Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jenže zakrátko se ukázalo, že touha po mé osobě není mezi lidmi tak rozšířena, jak jsem si zpočátku myslel. Rovněž fakt, že jsem byl vyhozen z kadetky, nebyl v očích agentů najímajících posádky na lodi, tak velkým doporučením, za jaké jsem ho chtěl považovat. Je možno poněkud méně jemně říct, že mne vyhazovali odevšad, sotva jsem se jen zmínil, že bych chtěl být důstojníkem. Obšlapal jsem toho poměrně dost, až mě nakonec někdo soucitný doporučil ke zprostředkovateli, pracujícímu pro firmu Saunders & spol., lodní zasilatelství, společnost s ručením omezeným. Přijal mne starší, blahobytně vyhlížející pán s úctyhodným plnovousem, velmi milý a přátelský, jehož každé slovo působilo na duši jako balzám a příjemně hladilo moje pošramocené sebevědomí. Byl jsem sice přijat jako kadet, hodnost vcelku přesně nedefinovatelná, a co se práce týče, nebylo mi o ní mnoho řečeno. Ale ten laskavý pán se ke mně choval tak andělsky, že jsem mu v duchu blahořečil.

Přijali mne na loď s hrdým názvem Atlantik. Sice mi ji neukázali, ale okolo na zdi visely obrazy všech nejmodernějších parních velkolodí, jež dozajista patřily Saundersově společnosti. Podepsal jsem tedy smlouvu, vybral si zálohu a odešel, žehnaje tomu dobrému pánovi. Později jsem se dozvěděl, že to byl sám starý Saunders. Ať ho všichni čerti v pekle smaží nabodnutého na těch nejšpičatějších vidlích!

Když jsem určený den přišel na místo a sháněl se po Atlantiku, teprve jsem pochopil, proč byl ke mně tak milý. Neboť rachotina, která stála v přístavu označena tím hrdým jménem, byla sotva schopna vydat se na moře. Saundersova společnost byla s ručením natolik omezeným, že nemohla ani zaručit, že se jejich chlouba pozítří nepotopí – a to jsem viděl Atlantik jen zvenčí! Nicméně měl jsem v kapse smlouvu a peníze dávno utratil, takže jsem odhodlaně vystoupal po lodním můstku a hlásil se u kapitána.

Kapitán této lodi pan Millard byl pomenší stařík se zlatým srdcem a velkými zkušenostmi v námořní plavbě. První důstojník, který byl v kajutě s ním a projednával něco nad mapou, byl naopak vysoký, robustní a středního věku, ale dobrák to byl stejně jako kapitán. Oba mne přátelsky přivítali a přesvědčili, že loď Atlantik už přeplula hezký kus světa, aniž se potopila, a že snad i moji první cestu nějak vydrží. Pak mi ukázali moji kabinu a poradili, abych šel spát. Později jsem pochopil, že se obávali, abych neutekl v případě, že bych se seznámil s posádkou dřív než na širém moři.

Vypluli jsme brzy ráno, sotva slunce vyšlo. Polovina posádky byla ještě opilá jako snopy a sotva se po palubě potácela, zřejmě se večer dlouho a vydatně loučili s pohostinnou pevninou, než se vydají na té rachotině na širé moře. Také jsem se při té příležitosti dozvěděl, kam vlastně jedeme – podle pana Saunderse to mělo být do Ameriky, kapitán Millard zastával stanovisko, že jedeme do Číny, což je podle mého názoru dost rozdíl. Na můj zdvořilý dotaz mi vysvětlil Toby, první důstojník, že se zřejmě pan Saunders na poslední chvíli rozhodl jinak, což je u něho typické. Vezli jsme náklad nejrůznějších železných strojů od kladiva po sekačku na trávu; to všechno jsme měli vyložit v Barmě a ještě něco, co naložíme cestou. V té době jsem se o náklad ještě tolik nezajímal.

Po odplutí při snídani se mi podařilo udělat konečně celkovou inventuru posádky; hned na počátku mě mírně překvapila okolnost, že na lodi jsou jen tři důstojníci, totiž kapitán, Toby a já. Vyložili mi, že to není nic divného – původně sice byl na lodi i druhý důstojník, ale spadl v opilosti v Lamanšském kanálu přes palubu a utopil se. Takže jsem měl nahradit toho skvělého odborníka, ovšem za plat kadeta, což činilo značný rozdíl. Mimo to se k důstojníkům počítal (totiž sám se počítal) i první lodník Hesson. Na mou otázku po služebním zařazení hodnosti první lodník odpovídal Toby jen krčením ramen. Hesson byl jednoznačně mizerný chlap a nedělal naprosto nic; kuchař mi zakrátko vyložil, že pan Hesson je bratrancem paní Saundersové a že by se zřejmě jinak neuživil.

