesný. Znovu jsem použil druhé oko a podíval se na magický tunel. Za okamžik bude jedno rameno tak blízko, že má moc bude stačit k tomu, abych jím prošel. Zkontroloval jsem, jestli mám připravené všechny věci a vypil zbytek čaje z věšteckého listí. Zahodil misku a do ruky vzal hůl z dračí kosti. Druhé oko posilněné věšteckým čajem mi řeklo, kdy je nejvhodnější okamžik. Přesně v tu chvíli jsem do tunelu vypustil všechnu svou moc. Střádal jsem ji přes půl roku, takže by měla stačit. Snad.

Neviditelná síla mě popadla a táhla tunelem. Nemít mysl posilněnou a zrychlenou, asi bych to ani nepostřehl. Takto jsem si užíval pohled na nicotu, kterou jsem proplouval a začal ji zkoumat. Je to stejný prostor, ve které hovořím s myslí ostatních šamanů. Letěl jsem dlouho. Takto dlouho jsem plání mysli ještě neletěl, navíc poprvé i s tělem. Nemyslete si, že jsem nějaký prosťáček, co ještě nikdy nepoužil magický portál nebo kouzlo na přemisťování. Ale všechny, které jsem měl zatím možnost zkusit, byly dost jiné. Neviditelná síla mě táhne dál. Už vidím bránu, kterou z nicoty projdu zpět do normálního světa. Brána mě vtáhla dovnitř. Ven?

Horko a dusno mě praštilo do obličeje. Z brány jsem vypadl uprostřed nějakých zarostlých ruin v džungli. Paráda, jedny ruiny opustím, abych se dostal do jiných. Škoda, doufal jsem, že by tady mohlo být bájné město z Joovy posvátné knihy.

Ihned jsem rozšířil vědomí, jestli náhodou neucítím nějaký život. Objevil jsem ohromné množství různých drobných živočichů. Prostě džungle. Odsunul jsem je a začal hledat něco většího. Našel jsem nějaké ptáky podobné našim papouškům a něco, co mi připomnělo opice. To nehledám, chtěl bych najít něco ještě většího. Zásah! Ani ne dvě stě metrů ode mě je život podobný člověku, ale přímo cítím, jak rychle tento život pohasíná. Intuice mi říká, že by bylo dobře, kdyby nezhasl. Šaman podpořený věšteckým čajem, který neposlechne intuici, se v našem jazyce označuje jedním slovem – mrtvola.

Rozběhl jsem se k tomuto životu. Už z dálky vidím nějaké balvany. Tělo jsem objevil, až když jsem byl blíž. Člověk oblečený v neznámé uniformě, beze zbroje a pravděpodobně i beze zbraně. Vynadal jsem si, že mě dlouhý pobyt se Silasem hodně změnil. Dřív bych toho člověka vnímal spíš jako zajímavý vědecký problém, ne jako potenciální hrozbu.

Můj přístup k němu nic nezmění na tom, že leží pod balvany. Jeden ho zasáhl do hlavy a odkutálel se pryč. Pod druhým má uvězněnou ruku. Ještě je tady spousta menších kamenů. Mám jen pár chvil, než z něj život vyprchá úplně. Prozkoumal jsem jeho píseň života. Naštěstí je podobná té naší natolik, aby na něj působilo mé léčení. Podobnou píseň jsem ještě neviděl, ale moje kouzla na něj budou působit. Ještě že tak. Z opasku jsem vytáhl dýku a jedním plynulým pohybem jsem mu uvězněnou ruku uřízl. Nebojte, nezbláznil jsem se. S normální dýkou bych to ani nezkoušel. Ale ona to není obyčejná dýka. Je to dárek od jednoho vděčného trpaslíka. Nikdy se nezničí a stejně lehce řeže maso jako kosti. Dokonce jsem jí jednou probodl člověka skrz brnění. Proč jsem mu ji vlastně řezal? No protože bych ji zpod toho balvanu nikdy nevytáhl. Alespoň ne bez magie a jak jsem před chvilkou řekl, veškerou svou moc jsem dal do toho portálu.

