V místnosti, která jakoby z oka vypadla velitelství planetární obrany v Oberonově paláci, už na mě čekali dva elfové.

„Tohle Vám mám předat!“ řekl jeden z nich a podal mi nějaký dokument převázaný provázkem a zapečetěný nádhernou pečetí. Dokument jsem převzala a rozhodla se jej ihned přečíst. Zlomila jsem pečeť a v tu chvíli se dokument rozsypal na prach a já se objevila v jiné podobné místnosti. Jen tady bylo víc lidí než ti dva elfové. Bylo tady narváno. Konkrétně zde byli tři elfové, deset trpaslíků, jeden drak a Nazir se třemi svými pouštňáky a Vrána. Nesmím zapomenout na Vránu, hlavně proto, že začal mluvit.

„Sešli jsme se zde, abychom posoudili vhodnost této učednice. Ráda by se stala plnohodnotnou šamankou – hledačkou pravdy. O tomto vždy rozhodovala orčí rada, ale v současné době a za současných okolností si myslím, že byste se k tomu také chtěli vyjádřit. Vše, co o ní vím jsem vám předal. Závěr orčí rady vám budu tlumočit na závěr.“

Pokynul nejbližšímu elfu.

„Já zástupce Sány, uznávám tuto učednici za hodnou stát se šamankou!“ pronesl zvučným hlasem. Pak ukázal na dalšího a tak to pokračovalo dál. Jsou zde zástupci všech třinácti bohů a jak jsem se už zmínila také zástupci draků a nomádů. Všichni mě uznali za „hodnou“. Na konci si opět vzal slovo Vrána.

„Zástupci jednotlivých bohů a drak už řekli svůj názor. Teď poslechni verdikt orčí rady! Orčí rada tě jednomyslně uznala hodnou stát se šamankou. Máš sice mezery ve vzdělání a neumíš všechno stoprocentně, ale to nikdo! Proto se tě ptám. Jsi ochotná a schopná stát se šamankou – hledačkou pravdy? Budeš si plnit povinnosti vůči orkům, našim spojencům i nepřátelům?“ zeptal se mě a vytáhl nehezky vypadající nůž.

Mírně jsem sklonila hlavu a promluvila jsem. Snažila jsem se mluvit co nejjistěji: „Já Lana moGara tímto slibuji, že budu co nejlepší šamankou – hledačkou pravdy. Vždy si budu plnit své povinnosti. Orčí národ budu chránit, spojence podporovat a nepřátele zabíjet, tak přísahám na svůj život a svou duši!“ slíbila jsem.

Vrána ke mně přiskočil a tím nožem mi přeřízl obojek.

„Od této chvíle je to všechno jen a jen na tobě. Nikdo tě nebude hlídat, nikdo tě nebude chránit. Vítej mezi šamany!“ řekl a objal mě a pak pokračoval: „Musím letět, ale chtěl jsem tě ještě poprosit. Byla bys ochotná chvíli zastávat stejný post a stejné povinnosti jako tvůj mistr Gort?“

„Nevím sice, jaké měl povinnosti, ale zhostím se jich co nejlíp!“ souhlasila jsem.

„Nic jiného ani nečekám. Oberon ti všechno vysvětlí.“

Prohlásil a rozpadl se na cáry černé mlhy, které se skoro ihned úplně rozplynuly. V hlavě se mi ještě ozval jeho veselý hlas: „Na orčí radu udělalo dojem, jak jsi před přesunem použila ten OOK ke zničení budovy a zahlazení stop!“

Cože? Pak mi to došlo. Přesunem jsem z OOKu odčerpala vzduch a po jeho zmizení došlo k mohutné implozi!

„Vítej na palubě Lano, vysvětlování bude trošku složitější, ale věřím, že to pochopíš rychle.“

Tím jsem se stala členkou posádky hvězdné lodě „Kladivo“. Oberon mě provedl a všechno mi ukázal. Přiznám se, že kdybych měla jen federační znalosti, asi by mi ani šamanský výcvik nepomohl a zbláznila bych. Posuďte sami.

