Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nevím, jak bych ti to jemně řekl, Charlie,“ prohlásil pan Millard, „Ale, totiž, abys rozuměl, tvoje chování na lodi...“

„Jo, chápu. Tak kdopak si zas stěžoval?“

„Ne, nerozčiluj se, můj chlapče. Víš, oni mají pravdu...“

„Jsem si jistej, že jsem nikomu neublížil! A když někoho přetáhnu lodním lanem, jenom mu to prospěje, pane kapitáne! Náš Atlantik se pomalu začíná podobat slušný lodi...“

„To máš jistě pravdu. Ale víš, posádka... si stěžuje na tvoji neurvalost a hrubost. Zvlášť... pan Hesson. Ale i jiní...“

„A stěžuje si taky někdo z pořádných námořníků? Pana Hessona ochotně a rád hodím přes palubu, pane Millarde, kdykoliv si bude přát – stejně tady není k ničemu!“

„Ale pan Hesson je zkušený námořník, a jistě víš, že je nám svým způsobem velice užitečný...“

„Jo. Dost jsem se divil, když si v Adenu najednou vzpomněl, že bude taky pracovat! To bylo poprvé, co zůstal na lodi hlídat a nešel se ožrat jako prase do nejbližší putyky!“

„Ach ano, Charlie. Proto jsme taky mohli jít my zapít tvůj příchod na loď. Bylo to velmi krásné, ale víš, ta rvačka v krčmě byla přece úplně zbytečná! Kvůli takové přístavní holce...“

„Okamžik! Za prvé jsem se s tím halamou nerval, dal mu jen dvě tři do nosu a vyhodil ho zavřeným oknem. Za druhý to nebylo kvůli tý holce, se kterou jsem ostatně jenom tancoval, a i to proto, že už jsem neviděl na oči, protože já ve střízlivým stavu tančit neumím a ona byla hrozně ošklivá. Bylo to kvůli tomu, že mi ten hnusnej otrapa řekl, abych od ní odprejskl, že na ni nestačím a když jsem nereagoval, šťouchl si do mě. Ale žádná rvačka to nebyla, pane kapitáne; a tu... dámu jsem poslal vzápětí ke všem čertům a ona tam někam snad skutečně šla...“

„Ale no tak dobře... A co ten jeho kamarád? Bylo opravdu nutný, abys ho zkopal do bezvědomí?“

„Vůbec nebyl v bezvědomí, ještě řval a plazil se! A předtím na nás vytáhl bouchačku, tuhletu...“ položil jsem na stůl šestiranný revolver, „A to já zkrátka nesnáším, víte?“

„Jo, jasně. Ty seš hroznej andílek. Když jsi začal dělat na lodi pořádek, tak jsem byl moc rád, protože jsem doufal, že se ti to skutečně podaří. Jen jsem netušil, že budeš zavádět ten svůj pořádek všude, kam přijdeš!“

„To je těžký! Oni si nic lepšího nezasloužej...“

„Nechme toho! Musíš mít už slušnou sbírku cizích zbraní, co?“

„Ani ne. Doma mám ještě půlku vidlí. Ty o mě přerazil jeden sedlák, že jsem mu byl na hruškách. Ještě jako kluk. Nemohl jsem si sice ňákej čas sednout, ale vytloukl jsem mu všecky vokna...“

„Ach, radši toho nech, Charlie! Proboha, pamatuj si, že musíme do té Číny doplout zdraví a pokud možno všichni, celá posádka! Nevím, co bude, když se při každé jen trochu možné příležitosti s někým serveš! Mimo to, stěžoval si pan vrchní strojník, že jsi mu vyhrožoval!“

„Ten sprostej opilec si nemá vůbec co stěžovat! Jestli mně ještě jednou zašlape v opici čistou palubu špinavejma botama, tak mu dám do nosu! Všichni ostatní choděj bosí, jak se sluší a patří na lodi, která je na moři a má vydrhnutou palubu!“

„Nechci říct, že bych s tebou nesouhlasil, ale pan vrchní strojník je přece jinak výtečný člověk! A vůbec, jak se osvědčuje ten tvůj nový pomocník, cos ho sehnal v Port Saidu?“

„Skvěle, už rozezná flašku ginu od láhve oleje! Nařídil jsem mu, aby každou nádobu s alkoholem, co najde ve strojovně, okamžitě hodil přes palubu. Jestli to udělá, tak se brzo nadějeme větší péče o náš parní stroj i od strojníka!“

„Ale co stroji, rozumí už trochu?“

„S vaším laskavým dovolením, pane Millarde, našemu parnímu stroji není vcelku co rozumět, protože to není stroj, ale kupka rezavého šrotu. Dovolte mi vás upozornit, že ta zatracená železná obluda nemá na týhle lodi jinou funkci, než že dělá rámus přes celou loď a trochu brzdí to, co táhnou plachty. Podle mýho by bylo nejlepší vyměnit tu chrchlu za nějakou lepší...“