Můj nedobrovolný pacient je teď už bez ruky a z pahýlu mu vesele stříká krev. Od opasku jsem vzal jedno zelené rajče a rozmáčkl mu ho do rány. Ucítil jsem typickou vůni rajčat. Pak už jsem jenom druhým okem sledoval, jak se do něho vlila ohromná zásoba tžis. Kontroloval jsem, že se mu zacelují všechna vnitřní i vnější zranění, čistí se mu krev a odstraňují se pozůstatky starých nezhojených zranění. Rozhodl jsem se využít jeho bezvědomí a zatlačil jsem svou myslí proti jeho. Žádný problém. Neměl proti mně ani nejmenší šanci. Pronikl jsem do něho a šel jsem podle svého obvyklého seznamu. Nejdřív jsem zjistil, že mluví třemi jazyky, které neznám. Ty jsem si vypůjčil. Rozumět budu hned a bez problémů. S mluvením to bude trochu horší, ale do týdne by si ty jazyky měly sednout a budu jimi mluvit jako by byly mé mateřské. Svou sbírku cizích jazyků jsem si rozšířil na 98. Pak už jsem měl čas jen na to zjistit, že se jmenuje Petr Maluš a že je to učenec.

„Co se to děje? Kde to jsem?“ Petr přišel k vědomí.

„Ahoj, ty zranil ses.“ odpověděl jsem a byl jsem rád, že jsem od něho před tím trochu poodešel.

Málokterý člověk má rád, když se probouzí a nad ním se sklání někdo jako já. Sám si nepřipadám nijak škaredý, ale spousta lidí se mnou tento názor nesdílí. Možná za to může, že jsem zelený, nebo že nejsem dostatečně oblečený, jak mi pořád všichni připomínají. Nebo za to může ta dračí kost, co používám jako hůl.

Vrátím se k tomu oblečení. Samozřejmě vím, co jsou to šaty, ale když mi ta bederní rouška a halena z dračí kůže vyhovuje. Nevidím důvod to měnit.

Ne, to bude tím, že jsem zelený a navíc ještě ork. Ano určitě to bude tím. Naneštěstí jsou skoro všichni rasisti. My orci ne, my jsme barvisti. Nám je jedno, jaké jsi rasy, ale pokud nejsi zelený, tak jsi prostě ork tak maximálně druhé kategorie. Musím mu ale přiznat k dobru, že se nepolekal.

„Kdo jsi?“ zeptal se mě zmateně, ale zvědavě. Asi mu nevadí, že jsem ork. Tím si mě získal.

„Já Gort a ty?“ zeptal jsem se na oplátku já.

„Já jsem Petr, jak to, že umíš náš jazyk?“ kontroval. No a teď přijde ta horší část, já totiž neumím moc lhát. Teda aspoň Silas mi to říká.

„Já kdysi potkal jednoho z tvůj národ, on mě naučil mluvit. Ale já dlouho nemluvil takto, proto já chyba.“

Uměl bych mluvit i líp, ale když člověk trochu komolí jazyk, lidé ho podceňují a na tom jsem založil svou strategii.

„Ty tady ležet bez ruka, já použít mocná medicína, kouzlo. Ty žít.“ Snad si to z toho nějak poskládá.

Podíval se na pahýl ruky a málem omdlel. Zelená rajčata totiž mimo jiné otupují bolest a doteď pravděpodobně ani necítil, že je bez ruky.

„Ty nebát, to moc mocné kouzlo, ruka doroste,“ usmál jsem se.

„Cože? Doroste?“ zeptal se s nevěřícím úžasem.

„Dívej, nová kůže už zastavit krev. Svědět, ale ty neškrábat!“ poučil jsem ho.

Chvíli se ještě díval na svou ruku a pak jako by nějak to strávil a znovu spustil. Učenci! Většina z nich zapomene skoro na cokoliv, když mají co zkoumat.

„Moc díky. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“

„Gort.“

„Ještě jednou díky Gorte. Když půjdeš se mnou do našeho tábora, poděkuji ti a nějak tě odměním.“

„Já jít.“ Odměně většinou neřeknu ne. Navíc, kde jinde bych získal informace, že?