Posádka se zřetelně dělila na dva tábory: jedni byli námořníci z našeho okolí, vesměs moji krajané, lidé zkušení a své práce znalí. Pak tu byla sebranka ze všech zemí světa, líná, ožralá a k práci neschopná. Jejich jedinou povinností bylo pomáhat podle možností první skupině, pokud se jim chtělo a pokud je to napadlo – jinak se váleli v přístěnku na přídi a chrápali nebo pili. Ideovým vůdcem těchto gentlemanů byl druhý kormidelník a jejich blahovolným patronem první lodník Hesson; o důvod víc, abych ho měl od začátku rád jako pes kočku.

Co se týče druhého kormidelníka, jmenoval se Harry Brent a asi to nebylo jeho pravé jméno, neboť byl míšenec Itala a černošky, nehledíc k dalším přimíšeninám irským, holandským a arabským. Chlap skoro dva metry vysoký, silný a mocný, který dokázal řvát jako tur a pít jako velbloud. Mimo to dokázal bez obtíží prospat čtyřiadvacet hodin, probouzeje se s neuvěřitelnou přesností vždy pět minut před zvoněním k jídlu. Okamžitě po jídle opět ulehl do bezpečného koutku, kde spal dál a kolem poletující andělé mu zpívali ukolébavky. Že jeho skvělého příkladu ochotně následovali ostatní, je snad zbytečné říkat – a že mne to silně rozčilovalo, na to můžete taky vzít jed.

K prvnímu mému střetnutí s tímto mužem došlo při plavbě mezi Londýnem a Madridem. Kapitán si totiž vzpomněl, že by se mohla umýt paluba a mne samozřejmě pověřil dozorem. Nahnal jsem na tu palubu, špinavou k neuvěření, kdekoho. A když už všichni pilně drhli cihlami, objevil jsem druhého kormidelníka chrápat pod plachtou na přídi, kde neměl vůbec co pohledávat. Již delší dobu jsem s sebou pro jistotu nosil kus tlustého lodního lana, teď jsem se rozpřáhl a přetáhl toho líného lumpa přes zadek s takovým potěšením, že Brent zařval a vyletěl zpod plachty jako raketa.

„Která svině...?“ zaječel a dostal ještě jednu po hřbetě. To už si uvědomil, že před ním stojí důstojník a vyvalil na mne oči, jako by mě považoval za zjevení.

„Ale okamžitě ať meješ palubu!“ zařval jsem na něho a ukázal mu nedvojsmyslně určeným směrem.

„Já jsem druhej kormidelník!“ zahučel otráveně.

„Cože, ty? Ty tele mořský, jednou jsem tě viděl u kormidla a to jenom, když jsi za ním chrápal! Dovedeš to vůbec vzít do ruky a neusnout, ty mizero zdechlá?“

„Vo... vokamžik, pane kadet!“ požádal zdvořile, „Nejsem tady vod toho, aby se mně nadávalo! Já jsem...“

Co je, jsem se nedozvěděl, neboť jsem mu uštědřil další švih lanem, tentokrát přes lýtka. Nadskočil a počal zlostně nadávat. Švihl jsem ho ještě jednou a tentokrát už bez řečí letěl pro kbelík, cihlu a kartáč – a můžu říct, že díky jeho síle byl jeho kus paluby čistší než ostatních.

Jenže jsem ke své škodě musel odběhnout na kapitánský můstek zkontrolovat směr plavby. Muži zůstali asi deset minut bez dozoru a zřejmě mezi nimi kolovaly nějaké řeči, protože když jsem se vrátil, někteří nepracovali a Brent stál uprostřed paluby se založenýma rukama a tvářil se drze. „Pane kadet!“ houkl na mne.

Přistoupil jsem k němu s lanem už připraveným. „Co chceš? Dostals málo?“

„Já si myslím, že takovej cucák jako seš ty, nemá žádný právo nás honit do práce!“ prohlásil Harry Brent hrdě.

