Vítej, návštěvníku!

První dojem po probuzení byl ten, že od mého posledního bdění uplynula už hodně dlouhá doba. A nebyl jsem na stezce v džungli, to jsem věděl určitě. A viděl jsem oběma očima. Vlastně jsem neviděl nic než hrubý, přírodní kámen nad svou hlavou. Byl to kamenný strop jeskyně. Byl jsem v jeskyni.

Ale neležel jsem na kameni. Ležel jsem na hebké kožešině a cítil ji pod rukama. Hlava mne ještě bolela, ale bolest v noze už ustala. A žil jsem, přes všechno předtím.

Pomalu, opatrně jsem zvedl hlavu. Přímo proti sobě jsem spatřil sedícího tygra. Velká kočka seděla v trochu jiné pozici, než jakou jsem viděl při posledním obrazovém vjemu, teď měla ohon obtočen okolo předních tlapek a sledovala mne klidnýma, velkýma očima. Pozoroval jsem ušlechtilé linie hlavy a hrdla, klidný, sebevědomý a vlídný obličej a napadlo mi, že tato šelma je snad ochočeným zvířetem nějakého podivného národa, jako lidé chovají domácí kočky. Tygr by přece nebyl schopen dopravit mne do jeskyně a kdoví jak dlouho tam ošetřovat!

Rozhlédl jsem se. Mimo mne a tygra tu nikdo nebyl. Vedle ležely dvě pušky, pás s revolverem a mačetou, polní láhev, dalekohled, nůž, můj kabát, kapesník... a těsně vedle ruky tři mosazné nábojnice. Přejel jsem dlaní po kožešině, na níž jsem ležel. Zjistil jsem, že pochází z leoparda.

Bylo nutno počkat, až ti lidé přijdou. Chtěl jsem prohlédnout ránu na hlavě, zvedl jsem ruku k obličeji – a zarazilo mne strniště vousů na tváři. Podle toho jsem musel být v bezvědomí víc než týden! A po celou tu dobu byl tygr vedle mne? Už jsem věděl, že se ho nemusím bát. Rána byla zbavena obvazu a čistě vymyta. Rovněž rány na ramenou a zádech po drápech leoparda byly vyčištěny. Dobrý ošetřovatel, jen co je pravda!

Tygr se pohnul. Sklonil hlavu a čenichem se dotkl něčeho, co leželo před jeho tlapami. Byla to kýta nějaké antilopy, kus syrového masa, trochu uváleného od špinavé podlahy jeskyně. Tygr postrčil maso čenichem ke mně a něco zavrčel hlubokým hlasem. Strnul jsem: co má znamenat tohle nekočičí jednání?

Tygří hlas zněl jako slova, namáhavě vyslovovaná necvičeným hrdlem šelmy. Opakoval něco, znělo to jako wirra. Potřásl jsem hlavou a potom zkusil opakovat: „Wirra...“

„Ssa...“ sykly pysky šelmy, „Wirra...“

Natáhl jsem ruku po masu, zvedl je a prohlížel. Měl jsem strašlivý hlad. Kdysi jsem slyšel o lidech, co jedli syrové maso. Zkusil jsem ukousnout, ale bylo strašlivě tvrdé. Odložil jsem maso a zakroutil hlavou.

„Wirra...“ chrčel tygří hlas, „Ssa, ssa, tirrsi, wirra...“

To už nemohla být náhoda ani šálení smyslů. Slovo wirra jsem slyšel jasně, i ten sykavý zvuk byl stejný! Byla to skutečná, artikulovaná řeč, jakou se dorozumívají myslící bytosti. A bylo zapotřebí dát najevo, že i já dokážu mluvit.

„To nemohu jíst!“ řekl jsem.

„Wirra šíi?“ V hlase tygra zněla otázka. Pokrčil jsem rameny.

V té chvíli tygr vstal a protáhl se. Povšiml jsem si, že je to tygřice, krásná kočka s nádhernou kresbou černých a zlatých pruhů. Sklonila se nad masem a zaryla do něj tesáky – několikrát vjely ty bílé nože do masa a napolo je rozervaly. Takhle asi upravuje tygřice maso mláďatům, která nemohou dobře kousat. Potom odstoupila zpět a řekla: „Wirra ssa.“

Vzal jsem maso. Působilo strašně. Ale, třeba Angličané jedí syrové bifteky. A já mám hlad! Ukousl jsem kus požvýkaného masa a s odporem je převaloval v ústech. Spolkl jsem první sousto, pak druhé, třetí. Tygřice mne sledovala pozorným pohledem.