Po cestě jsem si prohlížel okolí. Ruiny kdysi velkého a snad i mocného města byly porostlé hustou vegetací. Nějak se jí na ulicích a náměstí dařilo. Stromy vyrůstaly i z rozvalin domů. Ve větvích se hemžili barevní ptáci a květy. Tu a tam jsem dokonce zahlédl nějakou menší opici. Honem jsem si vynadal za tu bezstarostnost a začal jsem hledat nebezpečí. V dosahu své rozšířené mysli jsem objevil dva různé druhy kočkovité šelmy a asi pět druhů agresivních rostlin, které by dokázaly ulovit i někoho mé velikosti. Trochu mě to zahřálo u srdce. Jednak mi to připomnělo mé rodné lesy a pak mám rád přírodu, co se o sebe umí sama postarat. V řeči toho zachráněného se to jmenuje »ekologie«. Hezké slovo.

Celou cestu jsem se kochal neznámou krajinou, ale šli jsme jenom kousek, v jejich řeči kilometr. Paráda, jazyk už si začíná pomalu sedat. Ještě tak den, možná dva a budu používat všechny jejich jednotky jako domorodec.

Tábor byl vidět už z dálky. Kolem bylo vykáceno a vypáleno pásmo široké asi sto metrů. Řekl bych střelecká zóna. Zarazilo mě, že kolem tábora není žádná palisáda ani nic podobného, co by zabránilo zvířatům a nepřátelům vstoupit. Jenom v rozích byly sloupky, jako od nějakého plotu, ale plot tam nebyl. Podíval jsem druhým okem a plot tam byl. Potěšilo mě, že i oni znají magii. Tohle je moje druhá vášeň. První je objevování nových jazyků a druhá je právě zkoumání různých druhů magie. Rád se totiž nechávám inspirovat. Na Oberona s magií nemám a nikdy mít nebudu. Ale souhlasím s ním, že magie je úžasná v tom, jak je různorodá.

Plot na chvilku zmizel a my jsme prošli dovnitř, pak se zase objevil. Musím zjistit, jestli ten plot někdo ovládá nebo jestli sám nějak pozná, koho pustit a koho ne a jak to dělá.

Všechny tábory, které jsem kdy viděl, jsou v principu stejné. Většinou nějaké místo na spaní – v případě, že to není trpasličí tábor. Pak nějaké místo na vaření a jídlo a něco, kde se může pracovat. Ale takovýto tábor jsem ještě neviděl. Místo normálních stanů tady mají něco jako velké neprůhledné mýdlové bubliny. Ohniště nikde. Asi vaří magicky. Objevil jsem několik velkých kovových brouků. Nejdřív jsem se jich lekl, ale pak jsem si všiml dvou věcí. Jednak jsem z nich necítil žádný život a pak se taky vůbec nehýbali. Když jsem se na ně podíval druhým okem, musel jsem uznale hvízdnout. Ti brouci mají v sobě dost magie a připomínají golemy, které znám od trpaslíků.

Než jsem si všechno stihl prohlédnout, došli jsme s Petrem k největší bublině. Aha, bublina nedosedá až úplně k zemi. Mezi dolním koncem a zemí je mezera velká na výšku jednoho a půl člověka.

Postává tady pět lidí. Takhle od pohledu bych řekl, že to budou pravděpodobně vojáci. Uniformy. Dýky u pasu. Ostražité držení těla. Jeden z nich se na nás otočil a lekl se. Zaklel v jazyce, který neznám. Udělal jsem si v duchu poznámku, že si ten jazyk taky musím půjčit. A pak už spustil srozumitelně.

„Proboha, Petře co se ti to stalo a cos to dotáhl? Doktore, rychle, máš tu džob.“

Na to se k nám z jiné bubliny rozběhl další člověk, řekl bych, že doktor. Než k nám doběhl, Petr už vykládal příběh poskládaný z toho, co si pamatuje i z toho, co jsem mu řekl. Všichni si mě začali prohlížet. Docela pomáhá zachránit někomu život. To se pak ledy bourají skoro samy.

