Vítej, návštěvníku!

Bolest. Strašlivá, všeobsahující bolest hlavy. Vzduch se chvěje žárem. Doprostřed čela mi někdo zasekl ohnivý nůž. Sladký pach krve, chuť krve na rtech. Tupá, fatalistická bezstarostnost v mozku. Jediný cit, jedinou myšlenku... ne, nic. Jenom bolest, ochablost, umírání. To je smrt...

Ne, je to život. Cítím bolest. Dokud člověk cítí bolest, žije. Já cítím bolest, cítím ji všude. V hlavě, v údech, v kotníku. A únavu. Ale únava znamená smrt, nechci být unaven. Musím se probrat z únavy, musím žít, žít... žít.

Znovu černá prázdnota. Z prázdnoty se rodí bolest. A myšlenky. Jsem sám, osamělý. Musím žít, to znamená musím k lidem. Musím vědět, kde jsem. Musím se rozhlédnout. Musím vidět.

Ale víčka se nechtějí rozevřít. Poprvé, podruhé, potřetí. Musím odpočívat. I svaly víček jsou unavené a ochablé. Na čtvrtý pokus otevírám pravé oko. Levé je slepeno zaschlou krví.

Koruny stromů, liány, křoviska. Věčné ticho džungle. Do ticha patří i cvrkot cvrčků a kobylek, skřeky papoušků a šumění korun stromů. Do ticha patří živé květy ptáků, které nade mnou prolétávají. Do ticha patří i bzučící moucha, která se mi vznáší nad obličejem. Protivná, zlá, špatná moucha, která chce pít krev. Moji krev. Nesmí se jí napít. Moucha nesmí...

A prázdnota, tma, černý sen bez myšlenek a bez citu.

Hesson. To jméno zaplaší všechnu únavu. Ničemný, bezcitný, nelítostný vrah. Ostří mačety. Můj nůž v jeho rameni. Nedokázal jsem bodnout přesněji, kam jsem chtěl... rána mačetou. Chtěl mě zabít. Chtěl, abych nežil. Ale já žiju, musím žít. Budu žít.

Tentokrát to není prázdnota, je to mdloba, v níž člověk nabývá ztracenou sílu. I oko jde otevřít s mnohem menší námahou. Otočit hlavu. Krční svaly bolí, strašlivě bolí. Keř s podivnými rudými květy. Na květech jsou divné žluté ornamenty s černými skvrnami. Z květů se na mne šklebí smrt – ale nebojím se jí. Jsem silnější než smrt. Jsem člověk. Budu žít. Smrt smrti!

Ruka. Prsty hrabou do hlíny, cítím její vyprahlost. Ohnout ruku v lokti. Přitáhnout prsty. Zvednout paži. Ohnout v lokti. Posunovat nahoru, k obličeji. Čekat. Znovu zvednout. Dotknout se prsty obličeje. Brada, ústa, nos. Už vidím prsty. Jsou od krve. Má krev, nebo Hessonova? Výš, ještě výš. Čelo... A znovu bolest. Rána, krvácející rána přes čelo. Nahoru, výš, až k vlasům. Dlouhá, krvácející, bolestivá rána po ostří mačety. Ale žiju. Muži z naší rodiny mají tvrdé lebky, kampak na ně jedna rána mačetou. Ten hlupák si myslí, že mě zabil. Nezabil. Nikdo mě nezabije. Budu žít ještě spoustu let. Nikdo mě nezabije...

Žízeň. Vyprahlé rty, vyschlé patro, oteklý jazyk. Musím pít. Musím se něčeho napít, čehokoliv. Hessonova pálenka. Láhev jsem postavil ke stromu. Na dosah ruky, když jsem... musí být někde blízko. Natáhnout ruku. Hmatat po zemi. Hmatat. Stále hmatat. Láhev není. Podívat se. Pohnout hlavou. Bolest. Bolest. Zvednout hlavu. Zvednout krk. Zvednout záda... A tma.

Po probrání pokračuji, kde jsem přestal. Zvednout se, podívat se. Opřít se o loket. Vidím láhev, je asi o dva metry z dosahu. Plazit se. Bolest v kotníku, ano, noha. Kdybych neměl vymknutý kotník, byl by Hesson už teď mrtev. Nebojím se ani mačety, když jsem v pořádku. Posunout se k láhvi. Mám jen jednu zdravou nohu. To stačí k plazení. Všechno stačí k plazení.