„Wirra,“ mručela, „Wirra, wirra...“

Uvažoval jsem, co to slovo znamená. Ukázal jsem na maso a řekl tázavě: „Wirra?“

„Ssa.“ odpověděla. Zřejmě to znamenalo souhlas.

Položil jsem ruku na kámen opodál a znovu řekl: „Wirra?“

„Šíi...“ odpověděla.

„Chápu. Ssa ano, šíi ne.“ ukázal jsem na sebe: „Wirra šíi?“

Odpověděla teď dlouhou, složitou větou. Nerozuměl jsem ničemu. Odložil jsem maso, neboť se se mnou všechno zatočilo. Bylo mi velmi zle. A nechápal jsem nic, co by člověk měl vždycky chápat. Ani jsem nevěřil, že budu žít.

Jakmile jsem se složil na záda, přiskočila ke mně a očichala mne. Natáhl jsem ruku, dotkl se její krásné hebké srsti na hlavě. Pohladil ji po hlavě, za ušima, na bělostné náprsence. Tygřice krátce, rachotivě zapředla, pak mi olízla tvář. Usmál jsem se, ona mi vzápětí olízala čelo a rána znovu zabolela. Zkřivil jsem obličej, ale drsný jazyk neustával olizovat ránu. Pochopil jsem ještě, že mne zachránil právě ten drsný jazyk s léčivými slinami, který mne léčil zrovna tak, jak by léčil ránu tygra. Potom se mi zatmělo před očima a omdlel jsem.

Probuzení přišlo brzy. Tentokrát nebyla tygřice v jeskyni. Když jsem se posadil, byla jeskyně prázdná. Bylo mi špatně, ale cítil jsem se silnější než prve. Rozhlédl jsem se a znovu si uvědomil zvláštní okolnosti: moje věci pečlivě srovnané, leopardí kůži, na níž ležím. Napadlo mi, že snad tygřice přinesla to všechno i se mnou sem. Mohla po čichu zjistit, co mi patří. Takže přinesla pušky, revolver i vše ostatní? Prohlédl jsem zbraně, byly zrezivělé, ale daly se poměrně dobře vyčistit. A použít.

Tygřice přišla během čtvrthodiny. Nesla si zabitou antilopu a položila ji přede mne. Zavrtěl jsem hlavou a řekl: „Šíi. Wirra šíi...“

Neřekla na to nic, počala úlovek čtvrtit silnými tesáky. Něco mi napadlo, vzal jsem nůž, přelezl k ní a rozřízl břicho zvířete, kterým tygřice právě marně cloumala. Odtáhla hlavu a pozorovala nůž. Potom se na něco zeptala dlouhou větou.

„Nůž,“ vysvětlil jsem, „Couteau. Messer. Knife.“

„Naíi?“ opakovala, „Naíi ssa...“

Dotkl jsem se jejího boku. Místo, kde jsem ji poranil, zarostlo a rychle zmizelo v kožešině. „Šíi.“ řekl jsem a pohladil to místo. Chvíli mlčela, pak sklonila hlavu a přičichla k noži.

„Ssa.“ řekla, napřáhla tlapu a ukázala mi, že mám antilopu rozřezat na potřebné kusy. Provedl jsem, jak si přála, při tom našel játra a snědl je syrová, jak jsem to dělal doma. K těm jsem odpor necítil, jenom k obyčejnému syrovému masu.

„Wirra ssa!“ komentovala to tygřice.

Potom jsem měl žízeň, ale to jsem tygřici neuměl říct a nevím, jak by mne asi uspokojila. Polní láhev s pálenkou jsem si šetřil na horší časy, tak jsem se rozhodl, že budu muset vylézt ven.

Tygřice mě sledovala, když jsem prolezl otvorem jeskyně – na jejím prahu jsem se zarazil úžasem. Nebyl jsem na pobřeží, okolo byly všude zalesněné vršky, které na jihu končily skalnatými útesy, vypínajícími se k obloze. Jeskyně byla na úpatí kamenitého svahu, od něho se táhla povlovná pláň k jezírku, z něhož vytékal potok. Džungle začínala až o pořádný kus dál. Pochopil jsem, že jsem se dostal hodně daleko do vnitrozemí, ale nechápal, jak se to mohlo stát. Že by mne tygřice odvlekla takovou dálku? {Ale proč by v tom případě nosila za mnou i moje věci? Co se tady vlastně stalo, co pro mne všechno udělalo to moudré a neskonale laskavé zvíře?}

Seběhl jsem k jezírku. Nohy se pode mnou podlamovaly, ale dokázal jsem to. Sklonil jsem hlavu a hltavě pil, už dlouho jsem nepil vodu ani nic jiného a velice mne to osvěžilo. Potom jsem si omyl tvář a vyškrábal se zase k jeskyni.