Nabídli mi, že u nich v táboře můžu zůstat, jak dlouho budu chtít. Zajímalo je všechno. Hlavně doktor se chtěl dozvědět co nejvíc o mocné medicíně, co jsem použil na Petra. Z jeho otázek a toho, jak se tvářil, jsem pochopil, že něco takového sice znají, ale není to u nich úplně běžné. Dohodli jsme se, že mu dám pár vzorků této medicíny a budu moct prozkoumat jejich tábor. Samozřejmě se o mě a o to, co vím o okolí, všichni zajímali, ale co jsem jim mohl říct? Že to tu znám ještě míň než oni? Naštěstí přišel soumrak a mohl jsem se vymluvit na to, že musím jít spát. V jedné z bublin jsem dostal přidělenou postel a šel jsem se umýt. Co se divíte? Já NEJSEM necivilizovaný, řekněme jenom, že pocházím z jiné civilizace. Málem bych jim zapomněl říct, že když spím, jsem k nerozeznání od mrtvoly. Nerad bych se, jako už několikrát, musel po probuzení vyhrabávat z hrobu. No dobře, tak tedy tak tvrdě nespím, ale od doby, co jsem se vydal po cestě šamana hledače pravdy, nespím vůbec. Ten čas trávím v hluboké meditaci. Oberon mi sice kdysi vysvětloval, že je to spíš trans, ale to mi nikdy nebránilo o tom přemýšlet a mluvit jako o meditaci.

Lehl jsem si. Tžis z celého těla jsem během jednoho úderu srdce stáhl do malého bodu a odtud ji vysál. Tím mé tělo přestalo žít a pokud mu tžis nevrátím během několika desítek hodin, zemře. Ano, mohl bych jít do meditace s živým tělem, ale takto se o něj nemusím vůbec starat. Navíc mě budou všichni komáři a podobní dárečci ignorovat. A případní útočníci by si mě nemuseli všimnout.

Má mysl se rozletěla na průzkum. Nejdřív jsem důkladně prozkoumal celý tábor. Mají tu víc zajímavých věcí, než jsem si myslel. Skoro všechno v táboře je magické. Paráda, objevil jsem silně magickou společnost. Plot, bubliny, válí se tady spousta magických předmětů. Některé jsou menší než ořech a některé jsou větší než člověk. I golemů tu mají spoustu druhů, od těch velkých brouků až po malé mušky, které létají v okolí tábora a hlídají. Zkusil jsem na jednu z mušek zatlačit myslí a zjistil jsem, že všechny mušky tvoří hejno a to ovládá duch. Podobný jako duch v posvátné knize, co mám u sebe, ale zase úplně jiný. Našel jsem ho a zatlačil myslí proti němu. Všiml si mě a začali jsme se bavit. Jmenuje se OmniProtekt a řídí ten plot a vlastně veškerou obranu tábora. Je to takový majordomus. Začal jsem se zajímat o obranu. Skládá se hlavně z toho plotu a pak z několika golemů - pavouků, kterých jsem si ani nevšiml, protože jsou zahrabaní v zemi. Taky jsem odhalil, že skoro všechna magie, pohánějící tyto magické vymoženosti, pochází z jednoho zdroje. Samozřejmě jsem se ho rozhodl prozkoumat. Je to nějaký artefakt, zakopaný asi deset metrů pod táborem. Má tvar dokonalé koule, velký je jako jedna pěst a magie z něj přímo sálá. OmniProtekt se mi pochlubil, že ten zdroj vyrobí víc energie, než dokáží spotřebovat.

Hned jsme uzavřeli dohodu. Po dobu, co budu tady v táboře, si můžu brát přebytky. Za to pomůžu bránit tábor, kdyby ho někdo přepadl. Rozloučil jsem se a vyletěl prohlédnout si ruiny a okolí. Bylo to zajímavé. Portál, ze kterého jsem vyšel je i tady bez magie, ale nedaleko něho je artefakt, v něčem podobný a v něčem rozdílný od toho pod táborem. Hlavní rozdíl je ale v tom, že v něm není ani kousíček magie. Asi je už vypotřebovaný. Škoda. Mohl by se hodit, až se budu vracet domů.

Jinak jsem nenašel nic zajímavého a to jsem prozkoumal okolí do několika set kilometrů. Žádná civilizace, žádné cesty, teda kromě těch několika z tábora k ruinám. Všude jenom divočina. Po návratu jsem se zeptal OmniProtekta, jak je to možné. Vysvětlil mi, že on a všichni v táboře přiletěli v něčem, čemu říkal loď. Podle popisu je to velký létající golem. Až se vrátím, budu se muset trpaslíků zeptat, proč nedělají i létající golemy, ale už teď si dokážu představit, jak šťavnatá bude odpověď a kam mě pošlou. To jsem ale trochu odbočil.