Kapitán na mne pohlédl velmi smutně. „Velmi jsem si zakládal na tom parním stroji... když ta loď byla ještě moje.“

„Vaše?“ vyjevil jsem se, „Atlantik je vaše loď?“

„Byl jsem zadlužen u Saunderse, tak si vzal loď jako náhradu dluhu. Ale nikomu to neříkej, Charlie, byly by z toho jenom nepříjemnosti... radši na to zapomeň!“

„Tak odpusťte, to jsem nevěděl... Už jsem se divil, co dělá tak schopnej kapitán v tak ničemný společnosti jako je Saunders... Teď už mi ten stroj zní docela jinak...“

„Mně taky! No vážně, Charlie, neslyšíš nic? Radši se tam skoč podívat, co se stalo, mám takový divný tušení...“

Vypadl jsem z kapitánovy kajuty jako raketa a letěl přes palubu přímo do strojovny. Původně jsem vlastně přišel do kapitánovy sluje na koberec, za účelem vynadání. Jako obyčejně jsem všechno přehnal, teď jsem se styděl a měl chuť to někomu vrátit.

François se bavil s Johanesem u kotevního průvlaku, ale toho jsem si momentálně nevšímal a sjel po schůdkách do strojovny. Byla plná kouře a čmoudu a hned u schůdků ležel na zemi vrchní strojník – napřed jsem myslel, že se mu něco stalo, ale detailní průzkum odhalil, že je pouze opilý. To však pořádně. Kopl jsem do něho a zařval: „Vstávej, prase! Co je to tady za svinčík?“

Dost se vyděsil – posadil se, rozhlédl a zablekotal: „Svatej Patricku... ložisko! Ten pitomej kluk zapomněl dolívat volej... olověný ložisko se asi vylilo, pane!“

Zřejmě se nemýlil, odněkud skutečně teklo žhavé olovo.

„Tak to přece zastav, ty pitomče!“

Strojník skočil ke své mašině a začal cloumat všelijakými pákami. Stroj začal pomalu zvolňovat rytmus.

Současně se objevil ve dveřích François, mírně vyděšen.

„Tys měl dolívat olej do ložiska?“ zařval jsem na něj.

„Já ho dolil...“ řekl nejistě.

„Pitomče! Ale málo!“ zařval strojník, „Jak já tě seřežu...“

„Padej nahoru, Françoisi!“ nařídil jsem. Kluk mírně ucukl, když jsem se přiblížil, takže jsem ho z opatrnosti vzal za ucho a vytáhl na palubu po strmých schůdcích. Řval jako pavián a jeho kamarád Johanes se radši rychle vypařil.

„Osle!“ zařval jsem, sotva jsme byli na palubě (ve strojovně jsem nemohl křičet, to bych se zadusil), „Ty hlavo skopová, jak chceš bejt strojníkem, když tomu vůbec nerozumíš? Copak ti to strojník nevysvětlil, nebo co? Když jseš tak pitomej, že si nic nepamatuješ, tak ti to do tý tvý blbý kotrby natluču, rozumíš?“

Chlapec stahoval hlavu mezi ramena a celý se klepal.

„Tady si to s tebou vyřizovat nebudu. Do kajuty!“

François vyletěl směrem k mé kajutě. Nakopl jsem ho, až prolítl palubou jako střela a zmizel za dveřmi. Námořníci se chechtali a strojník se už těšil, že kluk dostane co proto.

Zahulákal jsem dolů několik pokynů, co má dělat, i když nejspíš to sám věděl líp. Pak jsem šel do kajuty. François stál v koutě a ustrašeně čekal, co bude. Byl to křehký, slabý chlapec a nechtěl jsem s ním moc vymetat palubu. Ale poučit jsem ho musel.

„Pojď blíž! Tak co – jak to bylo?“

„Asi...“ popotáhl nosem, „Asi jsem opravdu zapomněl.“

„No proto! A co si za to zasloužíš?“

Nejistě po mně zašilhal a zašeptal: „Výprask.“

„Jo, a pořádnej!“ Rozpřáhl jsem se pěstí, pak jsem si to rozmyslel a praštil ho jenom dlaní naplocho. François vykřikl, přeletěl stůl a zapadl mezi stolek a moje lůžko. Za normálních okolností měl dostat ještě jednu, ale to už jsem se pokrotil.

„Co je s tebou? Vstávej, k čertu!“

François se zvedl. Držel si tvář, popotahoval nosem a z očí mu tekly slzy. Potřásl jsem hlavou.

„Co z tebe bude, to nevím! Uvědom si, chlapče, když chceš bejt námořníkem, musíš se chovat jako chlap a ne jako nějaká ufňukaná slečinka! Brečet a řvát je dobrý tak pro holku a ne pro kluka jako seš ty...“

François otřel nos ušmudlaným rukávem. „Já... Monsieur Charlie, když já...“

„No, co je s tebou?“

Zakryl si hlavu rukama a zašeptal: „Když já nejsem kluk...“

„Cože?“ zařval jsem, „A co teda jseš?“

Sklopil svoje krásné modré oči a začervenal se i pod tou špínou na obličeji. „Jmenuju se Diana Garrichetová.“

Zatmělo se mi před očima a chytil jsem ho pod krkem. „Co to žvaníš, mizero? Tím chceš říct, že jseš ženská... echm, že jste... že račte být dáma?“

„Nevypadám!“ Padla hlavou na stůl a dala se do srdcervoucího řvaní, přičemž si rozmazávala špinavýma rukama slzy po beztak už špinavé tváři.