Tygřice seděla na prahu jeskyně a pozorovala mne. Něco dost dlouhého, velmi přátelského řekla, ale nerozuměl jsem. Zato mi napadlo, že pro vzájemné porozumění bude nutné se představit. Ukázal jsem na sebe a řekl: „Charlie! Jmenuju se Charlie...“

„Charry?“ zavrčela tázavě.

„No, dejme tomu Charry. Ssa.“ Usoudil jsem, že tygrům se dobře vyslovují slova s hlubokým drnčivým rrr.

Tygřice na chvíli sklonila hlavu a ukázala mi bílé špičky uší. „Y Ráa.“ řekla. Že by to bylo její jméno?

„Ráa.“ opakoval jsem a ona odpověděla: „Aya. Ráa.“

„Ráa – tiger.“ řekl jsem. Pozorovala mne se zájmem.

„Ráa Týir...“ opakovala. Naznačila tlapou pruhy na své kožešině a ptala se tázavě: „Týir?“

„Ssa. Týir...“

„Ráa Týir, ssa. Charry wa?“

„Charry man.“ Usoudil jsem, že pro tygry bude z lidských jazyků nejvhodnější angličtina se svou lehkou výslovností a tvaroslovím. I mně šla ve škole nejlépe.

„M䆩?“ opakovala, „Charry m䆩, ssa?“

„Ssa.“ souhlasil jsem.

Napadlo mi, jak se v jejím jazyce řekne leopard. Ukázal jsem do jeskyně na leopardí kůži, pak promnul Ráinu srst v ruce a ukázal na ní kulaté skvrnky.

„Sheena.“

„Sheena.“ opakoval jsem.

„Sheena šíi, šíi...“ ukazovala k západu. Nesouhlasila s mojí výslovností, nebo s leopardem samotným?

A tak jsem jí položil nejdůležitější otázku, kterou jsem měl od počátku na mysli. Ukázal jsem na kruh obzoru kolem sebe a zeptal se: „Men ssa?“

„Šíi. M䆩 šíi. Týir ssa, sheena ssa. M䆩 šíi.“

Pochopil jsem. Tygři ano, leopardi ano – ale žádní lidé! Jsem sám. Jsem opuštěn. Jsem v říši šelem. Můj dávný sen se vyplnil sám od sebe, překvapivě a náhle. V té době jsem ještě nemohl říct, zda jsem tomu rád nebo ne. Mnohem víc bych uvítal, kdybych byl mezi lidmi, ať by to byli divoši jací chtějí. Žít se šelmami není lehké, každá z nich nemusí být tak laskavá jako Ráa. Co až přijdou její soukmenovci, tygři nebo i leopardi? A co řeknou, až se dozvědí, že jsem na první seznámení zabil bez výstrahy jednoho z nich? Ano, prvního obyvatele této země, leoparda, jsem zabil. A dodnes spím na jeho kožešině...

No ovšem, ta kožešina! To by znamenalo, že Ráa leoparda stáhla z kůže! A přinesla tu kožešinu sem s mými věcmi, předměty, kterými jsem leoparda zabil! Poznala to, pochopila nebo to dělá z nějakého podivného instinktu? A jestli pochopila, proč souhlasí s něčím, co jí musí připadat jako vražda?

Pak jsem si uvědomil, že při své řeči ukázala při slovech Týir ssa na sever, východ a jih od našeho bydliště, při slově sheena na západ. Znamená to, že tygři a leopardi žijí odděleně? Že by mezi nimi existovaly nějaké třenice?

Když jsem usínal, uvažoval jsem, zda slovo sheena neznamená kromě leoparda také nepřítele...

Druhého dne jsem se rozhodl ukázat Ráe něco ze svého bohatého rejstříku cirkusových kouzel, totiž vznítit oheň a opéci si na něm kus antilopy. Suchého klestí tady bylo dost, stačilo jen shrnout je na hromadu před jeskyní. Ráa mne zvědavě pozorovala, když jsem škrtal křesadlem a vykřesával jiskru. Jiskra padla do mechu a z doutnajícího mechu jsem rozfoukal plamínek.

Tygřice uskočila, když vyšlehl plamen, ale po prvním úleku se zarazila a pozorovala moji práci s ohněm velmi pozorně. Když pak viděla, že jsem nabodl kus masa na prut a vsunul do ohně, na něco se ptala, ale nedokázal jsem pochopit, nač. Disciplinovaně čekala, až maso opeču. Když jsem pak jedl, dal jsem jí taky ochutnat. Sice si popálila jazyk, ale usoudila, že maso je dobré, i když odmítla se jím nadále živit a dávala přednost syrovému.