Začal jsem teda jiný průzkum a rozhodl se vyzpovídat OmniProtekta. Souhlasil s tím, že bych si mohl přečíst všechny jeho vzpomínky. Zatlačil jsem proti němu myslí a nechal naše mysli prolnout. V tu chvíli jsem si připadal jako v ráji. Ihned jsem zapomněl na to, že jsem se o nich chtěl dozvědět co nejvíc. OmniProtekt ovládá přes 280 jazyků, které neznám, takže jsem si je rychle vypůjčil. Dokonce jeden z těch jazyků je jazyk, kterým mluví a úkoluje OmniProtekt všechny golemy a magické předměty v táboře. Víc jsem si nemohl přát. I kdybych umřel, tato výprava by stála za to. Objevil jsem totiž další magický jazyk. Chvilku jsem se vzpamatovával z té radosti. Pak teprve přišly na řadu ostatní informace.

Průzkumná xenoarcheologicko-botanická skupina, jak se označují ti v táboře, tady byla vysazena asi před dvěma týdny. Jejich létající golem střelil do země ten artefakt – zdroj, pak shodil plot, OmniProtekta a veškerou obranu. Lidé přišli v menším létajícím golemu potom. Ten se pak vrátil zpátky a má se objevit až za měsíc. V táboře je patnáct vědců, pochopil jsem, že tak se tady označují učenci, ale žádný válečník. O tom, co tu mají dělat OmniProtekt nic nevěděl.

Tím skončil můj průzkum. Tělu jsem vrátil tžis a začal jsem čerpat přebytečnou magii. Ještě že v magickém transu nemůžu omdlet, protože bych asi leknutím omdlel. Té přebytečné magie bylo za hodinu tolik, kolik jsem doma nastřádal za půl roku a to jsem se denně snažil tři hodiny. Sál jsem jako houba. Pomalu to bylo na hraně toho, co snesu, ale jak říkají trpaslíci: „když je to zadarmo, tak ať mě to třeba aj rozškube.“ Za dvě hodiny jsem měl tolik magie, že kdybych se jí snažil udržet ještě víc, už by to bylo poznat a to nechci. Další jsem si proto ukládal střídavě do hole a do vesty. Jo, draci nejsou magičtí jenom tak, do jejich těl se vejde skoro neomezené množství magie. Tím se mimo jiné vyřešil můj návrat domů. Až budu chtít, můžu odejít, sílu už na to mám.

Ráno přišlo až za několik hodin. Probral jsem se z transu a se vší tou magií jsem si připadal jako bůh.

Rozhodl jsem se strávit v táboře tolik času, kolik jenom budu moct a dozvědět se o nich co nejvíc. Nebudu se ani zlobit, když si nastřádám co nejvíc magie nebo si očaruji nějaké předměty.

U snídaně jsem se seznámil s ostatními. Všichni na mě byli zvědaví. Rozhodl jsem se moc nelhat, jak už jsem říkal, moc mi to nejde. Vykládal jsem jen trochu upravenou pravdu. V kostce jsem zopakoval, že jsem šaman a hledač pravdy. Jsem na daleké průzkumné výpravě do ruin. Tím se vysvětlilo, jak jsem se tady objevil, když v okolí není žádná civilizace. Někteří nevěřícně kroutili hlavou, jiní se mě dokola vyptávali na další podrobnosti. Ještě, že jsem se rozhodl nelhat, asi by mě chytili. Tady se poznají učenci.

Na oplátku jsem se dozvěděl, nebo si aspoň doplnil informace, co mi dal OmniProtekt. Jsou to všechno učenci. Nikdo z nich není voják. Jaká neopatrnost! Zkoumají ruiny, protože by to měl být jeden z pozůstatků zmizelé civilizace Guartů. Tím mi pokazili náladu. Pokud i oni mají tuto rasu jako vymizelou, asi mi nepomůžou. Na druhou stranu, oni taky určitě neví všechno. Rád jsem zjistil, že mezi těmito učenci jsou i ženy. Není to proto, že bych s nimi chtěl něco mít - nejsem přece zoofil - ale u nás lidé nedovolovali ženám studovat a já jsem zastáncem rovnocennosti. Tedy odtud potud, samozřejmě. Naštěstí netrvalo dlouho a všichni se rozešli po svých úkolech.