Dlouze jsem hvízdl. A složil se na kavalec.

„Neřvěte!“ přidal jsem slušně, „A řekněte mi, jak jste se sem k čertu... který pito... jak jste se do toho hrome dostala?“

Neřekla nic. Ostatně bylo nám oběma jasné, který pitomec ji sem přitáhl. Mozek mi pracoval jako nikdy, ale nechápal jsem.

„A proč... proč vás pronásledovali ti Arabové? Kdo byl ten starej šejk a jak jste...“

Zavzlykala ještě bolestněji. „Byl to můj... manžel.“

„No to jsem měl vědět, to bych toho lotra zařízl jako kuře! Mám tomu rozumět tak, že jste se provdala za takovou opici?“

„Ale ne! Koupil mě, jako otrokyni... do harému!“

„Nevypadáte zrovna jako harémová kráska!“ řekl jsem a otevřel dveře, abych si odplivl. Ale těmi dveřmi vpadl vrchní strojník.

„Tak, ty syčáku,“ křikl na Dianu, „Počkej, co dostaneš, až...“

„Ven!“ zařval jsem, až se stěžně zatřásly a ničema vypadl, ani se nestačil porozhlédnout.

Přistoupil jsem ke stolu a prohlédl si Dianu lépe. Potom mi nenapadlo nic jiného než se rozesmát. To ji vzkřísilo, zvedla hlavu a vrhla na mne pohled uražené královny. Protřela si oči ušmudlanými pěstmi a přestala plakat.

„Ničemu nerozumíte, Monsieur Charlie!“

„Vskutku ne. Například, proč jste se vydávala za Françoise.“

„Jmenuji se Diana Kleopatra Garrichetová. Můj otec je profesor Garrichet, největší odborník na kulturu starého Egypta a vůbec antiky, z celé Francie! Bohužel zmizel před rokem v Africe, asi v Súdánu. Jela jsem ho hledat.“

„Statečná holčička. Jak že se to jmenujete?“

„Diana Kleopatra. Papá chtěl, abych se jmenovala Kleopatra Nefertiiti podle dvou největších krásek starého Egypta, ale farář s tím nesouhlasil. Tak přidal Dianu a Nefertiiti vypustil.“

„Nedivím se.“ řekl jsem a zkusil vyslovit: „Nefertititi...“

„Neposmívejte se mi, Monsieur Charlie!“

„Já se vám neposmívám, Mademoiselle Garrichetová. Ale doufám, že si ke všem čertům uvědomujete, že tahle situace je dost kuriózní a nanejvýš trapná – ne?“

„Ano.“ zaštkala.

„Jak jste se vůbec dostala k těm Arabům?“

„To všecko, co jsem povídala, je pravda – akorát že jsem holka, no! Chtěla jsem najít svýho tátu. Byla jsem v Egyptě už párkrát, vyznám se. Jenže kapitán lodi, co jsem si vybrala v Le Havru, mě prodal... tomu šejkovi. Byl to lump...“

Začínala mě z té historie bolet hlava.

„Zavřeli mě do harému a hlídal mě velikej němej černoch. Asi tejden mě nechali být. Potom mi oznámili, že večer mě odvedou k mýmu manželovi. Tak jsem zdrhla a převlíkla se do šatů jednoho ze sluhů. Pak jsem... všelijak utíkala.“

„A ten černej hlídač vás pustil?“

Sevřela si hlavu do dlaní. „Byl němej... Ani nevykřikl, když jsem... Ach bože! Kapitáne, je vražda těžkej hřích?“

Zarazil jsem se. „Vy jste ho zabila?“

„Měla jsem nůž. Dali mi večeři. Zavolala jsem a když vlezl dovnitř, vrazila jsem mu ho do zad. Ani nekřičel...“

„To byla taky první rozumná věc, kterou jste udělala! Tak už nebrečte, slečno! Jste přeci šikovná a statečná holka, ne?“

„Jenže jsem zapíchla člověka! A od tý doby... vidím ho občas ve snu, jak na mě poulí oči... Byl takovej...“

Pohladil jsem ji po vlasech. Byl bych jí dal něčeho napít, ale nic jsem vhodnýho po ruce neměl.