A už je láhev na dosah ruky. Vzít, naklonit k ústům, polknout. Krk bolí, když se ho dotkne pálenka. Ale pomáhá to, možná proto, že nejsem zvyklý pít. Žiju. Budu žít.

Mohu se už posadit. Mohu si ohmatat hlavu. Rána je pořádná, ale když jsem nezemřel hned, teď už nezemřu. Mám tvrdou lebku. Ani mačeta ji neprorazí. Co by asi řekl táta a strýček James. Ještě chvíli si odpočinout. Jsem strašně slabý...

Opřel jsem se zády o kmen a odpočíval. Zavřel jsem na chvíli oči. Když jsem cítil dost síly, otevřel jsem zas oko a rozhlížel se. Viděl jsem pozůstatky naší svačiny. Opodál leží moje ručnice a pás s revolverem. Hesson mi ho odepjal, když mne táhl sem ke stromu, aby mi prohlídl nohu. Taky tam leží můj nůž. Vedle jeho mačeta, potřísněná mou krví. Moje mačeta je na opasku s pistolí. A pásy s nábojnicemi a kabát, který jsem odložil. Všechno tady leží. Hesson utekl.

Podíval jsem se ke slunci. Stálo nízko nad lesem a stíny byly šikmé. Je tedy pozdě odpoledne a ležím tu už několik hodin. Tratoliště krve by na to ukazovalo. To znamená...

To znamená, že Hesson došel k lodi. Přišel k námořníkům a řekl, že kadet Charlie je mrtev. Hesson je raněn, bodnut na rameni. Mezi ranou nože a divošského oštěpu či šípu není takový rozdíl. Hrdina Hesson bránil chudáka Charlie Rithera. Hrdina Hesson napravil chybu hlupáka Charlieho, který provokoval domorodce, na které narazil. Hloupý Charlie napadl náčelníka a chtěl se s ním rvát. Charlie je přece známý rváč a výtržník. Divoši hloupého Charlieho zabili a Hesson, zraněný, statečný Hesson, unikl na poslední chvíli. Charlie je mrtev, už mu nepomůžem. Rychle pryč odtud, divoši jsou nám v patách! Rychle pryč od pobřeží téhle prokleté země. A kapitán bude věřit, Charlie byl rváč. Na pobřeží stojí stará, zapomenutá pevnost, v níž má doupě leopard. Charlie Rither položil život na oltář vlasti a civilizace. Sláva tomu hrdinovi, sláva statečnému Hessonovi. A Atlantik už pluje pryč...

Ale pan Millard mě má rád. Kapitán možná pošle několik mužů, aby se podívali, co se se mnou stalo. Třebas myslí, že ještě nejsem mrtev. Třeba přijdou... Třeba někdo nebude věřit Hessonovi...

Pochopil jsem, že musím co nejrychleji k lodi. Jestli se stal nějaký zázrak, loď neodplula a je ještě tady, musím k ní, než zvedne kotvy. Ale nemohu jít, musím se plazit, lézt po čtyřech. Musím si ošetřit ránu na hlavě. Ošetřit znamená vymýt. Ale čím, když tady není žádná voda? Pálenkou, ta je čistá. Jenomže znovu omdlím bolestí. Nevadí, vydržím. Tak teď...

Nebyl jsem v bezvědomí ani tak dlouho. Někdy bolest pomáhá se probrat. Ještě jednou? Ne, napřed napít. Potom... zbytek. Vůbec jsem neomdlel, dobrý. Zavázat hlavu? Utrhl jsem rukáv své košile a vyrobil provizorní obvaz. Kapesníkem jsem pevně ovázal kotník, abych se mohl o nohu aspoň opírat.

Taky musím mít zbraň, už proto, abych v případě potřeby mohl na pobřeží vystřelit a přilákat pozornost. Loď nebude možná blízko břehu, výstřel, zvuk, záblesk mohou přivolat záchranu. Budou-li chtít mě zachránit.

