Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pan Millard okamžitě nařídil změřit polohu. Nařídil to mně, ale podle mých složitých výpočtů vyšlo, že v místě, kde bychom měli být, žádný pevnější kus země být nemůže. Počítal jsem ovšem dost pracně, žádný kompas neukazoval správně, neměli jsme nijak ověřený přesný čas a všechno určovali jen odhadem. Jak velký kus cesty nás nesla bouře a kterým směrem, se zkrátka zjistit nijak nedalo, ani kouzelník by to nedokázal.

Ostrov před námi zatím rychle rostl a zakrátko se změnil na rozsáhlou pevninu. Nedalo se předpokládat, co to je, viděli jsme v dalekohledech zlatou písečnou pláž, za ní kadeřavé palmové hájky a úplně nade vším pohoří, ztrácející se v dálce. Nebylo jasné, zda je to velký ostrov nebo část pevniny – když jsme se dostali do blízkosti, roztáhlo se pobřeží přes celý obzor. Malý tenhle ostrov rozhodně nebyl.

„Tohle není Indie ani Ceylon,“ tvrdil kapitán, „Tam to pobřeží znám, kolem je pořád spousta rybářských člunů. Tady se doposud neobjevil žádný živý tvor. Je to nějaké divné...“

„Ať je to co je to,“ řekl Toby, „Rozhodně bude dobrý tady přistát a jít se podívat na břeh!“

„Já se hlásím na průzkum!“ ozval jsem se rychle.

„To víš, že tě pošlem! Já nemám náladu na to, abych někde prolézal džunglí a Toby asi taky ne...“

„Vřelý díky, kapitáne!“

„No počkej, nejdeš tam pro zábavu! Dobře se ozbroj, nemůžeš vědět, na jaký tvory a potvory tam narazíš. Všichni chlapi si vezmou revolvery. Co kdyby tady byli lidožrouti...“

„Tady určitě není nebezpečno! Kdyby tam byli lidi, už dávno by vyšli z džungle. I ten nejpitomější domorodec vyleze, když vidí u břehu loď, jako je náš Atlantik!“

„No, že tys jich tolik viděl!“ zabručel kapitán a vyhodil mě. Zašel jsem do své kajuty, opásal se nábojovým pásem s revolverem, na druhou stranu pověsil mačetu, přes prsa dva pásy s náboji do pušky. Vzal jsem si kapitánovu, Tobyho flintu vzal Hesson, který velel osmičlennému mužstvu člunu. Taky on byl po zuby ozbrojen.

„Můžu jít s tebou, Charlie?“ To byla samozřejmě Diana!

„Ani nápad! To je pro chlapy... ne pro kluky.“ dodal jsem rychle a zamrkal na Johanese.

„Myslíš, že tam něco... bude?“

„Když, tak ti to přinesu, neboj.“

„Jestli se ti tam něco stane, bude mě to mrzet! A seberu se, a půjdu za tebou do džungle...“

„Bez obav, nejsem z cukru. Ahoj!“

Ale když jsem si šel pro poslední instrukce ke kapitánovi, řekl jsem mu: „Kapitáne, prosím vás, kdyby něco... postarejte se mi o tu malou! O Dianu...“

Pan Millard se usmál. „Ty máš chlapče starosti! To je to mládí, asi. Abych ti to řekl hned: za ty tvoje kousky včera a dneska a vůbec se chci přimluvit, aby tě pořádně potrestali...“

„No ne, kapitáne?“

„Jo. Zařídím, aby ti dali místo řádnýho druhýho důstojníka, ty ničemo čertovská! Myslím, že to projde bez problémů, když jseš teď tak za dobře s Hessonem...“

„Teď jo. Ale kdyby bylo potřeba, já s ním vyběhnu na to šup!“ slíbil jsem, podal kapitánovi ruku a šel.

Člun se už houpal na vlnách, sotva jsem se do něj spustil, veslaři zabrali a už jsme jeli.

„Kde chceš přistát?“ ptal se Hesson, který seděl vedle mne a kormidloval. Měl jsem dalekohled a prohlížel si pobřeží, ale nikde se nic nehýbalo. Písečná pláž s jiskřivě zlatým pískem, za ní ostře zelený trávník. Jen v jednom místě se nacházela malá zátoka obrostlá lesem, tam jsem spatřil šedivou skálu s balvany okolo. Prohlížel jsem si ji a zdála se mi nějak divná, tak jsem na ni ukázal. „Támhle, do tý zátoky!“

„Jsou tam balvany!“ řekl Hesson nesouhlasně.