„To nic! Já bych ho podřízl a vůbec si s tím nedělal starosti. Ale vysvětlete mi, do pekla, proč jste neřekla, kdo vlastně jste? Postaral bych se o vás...“

„Takhle?“ rozhodila rukama, „Kam se mám vrátit? Do Francie? Táta zmizel v Africe, maminka... už je dvanáct let na nebesích. Monsieur Charlie, kam má jít holka, když je ošklivá, nemá ani groš a je jí čtrnáct let? Tak jako vy vypadá anděl spásy, když jste mi nabídl útočiště na svý lodi, tak jsem to vzala, ne? Byl jste takovej dobrej a já jsem vám tak vděčná... ani jsem vám do teďka nemohla poděkovat...“

„To snad nespěchá... A kdo vás takhle hrozně ostříhal?“

„To já sama... abych vypadala jako arabskej kluk. Vona holka je v Africe hrozně nápadná.“

„Aha.“ posadil jsem se a složil hlavu do dlaní. „To bude pěkná ostuda, až na to někdo přijde.“

„Zatím to nikdo nepoznal! Jsem tady už dost dlouho... Strojník je pořád opilej a já můžu spávat sama ve strojovně. Na bavlně na čištění, je jí tam hromada. Věřím, že to nikdo nepozná, dokud...“ pokrčila nešťastně rameny.

„Tam ovšem nemůžete zůstat! Přestěhujete se do mé kajuty a já půjdu mezi mužstvo. Dáma nemůže...“

Položila mi ruku na paži. „Monsieur Charlie, prosím vás, neprozrazujte to! Aspoň zatím ne, prosím! Neříkejte nikomu, kdo jsem, ať mě znají jako Françoise a myslí, že jsem kluk!“

„Pak ovšem nemůžu zaručit, že se někdo nedopustí toho, co já před chvílí! Hluboce se stydím za tu facku, slečno Garrichetová, a omlouvám se, že jsem...“

„Ale, to nic. Papá mě mlátil jako nezralý žito, když jsem náhodou neposlouchala. Což bylo dost často...“

„Ale takhle to nejde, k čer... Promiňte, slečno, nemůžu se zdržet klení. Jsem nevzdělanej námořník a...“

„Nedělejte si násilí! A prosím vás, Monsieur Charlie, neříkejte mi slečno Garrichetová, ani v soukromí! To se přeci nesluší, aby kapitán vykal čtrnáctiletý holce...“

„Já nejsem kapitán a...“

„Říkejte mi Diano a tykejte, prosím vás! Když mi vykáte, tak mi připadá, že byste mě nejradši hodil přes palubu!“

„Protože ženská na lodi přináší neštěstí! Ne, nebrečte zas! Ale ženská na lodi nemá bejt, i když je to dáma! Já vopravdu nevím, v životě jsem takovou situaci nezažil a doufám a pevně věřím, že už nikdy takovou blbost neprovedu! Až budu zas někoho přijímat, tak si ho napřed pořádně prohlídnu!“

„Ale Monsieur Charlie, já za to nemůžu, že jsem holka!“

„Víš co?“ zařval jsem, „Když už, tak buď tak laskavá a přestaň mi říkat Monsieur! Tykej mi taky, když už mi tyká i ten kluk Johanes, tak nevím, proč ty... Já už se na to můžu...“ Rozhlížel jsem se, čím bych praštil o zem, ale nic vhodného jsem nenašel.

Diana radši mlčela, jen popotahovala nosem.

„Tak ať se stane, co se stát má! Zůstaň si Françoisem, jak se ti dlouho zlíbí! A kdyby byly nějaký diskuse, pamatuj si, že dám do nosu každýmu, kdo by se tě jenom dotknul, rozumíš?“

„Ach Charlie!“ vyskočila od stolu, objala mě a vlepila mi pusu na tvář. Tohle se mi taky ještě nestalo a měl jsem nejasný pocit, že si budu muset zvykat na čím dál zvláštnější zacházení.

„Sakra,“ řekl jsem, „Tak se jdi aspoň umýt!“

„Ano, Charlie,“ řekla poslušně, „Půjdu se umýt...“

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil Toby. Ještě že už mi nevisela na krku.

„Charlie, kapitán vzkazuje, abys přišel nahoru, jsou tam nějaký potíže. Mužstvo remcá...“

„Co?“ zařval jsem a sáhl po důtkách, které jsem měl pověšené na stěně. Toby mi zadržel ruku.

„Počkej. Když povídám potíže, tak nemyslím, že to spravíš devítiocasou kočkou. Vem si radši bouchačku.“

„No, no!“ Vzal jsem opasek s pistolí a připnul si ho. Za řemen kalhot jsem zastrčil ještě šejkovy pistole, abych vypadal nebezpečněji. Důtky jsem dal Dianě a nařídil: „Françoisi, kdyby bylo potřeba, tak mi tohle podáš!“

Když jsme vylezli na palubu, byla tam právě v běhu diskuse mezi vrchním strojníkem a kapitánem. Strojníka ideově podporovalo pár největších povalečů a v bezpečné vzdálenosti se šklebil Hesson.

„Nepůjde to, šéfe!“ dokazoval vrchní strojník, „Ložisko je vylitý, z olova beztvarej kus kovu! Musíme odlejt nový ložisko, zabrousit ho a vopravit taky lůžko. To bude móře práce a rozhodně se to nedá dělat tady na lodi...“

„Myslíte, že musíme do přístavu?“

„Rozhodně, a to hned, kapitáne!“ zachrochtal někdo.