Loď má, nečekaně, tvar kladiva! Na její konstrukci pracovalo přes pět set nejlepších trpasličích kovářů v kuse přes půl roku.

„Je to úžasný materiál, toto gonium!“ řekl mi jeden z nich. „Je to nejpevnější materiál se kterým jsem pracoval. Šéf sice říkal, že na hvězdný koráb by nám měla stačit šlupka o tloušťce jednoho palce. To nám ale přišlo málo, dali jsme tam pět. Jen tak pro jistotu!“

„A jaké to má motory?“ zeptala jsem se.

„O motorech nám šéf nic neříkal. Prý to není naše starost. Naše starost je, aby kladivo drželo pohromadě a aby byla podlaha dole.“

Usmál se a šel pryč.

Oberon se začal smát a pak mi to všechno vysvětlil.

Trpasličí bůh Gon předal vyvoleným trpaslíkům plány na tuto hvězdnou loď a postup na výrobu materiálu, ze kterého má být postavena. Pak jim dal termín, kdy má být loď hotová. Trpaslíci postavili loď, udělali všechno přesně podle plánů, ale v těch nebyly některé systémy. Třeba pohon, zdroj energie a podobně.

Loď uviděl Černý Vítr a prohlásil: „Není problém hodit tím kladivem až ke hvězdám, stačí když budu mít dost energie!“ Gort začal čerpat manu a zeptal se, jestli to stačí. Stačilo a tak získala planetární obrana Draccoraku svou první a jedinou hvězdnou loď. Nějakou dobu se sehrávali, magií doplnili všechno, co bylo potřeba, ale výsledek je víc než uspokojivý. Velvyslanec Marel šel do kolen, když to viděl a jeho vojenský poradce si začal rvát vlasy.

„Tebe, ale asi víc zajímá, co se s tvým mistrem stalo, že?“ zeptal se.

Přikývla jsem a Oberon začal povídat.

Kladivo letělo na společnou misi se svazem federačních lodí. Vedoucí loď přešla na FTL skok. Ostatní lodě se jí držely. Všechny lodě se díky chybě vynořily ve fotosféře jedné hvězdy. Nevím, jestli si to umíš představit. Všude kolem plazma, venku teplota několik tisíc stupňů Celsia, gravitace jako blázen. A nesmím ani zapomenout na temnou magii, promiň vy říkáte »elektromagnetické záření«. Co ti budu vykládat. Kladivo nemělo nejmenší problém, hlavně proto, že jsme čekali nějaký zádrhel a proto vztyčili trpaslíci předem štít. Federační lodě měly problémy. Dvě lodě shořely dřív než jsme zjistili, co se vlastně děje. Pak zareagoval Gort.

Nasál magii a hodil federační lodě do bezpečné vzdálenosti. Nasál ale víc magie než zvládl. Jeho tělo vydrželo zhruba po dobu než dostal lodě do bezpečné vzdálenosti. Pak se jeho tělo rozpadlo. Za hodinu mu shořela i mysl. Během té doby si zvládl uspořádat své záležitosti a dodal lodi co nejvíc magie. A pak přestal existovat. Vrána říkal, že duše by měla přežít, pokud bude mít štěstí. Za několik let, možná desetiletí by se mohl vrátit, ale pokud nebude mít štěstí, bude po něm navždy.

Jen jsem polkla. Zarazilo mě to ze dvou důvodů. Za prvé jsem byla v šoku z toho, že šaman může nasát tolik magie, aby ho to zničilo. Navíc takhle důkladně. A za druhé mě dostalo to, že naše Kladivo vydrží víc než federační bojové lodě.

Ještě chvilku jsem to vstřebávala a pak jsem se pragmaticky zeptala: „Dobře a co tady vlastně budu dělat?“

„To je docela jednoduché. Tvým hlavním úkolem bude čerpání a doplňování magie. Pojď za mnou!“ vyzval mě a já ho následovala.

Došli jsme do jakési místnosti, kterou bych prohlásila za strojovnu.