Naštěstí jsem si pamatoval směr, kterým jsme přišli. Taky tu byla prosekaná cesta. Je samozřejmě rozdíl, jít nebo se plazit. Ale není to daleko. Byl jsem pevně odhodlán dojít za každou cenu. Nedojít znamená zemřít. Zemřít v této zemi rozhodně nechci.

Lezl jsem. Lezl jsem po zemi, rozdíral si ruce a kolena o trny a ostrou trávu. Pás s revolverem občas uvízl v některém křovisku a já neměl dost síly, abych se osvobodil jediným škubnutím, musel jsem ho vyplétat. Občas jsem si klestil cestu nožem, ale byla to práce, po níž jsem musel vždycky odpočívat.

Náhle jsem se zarazil. Přede mnou mezi trávou ležela Hessonova puška. Poznal jsem ji dobře, byly jen dvě na celé lodi, moje a jeho. Ležela tady a vedle ní tři mosazné nábojnice. Když jsem se otočil, spatřil jsem v kmeni nejbližšího stromu čtyři díry po kulkách. Po čem asi střílel? U toho stromu nemohlo stát nic, co by chtěl ulovit nebo zabít. Může to třeba znamenat, že střílel naslepo. Střílel, pak odhodil ručnici a prchal. Doběhl k chlapům a křičel, že ho honí divoši. Námořníci utekli s ním. To byla jediná možnost, jak jim zabránit, aby šli ke mně. Zraněný Hesson, beze zbraně, oni jen s revolvery. Nechtěli se postavit několika stovkám divochů, které vylíčil. Ani nemohli, proto utekli.

Zůstal jsem ležet v trávě. Neodpočíval jsem. Umíral podruhé a tentokrát už neměl vůli žít. Už jsem věděl, že ta loď odplula. Že jsem sám, v cizí zemi, opuštěn, bez přátel. Nenajdu soucitnou ruku, která mne ošetří, pomůže mi vylízat se z ran, žít dál.

Tyto moje myšlenky přehlušila až vzdálená dunivá rána. Za ní druhá a pak třetí, o něco odlišnější. Znal jsem ten zvuk, byla to lodní děla Atlantiku. Měli jsme tři, nebyla k ničemu a divil jsem se, že jsme je ještě neprodali nebo nevyměnili za alkohol. Střílelo se z nich při vjezdu a odjezdu z přístavu. Tak teď střílejí také. Loď je tedy ještě na pobřeží, neodplula, dostanu se k ní, budu žít...

Dá-li se běžet po čtyřech, tedy jsem běžel. Neslyšel jsem nic a neviděl jsem nic než cestu, po které musím jít – ta cesta vedla ke spáse. Znovu jsem uslyšel zvuk děl a věděl, že volají mne, že přece jen ještě věří, že žiji. Spěchal jsem a pot se ze mne lil, upadl jsem a roztrhl si tvář o ostrý trn na nějaké větvi, ale zvedl se a lezl dál. Po tváři mi tekla čerstvá krev z rány na hlavě. Ztratil jsem už tak dost krve, byl jsem živý už jenom napolo, ale lezl jsem!

Slunce zapadlo a v pár okamžicích nastala tma. Znám svítání a soumraky na jihu, trvají jen chvíli. Věděl jsem, že noc je smrt a zhouba. Ale byl jsem už jenom pár metrů od pobřeží a zakrátko uviděl mezi stromy moře. A už jsem lezl po trávě, pak po ostrém písku pláže. Rozhlédl jsem se – ale na celé té širé mořské pláni nebylo nic, co by se podobalo lodi. Nebyla tam – odplula.

A když jsem se rozhlédl, pochopil jsem, co znamenal zvuk děl. Pevnůstka, stará věž ve tvaru skály z mohutných kamenných kvádrů, byla poškozena, nachýlena ke straně, některé kvádry vylomeny, celkově se stala neobyvatelnou. Snad Hesson tvrdil, že v ní žijí ještě dnes dávní obyvatelé a proto ji soustředěnou palbou z děl smetli z povrchu země, než odpluli – jako odplatu za smrt jednoho muže z posádky, odplatu za bídný konec Charlie Rithera.

Klesl jsem tváří do vody. To je konec, naprostý konec, smrt a záhuba. Už nikdy nespatřím lidi. Zemřu tady, bez pomoci.