„Strojníku, vás se ptám! Musíme do přístavu?“

„Tady to nemůžu dělat!“ řekl strojník s pokrčením ramen.

„A umíš to vůbec?“ vyštěkl na něj Toby, „Mám dojem, že rozumíš akorát flašce, ne parním strojům!“

„Já... to si nenechám líbit, pane důstojník!“ rozčílil se ten dobrý muž, „Ještě řekněte, že chlastám!“

„Jako svině!“

„Já že chlastám!“ sepjal ruce strojník, „Tak to teda ne, já se urážet nenechám! Poruchu způsobil ten kluk, co ho přitáh Charlie, ať si to ti dva vyžerou! Já vám voznamuju, kapitáne, že vod týhle chvíle dávám výpověď!“

„Ale to snad přece ne!“ zarazil se pan Millard.

„S váma se už nebudu bavit!“ prohlásil vrchní strojník a nafoukl se jako pštros.

To byla ta pravá chvíle, abych zasáhl. Skočil jsem k němu a dal mu pěstí do brady, až udělal salto a rozplácl se na zemi.

„Ty syčáku, ty bestie, svině vožralá! Ty se budeš vzpouzet? Jestli trváš na tý tvý výpovědi, tak nemáš na lodi co dělat a já tě vlastnoručně hodím přes palubu, ty dobytku, gaunere! Okamžitě koukej vstát a mazat do strojovny to spravit!“

Vrchní strojník se vyhrabal na nohy. „Já tady nebudu nikoho poslouchat! A zvlášť ne takovýho cucáka jako seš ty, Charlie...“

„No jo, bodejť...“ zahučel někdo v hloučku námořníků.

„Vy držte tlamy!“ doporučil jsem jim a jemně vzal strojníka pod krkem, „Na týhle lodi je jenom jeden kapitán! Řekni, ty sketo, kdo je tu kapitán?“

Neřekl nic a snažil se osvobodit.

Držel jsem ho za límec a přiškrtil. Upadl na zem a začal trochu modrat, tak jsem mu klekl na hrudník a řekl: „Jedinej kapitán týhle lodi je pan Millard, a ty ho budeš poslouchat! Opakuj to!“

Zavrčel nějakou nadávku, tak jsem přišlápl silněji.

„Zlámu ti krk, jestli to neřekneš!“

Jeden z námořníků vylezl dopředu a zaťal pěsti – podíval jsem se na něho, on zkrotl a zas ustoupil.

„Kapitán je pan Millard,“ zachroptěl strojník, „Budu ho poslouchat... vopravdu, pane kadete!“

„Polib mu nohu!“ nařídil jsem.

„Cože?“ zeptal se a zvedl hlavu, na niž jsem přestal tlačit. Zlehka jsem ho nakopl. „Povídám, polib mu nohu!“

Strojník uchopil nohu pana Millarda, ale ten rychle uhnul. „Nech ho, Charlie...“

Nechal jsem strojníka vstát. „Máš štěstí, dobytku! Když nemůžeš dělat ve strojovně, půjdeš k plachtám!“

Kapitán se zatvářil dost nedůvěřivě. „Ty chceš manévrovat plachtami, Charlie?“

„A co navrhujete vy?“

„No ovšem, to je jediná možnost.“ prohlížel si oplachtění se zřejmou nedůvěrou.

Námořníci se stáhli ke svým druhům a debatovali tam. Většina jich přestala pracovat a snažila se vydiskutovat něco rozumného. Jenom staří námořníci plnili svoje povinnosti.

„Víš,“ řekl Toby, „Ony ty naše plachty nejsou v takovým pořádku, v jakým by měly. Pomoct motoru dokážou, ale jet jenom pod plachtama... mám strach, že to loď nevydrží...“

„Nehledě k tomu,“ dodal kapitán, „Že posádka zřejmě nebude umět s plachtama zacházet. Těch pár dobrých chlapů to těžko utáhne.“

„Já už je to naučím!“ ukázal jsem na důtky, „Jen mi svěřte velení, pane Millarde. Ručím za to, že všechny vaše rozkazy budou provedeny líp, než se o tom posádce kdy zdálo...“

„Já ti věřím, Charlie, ale prosím tě, kroť se trochu! Někteří muži tě nemají moc rádi!“

„Já taky o jejich lásku nestojím! Řekněte mi, co je třeba udělat, pane kapitáne...“

Okolo proletěl jako střela plavčík Johanes. Zašklebil se na mne a ukázal v běhu rukou k rokujícím mužům.

„Zdá se, že se něco děje. Máte zbraně, pánové?“

„Snad nemyslíš vzpouru?“ ptal se Toby.

„Vidím tam diskutovat Hessona, to nevypadá dobře. Připravme se radši na potíže.“

Námořníci skončili rokování, teď se obraceli k nám a někteří hrozili pěstmi. Pak se dali najednou všichni na pochod na záď a tvářili se výhružně.