„Vidíš tyto krystaly?“ zeptal se mě docela zbytečně. Těch krystalů tam bylo několik a každý mohl mít na výšku skoro tři metry a šířku něco přes dva metry.

„To jsou zásobníky magie. Tvým úkolem bude, aby byly pokud možno pořád plné. Podívej z tohoto se bere magie pro pohyb, tato magie zase slouží k tomu, abychom tu měli vzduch.“

Takto mi Oberon vysvětlil k čemu je který krystal a jak poznám, kolik je v něm magie. Pak mi ukázal, kde budu bydlet a hned jsem se mohla ujmout povinností. Ještě jsem dostala radu, nebo vlastně příkaz, že pokud najdu něco, čím bych mohla být užitečná, ať to udělám.

Gort sice odsunul federační lodě do bezpečnější vzdálenosti, ale poškození lodí nedokázal zabránit. Teď už týden hlídkujeme kolem federačního svazu, aby mohli opraváři dát lodě do provozuschopného stavu.

Od rána mám pocit, jakoby se mělo přihodit něco nehezkého.

„Taky to cítíš?“ zeptal se mě elf s fialovým přehozem. Na přehozu má vyšitý jakýsi symbol. Vzpomínám, že je to kněz, ale nějak si nemůžu vzpomenout kterého boha.

Přikývla jsem.

„Dneska se bude hodně umírat. Jenom doufám, že to budou spíš oni než my!“ povzdechl si smutně kněz.

„Uděláme pro to všechno, co půjde!“ zkusila jsem ho utěšit.

Oberon nás slyšel a hned zavelel: „Zvednout štíty!“

Lodí se začal rozléhat trpasličí rytmus.

„Stojím!“

Dup!

„Držím!“

Dup!

„Gon to vidí!“

Dup!

„Stojím!“

Dup...

Z nějakého důvodu se hned cítím klidnější. Utíkám ale na své místo mezi krystaly. Ihned si sedám do meditační pozice a začínám čerpat magii. Část jí dávám do krystalů, část si jí ukládám do mistrovy hole a částí posiluji trpasličí štít.

Po chvíli se mi to stalo tak samozřejmým, že jsem mohla uvolnit svou mysl. V noci jsem měla zajímavý nápad a rozhodla jsem se ho vyzkoušet. Svou myslí jsem se postupně dotkla každého na palubě a zeptala se ho, jestli se nechce přidat. Všichni souhlasili a svou myslí teď držím něco, co jsem nazvala „komunikační sítí“. Je to lepší než federační komunikátory. Jednak může každý ihned mluvit s kýmkoliv, ale „na pozadí“ slyší i všechny ostatní. Prostě a jednoduše jsme se stali propojenou myslí.

„Vidím cizí lodě!“ zakřičel jeden z elfů a hned nám promítl obraz, který vidí ve své křišťálové kouli.

„Právě jsem přijal zprávu z křižníku Hrom. Jsou to lodě Quequeské svobodné armády a zrovna odvysílaly požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci!“ informoval nás Eril – elf který sedí u federační spojovací techniky a baví se se zbytkem lodí.

Nějak mě to neštymuje. Jednak, jak se dozvěděli, že tu jsme a že máme problém a pak taky, jak to že si v deseti troufají na daleko početnější bojový svaz.

„Odvysílej jim, že je ušetříme, když se ihned vzdají!“ přikázal Oberon.

Eril nám předal jejich výsměšnou odpověď.

„V to jsem doufal. Palte dle možností!“ zaznělo od Oberona.

Naše loď nemá klasickou palebnou sílu. No ona nemá vlastně klasického nic. Pokus nacpat nás do federační škatulek – lodních tříd – dopadl neslavně. Velikostně jsme malá obchodní loď. Podle instalovaného pohonu jsme statický kontejner. Nemáme vlastně ani žádnou podporu života, takže jsme nákladní statický kontejner. Samozřejmě neozbrojený. Sami uznáte, že je to nepřesné a tak jsme se stali lodí nové třídy – „kladivo“ a Quequesané mohou sami ocenit sílu lodi této třídy.