Zůstal jsem s doktorem. Dal jsem mu vzorky zelených rajčat a on s nimi zmizel experimentovat. Já se celý den potloukal po táboře. Ne že by mě nicnedělání nebavilo, ale rozhodl jsem se zapojit do dění. Od dalšího dne jsem chodil s učenci na výpravy do ruin a pomáhal jim je zkoumat. Alespoň jsem se tak tvářil a přitom zjišťoval, že o Guartech neví snad vůbec nic. Dokonce neznají ani jejich jazyk. Nějak se mi nechtělo přiznat, že já ho znám. Ani nevím proč, ale přišlo mi to lepší.

Po týdnu se tato idylka pokazila. Zrovna jsme vyráželi do ruin. Měla nás jít zhruba půlka. Marie a Roman měli jet na golemu, který vypadá jako velký pavouk, ale kterému říkají vůz do terénu. Měli dokončit mapování. OmniProtekt zrušil štít, abychom mohli projet a mě najednou přepadl pocit ohrožení. V mysli jsem na něj zakřičel, ať štít zase spustí. Štít naskočil ihned, Martin do něj dokonce narazil a začal nadávat. To už jsme ale viděli, jak na nás z džungle letí raketa. Nebo to aspoň vypadalo velice podobně jako rakety, které jsem kdysi viděl. Tato ale byla větší a letěla rychleji. Naštěstí se rozbila o štít.

V mysli jsem slyšel OmniProtekta. „Díky, jsou tak maskovaní, že ani špionážní oči nic neviděly.“ Zeptal jsem se ho, co to udělalo s naším štítem. Raketa byla slabá, teda aspoň proti štítu, takže ho ani neoslabila.

Všichni byli otřesení a začínali zmatkovat. Jediný Tomáš, vůdce těchto učenců, neztratil hlavu.

„Dobře, že ten štít znovu naběhl, jinak by bylo po nás. Všichni se teď uklidní. Za štítem se nám nemůže nic stát.“

Postupně se začali uklidňovat a já se začal zajímat, kdo to asi může být.

„To budou asi piráti,“ vysvětlil mi Tomáš. „Většinou útočí na neozbrojené nebo lehce ozbrojené základny, kolonie a osady. Všechny zabijí a pak už jenom rabují.“

Chtěl jsem si udělat jasno, proto jsem se pro jistotu zeptal: „Oni špatní, že? Co říká váš král, když my je zabijeme?“

Asi je rozesmála moje větná skladba. Odpověděli mi, až když jsem svou otázku zopakoval. Dozvěděl jsem se tři důležité věci. Za prvé jejich král používá titul prezident. Za druhé prezident se jmenuje Viktor Furtan a za třetí, kdybychom se ubránili, nikomu to vadit nebude. Jenom jaksi nemáme čím. To mě udivilo a připadlo mi to v rozporu s tím, co říkal OmniProtekt, ale nechtěl jsem se hádat. Všichni jsou nejistí a nerozhodní. Radši jsem navrhl, že to nějak vyřeším, pokud jim to nebude vadit. Samozřejmě, že na mě hleděli jako bych se zbláznil, ale na to jsem zvyklý. Nakonec souhlasili, ale asi mi nevěřili.

Rychle jsem se spojil s OmniProtektem. Potvrdil mi, že všechny ty zbraně, o kterých mi vyprávěl, může použít jen na obranu, ne k útoku. Vyslal jsem své vědomí a zjistil, že útočníci se schovávají ani ne dvě stě metrů od našeho tábora. Je tam rozmístěných čtyřicet pirátů, takže klasická elfí férovka. Jejich létající golem je o kus dál. Podle oblečení a vybavení asi nebudou na boj v džungli moc zvyklí. Navíc stejně jako naši učenci nemají žádnou zbroj. Ze zbraní mají jenom mačety a pak něco, co vypadá jako malé kuše bez lučiště. A je tam jeden vrhač raket s trubkou přes rameno. Odhadl jsem, že to bych měl zvládnout.

Poprosil jsem Tomáše, ať na ně zakřičí, že jim dáváme šanci se vzdát. Nejdřív nechtěl, ale pak to zakřičel. Tím je rozesmál.