„Nevadí, zkusíme to. Je klidná voda, projedem...“

Když jsme se dostali těsně k zátoce, spatřili jsme rovný průliv prostý kamenů a zakrátko jsme projeli pod skálou a zabočili do zátoky. I tady byl naprostý klid, pozoroval jsem písek a seznal, že není porušen jedinou lidskou stopou.

„Přirazit!“ Přešel jsem na příď, držel lano a čekal. Sotva člun zadřel dnem o písek, vyskočil jsem do vody a pomohl vytáhnout loďku výš, aby ji moře nevzalo. Zatímco vyskočili další dva muži, doběhl jsem k prvnímu stromu a ovázal kolem něj lano.

Teprve pak jsem pohlédl dolů na písek. Moje stopy se v něm ostře rýsovaly. Rozdrtil jsem při tom pár krásných růžových mušliček, jichž tam bylo naseto. Díval jsem se. Možná první lidské stopy v tomhle písku...

Námořníci hbitě stěhovali ven sekery. Jeden nalomený strom pokáceli, že zapálí oheň. Půjčil jsem jim k tomu svoje křesadlo a sám se chystal jít na průzkum.

Hesson mne upozornil na skálu na výběžku, která, jak se nám zdálo, do celkového rámce krajiny nezapadala. Byl to komolý kužel ze šedivého kamene, snad žuly, už porostlý spoustou rostlinstva, ale chvíli se nám zdálo, že to je snad dílo lidské ruky. Vydali jsme se okamžitě k němu.

Úpatí skály bylo celé porostlé rostlinstvem. Sklonil jsem se a prohlédl si úpatí těsně u země; seznal jsem, že skála vyrůstá z větší hloubky a písek je k ní jen přihrnut. Rostliny byly popínavé a všechno zakrývaly. Hesson si to chvíli prohlížel, pak zachytil jeden šlahoun a odtrhl celý trs i s hlínou.

„Vidíš – říkal jsem ti to!“

Stěna skály nebyla jednolitá; nacházely se na ní prasklinky, vytvářející přesné kvádry. Oťukal jsem je, abych zjistil, jakou maltou jsou stmeleny, ale byly jen volně kladeny na sebe a přitesány tak, že přesně zapadaly. Zkusil jsem vsunout do spáry svůj lovecký nůž, ale nepodařilo se mi to.

„Obdivuhodná dovednost!“ užasl jsem.

„To jo! Takový stavby prej jsou v Jižní Americe. Doufám, že nás to nedoneslo někam do Ameriky?“

„Buď bez starosti! Ale jestli je to stavba, tak by tady někde měl být taky vchod...“

Hesson obcházel stavbu a obrácenou puškou tloukl do zdi. Pažba stejnoměrně ťukala a já ho následoval s připraveným revolverem, co kdyby najednou někdo vylezl?

„Neblázni,“ řekl Hesson, „To je hrozně stará stavba. V tomto století tu určitě nikdo nebydlel...“

Najednou mu pažba pronikla křovím. Sklonil se, odhrnul porost a spatřil tmavý otvor.

„Nelez tam!“ řekl jsem, „Co když tam něco je...“

Vstrčil tam hlavu a začenichal. „Nějaký zvíře. Dej sem světlo!“

Podal jsem mu baterku, kterou jsem nosil. Byla to nejmodernější svítilna na salmiakový elektrický článek, jež vydávala světlo skoro tak intenzivní jako obyčejná svíčka. Hesson vytáhl revolver a s lampou v jedné a pistolí v druhé ruce lezl po břiše dovnitř. Lezl jsem za ním a ocitli jsme se ve stísněné prostoře, obezděné kamennými kvádry. Byla tam tma jako v pytli, orientovali jsme se jen podle té baterky.

„No, pohodlný to zrovna není! Ten strop je tak nízkej, že by se tady nenarovnal ani trpajzlík!“

„Tady je otvor!“ Postavil jsem se, opřel se lokty o okraje díry a vytáhl se nahoru. Byl tu intenzivní pach nějaké šelmy, nejspíš kočkovité. Hesson mi podal svítilnu a já propátral další prostoru podobnou navlas té spodní. Pomohl jsem mu vylézt za mnou. Na protější straně místnosti byl další otvor, a tím jsme prolezli do dalšího patra.

„To už mě přestává bavit!“ řekl Hesson, „K čemu kdo stavěl tyhle pitomosti?“

„Mám dojem, že to mohla být strážní pevnůstka! Bylo tady pár vojáků a hlídali, aby nikdo nevnikl do zátoky. Třeba nějaká loď.“

„Tam by se žádná nevešla! A kde jsou střílny? Nebo aspoň okna na pozorování?“

Ukázal jsem nahoru. Hesson pokrčil rameny a vlezl do otvoru nade mnou. Pak se zasmál a podal mi ruku. „Tady je okno...“

Vylezl jsem. Po čtyřech jsme se připlazili k oknu a hleděli ven. Bylo odtud vidět zátoku, v dálce jsme viděli i náš Atlantik, stojící na kotvách.