Jak už jsem řekla, nemáme klasickou palebnou sílu. Naše loď má k dispozici šest OUKů, čtyři jsou ještě od mistra. Já zatím zvládla připravit jen dva. Nesmím zapomenout na elfí lučištníky. Sice nevím, co zmůžou proti kosmické lodi, ale bylo mi řečeno abych je nepodceňovala. K tomu se rozhodně nechystám!

Po první lodi jsem vrhla OUK. Představovala jsem si, že se ta loď rozpadne na součástky. To se ale nekonalo, OUK se neškodně svezl po jejich štítu.

Sakra!

Použila jsem druhý a představovala si, jak rozežere štít a pak i loď. Tentokrát to byl jednoznačně úspěch. Od naší lodi vyletělo něco jako zelený sliz, který dopadl na štít nepřátelské lodi. Štít se rozzářil a po chvíli zhasl. Sliz „spadl“ na loď a během tří vteřin ji rozpustil a pak sežral sám sebe a zmizel.

Wow! Hrrr na ně!

Použila jsem i zbytek OUKů a výsledkem bylo to, že z nepřátelských lodí zbyla jen polovina. Věřím že to překvapilo všechny. Já teda byla překvapená dost. Tolik k neozbrojenému nákladnímu kontejneru.

Nepřátelské lodě zahájily palbu, ale ta se rozbíjela o náš štít.

„Tuto loď nám nechte, zajmeme ji!“ oznámil trpasličí generál a zobrazil nám loď o kterou by se mělo jednat.

„Lučišníci připravit! Pal na loď jedna!“ zavelel elfí velitel a všem se nám na zbylých čtyř lodích objevila čísla.

Lučišníci začali pálit. Bylo zvláštní, že stříleli uvnitř naší lodi proti zdi. To nejdivnější bylo ale to, že šípy prolétaly zdí, jako by tam nebyla! Prolétali také trpasličím štítem a jejich štítem a jejich lodí a zasahovali posádku lodi „jedna“.

Ozvala se ve mně vědkyně a musela jsem vědět, jak je to možné a zeptala jsem se Oberona. Ten mi to rád vysvětlil. Ten šíp letí „nadprostorem“ nebo jak by řekli oni „jiným plánem“, ale pořád je vidět jeho iluze. Při letu zjišťuje, jestli v našem světě náhodou neprolétá něčím organickým a když ano, jednoduše se vynoří nebo vlastně zanoří. Prý toto kouzlo vymysleli pro boj proti opancéřovaným nepřátelům.

„První šestka útok!“ zařval trpasličí generál a všichni jsme trochu poskočili.

„Pištci zahrajte jim!“ doprovodil to dalším rozkazem.

V boku lodi se otevřela přechodová komora a z ní vyskočilo šest trpaslíků směrem k lodi, kterou chtějí zajmout. Nevím jak to udělali, ale řítí se na ní nohami napřed jako vystřelená torpéda. Během okamžiku dopadli na nepřátelskou loď, vzali kladiva a začali se probíjet do lodi.

Počkat! Oni se kladivy probíjí do kosmické lodi! A nemají na sobě žádný skafandr a zdá se mi, že jim to nevadí. Pro jistotu jsem zkontrolovala jejich píseň života. Ta je silná jako u všech trpaslíků, jen je taková jiná. Pomalejší, ale vytrvalejší.

„O tomhle já nic nevím, zkus se zeptat Mindura!“ poradil mi v mysli Oberon. Má pravdu! Hned jsem vyhledala trpasličího generála.

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se ho. Odpověděl mi, ale nejdřív se musel přestat smát.

„Promiň, ale úplně stejně reagoval Marel. Jsem rád, že vás pár trpaslíků dokáže takto rozhodit. Už jsem si říkal, že jsme to měli předvádět veřejně a třeba by se nám federace vzdala!“ znovu se rozesmál.

