Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Létající golem nás vyzvedl za tři týdny. Snesl se na náměstí. Vešli jsme do něj, OmniProtekt zavelel a přidali se k nám i všichni golemové. Jako poslední vyletěl ze země zdroj. Za chvilku jsme již stoupali. Trvalo to jen několik minut a přiletěli jsme ke golemu, ještě většímu než ten, co jsem ho zničil. Vletěli jsme dovnitř a tady nastaly problémy.

Vystoupili jsme a kolem nás se nahrnuli vojáci. Konečně někdo oblečený v brnění! Podezřívavě na nás mířili pistolemi – to jsou ty kuše bez lučiště.

„Identifikujte se!“ přikázali nám.

Tomáš jako šéf celé výpravy nahlásil své jméno a informace o výpravě. Jeden z vojáků na něj namířil jakousi destičku, udělal kouzlo a prohlásil: „Souhlasí!“

Stejnou procedurou prošli i ostatní členové. Mě si nechali nakonec.

„Toto je mimozemský trosečník, kterého bereme na univerzitu,“ prohlásil Tomáš a hned dodával: „Jmenuje se Gort a nepochází z žádné nám známé civilizace. Federačním jazykem mluví dostatečně, na kulturní šok to taky nevypadá. Chci pro něj požádat o dočasnou turistickou identitu.“

Musel jsem projít lékařským vyšetřením. S tím jsem neměl žádný problém. Zavedli mě do něčeho, čemu říkali lékařská sekce. Já bych to spíš nazval laboratoří šíleného alchymisty. Lehl jsem na bílý stůl. Uklidnili mě, že se mi nic nestane. I tak jsem měl pocit, že mě budou pitvat. Ležel jsem a nade mnou jezdila nějaká světla. Asi diagnostická kouzla. To mi nevadilo. Vadilo mi ale, že se do mě pustily nějaké zdejší breberky. Zaměřil jsem se na ně. Je jich ohromné množství. Jsou to mrňaví kovoví broučci. Někteří to zkoušeli normálně přes kůži, další pak přes pusu a přes nos. To se mi vůbec nelíbilo. Rozhodl jsem se s tím něco udělat. Posílil jsem kůži, aby přes ni neprošli, zavřel pusu i nos a začal je zkoumat.

Jsou strašně hloupí, ale řídí se nějakou kolektivní inteligencí. Zkusil jsem ji vypátrat. Bez problému. Hnízdo mají ve zdi této místnosti. Vyslal jsem k nim své vědomí a začal komunikovat.

„Přestaňte útočit a nezničím vás.“

Brouci strnuli.

„Identifikuj se!“ promluvil na mě duch.

„Jsem Gort, orčí šaman a hledač pravdy, kdo jsi ty?“

„Já jsem RoboMed, starám se o životy a zdraví posádky.“

„Proč na mě útočíte?“ zeptal jsem se.

„Na nikoho neútočím, jen jsem se pokoušel provést základní vyšetření.“

„Rád bych oznámil, že pokud se o to ještě jednou pokusíte, budu se bránit.“

„Znamená to, že nesouhlasíte s vyšetřením a ošetřováním nanoboty?“

„Ano, nesouhlasím.“

„Váš nesouhlas byl zaznamenán a do jeho odvolání na vás nebudeme aplikovat nanoboty, tímto se ale okrádáte o jejich výhody.“

Přistoupil ke mně nějaký člověk v bílém plášti. Vypadal jako kněz Sány.

„Omlouvám se, ale vyskytl se technický problém. Z nějakého důvodu mi RoboMed tvrdí, že jste odmítl vyšetření nanoboty. Pokud by se to nevyřešilo, musel bych vás poprosit o biologický vzorek. Mělo by stačit pár vlasů nebo třeba trochu slin.“

Usmál jsem se.

„To není technický problém. To je pravda. Zaútočili na mě ti vaši broučci, řekl jsem jim, ať mě nechají na pokoji.“

Vytrhl jsem si pár vlasů a podal mu je. Hleděl na mě nějak zaraženě.

Všechno proběhlo až podezřele v pořádku a já dostal náramek z divného materiálu. Bylo mi řečeno, že jej mám nosit pořád na ruce. Díky němu prý budou všichni vědět, kdo jsem. Chtělo se mi smát. Kolik jim tady běhá orků, že by někdo mohl nevědět, kdo jsem? Orčí šamani jsou známi svou silnou vůli a já to zase potvrdil a zachoval si kamennou tvář.

Stal jsem se cestujícím v tom divném golemu. Přidělili mi samostatnou kajutu a jednoho člena posádky jako doprovod. Jmenoval se seržant Colemann. Měl mi pomoct zvládat nejrůznější nečekané situace. V duchu jsem ocenil, jak se o mě starají a taky jak myslí na bezpečnost. Já mít takového golema, taky v něm nenechám nikoho cizího jen tak pobíhat.