Dostali férovou šanci. Začal jsem se připravovat. Nejdřív jsem dorazil zbytek čaje z věšteckého listí. Budu si pak muset uvařit nový. Spolkl jsem několik semínek z keře hrdinů a začal žvýkat rychlé listí.

OmniProtekt na můj povel na chvilku zrušil štít, abych mohl vyběhnout.

Utíkal jsem na druhou stranu, než jsou ti piráti. Nelíbí se mi představa, že by po mě mohli začít střílet a jak už jsem říkal, kolem tábora je střelecké pásmo, takže bych to určitě schytal.

Díky rychlému listí jsem utíkal rychle. Do džungle jsem zapadl dřív, než si stačili čehokoliv všimnout. V pravačce mám dýku a v levačce červené rajče.

Rychle jsem oběhl tábor, vyhnul se sežrání dvěma stromy a zabil jednu kočku, co si myslela, že bych byl dobrý oběd. Napadlo mě chvilku počkat, zdejší příroda by se o náš problém postarala, ale to by nebyla sranda. Rychle jsem doběhl až k nim. Byli připravení v rojnici. Pět jsem jich dostal během chvilky. Šestý si mě všiml a začal křičet.

Hodil jsem po něm rajče. Stala se z něj hromádka slizu, ale ostatní už o mě věděli. Vzal jsem šutr a hodil ho co nejdál od sebe. Oni na tuto dětskou lest skočili a začali střílet do těch míst. Tím jsem zjistil, že jejich kuše nestřílí šipky, ale malé kousky kovu. Za to střílí rychle a nemusí se nabíjet. Stříleli dál, dokud na ně jeden, asi velitel, nezakřičel, ať šetří náboje. Ha – takže asi stejně musí nějak nabíjet. Doplížil jsem se na místo, kde jeden ten kousek zasáhl strom. Opatrně, aby mě neviděli, jsem ten kousek vydoloval dýkou ven. Prozkoumal jsem ho a dokonce ani druhé oko mi neřeklo nic víc, než že je to obyčejný kus kovu.

Aktivoval jsem amulet se štítem proti střelám, zařval jsem válečný pokřik našeho kmene a vrhl se na ně.

Tak spoléhali na ty kousky kovu, že si ani neuvědomili, že mi vůbec neubližují. Já se zase spoléhal na svou dýku a ta jim ubližovala. Konečný výsledek byl jasný. Oni nula, já čtyřicet. Trochu jsem je prošacoval, ale nenašel jsem nic, co by se mi mohlo hodit.

Při návratu do tábora jsem začal potlačovat účinky semen hrdinů a vylučovat je z těla. Sice pomáhají, abych se pohyboval elegantněji a úsporněji a bojoval jako pravý hrdina, ale taky jsou docela jedovaté a to i pro mě. Při vstupu do tábora jsem už byl mimo nebezpečí.

„Já říkal, mohli se vzdát, takto všichni mrtví. Promiň Tomáši, nikdo na otázky.“

Vysvětlil jsem svou rozmrzelost. Občas se zapomenu a pak nezůstane nikdo, koho bychom se mohli ptát.

Všichni na mě hleděli jako na nějaký přízrak. Naštěstí nebo možná na neštěstí se ozvala další exploze, tentokrát o hodně silnější. Na našem štítu vybuchla další raketa, ale tak desetinásobná.

„Pozor, tábor pod útokem. Na tábor letí další rakety. Původ: oběžná dráha,“ ozvalo se v táboře divným hlasem. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to bude OmniProtekt.

Normálně bych neměl šanci, ale s tím, jak jsem pořád ještě nadopovaný, to nebyl problém. Rozšířil jsem své vědomí a objevil jsem ty rakety. Bylo jich devět a letěly pěkně za sebou. Použil jsem část své moci a nechal je explodovat. Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na dobrý fígl. Rakety, se kterými jsem se zatím setkal, stačilo zahřát a explodovaly. Tyto rakety se také musely zahřát, ale muselo se to udělat zevnitř. Byla to sranda, když už jsem to věděl.

Nebezpečí zažehnáno, ale co kdyby proti nám znovu vystřelili? Zeptal jsem se OmniProtekta, odkud ty rakety vyletěly. V mysli mi ukázal, kde to je. S respektem jsem zjistil, že nepřátelé jsou v létajícím golemu. Ten golem je větší než náš současný tábor a je v ohromné výšce. Kdybych desetkrát přešel orčí impérium, bude mi ještě kousek chybět. V jejich jednotkách je to 35 000 kilometrů. Úctyhodná vzdálenost!