Pak mi ale všechno vysvětlil, jestli se tomu tak ovšem dá říct. Po jeho vysvětlování jsem měla otázek ještě víc než na začátku. Posuďte sami.

Trpaslíci ze své podstaty nepotřebují spát a jsou věkem nesmrtelní. Většinu to ale po prvních pár tisících let přestane bavit. Proto vezmou to nejlepší co za život vytvořili a vydají se na posvátnou cestu za svým bohem Gonem. Asi nikoho nepřekvapuje, že sídlí hluboko pod zemí. Určitě ne všem se podaří dostat do posvátné Gonovy kovárny, ale víme jistě, že se to řadě trpaslíků povedlo. Jak to víme? Protože někteří z nich se vrátili zpět! Těm říkáme „požehnaní“ protože se vrací s požehnáním Gona. Většinou přinesou nějakou zprávu od Gona nebo ještě líp, nějakou novou znalost.

Přesně tak jsme objevili i gonium. Všichni kteří se takto vrátí jsou jiní. Nemusí jíst, dokonce ani dýchat. Jsou daleko silnější, odvážnější, houževnatější, prostě jsou víc trpaslíci než my ostatní. Většina jich skončí jako Strážci chodeb. To je část armády, která chrání chodby proti démonům, kteří se nás snaží zespodu zničit!

Strážci chodeb jsou magoři. Jsou neustále ve válce a většinou je to dost baví. Spousta z nich se časem trochu změní. Asi působením podzemní magie. Naši kněží pravidelně prověřují Strážce chodeb „testem věrnosti“. Téměř všichni projdou. Pár ne a s těma je potřeba se rychle a rázně rozloučit.

Strážci chodeb jsou blázni. Jsou neustále ve válce a většinou je to dost baví. Spousta z nich se časem trochu změní. Asi působením podzemní magie. Naši kněží pravidelně prověřují Strážce chodeb „testem věrnosti“. Téměř všichni projdou. Pár ne a s těma je potřeba se rychle rozloučit.

Všichni Strážci chodeb mají ale jedno společné, jsou zvyklí bojovat s démony v nepřátelském prostředí. Vysoká teplota, mráz, jed, kyselina, vysoký tlak nebo vakuum, v tom všem musí tu a tam bojovat. Mají na to různé magické předměty, teda kromě požehnaných, ti to zvládají bez pomoci.

Jo tebe víc zajímá, jak se udrží na té lodi? Úplně stejně, jak ty chodíš v této lodi, ale naopak. Loď si tě přitahuje. Myslím tomu říkáte „gravitace“. No a Strážci chodeb mají něco podobného v botách. Oni totiž musí v podzemí zdolávat i dost těžký terén a co si budeme povídat trpaslíci jsou sice dost silní, ale nejsme dobří lezci. Díky těm botám mohou chodit po kolmých stěnách, dokonce po stropě. Stačí se zapřít a nic s nimi nepohne.

Ne? Tebe zajímá jak je možné, že se obyčejnými kladivy probíjí do lodi?

Za prvé, ty lodě nejsou tak pevné, jak se zdají. Thorma málem skříply dveře v přetlakové komoře. Zapřel se proti nim. Prý si namohl rameno, ale ve dveřích něco povolilo a pak už nešly pořádně dovřít, protože se trochu pomačkaly. Samozřejmě jsme se za to kapitánu té lodi omluvili a opravili to, ale je zvláštní, že od doby, co se to rozkřiklo jsou k nám všichni z federace milejší.

Za druhé, kdo říká, že to jsou normální kladiva? To jsou požehnaná kladiva určená k rozbíjení kovu. Párkrát tím jebneš do kovu a ten se rozpadne na prach.

Za druhé, kdo říká, že to jsou normální kladiva? To jsou požehnaná kladiva určená k rozbíjení kovu. Párkrát tím bouchneš do kovu a ten se rozpadne na prach.

Víš jak to překvapí týpka zakutého v plechu? Docela dost!

Nejsem si jistá, jestli mi to pomohlo. Proti tomuto mi přijde orčí magie jako čistá věda! Rychle jsem se podívala, jak na tom jsme.