Téhož dne jsem se seznámil s dalším příslušníkem jejího národa. Odpoledne přišel k naší jeskyni mladší tygr, který švihal ocasem, poškubával neustále levou tváří a vrčel jako samo peklo. Vedl dlouhou vzrušenou diskusi s Ráou a snad říkal něco nepříjemného, aspoň to tak znělo. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Hovořili o mně, ale ke mně se tygr ani jednou neobrátil, zřejmě mne nepovažoval za hodna své vznešené pozornosti. Ráa mu něco vykládala o mně a leopardovi, několikrát použila slova sheena a ukazovala na leopardí kožešinu. Tygr očichal kůži, položil jí ještě několik otázek a odešel. Chtěl jsem vědět, co vlastně se pruhovanému pánovi nelíbilo, ale všechno moje vyptávání nevedlo k cíli.

Nicméně diskuse s cizím tygrem nevyvolala v chování mé tygřice žádnou odezvu – buď jeho zlobné výkřiky nebyly tak zlé, jak se mi zdálo, nebo je nebrala vážně. Chvílemi jsem uvažoval, zda jí nenařídil, aby mne odstranila, ale v žádném případě neučinila nic, co by tomu nasvědčovalo.

Pomalu jsem se zotavoval. Ráa mi pečlivě olizovala drsným jazykem ránu na hlavě i stopy po drápech sheeny; zdálo se, že to ranám prospívá víc než jakékoliv léčení. Věděl jsem, že budu mít do smrti na čele jizvu daleko do vlasů, ale nad tím jsem nehodlal umřít smutkem. Konečně, jelikož na dosah nebyli žádní lidé, nebude si mne moci hned tak někdo prohlédnout.

Učil jsem se pomalu jejich řeči. Jako první jsem poznal slovo wirra; znamenalo současně maso i potravu vůbec, jako sloveso znamenalo jíst. Ssa byl jakýkoliv projev souhlasu, mohlo tedy mít význam dobrá věc, dobře, ano, souhlasím. Rovněž však mohl být vyjádřen slovem aya, což znamenalo prakticky totéž. Dohromady to tvořilo ustálené rčení ssa-yar, což znamenalo něco jako americké O.K., tedy všechno v pořádku.

Ráa byla ochotná ve vysvětlování, jmenovala mi názvy všech věcí okolo a trpělivě mne opravovala, když jsem nevyslovil obtížné slovo správně. Napřed jsem myslel, že jazyk tygrů je poměrně chudý. Že se slovem wirra vyjadřuje několik věcí, mi naznačilo, že se skládá jen z několika desítek slov.

Později jsem pochopil, že tomu tak není. Ráa napřed označila les jen jako chorr (stromy) – pak mne poučila, že se jinak označí strom rovný, křivý, dutý, mladý, starý, nízký, vysoký. Dokázala označit jednotlivé druhy stromů neuvěřitelně přesně. Mezi antilopami, jež lovila, dělala rozdíly v takových podrobnostech, které já dokázal postřehnout až při velmi detailní prohlídce úlovku. Traviny a květiny, které rostly kolem, uměla pojmenovat v polovině případů, ve zbývajících odpovídala šaím – nevím. Jsou prý tygři, kteří znají všechno o rostlinách a květech. A vrcholem bylo, když dokázala dát jména mrakům na obloze; ovšem většinu jsem si nedokázal zapamatovat.

Potíže byly se slovesy, k pochopení bylo zapotřebí, aby mi Ráa názorně předvedla činnost a docházelo ke komickým nedorozuměním. Třeba slovo lovit má v jejich řeči ekvivalent wirraę, doslova dělat maso, ale to se okamžitě opouštělo a používala se zvláštní slova podle druhu úlovku. V případě, že mne Ráa učila celé věty, nepochopil jsem obvykle vůbec souvislost jednotlivých slov a bylo třeba mi pracně vysvětlovat, co k čemu patří. A věty, které jsem sestavil já, přiváděly tygřici k záchvatům dunivého smíchu.