Seržant Colemann se ukázal jako velice milý a ochotný člověk. Pohyboval se způsobem někoho, kdo má za sebou vojenský výcvik. Nesnažil se skrývat, že tady není jen k tomu, aby mi poradil a pomohl. Tím mi byl o hodně sympatičtější, než kdyby se to snažil skrýt. Dovedl mě do mé kajuty a začal mi vysvětlovat, jak všechno funguje. Pro člověka zvyklého na kouzla to nebyl takový šok, ale umím si představit, co by na to řekl normální člověk tam od nás nebo dokonce ork. Světla, voda, záchod, postel, prostě všechno reagovalo na pokyny v normálním jazyce, kterému tady říkají federační. Dokonce mají hezký způsob komunikace. Když řeknu zaklínadlo „telefon“a jméno někoho v golemu, můžu s ním mluvit jako by byl vedle mě. Zdá se, že můj pobyt bude příjemnější, než jsem si myslel.

Osaměl jsem a zkusil jsem kouzlo „telefon“.

„Telefon Tomáš!“ pronesl jsem nahlas.

„Cíl nebyl dostatečně identifikován,“ dostal jsem odpověď.

Správně jsem odhadl, že se mnou mluví jeden z duchů. Zaměřil jsem na něj mysl a poslal mu obrázek Tomáše.

„Lodní služba telefon není vybavena modulem pro obrazovou identifikaci.“

„Dobrá, jmenuje se Tomáš, modré oči, hnědé vlasy, výška kolem 1,8 metru, trochu napadá na levou nohu,“ zkusil jsem to znovu.

„Nedostatečná identifikace, služba telefon neobsahuje databázi biometrických údajů ani lékařskou databázi.“

„Nalodil se dnes jako součást univerzitní expedice.“

„Služba telefon neobsahuje knihu příchodů a odchodů.“

Pomyslel jsem si něco o tom, že ten duch musí být retardovaný. Kdybych měl sloužit jako prostředník pro hovory, asi by mi taky hráblo. Zkusil jsem to jinak.

„Kde bych našel databázi biometrických údajů, lékařskou databázi a knihu příchodů a odchodů?“

„Tyto informace nemám, zeptejte se služby Terminál!“

Myslí jsem vyhledal ducha se jménem Terminál.

„Zdravím Terminál, potřebuji informace.“

„Zdravím Gorte, klidně se ptej.“

„Potřeboval bych mluvit s Tomášem, šéfem univerzitního výzkumného týmu, ale neznám jeho celé jméno, takže nemůžu použít kouzlo Telefon.“

„To není problém, jmenuje se doktor Tomáš Hefer.“

„Díky za informaci. Tebe se mohu ptát, když něco nebudu vědět?“

„Samozřejmě, takové je mé poslání.“

Stáhl jsem mysl.

„Telefon doktor Tomáš Hefer.“

Tomáš se ozval hned. Nejdřív jsem samozřejmě poděkoval, že mě vzali s sebou. Znovu jsem se ujistil, že jim to nevadí a že se o mě postarají, než získám nějaké jejich peníze. Nemám si s tím dělat žádné starosti. Cestu a všechny případné náklady mi hradí on z univerzitních peněz. Na oplátku budou sice chtít, abych jim byl nějakou dobu k dispozici a jejich mudrcům odpovídal na dotazy. S tím jsem souhlasil už předem, jen jsem si vymínil, že na choulostivé dotazy nemusím odpovědět. Zbytek cesty jsem využil k tomu, abych se seznámil s jejich kouzly a jejich způsobem života.

Třeba ten zvláštní náramek. Je v něm malý a hloupý duch. Slouží k tomu, abych mohl mluvit se zdejšími duchy. Prostě poslouchá, co říkám a když je to něco, co by měli duchové vědět, třeba jako zaklínadlo „telefon“, dá to příslušnému duchu vědět. Taky funguje jako propustka. Všechny dveře totiž řídí duchové. Když se k nim přiblížím a duch zjistí, že chci projít, náramek mu řekne kdo jsem a on se rozhodne, jestli mě pustí nebo ne. My se k našim duchům chováme s větším respektem. Přišel jsem ale ještě na jednu funkci. Když ho někdo „správný“ požádá, můj náramek mu řekne, kde právě jsem, kudy jsem chodil a co jsem říkal. Rozhodl jsem se, že se jako správný host špiclovat nechám. Vypořádám se s tím, až budu potřebovat dělat něco zajímavějšího.

Přiletěli jsme na svět, který se jmenuje Rexelis IV. Zajímavé, to „IV“ není slovo, ale číslo. Prostě úžasný jazyk. Tento svět je univerzitní. Celý určený jen pro to, aby se zde bádalo a učilo. Pro mě to zní jako ráj.