„Já ti dám právo!“ zařval jsem a přetáhl ho lanem. Ale v tý chvíli po mně skočil, vrazil mi jednu přímo do brady a vytrhl mi lano, aby ho zahodil přes palubu. Pak si uvědomil, jakou blbost to udělal, protože mi s ním mohl nařezat. Skočil teda po mně, jenže to už jsem mu nastavil nohy, nabral ho chodidlama do břicha a zahodil zpátky. A v příští chvíli už jsem vyskočil na nohy, připravenej mu vysvětlit, kdo je na týhle zatracený lodi pánem. Námořníci hned nechali práce, začali fandit a sázet se, ale většina sázek zněla ve prospěch mého soupeře. Zřejmě se mnou ti dobří lidé ještě neměli zkušenosti.

Brent po mně skočil plnou silou, jenže já byl mnohem rychlejší a mrštnější, tak jsem mu uskočil a on proletěl mimo mne a hlavou narazil do pažení; ovšem nepoučilo ho to ani trochu. Jen se zvedl, už na mne opět letěl, dostal dva údery do nosu a do spodní čelisti a letěl zase zpátky. Byl to tvrdý chlápek a rvát se uměl, což jsem pochopil ve chvíli, kdy zase on uhnul mé ráně, chytil mě obratně za krk a začal zpracovávat pěstí. Samozřejmě jsem nezahálel a tloukl ho taky, ale má síla byla přece jen menší než jeho, a on měl taky větší vztek. Konečně se mi podařilo kopnout ho do kotníku, Brent zaječel a složil se na palubu jako snop. Využil jsem toho a dal se do něj, tentokrát opatrněji. Když se mi zdálo, že má dost, poodstoupil jsem a čekal.

Jenže Brent měl taky spojence, kupříkladu plavčíka Johanese, drzého klacka, kterýmu koukalo z očí tisíc čertů a nezasloužil si nic tak jako šibenici. Právě nesl z podpalubí kýbl špíny a ve chvíli, kdy jsme se na sebe s Harrym zas vrhli, vylil mi špínu obloukem pod nohy. Ujela mi noha, uklouzl jsem a už jsem ležel na podlaze. Harry na mne šlápl, nevím zda úmyslně či z nedostatku rovnováhy, ale já ho strhl na zem a zaklesli jsme se do sebe, abysme se tam váleli, tloukli se a Brent ještě ke všemu klel a nadával. Ale nakonec se mi podařilo dostat ho pod sebe, klekl jsem mu na krk a požádal, aby veřejně přiznal, že mě bude poslouchat, jinak že ho uškrtím. Což se stalo – kupodivu od té doby doopravdy rád a ochotně plnil moje rozkazy.

V Cádizu jsme zastavili, zvláště proto, aby si mužstvo mohlo obnovit zásoby lihovin. To ovšem nechtěli ani tak námořníci, jako pan první lodník Hesson, největší opilec na palubě. Z krčmy taky přitáhl skvělou posilu: špinavého Španěla v potrhaném ponču, který se jmenoval Pepito a za pasem nosil dlouhou dýku. K čemu nám měl být dobrý, nevím – ale když jsem ho poprvé požádal, aby vylezl na stožár, začal na mne svolávat pomstu Panny Marie a když jsem na něj vzal lano, vytáhl on zase ten nůž. Ten nůž jsem si schoval, Pepita ztloukl, uvázal na lano a nechal vymáchat ve vodě za účelem očištění. Pak jsem mu vysvětlil, že důstojníci jsou na světě na to, aby se poslouchali. Od té doby mi nepřišel na oči a v Marseille utekl, k naší velké škodě.

Ovšem Hesson byl ve vyhledávání podezřelých námořníků neúnavný. V Marseille přitáhl zase copatého Číňana a tvrdil o něm, že je to nejlepší kuchař, jakýho poznal. Co se toho týkalo, byl lepší než náš dosavadní kuchtík, ale to byl asi vcelku kdokoliv. Aspoň jsem mohl popohnat kuchaře k práci na palubě, k blahu našich žaludků i již zmíněné práce.