Jednoho dne, když jsme se dostatečně spřátelili, jsem požádal, aby mne vzala na lov. Divila se, nepovažovala mne za schopného se sám uživit. Vzal jsem ručnici a šel k napajedlu, tam si lehla za keřík a klidně pozorovala potok. Ulehl jsem k ní a asi hodinu jsme čekali; nic se nedělo. Stmívalo se a já dost špatně viděl, ale Ráa ležela se založenými předními tlapkami, očima spokojeně mžourala a nenechala se znudit. Když už mne rozbolelo celé tělo od nehybnosti, spatřil jsem na protějším břehu srnu, přicházející k vodě. Ráa zvedla hlavu, pak zašeptala: „Šíi. Daleko.“

Usmál jsem se, namířil ručnici a vystřelil. Dunivá rána rázem vyděsila les v okruhu několika mil, srna se pokusila o dlouhý skok k houštině, ale zarazila se v kotrmelci a svalila. Ráa vyrazila vpřed jako dělová koule, vletěla do vody, gejzíry na obou stranách vystříkly, a už byla na druhém břehu a prokousla srně hrdlo. To už jsem k ní doběhl.

„Nemusíš! Je mrtvá...“

„Zakousla jsem ji!“

„Byla už mrtvá. Zabil jsem ji já.“

„Ne! Zakousla jsem ji!“

„Byla už mrtvá.“ ukázal jsem Ráe na ránu v boku, kudy pronikla kulka k srdci, „Tudy šla rána.“

Ráa očichala ránu, pak hlaveň mojí pušky. „Ssa. Šla rána tudy.“ Zřejmě cítila střelný prach. Převážně se řídila čichem.

Naložil jsem srnu na záda a kráčel k domovu. Ráa nesla v zubech moji ručnici, vůbec se smrtonosné zbraně nebála. Když jsme došli k jeskyni a Ráa se dala do čtvrcení srny, ptal jsem se jí na to. Nevěděl jsem, jak se řekne bát se, ale podařilo se mi předvést to názorně, mimikou a ukazováním.

„Ne. Nebojím se ničeho.“ řekla.

„Proč? Puška zabíjí.“

„Je tvoje. Nebojím se tvých věcí.“

„Jak jsi poznala, že jsou moje?“

„Čichem.“

„Jedna z těch věcí mne málem zabila.“ dotkl jsem se Hessonovy mačety a ukázal na svou hlavu.

„Já vím.“

„Nebojíš se, že bych tě mohl zabít?“

„Ne. Proč bys zabíjel moje maso?“ pohlédla na mne se zájmem.

„Lidé zabíjejí tygry.“

„Proč?“

„Tygři zabíjejí lidi.“

„Proč?“

„Šaín – nevím. Je to tak. Lidé říkají, že tygři jsou zlí. Taky leopardi jsou zlí.“

„Leopardi zabíjejí tygry.“ řekla klidně.

„Proč?“

Odpověděla mi dlouhou větou, kterou jsem nepochopil.

„Zabil jsem jednoho leoparda.“

„Ano. Proč?“

„Bál jsem se ho.“

„Nechtěl ti ublížit. Chtěl s tebou mluvit.“

„Nevěděl jsem, že může mluvit.“ (Nevěděl jsem, zda překládám to slovo dobře, Ráa je použila poprvé – ale znělo přátelsky).

Ráa pronesla dlouhou větu. Týkala se leopardů i tygrů, ale co znamenala?

„Mezi lidmi tygři ani leopardi nemluví.“ řekl jsem.

Ráa zvedla hlavu a hleděla na mne velmi pozorně. Potom pečlivě artikulovala nějakou větu. Bylo v ní mnoho nevím a poslední slovo bylo z těch, které jsem znal – rozumíš?

„Nerozumím.“

Ukázala na srnu a něco povídala, pak to vzdala a nechala diskuse. Měla hlad. Já taky.

Potom, po jídle, si ke mně lehla a dala se hladit. Poslední dobou se často mazlila bez důvodu. Byla to konečně domácí kočka. I když trochu větší.

„Charry, je dobře, že umíš lovit sám. Odejdu.“

„Kam?“

Ukázala tlapou na džungli. Udělala kruh, to znamenalo širý kraj. Nevěděla, kam přesně půjde.

„Půjdu s tebou!“

„Ne. Zůstaň tady. Přijdu.“

„Kam jdeš? Proč?“

„Törwia.“ řekla a já věděl, že to znamená: „Musí to být.“

Večer, když jsem se ukládal ke spánku, slyšel jsem z džungle řev tygra. Ráa nastražila uši a poslouchala. V tygřím hlase jsem žádný smysl nepostřehl, ale možná tam byl.

Když jsem se probudil, byl jsem sám, Ráa zmizela. Najedla se před cestou a zbytek srny mi nechala. Čekal jsem, ale nevrátila se. Jenom v dálce jsem slyšel tygří řev.