Voda byla studená, chladila mi ránu a uklidňovala mne. Zranění pálilo od soli v mořské vodě, ale napadlo mi, že sůl ránu vyčistí a je tedy prospěšná. Přesto jsem vylezl výš na břeh a do vody strčil oteklý a bolestivý kotník. I na ten působila příjemně. Ulehl jsem na záda a hleděl na jasné nebe se spoustou hvězd. Byly blízko, jiskřily jako roj světlušek. Tančily mi před očima, rejdily jako světýlka uvázaná k ocáskům myšek. Ty myšky se přede mnou točily, tancovaly a zpívaly, posmívaly se mi. Slyšel jsem jejich zpěv a zvolna, pomalu a s radostí upadal do bezvědomí. Tak jsem usnul na tom břehu moře.

Probudila mne voda okolo mne. Moře v noci stouplo a voda mne probrala k životu. Vylezl jsem výš, otřepal se. Byla temná noc, blízko k půlnoci. Z džungle zněly podivné, neznámé hlasy, jaké jsem dosud neslyšel, ale žádný z nich nemohl být lidský. Skřeky ptáků, klevetění opic, vytí vlků a řev šelem, to byla hudba této země. Vždycky se mi zvířecí hlasy líbily. Troubení slonů, bučení buvolů, řev tygra, všechno mi teď nahánělo hrůzu. Nějaký řev se ozval i docela blízko mne, tak blízko, že jsem vytáhl revolver a třásl se se zbraní v ruce. Kdybych spatřil ve tmě zářit sírově žluté oči šelmy, určitě bych střílel bez váhání.

Ale noc minula klidně. K ránu byla trochu zima a ta mne sice roztřásla, ale dokonale přivedla k životu. Pocítil jsem dokonce něco, na co jsem si od rána nevzpomněl: hlad. Měl jsem chuť jíst a to bylo nejlepší, co mne mohlo potkat. Pamatoval jsem si, že blízko pobřeží roste keř s nějakými plody podobnými hruškám, které jeden z námořníků ochutnal. Dolezl jsem k němu, utrhl pár plodů a hltavě spolykal. Chutnaly po zkysaném chlebu, promíchaném s ovocem, krom toho bylo každé sousto neuvěřitelně odporné. Ale stejně mi chutnalo líp, než nejzamilovanější jídla doma.

Posilnilo mne to – a rozhodl jsem se, že za svítání se vrátím na místo, kde jsem zanechal svoje věci a shromáždím je, než pušky zrezavějí. Budu je nutně potřebovat, daleko nutněji, než jsem před chvílí myslel. Zbraně jsou záruka přežití, ať je budu muset používat proti šelmám či proti lidem.

Tak jsem seděl až do rána. Teprve pak jsem se vydal už zase po čtyřech na zpáteční cestu. Byla trochu zima. Taky mne roztřásala horečka, kterou jsem dostal. Bolest v ráně neustávala, otupovala mne víc než vědomí opuštěnosti. Věděl jsem, že jsem ztratil hodně krve. Cítil jsem se slabý jako moucha.

Najednou jsem zaslechl zapraskání větví a v příštím okamžiku před sebou spatřil skvrnitou kožešinu leoparda. Ohromná šelma mi skočila do cesty, zastavila se a pozorovala mne velkýma moudrýma očima. Ztrnul jsem: viděl jsem leoparda poprvé v životě, tedy mimo zvěřince cirkusu. Veliká nebezpečná kočka s ocelovými svaly a strašlivými spáry na silných tlapách. Když rozevřela hroznou tlamu a vycenila zuby, spatřil jsem ty strašlivé bílé tesáky a zachvěl se hrůzou.

Leopard byl zřejmě pánem opuštěné pevnůstky, kterou děla rozbořila, a vracel se z nočního lovu. Byl velký a silný, a já byl slabý, unavený, zničený. Ale nebyl jsem bezbranný. Jakmile jsem si to uvědomil, sáhl jsem po revolveru, zamířil a vystřelil mu rovnou do obličeje.

Veliká kočka zařvala téměř lidským zaúpěním. Uskočila zpět, tlapami si přejela po obličeji, na němž vystoupila krev. Skučení a řev velké šelmy mi zmrazilo krev v žilách, vystřelil jsem znovu a pak potřetí.