Při příletu už mě nikdo nekontroloval. Dokonce mě přišel přivítat Rektor. Z toho, jak se k němu ostatní chovali, jsem poznal, že je to nějaký vyšší hodnostář, ale že je to vládce tohoto světa, jsem si netipl. Nikdo se mu neklaněl, dokonce se s ním někteří hádali. Asi tady mají zajímavou etiketu. Ale to se všechno doučím.

Přidělili mi několik pokojů v něčem, čemu říkali obytný komplex. Rychle jsem se ubytoval a šel jsem za Rektorem. Velice si vážím toho, že se mě ujal přímo vládce tohoto světa. Vysvětlil mi jejich základní pravidla a zákony. Taky potvrdil Tomášova slova. Nemám se o nic starat, všechno platí. Stačí, když jim budu měsíc k dispozici a uspořádám seriál přednášek o našem světě. Pak uvidíme, co dál.

Přednášky jsem měl ve velkém sále. Rychle jsem odhadl, že zde může být tak tisíc mudrců. Vždy jsem měl na přednášce plno. Navíc se moje přednášky zaznamenávaly, aby si je kdokoliv mohl zopakovat. K tomu opět používali místní duchy. Prostě jeden z duchů si tu přednášku zapamatoval a kdokoliv požádal Terminál, mohl se na ni podívat jako by byl v sále.

Pověděl jsem jim téměř všechno, co si přáli vědět. Dost je mrzelo, že jsem nebyl schopný lokalizovat náš svět. Podle vyprávění se jim asi líbil, nebo si možná myslí, že se svou technologií by nás byli schopní dobýt a ovládnout. Nerad bych se spletl, ale myslím, že by nevyhráli. Naštěstí to nemusíme zjišťovat.

Na univerzitě jsem zakotvil. Konečně jsem si mohl užívat bezstarostného života obklopený dalšími mudrci. Rektora univerzity velice potěšil můj zájem o jejich vědu. Dohodli jsme se, že budu pro univerzitu pracovat. Mým úkolem bude porovnat jejich vědomosti s našimi a zaznamenávat rozdíly. Tvrdil mi, že z toho budeme mít prospěch všichni. Takže jsem se začal učit jejich „vědu“. Dostal jsem svého vlastního ducha – Terminál, kterému jsem diktoval, v čem se jejich věda liší od našich znalostí. A za to mi platí.

Předem jsem je varoval, že jsem sice velmi vzdělaný, ale i tak nevím všechno a některé mé postřehy nemusí být platné. To je pobavilo, dokonce jeden z Rektorových asistentů poznamenal něco o tom, že ho to nepřekvapuje. Pobavení je přešlo, když jsem se rozhodl udělat si nějaké místní zkoušky.

Všechno, co jsem potřeboval pro doktoráty z „genetiky“, „teorie pravděpodobnosti“, pokročilé „fyziky polí“ a „psychologie“ jsem znal z Joovy knihy. Podle ní se ty vědy jmenují jinak, konkrétněji to jsou BIGEIN, TEŘA, JETEPO a TEMYVN. Navíc jsou postaveny na úplně jiných základech, ale pojednávají o tomtéž. Na „srovnávací lingvistiku“ jsem použil jen znalosti, získané při přebírání všech jazyků, co umím. Trochu mě mrzí, že většina mých znalostí je svázána s naším světem nebo to jsou znalosti, které asi tato civilizace nezná, protože jsem je nemohl předvést. Rozhodl jsem se nepoužívat magii, to bych dokázal vyřešit všechny úkoly, které přede mě postavili, ale ono to mělo testovat mé znalosti, ne schopnosti. Testovat schopnosti by nebylo fér. Já jsem, ostatně jako každý orčí šaman, schopný všeho.

Zkoušení trvalo dva týdny, ale vyplatilo se. Na konci jsem měl pět doktorátů. Pochopil jsem, že to jsou odborné zkoušky nejvyššího stupně. Zjišťoval, jak jsou na tom kolegové a s radostí jsem se dozvěděl, že průměr jsou tak dva a těch pět už je hodně nadstandardních.

Se zděšením jsem ale objevil, že mají obor, kterému říkají matematika a v něm jsem úplně mimo. Šok to byl hlavně pro ně. Prý většina toho, co jsem předvedl, vyžaduje rozsáhlé znalosti matematiky. Zkusili jsme ten rozpor najít a přišli jsme na to, že to co oni„počítají“, já dokážu stejně přesně „odhadnout“, prostě cítím, jak to má být. Ale přiznám se, že pokud je to něco hodně složitého, potřebuji i podporu věšteckého čaje.

Errata:

30.05.2021 14:07