Nejsem sice jako ti elfí zaříkávači, kteří si pěkně sedí ve své pevnosti a kouzla sesílají až do našeho impéria, ale v rámci učení jsem to taky musel zvládnout. Nějaký OUK ještě mám, takže bych toho golema snad rozbil. Teď jenom, jak to udělat, aby na nás nespadl. A rád bych je předem varoval. Vrátil jsem se myslí zpět do svého těla a začal se rozhlížet kolem.

„Nebezpečí už je zažehnáno,“ slyšel jsem hlas OmniProtekta. Někteří učenci se hádali, jiní se modlili. Po tomto prohlášení se všem velice ulevilo.

Přišel jsem se zeptat Tomáše.

„Tomáši, může tvůj mluvící kámen mluvit s náčelníkem pirátů?“

Chvilku na mě hleděl, pak to pochopil. „Jo můžu zkusit zavolat veliteli těch pirátů nebo co to je, ale moc si od toho neslibuj.“

„Prosím zkus jim zavolat. Já budu mluvit. Pak uvidíme.“

Tomáš odběhl a za chvilku se vracel se svým mluvícím kamenem. Nějakou dobu s ním kouzlil. Kouzlo se mu zřejmě podařilo, protože se ve vzduchu objevil přelud člověka. Podíval se na nás, zasmál se a spustil. „Je hezké, že jste zavolali. Když se vzdáte, darujeme vám vaše životy. Když ne, vybombardujeme vás a stejně dostaneme, co budeme chtít. Máte pět minut na rozmyšlenou.“

Učenci se začali dohadovat, jestli by nebylo lepší se přece jenom vzdát.

Přišel jsem k tomu přeludu a promluvil na něj.

„Já zničit vaše rakety. Pokud vy nevzdáte, já zničit vás. Máte čas než já říct deset.“

Začal jsem pomalu počítat do deseti. Všichni včetně přeludu se na mě dívali, jako bych byl přelud já. Náčelník se mi navíc začal smát.

„Deset. Vy nevzdát se, já zničím. Vaši bohové vezmite si duše.“

Vytáhl jsem hůlku s OUKem a vyslal svou mysl, aby viděla na jejich golema. Použil jsem hůlku. Magii jsem zachytil dřív než se mohla uvolnit a vyslal ji proti golemu s příkazem „Znič“.

Odpovědí mi bylo tradiční „Možno“ pronesené hlasem mého mistra v bouřce. Hůlka se rozpadla a myslí jsem viděl, jak se i nepřátelský golem rozpadl a veškerý život v něm uhasl.

Spadl mi kámen ze srdce. Mám sice vyzkoušené, že jedním OUKem zničím středně velké lidské město, ale nebyl jsem si jistý silou toho golema.

Naprosto klidným hlasem jsem pak všem tu novinu oznámil.

„Už se nemuset bát, piráti už nebýt.“

Myslel jsem, že se všichni budou radovat. Ale byli spíš v šoku. Trvalo skoro hodinu, než pochopili, že jsem kouzlem toho nepřátelského golema rozbil. OmniProtekt jim to musel několikrát potvrdit. Nejvíc je ale, jako správné učence, štvalo, že jsem jim o OUKu nedokázal říct nic jiného, než že to je Orčí Útočné Kouzlo, proto OUK. A pak ještě, že jsem ho nedělal já, ale připravil mi ho učitel. Pravda, umím ho připravit i sám, ale tento OUK mi dělal učitel, je to jeho specialita.

Předtím mě brali jako zajímavého divocha, ale co jsem použil OUK, chovali se ke mně s úctou. Postupně jsem mohl začít mluvit bez těch zbytečných chyb a tím jsem u nich taky docela zabodoval. Rozhodl jsem se, že tu s nimi budu, než pro ně nepřiletí ten jejich golem a pak, pokud to půjde, šel bych s nimi. Vlastně jsem se rozhodl jít s nimi i kdyby to nešlo. Neznám sílu, která by zastavila orčího šamana s takovou zásobou moci, jakou teď mám já.

Errata:

30.05.2021 14:07