V té chvíli se na mne leopard vrhl. Poslední ránu jsem mu vypálil do tváře ve chvíli, kdy na mne padal, pak jsem padl na záda a snažil se bránit. Sevřely mne strašlivé tlapy, ostré drápy se mi vryly hluboko do masa ramen a zad. Levou rukou jsem mimovolně zachytil šelmu pod krkem a vší silou jí tlačil zubatou tlamu pryč. Pravou jsem vytáhl nůž a vrazil jej co nejsilnějším rozmachem mezi čtvrté a páté žebro na levém boku. Leopard znovu zaúpěl jako člověk, zmítal sebou v křeči a drásal mi ramena a záda, potom ale ochabl a klesl na mne celou svou vahou.

Omdlel jsem bolestí a vysílením.

Probudilo mne něco drsného a chladného, co mi mechanicky přejíždělo po tváři a brousilo ji jako pilník. Otevřel jsem oči – a spatřil v kruzích se vlnící hlavu šelmy ještě strašlivější, než je leopard. Tohle byl tygr a jeho pruhovaná hlava s malýma ušima byla nečekaně reálná a pravdivá. Jakmile jsem otevřel oči, tygr odskočil – a já se pokusil zvednout.

Uvědomil jsem si, že leopard už na mně neleží, ano, jeho mrtvé tělo leželo vedle, prostříleno mými kulkami. Revolver ležel na dosah. Pochopil jsem, že po boji s leopardem budu muset vybojovat ještě další boj, s tímto tygrem. Zvedl jsem pistoli a zamířil. Ale opět jsem si uvědomil, že oči šelmy mne pozorují zvědavě, leč bez bázně a také bez nenávisti. Byl to pohled domácí kočky, jakou jsme mívali doma, pruhovaný Mourek, jenom o trochu větší než naše domácí kočka. Ten tygr věděl, že žiji – a přece mne nezakousl. Jako by mne dokonce probudil! Teď tady stál a díval se na mne, jako by pozoroval, co to provádím.

A přesto jsem stiskl spoušť. Jenže kohoutek zacvakl naprázdno, s hluchým cvaknutím, nezazněla žádná rána. Zásobník byl prázdný, vystřílel jsem všechny náboje do leoparda. Měl jsem jenom nůž – ano, ten ještě vězel šelmě mezi žebry. Uchopil jsem ho, vytrhl a připravil se k obraně. Ale tygr neútočil, zřejmě nechápal, že by ho mohlo potkat to, co leoparda.

V té chvíli jsem zaslechl tygří zavrčení. Tygr tlumeně mručel, neustále se měnící intonací, hrdelní vrčení znělo v jeho hrdle jako vzdálené hřmění blížící se bouře. Zdálo se mi, jako by mi chtěl něco říct – ale co může chtít takový tygr od člověka? Domácí kočky se dovedou s lidmi domluvit, umějí říct, že chtějí maso či vodu, pustit dveřmi dovnitř nebo ven, umějí příst a taky se ostře ohradit proti něčemu, co jim není příjemné. Ale divoký tygr? Komu by ten mohl vyprávět svoje pocity? A co...?

Uvědomil jsem si, že šílím, že připisuji zvířatům lidský rozum, což je nesmyslné. Ale tygr seděl provokativně klidně naproti mně a tlumeně si vrčel svoji písničku. Mohl mne zabít, zničit jediným úderem tlapy. Ale nezabil. Žil jsem.

Udělal jsem několik pohybů rukama, ale nezapůsobilo to. Opřel jsem se tedy o zem a pokusil se o kousek popolézt. V té chvíli ke mně tygr přiskočil a zastavil se těsně vedle mne, pozoroval mne velkýma moudrýma očima. Rozmáchl jsem se a ťal po něm. Nůž mu prosekl kožešinu na boku, ale hlouběji nepronikl. Vzápětí po mně mávl tlapou – tvrdá rána mne udeřila do tváře a já klesl nazad na cestu. Krev mi zahučela v uších a všechno se se mnou zatočilo... a já znovu omdlel.

Tak tohle je konečně smrt.

Errata:

30.05.2021 11:05