Přemítal jsem, co udělám, přijde-li někdo z nich. Mladý tygr, který tu onehdy byl a hovořil velmi zlostně a zostra, byl jedním z nich, něco po Ráe chtěl a choval se, jako by tu byl pánem. Jenže takový mladík, navíc o něco menší než tygřice, nemůže být důležitou osobností v jakémkoliv společenství. Se zlostí jsem si uvědomil, že ten tygr hovořil až příliš známým způsobem: choval se tak, jak jsem se choval já k námořníkům. Proto mi říkali kapitán, proto mne mnozí třeba nenáviděli. Co mohli vidět dobrého na výrostkovi, který na ně vyskakoval, řval, choval se pánovitě a pletl se do věcí, které by se jinak vyřídily samy a lépe? Suploval jsem za kapitána Millarda, který mi nechával volnou ruku. Za koho asi jedná ten mladý tygr?

Měl jsem dvě ručnice, nějaké nábojové pásy, revolver se dvěma krabičkami nábojů. Mačety dvě, svou a Hessonovu. Nůž, dalekohled, křesadlo. Boty, jejichž podrážka se začínala trhat. Kalhoty, na nichž mi lezla kolena, potrhané na zadku. O košili se nedalo mluvit, u kabátu se třepily rukávy. Škoda, že na nich byl zlatý kadetský proužek, když nevydržely pár týdnů v džungli. Uvědomil jsem si, že oděv bych si měl víc šetřit, chci-li se objevit mezi lidmi v důstojnější podobě. Taky jsem si všiml, že mi narostly dlouhé vlasy a vousy, kdyby mě někdo potkal, byl bych věrným obrazem Robinsona Crusoe. Jenže lidé většinou nemají valnou důvěru k zarostlým a otrhaným vagabundům.

Naštěstí Ráa neznala lidi. Nikdy žádné neviděla, tím jsem si byl jist. Nebyl jsem si jist, zda neslyšela o lidském plemeni, ale byla zřejmě jedním z nejposlednějších členů tygřího národa a mnoho věcí jí zůstávalo utajeno proto, že se o ně příliš nezajímala. Jejich boj s leopardy ji nechával dost chladnou, připomínala mi lidské ženy, které mají pro politické spory a válečné operace svých mužů pouze odpor a pohrdání.

Ráa se vrátila až za šest dní. Po tu dobu jsem žil v jeskyni, příliš se od ní nevzdaloval a i při každé krátké vycházce měl neustále po ruce pušku. Nedůvěřoval jsem džungli, v noci, když jsem spal blízko vchodu a slyšel různé hlasy jejích obyvatel, cítil jsem dokonce strach, který jsem do té doby neznal. Je zvláštní, jak člověku dokáže dodat odvahy společnost tygřice větší, než je sám, navíc nadané nejméně tak pronikavým rozumem, jako je rozum některých lidí!

Ráa se vrátila za šest dní, na kost vyhublá, s kožešinou slepenou špínou a prachem a uchem prokousnutým. Na nic jsem se jí pro jistotu nevyptával, vyhlížela, jako by se vracela z bitvy. Zalezla do jeskyně, stočila se do klubíčka a usnula, aniž mi věnovala víc než letmý pozdrav. Šel jsem na lov, střelil srnce a přinesl ho. Ráa se probudila teprve s večerem a najedla se tak hltavě, jako by celý ten týden nic nejedla. Potom zaběhla k jezírku, vyválela se ve vodě a zase zmizela. Nakonec si lehla před jeskyni ke mně a počala si důkladně olizovat kožich.

„Kdes byla?“ odvážil jsem se zeptat. Chtěl jsem říct, kde se toulala, ale neznal jsem to slovo.

Ukázala tlapou na okruh džungle. „Tam.“

„Proč?“

Odpověděla mi dlouhou, nesrozumitelnou větou.

Druhý den prohlásila, když jsem se probudil a vykoupal: „Půjdeme pryč.“

„Kam?“

Ukázala na východ: „Kde je víc tygrů.“

„A proč?“

„Tady je moc pusto. Pustina, nevlídné místo. Nejsou tady žádní tygři. Půjdeme k tygrům.“

Uvažoval jsem, zda krajina hemžící se tygry působí vlídnějším dojmem než naprostá pustina. Ráa se zřejmě mezi svými krajany cítila velice dobře. Já jsem se jich bál.