Postavil jsem se na krok před kapitána a vzal do ruky důtky. „Copak se zase děje, hoši?“

Hlavní slovo vedl lodník, kterému říkali Kotva podle tetování na ruce a podle toho, že když zakotvil v nějaké hospodě, jenom těžko ho odtamtud dokázali dostat.

„My, jako zástupci posádky, vám jdeme říct, že vás vod týhle chvíle neuznáváme za důstojníci! A že takhle to nejde, dokavád kapitán nepochopí, že ten kluk nám škodí, a nenechá ho zavřít.“

„Jakej kluk?“ ptal se Toby.

„Pan kadet Rither!“

Než mohl Toby nebo kapitán odpovědět, skočil jsem k námořníkovi – ve výskoku jsem ho kopl do břicha a vzápětí, jak se zkroutil, mu dal pěstí do ksichtu takovou ránu, že jen zaskučel, složil se na palubu a už ani nehlesl.

„Když jsem řek, že se tady bude držet huba, tak se bude držet huba! Loď je v těžký situaci, to přiznávám, ale nikdo se nám tu nebude bouřit, chlapi!“

„Pryč s důstojníky! Pryč s kapitánem!“ řval někdo vzadu.

„Chlapci, uklidněte se!“ vykřikl pan Millard, „Charlie, nech toho! Chlapci, teď se nemůžeme hádat, musíme se spojit...“

„Jo, když vám teče do gatí! Táhněte k čertu, vy důstojníci! Pryč s kapitánem!“

„Hoďte je přes palubu! Smrt důstojníkům!“

Už se sbíhali i staří námořníci, ani u kormidla nikdo nezůstal, bylo zaklínované.

„Chlapi, neblázněte!“ křičel někdo ze starých.

„Zabte i ty zrádce!“ křičel někdo ze vzbouřenců.

„Chlapci, prosím vás!“ křičel kapitán.

„Von nás prosí! Hoďte ho rybám! Je to starej plesnivej dědek! Nechcete přeci, aby nás tady vovládal starej volezlej plesniva, přiblblej Toby a ten vzteklej mlíčňák! Přes palubu s nima!“

Ustoupil jsem až ke kapitánovi a vytáhl revolver. „Ještě jedno slovo a prostřelím ti hlavu!“

Toby rovněž vytáhl zbraň a Diana mi vytáhla z opasku arabské pistole. Doufal jsem, že aspoň tuší, jak s nimi zacházet.

Námořníci zahučeli a udělali krok zpátky. „Nebojte se jich!“ popichoval někdo vzadu, „Je jich jenom pár!“

Postoupil jsem zase dopředu. „Takže vzpoura, jo? Kterej z vás se chce bouřit? Ty taky, Harry?“

Harry Brent se nerozhodně rozhlédl, potom udělal krok směrem ke mně a postavil se mi po bok. Za ním se prosmýkl kluk Johanes, kterému Diana podala jednu bambitku.

„Špinaví zrádci!“ zařval na ně někdo zezadu.

„Kdo se k nám chce ještě přidat, má poslední šanci,“ navrhl jsem, „Ale kdo zůstane u vzbouřenců, toho potrestám!“

Chlapi nerozhodně bručeli; asi tři přešli k nám, pár dalších se pokusilo zmizet někde v pozadí a vyplést se ze skupiny. Zůstalo jich už asi jen osm či devět, kteří se rozhodli opravdu pevně se vzbouřit. Ale spolehlivých už bylo daleko víc a vypadalo to, že to vyhrajem.

Vtom se před námořníky objevil Hesson. Usmíval se a tvářil se tak sladce a oddaně, že jsem okamžitě pochopil, že šije nějakou obzvlášť velikou ničemnost.

„Hele mládenci, pročpak se hádáte? Vždyť se celkem nic neděje, já myslím, že kapitán a důstojníci nás vedou dobře! No, dejme tomu, vysadil nám parní stroj, ale to se dá ještě opravit! Vždyť kapitán je moudrý a zkušený námořník a pan Charlie to myslí dobře, to všichni víme! A pan Toby je přece jedním z nás, byl to námořník, než se stal prvním důstojníkem. Tak chlapci, neblázněte a jděte po své práci!“

To mne zarazilo. Od Hessona jsem to nečekal. Námořníci asi taky ne, čuměli jako telata.

„Chlapci, máme jenom jednu možnost doplout a to, když všichni potáhneme za jeden provaz! Počasí se zhoršuje, bojím se, že přijde bouřka a všichni víme, co taková bouřka tady znamená. Raději poslechneme kapitána a pány důstojníky, bude to tak lepší. Vždyť kdo z vás umí řídit loď? Nikdo! Jenom oni nás můžou dovést do přístavu...“

Námořníci bručeli, ale rozcházeli se. Bylo po vzpouře a já si uvědomil, že tu skupinku nejhorších zvládl vlastně Hesson, a při tom neřekl nic víc a o nic líp, než my. A nebyl jsem tak blbej, abych nevěděl, že předtím vzpouru podněcoval, takže jak je možné, že ji zase zadusil?