Vůbec si nevedeme špatně. K pěti lodím zničeným OUKy se přidaly další dvě lodi, které nejsou vůbec poškozeny, ale jsou bez posádky. Určitě nebudu nikdy podceňovat elfí lučištníky!

Šestka trpaslíků zajala osmou loď včetně posádky. Neptejte se mě na detaily. Prý nemuseli ani nikomu vážněji ublížit.

Myslela jsem si, že zbylé dvě lodě zkusí uprchnout. Opak je pravdou. Obě odeslaly nějakou zprávu a pak se plnou rychlostí rozletěly proti federační vlajkové lodi.

Za normálních okolností bych se o ni nebála. Toto ale nejsou normální okolnosti. Vlajková loď je poškozena tak vážně, že by srážku s nimi určitě nepřežila. Z ostatních lodí jim taky nedokážou pomoct. Je to zvláštní, ale všechny lodě mají nefunkční pohon.

„Měli bychom jim pomoct!“ upozornila jsem ostatní.

„Taky se na to chystáme. Asi to nebude potřeba, ale radši se všichni něčeho chyťte!“ varoval nás Černý Vítr.

V naší „společné mysli“ jsme viděli jakési čáry a obklopující naši loď, ale i zbylé nepřátelské lodě.

„To mám jenom nějaké, poznámky. Nemusíte si jich všímat!“ uklidnil nás drak.

Já si jich všímala a pochopila jsem z nich, že má v úmyslu se s těmi loďmi srazit. Zeptala jsem se ho na to.

„No jistě. Podle trpaslíků bychom to měli bez problémů vydržet a taky si myslím, že je to nejrychlejší řešení. Co ty na to Oberone? Jsi velitel tak rozhodni!“

„Schváleno. Aspoň se nebudeme jmenovat Kladivo zbytečně!“ rozhodl Oberon.

Naše loď se rychle vydala po kolizním kurzu za nepřátelskými loďmi.

Narazili jsme do první z nich. Srazili jsme se jen štíty. Oba vydržely. Nepřátelskou loď jsme tím pořádně vychýlili z kurzu a pořádně jí zrychlili, navíc směrem ke slunci. Uvnitř naší lodi jsme si nárazu ani nevšimli.

„Zarole zastřel pilota!“ zazněl myslí rozkaz pro nejlepšího elfího lučištníka.

„Splněno!“ odpověď byla téměř okamžitá.

„Myslíte, že je automatika nezabrzdí nebo neotočí?“ zeptala jsem se.

„To asi jo, ale snad se nebude automatika pokoušet do někoho narazit. Mezitím se můžeme věnovat další lodi!“ řekl Oberon a skutečně jsme se blížili k té druhé sebevražedné lodi.

„Škoda, že ji nemůžeme ťuknout bez toho jejich štítu!“ posteskl si trpasličí generál.

„Můžu zkusit ten jejich štít zrušit!“ řekla jsem mu.

„To by bylo dobré, zkus to!“

Soustředila jsem se na jejich štít a myslím, že to půjde. Není moc silný. Věřím, že ho dokážu částí své moci přetížit a on se zhroutí.

Podařilo se!

„Štítonoši na jeden cyklus zrušíte štít a pak jej zase zvednete, ale až řeknu »Dolů!«!“ rozkázal Mindur.

Všechno klaplo. Narazili jsme i do druhé lodi. Tentokrát to bylo trupem o trup. Trochu jsem se bála, ale opět jsme uvnitř lodi nic nepocítili. Zaměřila jsem se na nepřátelskou loď a byla jsem v šoku. Velký kus jí chyběl! Nebyla jsem v šoku jediná.

„Co se všichni divíte?“ zeptal se Mindur.

„Jsme kladivo? Jsme! No a Gon nás požehnal podobně jako kladiva kterými si trpaslíci otevřeli tu loď. Na rozdíl od nich jsme jenom trošku větší!“ rozchechtal se.

Errata:

30.05.2021 14:07