„Ale tygři mne zabijí! Tygři zabíjejí lidi!“

Rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem. „Ne! Proč by tě zabíjeli? Ty nejsi maso pro tygry.“

Tak jsem si sbalil věci. Hlavně zbraně, ostatně nic jiného jsem s sebou neměl. Ráa se nabídla, že něco ponese, takže jsem na ni naložil jednu pušku, revolver a většinu nábojů, sbalené do svého kabátu a svázané opaskem.

A šli jsme. Cestu určovala a hledala Ráa, což bylo dobře. Znala stezky, jakých bych si nevšiml, ani kdyby na tom závisel můj život, a dokázala najít i místa k odpočinku. Jsem poněkud zhýčkaný a rád bydlím na příjemných místech.

Během cesty jsem uvažoval, že se stále víc vzdaluji od pobřeží. Ostrov byl zřejmě dost veliký, udivovalo mne, jak mohl doposud unikat pozornosti lidí. Že tady lidé nejsou, tím jsem si mohl být jist. Občas bych ale rád nějakou lidskou tvář viděl. Dokonce jsem měl přesnou představu, která tvář by to měla být.

Některý den cesty (nepřipadalo mi důležité počítat dny) jsme se k večeru dostali k jeskyni, která se mi zdála zvláštní pro zcela pravidelný tvar vchodu. Ráa šla bez váhání dál a já za ní. Lezl jsem samozřejmě po čtyřech, většina tygřích úkrytů je velmi nízká. Pak jsem si všiml hladce opracovaných stěn, nahmatal jsem i spáry v podlaze a stěnách. Nebylo pochyb, tento úkryt byl postaven stejně jako leopardí pevnůstka na pobřeží.

Nakonec jsme se dostali do rozšířené prostory s několika okny, jimiž bylo vidět dovnitř. Mimo nás tam byla ještě nějaká šelma, její tělo se rýsovalo proti šeru zvenčí.

„Buď zdráv, bratře!“ řekla Ráa tomu temnému stínu.

„Zdravím tě, sestřičko...“ zavrněl vysoký, mazlivý hlas tichým kňouravým tónem.

„Zdravím tě, bratře.“ řekl jsem. Ráa už mne naučila.

Ze tmy se ozvalo podivné tázavé zasyknutí, potom odpověď ještě o stupeň vyššího tónu než předtím. Položil jsem ručnici, shodil ostatní náklad ze zad a posadil se.

„Jsi člověk.“ řekl ten mazlivý hlas ze tmy.

„Ano, jsem člověk.“ přiznal jsem se.

Přistoupil těsně ke mně. Natáhl jsem ruku a pohladil jeho hebkou kožešinu na hlavě, ještě hebčí, než byla Ráina.

„Ty mluvíš... anglicky.“ řekl potom tiše dosti podivně znějící angličtinou s oním kňouravým přízvukem.

Málem jsem vyskočil a rozmlátil si hlavu o strop. „Ano! Ale jak ty... kdo vlastně jsi?“

„Jsem z těch, kdo vládnou moři. Tys také překročil moře, člověče. Já to vím. Cítím to z tebe.“

„Prosím tě, ať jsi kdokoliv, můžeš mi odpovědět?“

„Mohu ti říct slova. Nemohu způsobit, abys je chápal.“

„Kde jsem? Kde jsem se to ocitl? Kde mohu najít lidi? Budeš tak laskav a řekneš mi to?“

Chvíli váhal, než zase zavrněl jeho hlas. „Toto je ostrov Armin. Náš ostrov. Nás Arminů, jeho obyvatel. Jsme šelmy. Lidé tady nežijí. Nikdy nežili. Nikdy nebudou žít. Jenom my šelmy. Rozumíš mi, člověče?“

„Rozumím. Ale jak...“

„My jsme byli, když lidé ještě nebyli. Budeme, až vy zahynete. Jsme věční jako vesmír...“

„Jak se dostanu k lidem?“

„Nedostaneš se k lidem. Leda, když my uznáme. Budeme-li chtít, dostaneš se k lidem.“

„Kdo o tom rozhoduje? Ty?“

„Tvoje činy. Ty sám rozhodneš, jaký bude tvůj osud.“

„Kdo jsi vlastně ty? Odpověz mi, slyšíš?“

Neodpověděl. Rozesmál se vysokým kňouravým smíchem a zmizel v temné chodbě dřív, než jsem po něm stačil sáhnout.

„Kdo to byl?“ ptal jsem se Ráy.

Odpověděla mi dlouhou větou, kterou jsem nepochopil.