„Děkuju vám, Hessone,“ podal kapitán prvnímu lodníkovi ruku. Taky Toby mu ji stiskl a tak nebylo zbytí, musel jsem taky.

„Víte, Charlie,“ usmíval se na mne jako na nejlepšího kamaráda, „Vy jste k těm chlapcům poněkud tvrdej a nedivím se, že vás nemají rádi! Musíte s nimi jednat trochu kamarádštěji, vždyť to jsou lidé jako vy a já! Musíte pochopit jejich duši...“

„Nemají žádnou duši a jsou to lenoši a ožralové!“ řekl jsem. Měl jsem po krk lidí, kteří mi vysvětlují, co musím a nesmím. „Prosím, pane Hessone, když si to přejete vy, budu k nim vlídný. Ale nebudu se bratříčkovat s takovými pobudy, jako jsou tihle vzbouřenci! To na mně nemůžete chtít!“

„Bude to asi nutné! Myslete na to, Charlie...“

Odešel a já uvažoval, co vlastně má tenhle divnej chlapík za lubem. Jednoznačně, mluvit umí jako když uzený krájí a nedivil bych se, kdyby ho napadlo dát zmiji hubičku, když je to potřeba. Ale proč to dělá? Jde s náma nebo proti nám?

Zatím jsem na to nenašel odpověď.

O schopnostech převážné většiny naší posádky jsem nikdy neměl valného mínění a nastalé události toto mínění jen potvrdily. Námořníci byli zvyklí manévrovat s plachtami jen velmi opatrně, aby to vůbec vydržely. Vylezl jsem osobně na oba stožáry a prozkoumal jejich pevnost, která nebyla valná. Ve většině plachet byly díry jako po bitvě, lana zpuchřelá a plachtovina sama už nějaký rok přesluhovala. Jedno lano se pode mnou přetrhlo a stěží jsem se chytil ráhna, abych neletěl dolů.

Taková loď jako Atlantik má mít lodního mistra. Samozřejmě neměla; tomu říkám šetřit na správným místě. První lodník Hesson, který mohl při troše shovívavosti být za loďmistra považován, se po skončení namáhavého potlačování vzpoury opil a nebyla s ním řeč. Na opravu nebo výměnu plachet a lanoví nebylo pomyšlení, už proto, že nikdo z posádky neuměl plachty zašívat.

Kapitán ponuře vrtěl hlavou, když jsem ho seznámil s výsledky svého průzkumu. Toby párkrát zaklel a pak řekl, že to čekal; už když tu byl druhým důstojníkem, navrhoval, aby se plachtoví dalo do generální opravy, nicméně na jeho řeči nebylo přihlíženo. Starý Saunders pečuje o všechno možné, jen ne o stav svých lodí a na moři na to není čas. Kromě toho vyjádřil Toby přesvědčení, že nejméně polovička posádky by se při práci na stožáru zabila, šplhat neuměje.

Taky jsme se bavili o další plavbě. Nacházeli jsme se na volném moři ve směru k Maledivským ostrovům, loď plula více méně sama. Hledat pomoc na Maledivách, i kdybychom se tam nakrásně dostali, nemělo smysl, žijí tam jen ubozí rybáři. Vhodnější by byl nějaký anglický přístav na pobřeží Persie nebo Přední Indie, ovšem to by tímto tempem vyžadovalo plavbu několika dní.

Potom mi kapitán dal příkaz, abych zařídil opravu, mohu-li. Prolezl jsem s Harrym, Johanesem a Françoisem-Dianou podpalubí a hledal, máme-li pohotovostní materiál na vyspravení. Umazali jsme se při tom jako krysy, ježto podpalubí jakživ nikdo nečistil, Diana spadla do vody, která prosákla do komor se zátěží, ale nenašli jsme nic, co by se dalo považovat za materiál na opravy. Harry se domníval, že materiál někde Hesson propil, já se obával, že loď vůbec nikdy žádný neměla.

Nakonec jsme objevili v jedné komoře stočené kotouče starých lan, která nebyla nikde vedena a k ničemu nepatřila. Při troše shovívavosti se dala použít k výměně, neboť byla o něco lepší než dosavadní. Dal jsem je vytáhnout na palubu, svolal posádku a prohlásil, že je vyměníme.

Nastalo zděšení, jako bych vyhlásil konec světa. Někteří chlapi předstírali nemoc, jiní neodkladnou práci, ale staří si naopak pochvalovali, že na to konečně někdo přišel. Kotva měl tolik řečí, že mu Harry jednu vsolil a Kotva udělal po palubě pár salt. Potom už všichni mlčeli a tvářili se, jako bych z nich tahal kůži zaživa. Prohlásil jsem, že jakmile se loď dostane do bezvětří, bude započato s prací na výměně. Načež začali horlivě hvízdat, což jak známo přivolává vítr.