V Marseille jsme naložili mnoho beden různých látek, vesměs pro Čínu, kde jsme je chtěli vyměnit za pravé čínské hedvábí. Při té příležitosti jsem zjistil, že na lodi chybí účetní a správce skladu. Bylo mi vyloženo, že ty povinnosti budu muset vykonávat já. Starý pan Millard k tomu neměl nejmenší chuti a Toby měl jednu závažnou chybu, že totiž mizerně psal a ještě hůř počítal, což je účetnictví poněkud na překážku. Za dosti nejasných okolností jsem zaslechl, že by to snad mělo být povinností prvního lodníka, ale v tom případě jsem se toho ujal radši sám, neboť Hesson byl schopen zboží maximálně prochlastat nebo někomu střelit ve stavu naprosté opilosti.

Zastávka v Palermu, kterou jsme původně plánovali, odpadla, jelikož Hesson se tam posledně pohádal s jakýmsi Siciliánem, dle všeho členem Mafie a ta urážka nebyla doposud odpykána. Z pochopitelných důvodů se bál o svůj život víc než o svůj chlast a navrhoval, abychom jeli do Benátek, kde je za prvé krásně a za druhé lepší kořalka, ale kapitán Millard se pro tentokrát vzepřel a nařídil nabrat kurs na Maltu. Nicméně jsme na Maltu nedopluli, z velmi zvláštního důvodu: tou dobou jsem totiž ležel v kajutě s rozbitou hlavou, neboť mi na ni jeden z těch lotrů náhodou pustil ráhno. Vzhledem k tomu, že den předtím ode mne dostal nakládačku, náhoda víc než jasná. Kdo držel tou dobou denní hlídku, mi není jasné, ale nebyl to Millard ani Toby. Zkrátka ti umělci Maltu minuli a když pan Millard spočítal polohu a zjistil, že se blížíme k břehům Libye, odmítl se vracet.

V Alexandrii nám především utekl pomocník strojníka. Ani se mu nedivím, strojník (pan Vrchní strojník!!!) byl chlap drsný, tvrdý a permanentně ožralý, který svého pomocníka velice proháněl. Ten dobrý muž si zakládal na faktu, že je jediný, kdo rozumí našemu starému mizernému parnímu stroji a kapitán mi párkrát důrazně kladl na srdce, abych ho vynechal ze svých převýchovných kampaní, takže jsem ho s těžkým srdcem vyňal ze seznamu lidí, co jsem honil do práce. Spíš jsem měl cukání zastat se drobného útlého mulata, co dělal pomocníka. Neměl jsem tušení, kolik je klukovi let, ale víc jak šestnáct to jistě nebylo. Jednou jsem zabránil strojníkovi, aby ho zmlátil za chybu, který se dopustil sám. Šel si hned stěžovat kapitánovi a já dostal mírně vynadáno. Takže v Alexandrii sebral hoch svých pět švestek a vypařil se z lodi, aniž se rozloučil. Konečně, všude mu muselo být líp než u nás. Strojník klel a nadával, spojil se s Hessonem a oba na mne tvrdě dotírali, že jsem vinen útěkem a že bych měl tedy opatřit pomocníka nového. Když se k nim připojil (samozřejmě mnohem slušněji) i Toby, slíbil jsem pomoc. Později mi Toby vysvětlil, že mou osobní účast pokládá za záruku, že získaný pomocník bude lepší, než ti předchozí nebo než někdo, koho by mohli přitáhnout Hesson a ta banda okolo něj.

No a pak jsme zakotvili v Port Saidu. Nevím, co bych o tom městě řekl hezkého. Snad že kdybych začal někoho z vás strašlivě nenávidět, zavezu ho tam a vysadím z lodi. A kdyby měl na svědomí něco zvlášť odporného, zařídím mu tam trvalé místo pobytu. Museli jsme tam počkat, až na nás přijde řada k průjezdu Suezským kanálem, což trvalo tak asi šestnáct hodin. Na prohlídku Port Saidu by mi byla stačila hodina, ale co se dalo dělat.

Harry Brent, který se od naší rvačky poněkud změnil k lepšímu, mi nabídl, že pro svou znalost arabštiny mi bude dělat průvodce. Tudíž bylo nasnadě, že s námi půjde i uličnický kluk Johanes, plavčík a obdivovatel druhého kormidelníka. Brent se překonal, vzal si čisté tričko a oholil se. Taky mne během půlhodinové procházky po tržišti naučil dostatečnou zásobu arabských nadávek a prokletí lidem, kteří se nám pletli, něco nabízeli nebo vůbec se ukázali v našem dosahu.