Celou noc jsem strávil přemýšlením nad tímto neuvěřitelným setkáním. Ten, se kterým jsem jednal, byl zcela jistě šelma, snad tygr, snad něco jiného. Řekl, že je z těch, kdo plují po moři, to znamená, že se zřejmě dostal mezi lidi. Naučil se anglicky a hovoří tou řečí sice trochu zvláštně, přesto velmi jasně a srozumitelně. Mnozí domorodci hovoří hůř, a to mají jazyky lépe uzpůsobeny k lámání anglických slov než nějaký tygr.

Přemýšlel jsem. Jaké velké šelmy mohou žít na ostrově v oceánu? Výskyt tygrů a leopardů je jasný a přirozený, ale tenhle nebyl tygr a nejspíš ani leopard, protože Ráa by se asi tak přátelsky nebavila s nepřítelem. Hovořil se mnou velice krátce – a co mi vlastně řekl? Že ostrov nazývají jeho obyvatelé Armin a sebe Armini. Že jsou starší než lidské plemeno, zdálo se mi, že námi trochu pohrdá. Potom řekl, že až si zasloužím, abych byl vrácen, budu dopraven k lidem! Já, člověk, si mám zasloužit...! Krev se ve mně počala vařit. Nejsem zvyklý se doprošovat, neprosil jsem o nic lidi, nebudu prosit ani ty pruhované a skvrnité majestáty! Když dokáže nějaká kočka plout přes moře, dokáže to absolvent námořní akademie taky!

Ráa by mi mohla poskytnout vysvětlení; kdybych jí rozuměl aspoň tak jako ten návštěvník rozumí mně! Copak je člověk tak hloupý, aby se nedokázal naučit řeč tygrů? Copak se mohu nechat zahanbit tím posměvačným, sladkým, sametovým hlasem? Taky já jsem rozumný tvor a dokážu se naučit všechno, i řeč šelem! Potom mi Ráa bude umět říct, kdo byl podivný cizinec, já ho najdu a promluvím si s ním líp než před chvílí ve tmě, v níž jsem nestačil ani postřehnout jeho tělesnou schránku. Vím, že je to kočka, má krásnou hebkou srst. On o mně ví ovšem všechno, jeho krásné měňavé oči svítí ve tmě a vidí. Prohlédl si mne, řekl co chtěl, a odešel. Já teď sedím v pevnůstce starých Arminů, Ráa klidně oddechuje u mých nohou a já se žeru zlostí nad tím, jak se mnou ten cizinec jednal. A přitom si vůbec neuvědomím, že jsem se taky choval divně, moje zmatené a hloupé blekotání... Co mohlo říct tomu tvoru o mé myšlenkové úrovni? Že má před sebou pitomečka, který se nedokáže ani kloudně vymáčknout. Žasnul jsem a koktal, on řekl pár moudrých souvislých vět a odešel. Se smíchem...

Té noci jsem snad poprvé přemýšlel nejen o tom, jak mne viděl ten návštěvník, ale jak mne kdy viděli lidé. Spolužáci, učitelé na akademii, námořníci, pan Millard, Toby. A Diana. Myšlenky na Dianu se mi pořád vracely. Co udělala ta holčička, sama na palubě poškozené lodi s námořníky, kteří ji neměli nijak zvlášť v lásce? Je ještě dítě, a celý svět je proti ní! Proč já nejsem nablízku, nechráním ji svými silnými a zcela bezúčelnými pěstmi, nepomáhám jí...

Komu jsem vůbec kdy prokázal něco dobrého? A když náhodou, udělal jsem to tak, aby ten člověk pochopil, že ho mám rád? Byl jsem hrubý, vzteklý, výbušný, každému nadával, v každé situaci sahal po klacku nebo kusu lana. V některých případech si to zasloužili, ale skutečně ve všech? Nebo to bylo spíš tak, že jsem si nenechal nic vysvětlit a hned křičel? Tady v džungli nepomůže nic můj křik, každá ta kočka je silnější a rychlejší než já, takže nepomůže ani moje síla. Co vůbec ještě mám, čím bych jim mohl imponovat? Prohlašuju, že nebudu nikoho o nic prosit; ale nežiju vlastně z milosti tygřice Ráy a jejích soukmenovců?

A na druhé straně – dokážu jim něčím prospět? Umím zabíjet, to jsem předvedl hned první den svého pobytu na ostrově. Ale není to trochu málo? Nezaslouží si moji chlupatí přátelé, abych pro ně udělal něco víc než to? Budu mezi nimi muset žít. Ale jak mám žít, čím jim mám být užitečný? Proč jsem vůbec přišel na toto podivné místo? Proč jsem vůbec na světě?

Usnul jsem vysílením na Ráině kožichu. Ani nevím, kdy...

Errata:

30.05.2021 11:05