Jejich očekávání se nesplnilo, ještě odpoledne se vítr téměř utišil a nakonec ztichl docela. Chlapi ještě váhali, ale když jsem svlékl kabát i košili a přehodil si přes plece kotouč lana, pochopili, že jejich osud je neodvratný a zařídili se stejně. Napřed jsem jim musel udělat malou instruktáž o lezení na stožár, mnozí tam byli vůbec poprvé a jiní se vyškrábali tak maximálně na pozorovatelnu. Harry, který vážil víc než metrák, zůstal dole a byl pověřen taháním úvazků za účelem uvolňování uzlů. Šlo mu to, měl síly za tři chlapy. Ale pravým šokem pro mne byla Diana, která lezla po lanoví jako veverka a vůbec se nebála, že spadne. Nemusela, já se bál za ni.

„Když jsem byla malá, lezla jsem po stromech,“ vysvětlila, když jsem se jí ptal.

Práce šla od ruky neuvěřitelně pomalu a s obtížemi. Určoval jsem, která lana budou vyměněna, zároveň jsem je rozvazoval nebo odsekával, neboť ti dobráci neměli ani nejzákladnější ponětí o uzlech. Potom bylo zapotřebí dopravit nahoru lana nová a uvázat je za ráhna či za jiná lana, podle potřeby. V tom se vyznali tak tři až čtyři námořníci, ani já si občas nebyl zcela jist. Vyslechl jsem při tom spoustu rad, abych se na těch zatracených lanech oběsil, a to jsem nemohl provinilce ztrestat, to bychom asi letěli ze stožáru oba. Když jsme večer skončili, měl jsem ruce odřené, rozpíchané od nože a vůbec tak poničené, že jsem je necítil. A málokdo na tom byl líp.

Ale nejhorší bylo vedro. Kdo byl dole na palubě, se mohl aspoň polévat vodou, my nahoře na stěžních jsme se koupali maximálně ve vlastním potu. Když není vítr, je vedro nesnesitelné. Většina chlapů svlékla co se dalo, což Diana ovšem nemohla. Ohlížel jsem se po ní trochu s obavami, ale radši se někam zašila.

Kapitán, který sledoval naši práci zezdola, si večer prohlédl stav plachet kukátkem, spráskl ruce a prohlásil, že jestli nepřijde v noci vítr, do rána vydržíme. První lodník Hesson se zatím vyspal z opice, po večeři mne navštívil a pod pečetí tajemství mi sdělil, že jeden ze čtyř záchranných člunů teče, abych si pro jistotu vzal některý z druhých.

Ke spánku jsem se uložil na palubě. Bylo strašlivé horko, v kajutě bych se asi uvařil. Rozhodl jsem se vyspat na hromadě starých lan na přídi, kde bylo poměrně měkko. Došel jsem na místo, kde jsem si vyhlédl útulný koutek a složil se tam. Poslepu, protože hromada byla ve stínu. Ucítil jsem něco živého, měkkého a teplého, a ulekaně jsem se odvalil.

„Au! Taky se po mně nemusíš válet...“ zaslechl jsem Dianin hlas. Posadila se a potřásala hlavou.

„Promiň!“ řekl jsem, „Co tady děláš?“

„Ve strojovně spát nemůžu. Strojník by mě zmlátil. Říkal, že mě vybuší přes všecky tvý výhružky.“

„Neboj – já mu vykopu všecky zuby!“

„Ty seš ke mně tak hodnej...“ vzdychla obdivně, „Děkuju...“

„Chm... opravdu nechceš moji kajutu?“

„Zůstanu tady. A ty zůstaň taky, však se vejdem. Prosím...“

„No jo.“ zabručel jsem. Usedl jsem na kotouč lan a díval se na světélkující moře. Bylo krásně, i když měsíc ubýval a jeho téměř nezřetelný srpek moc nezářil. Ale hvězdy svítily a moře se lesklo jako veliká louže stříbřité rtuti.

„Tady je to tak bezvadný...“ řeklo to dítě a přitulilo se.

„Nechápu, co je na tom tak skvělýho.“

„Přeci to moře, ne? Je tady nádherně... já bych vydržela na moři třebas celej život, ty ne?“

„Je to snad moje povolání, tak musím!“

„Rozhodla jsem se. Budu jezdit všude s tebou.“

Zaváhal jsem, co na to říct. Nepožádala, abych ji vzal, pouze mi to oznámila. Můj názor na věc zřejmě nebyl důležitý. Abych jí to rozmluvil, musel bych použít násilí.

„Až se dostanem na nějaký obydlený místo, tak tě musím předat úřadům. Jseš ještě moc malá na to, abys dělala plavčíka.“

„Jsou mladší kluci a plujou po mořích!“

„Jenže ty nejseš kluk.“

„To je blbý, viď?“

„Ale ne, tak moc blbý to zas není.“

„No, tak vidíš.“ Diana mi usnula s hlavou na rameni a já ji něžně uložil a přikryl kabátem.

„S tebou jsem taky vyfás pěknej prezent.“ povzdechl jsem si.

Errata:

30.05.2021 11:05