Ačkoliv Harry zastával názor, že ulice Port Saidu jsou vcelku čistší než v jiných arabských městech, nepřesvědčil mne, že jsou čisté dost. Všude tam byl hrozný hluk, puch a nepředstavitelný zmatek, který ještě zvyšovali osli, velbloudi a toulaví psi. Ztratit orientaci v bludišti těchhle uliček nebylo nic divného, ale pravda je taky, že jsme se po chvíli přestali starat o to, kam vlastně jdeme, a jenom tak bloumali. Zakrátko jsme se dostali z města na opačnou stranu, mezi pole a rozčepýřené palmové hájky, s roztomilým výhledem na bezútěšnou poušť.

Tam jsme se usadili na nějakou zídku, rozložili si můj šátek (připadal nám nejčistší), na něj nakladli zeleninu, ovoce a různé placky, což všechno nám vnutili na tržišti. Harry se postaral o víno, i když hrozné kvality, ježto Prorok zakazuje alkohol a jeho vyznavači jej poslouchají aspoň v tom, že se snaží ten nápoj jeho milovníkům co nejvíc znechutit. Pozvolna jsme se krmili, žvanili a sledovali, co se děje v okolí. Nedělo se nic.

Nejbystřejší oči měl Johanes. Upozornil nás na nějaký pohyb daleko mezi poli, projížděla tam skupina jezdců, za nimiž se táhl oblak prachu. Postupně však jsme seznali, že všichni ostatní po tom prvním střílejí, sice jen občas, ale snaživě. Pro jistotu jsem prohlédl svůj revolver, Harry měl nůž a Johanesovi jsem dal aspoň svoji dýku, zděděnou po Pepitovi. Schovali jsme se za tu zídku, na které jsme jedli, a vyčkávali, co bude.

První jezdec jel na velbloudu, zatímco ostatní na koních, což napovídalo, že patří k rozdílným partám. Ten velbloud mírně kulhal a ztrácel náskok, přestože ho kluk pobízel ze všech sil. Vypadal na střízlíka, měl na sobě turecké šarvary a červený turban. Ostatní byli vesměs v bílém, mávali ručnicemi a ječeli jako blázni. Takže jsem se zvedl a vystřelil dvakrát z revolveru.

„Hej, mladej, sem pojeď!“ zařval jsem na něj, „Neboj se, my se jich neleknem!“

V té chvíli jeden z pronásledovatelů zase vystřelil a zasáhl velblouda. Nebyl to zřejmě první zásah, zvíře krvácelo a dalo se přinutit k běhu jen násilím. Teď klopýtlo, jezdec mu vyletěl ze sedla a překulil se na zemi. Ale hned vyskočil a rozběhl se směrem k nám. Poslali za ním dalších pár kulek.

Svým revolverem jsem nemohl přesně zamířit, ale stejně jsem po nich vystřelil taky. Ze třech ran jsem trefil jednou, aspoň se mi zdálo, že se jeden začal v sedle divně motat. Pochopili, že se do boje zapojila další síla a zaváhali. Kluk toho využil, přeběhl mezi poli prosa k nám, přeskočil zídku a skrčil se mezi Harryho a Johanese. Přesto, že byl celý špinavý od bláta, jsem postřehl, že je to běloch. A taky promluvil anglicky:

„Hele, bacha na ně! Budou střílet!“

„O co, že já taky?“ řekl jsem a vystřelil znova. Poslední kulku, takže jsem vysypal bubínek a rychle nabil znovu.

Tamti dojeli na vzdálenost, která jim připadala bezpečná, tam zastavili a slezli z koní. Povykovali, ječeli a mávali rukama i dlouhými flintami, ale blíž se zřejmě obávali. Měl jsem na sobě uniformu námořního důstojníka a bylo to vidět.

„Řekni jim,“ požádal jsem Harryho, „Že jednomu dovolím, aby sem přišel a vysvětlil nám, o co jde. Ale jenom jednomu, nebo...“

Harry začal povykovat arabsky. Některé nadávky jsem poznával. Kluk se začal šklebit, zřejmě rozuměl taky. Ti chlapi se srazili do houfu a rokovali, nakonec se jeden vydal k nám.

„Hele, bacha,“ řekl kluk, „Radši nebavit, on lže!“

Teď jsem postřehl v jeho hlase zřetelné francouzské hrdelní r. Takže jsem věděl, jakou řečí ho oslovit: „Radši řekni, co jsi jim udělal. Pro nic za nic tě určitě neprohánějí!“

„Já? Nic!“ viditelně se zalekl, když slyšel moji francouzštinu. Nevím proč, není tak strašná.