„Sednout si tady s puškou, kontroluju celou zátoku. A mít dělo, neprojede ani křižník.“ soudil Hesson, „Kdoví, jaký tehdá měli lodi, nějaká galéra by se odtud dala potopit i lukem a šípama.“

Já jsem si ale prohlížel protější kout. „Podívej!“ ukázal jsem mu na lůžko ze sena a uschlého listí. Páchlo šelmou a okolo se povalovalo pár vybílených zvířecích kostí.

„Tady bydlí domácí pán!“ smál se Hesson. Našel v seně několik chomáčků srsti a prohlížel je ve světle zvenku.

„Leopard, řekl bych!“

„Hezká skvrnitá potvora! Kdybys ho viděl, okamžitě střílej! Asi nebude mít radost, že jsme se mu zatoulali do doupěte. Nebývají společenští, tihle kocouři...“

„Pojďme radši pryč!“ navrhl jsem, „Tady nic nenajdeme, aspoň nic lidskýho. Lidi a leopardi nežijí obvykle pohromadě.“

Slezli jsme zase a po břiše se vyplížili. Námořníci už nám šli vstříc a jeden oznamoval, že vaří grog.

„Bez obav, chlapci!“ křičel Hesson zdaleka, „Nikdo tam není, je to opuštěná pevnůstka. Žije v ní leopard, kdybyste ho viděli, můžete ho zastřelit...“

Napili jsme se čaje a zakusovali suchary. Chytaly plíseň.

„Tohle nic není! To chce maso! Pojď na lov, Charlie!“

Tak jsme šli na lov. Nebylo to tak jednoduché, v džungli nebylo cest a museli jsme si klestit cestu mačetami. Mimo to nám bylo horko v uniformách a naše pušky vážily víc než metrák, když jsme je museli vláčet na hřbetě. Ruka mě už bolela od sekání mačetou, ale byli jsme pořád ještě blízko břehu. A neviděli jsme nic, co by se dalo ulovit.

„To je marný,“ řekl jsem, „Nechceš se vrátit?“

„Asi to bude nejlepší...“

Najednou se nad námi ozval skřek. Veliká opice nám prolétla nad hlavami, zahoupala se na větvi a zmizela.

„Hele, vopice!“ křikl Hesson, „Střílej po ní, ne?“

Udělal jsem tři skoky tím směrem, uklouzl a upadl. Pocítil jsem ostrou bolest v noze a zaklel.

„Hrome, mám něco s nohou... pomoz mi vstát!“

Ale na nohu jsem se bolestí nemohl postavit.

„Počkej, něco sis s ní udělal! Podíváme se...“

S Hessonovou pomocí jsem doškobrtal k nejbližšímu povalenému kmeni a posadil se. Hesson mi stáhl holínku i ponožku a prohlížel si kotník. Při každém doteku jsem cítil bolest.

„Ale, to nic není! Jenom moc neřvi...“

Uchopil mě za nohu a škubl. Zařval jsem, málem ho kopl druhou nohou, ale včas uhnul a zasmál se. „Tebe taky léčit! Už to bude dobrý, za týden běháš jako srnka. Aspoň budeš chvilku klidnější... Odpočiň si, potom tě odvedu ke člunu...“

Podal mi polní láhev s pálenkou. Samozřejmě, já na to zapomněl. Loknul jsem si a Hesson si posloužil dlouhým douškem. Usedl vedle mne, vytáhl dýmku a nacpával si ji.

„Nezlob se, Charlie, ty jseš vlastně docela dobrej kluk. Posádka sice sem tam remcá, že je honíš a rveš se s nima, ale... však víš, jaký jsou, ne?“

Radši jsem mlčel. Z opatrnosti. Netušil jsem, kam míří.

„Vůbec nechápu, proč tak schopnej mládenec dělá kadeta za pár šestáků. Už jsem uvažoval, že ti zařídím lepší místo...“

„Ale? To je od tebe hezký, Hessone...“

„Například, co bys říkal fleku prvního důstojníka?“

Zarazil jsem se. „Ale... Toby přece...“

„Toby!“ mávl rukou Hesson, „Toby táhne s Millardem za jeden provaz. Kdyby šel Millard, půjde Toby taky, jak ho znám...“

„A on chce Millard odejít?“

Hesson si prohrábl vousy a zašilhal na mne. „Až se starej Saunders dozví, co vyváděl Millard při tý havárce parního stroje, vyrazí s ním dveře. Kapitán i důstojník se chovali ostudně, to nezapřeš, Charlie. Napřed dali ke stroji kluka, kterej tomu vůbec nemá šanci rozumět, nezacvičili ho a dovolili strojníkovi, aby se ožíral jako svině. Pak málem podlehli pár ničemům, který vyvolali vzpouru. Nebejt tebe, nikdy se nedokázali posádce postavit.“

„Pokud vím, posádku jsi uklidnil ty!“

„Byla napůl zpracovaná od tebe,“ řekl Hesson s úsměvem, „To už nebylo nic těžkýho. Millard a Toby by se s nima nesrovnali, to si buď jistej. Potom, jedině tys dokázal zajistit opravu plachet a ráhnoví, Millard na to koukal z paluby jako sůva z roští. Jenom ty jsi dokázal rychle a bezpečně zasáhnout, když se zlomilo ráhno hlavní plachty. Věř tomu nebo ne, Charlie, ale tys vlastně zachránil celou loď i s náma!“

Kroutil jsem hlavou. Bylo to nějak moc chvály najednou.

„Kam tím vlastně míříš?“ zeptal jsem se opatrně.

„Znám se dobře se starým Saundersem. Buď si jistej, že po návratu mu všecko přesně vypovím. Potřebuju jenom, abys tu moji výpověď u Saunderse podepřel. Potom poletí starej Millard na dlažbu, já se stanu kapitánem a ty budeš můj první důstojník! Považ si, Charlie, ve tvým věku prvním důstojníkem!“

Otec mi radíval napřed třikrát zhluboka vydechnout.

„Víš, co je to peněz, Charlie?“

„Vím. Jenže vím taky tohle: Máš to krásně naplánovaný. Je to tak krásnej, baladicky nádhernej plán, že zarazí i takovýho pitomce, jako jsem já. Tvůj plán, že se rváč a výtržník Charlie Rither stane prvním důstojníkem opilce a lenocha kapitána Hessona je moc pěknej, ale je to blbost. A nemysli, že si beru k srdci všechnu tu chválu, cos na mě nakydal...“

Hesson vytřeštil oči a prohrábl si znovu vousy.

„Charlie Rither, hrdina jižních moří! Záchrana posádky, kotva spásy při katastrofě, že? Myslíš, že mi sláva leze do hlavy tak moc, že se budu cítit chytřejší než Millard, kterej se plaví po moři čtyřicet let? Taky vím, jak to bylo s havárií stroje, vím, jak to bylo s plachtama a vím, že si občas počínám jako ztřeštěnej blázen. Vím, že mě posádka nemůže ani cejtit a že by mě s chutí hodili přes palubu. To všecko vím a nemám ani trochu snahy lézt po žebříku přes všecky příčky. Ono totiž čím rychlejc kdo leze nahoru, tím rychlejc taky spadne...“

Hesson vstal a zastrčil si dýmku do kapsy. „Tak. To je teda tvůj názor, hošánku?“

„Bohužel. Jinej nemám.“

„Tak. V tom případě se o tebe Saunders postará, jak zasloužíš.“

„Asi jo. Zvlášť, když mu něco prozradím o tom jutovým pytli, co se válí v podpalubí mezi ostatníma, ale není označenej. Našel jsem ho při prohledávání a vím, že k našemu nákladu nepatří. Je v něm nějakej bílej prášek. Nevím přesně, jak vypadá opium, ale odebral jsem si vzorek. Vím taky, že se tam mohl dostat jenom v Adenu, když jsi měl klíče od skladiště ty...“

Hesson vytřeštil oči. „Chceš tím snad říct, že já pašuju opium do Číny?“

„Kam, to nevím. Ale já nikde nikoho neznám, takže takový věci pašovat nemůžu. Musíš to být ty...“

„Ty smrade usmrkaná!“ zařval a v očích mu zablesklo, „Zabiju tě, ty kryso zrádná...“

Moje reakce fungují přesně i při zranění. Vyskočil jsem a vrhl se na něho pěstmi. Hesson věděl, jakej jsem rváč, uskočil a jedním rychlým pohybem vytrhl z pouzdra mačetu.

„Zbabělče!“ zařval jsem a vytáhl nůž, který byl ovšem proti jeho zbrani dost slabý. Mávl jsem po něm nožem a zasáhl ho do ramene, ale současně jsem spatřil těsně před očima ostří mačety a ucítil prudkou bolest v hlavě. Pustil jsem nůž. Cítil jsem, jak padám naznak... a potom se mi všechno propadlo do černé neproniknutelné tmy...

A v ní jsem vzdáleně slyšel jeho poslední slova: „Ať tě tady tygři roztrhají!“

Errata:

30.05.2021 11:05