„Něco jsi jim ukradl?“

„No... když to chcete vědět, tak sebe. Oni mě totiž koupili jako... otroka. Jenže... to jako nebrat, žejo!“

„Bílýho kluka jako otroka? Jak se to stalo?“

„To je těžký,“ mávl rukou, „Já jsem François Garrichet, původem z Champagne ve Francii. Můj táta byl plukovník Garrichet, ten co vykopával z hrobů mrtvoly dávno mrtvejch lidí...“

„Těší mě. Charlie Rither.“

„No, a zkrátka já jsem... s tátou... teda jako, jenomže oni mě zkrátka chytli, no, a zavřeli... a já jsem zdrhnul.“ Jeho řeč byla poněkud nepřehledná, ale s ohledem na to, že se k nám blížil nejvýznamnější z pronásledovatelů, jsem ho chápal.

Ten muž byl starý beduín se svraskalou tváří a s dlouhým bílým vousem. Za pasem měl bambitky s rubíny na koncích pažeb a krásnou dlouhou šavli, mírně zahnutou. V trochu šikmých očích měl výraz prohnaného ničemy a v nose zlatý řetízek, který se klimbal před bezzubými ústy. Kousek od nás pro jistotu zastavil a přednesl s důstojností sobě vlastní delší projev, mně zcela nesrozumitelný.

„Říká, že je šejch Ali ben Mohamed Josafar a ještě něco,“ vysvětloval mi Harry, „A tohle že je jeho zajatec a že mu ho máme dát. Že je přítel bílých mužů a že...“ mávl rukou, poplácal si dlaní na čelo a dodal: „Já mu moc nerozumím.“

Šejch to pochopil taky. Došel až ke mně, protože mě zřejmě považoval za nejvyššího pána, a něco mi drmolivě vysvětloval arabsky. Když to nevedlo k cíli, zaskuhral anglicky:

„Ty – toto dát mně! To můj majetek! Já šejch, ty víš?“

„Vím. A něco ti řeknu: Táhni ke všem čertům a víckrát mi nelez na oči, nebo z tebe udělám sekanou v tatarský omáčce! Víš, co to je? Kuskus, sekanou v rejži, udělám z tebe, jasný?“

Šejch zaváhal. Jenomže François překládal daleko rychleji než Harry a zřejmě dokonaleji. Šejch zrudl a začal se dusit.

„Tak co je, neslyšels? Koukej mazat a hned!“

Nafoukl se jako krocan a vychrlil na mne spoušť arabštiny, ze které jsem porozuměl některým nadávkám, co mě učil Harry. Chňapl jsem ho bez dalších řečí za bradku a vsolil mu z každé strany jednu facku, až se mu hlava zakývala. Pak jsem ho pustil: „Tohle je všecko, co ti dám! Táhni a neukazuj se, obludo!“

Šejch se mi vyškubl a odskočil. Z jeho očí kapala nenávist koncentrovaná jako kyselina na čištění kotlů. Přesto pronesl něco zdvořilého, dokonce se mi hluboce poklonil. Pak se uklonil taky Harrymu a dokonce Johanesovi, ale když přistoupil k Françoisovi a začal se ohýbat i před ním, začalo mi to být podezřelé. Taky jo, vzápětí vytáhl z opasku dlouhý zakřivený nůž a zaútočil. Tak jsem tu ruku zachytil a zakroutil mu s ní do protisměru. Nicméně přes svůj ctihodný věk a postavení byl dědek jako z gumy, dávno jsem ho měl na zemi a klečel na něm, a pořád ještě svíral tu svou kudlu v pěsti a ječel jako siréna. Jeho kamarádi se pokusili rozběhnout k nám, ale Johanes měl můj revolver, tak z něj dvakrát vypálil a oni si to rozmysleli.

Konečně mu Harry na můj pokyn dvakrát šlápl na zápěstí a snad mu je zlomil nebo co, protože konečně nůž pustil.

„Tak ty tak?“ řekl jsem a za bradu ho vytáhl ze země.

„Pustit šejch!“ řval, „Ty zlej bílej muž, já zabít, až...“

„Ty nezabít,“ namítl jsem. Johanes mu sebral z pasu obě krásné bambitky, Harry šavli i s pochvou. Johanes ho ještě prošacoval, kde by mohl mít jakou zbraň. Co u něj ještě našel, nevím. Krást je hrozně ošklivé, ale Johanes nebyl dosud dobře vychovaný.

„Radím ti dobře, dědku,“ řekl jsem mu, „Koukej se sem: tadyhle v bubínku je šest nábojů. Ty máš osm mužů. Já šestkrát vystřelím a budeš mít dva muže. Pak vystřelíme z těchhle bambitek a nebudeš mít žádnýho. Kdyby náhodou, tak udělám touhle šavličkou šmik šmik – a hlavička se bude koulet v písku. Zdalipak mi rozumíš?“

Nejspíš rozuměl, protože hrozně koulel očima a svolával na mě Alláhovu pomstu. Vypočítal mi, kolik si na mne zavolá pouštních džinů a šejtanů, a co mi všechno udělají. Hlava se mu přitom klepala a ta jeho krásná dlouhá bílá brada se zachvívala ve větru. Takhle krásnou bradu měl kdysi dávno náš kozel, jenže ten byl ještě hezčí, neboť měl rohy. Škoda. Tak jsem vzal dědkovu dýku a jeho velebný vous mu uřízl u samé brady.

„Teď už to chápeš? Mazej!“ Dědek se začal klepat jako sulc, nevím zda nenávistí nebo leknutím. Natočil jsem ho zády a přidal mu dva kopance do zadnice – na to se rozběhl, přeskakoval stružky zavodňování a pádil jako zajíc, jenom při tom nadával.

„Teda, jste dost voraženej.“ prohlásil obdivně François.

„Kdyby mu to nestačilo, tak mu rád přidám.“

Hleděli jsme k těm mužům; šejch zapadl mezi ně, chvíli se hádali, ale pak naskákali na koně a dali se všichni na útěk. Kámen mi spadl ze srdce.

„No, tak to bysme měli! A teď co s tebou, mladej... nejlepší by bylo, kdybysme tě předali místním úřadům. Koukám, jseš nejspíš nezletilej, takže tě ochotně a rádi vrátěj domů tatínkovi.“

François si rozšmudlal špínu na obličeji a zamračil se. „Vono to vypadá jako dobrá myšlenka, to jo. Jenomže... voni mě nemají komu vrátit. Táta totiž... zvostal tady v Africe. Mrtvej.“

„Aha... No dobře. A nějací další příbuzní?“

„Nejpříbuznější pro mě bude asi sirotčinec, kapitáne. Teda, ne že by se mi tam moc chtělo...“

„Tak co teda s tebou máme dělat?“

„No...“ zašilhal po mně, „A takhle něco na lodi by nebylo? Třeba v nejhorším i práce...“

„A ty něco umíš? Třeba... dělat pomocníka strojníka?“

„Jasně, to zvládnu! Furt lepší než u támhletoho... A kam se vůbec pluje, kapitáne?“

„Nejsem kapitán a pluje se do Indie, Číny a leckam. Tak bereš zařazení jako pomocník strojníka?“

Plácli jsme si a ještě po cestě jsem Françoisovi koupil košili a kalhoty evropského střihu, aby nevypadal tak blbě. Když se na lodi na můj příkaz umyl a převlékl, byl docela fajn, až na rozježené štětiny na hlavě. Vyvětlil mi, že vzhledem ke svému věku sloužil v šejchově harému a byl tudíž ostříhán dohola, což mu zatím nedorostlo. O tom, jak prchal, povídal zmateně a pokaždé něco jiného, ale Johanes i jiní ho poslouchali velice rádi. Námořníci se mu kvůli tomu ježku smáli, ale já mu dovolil nosit turban, dokud vlasy nenarostou. Tvrdil, že je má normálně světlé, což potěšilo Johanese, který měl zrzavou kštici a byl na ni pyšný. Dokonce natolik, že mne na slovo poslouchal od chvíle, kdy jsem mu pohrozil, že mu ji v případě neposlušnosti uříznu jako šejchovi fousy.

Strojníkovi jsem v přísném soukromí sdělil, že kdyby si někdy François náhodou stěžoval na jeho hrubost, hodím ho při první příležitosti nenápadně přes palubu, ovšem pořádně omráčeného, aby ho žraloci sežrali dřív, než stihne volat o pomoc.

A potom jsme odpluli z Port Saidu.

Zbraně po šejchovi mám ještě schované.

Errata:

30.05.2021 11:05